marvarid komentáře u knih
Pomalé tempo vyprávění mi vyhovovalo, dávalo mi dostatek prostoru si všechny detaily dopodrobna představit – zimu, vlhko, tmu střídající se s oslňujícím světlem, mihotání hvězd na temné obloze, smrad, křupání a praskání ledu. Bez těchto vjemů by byl zážitek z knihy poloviční. Ani retrospektivní (pro někoho možná zdlouhavé) pasáže nevadily, dávaly smysl. Ke konci začal být děj opravdu depresivní, jak jinak, to se dalo čekat. A tak jsem (SPOILER) z částečného happyendu na úplném konci měla opravdu radost. Můžete namítat, že to bylo zbytečné, nakašírované, přitažené za vlasy, opravdu nereálné… Ale můj čtenářský zážitek to zlepšilo.
Velmi melancholický příběh. Chtěla jsem napsat milostný, ale je to spíš příběh o hledání blízkého člověka, který poskytne útěchu v samotě. Jde tu o navázání křehké intimity, důvěry, možnosti trávit čas s druhým uvolněně, bez pocitu křečovité ostražitosti. Nejde o milostnou vášeň (vždyť při milostné vášni často nemusí jít o důvěrný vztah). Tuhle atmosféru vytvoří HK (prostřednictvím nebývale upřímného a přitom věcného vyprávění Cukiko) dokonale. Kniha se mi moc líbila, víc než Vetešnictví
Už několik dní přemýšlím, co napsat. Od knihy jsem se celé odpoledne nemohla odtrhnout a přečetla ji na jeden zátah, stále ve mně doznívá. Utrpení dětí je někdy na první pohled neviditelné a oproti dospělým mají jen minimální možnost, jak svoji situaci změnit. Ale kde je ta hranice, kdy se začít míchat do cizích záležitostí? Dá se nějak odhadnout, kdy bude pitvání stavu rodiny pro děti prospěšné a kdy budeme nabourávat v zásadě fungující stav? Na to samozřejmě není jednoznačná odpověď a nedává ji ani DdV. Vždy máme k dispozici jen část informací. A stejně tak nikdy nepoznáme dokonale druhého člověka. Ty řeči o splynutí dvou duší jsou naivní nesmysly. Každý máme svůj svět, žijeme sami pro sebe, naše myšlení je utvářené jedinečnými a nepřenosnými zkušenostmi, které budují naše myšlenkové stereotypy…. Izolace člověka uprostřed davu moderního města, to je téma, které se u této autorky opakuje.
Grace (nebo snad Grace alias Mary Whitney ?). Vypráví skvěle. Po první větě v kapitole poznáte, jestli je vypravěčkou ona. Jednoduchá mluva logicky popisující každou zdánlivou drobnost všedních dnů. Okouzlujícím způsobem odhaluje pokrytecky náročné morální požadavky 19. století a dekonstruuje složité intelektuální představy o duševních chorobách. Často nejsou věci takové, jaké se zdají na první pohled. Často prostě nemá na vybranou. A možná nám přeci jenom neříká vždy úplnou pravdu. Vynikající byly pasáže z věznice – MA umí skvěle zachytit ženu chycenou v pasti, nesvobodnou, která se snaží v zoufale okleštěných podmínkách přežít, jak to jde. Graceino vyprávění se střídá s kapitolami, které jsou psané ve třetí osobě. Ty jsou často vtipné a ironické. Všechno je dokonale vybalancováno. A jestli je Grace vražedkyně? Názor si musíte udělat sami. Já osobně hlasuji pro ano.
Vyprávění se valí mohutným proudem jako špinavá široká řeka, bez odpočinku. Antihrdina-vypravěč příslušník SS dr. Aue je inteligentní a všímavý. Hned v úvodu knihy shrne všechny podstatné otázky týkající se viny kolektivní i individuální. A pak se pustí do vyprávění toho, co zažil - na východní frontě na Ukrajině a u Stalingradu, v koncentračních táborech, v bombardovaném Berlíně. A vypráví puntíčkářsky přesně, včetně všech naturalistických detailů, až mi bylo občas nevolno.
