marlowe komentáře u knih

Osobně dávám přednost detektivkám, v nichž empatie a lidský přístup přebíjejí cynismu a "hřmotné chlapáctví" (byť občas prezentované i ženou – v tomto případě Pfeiferovou) a v nichž logické řetězení faktů a mravenčí práce policie vítězí nad hrubou silou a "akcí za každou cenu". Na mě zkrátka příliš mnoho mrtvol, přílišná glorifikace "rychlých řešení" – a příliš málo obyčejné lidskosti.
Druhý díl si pro každý případ odpustím…

9 15.05.2016

Tak ani nevím, co mi na téhle knížce vadí…
Příběh je dobře a logicky vystavěný, postavy jsou "plastické", nic nelze vytknout ani dialogům, ve kterých se občas zablýskne i hodně nadprůměrná replika, trefná a zábavná jsou také mnohá přirovnání ("…a vnímala jsem jeho pach. Byl cítit jako něco, co přezimovalo v jeskyni.") – a přesto TO (alespoň u mě) nějak nefunguje – a pocit, že "TOMU něco chybí" (něco, co by celou story rozhýbalo) přetrvává…

Mám-li se pokusit o srovnání (a zůstat přitom u kalifornských reálií), tak třeba Ross Macdonald pracuje s naprosto totožným vzorcem výstavby děje (soukromý detektiv putuje ode dveří ke dveřím a vyptává se a vyptává), jenže to, co tak geniálně šlape u Lew Archera, v podání Kinsey Millhoneové nějak přichcípává – jako čtrnáct dní nezalitá begónie.
Možná za to mohou ty dlouhatánské kompaktní špalky textu, plné podrobných popisů hrdinčiných činností (co si děvče oblékne na sebe, co si uvaří k večeři, jak se učeše, jak se osprchuje, jak si zabalí hlavu do ručníku…), možná je na vině autorčina neschopnost víc zaháčkovat čtenáře a víc se mu dostat pod kůži – nevím…
Ale také může být chyba někde ve mně…

Resumé: detektivky Sue Graftonové pro mě asi už navždy zůstanou jen "Dakarem", vedoucím po jihočeských okreskách s trvale omezenou rychlostí – a pravděpodobnost, že bych se někdy pustil do dalších dílů série, se po přečtení dvojky limitně přiblížila nule!

60%

9 19.01.2016

Dopředu se omlouvám všem, které příběhy o kapitánu Kubovi nějakým způsobem oslovují, ale tohle čtení zkrátka není šálkem mého čaje – a otevřeně říkám, že pod pojmem "detektivka" si představuji něco docela jiného…

První výtka: Proti vínu nic nemám, ale řekl bych, že čeho je moc, toho je příliš. Autorka nejspíš vychází z předpokladu, že ve "vinařské krimi" musí být zmínka o víně na každé stránce – a tak neustále klopýtáme o nějaké to "víno" "vinici", "vinotéku", "vinný sklípek" nebo "vinaře" – a nebo alespoň někde sedíme a to víno statečně popíjíme. Jak říkám, proti gustu žádný dišputát, ale na můj vkus je tam těch "vinařských úliteb" až moc.

(SPOILER) První třetinu knihy se zabýváme-nezabýváme krutě umučeným mužem (respektive víc klábosíme a vedeme "provozní řeči", než vyšetřujeme – KONEC SPOILERU) – a potom je najednou případ vyřešen – a naši hrdinové vyrážejí vstříc vinným sklípkům. Mám-li být upřímný, takhle by EXPOZICE příběhu rozhodně vypadat neměla!

Ve druhé části knihy se dostáváme do ještě klidovějšího módu – a stejně jako tomu bylo v prvním díle, se veškeré vyšetřování smrskne na přátelská posezení kdekoli, kde je něco k snědku nebo k pití (v knize se toho určitě více zkonzumuje, než provede vyšetřovacích úkonů). Ale čtenáři to tak nejspíš chtějí – a tak raději odkládám své kritické pero – ovšem s tím, že ze mne rozhodné NE.

