Malarkey komentáře u knih
Hrozně těžké čtení. Vůbec autorům neupírám jejich obrovskou slovní zásobu a nebo znalost prostředí historické Korey. To je až úctyhodné. Mám ale pocit, že stejně jako Tomáš Bandžuch, tak i Františka Vrbenská nebo Jakub D. Kočí s tím množstvím faktických znalostí trošičku ve svých příbězích postrádají emoce (byť jejich historické články v časopise Pevnost čtu vždy s obrovskou chutí). Chybí mi tu totiž nějaký ucelený motiv nebo alespoň postava, ke které bych se coby čtenář přiklonil. Těch postav je tu naopak poměrně ranec a vyznat se v nich chce špetku umu a zápalu pro knihu, jako takovou. Věřím, že když čtenáře kniha pohltí, bude ji vnímat jako absolutní dílo české literatury. Osobně bych si to také přál, ale zřejmě jsem čtenář více jednoduchý, požadující chytlavý námět a alespoň jednu postavu, kvůli které mě bude bavit číst děj dál. To jsem zde bohužel trošku postrádal. I tak ale skláním pomyslný klobouk. Je vidět, že za knihou stojí velké množství práce. Popis prostředí, dění a konání působilo tak reálně, že by mě hodně zajímal názor na ní od nějakého historika-Korejce.
Po přečtení jsem hodně přemýšlel, jestli zde knihu ohodnotit slabšími čtyřmi hvězdami nebo silnějšími třemi hvězdami. Je to takové na hraně a já dlouho nevěděl, k čemu bych se přiklonil. Nakonec ale vyhrála historická přesnost obou autorů, kteří si s tou alternativní historií okultisticky neskutečně vyhráli (a je dobré o té historii alespoň něco málo vědět, jinak budete v čudu jak Baťa s dřevákama). Jen škoda, že kniha nemá kloudného hrdinu, ke kterému bych jako divák přilnul a celé je to psané spíš formou kroniky, než výpravného románu. Krátké kapitoly, kde se každá každou chvíli odehrává na jiné straně zeměkoule je vzorným příkladem ne úplně pro diváka přizpůsobivého díla. I tak ale neskutečně zajímavý a hodně promáklý kousek. Jsem zvědavý na další díly.
Jednoznačně úžasná záležitost. U autorky Věry Mertlíkové je znát, že jí zajímá život koní a období středověku kolem 10. století. Tyto dvě věci jsou totiž hlavními pilíři této knihy, která je v podstatě roadtripem tří kamarádů napříč Evropou z Konstantinopole na Moravu. No a kde kapitola, tam samostatný příběh, nebo chcete-li quest, který je třeba splnit, aby se dostali dál. Jak bylo níže zmíněno, je možná trošičku škoda, že v knize nebyla namalovaná mapa, kudy kámoši cestovali. Musel jsem hodně googlovat a přemýšlet, kde se asi zrovna nachází. Na druhou stranu mě tahle myšlenka neskutečně bavila. Každou další kapitolou jsem byl zvědavý, co je ještě potká, dokud se ve druhé polovině knihy nezačal námět trošku zaobalovat, košatit a chystat k samotnému finále, které bylo od začátku patrné, ale mě to vůbec nevadilo. Velké množství narážek na dobu, zajímavé popisky toho, jak lidé žili, v co věřili, jak na ně čerstvě působilo křesťanství, ale i letmé fantasy prvky, které k tehdejší době jednoznačně patří, z knihy udělalo jeden z největších zážitků, co jsem kdy od Strak četl. Nádherný kousek!
Krásné zakončení série sbírek ze soutěže Zpívající věže. Krásné nejen kvalitními povídkami, kde nejlepší mi přišla první a poslední - tedy Kamona a Ztracená jméně měst, ale i obsahem. Jitka Ládrová a Jela Abasová si to zde odladily opravdu k dokonalosti. Nádherné ilustrace, mapa Skalního města, popisky ke spisovatelům, na konci knihy podrobné rozebrání toho, jak okolní fantasy-nefantasy svět funguje. A to je vlastně to, co je na celém světě tak zajímavé. Víte, že se jedná o fantasy, ale celé je to tak zajímavě zaobalené do reálností, že Vám tam ty fantasy prvky vůbec chybět nebudou. Velice pěkný kousek a jsem rád, že jsem ho mohl podpořit v crowfundingové kampani.
Do Dračích zlodějů jsem se pustil hned po prvním díle. Nešlo jinak. Svět draků a lidí se hrozně hezky četl, strašně snadno se do něj dostávalo a obtížně se z něj pak vycházelo. Musím se přiznat, že tohle se Janě Rečkové opravdu povedlo a mrzí mě, že už se nedočkám dalších dílů. Tahle série by si to pro své neotřelé prostředí určitě zasloužila. Hezké a zajímavé postavy spolu v kombinaci s nápadem, který ubíhá stránku po stránce až do zdárného konce, který evidentně měl v plánu mít další pokračování. Nicméně i tak děkuji za hezký knižní zážitek. Tato série si i přesto jednoznačně zaslouží svou pozornost.
