Malarkey komentáře u knih
Zrovna nedávno jsme s kamarádem vedli odbornou diskuzi na téma – echt rytířská fantasy se středověkou atmosférou. A po přečtení Písně oceli mám další námět, jak tuto diskuzi rozšířit. Krásná kniha. Čtivá. S úžasnými hlavními hrdiny, u kterých není nic jednoduchého a jejich vzájemný vztah se neustále vyvíjí. Zajímavé na knize je, že ač je poměrně velká, nenabízí nosnou příběhovou kostru z ranku epických. A ani ji, podle mě, nenačíná. Spíše každá z těch šesti kapitol nabízí samostatný příběh, který se ale v rámci časové osy postupně odvíjí a občas i proplétá. Takže jako když byste se dostali do prostředí barda a šermíře a procházeli jejich šlamastykami. Což pro mě vlastně během čtení byla docela čest, protože kde jinde dnes narazíte v šenku na barda a bojovníka, aby Vám pověděli pár svých neotřelých příběhů. Pravda, že hned z počátku na Vás kniha vychrlí docela dost postav, ale postupem času se to vyčistí, určí a naspecifikuje tak, že do toho středověkého světa tak spadnete, že se nebudete chtít zvednout. Opravdu skvělý kousek a těším se na pokračování.
Jo, cože? Dnes? Teď? Aha. Nebo ne? Jakto? Eh? Jo takhle. Takže před rokem. Ne? Před necelým rokem? Aha. No a teď? No to je teď. Jo tak to jo. No tak dík no.
Takhle zmatenou knihu jsem teda hodně dlouho nečetl. Byla to detektivka? Vlastně ani nevím. Hned z počátku na mě autor vybafnul s množstvím postav. Vůbec jsem nevěděl, jak je rozlišit, co si s nimi počít, jak si je v té palici oddělit. No a do toho se kapitola za kapitolou střídala v čase a když už to pak autor přestal popisovat, byl jsem v prdeli jak Baťa s dřevákama. A to není jenom tohle. Autor tu totiž střídá i popisný děj, takže jednou popisuje v přítomnosti, podruhé v minulosti a to v přítomnosti je přesně po vzoru Dany Ruskové, které mi nesedlo stejně, jako v této knize. Co naplat, že tady je to navíc ještě kombinace, což je ve výsledku možná ještě horší. Omlouvám se za názor, ale věřím, že příště to bude určitě lepší :-)
Strašně zvláštní kniha, zvláštní už svojí podstatou. Když jsem se na ní chystal, tak jsem z popisu nedokázal ani určit, co vlastně budu číst a na internetu ani nedokázal vyčíst s čím mám co dočinění. Prostě nula. Na nakladatelství Golden Dog dost nezvyk.
Očekávání tak byla nijaká, jediný bonus pro mě byl akorát v tom, že jsem od autora četl již tři detektivní novelky z knihy Vymazlené vraždy, které se mě líbily, a to je vlastně vše.
Ihned z kraje jsem se ale docela slušně začetl. Reálné prostředí, nereálné postavy, ale to by úplně nevadilo. Prvních sto stran jsem teda vůbec netušil o čem to je. Prostě jsem jenom četl a četl, dozvídal se něco o záhadném Petrovi, který toho za život zažil víc, než deset lidí v řadě nebo se vzdělával některými kapitolami, ze kterých mi autor dokázal, že má neuvěřitelný přehled a disponuje mnohými veskrze zajímavými informacemi.
Kniha jich totiž byla plná.
Možná je ale škoda, abych tu popisoval o čem příběh vlastně je. Ten moment překvapení tu na mě působil hrozně neotřelým dojmem. I když se to mnohdy svým veskrze obšírným a popisným stylem velice těžce četlo, pořád jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem stránku za stránkou zvědavý, co se bude dít dál.
Nakonec nemůžu zhodnotit jinak, než jako nesmírně originální sci-fi záležitost s realistickými prvky běžné současnosti. Když bych řekl, že kniha pracuje s evolucí člověka, řekl bych toho pořád hrozně málo. Na jednu knihu je těch myšlenek, informací a dějů tak strašně moc, že čtyři hvězdy je asi to jediné, co můj mozek dokáže pobrat.
