maphiosso komentáře u knih

Nesbø v Přízraku poprvé upustil od zavedené stavby děje z předchozích dílů. I zde sice pracuje s vedlejšími liniemi, které později splynou v jednu, ale všechny spolu více či méně souvisí a čtenář se tak v příběhu lépe orientuje. Přechod z propracované detektivky z počátku série na přímočařejší thriller je tedy ještě patrnější, než v předešlém Levhartovi či Sněhulákovi. Příběh ozvláštňuje například vyprávění umírajícího Gusta, Nesbø si ale čtenáře získává především precizní provázaností děje, kdy i detail může hrát o sto padesát stran později velkou roli. Je tedy obtížné předvídat jakýkoli zvrat. Jak už bývá u tohoto autora zvykem, vykreslení a psychologie postav jsou na velice dobré úrovni. Postavami známými z předchozích dílů se sice nezabývá tolik, jako těmi úplně novými, ale dostatečně na to, aby se ani čtenáři neznalí dřívějších děl v ději neztráceli. Více než kdy jindy Nesbø řeší otázky aktuálních problémů v Norsku jako jsou drogy, politika nebo korupce, které ostatně tvoří podstatnou část příběhu.
Jo Nesbø se nebál upravit zavedený koncept, který přestože opakovaně slavil úspěch, musel u pravidelných čtenářů autora již působit stereotypně. Výsledkem je syrový thriller, který celou sérii ještě více vygradoval a připravil půdu pro závěrečný díl.

11 15.10.2014

Román Syn správce sirotčince je výpovědí o poměrech v Severní Korei. Z knihy je patrná autorova snaha předat čtenáři co nejvíce informací o této hladomorem zužované zemi a nejrepresivnější totalitním systému na světě, kde lež a přetvářka, za účelem sebezáchovy, je na denním pořádku . Příběh samotný je pak spíše odsunut na vedlejší kolej a je místy plochý a někdy (hlavně v druhé polovině knihy) přitažený za vlasy. Ve spojení se Severokorejskými reáliemi ale i přesto funguje. Po dočtení knihy mi běhal mráz po zádech.

1 08.07.2014

Je všeobecně známo, že se Norsko řadí mezi nejbezpečnější země Evropy. V průměru je ročně v Norském království spácháno 0,7 vraždy na sto tisíc obyvatel. Při počtu necelých 4,7 miliónů obyvatel, tak podle statistiky dojde přibližně pouze k třiatřiceti vraždám v jednom roce. Pár loupežných vražd, nějaké to zabití v opilosti nebo ze žárlivosti. Občas se ale stane, že i v tak poklidném státě začne řádit sériový vrah. A na ty je v Norsku jen jeden specialista…
Autor opět sází na osvědčený koncept, který vykrystalizoval okolo třetího dílu série a od té doby variuje v různých podobách a opakovaně slaví úspěch. Nesbø má děj knihy promyšlený předem do nejmenších detailů - může si tak pohrávat se čtenářem lačnícím po rozuzlení, záměrně ho svádět na falešné stopy, aby pak děj obrátil o 180 stupňů. Ani poté si však nemůže být čtenář jistý, že onen obrat nebyl zase jen další falešnou stopou. Na jednu stranu prvek, díky němuž je tato série velice čtivá, na stranu druhou prvek neustále se opakující a na mnohé fanoušky Nesbøho knih už může působit stereotypně. Naopak netradičním způsobem autor zachází se stavbou příběhu, v němž je posílená vedlejší linie, která nám dává nahlédnout do soukromého života Harryho, který řeší problémy se svým otcem, noří se do svých myšlenek a více než kdy jindy a odhaluje nejzazší zákoutí své mysli. Více rozvinutá je zde postava právě Harryho otce, setkáme se ale i s dalšími novými postavami, jejichž charakteristika a psychologie jsou vykresleny, podobně jako v předchozích dílech, velice uvěřitelně.
Pravidelný konzument Nesbøho děl usoudí, že Levhart je po nepřekonatelném Sněhulákovi jen další knihou série, která si sice drží svůj vysoký standard, ale nijak zvlášť nevybočuje z řady. Naopak věřím, že čtenář, který ještě neměl s žádnou autorovou knihou tu čest, bude nadšen, ne-li přímo Levhartem sežrán zaživa.

