Malarkey komentáře u knih
Zatraceně dobrej brak. Komiksový borec Dan Černý, kterého znám hlavně coby stripového mága v časopise Pevnost, se rozhodl pro ucelenou knihu, pojmenovanou jednoznačně – Kejda. A hned z kraje Vás vhazuje do děje dvou lepých děv, kde jedna si uvaří nějakou kejdu a bude vědět všechno. Jednoduchý, přímočarý, občas si autor utahuje ze sebe, z děje, ze čtenáře, když na něj promlouvá v textu. Text navíc nespisovnej, poplatnej době, aktuální a zábavnej. Postup příběhu je pak tak surrealistický, jako kdyby byl z autorova snu. Nekonečný úlet, ale po vzoru brakového sci-fi kvalitní čtivo. Na pomezí Kotlety a Kulhánka a přesto svoje.
Jubilejní dvacátá epizoda ze světa Hříšných lidí Království českého se nese v duchu vzpomínkovém. Bylo mi, jak kdybych koukal například na stou epizodu Hvězdné brány, kde nám autoři připomínají, co jsme všechno s parťáky zažili. Ten díl znova vidět nechcete, když můžete hned ho přeskočíte. Aby to nebylo ale jenom o vzpomínání, tak pan Vondruška tu navíc přidal i nějaký ten mord a jal se situovat děj domů na Bezděz. Čtení je to sice příjemné, vzhledem k prostředí, atmosféře a známým postavám z dřívějších dílů, ale ve výsledku je to kniha, která je ze všech těch epizod jasně nejslabší.
Tak tady ten náběh na vyšetřovačku je snad v rozmezí prvních tří stran. Neskutečně rychlej start. Oldřich z Chlumu je navíc dost otrávenej, protože ho uvrtali do něčeho, co se mu pranic nelíbilo a navíc přichází podzim a tak dochází ke klasickému období chlapské rýmičky, což na náladě také nepřidá. Během chvíle tedy naše hrdinská družina směřuje do Jindřichova Hradce a ač tu autor vysloveně prostředí nemá nijak zvlášť potřebu popisovat, dokáže si s radostí sobě vlastní poradit s postavami, které se na hradě ochomýtají, a které se týkají Oldřicha z Hradce. Vyšetřovačka je navíc skvělá a to i proto, že v ní jsou prvky okultismu, což je znát již od samotného názvu knihy. Závěr tu výjimečně není na rychlo a závěrečné stránky a odpověď inkvizitorovi tomu dodají tu správnou tečku. Jednoznačná pětihvězda.
Knize nemohu upřít určitý námět, který mě po celou dobu necelých 200 stran fascinoval. Poslední hlídka je opravdu o poslední hlídce někde na hranici mezi životem a smrtí, někde na území nikoho, kde čekají na poslední útok nepřítele, kde čekají na smrt. Autor knihu pojal hodně avantgardně. Čtení určitě neusnadní fakt, že tu neexistují kapitoly. Navíc je to celé vyprávěné takovou zvláštní, těžce specifikovatelnou formou, která víc popisuje pocity hlavního hrdiny z poslední hlídky, které jsou značně depresivní a pochmurné...a dokáže si s nimi vystačit vlastně většinu času. Tak asi trošku, minimálně pro ten nápad, chápu, proč kniha vyhrála v roce 2007 Cenu Karla Čapka, ale musím říct, že je to spíš těžké čtivo, než zábavný fantasy zmar jedné hlídky.
Jednoduché, lehkovážné, snadno čitelné, ale zábavné povídky. Hlavní veličinou všech povídek je postava Normana Applegatea, vyšetřovatele Američana uprostřed Prahy devadesátých let. Dokázal bych si ho představit s radostí i v nějakém románu. Devadesátková atmosféra Prahy, hektolitry vypitýho piva, kořalky, tuny ženštin, které je třeba zachránit nejen před sexuálními predátory, ale i před otrávenými manžely. A do toho sem tam nějakej ten okultismus. Nic co by se tomu vlastně dalo vyčíst. Snad jen to, že tato postava zřejmě zůstane na světě jen formou těchto povídek, dle závěrečného epilogu od tehdejšího šéfredaktora Pevnosti. Škoda.
