Margherita_N komentáře u knih
Ne, mně tyhlety sériový kriminálky, který se vyrojily v posledních letech, už prostě nemají co dát, pokud to není Nesbo, kterej je čím dál lepší. Na DNA mě navnadilo, že jde o islandskou kriminálku od místní autorky, takže jsem čekala, že se o té zemi něco dozvím, o místních lidech, o jejich povaze, zvycích, o tom, jak tam funguje policie v porovnání s jinými státy. Nedozvěděla jsem se nic, kdyby tam lidé neměli islandská jména, mohlo se to klidně odehrávat na okresním ředitelství v Brně. Románek Freyji a Huldara jsem nepochopila, to bylo na úrovni českého rodinného seriálu - mám se začervenat nad tím, že se dozvím, že spolu kdysi strávili noc, a teď se v celé knize chovají prkenně a téměř spolu nemluví? "Ocenit" se dá originální pojetí vražd, ale připadá mi příšerný to vyzdvihovat, už pár let si říkám, že je nechutný se v tomhle předhánět kvůli prodejnosti knihy. Zaujala mě ta zápletka, která vyplavala najednou na konci - motiv k vraždě. To bylo vlastně dobrý. Celkově na mě ale DNA působila podobně jako série s Robertem Hunterem - autorka se vyžívala v nechutném vraždění a kromě toho (nebo spíš včetně toho) bylo v románu skoro všechno špatně, pardon. Ono to bylo i tak nějak nezajímavě přeložený...
(SPOILER) Po rozpacích, které mi připravily Dny opuštění a Temná dcera, je tohle zase dobré! Mně u Eleny sedí, když je vypravěčkou hodně mladá dívka. Bylo to tak i s Geniální přítelkyní, kdy první dva díly řadím výš než dva následující. Z neapolských dospívajících slečen totiž vyrostou emočně nestálé, až hysterické ženské. Ani tenhle typ v Prolhaném životě dospělých nechyběl – tady byla teta Vittoria. S rodiči ale měla tentokrát vypravěčka překvapivě dobrý vztah, ani je moc neobviňovala z vlastního neštěstí. Uvědomovala si, že otec udělal něco hodně špatného, ale že její zhoršení ve škole a špatné nálady vycházejí hlavně z ní. Nekonalo se ani impulzivní rozbití vztahu, cizího nebo vlastního, ač k tomu bylo fakt jen půl kroku - šestnáctiletá holka se ale nakonec rozhodla být morální. To mě u Eleny Ferrante hodně překvapilo, její hrdinky tohle sebeovládání bez výjimky neměly ani ve čtyřiceti. Uvědomit si, že zatímco chlap, kterej se mi hodně líbí a obdivuju ho, má přímočaré očekávání, ale já od něj nakonec chci hlavně intelektuální souznění, uznání a blízkost... No, to je docela překvápko a naděje, že Ferrante umí psát i jiné příběhy.
Není mi jasné, proč zrovna v tomhle díle Poirot mluvil tak komicky neumětelsky anglicky, což působilo poměrně rušivě, jinak se ale nedá nic vytknout. Vypravěčkou je zdravotní sestra, která se s odstupem snaží události popsat na papíře, a děj se odehrává v Iráku v domě, kde přebývá archeologická výprava - tady Agatha patrně čerpala inspiraci ze svého života. Sestra toho ale nestihne mnoho napracovat, jakmile ji najmou, její paní je nalezena zavražděná. Sestra je nebojácná, až odvážná, vypráví klidně, a Poirot (který se zase náhodou vyskytl poblíž) ji proto bere za spojence. Opět se dočkáme druhé vraždy, Poirot ale vše rozlouskne během pár dnů a odjíždí v dál Orient-Expressem, aby se nachomýtl k další známé vraždě (která ale vyšla knižně o několik dílů dříve). Mě prostředí Blízkého východu bavilo, je poznat, že Agatha Christie měla cestování ráda. Její postavy jezdí po celém světě, ať už za prací, odpočinkem, nebo i zločinem. Škoda že jsme se ve Vraždě v Mezopotámii nedostali blíž arabské kultuře, prostor, ve kterém se odehrává, je pevně ohraničen domem archeologů. Jako další případ v řadě bude ale navazovat Smrt na Nilu, těším se na čtení.