A mám-li být spravedlivý vůči ostatním autorům, kterým jsem také "naložil", potom pouze jedna hvězdička…

9 02.09.2015

Se Sebastianem Rainerem jsme si do noty nepadli – ale tak už to někdy bývá…

Úhelným kamenem každého dobrého příběhu je "symetricita složek". Bohužel, základním atributem Tremenda je jeho trestuhodná nevyváženost. (Jen tak namátkou: např. poměr humoru – a vylehčených pasáží obecně – ku tragičnu = 0 : 100. Když chybí kontrast a muzikant od prvních taktů vyluzuje jen temné molové tóny, i nejčernější čerň, bez možnosti jakékoli konfrontace s jinou barvou, rozbředne do nudné, nezajímavé šedi, která upoutá jen málokoho.)
(A když už byla v komentářích řeč o "podobnosti s Kingem" – právě ona zmiňovaná "symetricita" je věc, kterou Stephen King, na rozdíl od Sebastiana Reinera, umí a která z něho dělá "Pana spisovatele".)

Reinerova můza, ke škodě věci, disponovala harfičkou jen s několika málo strunkami, takže autorův výrazový rejstřík se scvrkl jen na polohy typu: "patos", "chmurné tragično", "hra na efekt", "fatální bezútěšnost", "tragická, determinující příhoda z dětství ve formě falshbacku", "patologický sen" apod. A to je na DOBRÝ román trochu málo.

Naopak za nejsilnější a nejzdařileji napsané pasáže považuji vnitřní monology protagonistů (vyvedené kurzívou); v nich jsem cítil záblesky jisker, ze kterých by někdy v budoucnu šel snad i rozfoukat nějaký ten ohníček (přistoupíme-li na teorii, že autorova smrt je jen pouhopouho fikcí).

9 08.08.2015

Takový malý (a milý) výlet do hlubin autistovy duše – a současně nepostradatelný manuál pro každého, kdo má (byť okrajově) co do činění s lidmi s tímto postižením…

9 01.08.2015

Všechno podstatné už pěkně a zcela vyčerpávajícím způsobem napsal honajz (viz níže).

Takže za mne jenom pár slov:
Tahle první "Maigretovka" je zajímavá především tím, jak nádherně ilustruje Simenonovo "hledání cesty". Autor potěžkává zbraně a zkouší průchodnost různých "literárních cestiček" – a to vše jenom proto, aby pochopil, v čem je silný a kde za svými literárními vzory viditelně pokulhává. A myslím, že si velice rychle uvědomil, že jeho největší slabinou je AKCE jako taková – a i proto s akčními scénami v pozdějších románech tak vehementně šetřil, čímž kupodivu (a vlastně paradoxně – zvláště z dnešního hlediska, kdy AKCE je mnohdy alfou omegou většiny kriminálek) dosáhl až na samotný vrchol. Protože Simenona dělá Simenonem právě absence jakýchkoli supermanovsky vyhrocených scén – a mezi světovou "detektivkářskou" elitu ho po právu vynesl nikoli popis stříleček a brutálních vražd, nýbrž jeho schopnost s hodinářskou přesností si pohrát s popisem lidské psychiky, schopnost "oloupávat člověka jako cibuli až na jeho dřeň"( jak jednou sám o sobě napsal).

Jinak příběh tohoto románu je opravdu hodně slabý a vlastně ani nemá cenu ho nějak hodnotit.

Ty dvě hvězdičky dávám právě jen za to nostalgické nahlédnutí do pravěku Simenonových začátků.

9 29.05.2015

Příjemné, milé a nenásilné seznámení se základními pravdami buddhismu…
Osobně vřele doporučuji.