Obrovská nevýhoda této knihy je fakt, že tu nikdy nevyšel druhý a třetí díl tohoto cyklu, aby ten námět kloudně uzavřel, protože se to dá čekat - na konci je otázek víc nezodpovězených, než-li uzavřených. A je to docela škoda. Musím říct, že knihu jsem našel v knihobudce a z čistého nadšení k fantasy jsem si říkal, že jí zkusím a když mě nebude bavit, tak jí prostě odložím. Jenže ona mě k mému údivu docela bavila. Je to takové to klasické high fantasy. Hlavní hrdina je trošičku zmetek, má po ruce správnou postavičku, která je naopak z nuzných poměrů, celé to má takový ten nádech osudového textu, hlášek, filozofických myšlenek a k tomu se děj odehrává v osobitém středověkém prostředí s příměsí ze starověku. Zajímavý kousek, třeba si tu na tuto trilogii ještě někdo někdy vzpomene.
Je to snad poprvé, co jsem četl regulérní akční sci-fi béčko jak vyšité. Chvílemi jsem měl opravdu co dělat, abych si nevzpomněl na největší filmový béčka pod sluncem. Absurdní, zábavné, šílené. Zajímavé ale je, že ač se příběh točí kolem různých i mimozemských národů, popřípadě kolem delfínů, tak to Larry Niven napsal docela čtivou formou. Nicméně to asi není nic, co bych si rád četl dál. Přijde mi to až moc ulítlé, navíc jsem měl co dělat, abych se v tom světě vůbec vyznal. Komentáře níže upozorňují na to, že to pro nováčka může být zmatečné a uznávám, zmatečné to opravdu je. Pořád se ale jedná o první přeloženou knihu autora na českém trhu, tak něčím se přece začít muselo.
To, že knihu překládal Michael Bronec, mě přeci jen nalákalo a říkal jsem si, že by série poměrně krátkých povídek mohlo být příjemným relaxem. Nakonec to relax byl až moc. Krátkými povídkami jsem měl pocit, jak kdybych si otevřel v pražském metru deník Metro a na jedné stránce s povídkou den co den četl něco vtipného, odlehčeného, se známým čarodějem. Něco na co po vystoupení z metra okamžitě zapomenu.
Moje první setkání s Frankem Herbertem není úplně nejlepší reklamou na kvalitní román. Není se čemu divit. Výsledek se skládá ze čtyř částí, které sepisoval už od roku 1958, tudíž se zároveň jedná i o jedno z jeho raných děl. Ono je to s tím stářím vlastně ale jedno. Mám rád, když se sci-fi odehrává na nějaké jiné planetě. Autor si s ní může hala bala vyhrát a bývá docela sranda jeho myšlenky číst. Frank Herbert to ale v první polovině pojal, že příběh hlavní postavy vypráví zbytečně ve dvou časových rovinách, aby se ve druhé polovině uchýlil k šíleným náboženským myšlenkám. A zatímco ta první polovina knihy byla ještě lepší, druhá byla čiré utrpení.
Přesně to, co jsem potřeboval. Lehkovážný návrat do středověku, který mám tak rád. Pan Vondruška se tady v již 16. díle série vrací opět do Prahy (a trošku s příběhem cestuje do Chebu), aby vyšetřil jednu trošku zfušovanou vraždu a ztrátu důležitých královských spisů. Oldřich z Chlumu je krásně praktický, Přemysl II. Otakar už není tak nesnesitelný, Oto nám tu trošku představí svojí rodinu a Diviš tu pro změnu odvede svůj standardní kus špinavé práce. Ostatně jako vždycky. Líbí se mi, jak autor vždy v prvních padesáti stránkách příjemnou, vkusnou a čtivou formou připomene veškeré dění kolem Oldřicha z Chlumu, aby se následně rozjelo vyšetřování, které máme všichni tak rádi. Škoda pár nepřesností, které tu byly níže zmíněné, ale v rámci 16. dílu historicky-zábavné série mu to dokážu odpustit. Čte se to pořád skvěle.
