marlowe komentáře u knih

Ano, okaté nedostatky knihy můžeme ospravedlnit dejme tomu začátečnickým hledáním cesty – ale na druhou stranu nesmíme zapomenout, že autorovi bylo v době psaní románu už 37 let a omlouvat tenhle jeho literární nedodělek "začátečnictvím" by mohlo vyznít lehce alibisticky.

Tenhle řiďounký a za vlasy notně přitažený příběh, točící se kolem záškodnické diverzní bandy, je spíchnut opravdu hodně amatérsky. Zapojení "soudruha doktora" Vlčka do pátrání je násilné a nevěrohodné a zápletka se povážlivě viklá na slaměných nohách. A celé to horlivé a prorežimně okaté "soudruhování" („…Musím vlastně ještě všem vysvětlit,“ končil předsedající soudruh, „proč vůbec byl zde přítomný soudruh doktor Vlček… atd.) přesahuje rámec únosnosti. Osobně si myslím, že v roce 1963 už autoři nemuseli na pilu stranické servility tlačit až takovou silou – tuhá padesátá léta byla v té době už přece minulostí. (Možné vysvětlení: Ludvík Souček to v šedesátých letech dotáhl nejenom na Ministerstvo obrany, ale i na stranický Olymp, tedy do samotného ÚV KSČ.)

Nicméně ty tři hvězdičky (s odřenýma ušima) si dovolím nadělit – možná kvůli určitému nostalgickému vztahu k autorovi…

25 23.07.2019

Největším paradoxem téhle detektivky je, že jejím nejslabším článkem je právě detektivní linka (vlastní vyšetřování působí prkenně, nevěrohodně a jaksi vytrženě z kontextu) – a naopak: nejsilnější v kramflecích je v momentech, kdy autorka nic neřeší a jenom se nechává unášet radostí z vyprávění.

Co vadilo?

1) Kdybych měl knihu nějak výstižně zařadit, asi bych ji označil nálepkou EMULZE. Protože příběh, přes všechnu snahu, nedrží pohromadě a je jen seskupením nesourodých látek, které nesplynou, ani když lahvičkou řádně zatřepete.
Máme tu šťavnatý (a zábavný, až groteskní) osobní život hlavní hrdinky, máme tu šedivé, zaměnitelné siluety hrdinčiných kolegů-policistů (jediný, kdo lehce vyčnívá je nosatý Pružina), máme tu zcela realistický, izolovaný příběh pachatele jakoby okopírovaný ze severské krimi atd. – zkrátka každý pes jiná ves.

2) Autorce často spadne noha z plynu a ona se rozpovídá o věcech bezvýznamných, které více ruší, než prospívají – a mnohdy na detektivní motiv rezignuje úplně a nechává se dlouho, dlouho unášet podružným vyprávěním o nepodstatnostech.

3) Až příliš předimenzovaná expresivita hlavní hrdinky – méně bývá někdy více!

4) Motiv pachatele a jeho psychologické pozadí je už natolik omšelý a stokrát načtený, že jsem ani nemohl uvěřit tomu, že jej potkávám v další knize.

Co potěšilo?

1) Už výše zmíněná autorčina radost z vyprávění, která se zákonitě mění v radost ze čtení. Něco podobného člověk nezažívá každý den a za to má u mě Sára Saudková velké plus – a hvězdičku navíc.

2) Major Oldřiška Milnerová neboli potrhlá hlavní hrdinka. Sice někdy přepálená, ale pořád zábavná. Klon buldoka a buldozeru s nepřehlédnutelným slovníkem, který "si pro pochvalu chodí daleko, ale ostrých slov má plné kapsy". Její postava je asi největší devizou knihy.

