marlowe komentáře u knih

Jo, četlo se to moc dobře a byl to příjemně strávený čas. Já s Agathou celý život zápasím a stále se marně snažím pochopit, co na jejích detektivkách ostatní lidé vidí (nejspíš je to nějaká moje genetická úchylka), ale tenhle životopis jsem si přečetl s chutí. Byť, jak zmiňuje třeba Chesterton přede mnou, se druhá polovina podobá spíše odvyprávěné a zajímavostmi okořeněné Agátině bibliografii. Milovníkům Poirota a slečny Marplové určitě doporučuji.

32 16.07.2022

Palčivé, hluboce znepokojivé, uhrančivé.
Děkuju všem, kteří mi svými pochvalnými komentáři ukázali cestu k Peteru Høegovi a k téhle úžasné knížce. Její četba byla pro mne nezapomenutelným zážitkem.
Mám rád, když si slast z poznání a ze závěrečné katarze musím tvrdě odpracovat – a v tomhle případě jsem si přišel na své, neboť autor se rozhodl, že nikomu nic zadarmo nedaruje. Dílků puzzle je pořádná hromádka a složit výsledný obraz dá fušku – zvláště, když spousta kamínků mozaiky chybí. I proto jsem si jist, že každý čtenář musí na konci dojít k trochu jinému výsledku (řešení)…
V knížce jsem našel i kus sebe sama a svého dětství, byť jen ve formě nevyslovených otázek a zamlčených odpovědí…
Vřele doporučuji.

32 28.06.2021

Vlastně ani nevím, co napsat…
Otázka nejzásadnější (ostatně už ji položila milary ve svém skvělém komentáři níže): jak je možné, že někdo, kdo dokázal napsat tak úžasnou věc, jakou byl román Do tmy, mohl spáchat něco TAKOVÉHO?
Celým dějem jsem se propotácel na pokraji kolapsu, podoben panikou stižené doktorce Borské, prodírající se zástupem zpocených lidí na bleším trhu (1. část, 4. kapitola). Jen rozostřené obrazy, podlamující se nohy – a neschopnost uvědomit si, co se se mnou vlastně děje. Slova, slova, slova…
Reliéfy JAKÝCHSI postav bez ukotvení, bez logických (rozuměj: uvěřitelných) sociálních vazeb a bez schopnosti přesvědčit mě svým jednáním o tom, že jde o něco jiného, než jen o jakýsi literární experiment, o hru na "hru na život", o panoptikální divadlo s kašírovanými kulisami a s falešnými exteriéry, tvořenými zadní projekcí…
Pocit, že se vše děje jen na základě autorčiny vůle a nikoli proto, že konání postav vyplývá z logiky děje… A naprosté nepochopení autorského záměru, plus údiv, proč nám byl tenhle příběh-nepříběh vůbec vyprávěn…
Všehochuť žánrů, ze které jsem asi nejvíce vnímal grotesku…
Vědomí (viz komentáře), že existují lidé, kteří NĚCO v knize našli, mě nutilo přeskakovat co nejméně (byť bez přískoků po odstavcích to opravdu nešlo), ale já v tom hustém předivu slov neobjevil nic, co by mě nějak oslovilo, zaujalo, osvítilo, donutilo přemýšlet…
Ale možná jsem jenom nepochopil, že se jedná o intelektuálské čtivo (čímž by se všechno rázem vysvětilo, jak říkával poručík Columbo).
S velkou lítostí jedna hvězdička.

32 09.04.2021

Jednotka si rozhodně těch pět policejních hvězd zaslouží – byť je uděluji s drobnými, droboučkými výhradami: Místy je tam toho amerického chlapáckého patosu krapítek přes míru a spektakulární teatrálnost vlastního závěru, byť určitě dobře míněná, mi taky příliš nesedla. A v neposlední řadě jsem měl určitý problém i s morální nejednoznačností celého příběhu. Ale jinak veskrze parádní kousek ze stejné stáje, jako jsou třeba romány G. Pelecanose nebo Sráči Richarda Pricea.
Ne, nečte se to úplně jednoduše, zvláště zpočátku, než se chytnete a než se rozjede děj, ale pak už máte jen tendenci přibrzďovat…
Trudoš ve svém komentáři připomíná žánrovou podobnost se skvělým seriálem The Wire – já bych přihodil podobnost se stejně skvělým The Shield.
Takže nemohu jinak než doporučit