Jakožto milovníka koček musím konstatovat, že mě dost těší, že za vznik této knihy se přičinil kocour samotného autora. Moc pěkné, řekl bych snad i spíš dobrodružství, než sci-fi nebo fantasy. Začátek působí poněkud vlažně, ale jakmile se příběh rozjede, tak to nemá chybu. Cestování v čase je vděčné téma a zde ho Robert A. Henlein načal takovou zábavně dobrodružnou formou. Jak kdyby Dan Davis byl Marty z Návratu do budoucnosti. Je to prostě takové oddechové dobrodrůžo, střihnuté nějakými technickými vychytávkami a představami autora z padesátých let, kterak bude vypadat svět v roce 2000. Má to švih, nápad, baví to a standardně to podkresluje kvalitu autorových příběhů. Dobrý kousek.
Jakožto nález v knihobudce mě tato kniha hodně těšila. Navíc se jednalo o mé první setkání s panem spisovatelem. Námět je pak zřejmý, ale těch 120 stran jsem prokousával poměrně s obtížemi. Jakožto novela je to hodně zkratkovité, na druhou stranu tu autor minimalizuje děj příběhu na úkor odborného a mnohdy technologického popisu dění. Zajímavé to nicméně bezesporu je.
Na stripy jsem byl v době, kdy u mě frčel kocour Garfield. Na něj jsem nedal dlouhá léta dopustit. Takže nová příloha v časopisu Pevnost pro mě bylo zajímavé překvapení, o kterém jsem předtím nikdy neslyšel. Ale po projetí této knihy a seznámením s Calvinem a Hobbesem musím říct, že to je velká sranda. Možná jako strip v novinách bude fungovat líp, než jako ucelená kniha, protože budete mít čas se zasmát, ale v kontextu toho námětu musím říct, že jsem se příjemně pobavil. Calvin má neskutečnou představivost a tygřík Hobbes ho dobře doplňuje takovým tím správným, mnohdy i filozofickým, nadhledem.
Na knihu jsem narazil náhodou v knihobudce a říkal si, že nebude od věci vstoupit do světa fantasy knih vydávaných u nás v 90. letech. Musím říct, že je škoda, že autorovi u nás nic jiného nepřeložili, protože tato série povídek (navíc navzájem protnutých a víceméně i navazujících) o padlém sirovi Julianovi, který brázdí středověkým fantasy světem v mnoha příbězích neměl chybu. Celé je to psané takovou vznešenou formou, plné filozofických myšlenek. K tomu je to správně ponuré, špinavé, místy můžeme říct, že i depresivní, protože sir po cestě vlastně nic moc dobrého nepotká. Trošku těžké, ale zajímavé čtení. Hodně mi to připomínalo příběhy prokletého Dilvishe od Rogera Zelaznyho.
Murakamiho popis, vtažení do děje, nahlodání díky atmosféře a následný magický posun děje do nadpřirozena je něco, co nikdo jiný nikdy nesvede. Hon na ovci je přesně o tom, o čem píše název knihy. Jen s tím rozdílem, že v knize je tuna poselství, myšlenek a poslání ze života nás všech, že budete hltat kapitolu za kapitolou a nebudete chtít přestat. Závěrem jsem měl sto chutí knize napálit pětihvězdu, jako třeba Kafce na pobřeží nebo Komutrově smrti, ale nakonec jsem si přeci jen uvědomil, že v první třetině na mě kniha působila poněkud povídkově, než uceleně. To se ale ve druhé třetině a speciálně ve třetí ustálilo a děj se začal odvíjet konstantně. Takže, to, nad čím jsem byl ze začátku trošku v rozpacích, byl v závěru klasický Haruki Murakami. Krásná kniha. Myslím si, že se k jeho knihám jednou ještě vrátím (a normálně to nedělám) a budu to vzhledem k prožití života vnímat úplně jinak, než to vnímám dnes. Děkuji, mistře.