Hodně vražd a hodně vrahů, opět taky hodně zabrušování do minulosti, až se mi to dohromady s těmi všemi jmény malinko motalo. Nicméně Hercule Poirot je tady brilantní, tak akorát přes míru pyšnej sám na sebe a ani na chvíli se nemýlí. Jsem zvědavá na seriálové zpracování ďábelského zjevu pana Shaitany, sama už jsem si v mysli vytvořila jeho obraz podle výstižnýho popisu. Image měl dokonalou, s přemýšlením to už bylo horší, když se nechal navzdory svému chvástání a předvádění "sbírky vrahů" rychle a jednoduše připravit o život... Mimochodem, pokud se chcete dozvědět něco o hraní bridže, tohle je správná kniha.
Potřebovala jsem si o víkendu vyčistit hlavu nějakou blbostí. S tímhle titulem se mi to splnilo až moc - čekala jsem románek, a ono to bylo jen porno v podstatě bez děje. Přelouskala jsem to za dvě krátký podvečerní posezení, dalo by se to klidně na jeden zátah, ale knížka je poněkud monotónní, ač nemůžu spisovateli a překladateli upřít snahu o barvité líčení. Nevěřím, že to napsal Oscar, vždyť je to jen pořádnej brak. Skvěle ale vyvolá představu světa, kde se může všechno (v rámci zmíněné oblasti) - žádná morální omezení neplatí, na koho hlavní postava ukáže, ten je žhavej jít rovnou na věc a přivést pár kámošů a kámošek, i když často do osudného setkání s lady Beatrice netušil, jak si může život užívat. Mně asi tenhle literární žánr na nějakou dobu stačil, ale jsem ráda, že mi připomenul, že oddechová četba je potřeba.
OK, právě jsem omylem smazala komentář, se kterým jsem se tu odpoledne vyšívala. Ve stručnosti jsou moje dojmy z Popravčího lepší než z Dvojitého kříže (zaznamenala jsem v celé knize snad jen třikrát „jejda“, to je zlepšení o tisíc procent, tentokrát ale bylo mimořádně frekventované „do pr...“). Malinko mě znepokojuje autor sám - vyflákne se na popis vyšetřovatelů, představí je jen velmi stručně a povrchně (García působí naprosto zbytečně), ale jakmile se dostaneme k popisu extrémně brutálních vražd a dohadům o osobnosti vraha, tak to je jízda. Tady by to chtělo trochu vyvážit a předstírat aspoň mírné zaujetí životem detektiva Roberta Huntera (a jeho parťáka asi poslat zpátky do Brazílie). Tři hvězdičky jsou nicméně tentokrát oprávněné, Dvojitý kříž jsem jimi dost nadhodnotila. P. S.: Zajímalo by mě, proč mají všechny ženské postavy v knize krátké vlasy.
(SPOILER) SPOILERY. U mě se teda kruh tak úplně neuzavřel, protože pro mě bylo chvílemi v příběhu příliš náznaků a zmatků. Takže jsem to s tím hadem, kterej si kouše vlastní ocas, v tomhle případě úplně nepochopila, proč do toho zapadala katastrofa v Rivii na konci? Další vývoj ale celkem chápu, dostali se díky koníkovi a Ciri do jinýho světa, dopadli dost dobře, ne? Konečně jsem díky tomuhle dílu tak nějak pobrala konjunkci sfér. A vůbec se mi ta roztříštěnost líbila, vyprávění z pohledu různých postav, vysoká úroveň se opět střídala s tlacháním... Pořád nevím, jestli být fascinovaná autorovou odvahou, chválit ho za to, nebo nesnášet. Jak může tak sugestivně a příšerně (v tom "nejlepším" slova smyslu) popisovat válku, utrpení obyčejných lidí během ní a po ní, vyhnání obyvatel z jejich domovů proto, že patří k poraženým... A pak se přenést do jakési lóže, kde několik kvočen tlachá a podle svého mínění se tím starají o příští uspořádání světa. Je to výsměch ženským dýchánkům? O. k., ale to stačilo v jednom díle. Celkově mě ale Paní jezera bavila snad nejvíc ze všech románových Zaklínačů, nebo soupeřila se třetím dílem.
