marlowe komentáře u knih

Řeknu to takhle: Mrtvý z podchodu je na míle vzdálený Fuksovým vrcholným literárním dílům.
Tím, že autor, ať už z jakýchkoli důvodů, rezignoval na svůj osobitý styl a spojil své jméno a svůj excelentní způsob vyprávění s námětem hloupoučké socialistické detektivky, spáchal z mého pohledu literární harakiri – a moc rád bych poznal ty páky v zákulisí, které ho k tomu přiměly, respektive donutily (vročení 1976 mnohému napovídá) – ale je i možné, že Fuks zvolil toto téma coby možnost přivýdělku, respektive smírnou oběť položenou na režimní oltář.
To, co tak skvěle funguje u jiných Fuksových románů (mix grotesknosti a bizarnosti), u nichž autor mohl sladit svůj nezaměnitelný literární styl s obsahem, tady skřípe jako zrezivělé panty u nepoužívaných vrátek. Ladislav Fuks se spolu se svým parťákem pokusili zkřížit prase s pávem – a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Protože spojit stylistiku Myší Natálie Mooshabrové s čistokrevným realistickým příběhem o vždy bdící komunistické veřejné bezpečnosti, která se snaží dopadnout socialistickému zřízení nepřátelské živly, působí jako pěst na oko.
Co měla, proboha, znamenat tahle mesalience starého dobrého Fukse s autorem kuchařských knih? Moc by mě zajímala geneze tohodle nerovného svazku. Protože je nevýslovně smutné sledovat autora Spalovače mrtvol, jak píše o „bandě narkomanů, kteří holdují drogám v zapadlých doupatech“.
Ty dvě hvězdičky dávám z úcty k autorovi, kdybych měl hodnotit příběh, byl by to čistý „odpad“.

25 14.09.2022

Výborná slovenská detektivka od autora, kterého jsem doposud neznal.
Tohle se vážně povedlo! Stejná krevní skupina s Dominikem Dánem, dokonce – mám-li už srovnávat – příběh ještě realističtější (je-li to vůbec možné) a držící se více při zemi, než tomu bývá u detektivek DD. Nicméně i Václav Neuer nakonec podlehl vábení Sirén a neubránil se lehce efektnímu finále, ale to uvádím jen pro zajímavost, nikoli jako výtku zdůrazněnou zdviženým prstem.
Vřele doporučuji všem, kteří už mají plné zuby potoků krve, zápletek vycucaných z palce u nohy a rozřezaných mrtvol, vypadávajících ze současných módních thrillerů, a kteří si rádi přečtou poctivý detektivní příběh o práci obyčejných slovenských kriminalistů.
Posloucháno jako audiokniha.

36 31.08.2022

Můj pátý Murakami – a nejspíš už asi opravdu poslední. Jsem člověk poměrně houževnatý, a když se nemůžu dostat autorovi pod kůži, zkouším to znovu a znovu, jenže úsilí a vytrvalost není všechno a nalezení souznění s literárním dílem rozhodně není totéž, co rukodělné hloubení výkopu pro vodovod.
Závidím lidem, co objevují v každé Murakamiho knize "strhující podobenství" a nechávají se okouzlovat "silou autorovy výpovědi"; já v Murakamim nic takového, bohužel, nenacházím – a to se fakt snažím. Nemá cenu něco lámat přes koleno…
Třeba u Kafky na pobřeží jsem už TO měl skoro na dosah, jak se mi alespoň zdálo, ale Konec světa mě znovu přesvědčil, že na to nemám – bylo to celé jen o "lízání zmrzliny přes celofán"…