Jestli bych do dnešního dne měl jmenovat jednu knihu, kterou bych si za život chtěl přečíst ještě jednou, byl by to román Jednou se to stane.
Do přečtení této knihy jsem z českého hororu znal především Svatopluka Doseděla, Otomara Dvořáka a vše, co do té doby vydal Golden Dog. Po přečtení sbírky České temno nicméně mohu konstatovat, že jsem se na dobro stal fanouškem českého hororu.
Koho by kdy napadlo, že v naší malé zemičce bude tolik šikovných spisovatelů a spisovatelek, kterým tajuplná atmosféra, odkaz do naší minulosti nebo zajímavá myšlenka přesahující žánr nebude cizí. Já bych to ještě v době před covidem netušil, ale díky němu jsem začal objevovat české sci-fi, fantasy a teď už i horor, o kterém, řekl bych, jednou bude řeč i v čítankách.
Sbírka čítající 17 povídek od 17 různých autorů mnohdy překvapuje, ale obecně mi dělala radost už tím, že žádná z povídek nebyla nutně násilnická nebo nechutně detailní, co se týče smrtí, popřípadě sexuálně orgistická, v čemž se zde kdekdo vyžívá. Neříkám, že je to špatně, ale když autor dokáže i bez toho vytvořit atmosféru a kvalitní zážitek, tak se tomu rozhodně bránit nebudu. I za to díky editorce, jejíž to byl záměr, což uvedla i v závěru knihy. A teď už k samotným povídkám.
Prvních pět mnou popsaných povídek mi přišlo absolutně top:
REVENANT RAPPOLTŠTEJNSKÝ - autor je pro mě velkou neznámou, ale tahle kombinace beletristicky fiktivního Vlastimila Vondrušky s řádně gotickou atmosférou mě nenechal usnout, dokud jsem jej nepřečetl. Plus dokonale ponurý závěr.
PŘÍSTĚNEK - neskutečně atmosferická záležitost z prostředí lesní samoty, kde zlo je až hmatatelné, byť jsem si ho nedokázal pořádně ani představit. Navíc s místy velice hezkou barvitou češtinou.
ČLOVĚK V KŮŽI VÁZANÝ - okultistická záležitost ze současnosti, ze které se nedá odtrhnout. Nápadem mi trošku připomínala film Nejvyšší nabídka, možná tím prostředím milovníků knih.
SKOKANI - jak vidno, tak pro inspiraci netřeba chodit daleko. Když jste z Prahy, tak třeba na Nuselák. Zábavná duchařina, opět skvělý konec.
HLAD - námětem spíš thriller, ale ta ztísněná a ponurá atmosféra zde byla asi nejlepší ze všech povídek, co kniha nabízí
AUTOBUS - přijemná atmosferická jednohubka z lehce zapadlého prostředí se skvělou atmosférou
BATALIÓN - tuto povídku, jsem znal již z knihy Zlo přichází třikrát, ale už tenkrát mi přišla skvělá. Perfektní kombinace dnešní doby s naší historií.
HAGEN - takový blockbuster z těch povídek tady. Zajímavé téma s odkazem do minulosti, mladí na tripu, kde ve stínu číhá smrt. Také jsem znal již dříve a objevil díky ní samotného autora, kterého jsem rád sledoval i v TV.
NETVOR - jednohubka, nicméně zajímavá pohledem dítětě na zlo v jeho okolí
POČÍTÁNÍ RUKOU - na čtení asi nejtěžší povídka v knize, styl psaní je tu trošku těžkopádný, ale má své opodstatnění, prostředí opuštěného domu hodně ponuré.
SEMPER IMPERFECTUS? - trošku young adult s hororovými prvky a skvělou atmosférou.
TI, CO NEUMÍRAJÍ - horor s prostředí masopustu, maškarních a s lehkým pohanským nádechem. Zajímavá povídka.
ZAHRADA - v porovnání s románem Kazatel je to tady procházka růžovou zahradou, i když zrovna jako procházku růžovou zahradou tu ten výlet ti hlavní hrdinové úplně mít nebudou. Super kousek.
ZATRACENEJ - nejzábavnější povídka sborníku. Navíc opravdu s vtipnou pointou.
ZUBY - první povídka sborníku a rovnou taková jednohubka. Má super nápad, ale skončí děsně rychle. Miroslav Pech mě nicméně hodně nadchl románem Dítě tmy, takže jsem si tu povídku od něj dokázal užít.
