Margherita_N komentáře u knih
(SPOILER) Temná Elena, tak jak ji známe. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu znovu Dny opuštění, případně jeden koncentrovaný díl Geniální přítelkyně. Tentokrát se hlavní hrdinka jmenuje Leda, nic se ovšem nezměnilo na tom, že pochází z Neapole, což vnímá i téměř v padesáti letech jako křivdu, žije proto v bohatém městě na severu (tentokrát je to Florencie), celé dny čte, dělá si poznámky a snaží se tak vydřít si akademickou kariéru... ale především: celý život křivdila své matce, křivdila svým dětem a manželovi, ale nedokáže si to s nimi vyříkat, takže se motá životem, blouzní, buší jí srdce, dělá nesmyslné věci a nedokáže se zkrátka sama se sebou srovnat. Pokud bych si měla odhadovat, kdo je ve skutečnosti Elena Ferrante, přiřkla bych jí právě tuhle nevyrovnanou povahu, hraničící snad až s psychickou poruchou. Jak jinak než osobním vyrovnáváním si vysvětlit opakovaně v knihách popisované záchvaty "roztřepení", neschopnost vydržet v klidu pár dnů na jednom místě, potřebu veřejně hysterčit a jednat impulzivně (jako třeba krást malým dětem hračky a místo soucitu s trpícím dítětem pak doma několik týdnů odcizenou panenku oblékat do šatiček). Nesplynutí s dětmi, ať už vlastními nebo cizími, se u hrdinek Ferrante opakuje: zatímco Elena v Geniální přítelkyni v záchvatu lásky k milenci tahala děti z města do města, aniž by je tam zapsala do školy, protože se starala jen o sebe, Olga z Dnů opuštění se nedokázala zvednout a přimět se pomoct nemocnému dítěti, které jí trpělo přímo v bytě, protože měla zrovna plnou hlavu toho, že ji opustil manžel. A Leda, ta v opojení z první pochvaly své práce nechala děti dětma a odjela si na tři roky užívat s profesorem, kterej jí tu pochvalu vyslovil, přičemž jen sem tam zavolala manželovi, aby si na něj trochu zaječela. Nemůžu samozřejmě říct, že já bych se chovala líp, kdybych měla rodinu, ale můžu aspoň věřit, že jo, protože mám pocit, že na rozdíl od hlavní hrdinky jsem vyrostla z puberty...
Připomenutí výrazných televizních reportáží Martina Řezníčka z let 2012-17 a hlavně - trocha osobnějšího pohledu za příběhy, věty řečené mimo záznam, těžkosti, které práce zahraničního zpravodaje přináší, ale taky pohled rodiče, který přesadil děti na několik let do americké základní školy. (Pasáže o americkém školství, které dětem nastavuje pravidla i mimo školu, nemluvě o finančním zatížení rodiny, jsou jednou z věcí, které si nejspíš z paměti nevymažu, protože to je pro mě něco opravdu zvláštního.) Chybělo mi možná občas trochu víc „literárnosti“, nicméně Rozpojené státy jsou vydařená kniha a autor má můj obdiv nejen za ni, ale za celou svou práci.
Tentokrát bez Hastingse, zato ale Poirot exceluje od začátku do konce. Má ty svoje poťouchlý nápady, který se u něj občas projeví, když má dobrou náladu. U vraždy v letadle jsem očekávala vyšetřování ve stylu Orient-expresu, Agatha se ale neopakuje a tentokrát se všichni zúčastnění rozprchnou a vyšetřování trvá další měsíc. Co má ale tahle detektivka s druhou zmíněnou společného, je nutnost odhalovat minulost oběti a v ní hledat správný směr pátrání po vrahovi.