S Janou Rečkovou jsem to měl vždycky na dlouhé lokte. Jednou mě knihou uchvátila, podruhé mě pro změnu neskutečně otrávila. Vždy to ale byly případy, které ve mně vyvolávaly emoce, takže jsem na ní nikdy nedokázal zapomenout. Ostatně i Dračí mor mě zaujal od prvního momentu, co jsem ji viděl v knihkupectví. A když nadešel její čas, byl jsem nadšen. Kniha se totiž hrozně hezky čte. Svět draků, kteří se umí přetvořit do lidské podoby, v jisté disharmonii s lidmi, je vysloveně povedený. Dokonce i ta tématika této knihy je překvapivě až neskutečně aktuální. Vím, že paní Rečková byla lékařka, ale tady mě ta paralela s dnešní dobou až děsila. Obecně je to ale skvělé čtení, které jsem slupnul za jediný den. Druhý díl tak na sebe nenechá dlouho čekat...
S Danem Tučkou jsem se setkal už skoro před dvěma lety, když jsem poznával Straky a s chutí jsem se pustil do jeho trilogie Pelyněk. Takže jsem trošku tušil, co čekat, ale nenapadlo by mě, že to bude až takové šílenství. Nevím proč, ale cítím v Umrlčím tanci trošičku paralelu s Daemonicou. Hodně podobně střelený text a nepatrné odkazy na šerm. Nemůžu říct, že by se nejednalo o originální fantasy. Má opravdu celou řadu zajímavých a neotřelých nápadů. Textem je ale natolik střelený, že jsem občas měl co dělat, abych se orientoval v ději. Originální, ale lehce náročnější kousek. Musíte mu věnovat píď každé vteřiny vašeho čtení, jinak Vás spálí v popel.
Když jsem tenkrát rozečetl sbírku Lovci lidí, byl jsem příjemně překvapený civilností povídek. Díky tomu se četly opravdu s lehkostí a stejně tak tomu bylo i v sbírce této s názvem Struny osudu. Je to takové Dungeons and No Dragons fantasy prostředí, o kterém tušíte, že se v něm skrývají čáry a kouzla, ale nikdo o nich moc nemluví. Jitka Ládrová to pěkně vymyslela a kamarádi kolem ní to hezky sepisují. Byla by škoda v případě této knihy mluvit o jednotlivých povídkách, protože každá má něco do sebe. Nicméně když bych si měl vybrat ty, které se mi líbily nejvíc, tak by to byly určitě Děti ze země nikoho právě od Jitky Ládrové, Hráč od Věry Mertlíkové a Loutna hrála teskně od Terezy Holubové.
Musím říct, že jsem po čtení byl velice příjemně překvapený. Byť kniha už z obálky vypadá na jasný oldschool, opak je pravdou. Příběh je více nápaditý, než by mě vůbec napadlo. V deseti kapitolách obsahujících deset rozhovorů, jsem cestoval různými světy a někdy v půlce knihy, u nejdelší kapitoly, jsem zažil takové paralelní filozofické osvícení, jako hodně dlouho ne. A nutno dodat, že jsem si ho zatraceně rád užil. Pak už se mě to kontinuálně drželo až do závěru knihy.
Na to, že jsem tuto sbírku koupil ve výprodeji v knihovně, mě až moc mile překvapila. Vlastně tak moc, že bych to ani netušil. Přitom v porovnání s dnešními sbírkami povídek, kde ke každé máte povídací intermezzo, obrázek a kdoví co ještě, je to tady daleko kusejší a dočkáte se vlastně jen čistého textu. Ten text je mnohdy ale hodně super, že si u mě sbírka nakonec vysloužila pěknou čtyřhvězdu. Možná i proto, že tu od pár hodnotících má relativně nehezké číslo, které si podle mě ani nezaslouží.
Jak to tak bývá, tak v knize jsou povídky lepší, ale i horší. Celkově jich je tady 21, což je až úctyhodné číslo. Na cirka 450ti stránkách tak můžete počítat s delšími, ale i výrazně kratšími povídkami. Co mě nejvíc překvapilo, tak na to, že poslední léta aktuální českou fantastiku sleduju, tady ty autory prakticky neznám. Stačí deset let a generace psavců se výrazně obmění. No a co mě tedy bavilo nejvíce?
- Černé sněženky od Lukáše Křesiny jsou radioaktivní nenápadnou, plánovaně dystopickou záležitostí s výbornou pointou.
- Dar života, dar smrti od Anny Mudrochové má ten správný středověce fantastický základ, na který se váže pěkné prostředí plné intrik, které baví. I zde je závěr hodně nápaditý.