Thomas Enger je často poměřován se svým slavnějším krajanem Jo Nesbøm. Ve srovnání s ním je však Engerův styl mnohem přímočařejší. Namísto několika zdánlivě na sobě nezávislých dějových linií, které se v závěru spojí v jeden celek, je děj Kamenného deště zaměřen na vyšetřování vraždy z pohledu několika osob. Hlavní příběh tvoří pátrání novináře Henninga, o jehož životě se postupně dočítáme z vložených flasbacků. Henning se tak stává poměrně propracovanou postavou a nepůsobí plochým, nevýrazným dojmem. Také další osoby, ať už více či méně důležité, jsou popsány velice barvitě – od policisty Bjarneho Brogelanda, který se aktivně podílí na vyšetřování, až po Henningova kolegu Kåreho, trpícího tourretovým syndromem. Ten má v příběhu čistě komickou úlohu a díky větám jako: „Počty čtenářů PŘESAHUJÍ STROP! Do prdele, DO PRDELE!“ si jej čtenáři jistě zamilují. Konečné objasnění případu se nese v duchu klasických detektivek, kdy se postupně dozvídáme, kdo a jak oběť zavraždil, motiv a další okolnosti vraždy. Samotný závěr knihy naznačí, jakým směrem se bude celá knižní série ubírat a co bude jejím smyslem.

O tom, že Thomas Enger neskončí zapomenut v propadlišti knižních dějin, jsou přesvědčeni prozatím minimálně v Norsku, kde se stal Kamenný déšť okamžitě bestsellerem. Nakladatelství Gylendal o něm dokonce prohlásilo, že to je „pravděpodobně ten nejlepší rukopis detektivního románu, který jsme kdy od začínajícího autora přijali.“ Je otázkou, zda spisovatelův debut osloví čtenáře detektivního žánru také u nás. Já však zastávám názor, že tento první díl má potenciál a ambice vyústit v kvalitní a úspěšnou sérii.

2 21.02.2013

Je nutné zmínit, že od Netopýra nelze očekávat příběh, na jaký jsme u Nesbøho zvyklí. Čtenář, znalý pozdějších děl, může mít zpočátku problém přivyknout odlišnému stylu. Děj je přímočařejší, rozmanitost a provázanost jednotlivých linií se ještě neprojevuje v takové míře. Spisovatelův osobitý styl se zde teprve formuje a můžeme sledovat, že i věrohodné zakomponování historických faktů do děje, které je jindy Nesbøho velkou předností, se řeší v Netopýrovi dost neuměle. V důsledku toho pak postavy jako klaun-tranzvestita nebo pouťový boxer promlouvají o minulosti Austrálie tak precizně, že by zahanbili nejednoho profesora historie. Naopak přednost, která autora zdobí už od počátku jeho spisovatelské kariéry, je schopnost udržet čtenáře neustále v pozoru. Využívá k tomu stále stejné prvky napětí, které rozvijí k dokonalosti v pozdějších dílech série. Příznačná je pro něj také práce s flashbacky, pomocí kterých se dozvídáme o Harrym informace z minulosti. Ty sice nejsou pro další pokračování série nikterak zásadní a spisovatel se o nich dále nezmiňuje, ale pomohou čtenářům pochopit Harryho mentalitu. Už od svých prvotin si drží statut objektivního vypravěče, který je pro čtenáře téměř neviditelným elementem. Příběh není zcizován a narušován, nerozvíjí se ani klamný a nedůvěryhodný vztah vypravěče a čtenáře. V této stylotvorné rovině se Netopýr s pozdějšími díly ztotožňuje.

Nenechte se zmást názvem knihy a obálkou. Nenechte se zmást ani jménem autora. Nejedná se totiž o sci-fi ani o žádný mysteriozní thriller nebo horor. Fáze gravitace jsou melanchlickým příběhem o poznávání sebe sama a hledání smyslu života bývalého astronauta Richarda Baedeckera. Není to kniha, kterou byste "hltali jedním dechem a nemohli se od ní odtrhnout", ale pozvolným tempem vám stránky uběhnou pod rukama. Bohužel si myslím, že takového Simmonse hodně jeho fanoušků nepříjme. Mě osobně příjemně překvapil.

7 04.12.2012

Této tiché noci není kniha, která by se vyznačovala originální zápletkou, rozsáhlými popisy, ani šokujícími zvraty v ději (i když pár překvapení se zde najde). Na co Mari Jungstedt sází především, je přímočarost. Ve třech dějových liniích sledujeme práci vyšetřovacího týmu, Fanniny životní peripetie a novináře Johana Berga a jeho komplikovaný milostný vztah s Emou. Tu a tam sice nakoukneme domů ke Knutasům, jak se má manželka Line s dvojčaty Petrou a Nilsem, dozvíme se něco málo o historii katedrály Panny Marie ve Visby, drtivou většinu času se ale autorka věnuje právě výše zmíněným třem liniím až po závěrečný epilog, kde je vysvětleno vše, co by si snad méně bystrý čtenář nedokázal odvodit již dříve.

Díky absenci „omáčky“ se nám tak dostává do rukou poměrně nenáročné odpočinkové čtení, u kterého 280 stran uteče rychleji než byste řekli vrah. Po románech Neviditelný a Této tiché noci je jasné, že má Mari Jungstedt našlápnuto ke slušné kriminální sérii.