32 06.03.2021

V rámci žánru vysoce nadprůměrná záležitost! Bavil jsem se jako už dlouho ne, protože všechno je přesně takové, jak čekáte: Lars (muž z oceli a žuly, zato s velkým srdcem), přitahující problémy jako neodymový magnet, hafo trefných a neotřelých hlášek, prsaté krásky, jimž drží knoflíčky na blůzkách na poslední niti, nagelovaní padouši, kteří snad ani víc padouštější být nemohou – a jako třešínka na dortu hrdinův hudební playlist, který si rozhodně dám líbit… Přesto musím s lítostí jednu hvězdičku ubrat a to za (podle mne) nevydařené finále. Protože zvláště u takovéto literatury, kde děj po celou dobu šlape na pětku, musí autor v závěru trochu podřadit, aby se motor vyburcoval ještě do větších otáček a aby vejfuky před VIP tribunami dostaly pořádně zabrat. Na místo toho Danielu Grisovi v cílové rovince došel dech a my na závěrečnou pointu čekáme jako na dlouho a klopotně připravovaný vtip druhořadého komika (kterému se nakonec už nikdo nezasměje). Místo vygradovaného závěru se dočkáme obšírného vysvětlení a pro jistotu ještě dovysvětlení už vysvětleného, Larsem vymyšlená kulišárna je avizována dlouho dopředu, takže následný popis rádobynapínavého děje nás už nechává chladným (protože je nám přece jasné, že vše probíhá podle jakéhosi plánu, se kterým se nám autor ovšem nesvěřil) – a místo, aby vyvrcholení bylo přesvědčivé, úderné, nekompromisní a především nečekané, je ctěnému čtenáři předložena přednáška, jak že to všechno ten chytrý Lars vlastně vymyslel, jak to všechno probíhalo, jak bylo třeba navštívit Tučňáka, co že to je ten červ atd. V tomhle dvojka rozhodně pokulhává za jedničkou.
Přesto velmi solidních 80%.

32 05.05.2020

Kdybych to měl říci natvrdo: Přečtěte si začátek, následně přeskočte celou první půlku knížky (až do okamžiku, kdy lodě dorazí k Saturnu – o nic rozhodně nepřijdete) – a potom už si to užívejte až do konce.
Je to jako kdyby v derby Sparta – Slávia první poločas na hřišti místo hráčů pobíhal zmatený správce stadionu a narychlo ještě dosekával trávník, umísťoval rohové praporky a dolajnovával čáry. O to víc vás pak bude bavit druhý poločas s opravdovými fotbalisty.
Příběh je daleko více o lidech, než o mimozemšťanech – a třešničkou na dortu je skvělý doslov.
Za tu první (užvaněnou) půlku 2*, za druhou 5*, takže průměr 3,5*, ale protože mě knížka nakonec HODNĚ bavila, zůstanu u vysoce nadprůměrných 80%! A dovolím si knihu i doporučit, protože autoři vnášejí do otřepaného modelu "setkání lidí s mimozemšťany" zcela nové prvky (nebudu prozrazovat).
(Podobnost s Marťanem bych vůbec neřešil, protože tam žádná není.)

32 16.08.2019

Velké naděje vystřídalo velké zklamání.
Česká detektivka, příběh zasazený do dvacátých let minulého století, krásná obálka - no, řekněte, kdo by odolal?
Přesto (anebo právě proto) budu ještě o hvězdičku přísnější než můj předřečník, protože mně tohle vůbec nesedlo. Už jenom ta neúnosně rozvleklá expozice! A do toho najednou odkudsi z Marsu (respektive od Jirotky, jak trefně uvádí můj kamarád Česneksmedem, anebo od Wodehouse) spadlý komorník, takové Saturninovo (Jeevesovo) dvojče, které v kontextu dobových (historických i místopisných) reálií působí zcela neústrojně. Nesedl mi příběh, ani vyšetřování, ani postavy, ani vztahy, ani zápletka. Škoda.

31 12.10.2023

Román vyšel v roce 1957, tedy pár měsíců před možná nejlepší autorovou detektivkou, opravdu skvělou Sérií C-L (ta spatřila světlo světa v roce 1958). Dvě díla dobou vzniku velmi blízká, ale obsahově i kvalitativně rozdělená poměrně hlubokou propastí.