Sám se během válečného běsnění, jehož je svědkem i spolupachatelem, citově nijak zvlášť neangažuje. Nepohoršuje se příliš nad tím co se děje, příšerné scény po něm kloužou, aniž by se ho podstatněji dotkly. Se zájmem studuje své pocity (některé jsou pravda občas nepříjemné), ale o všech těch mrtvých lidech příliš nepřemýšlí. Z jeho pohledu se jedná o problémy spíše organizační, logistické.
Jen místy, když už je všeho opravdu moc i na něj, se racionalita vytratí a vyprávění sklouzne přes groteskní absurdní scény až do psychózy. Ty pasáže na pomezí reality a absurdna mi bavily asi nejvíc.
Kritiky románu zmiňují perverzní incestní sexuální scény, ale ve srovnání s popisem válečného běsnění vyzní takový incest vlastně nepodstatně. Navíc mi po nedávném přelouskání Nabokovova opus magnum zas tak moc nešokoval (odnáším si, že femme fatale, které nejde odolat i přestože je to vlastní sestra, musí mít černé husté vlasy a bílou pleť.. Ať už se jmenuje Una nebo Ada).
Převládajícím dojmem pro mě byla trvalá úzkost, přítomná vždy na pozadí i tehdy, kdy se jakoby nic neděje. Děj je opravdu úsporný. Paní Natálie Mooshabrová loví myši, obchází sud s vápnem zaclánějící před vchodem do domu, uklízí hroby, vyšetřuje cizí „zlobivé“ děti. Situace, proslovy postav se donekonečna opakují a pocit absurdity narůstá. Ale my víme, že se nejspíš děje ještě něco dalšího, zneklidňujícího. Něco, o čem nevíme. O čem nechce vědět ani Natálie Mooshabrová a nedopřeje jí to klid. Nepříjemné čtení, ale rozhodně ho nelituju.
Moc hezké. Popisy polární krajiny jsou tak intenzivní, barvité (dohledala jsem, že autorka malovala, některé její kresby ze Špicberků je možné najít na internetu). Na jednu stranu tu musely být životní podmínky extrémně tvrdé, na druhou stranu koncentrace na úplně základní životní potřeby může poskytnout úlevu od záplavy problémů a pseudoproblémů moderního (a jinak pohodlného) života. Četba pro mě byla únikem od současné neradostné situace ve společnosti, udělala radost.
(SPOILER) Nápadité a zábavné. Samozřejmě by bylo možné příběhu vytknout řadu nelogičností, ale mě při čtení nerušily. Cílem evidentně nebylo vystavět co nejpřesvědčivější scifi příběh, ale poukázat na necitelnost živočišného druhu považujícího se za nadřazený vůči jiným živočišným druhům, kterým nerozumí, rozumět ani nechce (je to tak snazší) a považuje je za vhodné leda tak k pěstování na maso. Vše zachyceno s vtipem a ironií místy až mrazivou. Vegetariánem jsem se během čtení nestala, ale při přípravě masa k obědu mi teď občas před očima vyvstává představa kotců s vodsely a jejich kupírované jazyky…
Nádherné neuvěřitelně živé a barevné vyprávění. Plné fantastických nápadů a anglického humoru. NG miluju a tohle je jedna z nejlepších knih, které jsem od něj zatím četla. Nedokážu definovat, kde přesně to kouzlo vězí. Kdybych to tušila, zkusím se taky živit jako spisovatel.
Krátká novela napsaná úsporným a přesným jazykem, který přesto dokáže sugestivně vylíčit přírodu, psí pocity (tedy asi - ty nikdo z nás lidí s jistotou nezná, ty jen předpokládáme). Úplně cítíte ten řezavý vítr, hlad v prázdném břiše, otravné komáry… Konec je překvapivě šťastný – příjemné překvapení, takové pohlazení na závěr.
