marieke komentáře u knih
Tak jsme se konečně dočkali dlouho chystaného nového románu spisovatelky. Teď už to dlouhé čekání chápu, je evidentní, že autorka si dala velkou práci s hledáním historických pramenů. O internaci jeptišek a rušení jejich řádů komunisty jsem už něco slyšela, ale ne takto podrobně a je dobře, že se někdo věnuje i těmto událostem. Bývalá novinářka Lena se před svou osobní tragédií ukryje právě v klášteře, kam byly sestry v 50. letech převezeny (ani to ale komunistům nestačilo a neustále jim házeli klacky pod nohy i na tomto odlehlém místě v pohraničí) a dozvídá se o jejich osudech od těch, které ještě žijí, z deníku bývalé matky představené, dopisů a úředních dokumentů. Místy mi to trošku připomnělo Šifru Mistra Leonarda, protože řád, kterému se autorka věnuje především (byť smyšlený) povoloval dělat kněze i ženám, takže neměly proti režimu moc zastání ani ve vlastní církvi. Je to ale mnohem depresivnější čtení, někdy už na mě těch osobních tragédií a bezpráví bylo až moc (vzhledem k té době se to dá pochopit, ale spisovatelka nedopřává klidu ani současným postavám), proto nedávám plný počet a možná by čtenář i ocenil nějaký hlubší dovětek o tom, co je pravda a co fikce (něco málo je na konci), já jsem si to pak sama vyhledávala (např.jak to vlastně bylo s ostatky sv. Ludmily). Každopádně výborně řemeslně zvládnuté dílo, které se ačkoli má víc než 600 stran čte samo (jen ke konci jsem už trochu zrychlila u všech těch úředních dokumentů a článků z tisku) a už teď jsem zvědavá, čemu se bude autorka věnovat příště. Hodnocení: 4,5/5.
Od této mé oblíbené autorky jsem četla už většinu knížek, ale tato mi nějak unikla. Přitom opět další zajímavé téma, tentokrát z prostředí americké sekty Amišů, kteří jsou známí tím, že se oblékají a žijí jako v 19.stol., nepoužívají elektřinu, auta, telefony ani jiné výdobytky moderní společnosti, po ukončení základní školy většinou dál nestudují a věnují se hlavně zemědělství, ale na rozdíl od mnoha jiných sekt patří mezi mírumilovná společenství, proto vzbudí povyk, když se na jedné z jejich farem najde mrtvý novorozenec, jehož matkou je zřejmě teprve 18letá Amiška Katie. Její obhajoby se ujme vzdálená příbuzná, právnička Ellie z velkoměsta, zvyklá na úplně jiný život, ale nakonec souhlasí, že v jejich komunitě bude kvůli podmínkám kauce nějakou dobu žít.
Líbila se mi téměř hororová atmosféra a že to nebyl úplně krvák, na to teď nemám náladu. Tóra jako vždy sympatická. Jen překlad mi přišel takový kostrbatý, možná přímo z islandštiny by to bylo lepší, ale chápu, že asi nikoho nesehnali. Celkově hodnotím 3,5/5.
Kdybych měla dceru, která by chtěla být baletka tak bych ji v tom nepodpořila. Je to krásné na pohled, ale není to první příběh, který se zmiňuje o těch odvrácených stránkách jako v brzkém věku zničené tělo a mnohdy i psychika. A mám ráda i příběhy z devadesátkové Prahy, vždycky mě mrzí, že jsem v tu dobu nebyla trochu starší a nežila v Praze, ta atmosféra se už nikdy nevrátí.
Babička má v knihovně většinu příběhů z 87.revíru takže je mám přečtené i já a pokud bude čas, ráda se k nim zase někdy vrátím. Ale starší (autor je psal přes 50 let!) byly rozhodně lepší. Vhled do hudební scény byl sice zajímavý, ale jinak mě zápletka moc nezaujala a Carella se objevil na scéně až někdy v půlce knihy. Je sice fajn, že autor se snažil jít s dobou, což se v knize odráží, ale na jeho už klasiku to prostě nemělo.