Přesto jsou Tři kufry svým způsobem unikátní - už třeba tím, že se v nich na čtverečním metru vyskytuje takové množství postav, že jsem snad v žádné jiné knize takovou hustotu jednajících osob nezaznamenal.

Než se doktor Kalhavý vrátil, někdy k páté hodině odpolední, bylo pryč tolik lidí, že zůstali kromě Otty Vyletěla pouze Věra Čelanská, Jan Vrzáb, děd Martínek s vnučkou, Václav Jebavý, čtyři kluci Vošalíkovi s matkou, Mirek Tukota, Olda Cendák, zahradník Žemla a Julius Rouhatý.
S doktorem Kalhavým se kromě Jindry vrátila i utrápená madame Doubková.

Anebo ta jména - ta byste nevymysleli, ani kdyby vás tloukli řetězem: Erik Jablko, holič Emanuel Chochola, internacionál Popel, Věnceslav Doubek, Ferdy Merta, Viktor Kos, paní Jebavá atd., atd.

A také naprosto unikátní styl psaní: autor totiž pracuje s postavami jako se šachovými figurkami (ono mu vlastně nic jiného nezbývá, když jich do románu nasekal tolik, že byste s nimi řeku zastavili). Občas to vypadá tak, že co věta, to jeden tah figurou, to jeden „filmový“ záběr: „A“ si sedl za stůl. „B“ mezitím na dvoře nastartoval auto. „C“ sešel se schodů a pozdravil „D“. „E“ začala v kuchyni vařit polévku...

Děj románu je hodně zvláštní, rozsekaný poměrně nadrobno, s mnoha odbočkami, které se do sebe zaplétají jako klubko hádků - nakonec se dočkáte i jistého rozuzlení, ale jako celek to na mě působilo svým způsobem nedotaženě, možná i ukvapeně...
Ale už jenom ten fakt, že jsem knížku přečetl od začátku do konce bez přeskakování, svědčí o tom, že Fiker psát uměl a dovedl zaujmout.
Zajímavá zkušenost...

31 04.10.2023

Posloucháno jako audiokniha.
Nádherný (ale opravdu NÁDHERNÝ) román - naslouchal jsem mu doslova se zatajeným dechem. Excelentní záležitost! V tom příběhu je skryta netušená „klidná síla“. Hluboké, poetické, živočišně zemité, strhující - a s velkým existenciálním přesahem.
Román získal v roce 1935 výroční cenu nakladatelství Melantrich.
Vřele doporučuji.

31 30.09.2023

Do poloviny jednoznačně pětihvězdičková záležitost (!), Marlowe si pochrochtával, jak je to dobře napsané, byť se v té hrozivé přesile ženských hodnotitelek knihy cítil jako voayer, který vnikl do dámské šatny! Potom se ale všechno nějak zadrhlo, příběh se čtenáři Marlowovi zčistajasna vzpříčil v krku, změnil se na nastavovanou kaši a on knihu dočítal jsem se značným sebezapřením, protože ho to úplně přestalo bavit. Škoda.

31 16.07.2022

Né, že bych úplně všemu tleskal, několik pasáží (především v závěru) mně vůbec nesedlo a přimělo k nespokojenému poreptávání, ale ani tyhle drobné šmouhy na jinak perfektně vyleštěném zrcadle mě nedokázaly odradit od pětihvězdičkového hodnocení, protože jako celek je ta knížka naprosto úžasná. Stylistika, jazyk a forma zpracování (skládání jednotlivých izolovaných střípků) si těch 95% zaslouží.

31 09.07.2022

Ne, vůbec nezaujalo. Vlastně jsem nenašel nic, co bych mohl na knížce pochválit. Syntetický příběh bez invence a nadstavby, stojící na dneska tak módní a vlastně docela zbytečné a nedějotvorné, nechutné brutalitě, partička vyšetřovatelů, ke kterým jsem si nevytvořil žádný vztah, papírové dialogy, celková překombinovanost. Udivila zvláštní záliba v příjmeních, končících na „a“ (pánové kriminalisté Lada, Nitka a Cesta), vadila přemíra užívání křestních jmen a jejich mísení s příjmeními (Roman doslova vystřelil k toaletám, Lada, Aleš, Vašek i Petr už odcházeli k výtahu), což přehlednosti nijak neprospívalo (a mně osobně připomínalo logické kvízy typu „Karel sedí vedle Romana, ale nesedí vedle Petra“) – a malá zajímavůstka na závěr: motiv detektiva, který si v pracovní době vyřezává u svého psacího stolu dřevěné figurky, už známe ze seriálu The Wire (byť tam šlo o nábytek pro panenky).