Každé těhotenství je trochu strašidelné (Vaše tělo obsadí cizí jedinec) a každé mateřství v sobě nese prvky hororu, trvalé konfrontace s novým člověkem, který se proti Vám chce prosadit. Rozhodli jste se pořídit si dítě? Nikdy, NIKDY nevíte, jak tohle největší dobrodružství skončí. Můžete o dítě přijít. Můžete kvůli dítěti přijít o celý svůj život. Až jako rodič máte možnost zjistit, co je to opravdový strach.
Hlavní hrdinka Eva (inteligentní emancipovaná žena, úspěšná podnikatelka) se po dlouhém váhání rozhodne pro mateřství. Kam až to celé může zajít? Máte dokonalou možnost (kniha je opravdu dokonalá) si projít všechny události krok za krokem, každé hnutí mysli. Až k tragickému konci. Z brutálně upřímného vyprávění běhá mráz po zádech. Příběh ani v nejmenším nepůsobí vykonstruovaně - naopak, v řadě úvah a scén, se asi řada žen - matek musí poznat. Musím se přiznat, že kolem svých puberťáků teď chodím trochu po špičkách.
Autentický a intenzivní zážitek. Kniha vznikla nejspíš jako reakce na vlastní deníkové záznamy z doby dospívání. Nyní již dospělá autorka oslovuje svoje mladší alter ego. Du forma působí bezprostředně a v tomto kontextu patřičně. Použití vulgarismů mi přijde logické - pokud někdo tlačí sám sebe takhle na hranu svých možností, nepřemýšlí uvnitř své hlavy ve spisovné a poetické češtině. Dospívání se odehrává v kulisách baletní konzervatoře a balet tu hraje určitě důležitou roli. Ale myslím, že podobné zážitky (ztráta kontaktu s rodiči, obětování všeho času, pohodlí a možná i zdraví, frustrace z nekončících překážek) by mohl odvyprávět každý mladý člověk, který se v nějakém svém vyvoleném oboru chtěl prosadit za každou cenu. Má jediná výtka směřuje k samotnému závěru knihy. Chtěla bych lépe vysvětlit, proč se nakonec hrdinka přes všechno vynaložené úsilí rozhodla klasickému baletu nevěnovat.
Dobrá detektivka, na letní dovolenou jako dělaná. Zajímavé postavy, chytrá zápletka (rozuzlení jsem do poslední chvíle neodhadla). A ta vyprahlá horká atmosféra, prostě přesvědčivá. Maloměsto se tu jeví jako opravdové peklo.
Konec jedné dějinné éry a nejistota z toho, čím bude nahražena… překvapivě aktuální téma. Ale tenhle román není pojat jako drama, je to spíš hříčka. Vtipná, příjemná - protože vévodkyně je příjemný, trochu trhlý společník. Děj není nijak překotný, je rozdělený do řady „kapitol“. Některé jsou vcelku věcně a reálně pojaté (pohřební hostina, rozhovory se strýcem), jiné jsou opravdu absurdní (návštěva pohřebního ústavu, kontrola strašidel u myslivny, spisek o údržbě zrcadel). Myslím, že právě to opakované sklouzávání vyprávění do grotesky mě udržovalo v napětí. Po celých 800 stran jsem byla příjemně natěšená na to, co ještě LF vymyslí.
Nápad je opravdu dobrý. Literárně není ale román nijak výjimečný. Autor vypráví jednoduše a v jaké fázi pokusu Charlie je, poznáme podle složitosti větných konstrukcí a pravopisných chyb v deníku. Kniha nastoluje řadu morálních otázek – jak jednat s lidmi s poruchou intelektu, jak podporovat rodiny s takto postiženými dětmi (aby byly motivovány se o ně starat), je úzce specializovaný vědec opravdu vždy kapacitou a nezpochybnitelnou autoritou ve svém oboru, i obecně ve společnosti? Je vysoký intelekt pro člověka výhodou, nebo vede k osamění. Je inteligentní jedinec „lepší“ člověk než ten hloupý, žije hodnotnější život… Autor naštěstí příliš nemoralizuje a ponechá na čtenáři, jaký názor si vytvoří.
