marlowe komentáře u knih

Rok vydání 1962, což mluví za všechno. Když tuhle knížku čtete, je to, jako byste sledovali starý, černobílý film pro pamětníky. Na jedné straně příkladně svědomití členové SNB a poctiví družstevníci, na straně druhé ti méně uvědomělí, u kterých socialistická převýchova zatím nepřinesla kýžené ovoce.
Román je sice (zvláště v dialozích) neúnosně mnohomluvný a přelidněný navzájem zaměnitelnými vesnickými figurkami, leč hlavní hrdina je v podstatě sympatický chlapík, tak se to nakonec četlo docela dobře.
Vlastní příběh je slaboučký jako dětský čajík, celých 180 stránek se bez jakýchkoli vzruchů vyšetřuje ztráta několika pytlů obilí, ale ty reálie socialistického venkova šedesátých let jsou bonusem, který nás dříve narozené nemůže nepotěšit. A co víc: stylisticky - v porovnání s mnohými současnými českými detektivkami - relativně dobře odvedená práce.
Jednu hvězdičku přihazuji za anotaci, konkrétně za tu kouzelnou pasáž "...zneškodnění tlupy škůdců národního hospodářství..."

26 23.07.2023

Uvědomíme-li si, že román byl napsán téměř před sto lety, nezbude nám nic jiného, než uznale sejmout klobouček z hlavy.
Ve skutečnosti to ani není detektivka v pravém slova smyslu, jako spíše velkolepé, byť totálně statické spektákulum na téma dedukce. Jako kdyby si autor vytkl za cíl sestavit třírozměrnou křížovku. Což se mu nakonec podařilo. A velká pochvala za to, že při tom nezapomněl na humor.
Nemohu tvrdit, že bych porozuměl všemu, tolik mozkových buněk zase nemám, ale coby detailní záznam nevídaného experimentu Berkeleyho literární laboratoře vskutku obdivuhodné.

26 09.07.2022

Tuhle knížku jsem si přečetl jen tak cvičně, jestli by někdy v budoucnu nepřicházela v úvahu coby dárek pro naše vnuky (v tiráži je uvedeno „pro děti od 9 let“), ale tady padlo zrno na kamenitou půdu. Prostě se mi to nelíbilo – což konstatuji s vědomím, že mě od cílové skupiny dělí víc než půl století.
(Pozor, SPOILERY!) Bylo toho víc, s čím jsem byl nespokojen (třeba poměrně malá autorčina invence při budování příběhu), ale tím nejpodstatnějším, co knize vyčítám, je její určitá nedětská morbidita: mrtvý tatínek, nemocná maminka, uhořelá mladá žena, sotva dospělá pečovatelka, oběšená na háku od lustru, popálené dítě, dvě utopené děti, nemocné děti (lámavost kostí), pokus o utopení malé holčičky, chlapec, kterému se to – poté, co mu uhoří maminka – v hlavě trochu pomotá… Možná za to může moje stařecká přecitlivělost, ale na mě kniha působila natolik depresivně, že jsem ji dočetl jen se silným sebezapřením. Proti gustu žádný dišputát, ale já osobně si knihu pro děti představuju trochu jinak…

26 28.12.2021

Trochu jiné než první díl – ale i tentokrát výborné! Nenašel jsem jediný chloupek, za mě čistých 100%. Vřele doporučuji.

26 21.12.2020

Nesporně zajímavá knížka, která vás občas přinutí přestat číst a trochu si srovnat myšlenky v hlavě, ale mám-li být upřímný, Flaubertův papoušek mě zaujal daleko víc – proto ta jedna hvězda dolů. Autor sice projevil příkladnou řemeslnou zručnost, jak se na klasika podobného formátu sluší, ale na mě byl jeho román až příliš chladný a odtažitý – a já potřebuju, aby si mě knížka emocionálně zaháčkovala, k čemuž tady bohužel nedošlo. K hrdinům ani k jejich osudům a činům jsem nenašel žádný vztah, všechno bylo příliš abstraktní, intelektuálské, neosobní…

26 21.12.2020

Druhá Agátina kniha (z roku 1922), první ze série "Tommy & Pentlička".
Myslím, že Tajemný protivník je učebnicovou ukázkou odvěké pravdy, že značka prodává. Kdyby knížku napsal nějaký neznámý Joe Black, vsadím pravou ruku na to, že její hodnocení by skončilo hluboko v modrých číslech. Úroveň této špionážní detektivky naprosto pregnantně vystihl uživatel Fideidefenso: "stupidní příběh s extrémně natvrdlými hlavními hrdiny".