3) Styl a jazyk!!! Je-li Oldřiška "největší devizou", potom způsob, jakým autorka dovede vyprávět (když chce a nesnaží se být "za Nesbøa), je ještě o coul před rázovitou policajtkou. Šťavnatý slovník, neotřelá přirovnání, gejzír stylistických experimentů.
Tady něco tervovských malých ochutnávek:

Ten je tu furt jak reklama v telce.
………
Měl jsem káru zašvihanou, jako bych projel prdelí.
………
(Hrdinka se probírá lednicí.)
Tak copak tu máme dál? Pomelo jak naběhlý vemeno. To dnes vynecháme. Uherák, možná večer. Dvě čínský polívky, řešení v nouzi, ke které snad nikdy nedojde. Uvadlá mrkev a nafouklej jogurt. Toustový chleby nejasnýho věku. Vídám je tu už druhej měsíc a jsou pořád stejní, pašáci. Lososovej salát, kde forma je jednoznačně nad obsah. Tak tady mě nic hezkýho nečeká… Oldřiška rozmrzele přibouchla dveře ledničky.
………
V telefonu jí blikaly zprávy, naskákalo jich tam jak pih na zrzavém obličeji.
………
„No tak pojď sem, Barone, pojď…“ zavolal a z rohu místnosti k němu přiběhl vrtící se ocas zapíchnutý do veselého drátosrstého jezevčíka.
………
S pochopením odolávala jejich více či méně nemravným návrhům a jejich narážky brala s laskavým nadhledem. Hysterické výprdky à la „Me too“ neměly šanci.

Resumé?
Přes všechny výhrady si další díly, budou-li nějaké, určitě přečtu!

25 21.05.2019

Sapristi, tohle byla jízda! Jako když vás posadí na koně bez sedla a ještě ho plácnou lopatou přes zadek. Držíte tu kobylku křečovitě kolem krku a necháte ji běžet, kam sama uzná za vhodné, protože jste rádi, že se v tom kalupu udržíte na jejím hřbetě a nebuchnete sebou o zem.

Je to zábavné, je to vzrušující a nemůžete se toho nabažit (pakliže máte rádi TENTO typ humoru) – zkrátka si připadáte jako dítě na pouťové horské dráze, které chce jet ještě jednou a ještě jednou…

Stokrát se vám v průběhu čtení zdá, že TOHLE už přece musí být konec (i když jste pořád ještě někde uprostřed knihy) a tak si říkáte "jak to asi chce, probůh, autor hrát dál," jenže ta zdivočelá klisnička pádí ozlomkrk dál a vy to prostě přestanete řešit a čtete a čtete.

Vtipné, nápadité, občas šokující, v každém detailu logické.
Takže moje doporučení zní: Vzhůru na koně!

25 06.04.2018

Troufám si odhadnout, že u téhle knížky bude komentářů typu "Přečteno jedním dechem" hodně poskrovnu. Jestli vůbec bude nějaký. Protože Sráči "jedním dechem" přečíst nejdou. Jak píše Roubas, čas od času musíte zalistovat zpět, abyste si ujasnili, o kom že je teď zrovna řeč, čas od času musíte úvod kapitolky rozjet ještě jednou ve snaze pochopit, v jaké lokaci se právě nacházíte a čas od času jste docela prostě nuceni zvolnit nebo dokonce zastavit a chvíli vzpomínat, jestli už o téhle postavě byla řeč – a pakliže ano, na jakém místě a v souvislosti s kým a s čím… Autor od vás nekompromisně vyžaduje stoprocentní pozornost, plné nasazení – a neustálou spolupráci. A aby toho nebylo málo, složitou stavbou vět vám – jako by schválně pokládal na cestu retardér za retardérem – znesnadňuje popustit brzdy a nechat se unášet příběhem…
A přesto je to výborná kniha!

Televizní seriál The Wire řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl – a jeho spoluscénárista Richard Price románem Sráči dokázal, že když někdo umí napsat skvělý scénář, je dost pravděpodobné, že bude umět napsat i stejně skvělou knihu.