33 21.08.2022

Všem předešlým dílům jsem dal svorně po třech hvězdičkách, ale tentokrát budu přísnější, protože míra únosnosti jaksi přetekla.
Mnohasetstránkové knihy mně nikdy nevadily, přesto si myslím, že detektivním románům (obecně) tlustopisy nesvědčí. Detektivka by měla být primárně koncentrovanou zprávou o hledání stop a faktů, o pátrání po pachateli a motivech jeho činů, a sekundárně pak i o rozplétání mezilidských vztahů, jejichž rozkrytím se kriminalisté pokouší dobrat pravdy – a nikoli o bohapustém, bezbřehém žvaní o soukromí detektivů, o jejich stravování, nakupování, vyměšování (jen si všimněte, kolikrát se jdou naši hrdinové "vyčůrat"), cestování městem i mimo město, návštěvách u příbuzných, atd., atd.
Drobná kostřička příběhu obalená tunou sádla.
S touhle sérií jsem definitivně skončil, lituji času, stráveného nad knihou, která mě zpočátku opravdu zaujala (zvolit si za námět vyšetřování starého, odloženého případu, do kterého se policie nemontuje, byl od Rowlingové mistrný tah), ale tou přemírou vaty a hlušiny mě nakonec TOTÁLNĚ otrávila, takže už mě v závěru vůbec nezajímalo KDO a PROČ – jen jsem to chtěl mít za sebou.
(A to nezmiňuji fakt, že v příběhu VŠECHNY postavy o dějích před čtyřiceti lety mluví tak detailně, jako by popisovaly události dnešního rána. Rád bych někoho s takovouhle eidetickou pamětí poznal.)
Zcela souhlasím s komentáři theale, exlibris470, derrry, Lavender756.

37 09.08.2022

Řiďounká, sterilní, z prstu vycucaná detektivka bez jakékoli invence. Nelíbilo. Seznámení s autorkou se tak pro mě zároveň změnilo ve smutné the long goodbye…

33 16.07.2022

Do poloviny jednoznačně pětihvězdičková záležitost (!), Marlowe si pochrochtával, jak je to dobře napsané, byť se v té hrozivé přesile ženských hodnotitelek knihy cítil jako voayer, který vnikl do dámské šatny! Potom se ale všechno nějak zadrhlo, příběh se čtenáři Marlowovi zčistajasna vzpříčil v krku, změnil se na nastavovanou kaši a on knihu dočítal jsem se značným sebezapřením, protože ho to úplně přestalo bavit. Škoda.

31 16.07.2022

Jo, četlo se to moc dobře a byl to příjemně strávený čas. Já s Agathou celý život zápasím a stále se marně snažím pochopit, co na jejích detektivkách ostatní lidé vidí (nejspíš je to nějaká moje genetická úchylka), ale tenhle životopis jsem si přečetl s chutí. Byť, jak zmiňuje třeba Chesterton přede mnou, se druhá polovina podobá spíše odvyprávěné a zajímavostmi okořeněné Agátině bibliografii. Milovníkům Poirota a slečny Marplové určitě doporučuji.

32 16.07.2022

Né, že bych úplně všemu tleskal, několik pasáží (především v závěru) mně vůbec nesedlo a přimělo k nespokojenému poreptávání, ale ani tyhle drobné šmouhy na jinak perfektně vyleštěném zrcadle mě nedokázaly odradit od pětihvězdičkového hodnocení, protože jako celek je ta knížka naprosto úžasná. Stylistika, jazyk a forma zpracování (skládání jednotlivých izolovaných střípků) si těch 95% zaslouží.

32 09.07.2022

Zcela promarněný potenciál! Námět nabízel tolik možností (už jenom třeba motiv vychovatele dvou nevychovatelných devítiletých zbojníků), ale Miroslav Macek z nepochopitelných důvodů zvolil místo lineárního děje neústrojný slepenec izolovaných „vtipů“ (něco na způsob filmu Kameňák), pospojovaných chatrným předivem oslích můstků, takže celek vyznívá jako výjezdní estráda třetí kategorie s bavičem, vykládajícím anekdoty. Ač jsem měl výhrady i k autorovu Saturninovi, tohle je ještě o dva levely horší.

25 09.07.2022

Uvědomíme-li si, že román byl napsán téměř před sto lety, nezbude nám nic jiného, než uznale sejmout klobouček z hlavy.
Ve skutečnosti to ani není detektivka v pravém slova smyslu, jako spíše velkolepé, byť totálně statické spektákulum na téma dedukce. Jako kdyby si autor vytkl za cíl sestavit třírozměrnou křížovku. Což se mu nakonec podařilo. A velká pochvala za to, že při tom nezapomněl na humor.
Nemohu tvrdit, že bych porozuměl všemu, tolik mozkových buněk zase nemám, ale coby detailní záznam nevídaného experimentu Berkeleyho literární laboratoře vskutku obdivuhodné.