Zahanbeně přiznávám, že nedočteno. Dostala jsem se do druhé poloviny, ale nesmyslné zápletky s cílem oddálit příchod K. na zámek se vršily a nic moc jiného se čekat nedalo. Je fascinující, co všechno se K. za pár dnů stalo, jak to přijal a snažil se urputně bojovat s dalšími chapadly chobotnice - ještě vyřídím tohle a pak už se fakt přiblížím! - ač absurdita všeho nabývala na rozměrech. Třeba to ještě někdy dojedu, ale podle recenzí i znalostí ze školy je mi jasné, že konce se dobrat nelze :)
Ignácius je něco mezi neskutečným trollem a nepříčetným magorem. Už tolikrát jsem od různých lidí slyšela, že to je kniha jejich života, ba přímo bible. V tom případě mám pocit, že mi něco uniká. Ignáciovo tažení, když ho matka konečně vykope do práce, je geniálně popsané, matky mi ale bylo dost líto, ač si ten nevděk svojí výchovou do velké míry zavinila sama. A sama je taky pěkně potrhlá. Umím si představit, že ten bezohlednej blázen Ignácius po svém úniku světu nakonec ještě pěkně zavařil.
Nádhera. Valérie dospívá v ženu a během jednoho týdne se dozví několikrát převrácenou pravdu o svém původu, navštíví ji chlípný misionář i upír, v městečku se objeví slepičí mor a všichni aktéři z různých příčin málem zemřou. Děj se odehrává ve sklepě, na půdě, v rakvi... a v kurníku. Černý román z 30. let 20. století, vydaný až v roce 1945. A proč ne - tenhle žánr z přelomu 18. a 19. století surrealismus koneckonců ovlivnil. Valérie je děsuplná, hororová, ale taky smyslná, láskyplná a vášnivá... Mně se to líbilo moc!
Pokračování prvního a druhýho dílu, Marie už dostala i nějakou osobnost, vzteká se, nadává a myslí na aristokrata Maxe. Pořád super vtipný!
Je to pokračování prvního dílu bez přerušení, opět skvělej a přesnej humor, ale nejsou to jen jednoduchý a plochý vtipy, koření to i nějaký kulturní odkazy. Za mě opět super!
Jo a ne. Už první stránky rozehrály citlivý struny v mojí duši, protože s hlavní hrdinkou jsme ve velmi podobné situaci, akorát já jsem o čtyři roky mladší a k tomu pro mě potupnému návratu nedošlo. A tady je právě to, co si nedokážu nijak vysvětlit – kdybych já ve třiatřiceti uznala, že jsem v Praze ztroskotala, že to tady celoživotně nedám nebo že to prostě nemá smysl, a vracela bych se na vesnici, u mě by to doprovázel pocit „tak teď už budu žít správně“ (= snažit se).
Tady nevíme, z jakýho důvodu se Eliška doopravdy odhodlala svůj velkoměstskej život po patnácti letech zabalit, ale jasně vidíme, že zapadnout zpátky na vesnici se nesnaží. Jde hlavou proti zdi – otevře si bez rozmyslu podnikání, kterýmu nerozumí, a žije volnej mileneckej život, kterej by ji na vesnici po pár dnech dostal na okraj společnosti. Možná je to na maloměstě trošičku jinak, ale vždyť ona tam píše, že se tam všechno rozkecá.