Ústřední příběh o vině a trestu (motiv Miltona Ramose) má sílu antické tragédie a se stejnou emocionální intenzitou je zpracován i celý košatý motiv "sráčů". A když připočtu skvostné dialogy, vychází mi čistých 100%. Nezbývá než doporučit – ale připravte se, že si ten skvělý zážitek budete muset tvrdě odpracovat!

25 07.10.2017

Opět velká spokojenost…
Martin Goffa prostě příběhy vyprávět umí – a většinu svých tuzemských žánrových souputníků převyšuje o několik hlav. Jeho romány jsou uvěřitelné, na nic si nehrají a nesnaží se čtenáře ani prvoplánově pobavit ani za každou cenu šokovat.
Resumé: velmi solidní detektivka!

Kdybych měl knize přece jenom něco (soukromě) vytknout, budou to dvě věci:

1) Přílišné nadužívání "zpětných skoků v čase" (scéna začíná v bodě B, ale po několika větách či odstavcích se skokem vracíme proti směru času zpět na začátek celé události, do bodu A, odkud už potom příběh pokračuje lineárně směrem k B); podobné "protičasové přískoky" patří k regulérním, mnoha autory běžně užívaným inštrumentům, ale TADY je jich na moje gusto až příliš – a ze zmíněného postupu se s přibývajícími stránkami začíná stávat nepříjemná manýra…

2) Přílišné nadužívání uvozovacích vět – já osobně vždycky dávám přednost "odsejpajícímu", nepřerušovanému dialogu před dialogem, který je prošpikován retardujícími "uvozovacími" komentáři, přilepenými téměř ke každé replice; vyprávění tím ztrácí nejenom tempo, ale i rytmus…

Ale to jsou jen subjektivně vnímané drobnosti – celkové hodnocení: 90%!

25 26.11.2015

Typický Viewegh se solidním začátkem a do bezradnosti se rozpadajícím koncem…

Nesympatický příběh o nesympatickém mačistickém egocentrikovi a jeho nesympatické manželce, vyprávěný naprosto nesympatickou ženštinou.

20%

25 29.09.2015

Je to zajímavé, a pro mne i svým způsobem překvapující, ale geniálně vymyšlená šablona (linie detektivního vyšetřování + linie osobních životů + Ich-formou odvyprávěné vzpomínky na klíčové zážitky z dětství), kterou Peter May zvolil u Skály, mě napodruhé už tak výrazně neoslovila. Prostě nezafungovala. Jako když švadlena použije stejný střih, ale výběrem jiného materiálu už nedosáhne předchozího výsledku.

První díl jsem vnímal jako kompaktní jednolitý příběh, kde do sebe vše zapadlo jako v úspěšně složeném hlavolamu, zatímco u dvojky jsem si tak nějak až příliš (vedle sledování děje) uvědomoval "švy", kterými byly všechny dílky pospojovány – a to je, z pohledu autora, vždycky problematické konstatování.

Ano, Muž z ostrova Lewis je silný příběh plný silných emocí, ale prostě už to z mého pohledu nebylo ono.
(A navíc – pozor SPOILER – musím autorovi vyčíst tu melodramatickou kašírovanost finální "střílecí" scény, v níž "zvítězí dobro" – na moje gusto byla pojata přece jenom moc teatrálně.)

80%

25 08.06.2015

Vedle "Dolores Claiborneové" skutečně "to nejlepší z Kinga". Především novela "Tělo" (mimochodem jedna z nejvýstižnějších evokací klukovského dětství, s jakou jsem se kdy setkal), by si zasloužila těch hvězdiček klidně i šest!!!