26 09.07.2022

Pro mne totálně kontroverzní kniha: jsem moc rád, že jsem si ji přečetl (!) – ale zároveň mě přiměla k rozhodnutí s Jiřím Šotolou definitivně skončit.

Z pohledu formy je Tovaryšstvo Ježíšovo naprosto brilantní. Autorovi se podařilo – na rozdíl třeba od jeho pozdějšího románu Svatý na mostě – napsat körnerovsky hutný příběh, kde nepřebývá ani nechybí jediné slovo. To jsem si fakt vychutnával, ten úžasný jazyk. Na to, že se jedná o Šotolovu prozaickou prvotinu, je ten román naprosto vyzrálý – a jen mě zaráží, že se autor ve svých pozdějších dílech (bohužel mohu srovnat právě jen se Svatým na mostě) vydal cestou odklonu od „hutnosti“ směrem ke žvanivé rozbředlosti. Za formální stránku jsem knížce udělil jednoznačných 100%.
JENŽE…
Jenže ten obsah!
Už jsem to napsal stokrát, že u uměleckého díla vyžaduju jednak soulad formy a obsahu a druhak rovnováhu při dávkování ingrediencí. Tady se ale o souladu, natožpak o nějakém rovnovážném dávkování nedá mluvit ani náhodou.
Kniha vypráví o působení jezuitského řádu kdesi ve východních Čechách – a je jakýmsi vhledem do myšlení členů Tovaryšstva Ježíšova.
Z tohoto pohledu je to čtení zajímavé a rozhodně i poučné – jenže natolik depresivní a beznadějné, že jsem (díky tomu) se Šotolou opravdu skončil. Knihy mají povznášet ducha – a nikoli ho ubíjet a vláčet ho od první do poslední stránky bahnem deprese a poraženectví. Četba tohoto románu, to je lezení po holých kolenou tunelem, který má východ, k němuž směřujeme, zalitý betonem. Jestli si dovedete představit, jak se asi cítí trasovací kolík, zatlučený palicí až úplně po samotnou hlavičku, tak přesně takhle jsem se cítil při čtení já: ve sračkách až po krk a s permanentním pocitem, že se nemůžeš ani pohnout. V románu chybí byť jen zrníčko naděje – je tam totální absence alespoň náznaku víry v jakékoli zlepšení. Na jedné misce vah jen bezbřehá temnota, beznaděj, zlo a fanatismus – a na misce druhé stoprocentní jistota, že zítra bude ještě hůře než dneska. Na první hodině hudební nauky (jak si laicky představuju) studentům na konzervatoři určitě řeknou, že základem každé skladby je kontrast – střídání tempa, střídání tónin, využívání celé notové škály atd. Jenže Šotola tady napsal skladbu, kterou nám ve své knížce přehrává jen na jediné klávese: na tom nejspodnějším (nejtemnějším) cé. Když neexistuje kontrast, není o čem mluvit. Jenom černá fotka je blbost. Musí na ní být černé i bílé plochy – právě kvůli tomu kontrastu. Abyste vůbec něco viděli.
Měl jsem teď možnost srovnání se Steinbeckovým románem Na východ od ráje – a tam je úplně všechno – celý lidský život jako na dlani. Slzy i smích, zrada i věrnost, naděje i beznaděj, pravda i lež. Prostě pepř a sůl – TOHLE je obraz lidského života. Všechny notičky od nejnižší až po tu nejvyšší. Takhle si představuju ideální román.
Šotola nám předložil fotografii, na které je jenom černá barva. A já od první stránky do poslední cítil pouze nepohodu, vztek, bezmoc a nedostatek vzduchu. A nemohl jsem se dočkat, až to budu mít z krku! Proto jsem příběhu, který mohl být zajímavý, kdyby si autor občas namočil štětec i do jiného kalíšku, než do toho s černou tuší, udělil pouhých 50%.
Takže suma sumárum 75% za román jako celek – ale znovu opakuji: Šotolu už nikdy víc, další beznadějný příběh plný zoufalství, malomyslnosti a poraženectví si napříště raději odpustím.