Zpočátku mě čtení i bavilo, v expozici působili oba ústřední crazy-protagonisté uvolněně a sympaticky a navíc nechyběl ani humor, který celému vyprávění dodával tu správnou šťávu, jenže jak začalo "houstnout napětí" a klubko zápletek se začalo zašmodrchávat, zábavnost se kamsi vytratila a zbyl jen hodně slabý béčkový příběh, plný náhod, který jsem dočetl se značným sebezapřením.

Že je v knize těch náhod až moc si zřejmě uvědomovala i autorka, protože sama na toto téma občas zavede řeč: "A pak že se náhody nestávají!" Nebo: "Už jsem si mockrát všimla, že jak se jednou začnou stávat divné náhody, tak potom pokračují úplně neuvěřitelně." Atd.

Malá zajímavost na závěr: V příběhu je na jednom místě zmínka o inspektoru Jappovi, který se poprvé objevil v Agátině předešlém románu.

P.S.: Protože se v knize vyskytuje věta: "…měl nepříjemný, slabošský obličej a Tommy ho odhadl buď na Rusa, nebo Poláka," mám reálnou obavu, že fanatičtí aktivisté román, kvůli národnostní nesnášenlivosti, co nevidět zařadí na seznam libri prohibiti…

26 04.07.2020

Dlouho mě to HODNĚ bavilo, protože autor si vyprávění doslova užívá a za brilantní jazykovou stránku si zaslouží čistých 100%, ne-li víc! Jenže s blížícím se koncem se najednou začaly dostavovat známky únavy. Z toho množství slov a z autorova vědomého popření klasické křivky výstavby dramatu, kdy se děj, přes obligátní "krize" a "peripetie" nějakým způsobem vyvíjí a následně vtéká do finálního rozuzlení, případně vrcholí očistnou katarzí. Kniha je totiž psána (aniž bych to myslel jakkoli pejorativně) stylem "nekonečných seriálů" neboli metodou "napíšu klidně dalších 10.000 stránek, jestli chcete" – samotné izolované příběhy, z nichž je kniha složena, určitý vývoj samozřejmě mají, ale jako celek připomíná román ze všeho nejvíce mohutnou, pomalu se valící řeku bez začátku a konce…
Přesto pěkných (a zasloužených) 80%.

26 03.01.2020

Jednoznačně nepatřím do cílové skupiny.
Žánru fantasy jsem bohužel nikdy na chuť nepřišel (i když jsem se poctivě snažil) – a do kategorie "Pro děti a mládež" už nepatřím půl století. Knížku jsem si chtěl jen tak prolistovat kvůli čerstvé premiéře osmidílného seriálu Jeho temné esence – ale nakonec jsem ji poctivě přečetl celou. Námět nečekaně zajímavý, postavy dobře vymyšlené, lokace neokoukané, možná bych sáhl i po dalším dílu, ale…
Ale! No, prostě mi hodně vadila jistá lajdáckost při vymýšlení zápletek, při řešení krizových situací a při posunování děje. Jako by "mladší čtenáři" nepotřebovali řádné logické zdůvodnění a museli se spokojit jen s druhořadým (a někdy i třetiřadým) vysvětlením.
Jeden příklad za všechny: Potřebujete někoho osvobodit, jenže jsou zamčené dveře… Co s tím? Vymýšlet nějaké logické řešení, nějakou technickou vychytávku? Proč? Od čeho máme institut Deus ex machina? Prostě necháte z nebe spadnout husu – kde se tam na potvoru zrovna v tuhle chvíli vzala, ví bůh – zjevivší se pták mávne křídlem, dveře jsou otevřené, uvěznění můžou uprchnout – a jedeme dál, močálem černým kolem bílých skal…
Hvězdička dolů za tohle pohrdání (byť mladým) čtenářem…
Ale na seriál kouknu určitě! Ten ateisticko-filozofický rozměr příběhu je hodně chytlavý…

26 14.11.2019

Tak je to jisté: jsem porouchaný!
Když totiž pročítám obdivné komentáře ke knize a vidím skvostná hodnocení (všichni 5*!) svých přátel, jejichž názorů si upřímně vážím (jsou a budou trvalou inspirací pro moji četbu), musím zákonitě dospět k názoru, že chyba bude ve mně! V mém software. Protože MĚ, přátelé, Štvanec štval! A nedokážu se s tím smířit.
Vlastně jsem nejdřív ani nechtěl nic psát, abych tu nebyl za exota, deroucího se za každou cenu proti proudu, ale nakonec, jak vidíte, jsem to nevydržel…