Nebavily mě ty hokejové pasáže takže jsem nejprve přemýšlela, jestli to vůbec dočtu, ale nakonec nelituji, vyklubal se z toho jako u Backmana obvykle silný a krásný příběh o rodičovské lásce, přátelství a odvaze postavit se silnějším se spousta moudrými zamyšleními. A jako čerstvá matka jsem si u toho i párkrát pobrečela, ale to vlastně u každé jeho knihy, málokterý autor mi dokáže vždy takhle zahrát na city.
Opravdu originální námět na knihu. Tak trochu kuchařka, ale hlavně o politice a vzpomínkách kuchařů na známé diktátory, kterým vařili takže to nejsou ani klasické životopisy. Líbí se mi, že autor ani v nejmenším neodsuzuje zpovídané osoby, naopak mnozí neměli na výběr než práci vzít a musím říct, že ani jeden z kuchařů a kuchařek mi nebyl nesympatický, jsou to prostě obyčejní lidé, kteří se řízením osudu dostali velmi k blízko k těmto nechvalně slavným vůdcům a popisují je i z pohledu, který jsme dosud z novin a televize vůbec neznali.
Dystopických příběhů vyšlo už hodně, ale tento mi přišel originální. Asi i jako ženu a zvlášť v dnešní době, kdy jsme taky ze dne na den přišli o spoustu normálních věcí mě tak zaujal. Přišla mi děsivá představa, že něco takového, ze svobodných pracujících žen, které se mohly oblékat, líčit a žít s kým chtěly, se z ničeho nic stanou zahalené bezejmenné otrokyně cizích mužů, se může stát kdekoli (aktuálně jsme to viděli třeba při návratu Tálibánu k moci, kdy ženám ze dne na den zakázali chodit do práce a školy a oblékat se jak chtějí) a kdykoli (vůbec nejde poznat, že kniha byla napsána už v polovině 80.let). Opravdu bych si přála, aby knihy tohoto typu zůstaly vždy jen jako varování a ne jako návod, ale v dnešním světě se obávám, že člověk si nemůže být jistý ničím. Určitě 5 * za to, jak podrobně a zajímavě autorka rozvedla a popsala život a pravidla v Gileádu i když mi to přivedlo depresi.
Moc příjemné čtení, které zaujme jak ty, kdo mají rádi romány o porodnictví tak veterinární příběhy, protože přítel hlavní hrdinky je veterinář. K tomu i náhled na dobové události jako velká hospodářská krize, sociální problémy, vztah k černošským obyvatelům, nebezpečí Ku Klux Klanu apod. Hned jsem si pak přečetla druhý díl, který je taky moc pěkný a plánuji i třetí.
Po Dvou sestrách další výborná kniha autorky. Naprosto podrobně zmapovaný Breivikův životopis od ne moc šťastného dětství přes sprejujícího rebela, podivína závislého na počítačové hře po magora, který si vzal do hlavy, že spasí Evropu před islámem a multikulturalismem. Snad ještě zajímavější ale je vyprávění o několika z jeho obětí, také od dětství, silnější o to, že víte jak to dopadne. Popis samotného masakru na ostrově je mrazivý do morku kostí, zvlášť když všechno mohlo být jinak, kdyby norské úřady reagovaly rychleji (nikdo si ale neuměl představit, že by v jejich poklidné bohaté zemi mohlo k něčemu takovému dojít) a samozřejmě vás opět chytá vztek, když čtete jak chudáčkovi Breivikovi ve vězení sebrali počítač a nechtěli mu donést jeho oblíbené svetry. Myslím, že tahle kniha pokrývá o celém případu naprosto vše, byť autorka nakonec s Breivikem osobně nemluvila, odmítl ji.
Asi nebyl nejlepší nápad číst to v těhotenství :) ale jinak zdařilý silný příběh, autorka měla evidentně nastudovanou psychologii amerických školních vrahů a ačkoli se jedná o fikci tak zmiňuje i známé skutečné případy. Snad bych jen osekala úvahy hlavní hrdinky, místy jsem je už přeskakovala a její manžel byl bohužel úplný blb. Plus za konec, který se sice dal čekat, ale stejně byl hodně mrazivý. Film jsem neviděla takže nemůžu srovnat.