9 05.04.2015

Prostě jsem to věděl dopředu! Že Pratchett nebude mým šálkem kávy. Také proto jsem se celá ta dlouhá léta jeho Zeměploše vyhýbal širokým obloukem…
No, nakonec jsem to risknul, ozkoušel – a první díl s určitým vypětím i dočetl.
Musím se vší vážností (a smeknutým kloboukem) uznat, že autorova imaginace je vskutku bezbřehá! Líbily se mi hlavní postavy, často jsem se i pousmál vtipnosti, s jakou Pretchett popisuje jejich osudy a nezřídka jsem nestačil valit oči nad autorovou nápaditostí, se kterou řešil trampoty těch dvou popletů, nicméně…
…nicméně jsem se zároveň těšil, až doklopýtám k závěrečnému THE END. Přes všechnu barvitost vyprávění a přes všechnu "žertovnost" děje mi to všechno připadalo (teď asi naštvu všechny Pratchettovy fanoušky) takové nějaké zbytečné, jalové, psané jen pro efekt a pro psaní samé – a často jsem se přistihl, že dobu, strávenou čtením, považuji za ztrátu času. Prostě někdo má rád holky…

9 13.02.2015

Ano, každý si musí v knize najít to své… Ale ne všechno je pro každého stravitelné…
Například s myšlenkou o nutnosti odpuštění musím stoprocentně souhlasit, na druhé straně na striktní rovnítka mezi jednotlivými nemocemi a jejich mentálními příčinami nahlíží můj vrozený skepticismus poněkud "skepticky"…
Nicméně ano: zajímavé a v mnohém poučné…

9 05.02.2015

Zpočátku se mi kniha zdála lepší, než "jednička", ale za půlkou se to najednou zvrtlo, úroveň začala rapidně klesat a ke konci už jsem se modlil, aby to všechno co nejrychleji skončilo.
Tam, kde autoři teprve rozvíjeli děj a budovali pavučinu příběhu, šlo všechno hladce, ale jakmile se rozhodli "začít vytvářet napětí", šlo jejich snažení do kytek. Děj se začal podřizovat touze autorů po "akčnosti", logika se "vymkla z kloubů" a vysublimovala kamsi mimo zobrazovanou realitu a všichni hrdinové se začali chovat tak, jako by ráno spolu s pyžamem strčili pod polštář i svůj vlastní rozum. Škoda.
60%.

9 16.01.2015

Otázka první: Jestlipak nakladatelství Moba zaměstnává nějaké redaktory? (Nahlédneme-li do Wikipedie, zjistíme, že odpovědný redaktor v nakladatelství "zodpovídá za jazykovou a obsahovou náplň jednotlivých knih".) Pakliže tedy odpověď na výše položenou otázku zní ANO, potom je něco shnilého ve státě dánském…

Otázka druhá: Četl Juan Zamora někdy nějakou detektivku – potažmo vůbec nějakou knihu? Pakliže ne, měl by si v dohledné době alespoň pár románů přečíst, aby zjistil, jakým způsobem SKUTEČNÍ autoři budují příběh, jak vrství dialogy, aby rozhovory postav působily přirozeně, jakými zákruty vedou linku vyprávění, aby čtenáře uchovávali v permanentní touze číst dál, jak vědomě střídají tempo vyprávění, jak věrně zobrazují reálie, jak popisují postavy a prostředí…
Nahlédnout do kuchyně mistrů oboru stoprocentně pomůže: Buď se člověk něčemu z řemesla přiučí – anebo pochopí, že je načase najít si jiného koníčka.

Otázka třetí: Navštěvoval autor na základní škole hodiny slohu? Nejspíš ne, protože jinak by byl alespoň v náznacích obeznámen s nejzákladnějšími pravidly "tvoření textu". Například by se od paní učitelky určitě dozvěděl, že by neměl v jedné větě opakovat stejná slova (respektive slova se stejným slovním základem), nebo že by neměl vedle sebe klást slova podobně znějící, protože to, milé děti, nepůsobí hezky. ("Třeba by mi nakonec vůbec nic neřekl, což by bylo nakonec asi lepší." --- Začnou zase zasedat. --- Možná, že vlastně nechtěla, nebo se jí moc nechtělo do veřejného vystupování.)
A kdyby se stylistice věnoval i v pozdějších letech, naučil by se například, jakým způsobem se otevírají obrazy, pochopil by, že není na škodu alespoň některé scény vést k určité pointě apod.

