marlowe komentáře u knih

Vize budoucnosti, kterou nám Petra Hůlová ve svém románu předkládá, je skutečně temná a neradostná a bez příkras ukazuje, kam nás fanatismus podobných hnutí může zavést. Přesto vlastní zpracování látky zůstalo daleko za možnostmi, které téma nabízelo (a slibovalo).

Nejspíš proto, že pocházím ze "starosvěta" (termín z knihy), vždy dávám přednost příběhu před sebelépe nadefinovaným tezím. A PŘÍBĚH knize pohříchu chybí. Místo něj máme v ruce jen statický, neplastický 2D obrázek, naaranžovaný výjev, strnulou fotografii nepodobnou těm, jaké se zhotovovaly na začátku minulého století. Jakoby autorka jen rozdala karty, ale nezačalo se vůbec hrát. Zajímavý námět tak bez nosného příběhu zůstal jen zplihlým oblekem, neživě visícím v šatníku.

17 30.12.2018

"Mao Ce-tung dobře rozuměl nehezkým lidským pudům jako je závist a zášť a věděl, jak je zmobilizovat, aby dosáhl svých cílů. Vládl tak, že lidi donutil, aby jeden druhého nenáviděli…
Tím, že v lidech probudil a živil to nejhorší, co v nich bylo, vytvořil morální poušť.
Zanechal po sobě národ lidí, kteří se proměnili ve zvířata…"

"Jestli je tohle ráj, jak potom vypadá peklo?"

17 29.04.2017

Na tuzemské poměry velice solidní počin, který musí potěšit každého milovníka "domácí" detektivní literatury. Protože co může být příjemnějšího, než zjištění, že se v našem českém rybníčku (co se detektivek týče) začíná konečně něco dít.
Vedle všech těch neslaných-nemastných českých "rádobydetektivek", valících se na nás ze všech stran, se konečně objevil někdo, kdo se může beze studu zařadit do první lajny mezi ty nejlepší.
K dosažení úrovně Kopřivovy Rychlopalby nebo knih Martina Goffy autorovi ještě pár metrů zbývá, nicméně TÍMHLE románem se Vítězslav Jareš jednoznačně probojoval téměř na samou špici tuzemského pelotonu.
Samozřejmě bych pár faldíků na jinak dobře padnoucím sáčku našel (1/ příliš mnoho mrtvých, 2/ možná trochu více "vaty" než je zdrávo, 3/ ztráta tempa kdesi uprostřed knihy, kdy se autor více soustředil na periferní motivy, než na samotné vyšetřování, 4/ závěrečný vševysvětlující "článek", 5/ až zbytečně komplikovaně zašmodrchané klubko vztahů, motivů a kostlivců, vypadnuvších ze skříní – a v neposlední řadě i ono z mého pohledu nešťastné propojení osobního života policistů s právě probíhajícím vyšetřováním – což mi ostatně vadí u KAŽDÉ detektivky!), ale těchto několik málo skvrnek nemůže pokazit velice dobrý výsledný dojem. Takže přes veškeré výhrady plný počet bodů!

17 26.10.2016

Nečekaně malý formát – a stejně nečekaný závan poetiky, až nepatřičně kontrastující s "krvavými skvrnami na bělostném sněhu".
Řada zajímavých momentů, překvapujících zvratů a jako v refrénu se vracejících motivů.
Vlastně hodně zajímavá knížka…

17 14.06.2015

Seznámení s autorem jsem dlouho, dlouho odkládal. Vesměs HODNĚ vychvalovaného Seveřana jsem si nechtěl pustit k tělu z prostého strachu, že NEBUDE tak dobrý, jak většina ostatních říká. Leč obava byla zbytečná (a to jsem začal tou nejhůře hodnocenou knihou). Už jsem přečetl hodně detektivek, abych mohl s klidným svědomým říci, že Netopýr je silně nadprůměrná detektivka s úžasnou atmosférou, skvělými dialogy a kompaktním, jakoby ze žuly vytesaným příběhem.
Jasně, jsou tam pasáže, ve kterých to trošku zaskřípe, ale jinak „u mě dobrý“, čímž mám na mysli solidních 80-90%.

17 29.08.2014

Názorná (a dechberoucí) ukázka toho, jak TAKÉ lze seznamovat čtenáře s nedávnou historií: pomocí košatého příběhu, kde do sebe všechny detaily zapadají jako kostičky lega.
Velké uznání panu autorovi.