Zklamání. Četla jsem už několik výborných knih od íránských autorek: Persepolis, Jak jsme v Teheránu četly Lolitu a Chomejní, Sade a já tak jsem čekala něco obdobného, ale bylo to nudné a zmatené, z tématu by šlo určitě dostat mnohem víc. Pořád jsem čekala, kdy se začne něco dít nebo kdy zjistím motivy chování jednotlivých postav, ale moudrá jsem z toho nebyla, až pár posledních stran ve čtenáři vyvolá silnější pocity, ale na celou knihu to nestačí. Ale jinak popis Teheránu v proměnách 2. poloviny 20. století je určitě zajímavý.
O Rudých Khmerech jsem samozřejmě slyšela v televizi nebo četla nějaké články, ale přímo kniha zabývající se touto krvavou totalitou v 70. letech v Kambodži se mi ještě do ruky nedostala, takže hlubší vhled jsem získala až s ní. Příběh je částečně autobiografický, hlavní hrdinka, tehdy malé dítě, pochází z kambodžské královské rodiny a intelektuální elity (oba rodiče byli vzdělaní, ovládali několik jazyků a otec dokonce psal básně) a ze dne na den jsou vystěhováni ze svého sídla jen s pár nezbytnými věcmi na náklaďáku na venkov, aby pomáhali rolníkům na poli. I přes otrockou práci, hlad, nemoci a každodenní popravy (režim Rudých Khmerů byl tak šílený, že třeba i nošení brýlí mohlo být trestáno smrtí jako symbol toho, že se člověk řadí k intelektuálům) se rodiče malé Raami snaží překlenout těžkou dobu tím, že jí nadále vyprávějí staré kambodžské mýty a příběhy, jejichž poetika je ostře konfrontována s každodenní mizérií, nakonec je ale i jejich rodina včetně strýce, tet, bratranců a staré babičky-královny brutálně roztržena....
Knihu jsem zvolila z toho důvodu, že mě dřív Indie fascinovala a co se týče jejího popisu (i když hlavně jednoho města-Mumbaie, celou zemi nepokrývá) dostanete přesně to, co čekáte a máte pocit, že jste přímo tam, cítíte vítr od moře i lepivé vedro, jedete taxíkem v šílené dopravě, bloumáte přeplněným slumem i kolem krásných koloniálních budov, vychutnáváte si místní jídla, nechybí ani vhled do toho, v jaké symbióze tu dokáží žít milióny lidí patřících k mnoha různým náboženstvím, takže po této stránce nelze co vytknout. S postavami je to trochu horší, kromě jediné vyloženě pozitivní postavy, Linbábova věrného průvodce Prabhákara, kterého si od začátku zamilujete (ke konci mi přirostl k srdci ještě i mlčenlivý bodyguard Nazír), jelikož většina mužů jsou mafiáni a kriminálníci včetně hlavního hrdiny a ženské postavy mi trochu lezly na nervy, i Linbábova láska Karla, která byla na můj vkus poněkud přemoudřelá a nejednala narovinu, místo toho vše zaobalovala do intelektuálních debat-těch bych v knize celkově ubrala, v hodně částech se jen plká v baru nebo se řeší filozofické otázky, jenže i to k Indii jako jedné z kolébek filozofie-viz jejich prastaré slavné eposy a duchovní spisy, patří, ale nakonec to zachraňují výše zmíněné popisy prostředí a nechybí ani dobrodružné akce. Takže i přes neoddiskutovatelnou rozporuplnost autora a mnoha dalších postav dávám nakonec 5*.
Úžasný příběh, který je ale potřeba dávkovat, protože první půlku máte deprese a druhou vás bolí nohy. Některé věci sice byly přitažené za vlasy, např. aby nějaké dítě jako malý Jude neustále potkávalo jen úchylné muže a taky se mi nezdá, že by v New Yorku nežili snad žádní heterosexuálové, ale i tak je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Ze začátku sice čekáte spíš vyprávění o partě středoškoláků, ale nakonec se kniha odvíjí jinak a to v horizontu mnoha let. Ačkoli i když spolu s hlavními postavami projdete celým New Yorkem tak se zároveň odehrává v jakémsi bezčasí a nebýt několika zmínek o internetu a počítačích tak by bylo těžké poznat, v jaké době se vlastně odehrává. Ideální čtivo pro dlouhé temné večery v divném roce jako byl tento.