Děkuji za tak skvělý sborník, plný krásných maleb před každou povídkou. Je určitě jeden z těch nejlepších, co v knihovně mám a naprosto po právu ho budu kvalitou řadit k Legendy: Praga Mater Urbium, který je v rámci žánru taky top.
Martin Štefko mě už mnohdy přesvědčil s jeho spisovatelským umem a tak, ač je tato kniha již z roku 2020, jsem tak nějak tušil, že si čtení užiju. To, na co jsem si musel zvykat, je fakt, že kniha nevypráví konkrétní příběh. Spíš prochází určitým časovým úsekem emočně nevyrovnaného vyšetřovatele Hanka, který když Vás rozbrečí (a navíc budete žena), tak kapesníček od něj určitě nedostanete. Zde jdou emoce stranou a možná i proto je Hank tak zajímavá a čtivá postava. Zajímavé na této knize je ale to, že ač nějak začíná, chvíli trvá, než se dostanete k jádru pudla o čem to vlastně vůbec je. Jednoduše řečeno se tu vraždí jak na stříbrném podnose, vraždy nemají ani kdovíjakou souvislost, až nastane moment, kdy se začne něco dít, a i když vraždy pořád nebudou mít souvislost, vy už budete tušit, co je hlavním námětem celé knihy. Jediné, co celý ten děj spojuje je fakt, že probíhá v rámci nějakého časového úseku, u kterého se podivíte minimálně tím, že těch hnusných vražd je na jedno město až nebývale hodně. Autor se navíc lehce vyžívá i v sexuálních a brutálních scénách, takže pokud si zvyknete i na to, máte vyhráno. Mrtvé ženy se pro Vás stanou zážitkem poslední doby a dopadnete na tom stejně jako já.
Přiznám se, že jsem nečekal, jak moc mě tento komiks bude bavit. Na první dobrou totiž vypadá jako nějaký brutálně levný béčko. A ono to béčko skutečně je. Jen tu ta parta holek, jejichž příběh zřejmě vymysleli nějací zdvořilostní šovinisti, sype jednu brutální hlášku za druhou. Hlášku sexismem mnohdy oplývající, ale nic, za co by se někdo musel urážet. Stejně tak i ta vostrost z těch holek je hodně přehnaná, ale zároveň je to něco, co mě hodně přitahuje a zároveň i baví.
Od Mízožravců je to tady krok trošku jiným směrem, což ale neříkám, že je na škodu. Jen jsem si na to prostředí, ve kterém spolu s lidmi žijí i trpaslíci, musel trošku zvykat. Zvykat si jak na ty zvyklosti prostředí, tak i na to, že trpaslík je zde trošičku endemit, těsně před vyhubením, a navíc na něj nikdo není dvakrát zvědavý. V první polovině knihy jsem tak trošku tápal. Později už jsem se ale chytal a začal si příběh dost užívat. Vrcholem je pak závěr, který přidá sérii nečekaných zvratů a díky tomu tak utvořil ze čtení vysloveně radostnou událost. Hodně neobvyklý, ale nesmírně zajímavý kousek.
Třetí kniha ze série Letopisů královské komory se nese v klasickém duchu. Tentokrát je o novelu méně, ale čtivost je víceméně totožná od předchozích. Čtivost v případě novel vynahrazuje i fakt, že třeba v Klášterní kostnici je to vyšetřování poněkud kostrbaté a vyústění trošku jak ze světa sci-fi. Líbilo se mi ale to prostředí kláštera v Doksanech a změnu v příběhu v podobě, pro změnu, sériových vražd jeptišek. Rád bych se ale díky příběhu ke klášteru jel podívat, tak snad se brzo i podaří. O chlup lepší i logickým závěrem je novela první – Trpké víno, která se odehrává v pražském prostředí a přidává i trošku důvtipu, kterého není nikdy na škodu.
Jednoznačně béčková záležitost, která ale má ten dar zábavnosti, co ve své krátkosti formou čtyř příběhů, dokáže příjemně pobavit a donutí v dnešní ne úplně příjemné době přijít na jiné myšlenky. Troškou nekorektnosti, troškou z atmosféry ne úplně přístupné budoucnosti, ale i troškou z hlavní postavy, která je všechno, jen ne všední.