Poirot po kontaktu se záhadným cizincem přijímá myšlenku nadnárodního spiknutí a stává se z něj akční agent, dychtivý zničit Velkou čtyřku, která si hodlá podrobit svět pomocí zločinu a nastolit nový společenský řád. Má čínský a francouzský geniální mozek a americké bohatství a pak toho čtvrtého s proměnlivou identitou. Poirot se úplně klidně převléká za pobudu, obětuje knírek a způsobí si viditelnou jizvu, aby se mohl vydávat za své vlastní dvojče. Je to zkrátka jiný chlapík než ten přepečlivě upraveny detektiv, který nosí v kapse kartáček na šaty, jak ho známe všichni. Velká čtyřka byl asi Agatin pokus vydat se cestou akčního hrdiny, a je dobře, že v něm nepokračovala (ale nejsem znalec, možná ještě na něco podobného v téhle sérii natrefím). Takových agentů je, kdežto Poirot se nakonec vyvinul velmi osobitě. Je to dobře napsaná detektivka, jen v ní vystupuje jiný hrdina, než na kterýho jsem zvyklá.
Dostala jsem se do tempa až ve druhé polovině, protože jsem pořád natvrdlá jako Hastings, a i ten mě často předběhne. Takže dát za sebe v rychlém sledu tolik detektivních povídek bylo náročné zaměstnání pro moje šedé buňky mozkové. Ale bavilo mě to a už se těším na další knihu ze série! Jen doufám, že tam zase někdo nebude přepisovat závěť :))
Kdo by nemiloval Hraběte! Krásně básně včetně Variace na renesanční téma.
U některých samotářů mi byl náhled na život vyloženě sympatický (hlavně hned první rozhovor), někteří byli ale mimo jakoukoliv realitu :-) Je to skvělý počin, knihu mám podepsanou od autora z akce, kdy ji představoval na střeše Lucerny a dost poutavě o ní mluvil. Člověk se u toho tak zasní, navíc když Šumavu jako rodák trochu zná, a představuje si na místě těch samotářů sám sebe. V lecčems jsem jim záviděla, spoustu věcí spojených s takovým způsobem života bych ale zažívat nechtěla. Díky za takový výlet k lidem, kteří žijí svobodněji než většina z nás.
Tak tohle byla první fakt, ale jako fakt napínavá kniha z celý série. Začalo to už předchozím Spasitelem, kdy jsem zbystřila, že je to najednou propracovanější příběh. Ale Sněhulák je ještě mnohem lepší. Konečně mě Harry Hole vtáhl a hltala jsem ho i proto, že jsem měla podezření, že konečně u jedné knihy vím, kdo je vrah. A taky že jo. Takže můžu potvrdit, co říkají ostatní, že Nesbo má v celé sérii určitej mustr, podle kterýho staví příběhy, ale každopádně tenhle je konečně záživnej. Natolik, že jsem si objednala papírovou knihu. Prvních pět dílů byly béčkový detektivky, který jsem četla příležitostně jako e-knihy i proto, že jsem chtěla trochu, ehm, skrývat, že to čtu. Se Spasitelem ale přišel pro mě až neuvěřitelnej zlom a Sněhuláka jsem měla přečtenýho za dva dny. Ano, příběhy hlavních postav už jsou celkem přitažený za vlasy, ale je to nějak líp napsaný. A je tam míň alkoholových eskapád a vůbec, Harry trochu zestárl a zmoudřel, a tak se chová sympatičtěji.
(SPOILER) Tohle je zatím můj naprosto nejoblíbenější díl série. Odložený případy mě baví, takže když se do jednoho čtyřicet let starého pustili Cormoran a Robin, strašně jsem ten příběh hltala. Když Robin došla do momentu, kdy už věděla, kde hledat, a přinesla si na to páčidlo, přemýšlela jsem, jestli si mám dát před spaním jeden nález mrtvoly na šíleném místě a riskovat noční můry v podobě Margot v nepěkném stavu, nebo je mít z toho, že si tu scénu odložím, ale stejně se mi v noci bude zdát o tom, jaké to asi bude, až to Robin otevře.
Vraha jsem neodhalila ani v nejmenším, to snad nešlo. Snad všichni ostatní byli podezřelí, jeden víc než druhej, příběh byl mistrovsky propracovanej a nechápu, že se do toho autorka nezamotala. Přece jen, Cormoran přebíral vyšetřování tak, jak ho před lety rozhrabali dva policajti, z nichž jeden byl duševně nemocný a nechal po sobě deník plný astrologických konspirací o případu a ďábelských kreseb a druhý nikam nedošel, ani když to měl v hlavě v pořádku.
