marlowe komentáře u knih

Velmi milé a odpočinkové počteníčko, ve kterém nehraje prim zápletka, ale nostalgická atmosféra poválečného Německa. Začínající praktický lékař (neotřelý nápad dát roli vypravěče mladému doktůrkovi považuju za geniální), půvabná zdravotní sestřička, několik podezřelých úmrtí – tomu se říká dobře rozdané karty. Ten příběh se Hansi Gruhlemu musel psát sám. Nezbývá než doporučit.

36 05.05.2020

Řekl bych, že výše uvedená anotace se trochu míjí se skutečným obsahem knížky a může svojí tvrdostí („...šířící se zlo...“, „...masové šílenství...“) některé čtenáře od četby i odradit. Ve skutečnost se totiž jedná o velmi poetický, až mystický, pozvolna plynoucí příběh ze zapadlé horské vísky, ve kterém je vše spíše jen naznačeno, než přímo pojmenováno a v němž jsou kontury vyprávění rozpity jako na obrázku namalovaném vodovými barvami.
Ten mikrokosmos obyvatel vesnice, jejichž život je pevně provázán s lidovými zvyky a pověrami mi trochu připomněl Urbanův román Hastrman (respektive jeho první část).
Poslouchal jsem díky aplikaci mujRozhlas na ČRo Vltava a Jaromír Meduna to čte opravdu nádherně!
Doporučuji.

35 29.05.2024

Podle mne natolik ohromující a očiotevírající kniha, že by měla být umístěna na seznam povinné četby pro dospělé. A informovat o ní zvláště v dnešní době (události v Gaze) cítím téměř jako svoji povinnost.
V rámcové (obecné) znalosti lidské historie se nepovažuji za úplného pařeza, ale tady musím přiznat, že jsem často četl s otevřenou pusou, protože o mnoha, opravdu o mnoha z těch událostí jsem prostě slyšel poprvé v životě A silně pochybuji o tom, že se O TOMHLE učí děti ve škole.
Ano, možná (výjimečně) některé z popisovaných historických dějů nekopírují úplně přesně skutečnost (jak se o tom zmiňuje ve svém komentáři kdosi níže), ale jak tady na Databázi kdysi napsala uživatelka Siena (lehce parafrázuji): „V historických románech mi nejde o úplnou stoprocentní přesnost, ale o co nevětší přesnost v atmosféře a v duchu té které doby…“ A přesně tahle kritéria Urisův román naplňuje vrchovatě.
Vřele, vřele doporučuji každému!

35 24.04.2024

Nádherná, poeticky zenová literární lahůdka.
Okouzlující příběh o lásce a osamělosti.
A také o haiku.
A o životech, které se pohybují ve smyčkách.

Ensó...

35 11.03.2023

Všem předešlým dílům jsem dal svorně po třech hvězdičkách, ale tentokrát budu přísnější, protože míra únosnosti jaksi přetekla.
Mnohasetstránkové knihy mně nikdy nevadily, přesto si myslím, že detektivním románům (obecně) tlustopisy nesvědčí. Detektivka by měla být primárně koncentrovanou zprávou o hledání stop a faktů, o pátrání po pachateli a motivech jeho činů, a sekundárně pak i o rozplétání mezilidských vztahů, jejichž rozkrytím se kriminalisté pokouší dobrat pravdy – a nikoli o bohapustém, bezbřehém žvaní o soukromí detektivů, o jejich stravování, nakupování, vyměšování (jen si všimněte, kolikrát se jdou naši hrdinové "vyčůrat"), cestování městem i mimo město, návštěvách u příbuzných, atd., atd.
Drobná kostřička příběhu obalená tunou sádla.
S touhle sérií jsem definitivně skončil, lituji času, stráveného nad knihou, která mě zpočátku opravdu zaujala (zvolit si za námět vyšetřování starého, odloženého případu, do kterého se policie nemontuje, byl od Rowlingové mistrný tah), ale tou přemírou vaty a hlušiny mě nakonec TOTÁLNĚ otrávila, takže už mě v závěru vůbec nezajímalo KDO a PROČ – jen jsem to chtěl mít za sebou.
(A to nezmiňuji fakt, že v příběhu VŠECHNY postavy o dějích před čtyřiceti lety mluví tak detailně, jako by popisovaly události dnešního rána. Rád bych někoho s takovouhle eidetickou pamětí poznal.)
Zcela souhlasím s komentáři theale, exlibris470, derrry, Lavender756.

