marlowe | Komentáře u knih | Databáze knih

marlowe marlowe komentáře u knih

Spolčení hlupců Spolčení hlupců John Kennedy Toole

Posloucháno jako audiokniha – skvěle načetl Jiří Zavřel.
Tenhle román jsem léta obcházel po špičkách a do jeho četby se mi upřímně vůbec nechtělo. No, nakonec jsem odvahu našel – a nelituju, byl to doslova a do písmene zážitek. Vřele doporučuji.

28.12.2021 5 z 5


Ticho Ticho Sára Saudková

Číst Sáru Saudkovou, to je jako být svědkem protržení rybníku – a stát přitom přímo pod hrází. Text se na vás valí jako záplava kalné vody a všude kolem vás plavou nejenom výstavní kapříci (a že jich není málo), ale taky spoustu bahna, slizu a žabince. Čímž jsem chtěl říct, že autorka psát umí, ale že by potřebovala drobátko přitáhnout uzdu.
Díky komentářům mých přátel tady na DK jsem se před otevřením knížky připravil na nejhorší – ale nakonec jsem byl relativně mile překvapen, že to nebyl zas až takový průser (abych použil Oldřiščin slovník). Protože příběh se mi tentokrát zdál být dokonce lepší, než ten, který nám byl vyprávěn v Dešti.
Kdyby se vám příště, Sáro, podařilo včas stáhnout nohu z plynu, ubrat z přepálené expresivity hlavní hrdinky, dramaticky seškrtat množství hluchých slovních vycpávek a vaty a také si uvědomit, že "trefná přirovnání" nemají být v literární polévce bramborami a mrkví, nýbrž spíše šafránem – s chutí vám i nějakou tu hvězdičku přihodím.

21.04.2021 3 z 5


Vlčí úžina Vlčí úžina Olivier Truc

Mnohem méně čtivé než jednička – a nálepky „Detektivka“ a „Krimi“ bych v tomto případě odpáral úplně. Přesto dávám poměrně vysoké hodnocení, protože cítím, že se mi tahle knížka, přes všechny výtky, které k ní mám, nakonec zadřela pod kůži.
Laponci vs. „Ne-Laponci“, tisícihlavá sobí stáda vs. nejmodernější technika, sámské zvyky a mnohasetletá tradice vs. západní způsob života, panenská příroda severního Norska vs. zájmy nadnárodních naftařských společností. Nekonečné bílé noci a nespavost – a také honba za ziskem a cynické pohrdání lidskými životy, jmenovitě životy přeplácených hloubkových potápěčů… Vlastně – když o tom teď přemýšlím – to bylo HODNĚ zajímavé…

15.04.2021 4 z 5


Pláňata Pláňata Petra Dvořáková

Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)

27.04.2024 2 z 5


Ministerstvo strachu Ministerstvo strachu Graham Greene

Tuhle knížku jsem poprvé četl jako kluk – dodnes si pamatuju, že „dort z pravých vajec“, který v příběhu hraje zásadní roli, jsem si tehdy, coby dítě školou povinné, představoval jako cukrářský výrobek z vařených a oloupaných vajíček.
Greenův válečný román jsem četl pak ještě jednou v dospělosti, to už jsem VĚDĚL, že se do „vaječného“ dortu dávají vajíčka syrová – no a teď jsem si tuhle netradiční špionážní detektivku do třetice poslechl jako tříhodinovou rozhlasovou adaptaci. A zůstávám na pěti hvězdičkách.

20.09.2023 5 z 5


Podivuhodný život osamělého pošťáka Podivuhodný život osamělého pošťáka Denis Thériault

Nádherná, poeticky zenová literární lahůdka.
Okouzlující příběh o lásce a osamělosti.
A také o haiku.
A o životech, které se pohybují ve smyčkách.

Ensó...