Strike měl docela štěstí, že moc svědků navzdory více než čtyřiceti uplynulým letům nezemřelo a ti dosud žijící měli dobrou paměť, na to, kolik jim bylo. Každopádně jejich charaktery jsou zase výborně popsané, u toho rozhovoru se zdravotní sestrou Irene jsem se smála, i když to bylo takový tragikomický.
Taky je neuvěřitelně přesný, jak rozporuplně reaguje Robinina rodina na její rozvod. Vlastně ji mají rádi a jsou jako trochu na Matthewa naštvaný, ale hlavně v případě matky je vidět, že vinu trochu svaluje na Robin a její práci, přesně tak jak to dělal Matthew, a to Robin v tomhle zmateném a náročném období ničí ještě víc.
Tahle detektivní série se Rowlingové vážně povedla, už čtu další díl.
(SPOILER) Hrozně se mi ty pohádky líbí, mám při čtení pocit, jako bych byla malé dítě v kouzelnickém světě. Dokážou mě do něj přenést ještě lépe než Harry Potter. Ten ale je, jak se dozvíme v Relikviích smrti, potomkem nejmladšího ze tří pohádkových bratří, po kterém i něco důležitého zdědil, takže Bajky barda Beedleho sérii o HP krásně doplňují.
(SPOILER) Mrtví nejsou tím, kým se zdají být. Proč, to se dozvíme ve druhé části, která čtenáře seznamuje s „Údolím strachu“, kam budoucí skoronebožtík Douglas ještě jako detektiv přijel zúčtovat se zločinnými brakýři neboli svobodnými zednáři. Vetřel se do jejich lóže a stoupal čím dál výš, až se mu povedlo ty nejhorší zločince z nich vlákat do pasti, ve správnou chvíli odhalit svou totožnost a nechat je zatknout. Jenže dostali většinou jen několikaleté tresty vězení, a když z něj vyšli, začal pro Douglase boj o život. Připomínalo mi to procesy s mafií, za časů Sherlocka Holmese ale detektiv, který odhalil jména, nedostal po svém hrdinském činu policejní ochranu a život v utajení. A tak se o něj musel postarat sám, a to i neobvyklými způsoby.
Kdysi jsem to viděla zfilmované, teď jsem s předvánočním časem dostala chuť si příběh zopakovat. Pohádka je poučná, míří na špatné lidské vlastnosti a dobře dopadne. A odehrává se o Vánocích, kdy jsme všichni trochu zahloubanější sami do sebe, takže působí o to více. Moc hezká klasika a mám v plánu víc Dickensů.
(SPOILER) Zatímco v prvním díle se detektiv Lincoln Rhyme chtěl zabít a případ řešil s krabičkou smrtícího koktejlu položenou vedle sebe, ve druhém díle tomuhle paraplegikovi schopnému hýbat jedním prstem a trochu hlavou vlila novou krev do žil (a to do všech) mladá krásná spolupracovnice, a tak třetí díl začíná na klinice v Jižní Karolíně, kde se Lincoln chce stůj co stůj nechat riskantně operovat, aby se třeba pak mohl hýbat trochu víc. No ty kráso, co tohle zase bylo za jízdu. Americkej jih plnej vesnického myšlení a korupce, která sahá všude. Nebezpečnej divnej teenager, kterej unesl dvě holky do lesa a bažin. Amélie pročesávající terén s partou místních policajtů, kteří jdou všichni vzájemně proti sobě, a do konce nevíte, kdo je do mafiánské chobotnice zapletenej, kdo koho zabil v minulosti, kdo má koho na mušce teď a jestli to všechno odnese Amélie Sachsová, která se tam přimotala úplně náhodou kvůli Rhymově operaci na místní klinice, se kterou ani nesouhlasí. A když se zdá, že všechno je rozhodnuto, a Rhyme leží na nemocničním lůžku s kanylou v žíle a pomalu usíná, skloní se k němu sestra a na posledních několika stranách se rozehrává další kolo, protože chobotnice má chapadla všude, prostě všude. Pět hvězdiček, jako že je kriminálkám nikdy nedávám, ale tady jo. Nejlepší krimisérie, jakou jsem četla, hned po Cormoranu Strikovi.