„Včera večer jsem si nemohl vzpomenout, kde bydlím. Domů mě zavedl policista. … Nechce se mi to zapisovat, ale pořád si připomínám, že jsem jediný na světě, kdo může zaznamenat, jak to probíhá, když k tomuhle dojde.“
Románový Charlie určitě není jediný, komu se tohle děje. Stačí se podívat na ty zástupy lidí s počínající demencí v naší stárnoucí populaci. I já jsem nutně přemýšlela při čtení o tom, jestli se to bude jednoho dne týkat i někoho, kdo je mi blízký nebo mě samotné.
Baladické líčení přírody se střídá s přesným psychologickými portréty postav, naturalistickým popisem tělesného chátrání (ať už v důsledku stáří nebo choroby), zároveň je kniha nelítostnou sondou do společenského života na maloměstě přelomu 19. a 20. století se vší přetvářkou a předsudky (které, obávám se, bychom nalezli v nezměněné míře i dnes a nejen na maloměstě). Přes tento široký záběr je román kompaktní, nic není navíc. Fascinovalo mě zrání hlavní postavy Štěpky Kiliánové, resp. to, jak přesně ho dokázal autor zachytit. Jak vystihl obtíže ošklivé a neatraktivní slečny v době dospívání. I její postupnou proměnu v morálně silnou ženu. Film jsem neviděla a ani se o to nebudu snažit. Kniha je tak dobrá, že film prostě nemůže být lepší.
Margaret Atwoodová měla pravdu, když nechtěla svůj román označit za scifi. Není to vědecká fikce, je to podrobná a mrazivě detailní studie stavu, kdy se moc vymkne kontrole a přejde do rukou malé skupiny lidí, kteří hrubou silou a propagandou terorizují přeživší většinu. Zde zneužijí náboženství, ale mohla by to určitě být i jakákoli jiná původně nevinně vyhlížející ideologie. Příběh má téměř podobu strategické hry. Každá figura má jinou sílu, jinou možnost, jak táhnout. Ne vždy je zjevné, ke které straně hráč patří. A hraje se o život. Kniha je vynikající (po literární stránce i obsahem). V dnešní nejisté době by měla být na seznamu povinné četby.
Tenhle žánr čtu spíš výjimečně, nejsem žádný znalec. Ale u románů pana Kinga se mi líbí uvěřitelnost postav - dá si práci s popisem jejich minulosti, práce, bydlení, vztahů k přátelům a příbuzným. O to víc se začnu bát, když se něco zvrtne a začnou se dít strašidelné věci. V kontextu pečlivě popsaného „obyčejného“ života to vyzní vlastně taky uvěřitelně … a o to děsivěji. Možná, že úplný konec příběhu byl trochu přitažený za vlasy, ale je to přeci jen horor, ne psychologické drama. Takže já jsem spokojená, dostala jsem, co jsem čekala.
Autorka o všem, o čem psala, musí hodně vědět – o životních podmínkách na Aljašce, o její divoké přírodě, o lásce mezi manželi i o lásce rodičů ke svým dětem. A i když je vyprávění o takhle silných citech, není kýčovité. Působí jednoduše a střízlivě. V jednu chvíli jsem se bála, že to fantastické kouzlo kolem Fainy zmizí, ale na konci příběhu dostála své tajemné povaze.
Především bych chtěla moc poděkovat uživatelům databáze, jejich pozitivní komentáře mi k této knize navedly. Příběh je syrový a opravdu silný. Když opomenu všechnu poezii, vykreslení přírody a harmonického vztahu místních lidí k ní, zůstane mi jejich život osekaný na samou dřeň - na vášnivou lásku a smrt. Každá z postav je naprosto jedinečná a podaná tak výstižně, že mi ve vzpomínkách zůstane skoro jako skutečný člověk, kterého jsem poznala. Dočetla jsem před 2 dny a zatím jsem nedokázala vzít do ruky další román, myslím, že bych se na něj vůbec nedokázala soustředit.
PS: nechyběl mi závěr. Dina mi ani v nejmenším nelezla na nervy, chvílemi jsem ji obdivovala, chvílemi z ní šel strach.