maphiosso komentáře u knih

Pokud čekáte od této knihy pozvolný příběh plný imaginace jako tomu bylo u předchozího díla Roberta McCammona Smrt před úsvitem, z omylu vás zřejmě vyvedou hned úvodní kapitoly. Odejít na jih je totiž zběsilá jízda plná groteskních postaviček, geniálně bizarních scén, ale taky silných momentů a myšlenek. To vše drží pohromadě pod taktovkou řemeslného mistrovství autora, který si pomalu, ale jistě vydobývá čím dál větší prostor v mé skromné knihovně.

2 22.10.2024

Další jednohubka z pera Johna Grishama. Nenadchne, neurazí. Neškodilo by trochu více zapracovat na postavách, aby si k nim čtenář mohl vytvořit trochu hlubší vztah. Z té strohosti je hodně cítit tlak na.. ani nevím.. termín? kvantitu? Což je v případě Grishama velká škoda, protože nejednou ukázal, že dokáže psát napínavé propracované příběhy.

3 20.05.2024

Syrový příběh o zkaženém policajtovi, který si chce v marastu velkoměsta urvat pro sebe kus štěstí. Těžko uvěřit, že se tenhle skvost prodává v levných knihách za pár korun.

1 24.10.2023

Ačkoliv je britská rodačka Freida McFaddenová už několik let úspěšnou spisovatelkou, teprve bestseller Pomocnice z ní udělal celosvětově uznávanou autorku, podle mého skromného názoru oprávněně. Děj sice neoplývá originalitou, podobných psychothrillerů o schématu idylická rodina - velké tajemství, už jsme měli příležitostí číst bezpočet, velkou předností McFaddenové je ale forma, jakou dokáže příběh vyprávět. V krátkých kapitolách se postupně dozvídáme více a více o rodině Winchesterových i o samotné Millie, ale vždy jen tolik, abychom zůstali v napětí a měli chuť číst dál. Díky střídání perspektiv vyprávění z pohledu jednotlivých postav nechybí ani překvapivé zvraty. Kniha se samozřejmě nevyvarovala mnohým žánrovým klišé a místy je děj až těžko uvěřitelný, ale svůj hlavní cíl, bavit, plní na jedničku. Náročného čtenáře nezklame ani závěrečné finále, které bylo, alespoň pro mne, dost překvapivé, a hlavně otevírá prostor pro pokračování. Asi není tajemstvím, že v zahraničí už vyšlo a těší se velmi dobrým recenzím.

3 29.09.2023

Starý muž Guidanio Cerra se ve své komnatě v myšlenkách ohlíží za svým životem. I přes to, že je synem pouhého krejčího, mu bylo dopřáno studovat prestižní školu a poté vstoupit do služeb u hraběcího dvora nechvalně proslulého vládce Uberta z Mylasie zvaného Zvíře. Guidaniův život se rázem změní potom, co je Uberto zavražděn Adrií, šlechtičnou významného rodu Ripoli. Když ji najde zraněnou na tajném schodišti a pomůže jí uprchnout, ještě netuší, že se brzy stane součástí událostí, které otřesou celou Batiarou.

Kay je známý tím, že děj svých příběhů zasazuje do fiktivních prostředí, které mají svou reálnou předlohu. Nejinak je tomu i v tomto případě. Mapa Batiary, názvy měst a jména lidí nápadně připomínají Itálii. I okolní země lze poměrně snadno identifikovat. V příběhu je zmíněna Esperaňa západně od Batiary, severně Moskava, na východ přes moře město Dubrava a ještě dále Sarantinum, které je pod neustálými nájezdy Ašaritů - bezvěrců. V tomto světě, ve kterém není nouze o zeměpisné a historické paralely s tím skutečným, se roztáčí spirála plná intrik, politikaření, bojů o moc, ale také silných osobních příběhů. Kromě mladého Guidania Cerry a Adrie Ripoli se seznámíme také s pohanskou léčitelkou Jelenou, dvěma odhodlanými vojevůdci žoldnéřů Folcem Cinem a Teobaldem Monticolou a řadou dalších postav, jejichž zapamatování vyžaduje nemalou dávku soustředění. Kay používá specifický, až noblesní jazyk, který se k historickému románu určitě hodí. Spolu s vypravěčským stylem, který nechává děj spíše volně plynout, než že by sázel na přímočarost, dodává příběhu nádech poetičnosti. Bohužel autor těmto pasážím věnuje až příliš mnoho prostoru a čtenářova pozornost při nich může upadat.