Otázka čtvrtá (a poslední): Je v silách lidských (například za pomoci nějaké edukační činnosti?) dodatečně ZÍSKAT chybějící cit pro jazyk – nebo je tato vlastnost již dána geneticky? Pan Zamora cit pro jazyk nemá, o tom se přesvědčíte po přečtení několika stránek knihy. Ale možná určitá naděje existuje. Tenhle chlapík do psaní evidentně chuť má. A když se mu třeba podaří dohnat zameškané… Naděje přece umírá poslední.…

Nicméně román Případ rozhádaných spolužáků je špatný. VELMI špatný. Juan Zamora přistupuje k literatuře stejně, jako múzou nepolíbený člověk, který se rozhodne napsat symfonii. Hudební skladba není soubor náhodně vepsaných not do notové osnovy, stejně jako román není množina náhodně uskupených slov nabušených do počítače. A detektivní román ani zdaleka netvoří jen vražda a přítomnost kriminalistů.

Samostatnou kapitolu tvoří vedení příběhu – respektive popis postupu vyšetřování. Tohle už nemá s literaturou vůbec nic společného. I ten malý klučina z Kästnerova románu Emil a detektivové vedl vyšetřování smysluplněji, než kriminalisté pražské mordparty ze Zamorovy detektivky. Vrcholem kriminalistických metod je tady ukazování fotografie vražedné zbraně každému z podezřelých ("Znáte ten nůž?" "Ten nůž vidím prvně."), veškeré výslechy se točí jen kolem drbů – a ještě jsou napsán tak amatérsky, jako by je do školní písanky s vyplazenou špičkou jazyka klopotně zaznamenal šestiletý capart, který se rozhodl stát se spisovatelem.

Čímž se dostáváme k poslední Achillově patě – k dialogům. Ty jsou – snad mi pan autor odpustí – výrazem šokujícího neumětelství, ryzího zoufalství a čirého amatérismu. Popravdě, čtivější promluvy by vymyslel i delfín. Jako by spolu hovořili dřevění paňácové obdaření mozkem z robotického vysavače nižší generace. Převést tyhle rozhovory postav na plátno, vznikla by komedie desetiletí. Protože, proboha, pane Zamoro, TAKHLE PŘECE NIKDO NEMLUVÍ!!!

Co tedy potencionálního čtenáře čeká? V první fázi neskutečně nudná a jakékoliinvenceprostá expozice (první pětina knihy), v níž se "seznámíme" se všemi protagonisty, následuje smích vzbuzující vyšetřování (na kterém se proti všem obecným zvyklostem ruku v ruce se členy mordparty podílí i jeden "nepolicista") a vše vrcholí logice se příčícím závěrem.
Sečteno a podtrženo: Zamorův detektivní román je aseptickou parodií na detektivku – a výstavním štítem neutěšené bídy české krimi-produkce.

Na závěr názorná ukázka textu (podobné bonbónky potkáte prakticky na každé stránce) – pro ty, kteří ne až tak úplně pochopili, co znamená výraz "cit pro jazyk":

Vešel z chaty na nedávno opravený chodník. Ušel jen pár kroků a už byl u druhé chatky. Stál před ní mercedes, takže věděl, že někdo bude vevnitř k nalezení. Jen jestli budou mít droždí. To je přece věc, která není na chatě jen tak k mání. Zazvonil. No opravdu, droždí, sakra, co jí to jenom napadlo říkat mi, ať jdu vyptat droždí? Na co by jim bylo droždí? uvažoval důchodce.
Dveře se otevřely. Pan Bořek viděl do chaty. V posteli ležela přikrytá slečna, určitě na sobě nic neměla. Zdeněk Jakubec měl oblečené jen trenýrky. „Co potřebujete, pane Bořeku?“ zeptal se. „Droždí. Nemáte droždí?“ „Ne, promiňte,“ už už aby zavřel dveře. „Na shledanou,“ zavřel je. Důchodce se tedy rozhodl, že přece jenom skočí do obchůdku pro droždí. Ale pořád tomu nemohl přijít na kloub. Proč ho manželka posílala pro droždí? Počkat, počkat!