Nejsem úplně cílovka a manga komiksy od sebe sám úplně nevyhledávám. To časopis Pevnost to do mě valí a tak mám alespoň možnost se při večerech sebevzdělávat. Berserk mi ale z těch manga komiksů, co jsem zatím četl, přišel asi nejslabší. Byť se zjevně jedná o legendu v oboru. Ta kresba, jak je typická pro tuto sérii, je zároveň místy dost strašná. To se to pak těžce proniká do tajů toho fantasy světa temného jak měsíční půlnoc.
Moc mi nedává smysl převádět do komiksového světa seriál jedna ku jedný. Dokonce mi to přijde skoro jako zbytečnost a ztráta času samotných tvůrců. Přitom animace je jinak velice hezká a celý ten nápad to napsat po vzoru mangy tomu jen přidává na originalitě.
Důkaz, že Jižní Čechy jsou ideální pro všechny spisovatele hororové literatury. Je totiž až s podivem, že jsem před lety o české hororové scéně četl snad jen z pera Svatopluka Doseděla a nyní tomuto žánru v roce 2021 vychází i samotná povídková sbírka cílící právě na tuto část České republiky. Každopádně za mě super a když těchto sbírek bude víc, vůbec se nebudu zlobit.
Všechny povídky měly něco do sebe. Osobně jsem se nesetkal s jedinou, která by mě vysloveně nebavila. Sestupně je popisuji níže:
KALVÁRIE od Svatopluka Doseděla, která mě opět bavila i po těch letech. Autor by měl daleko víc psát...
HEDVIKA od Václava Votruby, která nádherně pracuje jak s tamním prostředím, ale i s nemrtvými, což já osobně moc rád
PŘÍCHOZÍ TISÍCE OTCŮ od Honzy Vojtíška, která mě asi naučila v českém hororu přijímat sexuální scény, pač jsem se u ní strašně nasmál
HOVOŘÍCÍ BYTOST WEBSTER od Miroslava Pecha, která mě hned v úvodu uzemnila drsnou atmosférou, odpornými scénami a parádní pointou
MALÁ RYBA, VELKÁ RYBA od Jiřího Sivoka, která je hodně úchylná, ale silně čtivá
UKOLÉBAVKA od Václava Křenka, která byla nejkratší, ale zato správně úderná
Povídky BAZÉN, NÁVRAT DOMŮ, POD ZVONEM, PODSVĚT pak hodnotím zhruba stejně. Přiznám se, že mě natolik nezaujali, ale nemůžu říct, že by byly špatné. V knize se perfektně doplňují a nepotkáte tak dvě podobné.
Prvně se setkávám s knihou autora s indiánskými předky, který umně kombinuje současný svět s duchovním světem Čerokíů. Četlo se to fakt skvěle. Sice tu dochází k nezvyklé kombinaci pohádkové atmosféry zvířat, trošičku vyprávěním připomínající bajky, s hororovým krvákem, ale kupodivu to dohromady velice obstojně funguje.
Neuvěřitelně náročné a obsáhlé dílo.
Pokud jste někdy chtěli vědět něco o židovském národě a báli jste se zeptat, tak tady je odpověď na všechno. Autor Leon Uris v tomto díle sesumíroval veškerá úskalí, která židovský národ zažil, aby se dočkal suverénního státu. Nám se jistě vybaví z ještě ne úplně dávné doby holokaust, ale těch bodů je o poznání víc. Osobně jsem kolikrát nestačil ani zírat, co všechno za údaje kniha nabízí, a co všechno si židovský národ prožil. Autor poměrně pracně střídá příběh pár lidí a do nich zasahuje obecným, ale důkladným a přesným vyprávěním o dané době. Respektive o době, která předcházela vzniku státu Izrael.
Za sebe můžu říct, že mě nejvíce zaujalo, jak velký vliv měla československá diplomacie v čele s Janem Masarykem, na vzniku Izraelského státu. Obecně ta diplomatická část knihy je hodně zajímavá a zajímavostí může být třeba i zájem Velké Británie, respektive nezájem, na vzniku Izraele. Pro všechny Čechy, kteří stále žijí Mnichovskou dohodou, hodně zajímavé informace. Také je tu pár momentů, které jsou podle mě z ranku geniálních. Třeba dvou strana, kde autor přesně a stroze vypsal veškeré německé zrůdy druhé světové války, co pracovali na vyhubení jednoho národa. Dvou strana hrůzy a samostatných příběhů, které vhání slizy do očí.