29.10.2012

Nesbø vystavěl příběh knihy na osvědčeném konceptu, kdy střídá několik zdánlivě na sobě nezávislých, dějových a časových linií, v nichž často klade důraz na detaily. I ten nejmenší může hrát v celkovém výsledku velkou roli - precizně provázaná struktura je však typická i pro předchozí díly série. Vedlejší linie se pak postupem času připojují k hlavnímu příběhu a v závěru vytvoří ucelený obraz. Nesbø rád také nechává čtenáře v nejistotě, a že se mu to opravdu daří, dokazuje v knize hned několikrát. Tu zatají jméno oběti, které prozradí o chvíli později, támhle zase opomene zmínit důležitý časový údaj. Nebohému čtenáři pak nezbývá, než zběsile číst dál. Bohužel prvky, které Nesbø s oblibou znovu a znovu využívá, nebývají jen ku prospěchu věci. Právě kvůli nim bývají jednotlivé díly série předvídatelné, Sněhuláka nevyjímaje.

Plusové body však Nesbø sbírá v jednom z nejdůležitějších aspektů, a tím je vykreslení a psychologie postav, které by se daly rozdělit do tří skupin. 1) Hlavní postavy - Harry, Rachel a Oleg, u kterých je patrný postupný vývoj skrz celou sérii. 2) Vedlejší postavy – Skärre, Holm apod., kterým se autor nevěnuje tak podrobně, ale i zde se dají rozpoznat různé charakteristické rysy. 3) Okrajové postavy – postavy, které se příběhem jen mihnou, jsou ovšem tak barvité až karikaturní, že čtenáři ještě dlouho utkví v paměti.

Kdo od Sněhuláka očekává podobnou dávku napětí a akce jako u předchozích dílů Spasitel nebo Pentagram, nebude zklamán. Jo Nesbø dokázal udržet laťku velmi vysoko a právem se řadí k tomu nejlepšímu, co světový krimi román nabízí. U nového Nesbøho zkrátka roztajete...

13 03.10.2012

Richard Bachman bývá sázka na jistotu, nejinak je tomu i knihy Zhubni. Škoda, že tento drsnější a přímočařejší King zemřel před lety na rakovinu pseudonymu :-)

1 30.08.2012

Kdyby na knize nebylo napsáno jméno autora, myslel bych si, že ji napsal Benedict Lambert. Vyprávění mi připadalo tak uvěřitelné, že jsem si během čtení zkusil jeho jméno vygooglit. Čtenářský zážitek zpestřují retrospektivní záblesky ze života zakladetele genetiky Gregora Mendela. Skvělá kniha.

3 28.08.2012

Ze zásady nehodnotím knihy, které jsem nedočetl, ale komentář si neodpustím. Detektivka? Sci-fi thriller? Jako by Simmons sám nevěděl, co se snaží napsat. Ať už to mělo být cokoliv, nepovedlo se to ani trochu. Kouzlo, které měly postavy v předchozích románech, se úplně vytratilo, tady jsem jim nevěřil ani nos mezi očima. Kniha navíc od začátku šíleně nudí. Možná šlo jen o pomalý rozjezd a Simmonsovi křivdím, ale pokud úvodních 200 stran sleduju jen zmatené pobíhání neustále filozofujících postav, tak bude někde asi něco špatně..
Knize nepřidává ani opravdu hodně nepovedený překlad, chvílemi mi připadalo, že si paní překladatelka výrazně pomáhá google translatorem..

Po knize Vrah bez tváře, která na mě nijak zvlášť nezapůsobila, jsem dal Mankellovi ještě jednu šanci a hned první stránky mě mile překvapily. Po téměř hororovém úvodu mi bylo jasné, že se nebude jednat o tuctovou severskou detektivku. Pokračování mi hned vzápětí dalo za pravdu, kdy následoval historický příběh z o Sanovi a jeho Bratřích, podle mě nejlepší část celé knihy. Pak tempo značně upadlo, druhá polovina se nesla v duchu politického thrilleru a rozpitvávání politické situace v Číně už tak záživné nebylo.

25.08.2012

Hladové hry jsou tak trochu přehlídka záporných postav, gaunerů, lidských zrůd a psychicky narušených osob se zvláštní Schopností, proti které Simmons postavil hrstku obyčejných lidí. Tento nerovný souboj je možná zbytečně roztahaný na 900 stran, kde strhující pasáže střídají ty, kterými se musí čtenář zdlouhavě prokousávat. Těch čtivých, jako například vyprávění Saula Laskiho nebo postupně o rozum přicházející Melanie Fullerové, je většina a tak má kniha spád a čte se dobře. Ani zde si Simmons neodpustil žánrovou rozmanitost, v knize se střídají hororové prvky s akcí a thrillerem, epilog je jako vystřižený z detektivky Agathy Christie..
Hladové hry sice nejsou tak strhujícím a velkolepým románem jako autorova pozdější díla, ale už zde Simmons ukázal svůj obrovský literární talent, především talent udržet čtenáře 900 stran v pozornosti :-)

8 07.08.2012

Když nudisti vyjíždějí na moře,
dole bez a beze všeho nahoře..