Pokud se těšíte na fantasy román plný mágů, draků a kouzel, budete zklamáni. Nadpřirozených prvků je v knize jen velmi pomálu. Máte-li ale rádi propracované fiktivní světy, historické romány a nevšední jazyk, Záře dávno pohaslá si jistě najde cestu do vaší knihovničky.

2 28.09.2023

Hallie Eversová zažívá nejhorší den ve svém životě. Dostala vyhazov z práce, opustil ji přítel kvůli její nejlepší kamarádce a také utrpěla zástavu srdce na střešní párty v Las Vegas. Když se o pár hodin později probouzí v nemocnici, kromě všech patálií se rozpomíná také na místa, která nikdy nenavštívila a na události, které nikdy nezažila. Tyto výjevy začnou být brzy mnohem konkrétnější a znepokojivější a Hallie se vydá pátrat po jejich původu. S tajemným dlouhovlasým mužem v patách...

Podobně jako u Dvojníka zvolil Brian Freeman i v tomto případě ich-formu, tedy vyprávění příběhu hlavním hrdinou. Společně s Hallie Eversovou tak rozplétáme záhadu cizích vzpomínek v její hlavě. Otazníky přibývají a děj brzy i díky akčním pasážím nabere slušné tempo. Budování atmosféry napomáhá také popis vzpomínek, díky nimž hlavní hrdinka postupně nachází cestu k rozluštění hádanky. Dokud Hallie tápe, funguje toto schéma skvěle. Čím více se ale blíží k rozuzlení, tím více děj upadá do stokrát omílaných klišé. Slušně rozjetý thriller se rázem změní v rodinnou ságu lehce okořeněnou červenou knihovnou. Na náhlém obratu už nic nezmění ani občasná krev, které v celé knize není vůbec málo. V podobném duchu Vzpomínky míří až k úplnému závěru, který je opravdu nepředvídatelný, překvapivý a lehce tak celé knize zachraňuje reputaci.

Stejně jako u Freemanova předchozího počinu i zde po dočtení zůstává pachuť nevyužitého potenciálu, v tomto případě i zklamání ze značného sklonu ke stereotypům. 328 stran, tempo, krátké kapitoly a originální námět i přesto dělají ze Vzpomínek poměrně čtivou záležitost.

1 15.08.2023

Na světě bychom nenašli mnoho povolanějších osob pro napsání románu o cestě na měsíc a o vesmírném závodu mezi USA a Sovětským svazem než bývalého astronauta Chrise Hadfielda. Ten během své bohaté kariéry strávil ve vesmíru více než 4 tisíce hodin, podstatnou část také na ruské stanici Mir. Na literárním poli už také není tato ikona moderní kosmonautiky žádným nováčkem. Jeho prvotina Astronautův průvodce životem na Zemi z roku 2013 se setkala s velkým úspěchem jak u čtenářů, tak u kritiky. Nyní Hadfield přichází s thrillerem Smrtící Apollo.

Rok 1973, NASA se chystá na start Apolla 18. Zdánlivě rutinní vědecká mise má přísně tajné vojensko-politické pozadí. Sovětský svaz má na oběžné dráze Země i na měsíčním povrchu svá špionážní a výzkumná zařízení a úkolem Apolla 18 je, aby se s nimi vypořádalo. Jenže během příprav startu dojde k neštěstí, při jehož vyšetřování vyplyne, že ne všichni členové posádky hájí stejné zájmy. K letu Apolla 18 se upírají oči USA i Sovětského svazu. Závod nejen o čas právě začíná...