Exodus nicméně nedokáže vyprávět příběhy každého zvlášť, byť by si to jistě zasloužili. On vypráví příběh národa jako takového a to dělá s úctou, respektem a s takovou precizností, že na to nebudete chtít zapomenout.
Druhý knižní díl Letopisů královské komory se ničím neliší od předchozího kousku. Opět zde nabízí tři relativně krátké novely, tři nicméně různorodé příběhy, které spojuje Jiří Adam z Dobronína, jeho pohunek Bakalář Petr a udatná švarnice Rozárka. Sympatické je, že každý z příběhů se odehrává různě (nejen) po Českém království a nabízí trošičku jiné nápady. První příběh - Falešný tolar - z Bakaláře Petra dělá trošičku Fanfána Tulipána. Tichý jazyk pro změnu pošle hlavní hrdiny až za hranice Čech - do Vídně - a přidá i trošku té královské politiky. Třetí příběh - Boskovická svodnice - z nenápadného odklizení Jiřího Adama z Dobronína před papalášským setkáním v Praze přivede jeho družinu na Moravu, kde ale zažijí zatím největší nebezpečí, co jsem s nimi zatím četl. Ve všech ohledech se příběhy krásně čtou (v mém případě hezky poslouchají) a potvrzují tak autorův dar vyprávět. Osobně mi přišlo zajímavé, jak umně s jazykem pan Vondruška pracuje a přitom ani nemusí hluboce sahat k historickým znalostem dané doby.
Na první knihu z nového Nakladatelství Medusa až nebývale odvážný kousek. Už název knihy může působit značně dvousmyslně, a to ani nechci mluvit o obálce, která je všechno, jen ne běžná. Dokážu si představit, co to s návštěvníkem knihkupectví asi tak dělá, když se tak z radosti prohrabuje novinkami a najednou na něj vypadne tohle. Já se třeba už z těchto důvodů na knížku dost těšil a očekával jsem prakticky cokoliv. Anya Martin je ale skvělá vypravěčka. Do zdánlivě běžného příběhu zakomponovala kus ze své minulosti a k tomu přimíchala nápad z komiksové postavičky Bažináče, posypala kořením z filmového kousku Tvář vody od Guillerma del Tora, vše pocukrovala lehkou sexuální náladou a k tomu nešetřila fantastickými prvky, které Vás během čtení budou nutit civět do knihy co nejdéle. Příběh to není kdovíjak dlouhý. Reálně bych to viděl spíš na tři hvězdičky, ale autorčin doslov mě nakonec přesvědčil ke čtvrté hvězdě s tím, že tohle není jenom zvláštní vstup do něčích myšlenek, ale i jistá autorčina katarze, která z knížky rázem udělala osobní záležitost.
Během zimních cest vlakem do práce jsem pro tuto knihu zvolil možnost poslechu v rámci audioknihy a rozhodně to nebyla špatná volba. Pan Vondruška má jednoznačně dar vypravěče. Za ta léta mám načtené knihy ze světa Oldřicha z Chlumu a i tady jsem si okamžitě na postavy Adama Jiřího z Dobronína, bakaláře Petra a Rozárky zvyknul. Adam Jiří z Dobronína je spravedlivý písař hodně podobný Oldřichovi z Chlumu, bakalář Petr je čerstvě vystudovaný mladík, který má pod čepicí a Rozárka tvoří ten správně rozverný ženský element, který je při vyšetřování vražd vždy záhodný. Podobnosti tu s Oldřichem z Chlumu jednoznačně jsou, doba je ale o dvě století mladší, takže jsou tu nové historické postavy a prostředí lehce obměněné (existence prvních pistolí), ale ve výsledku se hned v první novele ze tří zahrabete do dění vyšetřování a nebudete chtít odtrhnout, tak jako v jakémkoliv jiném autorově příběhu. Tři příběhy v jedné knize jsou možná jediná změna oproti jiným autorovým knihám, ale sympatické je, že každý z příběhů se odehrává v jiném zákoutí české země, takže se určitě najde místo, které Vám bude více než jen známé. První v Plzni, druhý ve Východních Čechách, třetí v okolí Litoměřic. Osobně mi přišla nejzábavnější třetí povídka, především jak Rozárka hrála kroužky, nejlepší pak poměrně akční druhá. První má takový nádech úvodu, ale špatná také nebyla. Těším se na další příběhy.