35 09.08.2022

Posloucháno jako audiokniha – skvěle načetl Jiří Zavřel.
Tenhle román jsem léta obcházel po špičkách a do jeho četby se mi upřímně vůbec nechtělo. No, nakonec jsem odvahu našel – a nelituju, byl to doslova a do písmene zážitek. Vřele doporučuji.

35 28.12.2021

Milovníci Jaroslava Velinského, zapomeňte na pohodová vyprávění à la Otík Finků a vyhrňte si rukávy, protože tohle je jízda po hodně kamenitém chodníčku, která vyžaduje značnou čtenářskou koncentraci, schopnost orientovat se v množství postav a také alespoň elementární znalost němčiny – odpočinkové čtení vypadá rozhodně jinak.
Jedná se o velmi netradiční dystopickou sci-fi, lehce říznutou historickým eposem. Místy jsem se v příběhu ztrácel, moje slábnoucí paměť tu a tam zápasila se jmény, kterých přibývalo jako spadaného listí v parku, ale bylo i hodně míst, kde jsem byl přikován ke křeslu železnými hřeby napětí a touhy po tom dozvědět se, jak to bude dál – inu, pan Velinský je opravdu skvělý vypravěč a přes to nejede vlak.
Jen by mě zajímalo chemické složení pilulek, po jejichž (pravděpodobném) požití autor na tenhle velkolepý a do detailu propracovaný nápad přišel…

35 10.11.2021

David Mitchell se mi pod kůži nedostal, a kdybych měl použít ajťácký termín, vzájemný vztah mezi mnou a knihou bych musel označit za nekompatibilní. Ač jsem po celou dobu velmi intenzivně vnímal závažnost poselství, které nám autor svým příběhem předkládá a které se knihou vine jako ona pověstná červená nit (proto také 4 a nikoli 3 hvězdy), a ač jsem si moc dobře uvědomoval sílu zobrazovaných, lidsky citlivých témat, časem jsem se začal topit v balastu slov. Na mne tam zkrátka bylo až moc vycpávkové vaty a přemíra omáčky. Paradoxem je, že (jak se uvádí v doslovu) autor chtěl touto knihou "dokázat svým oponentům, že umí zkrotit svoji výmluvnost". Jak potom asi vypadají jeho romány, kde "výmluvnosti" povolil uzdu?

35 10.10.2021

Bylo to jako na houpačce: Velké nadšení přerušované občasnou (lehkou) nudou, nefalšované zaujetí zobrazovaným tématem střídané podivem nad stylistickou neuchopitelností… Místy hodně dobré, – a místy zbytečně (na ruský způsob) rozvláčné a upovídané, nekonzistentní. Ostatně, vždyť i v doslovu se píše: "…svébytný a experimentální styl psaní Ljudmily Ulické…"
Téma politických represí, nakrátko přerušovaných pomíjivými obdobími oteplení, spousta zajímavých osudů, vycházejících z předobrazů reálných postav…
A ještě jednou doslov: "Ulickou vždy zajímaly především malé příběhy, ta drobná hrdinství i selhání, která se odehrávají v kontextu světových dějin. Jako by skutečně velkou historii zcela plánovitě utápěla v té soukromé…"
Opravdu velmi zajímavý literární počin, určitě nelituju, že jsem po knize sáhl. Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec se přikláním k plnému počtu bodů, protože román si je zaslouží – už vzhledem k závažnosti tématu: Ljudmile Ulické za to patří bezesporu velký dík. A to jsem se ani nezmínil o autorčině schopnosti rozdmýchat ve čtenáři neuhasitelnou chuť znovu si přečíst pár ruských klasiků…

35 08.10.2021

Četl jsem rozhovor s panem doktorem Václavem Cílkem a ten tam říkal, že člověk by měl vedle své práce a studia také alespoň několikrát denně vypnout hlavu a věnovat se činnosti, při které dokážeme zapomenout na svět kolem sebe, což prý ohromně prospívá mozku a lidské mysli vůbec.
Román Zatracená kočka, což je příběh o tom, jak přerostlého kocoura hlídá FBI, vám hlavu vypne dokonale – rozhodně doporučuji.