(SPOILER) Erikovi je čtrnáct a je démonolog praktikující svoje rituály v dětském pokojíčku. Ne že by byl úplně neúspěšnej, jen místo démona vyvolá Mrakoplaše, kterej byl od Magického prazdroje zaseknutej někde v podzemí. Ač si Mrakoplaš zase myslel, že nic neumí, král démonů mu ty démonský schopnosti dá. A tak Erik, Mrakoplaš a nezbytné Zavazadlo utíkají až do minulosti, kde se odehraje parodie na dobytí Troje včetně Heleny/Eleonory, protože Erik vyvolával démona mimo jiné proto, aby se setkal s nejkrásnější ženou světa. A taky aby žil věčně, takže následuje setkání se Stvořitelem v momentě, kdy vzniká vesmír a Zeměplocha. A nakonec se trojice vydá do pekla, kde se mučí nudou a terapií. Stále nejsem úplně fanynka Zeměplochy, ale díly s Mrakoplašem mě baví.
Poirot vchází na scénu těsně po výstřelu, kdy pistole ještě ani nevychladla, stejně jako tělo. John Christow řekne poslední slovo před smrtí a tím zamotá všem hlavu - šlo totiž o jméno, takže se nabízí, že John obvinil svého vraha. To by ale nebyl Poirot, kdyby skočil na to, co vypadá jednoznačně. Celá ta scéna u rybníka, do které tak nečekaně přišel, se mu nezdá, šedé buňky mozkové slavného detektiva, zvyklé řešit vražedné rébusy, trochu uráží, že nad postřeleným dosud dokonce stojí člověk se zbraní. Tak ze kterého konce se v tom začít vrtat? Opět tu máme anglický venkov, bohatou rodinu, potenciální dědice. Skvělá detektivka.
Souhlasím s ostatními, že cech vrahů na začátku byl vtipnej, ale když Těpic složil závěrečnou zkoušku a vrátil se do rodného království, začala jsem se ztrácet. V pyramidě se sice zpomalil tok času, já jsem ale stejně měla pocit, že v tom příběhu letí jako splašenej. Bavilo mě rozvádění myšlenky, že velbloudi jsou geniální matematici, ale proč tam třeba někdo zplacatěl a nosili ho v podpaží, mi naprosto uniklo. Doufám, že další díl nebude tak nabitej absurdníma událostma :)
Letošní výročí 150 let od narození tohohle výjimečného slovinského architekta, který proměnil tvář Pražského hradu a mimo jiné nám taky zanechal na Vinohradech úžasný kostel ve středomořském stylu, jsem nemohla nechat jen tak minout. Velmi se mi při třídění informací hodila tahle brožurka, ze které se jednoduše dozvíte všechno podstatné - co konkrétně Plečnik na Hradě postavil, co je na tom zajímavého, jak to vypadá (spousta fotek) a jak se k tomu dostanete (ve spleti hradních zahrad a nádvoří jsou to užitečné informace). Doporučuju.