A jako přídavek jedna opravdu psychologicky uvěřitelná promluva matky k synovi:
"Lepší, když tě zavřou za krádež, než aby ses v noci někde opíjel." :-)

Ani nedokážu definovat, CO mi na knize vadilo nejvíc. Jestli ten chladný, nezúčastněný styl vyprávění, nebo příběh, postavený tak nějak "divně" a "nakřivo", anebo ten všudypřítomný, nepříjemný pocit nepohody, který jsem při čtení permanentně zažíval.
Vždycky hodnotím knihy a filmy podle toho, jestli budu ochoten se k nim někdy vrátit.
O Svědkyni ohně mám jasno: Nikdy víc!
I přesto, pseudonyme Keplere, vám píši slušných 60%, protože - přes všechny výtky - váš příběh obsahuje řadu zajímavých prvků a linií.

9 19.11.2014

V pořadí 6. díl ze série "Ota Fink & Discret" doplácí na autorovo podle mne nešťastné rozhodnutí vycházet při psaní ze tří základních požadavků na stavbu klasického dramatu, a to z jednoty místa, děje a času. U povídky dejme tomu, u novely možná – ale u románu? Jaroslav Velinský si touto volbou trochu dupl na nohu.

Tradičně výborné dialogy ani svěží styl vyprávění prostě NEDOKÁŽOU zaplnit prázdná místa v řídké tkanině nijak oslnivého a navíc nepříliš věrohodného příběhu.

A aby toho nebylo málo, tentokrát celé story chybí i výraznější atmosféra, vyšetřování dvojnásobné vraždy se potýká s uvěřitelností a zahalena do mlžného závoje nezřetelnosti zůstává i většina postav. Dokonce i "vedlejší figura číslo jedna", vypravěčova parťačka Lucka, postrádá to NĚCO, co by její "profesní" vztah se stárnoucím majitelem detektivní agentury alespoň trochu ozvláštnilo (jak tomu bylo např. v Bestii z Tamberku a jinde).

U mne zatím nejslabší "Discretovka" – 55%.

9 02.09.2014

Padouši páchají zlo a zametají stopy, policajti se zapouzdřují ve své natvrdlosti a Archie i Nero jsou jako obvykle ve hvězdné formě. Takže žádný strach, možnost, že by případ zůstal nevyřešen, rozhodně nehrozí!
Zkrátka klasika – včetně onoho obligátního závěrečného „kolektivního resumé“.
Přestože kniha spatřilo světlo světa už v roce 1936, je napsána svižným, šťavnatým jazykem, který by mohl „zplacu“ sloužit za vzor mnohým současným autorům.

9 04.02.2014

Rada pro všechny, kdo sledují vynikající (možno nahradit synonymem „skvělou“, „bezkonkurenční“, „výbornou“, „výtečnou“, „skvostnou“) filmovou sérii Dextera: Knížkám se raději vyhněte obloukem! Pro mě osobně byl „Drasticky děsivý Dexter“ jedno velké zklamání. Čekal jsem – tak, jak už to většinou bývá – že kniha ještě PŘEDČÍ, POVÝŠÍ dokonale natočený (a napsaný) seriál, ale opak je pravdou. Velké zklamání – a neustálé přemítání, mám-li se přece jenom pustit do dalšího dílu. Pochybuju totiž, že by mě čekalo nějaké překvapení!

9 30.08.2013

Detektivka, která se prostě nepovedla.
Tady je několik nejzávažnějších prohřešků.