„Jak se na to dívám, máme tu několik vodítek, s nimiž můžeme pracovat. Můžeme se pokusit zjistit, kde byl ten kocour minulou noc, což se patrně ukáže být negativní, a –“
Kelso mu vpadl do řeči: „– Můžeme ho dnes v noci dát sledovat, až vyjde z domu Randallových –“
Newton se usmál: „Kým – nějakým jiným kocourem?“

35 26.02.2021

Čekal jsem, že největší překážkou bude archaičnost textu (Sienkiewiczův román začal časopisecky vycházet už v roce 1897), ale nakonec jediné, co mi kazilo požitek z četby, byla autorova přehnaně buditelská tendenčnost (MY jsme ti dobří, ONI jsou ti špatní). Chápu, že dílo vznikalo v době, kdy byl slovanský živel drcen tím německým (masivní poněmčování ap.) a bylo třeba všemi prostředky burcovat lid, aby zvedl hlavu, ale z dnešního pohledu už ta historicky vynucená černobílost působí jaksi neústrojně a uměle. Přesto poměrně zajímavý zážitek…

35 23.10.2020

Čundrácká, detektivně konverzační šaráda, která se celá odehrává během několika málo hodin na jediném místě, konkrétně v hustém lese po vydatném dešti a za úplné tmy (!!!).
Kdo nečetl, neuvěří!
Ono totiž napsat detektivku (která navíc nenudí a šlape od začátku do konce) jen s použitím několika málo postav (o psu nemluvě), ztracených v neprostupném hvozdu kdesi na konci světa a pojmout ji tak, že veškeré scény jsou „nasnímány“ jen ve světle dvou ohňů a jedné baterky, tomu se říká majstrštyk, pane Velinský!

35 21.07.2020

(SPOILERY!)
Zabalil jsem to někde po první třetině – a v tu chvíli mě zaplavil doslova hřejivý pocit, že už NEMUSÍM číst dál.
Věřím, že si knížka své čtenáře najde (a současné hodnocení 93% mi dává za pravdu), ale já k těm šťastným patřit rozhodně nebudu.
Snažil jsem se, bojoval, ale nakonec z toho byl ručník v ringu. Prostě jedním slovem: nelíbilo!
Být mladší, možná bych četl i dál, ale ve svém věku si říkám: PROČ? Mám tohle, proboha, zapotřebí? Nestačí nám starosti a problémy vlastního života?
Rakovina, rozštěp patra, schizofrenie, amputovaná ruka, smrt dcery, smrt matky, možný incest, násilnický otčím – děkuju, ne! Nemusím mít všechno, co se blyští (a třiadevadesátiprocentní hodnocení, to už je panečku, lesk jako blesk).
Všechny postavy v knize jsou nějak bolavé, ocejchované, pokřivené – nezdravé.
Svého času, někde hluboko v minulém století, jsem podobné "duševní sebepoškozování četbou" dokonce preferoval a měl jsem i rád "špatné konce", ale ta doba je dávno, dávno pryč. Teď jsem při četbě zažíval jen permanentní pocit nepohody a stísněnosti, pouze tmavé mraky a nikde ani škvírka pro sluneční paprsek. A k tomu totální absence humoru (všechno v knize je "na smrtelně vážno") a navíc sterilní, neutrální, akademický styl vyprávění, který neurazí ani nenadchne. Takže ještě jednou: NE!
Nedočetl, nehodnotím.

Díky tomuhle čtvrtému (nejtemnějšímu) dílu jsem bez dlouhých řečí vzal Elenu Ferrante na milost a v hodnocení Neapolské ságy (jako celku) se vrátil k nejvyššímu hodnocení.

Nazval bych to neobvyklým přírodním úkazem, který se vymyká běžným fyzikálním zákonům. Protože před sebou celou dobu vidíme jen hromádku segmentů, které samy o sobě vypadají nevzhledně, šedivě a mnohdy až nepřitažlivě a divně – a přitom celek z nich složený nás najednou ohromí svojí krásou a nevšedností.