17 03.01.2014

Zajímavá a výjimečná kniha - přesto mi v ní chybělo NĚCO, co by mě přimělo nechat se zcela pohltit dějem; pořád jsem se při čtení cítil tak nějak VNĚ, jako bych příběh pozoroval přes skleněný poklop...

17 21.11.2013

Michael Connelly nezklamal. Výborná detektivka, okořeněná flash-backy ze zákulisí války ve Vietnamu.

17 16.10.2013

Velice solidně napsaná detektivka – a v porovnání se SOUČASNOU českou detektivní produkcí dokonce naprostá špička.
Nejspíše by se v ději našlo pár věcí, které se možná mohly udělat trochu jinak, ale s přihlédnutím k bezkonkurenční práci s jazykem (především ke schopnosti psát nádherné „Chandlerovsky“ třeskuté dialogy), nemohu tady neuvést parafrázi jednoho moudra dnes už téměř bezvýznamného politika: „Kdo z vás to umí?“
Bez uzardění pět hvězdiček!

17 10.06.2013

Pátý román „Finkovské“ série – a zatím asi nejslabší kousek. Zápletka, včetně jejího vyřešení, se autorovi tentokrát moc nepovedla, dějové zvraty jsou příliš násilné a to ani nechci hovořit o „uvěřitelnosti“ příběhu.
Nicméně všechno přebije skvělý jazyk, nádherné dialogy a hlášky - a vůbec veškerá ta pohodová energie, která z knihy tryská. Prostě je vidět, že pan Velinský psal své příběhy s velkou chutí – a za to si čtyři hvězdičky zaslouží.

17 11.04.2013

Přednosti předešlých dílů přetrvávají: BEZDĚČNÝ DETEKTIV Ota Fink zůstává sympatickým hrdinou s Chandlerovským smyslem pro používání naprosto originálních přirovnání, zůstává i nádherný jazyk a skvělé dialogy, zkrátka: zůstává ona autorova neoddiskutovatelná „schopnost vyprávět“. Jen škoda, že to v tom dobře promazaném soukolí na několika místech přece jenom trochu zavrže.
Jednu hvězdičku ubírám za nezvládnutý motiv „bláznivé Laury“ (mimochodem: „nezvládnutě“ působí i všechny prvky s Lourou spojené: Otova boxerská vsuvka na břehu řeky, jejich společná cesta na hrad, útěk před střelbou, odblokování Louřiných vzpomínek atd., atd.), za ne příliš uvěřitelně zachycený vztah Oty a Zuzany, za trochu vykonstruovaný „motiv zločinu“ a vůbec za celý ten trochu přepatnáctělý a nevěrohodný závěr (včetně onoho vysvětlení „tajemných hlasů“, motivu „odposlouchávání přes rádio“ atd.).
Nicméně zdůrazněné mínusy tvoří jen zanedbatelné procento celkových plusů (těch by byl předlouhý seznam) – a fakt, že se na další díl „Finkovské série“ OPRAVDU TĚŠÍM, je toho jenom důkazem.

17 02.03.2013

Tahle asi nejlepší Erbenova detektivka je plná slunce, pohody a humoru... :-)

17 28.01.2013

"Kdo komu ukřivdil?" ptá se jeden z policistů v závěru příběhu.
A přesně o tomhle celá kniha je: O vzájemných křivdách. Každý někomu ukřivdil nebo se cítil být ukřivděn, nepřehledný propletenec bolístek, příkoří a ublížení. Jakoby Iva Procházková zabloudila do krajiny detektivek Michaely Klevisové – nípáníčko, nípání. Škoda, první díl byl o poznání lepší. Čistší.

16 03.08.2019

Při četbě jsem si připadal jako člověk, kterého přátelé pozvou na večeři, ale místo slibovaných tří chodů do něj celý večer cpou polystyrénový chleba a až těsně před koncem návštěvy mu na malém talířku předloží plátek masa, ne větší (a ne chutnější), než bývaly ty skrojky hovězího ve školní jídelně. Nepochutnal jsem si a kamarády mažu ze svého mobilu.