Perfektní kniha, která se čte jedním dechem, ačkoli většinou četby jste naštvaní, tedy já jsem byla. Na ty dvě holky, které takhle ublížily rodině a pohrdly vším, co jim země, kde vyrostly, nabídla (chápu, že řada imigrantů se cítí vykořeněných, ale jsou-li při smyslech tak kvůli tomu snad nepůjdou válčit za ISIS, zvlášť když jejich rodiče už před nějakou válkou utekli), na naivní rodiče, kteří to nechali zajít tak daleko, na samozvané rádoby "duchovní", kteří mladým lidem vymývají mozky a v neposlední řadě na samotné Nory, kde tolerance v některých případech už hraničí s hloupostí (evidentně se jim tohle podhoubí nedaří potlačovat, štědré sociální dávky lidem, kteří se ani nesnaží naučit norsky, předávání maturitního vysvědčení v kostele se zakrytými křesťanskými symboly, aby to neurazilo muslimské studenty...nad tím už člověk, přestože jinak proti pomoci válečným uprchlíkům nic nemá, může akorát kroutit hlavou). Jako nejsympatičtější mi ze všech postav přišel bratr Ismael. Každopádně všechny Absyntovky, které jsem zatím četla, byly úžasné a těším se, až se mi do ruky dostane nějaká další, teď to vidím na Ku-klux-klan (Tady bydlí láska), který si už chci nějakou dobu přečíst, popř. od téže autorky Knihkupec v Kábulu.
Jedna z nejlepších knížek, které jsem letos zatím četla (mimochodem, těší mě kolik skvělých českých spisovatelek se v poslední době objevilo). Sice bych na tom místě v té době žít nechtěla (jinak mám Ostravsko ráda), protože mi přišlo trochu depresivní, jak to lidé brali prostě jako svůj celoživotní úděl, kterému se nelze vzepřít (s výjimkou několika progresivních postav jako Julka), ale skvělý příběh a zajímavé téma, o kterém většina lidí moc neví a už vůbec ne o historii tohoto kraje a životě havířů v něm včetně poválečných půtek mezi Čechy a Poláky (o tom jsem třeba dosud nevěděla nic), takže autorka určitě mnoha lidem touto románovou formou rozšířila obzory.
Velmi pěkné zakončení trilogie o Louise, která se tímto definitivně stala jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav a navíc mě příběh podpořil v rozhodování zcela změnit bydlení a práci (i když jen v rámci naší země :-) Další pěkná dějová linka byl příběh Margaret a dávám plus za to, že její pejsek je mopsík :-)
Po Krvavých zemích další výborné dílo autora. Dala bych přečíst každému, ale bohužel právě s těmi, kterým se představa návratu autoritářství a silných vůdců líbí a kteří věří jen hoaxům a dezinformacím a sami je aktivně sdílejí by tato kniha stejně nepohla a právě proto jsem byla během čtení spíš naštvaná, když jsem musela myslet na to, kolik lidí se z historie prostě nepoučí a co hůř, nebylo by jim proti srsti, kdyby se nějaké věci děly i teď. Přečteno za jeden den, proto se chystám i na Cestu k nesvobodě, kde jsou myšlenky, které autor uvedl tady v Tyranii rozepsány hlouběji. Já osobně jsem se na základě této knihy (samozřejmě ne jen proto) konečně rozhodla předplatit jedno naše stabilní, nezávislé a investigativní médium, protože mě napadlo, že brzy už může být pozdě a nerada bych, aby do budoucna přežily jen všelijaké Sputniky, Aeronety a Parlamentní listy.
Překvapilo mě množství recenzí, že tato knížka patří k autorčiným nejslabším, za mě naopak jedna z nejhezčích knížek, které jsem od této autorky četla. Citlivě a dojemně podaný příběh, při kterém párkrát slzička ukápla a ačkoli to není žádná červená knihovna, najdete tu lásku na všechny způsoby...lásku, pro kteróu se člověk vzdá vlastní rozjeté kariéry a země, v níž žil (prarodiče Sarah), láska vnučky k dědečkovi, láska ke zvířecímu kamarádovi, láska k jezdectví, láska mezi skoro exmanželi, o které ale dlouho nevědí....A Sarah a jejímu koníkovi snad musí každý fandit od začátku do konce. Velmi pěkný čtenářský zážitek.