11.03.2023 5 z 5


Nenapravený omyl Nenapravený omyl Václav Neuer

Výborná slovenská detektivka od autora, kterého jsem doposud neznal.
Tohle se vážně povedlo! Stejná krevní skupina s Dominikem Dánem, dokonce – mám-li už srovnávat – příběh ještě realističtější (je-li to vůbec možné) a držící se více při zemi, než tomu bývá u detektivek DD. Nicméně i Václav Neuer nakonec podlehl vábení Sirén a neubránil se lehce efektnímu finále, ale to uvádím jen pro zajímavost, nikoli jako výtku zdůrazněnou zdviženým prstem.
Vřele doporučuji všem, kteří už mají plné zuby potoků krve, zápletek vycucaných z palce u nohy a rozřezaných mrtvol, vypadávajících ze současných módních thrillerů, a kteří si rádi přečtou poctivý detektivní příběh o práci obyčejných slovenských kriminalistů.
Posloucháno jako audiokniha.

31.08.2022 5 z 5


Engerlingové Engerlingové Jaroslav Velinský

Milovníci Jaroslava Velinského, zapomeňte na pohodová vyprávění à la Otík Finků a vyhrňte si rukávy, protože tohle je jízda po hodně kamenitém chodníčku, která vyžaduje značnou čtenářskou koncentraci, schopnost orientovat se v množství postav a také alespoň elementární znalost němčiny – odpočinkové čtení vypadá rozhodně jinak.
Jedná se o velmi netradiční dystopickou sci-fi, lehce říznutou historickým eposem. Místy jsem se v příběhu ztrácel, moje slábnoucí paměť tu a tam zápasila se jmény, kterých přibývalo jako spadaného listí v parku, ale bylo i hodně míst, kde jsem byl přikován ke křeslu železnými hřeby napětí a touhy po tom dozvědět se, jak to bude dál – inu, pan Velinský je opravdu skvělý vypravěč a přes to nejede vlak.
Jen by mě zajímalo chemické složení pilulek, po jejichž (pravděpodobném) požití autor na tenhle velkolepý a do detailu propracovaný nápad přišel…

10.11.2021 5 z 5


Mimochodem Mimochodem Woody Allen (p)

Sžíravě sebeironické, vtipné, navzdory záplavě jmen velmi čtivé, ale také nostalgické, občas trpké a místy i hodně smutné – zvláště v závěrečných pasážích, pojednávajících o novodobém, nedůstojném a mccarthismem naočkovaném honu na čarodějnice.

14.09.2021 5 z 5


Zatracená kočka Zatracená kočka Mildred Gordon

Četl jsem rozhovor s panem doktorem Václavem Cílkem a ten tam říkal, že člověk by měl vedle své práce a studia také alespoň několikrát denně vypnout hlavu a věnovat se činnosti, při které dokážeme zapomenout na svět kolem sebe, což prý ohromně prospívá mozku a lidské mysli vůbec.
Román Zatracená kočka, což je příběh o tom, jak přerostlého kocoura hlídá FBI, vám hlavu vypne dokonale – rozhodně doporučuji.

„Jak se na to dívám, máme tu několik vodítek, s nimiž můžeme pracovat. Můžeme se pokusit zjistit, kde byl ten kocour minulou noc, což se patrně ukáže být negativní, a –“
Kelso mu vpadl do řeči: „– Můžeme ho dnes v noci dát sledovat, až vyjde z domu Randallových –“
Newton se usmál: „Kým – nějakým jiným kocourem?“

26.02.2021 4 z 5


Lustrum Lustrum Robert Harris

Ještě lepší než první díl. Tady už nejde jen o řešení právnických kliček, ale začíná jít o život. Fascinující zpráva o tom, jak jednoduché je za pomoci prostého populismu a bezbřehé drzosti několika málo jedinců nahlodat a následně rozvrátit zaběhnuté mechanismy demokratického státu – stačí jednoduše přisypávat písek do soukolí a stroj se zastaví dřív, než si mlčící většina protře oči. Při čtení až mrazí, když si člověk uvědomí, jak tenké jsou hranice právního státu. Velké memento pro dnešek!

21.08.2020 5 z 5


Mrtvý z Olivetské hory Mrtvý z Olivetské hory Jaroslav Velinský

Čundrácká, detektivně konverzační šaráda, která se celá odehrává během několika málo hodin na jediném místě, konkrétně v hustém lese po vydatném dešti a za úplné tmy (!!!).
Kdo nečetl, neuvěří!
Ono totiž napsat detektivku (která navíc nenudí a šlape od začátku do konce) jen s použitím několika málo postav (o psu nemluvě), ztracených v neprostupném hvozdu kdesi na konci světa a pojmout ji tak, že veškeré scény jsou „nasnímány“ jen ve světle dvou ohňů a jedné baterky, tomu se říká majstrštyk, pane Velinský!