16 16.10.2018

Erebos jsem si přečetl z jednoho prostého důvodu: Sháním tip na dárek pro vnuka – a kupování zajíců v pytli jsem se vždycky vyhýbal.
"Saeculum" Ursuly Poznanské bylo hodně mizerné, ale v případě Erebu měla autorka, co se výběru námětu týče, poměrně šťastnější ruku – a přivřeme-li oči nad řadou nelogičností, nakonec se ten příběh o partě školáků a "počítačové hře, která zabíjí" čte docela dobře.
Kniha vzdáleně připomíná román "Ready player one – Hra začíná" (Ernest Cline).
Mírně nadprůměrných 60%!

16 19.11.2017

Sice nebudu IN, ale holt asi nepatřím do té správné cílové supiny. Prostě se mi to nelíbilo. Tečka.
Chtěl jsem své veskrze negativní dojmy z četby více rozebrat, ale proč – Vesmich (viz níže) to za mne napsala naprosto výstižně, líp bych to nesvedl! Ani já do "trojky" už nepůjdu…

P.S.: To, že hromy a blesky byly hlavní audiovizuální pomůckou autorů mystických příběhů devatenáctého století (Edgar Allan Poe atd.) chápu, ti pánové byli zakladatelé žánru a hledali metody, jak lidem "zježit vlasy v zátylku", ale že se k téhle berličce uchýlí i novodobý autor, to už trochu zavání podceňováním nás čtenářů…

16 29.04.2017

Skvělá detektivka z exotického prostředí Jihoafrické republiky. Jen škoda, že jsem začal "trojkou", protože řada "vztahových vzorců" hlavního hrdiny byla už rozehrána v předchozích dílech a tak jsem občas trochu tápal… Inu, nezbude nic jiného, než podniknout cestu časem zpět k dílu prvnímu…

A pro zajímavost jedna "česká stopa" v románu:

"Máš tentokrát správnou adresu, brácho?" zeptal se Kosťák Boshigo. Před necelým rokem si Jestříbi z Gautengu spletli adresu, když chtěli zatknout prchajícího Radovana Krejčíře za podvod. Od té doby čelili pořádnému posměchu kolegů.

16 26.03.2017

Asi takhle: Myslím si, že "dvojka" za prvním dílem lehce pokulhává (na mne tam bylo nějak AŽ MOC těch bojů, šarvátek, stříleček a šermovaček), ale nakonec v hodnocení setrvávám u plného počtu bodů, protože zábavnost a lehkost vyprávění zůstaly – a to je přece to, oč tu běží…

16 15.05.2016

I "pětce" přiznávám plný počet hvězdiček – byť tentokrát si jednu malou výtku neodpustím. Při čtení jsem si totiž bohužel až příliš často uvědomoval u předešlých dílů sotva postřehnutelný, ale tentokrát už i pouhým okem dobře viditelný "šev" mezi zcela realisticky vykreslenými "vedlejšími" motivy (Marco, Eriksen, Zola atd.) na straně jedné a mezi často až na samu hranici absurdní grotesky vyšponovanou linií "policejního vyšetřování" na straně druhé. Jo, zasmál jsem se nesčíslněkrát všem těm "diskusím o velbloudech" jakož i ostatním trefným hláškám Asada, Mørcka, Rose a ostatních – ale prostě mi tohle věčné vtipkování nějak neladilo se "smrtelně vážným" zbytkem knihy…

16 23.02.2016

Vůbec se to nečte lehce, člověk si musí zvyknout na dlouhé popisy, detailní místopisné i životopisné vsuvky a mnohé vysvětlující odbočky, přece jenom je znát, že Vzpomínky vznikaly už někdy před sto lety – ale jakmile přivyknete způsobu a tempu vyprávění, najednou zjistíte, že TOHLE se naprosto vymyká (téměř) všemu, co jste kdy přečetli. Vlastně je to neskutečně zajímavé knížka… Doba, o které autor píše, vztahy mezi lidmi, styl života, popis mravů a zvyklostí, stravování, oblékání, bydlení nebo třeba popis studia na školách, to všechno vás naprosto uchvátí svou autentičností – a vám nezbude, než mlčky obdivovat upřímnost, opravdovost a v neposlední řadě i neskutečnou pokoru, s níž Karel Klostermann k sepsání svých pamětí přistoupil…

Když si uvědomím, že můj otec už chodil do školy, když Klostermann zemřel, pojednává jeho kniha vzpomínek o době v podstatě nepříliš vzdálené – a přesto mi ten zaniklý svět, o kterém píše, připadal při čtení snad ještě vzdálenější, než nehostinný Mars chudáka trosečníka Marka Watneyho.

Opravdu vřele doporučuji.

16 23.02.2016