Matty komentáře u knih

Stejně jako ve filmu, také v jeho novelizaci Tarantino dobu a charaktery postav místo dějových peripetií přibližuje prostřednictvím filmů, seriálů a hudby hrající v rádiech. Víc než o Rickovi a Cliffovi se často dozvídáme o uměleckém vkusu autora využívajícího toho, že jej při dalším udělování lekce z dějin Hollywoodu neomezuje rozpočet, prostor a čas. Mnoho stránek je věnováno vzestupům a pádům existujících i neexistujících hollywoodských hvězd a názorům na filmy. Zatímco ve filmu byl svorníkem jednotlivých epizod masakr v domě manželů Polanských, k němuž, jak jsme si měli myslet, děj směřuje, a který celou dobu vytváří očekávání, k alespoň částečné soudržnosti knihy přispívá zejména provázanost motivů z jednotlivých úrovní vrstevnatého fikčního světa. Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i skrze příběhy, které se o nich vyprávějí. Tenkrát v Hollywoodu není literárním veledílem, což od pocty druhořadé literatuře zřejmě nikdo nečekal. Tarantinovou silnou stránkou jsou dialogy. S popisem prostředí se moc nezdržuje, jako kdyby předpokládal, že si je stejně jako postavy dokážeme představit na základě filmu. Spíš než jako samostatná próza kniha obstojí na způsob audiokomentáře na DVD coby zábavný, silně cinefilní doplněk filmu i tarantinovského filmového univerza.

4 18.10.2021

Koncentrovaná dávka nihilismu. Deníkovou formou psaný román o lidech, jejichž životní styl mě míjí, ale přesto jsem jim dobře rozuměl. Hlavní hrdina se celou knihu chystá na operu Così fan tutte (kam nakonec nevyrazí). Její název se ale spíše než žen v jeho životě (které jej spolu s alkoholem a přáteli drží při životě) týká jednotlivých dnů - všechny jsou stejné. Zas a znovu začínají a končí, aniž by se něco změnilo. Není na co navazovat, lze jen oddalovat. Přímý, nevyumělkovaný text s dotekem nesmlouvavé bernhardovské mizantropie má víc vrstev, než se na první přečtení zdá, a po dočtení dlouho dozrává.

4 15.06.2020

Když pominu příslušnou podkapitolu z výborných Dějin filmové hudby, je Chyť ten zvuk první (česky 2018) seriózní, v češtině vydanou publikací o Enniu Morriconem (Ennio Morricone a jeho filmový svět od Jana Šmída považuji za nedopatření, ne za knihu, natož odbornou).

Jedná se o výsledek série rozhovorů, které s Morriconem v průběhu let vedl jeho přítel Alessandro De Rosa, který je sám skladatel a aranžér, takže jde o velmi zasvěcenou debatu plnou odborných výrazů a přepisů konkrétních partitur. Morricone velmi podrobně popisuje filozofii svého komponování i vznik konkrétních skladeb. Dobrých devadesát procent textu, rozpínajícího se na více než pěti stech stran (dalších skoro sto tvoří doplňkové rozhovory s Morriconeho spolupracovníky - z těch nejznámějších to jsou Tornatore a Bertolucci), se zabývá výhradně tvorbou. Ta je ovšem tak úzce propojená s Morriconeho osudem a světonázorem, že na konci budete mít dost komplexní obrázek také o jeho životě.

Více prostoru je věnováno aplikované hudbě - zpravidla je v jednom bloku probrána spolupráce s konkrétním režisérem (nejvíc si Morricone, zdá se, sedl s Tornatorem, ale v podstatě není filmaře, o kterém by řekl něco negativního) a funkce hudby ve filmech dotyčného. Krom nejslavnějších děl jako Tenkrát na Západě, Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Legenda o 1900 nebyly opomenuty ani obskurní italské westerny či horory, na jejichž soundtracích si Morricone zjevně dával záležet stejně jako na hudebních doprovodech k prestižnějším titulům (pokud mu to jen vyhrazený čas dovoloval).

Opomenuta ovšem není ani Morriconeho absolutní hudba a jsou to právě dlouhé hovory o „stylistické tripartitě“, „modularitě“ nebo „progresivních strukturách“, během kterých jsem na snahu plně porozumět textu (nad rámec „Morriconeho hudba má hodně vrstev a je precizně promyšlená“) víceméně rezignoval. Muzikologové ale jistě ocení, že kniha ani v tomto ohledu nezůstává na povrchu, nýbrž jednotlivé skladby důkladně rozebírá, přibližuje krok za krokem jejich genezi a snaží se dobrat jejich podstaty.

Rozhovor sice začíná u Morriconeho profesních počátků, ale pak se rozbíhá do různých stran a období a nezdá se, že by za sebe byly jednotlivé tematické oddíly řazené podle nějakého klíče, což navzdory přítomnosti (velmi výběrového) rejstříku trochu ztěžuje zpětné dohledávání informací k určité etapě Morriconeho kariéry...

Přestože nemůžu porovnávat s originálem, překlad Denisy Streublové mi přišel na velmi dobré úrovni, s bohatým slovníkem a přehlednou větnou stavbou. Stejně tak práce odborného redaktora Petra Teichmanna. Moc nerozumím akorát zařazení textu Jana Švábenického o Morriconeho hudbě k westernům na úvod knihy. Podobný dodatek měl vyjít buď samostatně v nějakém sborníku, nebo být zařazen namísto doslovu (a každopádně být důsledněji provázán s obsahem rozhovorů).