Nestává se mi každý den, abych se setkal s knihou, která začne jasně definovaným příběhem (který mi mimochodem hodně připomínal osmdesátkový horor Moucha), nabídl hlavního hrdinu/nehrdinu a v půlce ten námět úplně otočil z lokálního příběhu jedné postavy, do globálně orientovaného příběhu vč. podrobného popisku, jak se epidemie šíří po celém světě. Zvláštní skok a je pravda, že se na něj zvykalo těžce. Autor má ale obrovskou představivost a možná právě proto, že katastrofické knihy nemám úplně načtené, jsem byl docela u vytržení z podrobného popisu toho, co se ve světě po různu děje. Bohužel ale ve druhé půlce se i přes podrobný popis dění příběh moc neposouvá, navíc se tříští, dělí na malé podpříběhy, ale v kontextu s celkem zůstává akorát u autorově představivosti. I tak, velice zajímavý kousek.
Po přečtení příběhu Zkažené sémě jsem neváhal a okamžitě se pustil i do dalšího dílu Případů hejtmana Ambrože. Opět musím říct, že jsem byl učarován krásnou středověkou atmosférou knihy, speciálně pak té hornické vesničky. Tady bych si dovedl představit být i daleko déle, než cirka 200 stran. Hejtman Ambrož tu navíc má docela slovo, i když tu opět nejedná sám, ale za pomocí nového parťáka. Navíc mi to tady přišlo více jako detektivka od Agathy Christie, než jako detektivka s fantasy motivy. I ty tu nakonec jsou, to je pravda, ale nejsou tak výrazné, jako v předchozí knize. Celkově ale opět skvělý zážitek. Kdyby bylo více takových příběhů hejtmana Ambrože, vůbec bych se nezlobil, ale vypadá to, že autor zůstane u trilogie.
Začátek na mě působil možná trošku nesourodě, asi i vzhledem k tomu, že jsem do Případů hejtmana Ambrože naskočil bez znalosti prvního dílu. Postupem času jsem si ale na ten svět Bludova (mimochodem hezké středověké živé město) zvyknul a zvykl jsem si i na to, že ač se jedná o klasickou detektivku, je protknuta fantastickými motivy. Na konci jsem si říkal, jak krásně je ta středověká atmosféra v knize znázorněna, že se vůbec nedivím, že autor po čase přeskočil na ryzí historické detektivky. Zkažené sémě je ale skvělá kniha a ač tu hejtman Ambrož jedná spíše zpovzdálí a kniha se orientuje spíš na jeho pohunky, vč. víl, tak je znát, že autor má klasické aristokratické detektivky moc rád.
Spíš zklamání. Čekal jsem cokoliv, příběhově jsem se bál, že tu Li Jen bude řešit smrt někoho, koho má hodně rád. Nicméně klasický příběh. Ve výsledku to, co bylo v každé ze šesti knih je tu zkráceno na velikost 40ti stran. Smrt, vyšetřovačka, nějaký ten odkaz na čínské tradice, což je zajímavé, rozuzlení, konec. Na to, jak v prvních dílech byl autor vůči Li Jenovi a Margaret osobní, mi přišlo, že ke konci popis jeho vztahu omezil na nutné minimum.
Čekal bych, že závěrečný díl Čínských thrillerů bude víc osobní, na úkor předchozím příběhům. Zatímco ale on raději vypráví příběh jednoho klasicky neklasického sériového vraha, kterých tu bylo již mnoho, ale který, jelikož jej napsal Peter May, je opět čtivý, zajímavý a bohužel k obětem dost nápaditý. Dal bych s radostí pět hvězd, ale autor vztah Li Jena a Margaret na konci tak jako nijak utnul, že mi to bylo po šesti přečtených knihách skoro až líto. Příběhově opět pecka, ale ač je kniha už z roku 2004, nenapadlo by mě, že se bude jednat o poslední díl série. I proto jsem neváhal a rovnou se pustil do závěrečné povídky, kterou napsal o šest let později.