Ačkoliv se jedná o sérii povídek, je kniha Kaat jedna z těch nejlepších povídkových knih, co jsem kdy četl. Poprvé jsem se se světem Asterionu setkal u knihy Krumpáč a motyky, díky které jsem se dostal i k samotnému nakladatelství Strak na vrbě. Už to značilo super nápady autora, který si s fantastickým světem neuvěřitelně hraje a hlavně píše čtivě a zábavně, že nemáte problém v postavách pocítit spravedlnost a hektolitry chlastu. Kaat je ale pro mě opět kvalitní posun dál. Série povídek vypráví příběhy zdejších Eldebranských katů, kteří prochází fantasy světem a udílejí spravedlnost. Některé příběhy tradičně lepší, některé mírně slabší. Žádný ale nenudí. Zajímavé je, že postavy se příběhy prolínají a aby katí legenda dostala zadost, v závěrečné mini povídce O Cechu Eldebrandských katů Vám vysvětlí i vznik samotného cechu a co je to Kaat. Ta mi spolu s povídkou Spravedlivý a trestající přišla jednoznačně top. Kdyby se mi do ruky dostaly další příběhy z tohoto světa, budu se na ně hodně těšit.
S Leonardem Medkem jsem začal od konce, tedy skvělou knihou Taranitový triptych, která nabízí tři krátké, ale nesmírně zábavné a čtivé dobrodružné novely. Počítal jsem tedy s tím, že série Dobrodruh bude podobného ražení a začal obligátním prvním dílem. Tato kniha obsahuje šest příběhů, které na sebe příběhově nenavazují (každý příběh je samostatná jednotka), byť časově jdou řádně po sobě, ale objevují se v nich stejné postavy. Autor evidentně rád píše krátké, ale o to více úderné příběhy. Na jeho psaný styl mi to sedí. Občas tu hlavní hrdina Franta Franta, na kterého jsem si rychle dokázal zvyknout, hledá poklady, jindy je námět povídky daleko prozaičtější (třeba u poslední s názvem Otroci opia jde čistě jen o záchranu života Franty a jeho kolegů). Občas jsem měl pocit, že autor si sám při psaní povídek hledal styl, který by mu nejvíce vyhovoval. V některých povídkách je hodně cizích slov, v jiných zase vůbec. Někde se hlavní hrdina jmenuje Franta Franta, jinde zase Frank Franta. Obecně je ale Franta Franta krásný ekvivalent světovému Indiana Jonesovi. Dobrodružství, trošku fantasie, pár skvělých námětů dokazujících, jaký, nejen historický, rozhled pan Medek má, a řada skvělých narážek na Česko. Ty s pivem mě mimochodem bavily nejvíce. Pokud z knihy na první dobrou cítíte nejenom Indiana Jonese, ale třeba i filmovou sérii Mumie, tak jste zde správně a kniha je přesně pro Vás. Já si ji díky tomu neskutečně užil.
Moje druhé setkání se sérií povídek ze soutěže Žoldnéři fantasie a jaké jsou z ní poznatky? Povídky jsou vesměs poměrně v pohodě, ale nepřišlo mi, že by nějaká nějak výrazně vyčnívala. Dvě tu má třeba Dana Rusková, které jsou přesně ve stylu, jako její debutový román Běsné město, které mi osobně vůbec nesedlo. Povídky jsou ale kupodivu docela fajn a evidentně ten její styl na povídky docela sedí. Hudba dálnice byl díky tomu zajímavý kousek. Nejvíc se mi líbily povídky Kdo se bojí mauší od Terezy Matouškové a Čajová růže od Jiřího Kelbla. První je zábavná satira s antickými bohy, druhá pak super čtivý akční western. Ze zajímavých pak vnímám ještě povídku Opus 10/12, která dokazuje, jaký obecný rozhled autor má. Kvality trilogie Pelyněk jsou ale nepřekonány.