Hezká sbírka vtipných básniček a říkanek doplněná o neméně vtipné kresby Jiřího Slívy.

19.07.2012

Těžko po jedné knize soudit, jestli se z Mari Jungstedt vyklube "Nesbo v sukních", jak se o ní říká, v každém případě je Neviditelný hodně zdařilá prvotina, podle mě mnohem zdařilejší než Nesbův Netopýří muž, kde jsem padoucha odhalil docela brzy. Musím přiznat, že mě autorka závěrem překvapila. A tak by to mělo u dobrých detektivek být..

2 14.06.2012

Nedočteno, nehodnoceno. Tahle kniha nejspíš není pro mě, což mě mě u Kinga mrzí. Přišlo mi, že kromě jednoho dědy, který se nemůže vyspat a řeší manželský spor svých sousedů, se nic neděje. Děj mě vůbec ničím nezaujal a když se na scéně objevili "doktůrci" došla mi trpělivost a knihu jsem odložil. Ale kdoví, třeba jsem do ní ještě nedorostl...

Přál jsem si aby se Černočerná tma kvalitou alespoň vzdáleně přiblížila sbírce Čtyři roční doby. A přiblížila? Vezmu to popořadě:

1922: *****
Kingovy povídky z minulosti mám rád, i když jich není moc (nebo možná právě proto). Lehce moralizující příběh na pozadí venkova 30.let se mi líbil spolu s Dobrým manželstvím nejvíce. Utrpení a pocit bezmoci jaký zažíval Wilfred James by lépe popsal málokdo..

Velký řidič: ***
Velký řidič pro mě byl naopak nejslabší povídkou. Příběh znásilněné spisovatelky toužící po pomstě nepřichází s ničím originálním. Porouchané auto na odlehlém místě, nedostupný signál a samozřejmě úchylák. To vše už tady různých obměnách mnohokrát bylo. Ale nebyl by to King, kdyby i to největší klišé neudělal zajímavým.

Prodlužování času: ****
Kingovi obchodníci jsou kapitola sama o sobě. V mém případě velice čtivá kapitola. Stejně jako pan Gaunt z Nezbytných věcí nebo společnost Nekuřáci, a.s., i pan George Tanas obchoduje velmi originálním způsobem a nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Dobré manželství: *****
Příjemné překvapení na závěr. Nevím proč, ale jako by tuhle povídku snad ani nepsal King. Připadá mi nejmrazivější ze všech čtyř příběhů. Je to asi tím, že je sledován z pohledu toho, kdo tajemství odhaluje a ne z pohledu toho, kdo tajemství "páchá".

Moje přání tedy nakonec bylo splněno, Černočerná tma je velice kvalitní sbírka. King už poněkolikáté dokazuje, že ještě do starého železa zdaleka nepatří.

6 23.01.2012

Druhý díl serie o Harrym Holem "Švábi" u nás zatím nevyšel, tak jsem po přečtení Netopýřího muže sáhl po této knize. Ve srovnání s prvním dílem je Červenka mnohem propracovanější. Vedlejší dějová linie z minulosti zpestřuje tu hlavní a postupně odkrývá dávná tajemství a nakonec i to největší z nich - vraha.

3 16.01.2012

I když mám raději romány roztahané minimálně na 600 stránek, paradoxně patří tahle sbírka kratších příběhů k mým nejoblíbenějším knihám. Ze všech čtyř povídek se mi nejvíce líbilo Tělo. King to s dětmi opravdu umí :-)

4 16.01.2012

Podobně jako u předchozího Terroru vystavěl Simmons mistrně propracovaný příběh na historicky podepřených faktech. Prostředí arktické výpravy vystřídal tajemný, místy hororový příběh z viktoriánského Londýna vyprávěný spisovatelem Wilkiem Collinsem. Kdo je vlastně ta postava s umrlčím zjevem v černém plášti? Do jaké míry sehrává v příběhu úlohu opium, které Wilkie užívá ve stále zvyšujících se dávkách? Odkud se vzaly "přízraky", které se spisovateli zjevují? Skutečnost nebo výplod opiem zhýralé fantazie? Tyto a další otázky jsem si během čtení neustále pokládal. A bylo mi na otázky nakonec odpovězeno? Čti a jistě se to dozvíš milý čtenáři ;-)

1 16.12.2011