(SPOILER) Konečně jsem se dostala k rodinné kronice Bornů a Nedobylů, kterou mi sem tam někdo doporučoval už pěkných pár let. Líbí se mi, jak příběh dvou rodin rámují skutečné historické události a příběh růstu a rozmachu Prahy. První díl začíná u vojáka Nedobyla, který si postěžuje v dopise rodičům na výhody svého nadřízeného a málem za to zaplatí životem, nakonec se dostane domů "pouze" s horečkou. S převzetím rodinné formanské živnosti to kvůli stavbě dráhy z Prahy do Plzně nevyjde, a tak se Martin Nedobyl začne opatrně vyptávat otce, kolik že to má našetřeno, a pak už ho vyloženě manipulovat, aby mu peníze svěřil, že za ně nakoupí pozemky za branami Prahy, a až ty padnou, úžasně na tom vydělá. Ve chvíli, kdy mu otec fakt svěřil své celoživotní úspory, mi bylo starého pána hrozně líto, jakej to musel bejt stres, navíc když se ukazuje, že ani Martin si svojí spekulací není tak úplně jistej. Do Prahy přichází ve stejné době jako Nedobyl taky prokurista Born a zanedlouho se setkají ve vlastenecké společnosti. Nedobyl si vezme za ženu vdovu Valentinu Tollarovou a Born její nevlastní dceru Lízu. Born si nakonec otevře slovanský krámek na rohu Příkopů u Prašné brány, protože Perlová ulice se mu zdá v už tak nevýrazné malé Praze až moc zapadlá (nechápu, že to je nedávná realita - 60. léta 19. století). Nedobyl si mezitím otevírá 1. české zasílatelství na Senovážném náměstí a stává se z něj boháč. Born doma pořádá pravidelné salony, jeho manželka se nudí, syna Míšu strká chůvě a ta ho učí místo češtiny mluvit německy. Blíží se válka s Pruskem a dochází k bitvě u Hradce Králové. Lidé ve strachu utíkají z Prahy na Plzeň, kde se Líza spouští s básníkem Oskarem, který se už předtím motal u nich doma na salonu. Z Rakouska se stává Rakousko-Uhersko, což Slovanům zrovna nepřeje. Češi se bouří, Born veřejně řeční. U Náprstka se schází Americký klub žen a mluví o emancipaci, Náprstek dámám představuje elektrický šicí stroj a Born se ho rozhodne prodávat u sebe v obchodě. Borna nakonec zatknou za jeho národnostní aktivity, Líze to moc nevadí a její zálibou je teď vyvolávání duchů. Když se Born vrátí domů, najde deníček svojí manželky, kde se vypsala ze svého románku s Oskarem. Ten ji samozřejmě opustil, takže Líza běží pro pomoc za maminkou, na kterou si do té doby nijak často nevzpomněla. Jedou vlakem zpátky do Prahy, jenže ten má nehodu a obě umírají.
Neff umí úžasně vyprávět, hodnotím nejvyšším počtem hvězd a těším se na další díl.
Pěkná detektivka! Teda malinko přitažený za vlasy s těma zednářema a tak, ale tyhlety tajný společenství a konspirace můžou být právě dobrým kořením knížky, když to není blbě napsaný. Jizerky jsou pro mě zatím neprobádaný, ale už několik let zprostředkovávaný mým dobrým kamarádem skrze jeho vlastní tvorbu a vyprávění. Sama jsem tam byla doslova párkrát, ale jak se mi do života pořád vrací, tak k nim mám určitej vztah. Tahle knížka je taky pěkně načtená, doporučuju.
Ne, mně tyhlety sériový kriminálky, který se vyrojily v posledních letech, už prostě nemají co dát, pokud to není Nesbo, kterej je čím dál lepší. Na DNA mě navnadilo, že jde o islandskou kriminálku od místní autorky, takže jsem čekala, že se o té zemi něco dozvím, o místních lidech, o jejich povaze, zvycích, o tom, jak tam funguje policie v porovnání s jinými státy. Nedozvěděla jsem se nic, kdyby tam lidé neměli islandská jména, mohlo se to klidně odehrávat na okresním ředitelství v Brně. Románek Freyji a Huldara jsem nepochopila, to bylo na úrovni českého rodinného seriálu - mám se začervenat nad tím, že se dozvím, že spolu kdysi strávili noc, a teď se v celé knize chovají prkenně a téměř spolu nemluví? "Ocenit" se dá originální pojetí vražd, ale připadá mi příšerný to vyzdvihovat, už pár let si říkám, že je nechutný se v tomhle předhánět kvůli prodejnosti knihy. Zaujala mě ta zápletka, která vyplavala najednou na konci - motiv k vraždě. To bylo vlastně dobrý. Celkově na mě ale DNA působila podobně jako série s Robertem Hunterem - autorka se vyžívala v nechutném vraždění a kromě toho (nebo spíš včetně toho) bylo v románu skoro všechno špatně, pardon. Ono to bylo i tak nějak nezajímavě přeložený...