Pravda je taková, že čím dál častěji teď klopýtám o čtenáři vysoce ceněné kriminálky (thrillery), které ovšem MĚ doslova pijí krev a nutí polykat prášky na tlak. Kellerman, Coben, Weaver, Carter, French, Bolton – proboha, skoro by s nima člověk zastavil řeku – a to nejsou zdaleka všichni!
Pro mě jsou jejich romány zcela zaměnitelné: vytříbený, neosobní jazyk, jemuž nelze nic vytknout (takhle sterilně vás naučí "tvořit" na kurzech psaní), promyšlený příběh o tisíci dílcích, které do sebe následně zapadnou jako kolečka rafičkových hodinek blahé paměti, uhlazený, aseptický styl, který neurazí (ale ani nenadchne), psychologický (většinou rádobyduchaplný) ponor do minulosti postav, dějové zvraty jako na běžícím pásu, příkladně kladní hrdinové a příkladně záporní padouši, kulhající uvěřitelnost, zbytnělá překombinovanost zápletky a konečně pak strhující finále, kdy se autor většinou už definitivně utrhne ze řetězu a zatlouká (z mého pohledu) poslední hřeb do rakve věrohodnosti; až mě kolikrát fackuje hanba: tomuhle snad nemůže uvěřit ani páťák, říkávám si… A především: Všechno je od počátku do konce jaksi jalové, umělé, prefabrikované, zaměnitelné, jakoby opsané od ostatních kolegů přes kopírák…
A nejzákladnější rozlišovací rys zmíněných autorů? Všichni sami sebe berou smrtelně vážně (kam se poděl humor, sarkasmus, vtipné hlášky, neotřelá přirovnání…?) – člověk úplně vidí jejich sošné, zachmuřené obličeje! A to je na tom to nejsmutnější.

Mám-li se vrátit ke Štvanci, věc se má tak (podotýkám: z mého pohledu!), že 1) byste nenašli kladnějšího hrdinu než Audieho (kromě Káji Maříka) – a zápornějšího, než padouchovitého šerifa, že 2) příběh stojí na tolika náhodách a proměnných, že by TAKHLE nedržel pohromadě ani ve vzduchoprázdnu, že 3) ulepeného sentimentu je v knize více, než je zdrávo – a že 4) i TADY to autor natlakovaným závěrem (ratatatata…) definitivně zazdil. Amen!

A poučení? Definitivně s TÍMTO typem "seriózních" (skoro se mi chce říci "módních") detektivek končím!

26 21.05.2019

Jedna z nejzajímavějších knih, které jsem v životě četl!

26 01.01.2018

Tak, vážení, tohle tedy bylo NĚCO!!!

Megaujetina par excellence, monumentální pulpový opus napsaný neskutečně nádherným shakespearovským jazykem a okořeněný neustávajícím proudem hlášek a chandlerovských metafor (…klesá pomalu – jako vločka v těžítku se zasněženou Moskvou), které vás ohromí svou originalitou a které – podobny hektické a nikdy nekončící dávce ze samopalu Heckler & Koch MP5 – rozervou na kusy vaše předsudky (a představy) o "podřadné brakové literatuře".

Ano, Kopřivův román rozhodně nepatří mezi VELKOU literaturu – ale přesně o tohle autorovi šlo. Na nic si nehrát – a potěšit. Milovníky TOHOTO TYPU příběhů – i milovníky jazyka!

Ještě před několika lety bych se asi podobné knihy nedotkl ani klacíkem.
Zato teď jsem si to užil!

Štěpán Kopřiva mě překvapil (i šokoval) mnohým.
Dva příklady za všechny:

1) Autorovi se podařil husarský kousek, když inovoval odvěký vzorec o "záchraně, přicházející v poslední vteřině".
V Asfaltu se totiž PO UPLYNUTÍ poslední vteřiny VŽDYCKY ocitnete v ještě větším marastu:

V Lukasových očích je to nejnádhernější vrtulník na světě.
(...)
"Tady!" vykřikne Lukas a zamává. "Tady jsme!"
Nejkrásnější vrtulník na světě po nich začne střílet.

