marvarid
komentáře u knih

Autorka o všem, o čem psala, musí hodně vědět – o životních podmínkách na Aljašce, o její divoké přírodě, o lásce mezi manželi i o lásce rodičů ke svým dětem. A i když je vyprávění o takhle silných citech, není kýčovité. Působí jednoduše a střízlivě. V jednu chvíli jsem se bála, že to fantastické kouzlo kolem Fainy zmizí, ale na konci příběhu dostála své tajemné povaze.


Skvělé, skvělé, skvělé. Se sbírkami povídek mám často problém spočívající v tom, že se náměty opakují, jednotlivé povídky vyznívají podobně a já mám pak někdy od poloviny knihy pocit, že jsem přečetla už dost velký reprezentativní vzorek a už mě nic nového nečeká. Ale ne tak u tohoto titulu. OT jen srší nálady. Každá povídka je jiná, liší se stylem vyprávění, náladou (některé jsou melancholické, jiné vtipné, další zase krajně znepokojivé), každá tvoří uzavřené vyprávění s jasnou pointou. I já jsem se snažila podobně jako další čtenáři o dávkování (ne víc než 1, dobře… max. 2 povídky denně), ale nešlo mi to. Limit jsem překračovala, kdykoli na to byl čas. Už teď vím, že se ke knize vrátím.


Kniha popisuje společnost malého města na jihu spojených států v třicátých letech 20. století a činí tak pohledem sedmileté Čipery, jejího bratra a kamaráda. Vyprávění je vtipné a dětská perspektiva umožňuje předsudky nezatížený pohled na různé společenské nešvary, které by měl dospělý člověk díky zažitým stereotypům tendenci omlouvat, zakrývat nebo zcela přehlédnout. Místy autorka ústy Čipery moralizuje snad až příliš a Atikus je místy až nepravděpodobně bezchybný (jako otec i jako právník).
Důležitým (ale zdaleka ne jediným) tématem je samozřejmě rasismus a obecně postavení černé populace v tehdejší společnosti. Černoši jsou vylíčeni jako skupina sice sociálně slabá a nevzdělaná, ale tvrdě pracující a schopná solidarity, pokud se někdo z jejího středu dostane do úzkých. Tento popis vynesl knize v době vzniku značnou pozornost a nálepku knihy stavějící se na stranu černé menšiny. Dnes ji naopak údajně staví v některých univerzitních knihovnách USA na index nevhodných knih pro „tendenční a nelichotivé nahlížení na afroameričany“ - vtipné, že?


DdV je pro mě Virginií Woolfovou současnosti. Také můžeme sledovat volný proud myšlenek protagonistů, který kolísá od banalit typu nástupu do metra po vzpomínky na smrt manžela. Řeší ale problémy specifické pro dnešní společnost – pocit vyhoření z rychlého a duševně náročného životního tempa, faktickou samotu v přelidněném velkoměstě, cílený teror v kancelářích moderní obchodní společnosti. Jazyk je úsporný, ale přesný. Žádná květnatá souvětí. Každé slovo sedí pevně a promyšleně na svém místě. Chvílemi mi přišel pocit zmaru až melodramatický, patetický. Jde přeci jen o zaměstnání, nikdo neumírá. Práci lze přeci změnit. Ale člověk asi může být daleko zranitelnější, když přišel o partnera a na všechno je sám.


Svět fantazie Neila Gaimana je okouzlující. Je přesně takový, jaká by pohádka měla být – napínavý, většinou zábavný a hravý, ale chvílemi taky děsivý a místy i krutý. Přístupný i pro dospělého čtenáře. Až z novodobých dětských příběhů bylo zlo a krutost vymýceny, proto asi často působí tak dementně. Děti pak nejsou „traumatizovány“, ale taky se nic zajímavého o světě nedozvědí. Já ty své s tímhle autorem rozhodně zkusím seznámit.