25 28.01.2013

Obsáhlá výpověď bez výraznější dějové linky, ale o to víc vypovídající o hrůzách stalinských represí. Mnoho jednotlivých střípků (jednotlivých životů), které se dohromady složí v obraz obludnosti doby, kdy pánem nad životem a smrtí byl car Stalin a kdy nejudělovanějším trestem bylo pětadvacet let.
Ve výše uvedené anotaci je objasněn původ názvu románu – ale autor jej v knize samotné vysvětluje trochu jinak:

Innokentij klesl na kámen u pramínku a řekl nešťastně:
„Život se mi rozpadl.“
„Ale jak to? Jak to, že se ti rozpadl, Inku?“ zoufale namítla Klára. „Přece jsi mi slíbil, že mi všechno vysvětlíš, a nic mi nevysvětluješ.“
Podíval se na ni bolestným pohledem. Vzal do ruky ulomenou větvičku jako tužku. Na vlhké zemi nakreslil kruh.
„Vidíš ten kruh? To je vlast. To je první kruh. A tohle je druhý.“ Nakreslil větší kruh. „Tohle je lidstvo. Zdá se ti, že první je součástí druhého? Naprostý omyl! Je tu plno zábran a předsudků. Je tu dokonce ostnatý drát a kulomety. Tady tělem ani srdcem neprorazíš. A vypadá to, že žádné lidstvo ani není. Jen pořád vlast a vlast, a každý má přitom jinou...“

Těžké čtení – ale rozhodně doporučuji.

24 27.01.2024

Třem posledním románům s Renée Ballardovou jsem dal možná trochu svatokrádežně (a z hlediska ostatních spokojených čtenářů i nespravedlivě) čtyři hvězdy – ale stojím si za nimi. Přitom to jsou skvělé detektivky, promyšlené do každého detailu, logické, majíc drajv – jenže mně přece jenom přišly takové nějaké uhlazené, polopatické, příliš přímočaré a až příliš vysvětlující. A někdy i nadbíhající čtenáři. Je to nejspíš můj hodně subjektivní dojem, ale když konkrétně tyhle poslední connellyovky porovnám kupříkladu s (podle mne přece jenom šťavnatějšími, plastičtějšími a nejednoznačnějšími) detektivkami Stuarta MacBridea nebo Deona Meyera, nemohu jinak, než tu jednu hvězdu odpárat.

24 20.09.2023

Řekl bych neprávem opomíjený román. Mě to bavilo hodně. Jasně, místy se děj táhl až příliš pozvolna (však byl také napsán v devatenáctém století, které knižním "špalkům" přálo) a několik odboček (dvě?, tři?) bylo možná i nadbytečných, ale jako celek vskutku obdivuhodné. Realistický pohled na tehdejší společnost, podprahový humor, třírozměrné postavy, plasticky a do nejmenšího detailu vykreslené mezilidské vztahy... Nic nebylo pojímáno černobíle, každý názor byl důsledně nahlížen z hledisek všech zúčastněných postav, každé téma desetkrát podrobeno pitvě...

O některých knížkách víme už po dočtení poslední stránky, že zítra nebudeme vědět, o čem že jsme to včera četli - ale tohle mi z hlavy jen tak nevysublimuje. Monumentální, lidský, tvrdý, a přitom tak zranitelný Stach Vokulský, pan Ignác Řecký se svojí slabostí pro Napoleona, neuchopitelná slečna Isabela - jo, bylo to hodně dobré!

Komentáře všech tří děvčat (Meduprodavačka, Atuin a Alix) pod prvním dílem jsou natolik všeříkající, že považuji za zbytečné už cokoli dalšího dodávat.

Doporučuji.

24 20.09.2023

Silný, silný příběh. Silný a temný, smutný, ale zároveň svým způsobem krásný. Isaac Singer je vypravěč par excellence, byť si myslím, že tohle není čtení úplně pro každého. Přesto doporučuji.

24 02.02.2023

Příjemná česká "detektivka bez detektiva", taková klevisovská rozpitvávačka vztahů, odehrávající se v atraktivním prostředí hráčů scrabblu – vůbec jsem netušil, jak sofistikovaný je tenhle paralelní scrabblový svět. Četlo se to dobře, jen ten detektivní motiv chtěl malinko atraktivnější nátěr a křiklavější fazónu – přesto spokojených 80%.