- Druhá výprava na planetu Čtyřka od Ivana Mlse je ryzí sci-fi béčko, které popisuje jak to funguje na jiné planetě. Takové příběhy mám obecně hodně rád a ani zde to není výjimkou, včetně mnohdy hodně vtipných momentů.
- Kam draci nelétají od Stanislava Hůly je nenápadně smutné fantasy, které do dění tahá i dětské postavy a působí hodně zajímavým, až filozofickým dojmem.
- Ostrov od Aleše Pitzmose je asi nejlepší povídka sborníku. Tvrdé středověké fantasy se skvělým příběhem, adekvátní délkou, která donutí k rozvinutí delšího děje a neméně zajímavé zápletky, na jeho knihy se musím v budoucnu blíže podívat.
- Show must go on od Martina Koutného je sranda vtípek pro lidi, kteří žijí cony, nebo si to jinak nedokážu vysvětlit.
- Vesmírná pařba od Petra Plačka je vlastně taky takovej vtípek o běžných závislostech na počítačových hrách. Závěr mě ale sejmul natolik, že jsem na svá dětská léta musel zavzpomínat i já.
No nevím, na jednu sbírku povídek až nebývalé množství kvalitní četby, co myslíte? :-)
Byl bych blázen, když bych čekal něco jiného, než od první knížky. Navíc v případě druhého dílu objemově v jednou takovém provedení. Autor je blázen, v dobrém slova smyslu, protože to, co se mu honí hlavou a předává to dál do tohoto příběhu, to mi hlava nebrala. Děj mě vlastně ani tolik nezajímal, ale neustále jsem byl zvědavý, kam se ten svět pekelníků bude ubírat dál. Jsou tu neuvěřitelné pasáže, jsou tu slabší pasáže, ale v celkovém kontextu je to něco, co už asi nikdy nebudu číst. Autor má neuvěřitelnou představivost a naladit se na jeho vlnu je pro mě, co by čtenáře, docela náročný proces. Nemůžu říct, že bych byl nadšen, ale mnohdy to byl opravdu fascinující zážitek. Navíc jsem četl, že konečně chystá třetí díl, tak třeba ti nadšenci, co tu jsou, se jednou dočkají zakončení. Příběh by si to zasloužil. Kór, když je tak nevybíravě utnut.
Autorka touto knihou dokazuje, že má bezbřehé množství nápadů. Čtenáře vtahuje do prostředí démonů, vystřeluje si z nich jak jen může. Nápady ale překypuje natolik, že mnohdy je to tedy opravdu na hlavu. Kdybych já měl její myšlenkové pochody, tak pak si řeknu, oukej, takhle by to šlo, ale za normálních okolností? Ze začátku mi přišlo, že text je chytlavý, zábavný, hodně vtipný, ale postupem času jsem zjišťoval, že příběh se nikam zvlášť vlastně neposouvá. Knihu čtu pro tu absurditu neděje, než že by mě nějaký děj táhnul dál, jak by to standardně u knihy mělo být. V celkovém kontextu se jedná o hodně neobvyklé fantasy, ale určitě ne pro každého. Plus jelikož o autorce už trošku něco vím, tak mám i pocit, že v Karielovi se při psaní tenkrát trošku našel. Totální úlet z jiného světa.
Je to taková zvláštní kombinace, která jednotlivě funguje, ale v kombinaci působí velice nezvykle. Možná to bude tím, že jí napsal zrovna Roger Zelazny, ke kterému mi slovo nezvykle docela i sedí. Do tohoto románu totiž nacpal řeckou mytologii, postapokalyptickou atmosféru, mimozemšťany, bohy, celé to smíchal a na čtenáře vyplivnul s takovou vervou, že se to vlastně čte poměrně dobře.
Konečně se zde v rámci celé trilogie něco děje. Během čtení jsem měl pocit, že autorka je kniha od knihy lepší a lepší. Zde už byla i nějaká akce, nějaké to dění. Postavy, kterých bylo od počátku poměrně dost, se rozmělnily a nejvíc mě stejně zajímala hlavně Fínka. A to nejen pro její jméno připomínající mé oblíbené Finsko. Celkově vzato ale poměrně slabá fantasy, na které jsou nejhezčí obálky a vnitřní ilustrace.
Druhý díl mi přišel čitelnější. Možná proto, že ubylo básnického slohu. Když už jsem tak myslel, že Vědma z lesa by mohla být na tři hvězdy, došlo mi, že celý ten děj je jaksi prázdný. Nechával jsem si ho vždycky na cesty do práce a z práce, do vlaku, kde jsem měl čas se zamýšlet nad tím, jak zajímavý sloh autorka má. To se musí nechat. Ale o moc lépe mi zde při čtení oproti prvnímu dílu nebylo.