Když mi na knize něco nesedí, něco v ději nebo charakteru postav drhne, většinou to jsem schopná pojmenovat. Vystihnout čím to je, že je kniha opravdu dobrá, mi přijde o hodně těžší. Po přečtení Soumraku dne jsem jen tiše seděla a mrzelo mě, že kniha už skončila. Nevím, jak přesně to autor udělal, ale vyprávění tak dokonale a dojemně vystihuje Stevensovu emocionální méněcennost a neobratnost. Na pozadí vcelku věcného vyprávění cítíme neschopnost komunikace s lidmi, před kterou utíká do své „profese“, a sám před sebou udržuje iluzi záslužnosti své práce. Jen jedenkrát, krátce si v jediné větě v závěru přizná „že mu to zlomilo srdce“, ale vzápětí hned opráší starou masku profesionála. Asi skoupím všechny romány od Kazua Ishigura, co jsou v češtině k mání.


Román byl zábavný, čtivý, téma pro mě bylo zajímavé. Vznikající knize jsem sice fandila a doufala, že spiknutí bude mít úspěch a nikomu se nic nestane – ale už z celkového ladění románu bylo jasné, že na Ku Klux Klan ani jiné nechutnosti nedojde. Což bylo na jedné straně uklidňující, ale na druhé straně ta předvídatelnost vývoje byla až na škodu. A poctivě musím zmínit, že i nějaké další vady na kráse by se našly – všechny hospodyně byly až neskutečně lidově moudré a poctivé, (jen jedenkrát došlo ke krádeži, a i z té vyšla lupička jako morální vítěz). Vlastně se od sebe moc nelišily, byly jak jedna naklonovaná postava. Takže abych to shrnula - jako čtení na dovolenou fajn, ale žádné vysoké umění nečekejte.


Pozoruhodná kniha. Pokud přistoupíte na fakt, že magie je klasická vědní disciplína a mág je tedy řádné povolání, pro které je potřeba získat příslušné vzdělání a praxi, stane se z ní klasický anglický společenský román – sarkastický, vtipný, plný košatých popisů a dějových odboček, odkazující na skutečné události anglických dějin a historické postavy. Pardon, vlastně jsou tu ještě elfové. Tak tedy přeci jen nějaké prvky fantasy literatury. Ale i oni mají řadu nepříjemných lidských vlastností a jsou s nimi jen problémy… Mě to ohromně bavilo - kouzelný svět, do kterého jsem se každý den těšila, alespoň na chvíli. Děj nikam nespěchal a to mi vyhovovalo.
PS: dvě výtky - jak tu už nějaký čtenář poznamenal – kniha je těžká a v posteli s se ní špatně manipuluje a navíc všechny vysvětlivky / dějové odbočky pod čarou (a že jsou některé dlouhé i více než na stránku) jsou vytištěné mrňavým fontem, což je pro někoho s počínající presbyopií (rozuměj – špatné vidění na blízko, protože jsem stará) rozčilující.


MF má neuvěřitelnou fantazii, příběhy v jeho knihách jsou neobvyklé, nic podobného jsem nikdy nečetla. A je skvělý vypravěč. Kniha zvláštních nových věcí mi opravdu bavila. Jak tu většina čtenářů zmiňuje - je mnohovrstevná, k tomu není co dodat. Přemýšlím, co dalšího jsem si z ní odnesla já:
1. křesťanská víra je fajn pro někoho, komu se nic zásadního neděje. Můžete blahosklonně poučovat okolí o lásce, víře a bohu. Při dostatečné znalosti i citovat příslušné verše, které vás pro daný kontext napadnou a díky tomu působit ještě neotřesitelněji (případně jako blbec, závisí na úhlu pohledu).
2. když začne jít do tuhého, každý nakonec přijde na to, že na řešení problému je sám, žádný dědeček na obláčku nepomůže / není tam / nezajímáte ho.
3. fyzické odloučení nutně časem vede i k odloučení citovému, moc pěkně popsáno.
4. rozklad západní civilizace je bohužel už dnes patrný, do budoucna se máme čeho obávat.
5. Zde přijel misionář jako vyžádaná osoba, takže budiž. Jinak je ale obecně misionářství hodně sporné zaměstnání. Nemůžu si pomoct, vnímám ho negativně a Peter mi byl celou knihu nesympatický. Potřeba šířit slovo boží často převládla nad obyčejnou lidskostí.