24 02.01.2021

Celkově osmá autorčina kniha (z roku 1927), pátá ze série "Hercule Poirot".

Už jsem to tu řekl několikrát: Christie je nepřekonatelná v komorních (vztahových) příbězích, kde se pracuje s detailem a železnou logikou – a naopak v akčně hektických dobrodružkách klesá do hlubokého podprůměru.

Upřímně tomu moc nerozumím: Proč paní Christie konzistentního a do detailu propracovaného salónního Hercula Poirota (viz předešlé díly: Záhada na zámku Styles, Vražda na golfovém hřišti a Vražda Rogera Ackroyda) musela najednou, v páté části série, přetransformovat do neohroženého oknírkovaného Jamese Bonda, který ve zběsilém tempu všemi možnými dopravními prostředky, včetně torpédoborce, křižuje Evropou a snaží se dopadnout padouchy, kteří chtějí ovládnout Zeměkouli? (Zvolání: "Musíme okamžitě vyrazit, Hastingsi", by mohlo být mottem knihy.) Agátě bylo v době vydání románu už 37 let – a ona jakoby pořád hledala svoji literární polohu – aniž by tušila, že už ji dávno našla.
Je svým způsobem sympatické, že se autorka znovu a znovu pokoušela kráčet po nevyšlapaných cestičkách, nicméně čas ukázal, že do černého mířily hned její začátečnické nástřely (první díly poirotovské série) – zatímco anomálie typu Velké čtyřky cílily často mimo střed – a někdy dokonce minuly i terč.

Román, ve kterém si logika vybrala oddechový čas, je nadupán nervním a roztěkaným dějem plným zvratů, převleků a měnění vzhledu, dějem plným roubíků, pout a úniků v poslední vteřině (Poirota se dokonce pokusí zabít i padajícím stromem), dějem plným mdlob, chytání se do pastí a vysvobozování se z pastí – takže to celé silně zavání odérem brakovitosti. Možná byla tahle detektivka míněna jako jakási humoreska (a potom je samozřejmě chyba ve mně, že jsem to náležitě neocenil), ale já se prostě nedovedu naladit na podobně pitoreskní vlnu, plnou groteskních gagů – a (abych reagoval na Čefův příspěvek) asi nedovedu být ani uznalým a shovívavým čtenářem… Prostě proto, že si myslím, že i humoristický román musí být postaven na logických základech – a zde celý ten padoušský motiv Velké čtyřky působí jako naprostá pitomost.
(Dokonce jsem uvažoval, jestli by knížka neměla dostat visačku "sci-fi" – viz "nové zbraně na bázi magnetické přitažlivosti", "série podivných havárií ponorek a leteckých neštěstí…", či "experimenty se soustředěním volné energie se zaměřením paprsků obrovské intenzity…" atd.)

Zvláštní kapitolku tvoří silně přepjaté vyjadřování, odkazující na literaturu spodnějších pater: při každé příležitosti tu někdo "nevýslovně trpí", dívá se "planoucím pohledem", který vždy "mrazí až do morku kostí", obličeje jsou zde "zkroucené vztekem a nenávistí", z očí na každé stránce "sálá vražedný žár", Hastings se často "svíjí v bezmocných mukách", Poirotovi zase "lezou oči z důlků" – a korunu tomu dávají "ďábelští Číňané"…

Abych to shrnul: Za mne velké NE. Protože – přes všechny výhrady, které k románům Agathy Christie občas mívám – je mi vždycky mnohem bližší Poirot, který si voskuje knír a bojí se průvanu, než Poirot vyskakující z vlaku a spouštějící se po břečťanu z okna vily.