V úvodu knihy se seznámíme s Kazimierasem "Kazem" Zemeckisem, bývalým pilotem a astronautem, který jakožto letový kontrolor přijíždí do řídicího centra NASA. Tato postava má asi nejblíže k pojmu hlavní hrdina, i když typickým hlavním hrdinou rozhodně není, spíše jakýmsi pojítkem mezi všemi důležitými událostmi. Doménou knihy a velkou přidanou hodnotou, protože od bývalého astronauta zde máme vše tzv. z první ruky, jsou technické detaily. V podstatě od fáze výcviku posádky až po závěrečné fáze letu je čtenář zásobován podrobnostmi o fungování jednotlivých zařízení, perličkami a zajímavostmi, které jsem v průběhu čtení s nadšením dohledával na internetu. Později, když děj začne nabírat na obrátkách, už ale tyto detaily mohou působit trochu rušivě. Například se během dramatické pasáže chcete rychle dozvědět její rozuzlení, ale nejdřív se musíte prokousat pár odstavci o tom, jaký obvod zrovna zkratoval a který technik za to může a z jakého důvodu. S děním v NASA paralelně sledujeme v nemalé míře také události v Sovětském svazu a z technického hlediska znovu velmi podrobně. V krátké době nám Laser-books servírují knihu s odvážnou notickou v anotaci: Pro čtenáře Andyho Weira. Nutno uznat, že Smrtící Apollo se k této poznámce hodí daleko více než předchozí Plutoshine.

Chris Hadfield ve Smrtícím Apollu nabízí velmi zdařilý historický sci-fi thriller, který sice pro svou technickou podrobnost zřejmě neosloví nováčky v tomto žánru, ale fanoušci kosmonautiky a hard science fiction literatury se s touto knihou ocitnou doslova v nebi.

4 26.06.2023

Příjemné osvěžení na poli sci-fi. Středobodem veškerého dění je stanice Stern, na které probíhá každodenní běžný život místních obyvatel. Mimo jiné je zde park se živými stromy, hudební zkušebna pro potřeby jediné kapely na Plutu a také laboratoře týmu terraformovačů, kde se mezi malou Nou a Lucianem rozvíjí vztah, který je klíčový při rozplétání tragické události. O té se s ubíhajícími stránkami čím dál více dozvídáme díky retrospektivním kapitolám. Pluto velmi brzy poznáme i mimo stanici a nutno říct, že popisné pasáže nekonečných ledových plání a hor rozléhajícími se pod hvězdnou oblohou působí až magicky. Jak už naznačuje oficiální anotace, snahu přivést na Pluto přívětivější podmínky pro život, naruší sabotáž. Po pozvolné a poznávací části knihy tedy přichází mnohem akčnější pasáže, které si v mnohém nezadají s těmi nejšílenějšími kousky z knih Andyho Weira. A protože nakladatelova anotace tohoto autora zmiňuje hned první větou, konkrétně: Oceňovaný světový bestseller pro čtenáře Andyho Weira, u srovnání ještě chvíli zůstanu. Zatímco Weir na čtenáře chrlí další a další technické údaje od první do poslední stránky, Kissick je dávkuje postupně a v mnohem menší míře. Hard sci-fi v jejím podání tedy není zase až tak hard, zároveň nemáte pocit, že byste byli o něco ochuzeni. Kniha se nevyhýbá ani etickým problémům, z nichž nejsilnější je otázka, za jakých podmínek a zda vůbec si smí člověk nárokovat cizí světy.
Ačkoliv je Plutoshine čistokrevnou science fiction, vedle s ní nešlápnou ani milovníci jiných žánrů. Ať už pro živé a uvěřitelné postavy, jímž autorka věnuje nemalý prostor i po psychologické stránce, nebo jen pro poznávání mrazivého, člověkem nedotčeného světa, který se Lucy Kissick podařilo stvořit.