Když si začala s prvním klukem, kterýho potkala, a ten ji hned vzal do rodiny a mluvil o svatbě, tak mě to skoro fyzicky bolelo, protože to vypadalo na těžký zbavování se nechtěný lásky. Jenže ona si začala s druhým a třetím a tenhle kluk ještě kryl její průsery a nedělal žádný scény – to mi k němu naprosto nesedělo. Druhá nereálná postava pro mě byla Eliščina matka, která jí vůbec nemluvila do duše, občas sice něco prohodila, ale tím to tak haslo, a sama si jela svůj volnej život.
Já nevim, já si tu vesnici možná démonizuju, jak tam už taky deset let nežiju, ale já ji znám mnohem upjatější. Kdybych si během pár týdnů začala na vesnici se třema chlapama, tak by se se mnou nebavila ani místní zkrachovalá podnikatelka a alkoholička, natož aby rodiče, který mi poskytujou střechu nad hlavou, byli pořád v pohodě.
Byly tam pasáže, kde to bylo na hodnocení tak 10 % (rozebírání vztahu s Hynkem třeba, kterej byl úplně o ničem), byly tam zbytečný scény (lajna darovanýho koksu na pánskym záchodě, po který akorát usnula jako špalek), pak tam ale byly hodně působivý scény (třeba ta kakofonie mikrosituací na ochutnávce zelí, ze který by jeden zešílel, úplně jsem to viděla). Konec nebyl smířlivej, protože Eliška tak nežila.
Celkově bych řekla, že Třeštíkový to psaní muselo jít od ruky, vypadalo to, že ze sebe potřebuje vychrlit víc než jen hlavní linii příběhu, takže se nebránila i tomu ostatnímu, co měla v hlavě a co s právě sledovanou myšlenkou souvisí jen trochu. To tak holky v hlavě maj a je fajn se z toho vypsat, ale ta knížka pak působí celkem nesoudržně.
Nechápu reakce „oddechové čtení“ a „nasmál jsem se“, moje pocity byly opačný. Ta holka byla rezignovaná, nemyslela na budoucnost. A to není v(V)eselý(í).
Doteď přemýšlím, co tím chtěl spisovatel říct. Pokud je to celý ironie, je to dobrý. Tahle kniha je věcně, bez jakýchkoliv zajímavých detailů, a o to zdlouhavěji podanej jeden rok pěti nudnejch lidí, kteří žijou svý životy v kolečku vydělávání peněz v agentuře nebo v pololegálním podnikání. Nikdo z nich není inspirativní, všichni jsou naprosto smutný. A postupně ve své pokročilé dospělosti přicházejí na to, co je v životě důležitý - tedy na to, na co má podle mě člověk přijít před třicítkou, pokud nechce, aby se z něj stala podobně smutná postavička bez smysluplné práce, či aspoň náplně volného času. Jirka dře celý víkendy, aby jeho kyselá manželka byla ještě kyselejší, protože musí bydlet pár měsíců ve vile na Ladronce s jeho matkou, než se nastěhuje do novostavby, kterou jí manžel kompletně zařídí. A manžel si přeje, aby jeho vlastní matka umřela, aby manželka přestala bejt kyselá. Starou paní nikdo nemá rád, až ta z toho skutečně umře. A její nejbližší neskrývají radost. To byl pro mě nejbizarnější příběh ze všech. Jinak všechny postavy jsou samozřejmě v balíku a žijou v barácích v Praze, případně v bytech na Staromáku, z tohohle pohledu je tam nejnormálnější Bert, kterýmu by jako jedinýmu člověk i fandil, protože se s ním dokáže aspoň zčásti identifikovat.