24 09.10.2020

Vstoupit dnes – v době, která přeje krvavým, překombinovaným thrillerům – na literární kolbiště s humoristickou (a navíc původní ČESKOU!) detektivkou, to si zasluhuje medaili za statečnost. Protože za tímhle literárním útvarem šel bych světa kraj – a asi bych nebyl sám.

Pan Dolnopolský (…) byl zřejmě poněkud roztěkaný, neboť pokud by se opravdu plně soustředil na problematiku přepočtu poměrných koeficientů, nebyl by si všiml, že stranou pěšiny trčí z listí věc dosti nepatřičná.
Lakovaný dámský střevíc.
(…) Na Soví ulici se tak málem srazil se strážníkem.
Tento bodrý muž jménem Johan Müller se zprvu zdráhal podniknout kroky, které po něm pan Dolnopolský požadoval. Bránil se tím, že bota odhozená do listí nevyžaduje policejní pozornost. Teprve když ho pan Dolnopolský několikráte ujistil, že v botě, a to říká se vší vážností, je i noha, Müller povolil.

Ivo Hudeček zahájil hru s ideálními kartami v ruce: na jedničku zvládnutá expozice, čtenářsky vděčná doba R-U mocnářství, sympatický hlavní hrdina, příjemně starosvětský literární styl…
(Kdo by si nevzpomněl na výbornou sérii o Eliáši Sattlerovi Viléma Křížka?)
Jenže tady výčet pozitiv končí – a všechno ostatní už je jen předzvěstí neblahých konců.

První novelka ještě jakžtakž drží pohromadě, byť jí připravuje o body naprosto nepovedený závěr, kde místo očekávané gradace přichází jen jakési autorské shrnutí ("jak to vlastně všechno bylo"), jakoby autor už co nejrychleji chtěl napsat slovo KONEC…

A druhá, rozsáhlejší novela, se nepovedla vůbec. Tady nedrží pohromadě skoro nic. Zápletky obou zprvu paralelních příběhů kulhají na obě nohy, jeden nepravděpodobný motiv střídá druhý, vše je jaksi rozlité do šířky, pár stránek před koncem se dokonce zjevují nové a nové postavy, z hlavního hrdiny i jeho pomocníka už jsou jen stíny, zacházející na úbytě – ne, tohle se fakt nepovedlo!
Trestuhodně promarněná příležitost.

24 04.11.2019

Pár poznámek, které mně při čtení naskočily v hlavě – a které jsem si průběžně naškrábl na papír:

1) Příliš, příliš, PŘÍLIŠ mnoho slov!!!
2) Cílem by nemělo být „rozlití do šířky“, nýbrž „ponoření do hloubky“!
3) Neschopnost oddělit zrno od plev.
4) Ulpívání na nepodstatnostech, což vede k zahlušení podstatného.
5) Neschopnost převést otisk všední reality (provozní řeči, vysvětlující pasáže, historické pozadí postav apod.) do hutné, umělecké zkratky.

Na jednom místě románu autor popisuje unavující, nekonečný výslech zadrženého – a píše: „Z lepkavých pout monotónního monologu bez interpunkce se nadporučík Štrégl vymanil až po dalších dvaceti minutách.“
A podobně, jako chudák nadporučík, jsem se při čtení knihy cítil i já.

24 25.09.2019

Jestli něco nemám rád, je to chůze proti davu. Ale dneska mi paní Rejfová jinou možnost nedala. Bohužel.

Jsem totiž toho názoru, že i humoristický román musí být postavena na dobrém a uvěřitelném příběhu a jedná-li se navíc o detektivku, také na dobré zápletce – Carl Hiaasen, Sophie Hénaff nebo třeba Janet Evanovich (ale i Václav Erben nebo Vítězslav Houška) by mohli vyprávět. Bohužel, v případě románu Komu straší ve věži se obojí, jak kvalita příběhu, tak kvalita zápletky (na stupnici od nuly do sta) nebezpečně blíží mezní nule.