2) A také mě hodně zaujalo masivní používání "zpomalených záběrů":

Vorošilovova kulka prorazí kokpit nad otáčkoměrem. Vyrobí v něm kráter s hvězdicovými prasklinami. A pokračuje kabinou.
V letu se otáčí.
Proletí nad zamaštěnou rukojetí kolektivu.
O osmnáct centimetrů mine ve vzduchu zatuhnutého Ostranského.
Zašustí o blond strniště na pilotově bradě.
Vnoří se do krku centimetr a půl nad ohryzkem.
Roztrhne infrahyoidní svaly, zdemoluje venu jugularis externu a zaboří se do páteře.
Krátce řečeno Vorošilovova kulka ten krk roztrhne jak hada.
Pilotovi upadne hlava.

100% nikoli za hektolitry krve, ale za tu nádhernou filigránskou práci s jazykem!

P.S.1: Zážitek z četby umocní audioverze v podání Ludvíka Krále!
P.S.2: Nedoporučuji pouze těm, kterým výraz "vyčvachtnout" (a slova jemu příbuzná) mohou způsobovat žaludeční potíže!

26 18.08.2016

Vynikající česká detektivka – až se ani nechce věřit, že "něco takového" může u nás vůbec vzniknout. Klobouk dolů, chlape!!!
Geniální dialogy, zajímavý příběh, postavy z masa a kostí a realita vykreslená jako v Oskarem oceněném filmovém dokumentu. Já osobně bych sice trochu více přifoukl linku policejního vyšetřování na úkor sólových akčně-dramatických pasáží, ale to už by potom byl přece jenom jiný příběh.
Pane Kopřivo, jen tak dál – a pevně věřím, že tohle není vaše poslední detektivka… Protože MĚ už jste si zaháčkoval – a o tom, že sáhnu určitě i po "dvojce", je už – s pravděpodobností, hraničící s jistotou – rozhodnuto!

100%

26 16.07.2015

Velké zklamání.
Současné čtyřiadevadesátiprocentní hodnocení ve mne vzbuzovalo obrovskou naději na potencionální literární zážitek – ale ten se, bohužel, nekonal. Škoda.
Dočetl jsem to celé, byť ve druhé polovině jsem už docela masivně přeskakoval. Velice záhy jsem totiž pochopil, že tahle knížka má daleko blíže k romantické story než ke skutečnému, plnohodnotnému historickému románu.
Co mi nesedlo?
- přílišná černobílost postav
- skutečnost, že vývoj mnohých dějových linek se řídí spíš přáním autorky, než logikou věci
- předvídatelnost vývoje příběhu
- výskyt četných dramatických prvků, které jako by vycházely z kratochvilného čtiva (padoušsky proradný mladý šlechtic, strojící úklady proti hlavnímu hrdinovi ap.)
Do dalších autorčiných knihy se už pouštět nebudu.

25 27.01.2024

Takové milé, příjemné zavzpomínání si na svá klukovská léta. (Až na ten příšerný doslov, patřící do kategorie vymývání dětských mozečků – ale co se divím, psal se rok 1962…)

25 07.11.2022

Řeknu to takhle: Mrtvý z podchodu je na míle vzdálený Fuksovým vrcholným literárním dílům.
Tím, že autor, ať už z jakýchkoli důvodů, rezignoval na svůj osobitý styl a spojil své jméno a svůj excelentní způsob vyprávění s námětem hloupoučké socialistické detektivky, spáchal z mého pohledu literární harakiri – a moc rád bych poznal ty páky v zákulisí, které ho k tomu přiměly, respektive donutily (vročení 1976 mnohému napovídá) – ale je i možné, že Fuks zvolil toto téma coby možnost přivýdělku, respektive smírnou oběť položenou na režimní oltář.
To, co tak skvěle funguje u jiných Fuksových románů (mix grotesknosti a bizarnosti), u nichž autor mohl sladit svůj nezaměnitelný literární styl s obsahem, tady skřípe jako zrezivělé panty u nepoužívaných vrátek. Ladislav Fuks se spolu se svým parťákem pokusili zkřížit prase s pávem – a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Protože spojit stylistiku Myší Natálie Mooshabrové s čistokrevným realistickým příběhem o vždy bdící komunistické veřejné bezpečnosti, která se snaží dopadnout socialistickému zřízení nepřátelské živly, působí jako pěst na oko.
Co měla, proboha, znamenat tahle mesalience starého dobrého Fukse s autorem kuchařských knih? Moc by mě zajímala geneze tohodle nerovného svazku. Protože je nevýslovně smutné sledovat autora Spalovače mrtvol, jak píše o „bandě narkomanů, kteří holdují drogám v zapadlých doupatech“.
Ty dvě hvězdičky dávám z úcty k autorovi, kdybych měl hodnotit příběh, byl by to čistý „odpad“.