Čteno podruhé, s odstupem cca 20 let. Pamatuju se, že při prvním čtení na mě román působil jako zjevení - kombinace grotesky, hororu a biblického příběhu. Všechny ty fantastické prvky byly nové, tak překvapivé. Teď po letech je fantastická literatura daleko dostupnější, leccos jsem si mohla přečíst. A najednou ten moment překvapení zmizel. I bez něj mi příběh pořád bavil a dával smysl, ale ten pocit výjimečnosti se vytratil. Už to zkrátka nebylo ono. Napodruhé mi kniha přišla jako lehce zaprášená klasika.


Tak touhle knihou si mě SB definitivně získala. Krásný popis toho, jak entropie získává navrch a pomalu, kousek po kousku pohlcuje lidský život. Sledujeme pár (přestože to není řečeno, myslím, že se jedná o pár mladých lidí), který se tomu procesu rozhodl nijak zvlášť nebránit a přihlíží pozvolnému rozkladu svého domu, oblečení, kuchyňského náčiní. A paralelně sledujeme i stárnutí jejich 2 psů. Vše směřuje k zániku. Je to tak podmanivé přestat se honit za: uklizenou domácností, načančanou zahradou, nákupy (zbytečných) dárků k různým jubileům, společenskou prestiží, pracovními úspěchy. A stát se pečlivým pozorovatelem. První kniha od SB mi moc nesedla (divný hrdina), druhá byla lepší (ale stále to nebylo ono). Ale tuhle jsem si opravdu zamilovala.


Vydařený remake původního nápadu - moderní jazyk, 2 dějové linie svižně směřující k vyvrcholení příběhu, pěkně provedená obálka. Jako záminka pro vznik knihy jsou uvedeny deníky Brama Stokera, ale proč ne. Zisk za „vytěžení“ námětu alespoň zůstane v rodině. Já mám pro upírské historky slabost a při čtení jsem se rozhodně dobře bavila.


První polovina knihy je opravdu svižná a četla se mi výborně. S lehkostí a vtipem je v ní relativizována řada na první pohled smrtelně vážných ale i těch méně vážných témat (při kategorizování hlupáků jsem se skoro smála nahlas). A pak začíná hra s fakty a jejich významy. Ta se překrucují, přestavují do nových souvislostí, ohýbají a tak jsou schopna vydat další a další možnosti interpretace. Na můj vkus se tu ale vyprávění trochu zacyklilo - při čtení bůh ví kolikáté možnosti, jak mohl Bacon ovlivnit Proviské templáře a kde je v této hře místo pro Rozenkruciány, assassiny a magistra Kellyho, jsem se začala trochu nudit (chápu, tedy snad, že tato dlouhá pasáž odkazuje na absenci pevného bodu, bez kterého není žádný definitivní výklad skutečnosti možný). Závěr knihy se mi ale opět opravdu líbil a vtáhl mě zpět. Resumé: spokojenost, kniha je vtipná a jedinečná, vzhledem k rozsahu znalostí, které autor musel mít. Rozhodně není "těžká" nebo "k nepřečtení".


To bylo SKVĚLÉ !!!!
Už dlouho mě nic tak nevtáhlo, kniha mě po tu dobu 4 dnů, kdy jsem ji četla, úplně pohltila. Jak to, že nemá hodnocení nad 90%? Proč se tolik lidí shodne, že je hlavní hrdinka nepříjemná? Co je špatného na inteligentní introvertní a zvídavé ženě? Nedostatek sentimentu? Ale to je přece v pořádku - kam by s ním v zóně X asi tak došla. Fantastický román, fantastický zážitek. Líbí se mi myšlenka, že si divoká a nepředvídatelná příroda bere náš přetechnizovaný svět pomalu a nenápadně zpátky.


Označení „svěží“ je nejpřesnější. Kniha je dokonale odpočinková, a přitom ne banální, vyprávěná příjemnou hovorovou češtinou. Myslím, že cílová skupina čtenářů by asi měla být o něco mladší než já - Jana řeší své milostné vztahy, svoji touhu cestovat, studovat obor, který jí učaroval, její kamarádka zase složité vztahy s rodiči. Přestože tohle všechno mám ve svém středním věku už jaksi utříděné, bavilo mi se na chvíli při čtení do svých studentských let vrátit. A ta porce duchařiny byla zábavná.