1.Autorovi obecně chybí cit pro jazyk. Prkenné dialogy (nepamatuji se, kdy jsem narazil na horší) natolik šustí papírem, že se ani nemůžete na vlastní příběh soustředit. Promluvy postav oscilují někde mezi parodií na hry Járy Cimrmana a pracně nabiflovaným výkladem průvodce-začátečníka někde na zámku druhé kategorie. Takhle přece nikdo nemluví, pane Slavíčku…

2.Nepříjemné je časté opakování týchž slov v jediné větě (prohřešek, který nám už v páté třídě paní učitelka zdůrazňovala výraznou červenou vlnovkou). A naprosto šokující je časté opakování TÝCHŽ INFORMACÍ – jako by jejich sdělovatelé byli dementní a nepamatovali se, co už řekli před chvílí (Jeden příklad za všechny: Str. 156, rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím teď v limitu najezdit tisíc kilometrů, aby mi uznali garanční prohlídku.“ Str. 163, týž den, pořád ještě rozhovor Dr. Šimečka s hlavním hrdinou: „Musím najezdit do příštího měsíce tisíc kilometrů, do servisní prohlídky.“Atd., atd.) Tohle by si vážně zasloužilo odebrání spisovatelské licence…

3.K nepřežití je množství stránek nejspíše opsaných z dějepisu pro střední školy. (Ono – mezi námi – umístění rádobyvzdělávacích pasáží do detektivky je samo o sobě vražedný nápad!) Tahle „dějepisná školení“ totiž trochu připomínají reklamní vstupy na komerčních televizích, kdy vám v nejnevhodnější chvíli přeruší film sdělení typu „Dočista do čista“!

4.Autor nedokázal zharmonizovat pasáže, odehrávající se v současnosti (psané kurzívou) se zbytkem knihy, která popisuje události v roce 1955. Kdyby, kruci, alespoň to detektivovo vzpomínání bylo odvyprávěno v Ich-formě, mohly se ty dvě nesourodé části alespoň trochu jedna druhé přiblížit…

5.Dlouho jsem váhal mezi jednou hvězdičkou a „Odpadem“. K udělení „čisté nuly“ mě nakonec přimělo „ideologické vyznění knihy“. Protože takhle obdivně o práci pohraničníků mluvil naposledy v dobách nejtužší normalizace pan Kalčík blahé paměti. Je to vůbec možné? Čtyřiadvacet let po revoluci? "Narušitelé" jsou v autorově podání jacísi neuchopitelní lidé, kteří se útěkem za hranice snaží za sebou spálit všechny mosty – a hrdinní pohraničníci se jim v tom, nasazujíce vlastní životy, snaží zabránit…

Resumé: Nečíst, vyhnout se velkým obloukem!

Dodnes nechápu, proč se tahle knížečka stala tak slavnou... Jedním slovem: NELÍBILO!

9 29.01.2013

Naladit se na společnou notu s Antonínem Jirotkou se mi, bohužel, nezdařilo, v jeho povídkách jsem nenašel nic, co by mě nějak zaujalo – žádnou jiskřičku, která by ve mně zapálila byť sebenepatrnější ohýnek. Všechny povídky se odvíjejí jen v rovině "přímočarého děje" (jak trefně uvádí Iki1) – ovšem, z mého pohledu, bez miligramu "přidané hodnoty"…
Škoda, protože jsem se na setkání s "malou soukromou detektivní agenturou" docela těšil…

8 04.11.2017

Honajz mi ušetřil práci – podepisuju se pod každé slovo jeho komentáře.

8 27.08.2017

Spíše taková miniaturní návnada, která má čtenáře nalákat na první díl předpokládané série o paní učitelce a "soukromé detektivce" Josefíně Divíškové.

Bylo to mile nepodbízivé, místy i vtipné a po jazykové stránce dokonce lehce nadprůměrné. A protože mi byla sympatická i hlavní hrdinka, pravděpodobně po tom prvním dílu opravdu sáhnu – člověk tu a tam POTŘEBUJE zarelaxovat…
Bohužel to chtělo více si pohrát s dialogy (aby se vymanily z občasné topornosti) a především lépe a uvěřitelněji postavit zápletku i závěrečné rozuzlení (to se fakt nepovedlo).

8 28.04.2017