36 25.04.2022

Ne, vůbec nezaujalo. Vlastně jsem nenašel nic, co bych mohl na knížce pochválit. Syntetický příběh bez invence a nadstavby, stojící na dneska tak módní a vlastně docela zbytečné a nedějotvorné, nechutné brutalitě, partička vyšetřovatelů, ke kterým jsem si nevytvořil žádný vztah, papírové dialogy, celková překombinovanost. Udivila zvláštní záliba v příjmeních, končících na „a“ (pánové kriminalisté Lada, Nitka a Cesta), vadila přemíra užívání křestních jmen a jejich mísení s příjmeními (Roman doslova vystřelil k toaletám, Lada, Aleš, Vašek i Petr už odcházeli k výtahu), což přehlednosti nijak neprospívalo (a mně osobně připomínalo logické kvízy typu „Karel sedí vedle Romana, ale nesedí vedle Petra“) – a malá zajímavůstka na závěr: motiv detektiva, který si v pracovní době vyřezává u svého psacího stolu dřevěné figurky, už známe ze seriálu The Wire (byť tam šlo o nábytek pro panenky).

31 23.04.2022

(Druhý díl podle chronologického řazení.)
Já tyhle thrillerový konce, kdy záchrana přichází v poslední půlvteřině, nemám rád, dávám vždycky přednost klasickému vyšetřování bez efektů, postupnému shromažďování důkazů a mravenčí práci policistů, ale i toho jsem si tam užil až až - a navíc pan Dán píše opravdu skvěle, těch pět hvězd si zaslouží bez diskuse.
A třešnička na dortu: spousta reminiscencí na dobu předrevoluční (řezníci coby privilegovaná sorta řemeslníků ap.).

42 14.04.2022

Štěpán Kopřiva umí, jeho Asfalt, Rychlopalba i Křížová palba byly z mého pohledu stoprocentně pětihvězdičkové záležitosti.
V případě 101 minut to ovšem tak jasně nevidím.
Klady: Jak už napsali mnozí přede mnou, knížka jednoznačně vzdává hold záchranným složkám a za tohle si pochvalu určitě zaslouží. Smekám před rozsahem rešerší, které musel autor nashromáždit, než se pustil do práce. Navíc vás Štěpán Kopřiva (a tohle on umí na výbornou) doslova přiková k textu, nenechá vás ani nadechnout. Což ale na druhou stranu nemusí vždycky znamenat vyloženě klad.
Zápory: Knížka je víc reportáží, respektive „hraným dokumentem“, než románem – takhle to aspoň vidím já. Skvěle napsanou reportáží – ale pořád jen reportáží. Oč víc se autor snažil co nejdetailněji a věcně co nejpřesněji popsat práci záchranářů (profesní slang, postupy jednotlivých fází záchrany ap.), tím více se z mého pohledu vzdaloval, zpronevěřoval některým dominantním rysům románu coby žánru – jeden příklad za všechny: např. zcela rezignoval na „střet charakterů“, jakož i na psychologii jednotlivých hrdinů a na její „proměnu v průběhu děje“. Mně ti stateční chlapíci zkrátka tak trochu splývali do podoby jediného neměnného monolitu univerzálního hrdiny.
Kniha je postavena na popisu akce, dialog se vyskytuje zřídka – a i ten se skládá převážně z povelů, provozních pokynů, příkazů a potvrzení přijetí příkazů.
A ještě něco mi vadilo. Každý ví, že kontrast je důležitý prvek v jakémkoli uměleckém díle. Kontrast a tempo. Už ve škole jsme se učili, že třívětá symfonie má vždycky druhou větu pomalou (omlouvám se hudebníkům za nejspíš trochu zkomolené zobecnění). Ale na tohle pan Kopřiva nějak pozapomněl – příběh pádí od začátku do konce ve strhujícím, neumdlévajícím tempu (ani nemůže jinak, když tam jde o životy), jenže to zároveň znamená, že je celý napsán jen v šestnáctinkách a dvaatřicetinkách – ale kam zmizely „pomalejší tóny“ a pauzy?
Přes všechny výtky a výhrady si myslím, že knížka si 4* zaslouží.