31 23.04.2022

Protože tohle byla moje první knížka od paní Vaňkové, překvapilo mě, jak moc autorka vyžaduje čtenářovu aktivní spolupráci (výraz "polopatičnost" u Vaňků zjevně neznali) – bez alespoň minimálních historických vědomostí o době a popisovaných událostech budete občas polykat vodu. Takže u mě to vypadalo tak, že jsem si pravidelně odskakoval na Wikipedii, abych zůstal v obraze a věděl, kdo, s kým, o čem a pro koho.
Příběh je podle mne nejsilnější v částech, ve kterých detailně přibližuje historické okamžiky – naopak jako nejslabší se mi jevily pasáže, kdy se řešila chemie citových vztahů (milostné trojúhelníky, žárlivost ap.), ale to je jenom můj subjektivní dojem, vycházející nejspíš z faktu, že jsem chlap.
Ozdobou knížky je kultivovaný jazyk, i když se v něm občas zablýsknou i červenoknihovní valounky kočičího zlata ("…ten slavnostní pocit ho zaplavil blažeností až do konečků chvějících se prstů…", "…jediným skokem se křepce vynesl do sedla…" ap.)
Takže plusy i mínusy, ale každopádně nadprůměrná záležitost.

31 25.02.2021

Já jsem takové komiksové nedochůdče, až tolik "obrázkových seriálů" jsem za svůj život "nepřečetl", takže srovnávat moc nemohu, ale mám celoživotní slabost pro noirové příběhy, zvláště pro ty z Ameriky třicátých, čtyřicátých let, a tak mi Zatmívačka mohla uniknout jen stěží – a musím říct, že jsem si ji opravdu vychutnal. Parádní zážitek! Kvalifikované hodnocení nechám na komiksových odbornících, kterých je na Databázi celá řada – ale vřelé doporučení si neodpustím.

31 16.02.2021

Vůbec, ale vůbec mě to nebavilo. Neměl jsem se čeho chytit, žádný motiv mě nedokázal oslovit. Tohle mě vždycky nutí k přemýšlení o tom, kde se stala chyba, když u knížek s obecně vysokým hodnocením marně hledám důvod pětihvězdičkového nadšení ostatních. Vyprávění začíná obrázkem podrobné mapy města Nový Krobuzon – a mám-li být upřímný, na mě celý ten text působil jako urputná snaha autora co nejpodrobněji a nejúplněji tu úvodní mapu převést do slov (rozuměj: popsat každý kopec, každou ulici, každou stavbu). A potom ještě vymyslet a popsat co nejvíce podivných bytostí. Je to ostuda, ale víc jsem z knížky nevytěžil. Na druhou stranu: co by to bylo za život, kdyby se všem lidem líbily stejné věci?

31 04.02.2021

Oxymóronová kombinace ospalé vesničky a hrdelního zločinu zlákala už řadu autorů – a každý se s tou výzvou popasoval po svém. Ano, raisinovské příběhy paní Beatonové možná postrádají vláčnou pohodu Kočičích krimi Lilian Braunové, nedosahují úrovně laskavosti detektivek Louise Pennyové, ani nemají šmrnc vražd v Midsomeru, ale nakonec mě to taky bavilo, byť hlavní hrdinka je někdy opravdu na zabití a autorčin styl "na tři facky" svou ledabylostí připomíná nábytek ze Sconta. Výhrady ano, ale do dalšího dílu půjdu určitě.

31 05.05.2020

Moje třetí Tokarczuková – a zase něco úplně jiného. Zatímco román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých pro mne znamenal naprosté souznění s tématem i s formou vyprávění, Pravěk mi přišel až moc přestylizovaný – a Knihy Jakubovy? To bylo jako škrábat se na vrchol Mount Everestu bez kyslíku a s batohem plným cihel na zádech – ale dokázal jsem to a jsem na sebe náležitě pyšný. V knize je několikrát zmiňována struktura židovských domů, které nově příchozím musely připadat jako bludiště – a stejná je i kniha: trojrozměrný labyrint, ve kterém se občas ztrácíte, tu a tam se musíte vrátit po vlastních stopách, ale nakonec vždycky nějak intuitivně zachytíte správný směr pohybu a můžete pokračovat v pouti – až do příští slepé odbočky… Mystika, historie, tajemný svět uzavřených komunit, střet civilizací i náboženství – a nakonec i česká (respektive moravská) stopa… Vskutku nezapomenutelná kniha!

