Magráta komentáře u knih
Knihu nelze až tak brát jako literární dílo. Když budu chtít čtenářský zážitek, sáhnu po beletrii od nějakého spisovatele. Jde o výpověď matky a dcery anorektičky. Samozřejmě se tam mnoho věcí opakuje, vždyť se to tak točilo pořád dokola v jejich životě. A ani to nemá ten správný hepáč nebo doják. Prostě kniha ze života s otevřeným koncem, s tím, že boj s nemocí trvá celý život.
Když jsem vzala knihu do rukou a zjistila, že se jedná o detektivku, skoro jsem ji vrátila do regálu. Pak jsem ji otočila a přečetla si slova jejího překladatele Roberta Křesťana, která mě na četbu navnadila. A jsem ráda. Přestože jsem dávno věděla, jak to dopadne, nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Po dočtení ve mně zůstal smutek.
Příště budu číst v originále, překladatel, který neví, že rúra je trouba, je trouba nebo možná roura.
Tři hvězdy za to, jak jsme se u toho se ségrou v dětství řehtaly. Ostrov, kde rostou rostliny z celé planety a možná i z nějaké jiné, rodinka, která je morálně na výši a všichni tak šikovní a nápadití... Pokud by to psal autor jako parodii, mohlo být těch hvězd i více.
Knihu, bohužel, dostala dcera od tatínka. Jejich rodinný vkus se hodně liší od mého. Dcera už mě těmi pitomostmi mučí asi 5 let. Ona to miluje, já těžce nesnáším. Nejde tady vůbec o jemnocit a hovínka, ale postrádá to poetiku, jen to brnká na strunku vývojového stádia dětí, kdy jsou fascinované fekální tématikou. Kdyby na toto téma byly třeba dvě básně, budiž. Ale takhle- čeho je moc, toho je příliš.
V půlce jsem knihu musela odložit, našprtat II. SV, kterou jsme zrovna probírali na gymplu a až pak dočíst. Jediná kniha, co mi zlepšila známku o dva stupně.
Přestože mám s nevidomými úzkou zkušenost od dětství, dozvěděla jsem se tam spoustu věcí, které jsem netušila.
Doporučuji všem, které zajímá problematika nevidomých i všem, které zajímá protifašistický odboj a II. SV.
Ach! Prostě jsem se ponořila a užila si každou povídku jednotlivě. Nepadala na mě z nich žádná deprese, ale možná to je tím, že nejsem čtenářkou romantické literatury, raději mám takové ty temnější kousky.
Docela prvoplánový doják. Vzhledem k tomu, že jsem se už s hendikepovanými lidmi setkala a jsem s nimi v kontaktu, dost mi vadil mi ten jasný záměr dojímat od začátku až do konce. Na mě to teda nezafungovalo.
Sladkobolné cestování časem. Poněkud mě to zasáhlo a vykolejilo směrem do puberty, jsem toho nepopsatelně plná. Děkuji. Vlastně spíš: Danke všem.
Konečně se znovu objevila Eskarina Kovářová, má oblíbenkyně.
Jak rychle tuto drbnou knihu přečtete, tak dlouho ve vás bude doznívat. Ve mně rezonuje už kolik let. První týden jsem z ní byla celkem vykolejená.
Knihu jsem v rukou zatím neměla, ale dodnes si pamatuju příběhy ze Sluníčka. Chodila jsem do knihovny číst zadní stránku, dokud tam tento komiks vycházel.
Je tady opravdu někdo, kdo nevěděl už tak od třetiny, kdo je vrah? Navíc mi tam přijde zbytečně moc vulgarit bez nějakého jiného účelu, než že "je to chlapácké". Ale úplný propadák to není.
Když čtu cokoliv od Nepila, mám pocit, že naslouchám jeho četbě. Je mi s ním dobře.
Kdysi v dětství jsem byla na besedě s tímto milým člověkem a navždy mi utkvěl v hlavě a srdci.