Víc než polovina knihy se mi hodně líbila - pasáže z Prahy. Přirozeně použitej hovorovej jazyk, hlavní hrdinka knihomolka z mně dobře známé Filozofické fakulty UK. A exotický téma, který ale nezabíhá do přílišných podrobností a tím se otevírá každému, kdo je trochu zvědavej. Viktor Klíma byl typickej "mimoň" (v dobrém!) z fildy, to jejich vzájemný přibližování bylo strašně sympatický. A tahle rovina tam měla podle mě zůstat - žádný tahání Klímy do Japonska. Najednou z něj byl někdo úplně jinej a celý to bylo totálně bláznivý. Choval se úplně jinak, mluvil jinak, a navíc nechápu, proč musel rozbíjet šutrem to okno, když už sehnal Japonce, tak snad stačilo, aby tam přišel a vyžádal si pod nějakou záminkou návštěvu staré paní, že jo. Vždyť to tam sám říkal, že pro komunikaci potřebuje Japonce - a pak ho sežene a zeptá se ho, jak by se mohl do toho baráku vloupat? A nakonec se ani nedozvíme, jestli to k něčemu bylo? Teda jasně, k něčemu to bezprostředně bylo, ale víte, jak to myslim. Od japonské pasáže šel zkrátka příběh od desíti k pěti. :/
Na prvotinu ale podle mě dobrý, na čtyři hvězdy.
Strhující, dokonale vymyšlený, naprosto skvělý.
(spoilery)
To, co se odehrává hlavním hrdinům v mysli, jak z ní vystupují, jak se vzájemně v hlavě navštěvují, je úžasný, nemám slov. Nebo ta projekce těla na jiném místě, přenos substance mrtvého člověka ve vlastním břiše... Bylo to až trochu lynchovský. Ani mě moc nezajímalo, jak se v životě vede Danovi, ale je dobře, že Kingovi to nedalo spát a napsal kvůli tomu tuhle fantastickou knížku, která podle mě napínavostí a promyšleností předčí nejen původní Osvícení, ale rozhodně Řbitov zviřátek a podle mě i To.
Ty jo, nevím, jestli tohle bude můj hrdina. Na mě je v téhle knize Zaklínač asi příliš vážná postava s vnitřními démony, na konci to navíc vypadá, že bude ovládanej láskou ke komplikovaný ženě, toho se bojím nejvíc. A člověk si nemůže Zaklínače v představě ani moc vylepšit fyzickou atraktivitou, když se tam píše, že je bělovlasej. Ale je to skvěle napsaný! Za popis čerta vyloženě tleskám, a vůbec, o příšerách se člověk málokdy dočte takhle autenticky, jako by do světa opravdu přirozeně patřily. A bylo tam pár fakt vtipných momentů, který většinou způsobila nějaká Zaklínačova hláška, a to bylo velmi vítaný osvěžení. Vždycky jsem si řekla, uf, přece to v něm je, nebude celou dobu tak posmutnělej – jenže těch momentů bylo málo a byly kratičký. Nicméně koupila jsem si e-book druhé povídkové knihy, přece jen celá tahle sága má super hodnocení, tak bych ji nerada předčasně uzavřela.
Moje srdeční. Šumava se mění neustále - a takovou, jak ji znal Klostermann, si ji dnes už těžko umíme představit. Drsný, ale krásný kraj, kde život obyvatel určovaly přírodní živly, počasí, boje s pytláky... Pro člověka, který přijde zvenčí, je těžké si zvyknout.