Musím říct, že filmoví Strážci galaxie ve mně vytvořili jiný pohled na Marvel. Ten jsem do té doby vnímal hodně genericky a s příchodem této série jsem na ně začal nahlížet i z jiného úhlu a vlastně jsem celý ten komplexní svět začal mít díky tomu hodně rád. Doufal jsem, že komiksem na tom budu podobně, ale opak byl nakonec pravdou. Přišlo mi zde všechno hrozně hektické, uspěchané. To, co se ve filmu řeší dvě hodiny, tady tvůrci splácli ve čtyřech stránkách. Přeskakovalo se tu z jedné scény na druhou, ze třetí myšlenky na čtvrtou. Jediné, co jsem si tak z toho komiksu opravdu odnesl bylo to, že mi nikdo nic nevysvětlil. Naštěstí mi pár scén z komiksu připomínalo pár scén z filmu a tak jsem mohl být více v ději.
Je mi vždy líto, když jakýkoliv tuzemský román hodnotím nízko. Kočičí noci hned na první pohled vypadaly úchvatně. Obálka evokovala překrásné fantasy, jméno knihy musí oslnit každého kočkomilce. Proč tedy nakonec zklamání? Možná proto, že se vlastně nejedná o žádné hlubokomyslné fantasy a už vůbec jsem tam nenašel kdovíjakou výraznou spojitost s kočkami. Během čtení jsem se naopak šíleně ztrácel v textu. Autorka má podle mě více básnické střevo (i vzhledem k básním v knize), než-li dar popsat scénu tak, abych si ji během čtení dokázal živě představit. Je to tu takové hodně zvláštně pábitelské, filozofické. Někdy je ve větě slovo (nebo sloveso) použito tak, že vůbec nechápu, jak ho někdo v takovém kontextu může vůbec použít. To je možná ten důvod, proč jsem měl obrovský problém knihu, byť jen, číst. Přitom prakticky je kniha obsahem krásná. Obálka úchvatná, vnitřní ilustrace velice pěkné, ale ten obsah…to byl boj.
V rámci mého čtecího vzdělávání jsem ještě nenarazil na ryzí české dystopické post-apo s lehkým young adult nádechem. Devět dní je tak pro mě novinka a musím říct, že novinka vysloveně povedená. Je teda pravda, že u prvních sto stránek jsem bojoval sám se sebou. Byť jsou pro budoucí vývoj příběhu nezbytné, pořád je to vlastně o romanci, která působí stejně osudově, jako když ve Stmívání Bella potkala Edwarda. No a když už jsem to, joo, chtěl zklamáním odložit, rozjela se akce, která nebrala konce až do samotného závěru. Dění v ní ve mně udělalo solidní základ pro to chtít si přečíst další díl. Dystopický svět sice nijak nevyčnívá od jiných, ale má v sobě atributy povedeného románu, který mě hodně zajímá, jak se vyvine.
Asi jsem ještě nezažil lepší a údernější scifárnu, než Ve stínu slunce. Myšleno v tom smyslu, že krom toho, že se jedná o space operu, je tu akce tak požehnaně, že opravdu od začátku do konce máte pocit, jak kdybyste byli svědky nějakého sci-fi filmového spektáklu. Tohle se Jakubovi Maříkovi absolutně povedlo. Četl jsem, četl a dokud jsem nedočetl, tak jsem neměl klid v duši. Přitom celý ten děj začíná poměrně komorně – vraždou. Jenže na ní se pak nabaluje celý ten okolní svět, který nemá chybu a vy jste vlastně svědky příběhu, který už z kraje spěje k záhubě a to Vás vlastně nutí číst dál a dál. Souhry okolností totiž vytvoří tak zajímavý děj, že se nebudete chtít odtrhnout. A já tak vesele můžu začít přemýšlet nad tím, kdy se pustím do dalšího dílu…
Sborník povídek, který vznikl v době lockdownu. Zřejmě měl takový úspěch, že ho i otiskli (to ještě nebyl nedostatek papíru jako dnes) a vydali nejdřív v časopise Pevnost a následně jej poslali i na volný trh. Standardně se v něm skrývají lepší i horší povídky. Obecně bych ale řekl, že je to reklama na autory nakladatelství Fantastická Epocha, protože každý, který tu má povídku, už zde vydal nějakou tu zajímavou knihu, ke které jsem se ještě pořádně nedostal a tak to prozatím činím alespoň formou tohoto sborníku. Obecně vzato zde nebylo špatného textu. Některé byly vlažnější, pár jich bylo s parádní pointou. No a mezi ty nejlepší řadím jednoznačně Staří přátelé od Míši Merglové, Panenka od Romana Bureše a Tlesknutí jedné dlaně od Petra Schinka. Tak a teď už jen začít se samotnými knihami autorů…