Největší slabinou je zcela nepochybně rovina policejní. Dokonce se mi zdálo, že v pasážích, kde se přímo nevyšetřuje a kde není příběh svázán svěrací kazajkou kriminálního motivu, tedy tam, kde o nic nejde a kde se vedou jen tzv. provozní rozhovory, je autorka trochu uvolněnější, tu a tam se objeví i nečekaně povedený vtípek nebo glosa, ale v okamžiku, kdy se z Josefíny znovu stává konstábl v sukních, vrací se všechno do vyjetých kolejí a i zde – podobně jako v prvním dílu – se veškeré pátrání omezuje prakticky jen na to, že hrdinka někde (za dveřmi bytu, u záchodků v hospodě apod.) vždy náhodně vyslechne rozhovor, kde se jako na potvoru zrovna rozplétá další uzlík případu.

Humor je veden ve dvou rovinách – v groteskní (někdo upadne, někomu praskne guma u pyžama, na jiného se zvrhne stůl s potravinami) a v jazykové – pohříchu ovšem nikoli na bázi dialogů, ale spíše v rovině uvozovacích vět (sykl, soptil, leknutím nadskočil, protočily se jí panenky apod.)

Způsob uvažování pachatelů, jejich motivace k činům a úroveň konspirace (své současné i minulé zločiny rozebírají vždycky tak, aby je slyšela hlavní hrdinka) sráží celou knihu do literárního přízemí – a to je velká škoda, protože bych byl první, kdo by si přál, aby i u nás už konečně vznikla nějaká příjemná, pohodová, česká, humoristická detektivka.

Dokážu leccos odpustit, skousnul bych dokonce i ty rádobyveselé motivy (padající stojany na noty, projímadlo v chlebíčcích nebo třeba "bluvení jako když bá člověk rýbu"), ale jen tehdy, když by byly (už se opakuji) navěšeny na smysluplném, dobrém příběhu.

24 05.12.2018

Na premianty musí být člověk přísnější, říkávala paní učitelka, a tak Plaváčkovi uděluji pouhé 4* – i proto, že jiné Goffovy romány byly přece jenom o fousek lepší.
Autor tentokrát odstavil Mika na vedlejší kolej, jeho motivu přisoudil roli druhých houslí a někdy se mi dokonce zdálo, že mu popisy Mikova osobního života slouží spíše jako ucpávka či výplň mezi jednotlivými kapitolkami ústředního tématu než jako jeho rovnocenný doplňující protějšek.
Nicméně pořád vysoce nadprůměrné počteníčko!

24 24.11.2018

Stejně krásná poetika jako u Selskýho baroka – jen v tom závěru se to trošku začalo rozpadat a kolem příběhu se najednou objevila "světlounce modrá čistá aura" autorské bezradnosti, což ovlivnilo mé celkové hodnocení a zapříčinilo ztrátu jedné hvězdičky. Ale jinak velká, velká spokojenost – a další "Hájíček" už zařazen do plánu četby.

Knížku jsem stihl přečíst ještě před nedělní TV premiérou Wlodarczykova filmu – tak jsem zvědav, protože tohle zákonité (a pochopitelné) srovnávání knižních předloh s filmovými adaptacemi většinou nedopadne pro film příliš dobře…

24 01.02.2018

Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude TAKHLE dobré – mám totiž apriori nedůvěru ke knihám, oceněným literárními cenami. I proto jsem k románu přistupoval s váhavou obezřetností – ale stačilo přečíst pár stránek a hned bylo jasné, že si s autorem budeme rozumět. Tempo se někomu může zdát pomalé – ale přesně TOHLE mně vyhovovalo. Jako by člověk sledoval černobílý film z šedesátých let…
Silný příběh o relativitě pohledu na minulost, o zlu a pomstě, o vině a odpuštění. Silný – a krásně napsaný…

24 03.09.2017