48 17.03.2022

Tentokrát to dáš, chlape, říkal jsem si, když jsem se ve svém životě už potřetí rozhodl konečně zdolat Svatého na mostě. No, nakonec jsem to opravdu dal, s mnoha přestávkami na vydechnutí, ale uši i záda mám sedřené do krve. Poctivě, slovo po slovu, jsem se dokázal dovrtat až někam pár sáhů za první třetinu – a dál to fakt už nešlo, musel jsem čím dál tím častěji používat přískoků po odstavcích, jinak bych se pod tou neprodyšnou dekou slov doslova udusil. A přitom jsem knížku znovuotevíral bez předsudků a dokonce s velkou chutí.
Ne, nebylo to úplně špatné, nějakou dobu mě to i bavilo, zvláště ten krásný, inovátorský Šotolův jazyk, to jsem si fakt pochrochtával, ale tak jako stokrát nic umořilo osla, mě nakonec umořila ta jednotvárnost a pořádstejnost. A ta záplava slov. Říkám to imrvére: užvaněnost je smrtelný hřích! Děj se nikam moc neposouval, Johánek z Pomuku byl od začátku na zabití – protivnější figuru abyste pohledali; moc by mě zajímalo, jak dalece autor v případě ústřední postavy vycházel z reálného předobrazu a jak moc si pomáhal básnickou licencí.
Dořezáno, dovrtáno – tři hvězdy jen z úcty k autorovi.
Nedoporučuju.

29 16.03.2022

Za mě komentář napsala Mayaku. Podepisuju se pod každé její slovo.

17 03.03.2022

Stylisticky obdobně brilantní jako první díl, v tomto punktu velké uznání, i proto 4*.
Elizabeth Strout je mistr ve snování a následném rozmotávání složitého pletiva mezilidských vztahů, v tom umění „oloupávat člověka jako cibuli“ (jak říkával Georges Simenon) – ale tentokrát, myslím si, se autorka až příliš nechala okouzlit a vést temnou stranou síly. Náznaky teplejších, světlejších tónů probleskují ve tmě jen jako zřídkavé, ihned uhasínající jiskřičky a úsměvů a pohlazení je v knize méně než šafránu. Asi už na to holt nemám ten správný věk, aby mě bavilo číst si po večerech o umírání, o ranách osudu a o lidech, jimž sudičky rozdaly jen mizerné karty.

33 08.02.2022

Udělal jsem tu chybu, že jsem začal číst Dánovy detektivky v tom pořadí, v jakém byly napsány. Až když jsem narazil na chronologické řazení jednotlivých příběhů (https://www.databazeknih.cz/autori/dominik-dan-5210 - díky, mi-380), začal jsem pěkně od začátku.
Uzol jsem poslouchal jako audioknihu v bezkonkurenčním podání Mariána Geišberga – a byl to opravdový zážitek. Vřele doporučuju.
A jedna poznámečka na okraj: Já osobně řadím knížky Dominika Dána k tomu nejlepšímu, co bylo v rámci detektivního žánru v česko-slovenském regionu vytvořeno. Rozhodně je zajímavé (anebo je to logické?), že je napsal bývalý kriminalista – stejně jako je zajímavé, že nejlepší scénáře televizních detektivních příběhů píše bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš. Kam se poděly zástupy absolventů scénáristických škol a kurzů tvůrčího psaní?

45 28.01.2022

Netvrdím, že jsem se nezasmál, naopak, v knížce je docela dost míst, kdy se vám koutky úst, ať už chcete nebo nechcete, pozvednou, ale chybí tomu nějaký příběhový rámec, který by izolované, rozdrobené gegíčky a vtípky pospojoval do uceleného tvaru. Škoda…

38 28.12.2021

Posloucháno jako audiokniha – skvěle načetl Jiří Zavřel.
Tenhle román jsem léta obcházel po špičkách a do jeho četby se mi upřímně vůbec nechtělo. No, nakonec jsem odvahu našel – a nelituju, byl to doslova a do písmene zážitek. Vřele doporučuji.

36 28.12.2021