2 02.05.2023

Příjemná oddechovka z maloměsta viktoriánské Anglie. Oceňuji absenci rituálních vražd, rádoby šokujících způsobů smrti, vzkazů vraha policii a dalších nesmyslů obsažených v 90% současných detektivek.

2 13.04.2023

Tak se nám na literárním zrodil nový hrdina, který kromě nezbytných superschopností tentokrát oplývá i suchým humorem. I když je zápletka pořádně přitažená za vlasy, tak jak to máme rádi, a krátké kapitoly díky zběsilému tempu rychle mizí pod rukama, Strážce dveří kvalit známějších akčních taškařic prostě nedosahuje. Možná k tomu přispívá i lehce kostrbatý překlad. Kniha nicméně za přečtení určitě stojí a budu se těšit na její pokračování.

2 04.04.2023

Kniha mě bohužel zklamala. Postavy jsou ploché, nevýrazné a jejich motivace přinejmenším dost pochybné. Nedokázal jsem sympatizovat v podstatě s nikým. A to se bavím jen o dvou hlavních protagonistech, zbytek postav je jen výplň určena k dřívější či pozdější smrti. Celá kniha je protkaná patosem, obzvláště v myšlenkových pochodech obou hrdinů, který už mi ke konci lezl dost na nervy.

3 01.03.2023

Málokterý spisovatel dokáže vylíčit atmosféru amerického zapadákova jako John Grisham. Po vlažněji přijaté Vraždě na ostrově Camino se vrací s pokračováním série s Jakem Brigancem a stejně jako předchozí dva díly je i Čas odpouštět skvělý právnický román. Grisham nikam nespěchá, příběh rozplétá pozvolna a dovolí si místy i velmi podrobný vhled do fungování americké justice jako je například systém výběru poroty nebo volba strategie před hlavním líčením. Nechybí ani téma rasismu, které je především v jižanských zemích stále velmi aktuální. Knihu hodnotím jako autorův vysoký nadstandard.

31.01.2023

V současné záplavě detektivek nenabízí Temná hra nic, co bychom nečetli v různých variacích už mnohokrát předtím. Detektiv s pohnutou minulostí, sériový vrah s "originálním" modem operandi a mnoho dalších klišé, bez kterých se krimi romány dnes už zřejmě neobejdou. Pokud ale hledáte oddechové čtení, které bez problémů přelouskáte za víkend, s Temnou hrou nesáhnete vedle.

4 24.01.2023

Jan Štoček je neodmyslitelnou součástí české kriminalistiky a jako jeho memoáry kniha funguje velmi dobře. Připomeneme si více či méně známé případy, nahlédneme do každodenní rutiny kriminalistů, to vše ve velmi osobitém podání tohoto, dá se říct, legendárního operativce. Podstatně méně už kniha zaujme coby knižní rozhovor. Dotazy jsou pokládány nahodile, tak nějak neuspořádaně a tématicky nevyrovnaně do Štočkova vyprávění. Mnohdy se jedná o naprosto zbytečné otázky, které byly už dříve zodpovězeny, jindy paní novinářka naruší vyprávění větami typu "To jste dobrej" atd. Rozhovorová část naštěstí končí zhruba ve třetině knihy, pak už autorka vstupuje do vyprávění jen velmi zřídka a v podstatě se ani nedá hovořit o plnohodnotných dotazech. Neubráním se srovnání s knihou Moje případy z 1. oddělení novináře Martina Moravce a bývalého vedoucího 1. oddělení a vyšetřovatele Josefa Mareše, kde je rozhovor velmi pečlivě připraven a dotazy jsou rozděleny do tématických celků, to bohužel u knihy Lucie Bechynkové neplatí.

3 27.11.2022

Velkoměsto, zločin, vyšetřování, intriky.. Noir román jak vyšitý. Přidejme k tomu porci akce, černého humoru a nevšedního vypravěčského stylu a dostaneme skvělou zábavu na dva večery. Bavilo.