25 14.09.2022

Zcela promarněný potenciál! Námět nabízel tolik možností (už jenom třeba motiv vychovatele dvou nevychovatelných devítiletých zbojníků), ale Miroslav Macek z nepochopitelných důvodů zvolil místo lineárního děje neústrojný slepenec izolovaných „vtipů“ (něco na způsob filmu Kameňák), pospojovaných chatrným předivem oslích můstků, takže celek vyznívá jako výjezdní estráda třetí kategorie s bavičem, vykládajícím anekdoty. Ač jsem měl výhrady i k autorovu Saturninovi, tohle je ještě o dva levely horší.

25 09.07.2022

Gardner nikdy nepatřil mezi mé oblíbence – a na mém postoji nic nezměnil ani Kulhavý kanárek. S Perry Masonem si prostě nesedneme. Gardnerovy detektivky mi vždycky připadaly takové ploché (kilometry věcných dialogů ve stylu „otázka-odpověď), bez emocionální nadstavby a jdoucí jen a jen po logických faktech (hlavně aby do sebe všechny zoubky zapadly), zato zcela rezignující na jakoukoli stylistickou šťavnatost (srovnej kupříkladu s Gardnerovým vrstevníkem Chandlerem ap.). No nic, třeba někdy příště…

25 23.10.2020

Na rozdíl od románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který jsem si fakt vychutnal, mi Pravěk nějak nesedl. Možná za to může ten široký záběr (postav i času), který autorce podle mne neumožnil více se soustředit na detail – nevím… Jako by osnova příběhu byla napjatá na příliš velkém stavu. Zdá se mi, že zatímco u "Kostí" Tokarczuková při vyprávění postupovala VERTIKÁLNĚ (u hlavní hrdinky nám jako pečlivý archeolog centimetr po centimetru a stránku za stránkou odkrývala jednu vrstvu za druhou), HORIZONTÁLNÍ postup u Pravěku jí sice umožnil pokrýt velký kus pohnutých polských dějin, ale bohužel, a to přiznávám bez mučení, mi "tenhle způsob léta" až tak nevyhovoval a znemožnil mi najít v knize to, co v ní našli jiní. Přesto oceňuji zajímavý námět i úžasný autorčin jazyk.

25 11.04.2020

Nakonec se z toho vyklubala docela solidní partie.
Zatímco zahájení bylo naprosto excelentní a hodné obdivu, ustrnula střední hra v problematické statičnosti, kdy se figurky po šachovnici pohybovaly jen malátně a občas jakoby uprostřed pohybu dokonce usínaly (proto ta jedna hvězdička dolů), ale koncovka už zase brilantní, s nečekanými výměnami figur a překvapivým matem.
Fred Vargas dokáže být hodně jiná – a to jí sluší!

25 24.09.2019

Docela povedená a poměrně i dobře napsaná detektivka!
Přesto jednu hvězdičku ubírám.
Důvody?
Policistka Jack Danielsová je ze stejného vrhu, jako major Oldřiška Milnerová z Deště Sáry Saudkové: sympatické děvče od rány, které nefňuká a rozhodně si od nikoho nenechává okopávat kotníky. Ano, takhle má vypadat kladný hrdina. Přesto si nemohu odpustit výtku: někdy se mi zdálo, že to předváděné "ženské chlapáctví" je až moc chtěné a tu a tam překlopené až někam do sektoru "mírně za hranou".
Co mi ovšem vadilo podstatně více, byl autorův alibistický prvoplánový kupecký kalkul: "když přihodím popis několika nechutností (to přece lidi fascinuje, ne?), prodám o pár tisícovek výtisků více"! Myslím si, že tlačit na pilu lidské záliby ve zvrácenostech pan Konrath vůbec neměl zapotřebí, protože příběh sám o sobě je natolik silný a nosný, že by sklidil uznání i bez zaživa uřezávaných stydkých pysků, stejně jako bez znásilňování ještě živých obětí do prořízlé díry v břiše! (To snad ne, chlape! Co chceš vymyslet příště?)
Takže sorry, Josephe Andrewe – JEN 80%.

25 28.08.2019