21.07.2020 5 z 5


Svět podle Prota / Na světelném paprsku Svět podle Prota / Na světelném paprsku Gene Brewer

Film jsem znal už od jeho premiéry a tak jsem nějak nepovažoval za nutné přečíst si i knížku. Což byla chyba, protože zážitek z četby je mnohonásobně silnější – o čemž jsem se přesvědčil vzápětí, když jsem si znovu pustil Softleyho adaptaci - a byl najednou maličko zklamán (jenže tohle je nezáviděníhodný Popelčin úděl většiny filmových přepisů).
K tomu, abych charakterizoval Brewerův dvojromán, mnoho slov nepotřebuju: nádherný, vlídný, dojemný a hluboce lidský příběh. Tečka. Víc netřeba dodávat, protože vše podstatné (lépe a výstižněji) už řekli mnozí přede mnou.
100% a jedno navíc!

08.07.2020 5 z 5


Vražda na golfovém hřišti Vražda na golfovém hřišti Agatha Christie

Třetí Agátina kniha (z roku 1923), druhá ze série "Hercule Poirot".
Moje celoživotní přestrkovaná s královnou detektivek má za sebou další kolo – a kupodivu i posun do vyššího levelu. Možná poprvé v životě jsem pochopil, že jediným řešením, jak k těmto příběhům přistupovat (a jak jim porozumět), je nebojovat s nimi, nesrovnávat, ale nechat se nést proudem. Najednou jsem – na stará kolena – ocenil (a objevil) skrytý autorčin humor, který jsem dříve tak nějak přehlížel – a vychutnal si i spisovatelčinu schopnost "vyprávět". Teď už si jen zvyknout na krkolomnost zápletek a dějů a pokusit se akceptovat a strávit obvyklý Agátin arzenál záměn, náhod, dvojčat, paruk, plnovousů z vlny a falešných přiznání – a možná se i JÁ časem zařadím do houfu autorčiných obdivovatelů…

04.06.2020 4 z 5


Příběh ztracené holčičky Příběh ztracené holčičky Elena Ferrante

Díky tomuhle čtvrtému (nejtemnějšímu) dílu jsem bez dlouhých řečí vzal Elenu Ferrante na milost a v hodnocení Neapolské ságy (jako celku) se vrátil k nejvyššímu hodnocení.

Nazval bych to neobvyklým přírodním úkazem, který se vymyká běžným fyzikálním zákonům. Protože před sebou celou dobu vidíme jen hromádku segmentů, které samy o sobě vypadají nevzhledně, šedivě a mnohdy až nepřitažlivě a divně – a přitom celek z nich složený nás najednou ohromí svojí krásou a nevšedností.

Abych to vysvětlil: Máme tu dvě v podstatě nesympatické hrdinky (včetně jejich nesympatických partnerů a příbuzných, nesympatických potomků a nesympatických známých), máme tu minimum dialogů (toho nezbytného koření každého vyprávění), máme tu časté "žvanění o žvanění", nadmíru nepříjemných exkurzů do reality italského politického života, problematický sloh (předlouhá, nepřehledná souvětí), máme tu detailní rozpitvávání mnohdy až chorobných vztahů a jižanské nezvladatelné prchlivosti – ale když dočtete, najednou do sebe zapadne všechno, co do sebe zapadnout mělo a člověk v té chvíli cítí, že přečetl vlastně docela mimořádný příběh. Takže mohu jedině doporučit.

25.01.2019 5 z 5


Knihonoš Knihonoš Carsten Henn

Podobně jako u románu Claire Alexanderové Osamělá Meredith, i tady musím autora vyplísnit za jeho "kalkulování se čtenářovými emocemi" - už to skoro vypadá, že stejně jako má Leonard Hofstadter z Velkého třesku alergii na laktózu, já začínám mít alergii na autorské předem vypočítané "hraní na city".