17.08.2022

Pátrání Dylana Morana napříč paralelními světy po svém dvojníkovi a možná ještě i po něčem dalším. Zajímavě zpracovaný neotřelý námět, který nenechal moje mozkové závity chvíli v klidu. I tak mám ale pocit, že se dalo z tématu "vytřískat" o něco víc. Motiv paralelních světů nabízí obrovský potenciál, který autor nevyužil naplno a po dočtení ve mě převládá pocit, že knize prostě chybí něco, co by ji mohlo posunout ještě o úroveň výš. I tak dávám solidních 70% a za originalitu zaokrouhlím nahoru.

3 12.08.2022

Skvělý rozjezd, spousta nezodpovězených otázek a ponurá atmosféra horského francouzského městečka. To vše se rozplynulo ve druhé polovině knihy do překombinované slátaniny (nenapadlo mě mírnější slovo) s rádoby šokujícím závěrem. Abych upřesnil, s čím konrétně mám problém.. U četby Černé smrti je potřeba dost přemýšlet abych se neztratil ve všech jménech, událostech, časových rovinách atd. To mám na knihách rád, ale čekám od nich na oplátku přímo uměrné rozuzlení, hlubší myšlenku nebo alespoň nějaký ne úplně laciný wow efekt. Bohužel se nic z toho nedostavilo. Závěr byl přeplácaný, nepravděpodobný a místy naprosto nelogický, což po velmi nadějném úvodu jen umocňuje zklamání.

7 26.07.2022

Nenáročná survival jednohubka, na kterou si za pár dnů už ani nevzpomenu. Příběh sice jakž takž plyne svižným tempem, chybí ale jakékoliv poselství nebo hlubší přesah. Deníková forma, která jistě fungovala v době, kdy kniha vycházela na pokračování na internetu, není v souhrnném knižním vydáním to "pravé ořechové". Po pokračování v nejbližší době nejspíš nesáhnu.

1 09.07.2022

Nezlobte se na mě, ale snižovat hodnocení Šedého muže za nerealističnost, je je jako vyčítat duchařskému hororu nadpřirozeno, protože už z anotace je jasně patrné, o jaký žánr se jedná. Tady je potřeba "vypnout mozek" a prostě si jen užít 320 stran akce, zajímavých lokací napříč Evropou a autorovy schopnosti dostat hlavního hrdinu do těch nejkrkolomnějších problémů a zase ho z nich vysekat. Ničím jiným se kniha ani nesnaží být.

19 04.07.2022

Je to už osm a půl roku, co jsem naposledy dočetl nějakou knihu od mistra hororu. V té době jsem nabyl dojmu, že jsem z tohoto žánru i autora už vyrostl, ale záplava jeho novinek, která zásobuje pulty knihkupectví v posledních letech, mě donutila po jedné z nich sáhnout. King v Ústavu sází na osvědčená témata, která často ve svých dílech úspěšně recykluje- život na americkém maloměstě a parta dětí bojující proti "zlu". Zatímco atmoféra zapadákova a vztahy jeho byvatel jsou zde navozeny mistrně, dějová linka dětského kolektivu, zabírající zhruba 80% děje, bohužel nefunguje tak, jako například v anotaci zmíněném To a jiných Kingových dílech. Všechny děti jsou jaksi přechytralé, žoviální a plné životních mouder, hodící se spíše k věkové kategorii 50+, což navíc vzhledem k situaci, ve které se nachází, působí o to nelogičtěji a nevěrohodněji. Děj tak nějak bez větších zvratů spěje k předem jasnému konci a po neskutečně utahané závěrečné třetině knihy přijde finiš... no nebudu prozrazovat :-) Po dočtení převládá mírné zklamání, i když jsem od knihy žádná velká očekávání neměl. Po pravdě nechápu poměrně vysoké hodnocení knihy, srovnatelné například s Mrtvou zónou nebo Carrie, které řadím kvalitativné mnohem výš.

5 30.06.2022