Abych to vysvětlil: Máme tu dvě v podstatě nesympatické hrdinky (včetně jejich nesympatických partnerů a příbuzných, nesympatických potomků a nesympatických známých), máme tu minimum dialogů (toho nezbytného koření každého vyprávění), máme tu časté "žvanění o žvanění", nadmíru nepříjemných exkurzů do reality italského politického života, problematický sloh (předlouhá, nepřehledná souvětí), máme tu detailní rozpitvávání mnohdy až chorobných vztahů a jižanské nezvladatelné prchlivosti – ale když dočtete, najednou do sebe zapadne všechno, co do sebe zapadnout mělo a člověk v té chvíli cítí, že přečetl vlastně docela mimořádný příběh. Takže mohu jedině doporučit.

35 25.01.2019

Kam kráčíš, česká detektivko, když i za TAKOVÝTO počin jsou teď u nás udělovány literární ceny? Je na vině nekompetentnost poroty, anebo obecně nízká kvalita „soutěžících“, kdy se tak zákonitě králi stávají jednoocí?
Jasně, jsme jenom malý rybníček, ve kterém se i mřenka může mnohým jevit jako kapitální sumec, ale stejně…
Takhle to nejspíš dopadne, když si laik přečte pár zahraničních módně-krvavých detektivek a pak si řekne, že by možná nebylo od věci zkusit něco podobného napsat sám. Přece když to dokážou tamti… (Smutným paradoxem je, že ani "tamti" to mnohdy neumějí.)

Za mě osobně velký špatný!
Místy až podivná čeština (točitá židle), chybějící cit pro jazyk (Stephen King řekl, že cesta do pekel je dlážděná příslovci), nezvládnuté vypravěčské řemeslo, toporný způsob budování zápletky i mezilidských vztahů a chabá, laicky nevěrohodná „policejní linka“ – tohle všechno (stokrát nic umořilo osla) mě natolik vadilo, rušilo a rozptylovalo, že jsem se se Stvůrou pral až do samého konce.
Víc dodávat netřeba, vše podstatné už za mě řekli Aghatte, Rade, Jamira, eDex a další.
1* za snahu (tu by měl člověk oceňovat vždycky) a za autorčino mládí.
Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených…

34 19.08.2024

Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)

34 27.04.2024

Podobně jako u románu Claire Alexanderové Osamělá Meredith, i tady musím autora vyplísnit za jeho "kalkulování se čtenářovými emocemi" - už to skoro vypadá, že stejně jako má Leonard Hofstadter z Velkého třesku alergii na laktózu, já začínám mít alergii na autorské předem vypočítané "hraní na city".

34 27.01.2024

Skvělé.
Chtěl jsem ke knížce připodotknout pár moudrostí, ale když jsem si přečetl stávající komentáře (petrarka72, Toffee, HoneyBunny atd.), zjistil jsem, že by to bylo zbytečné nošení dříví do lesa.
Ten příběh mě šokoval především neuvěřitelnou rozporuplností osobnosti Francise Scotta Fitzgeralda - budu si od něho muset taky konečně něco přečíst, protože jsem ho už od školních let vědomě ignoroval.
A ještě něco. Toffee v závěru svého komentáře pokládá zajímavou otázku: "Jen si teď říkám, co byl vlastně zač, ten Hemingway...?" Mám-li být upřímný, mně osobně byl tenhle chlapík odjakživa podezřelý, už jen tou svojí zbytnělou maskulinitou (dominantní zájmy o rybaření, box, koridu) tak teď jsem si svůj odtažitý postoj k němu jen utvrdil.
Každopádně knížku doporučuji.

34 23.06.2023

Komorní a zároveň košaté a mnohovrstevné.
Každopádně ve vás po dočtení zůstane víc otázek, než odpovědí.
Inspirován (a okouzlen) autorovým Samurajem jsem se k Endóovu Mlčení po letech znovu vrátil. A navýšil původní čtyři hvězdičky na plný počet. S přibývajícími léty člověk nejspíš dokáže tohle téma více ocenit. A možná mu i lépe porozumět
Teď váhám, jestli si pustit i film...

34 29.03.2023

Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit.

Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%.
JENŽE…
Jenže ten obsah!
Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou.
Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova.
Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli.
Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román.
Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%.
Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.

34 25.04.2022