31 05.05.2020

Je to jako chyba v matrixu, pořád a pořád o tu černou kočku zakopávám: Čtete dobrou knihu – a pak najednou pic, jako by si autor šlehnul lajnu a v zájmu vnější atraktivity nám zčistajasna předestře akční finále, za které by se nemusela stydět žádná cliftonovka…
A Volker Kutscher v Mokré rybě (z mého pohledu k velké škodě) přesně po tomhle vzorci sáhl.
Nejspíš většině čtenářů podobně velkolepé, nadupané závěry vyhovují, ale já odjakživa upřednostňoval spíše maigretovskou a columbovskou umírněnost, kde váha logických úsudků mnohonásobně převyšuje počet střelných zbraní…

Ale zpět ke Gereonu Rathovi.
Celých 90% (!!!) knihy jsem si čtení naprosto užíval: sevřený příběh (kompaktnější a uvěřitelnější, než seriál), úžasná atmosféra, perfektně sladěné tempo vyprávění – bez uzardění čistých 5*. A pak to najednou přišlo. Jako když vám u starého favoritu praskne lanko u zadní brzdy. Rychlost vyprávění v jakési euforii náhle nastavena na nejvyšší kvalt, na detaily už nezbývá čas, akce stíhá akci, že ani nestačíte obracet stránky (a vlastně ani pořádně nevíte, která bije)… A co je horšího, čtenář, do této chvíle autorův věrný spojenec, je náhle násilně odstaven od informací, jsou mu předkládány jen mlhavé náznaky ("Udělej prostě všechno tak, jak to tu máš napsané…"), Kutcher přestává hrát čistou partii a do rukávu si schovává jedno eso za druhým, jen aby čtenář o věcech příštích věděl co nejméně a byl tak následně vyústěním celého toho závěrečného spektáklu náležitě šokován…

Nicméně, přes všechny výhrady, zůstávám u poctivých čtyř hvězd – a do dalšího dílu rozhodně půjdu.

31 16.03.2019

Stejně jako 1amu jsem dal na Tervovo doporučení – a bylo to dobré rozhodnutí. Hodně zvláštní a hodně zajímavá kniha, ta mi asi v hlavě uvízne na hezky dlouho. Zrovna v sobotu jsem byl na houbách, a když jsem narazil na jedno velkokapacitní mraveniště, vykašlal jsem se na hříbky, přičapl na bobek a čučel na ten mravenčí mrakodrap jako malej kluk. A že bylo na co se dívat!
Pár výhrad bych k příběhu sice měl, proto jen 4*, ale když to vezmete z druhé strany, 80% je přece parádní známka, ne?

31 24.09.2018

Čtvero drobných poznámek:

Za prvé: Zajímavý námět, zajímavý příběh – a hlavně hodně dobře udělaný konec (což u Kinga není zas až taková samozřejmost).
(Ovšem je-li pravda, že tenhle závěr pomohl autorovi vymyslet jeho syn, potom patří pochvala i Joe Hillovi.)

Za druhé: Znovu tu narážíme na už téměř tradiční Kingův nešvar, objevující se především v jeho novějších románech: na jedné straně přetrvávající schopnost umět nádherně vyprávět – a na straně druhé až příliš mnoho hlušiny, vaty a zbytečných a pro vyprávění zcela nepodstatných odboček. Někomu (že, Alix?:-)) tohle zkrátka nevadí, ale já vždycky upřednostňuji kompaktní tvar před rozvolněným vyprávěním bez pevně daných kontur.

Za třetí jedna honě kacířská úvaha, za kterou mě nejspíš milovníci literatury o JFK ukamenují: Skoro si myslím, že příběh by dobře (ne-li dokonce LÉPE!) fungoval i BEZ Kennedyho! Prostě proto, že MĚ daleko více dostaly události okolo rodiny Harryho Dunninga a Sadie Dunhillové, než celý ten "Lee Harvey Oswaldovský" motiv. (Ale to berte jen jako můj hodně soukromý názor!)

A za čtvrté: Už se těším na seriál!

31 23.03.2016