(SPOILER) Jak jsem od Kinga zvyklá na špičkově napsaný knížky, kde není ani jedno slovo navíc, tak tady jich bylo navíc dost. Ze začátku se příběh úžasně rozjíždí, když jsem došla k pasáži, kde se dozvíme, kam Al mizí, nemohla jsem se od čtení odtrhnout, hltala jsem Jakeovy první kroky v minulosti a jeho plány pro příští velkolepý návrat. A pak když se dostal do Derry těsně po ději románu To a potkal tam Bev a Richieho a mluvil s nimi? Wow. Jenže když Jack opustil šílené Derry a vydal se do Texasu, román se začal vléct a ztratil napětí. Celou dobu jsem si říkala, proč King zvolil vstup do minulosti celých pět let před atentátem na Kennedyho? To nemohl Jack vylézt u fabriky o dva roky později, aby se v minulosti plácal a čekal na svou hlavní akci třeba jen tři roky? Protože jeho život na texaském maloměstě, učitelování, organizování školního divadla a románek s běžnou texaskou ženou nebyly žádná velká zábava. Téma knihy je fakt zajímavé, cesty do minulosti mě hodně baví číst a nevzpomínám si, že bych někdy četla něco podobného, kdy se hrdina pokusí zvrátit zpětně historickou událost. A příběh je úžasně rozehraný a napínavý, jenže pak přežívání hlavního hrdiny v Texasu a občasná kontrola budoucího pachatele, jestli ještě žije, knihu trochu zabíjí. Aby nakonec přišla epická akce v poslední minutě. Úplný závěr, kdy Jake propadl nebezpečnému kouzlu zdánlivě neškodných resetů minulosti, kdy se přece dá snadno všechno napravit, přestože ho muž s oranžovou kartou důrazně varoval, hodně připomíná jinou Kingovu postavu, otce že Řbitova zviřátek. Vždyť se to přece dá všechno napravit, že jo, sice už to minule tak úplně nevyšlo a vesmír mu dává najevo, že to, co dělá, není správně, ale když tady je ta možnost, tak ji přece ještě jednou využiju, jenom jednou, vždyť jde o člověka, kterého miluju a který nesmí takhle skončit. Ve Řbitově to bylo dítě, v Dallasu žena. Tohle jsou strašně působivý momenty, který může King klidně psát pořád dokola, protože v tom je mistr.
(SPOILER) Čekala jsem milé vyprávění dětského herce o natáčení Harryho Pottera. Toho je sice v knize hodně, ale jejím druhým velkým tématem je to, proč snad všechny celebrity píšou své životopisy, tedy drogy a léčebna. Tom měl vážně ve třiatřiceti letech za sebou tolik životních zkušeností, že to na knihu vydalo, osobně bych si ale vystačila se čtením o zákulisí Harryho Pottera. Možná proto, že jsem poměrně nedávno četla životopisy prince Harryho a Matthewa Perryho a teď jsem jen si říkala, cože, i ty, Draco?
Co mě překvapilo, je, že Toma Feltona nejspíš miluje Emma Watson a on ji. Knihu uvádí její předmluva, kde Toma opěvuje jako jednoho z nejlepších lidí, jaké kdy potkala, vyzdvihuje jejich vzájemné výjimečné pouto a přitažlivost, která je prý tak viditelná, že se jich lidi neustále ptají, jestli spolu někdy něco neměli, aspoň v opilosti. Emma Watson chce možná čtenářům knihy mrk mrk naznačit, že spolu opravdu něco měli. Následně se Tom rozepisuje o tom, jak ji poprvé potkal už na konkurzu, jak spolu uprostřed noci točili scénu s Hagridem v lese a ona tam mezi natáčením spala pod stromem, nebo taky jak mu v jednom z dalších dílů měla podle scénáře dát pěstí a fakt se jí to povedlo. Následuje pasáž o tom, jak za ním jako už za dospělým jezdila do jeho domu v Los Angeles na návštěvu. Ty jo, a já měla dodnes za to, že Dramione jsou jen ujeté fanfikce. Jinak je ale zajímavý, že Tom Felton se aspoň krátce zmíní o většině hlavních potterovských herců a o všech mluví hrozně hezky. Všichni jsou úžasní, inspirativní, výjimeční, od všech se toho tolik naučil. Z jeho vyprávění se zdá, že herci byli fakt prototypy svých postav, on sám si rozuměl s těmi dvěma, co hráli Crabbeho a Goyla, a kdyby herce Crabbeho pro průšvihy a vzrůstající nezájem o natáčení nevyhodili, byli by pevná trojka až do konce. Felton sám přiznává, že konkurz nejspíš vyhrál proto, že působil jako drzej kluk už proto, že na rozdíl od ostatních natěšených dětí přišel nepřipravenej a nevěděl, co je to Harry Potter. A tak si režisér řekl, jo, tohle je ideální Malfoyovic synek.
Pro fanoušky Harryho Pottera je to suoer čtení, se spoustou zákulisních informací. I když, jak jsem psala na začátku, Feltonův životopis není jen o HP, pořád dostal v knize největší prostor. A oceňuju osobnostní vývoj autora :)