27.01.2024 3 z 5


Z jako Zelda Z jako Zelda Therese Anne Fowler

Skvělé.
Chtěl jsem ke knížce připodotknout pár moudrostí, ale když jsem si přečetl stávající komentáře (petrarka72, Toffee, HoneyBunny atd.), zjistil jsem, že by to bylo zbytečné nošení dříví do lesa.
Ten příběh mě šokoval především neuvěřitelnou rozporuplností osobnosti Francise Scotta Fitzgeralda - budu si od něho muset taky konečně něco přečíst, protože jsem ho už od školních let vědomě ignoroval.
A ještě něco. Toffee v závěru svého komentáře pokládá zajímavou otázku: "Jen si teď říkám, co byl vlastně zač, ten Hemingway...?" Mám-li být upřímný, mně osobně byl tenhle chlapík odjakživa podezřelý, už jen tou svojí zbytnělou maskulinitou (dominantní zájmy o rybaření, box, koridu) tak teď jsem si svůj odtažitý postoj k němu jen utvrdil.
Každopádně knížku doporučuji.

23.06.2023 5 z 5


Třináct měsíců Třináct měsíců David Mitchell

David Mitchell se mi pod kůži nedostal, a kdybych měl použít ajťácký termín, vzájemný vztah mezi mnou a knihou bych musel označit za nekompatibilní. Ač jsem po celou dobu velmi intenzivně vnímal závažnost poselství, které nám autor svým příběhem předkládá a které se knihou vine jako ona pověstná červená nit (proto také 4 a nikoli 3 hvězdy), a ač jsem si moc dobře uvědomoval sílu zobrazovaných, lidsky citlivých témat, časem jsem se začal topit v balastu slov. Na mne tam zkrátka bylo až moc vycpávkové vaty a přemíra omáčky. Paradoxem je, že (jak se uvádí v doslovu) autor chtěl touto knihou "dokázat svým oponentům, že umí zkrotit svoji výmluvnost". Jak potom asi vypadají jeho romány, kde "výmluvnosti" povolil uzdu?

10.10.2021 4 z 5


Zelený stan Zelený stan Ljudmila Ulická (p)

Bylo to jako na houpačce: Velké nadšení přerušované občasnou (lehkou) nudou, nefalšované zaujetí zobrazovaným tématem střídané podivem nad stylistickou neuchopitelností… Místy hodně dobré, – a místy zbytečně (na ruský způsob) rozvláčné a upovídané, nekonzistentní. Ostatně, vždyť i v doslovu se píše: "…svébytný a experimentální styl psaní Ljudmily Ulické…"
Téma politických represí, nakrátko přerušovaných pomíjivými obdobími oteplení, spousta zajímavých osudů, vycházejících z předobrazů reálných postav…
A ještě jednou doslov: "Ulickou vždy zajímaly především malé příběhy, ta drobná hrdinství i selhání, která se odehrávají v kontextu světových dějin. Jako by skutečně velkou historii zcela plánovitě utápěla v té soukromé…"
Opravdu velmi zajímavý literární počin, určitě nelituju, že jsem po knize sáhl. Váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec se přikláním k plnému počtu bodů, protože román si je zaslouží – už vzhledem k závažnosti tématu: Ljudmile Ulické za to patří bezesporu velký dík. A to jsem se ani nezmínil o autorčině schopnosti rozdmýchat ve čtenáři neuhasitelnou chuť znovu si přečíst pár ruských klasiků…

08.10.2021 5 z 5


Křižáci Křižáci Henryk Sienkiewicz

Čekal jsem, že největší překážkou bude archaičnost textu (Sienkiewiczův román začal časopisecky vycházet už v roce 1897), ale nakonec jediné, co mi kazilo požitek z četby, byla autorova přehnaně buditelská tendenčnost (MY jsme ti dobří, ONI jsou ti špatní). Chápu, že dílo vznikalo v době, kdy byl slovanský živel drcen tím německým (masivní poněmčování ap.) a bylo třeba všemi prostředky burcovat lid, aby zvedl hlavu, ale z dnešního pohledu už ta historicky vynucená černobílost působí jaksi neústrojně a uměle. Přesto poměrně zajímavý zážitek…

23.10.2020 4 z 5