Moje třetí kniha o Pacifické hřebenovce. A řekla bych nejlepší (tedy pro moji osobu). Motivace Tima Voorse a jeho pocity z cesty mi připadají nejsrozumitelnější. Fotografie jsou perfektní. Jen se trochu obávám, že pokračující devastace mé tělesné schránky mi podobné zážitky (tedy v tomto rozsahu a intenzitě) už neumožní. Tak tedy díky alespoň za tento cestopis.


Je zajímavé, jak i dospělé postavy NG v sobě mají něco dětsky upřímného. Kniha je dost obsáhlá a Stínova přítomnost mi byla po celou dobu příjemná. Líbí se mi myšlenka, že mytologie našich předků tu je stále s námi, máme ji vepsanou v podvědomí a chtě nechtě ji stále vláčíme s sebou i moderním světem. A mohou nastat chvíle, kdy se s ní musíme nějak popasovat. Pro plynulé čtení je potřeba mít poměrně obsáhlé znalosti (nejvíc asi ze severské mytologie), já musela leccos dohledat, aby mi neunikly důležité souvislosti. Ale stálo to za to.


Vždycky, když dočtu knihu od DdV (mám totiž všechny, které v češtině vyšly, a pomalu si je dávkuju), musím v sobě nechat všechny dojmy pomalu doznít a uspořádat si myšlenky. Teprve pak zkusím nějak zformulovat, jaké to bylo… A pak se za několik dní dokážu pustit i do nějakého dalšího románu.
Tahle kniha je tak intimní, tak neomaleně upřímná, že mi to bylo chvílemi až nepříjemné. Ale četla jsem dál, jako uhranutá. Je hlavně o odpuštění pramenící z lásky a pochopení. Nemohlo to být snadné milovat takovou matku a malá Delfína ji (vcelku nepřekvapivě) nijak zvlášť nemilovala. Až jako dospělá žena začala všechny ty situace, zlomové okamžiky života své matky a poté i svého života procházet znovu a hledat za nimi skutečnou osobnost, její motivace, úzkosti. Muselo to být těžké a bolestivé. Kniha, kterou napsala, je opravdu jedinečná. Každá věta je vybroušená jako drahokam, myslím, že i překladatelka musela odvést vynikající práci. Líbilo se mi to relativizování vzpomínek, konstatování, že tu "opravdovou skutečnost" někdy nejde vypátrat.
PS: víte, že až letos zákon ve Francii ustanovil, že jakýkoli sex s osobou mladší 13 let je zločinem? Až dosud platilo, že pokud dítě s pohlavním stykem „souhlasilo“ kvalifikoval soud jednání jen jako sexuální obtěžování (nikoli znásilnění). V té zemi to má prostě tradici.


Perfektní – na populárně naučný text překvapivě čtivé, ani trochu nudné. Nejlepší byly ty pavoučí sítě - ani ta od pavouka pod vlivem LSD nevypadala tak blbě jako síť utkaná po kofeinu :) Sama se divím, že jsem svoji mateřskou (s nespavými dvojčaty) přečkala bez trvalé újmy na duševním zdraví.


Krásný, jednoduchý příběh. Vyprávění je napínavé, není problém se začíst a zapomenout, kolik je hodin. Autorka se nezabývá rozsáhlým vysvětlováním toho, jak Zeměmoří vzniklo, jak funguje, jaké jsou politické vztahy a kulturní dějiny ostrovů. Pouze sledujeme Krahujce po dobu několika náročných let, během kterých dospěje z chlapce v muže. V tuto chvíli bych tedy neřekla, že vytvořila alternativní fantasy svět (jako třeba Tolkien Středozemi), to by bylo příliš nadnesené. Ale možná se toho o Zeměmoří jako takovém dozvím víc v příštích dílech (už jsem si objednala zásilku z knihkupectví :)