Nevím, zda u nás někdy vyšla kniha, která by umožňovala do takové hloubky poznat práci skladatele filmové hudby... navíc, skrze dílo koho povolanějšího byste chtěli pochopit, jak lze sladit hudební a vizuální myšlení?

4 15.04.2019

Líbí se mi, že autor čtenáře nepřesvědčuje, aby např. přestal jíst maso, ale pouze jej vyzývá, aby nad tím, co konzumuje, víc přemýšlel. Nejíme vlastně jen samou modifikovanou kukuřici? Nebylo utrpení zvířete neadekvátní (existuje něco jako adekvátní utrpení)? Jaký je původ našeho jídla? Jaká byla jeho cesta na náš stůl? Nevyžádalo si zpracování a doprava víc energie, než kolik jí získáme z hotového pokrmu? Jak Pollan sám píše, znovu odkrývá „základní biologické skutečnosti, které komplikovaný systém moderního industrializovaného stravování našim zrakům zakrývá“. Činí tak přitom velmi záživnou formou, byť mu kvůli mnoha osobním vsuvkám (skutečně potřebujeme vědět, co přesně a jak ze získaných surovin připravil?) někdy déle trvá, než se dobere k podstatě věci. Pokud se každopádně chcete vrátit od průmyslově zpracovaných produktů ke skutečnému jídlu a udělat tím něco pro životní prostředí, přečtení téhle knihy, jejíž obsah je stále aktuálnější, představuje dobrý výchozí krok.

4 20.11.2018

Přinejmenším stejně čtivé jako memoáry Miloše Formana (Co já vím?), které jsem v tomto ohledu dosud považoval za nepřekonatelné. Herz měl podobně fascinující životní příběh, byl výborným vypravěčem a zřejmě opravdu vynikal sloní pamětí, jak v knize píše.

Ke konci, se zmenšujícím se časovým odstupem, se text sice mění v uspěchaný výčet úspěchů na zahraničních festivalech (zejména hororových), ale až po emigraci do Západního Německa jde o velmi pronikavé, nesmlouvavé a povětšinou velmi věcné ohlédnutí za poměry v zestátněné kinematografii (přičemž Herz sám sebe líčí jako člověka, který nedělal ústupky a nemusel točit nic, co by mu bylo úplně proti srsti, což je sebestylizace, již přijmout můžete i nemusíte).

Většina „příhod z natáčení“ se týká konkrétních komplikací, které bylo třeba pro úspěšné dokončení filmu překonat. Nejde o samoúčelné odbočky k obveselení čtenáře. Do osobního života Herz vyjma dětství, kdy se filmařině ještě nevěnoval, moc nezabíhá (zpravidla opět jen tehdy, když se v něm objevil problém, jehož vyřešení bylo nezbytné, aby mohl dál točit). Poslední kapitola, nazvaná Katarze (po Expozici, Kolizi, Krizi a Peripetii), končí bez zbytečných slov zároveň s uvedením posledního filmu (resp. filmové povídky).

Oportunistům, kteří jej v minulosti podrazili, Herz ani po letech neodpustil, obšírně popisuje, čím mu ukřivdili, a uvádí jejich celá jména (případně dostatek indicií, aby se dalo dohledat, o koho šlo). Nemá potřebu a důvod se přetvařovat a malovat realitu na růžovo, což je přístup charakteristický i pro jeho tvorbu. Upřímnost především.

Díky množství detailů, které si zapamatoval (byť nemožno říct, zda správně), velmi živě líčí pekelnou cestu do koncentráku, podmínky v koncentračním táboře, kde strávil část dětství, i vysilující návrat domů (škoda, že už nemohl realizovat komedii o holocaustu, natočenou z pohledu malého kluka, nenapadá mne pro podobný námět vhodnější režisér).

Pro cinefily jsou přínosné zejména zevrubná shrnutí produkčních historií téměř všech Herzových filmů, někdy s cenným popisem toho, jak s kameramanem a dalšími členy štábu řešil konkrétní scény (montáž Spalovače mrtvol s extrémně podrobným technickým scénářem, nezvykle dlouhé a složité záběry ve Strace v hrsti).

Nejvíce podnětných, k dalšímu studiu vybízejících informací, se vztahuje k doposud pořádně nezpracované normalizační filmové výrobě (vč. vtipného a zároveň hrůzyplného vyprávění o koprodukčním natáčení Morgiany v Bulharsku nebo guerillovém pořizování záběrů pro Buldoky a třešně v Itálii).

Přidanou hodnotou pro hororové fanoušky je pak režisérova záliba v morbiditě: „V Plzni, těsně předtím, než jsme šli do krematoria točit, byla stěna ohozená zbytky utopence, který doslova explodoval při spalování.“ Výborný text v neposlední řadě doplňuje bohatý fotografický doprovod (zpravidla jde o hůře dohledatelné fotky z natáčení, nikoliv ze samotných filmů) a stylové grafické řešení s „krvavými“ předěly jednotlivých kapitol.

Z knih o českých filmových režisérech určených širší veřejnosti rozhodně jedna z nejlepších (z ranku těch odbornějších jsou velmi zdařilé také publikace o Gustavu Machatém od Jiřího Horníčka, Ivanu Passerovi od Jiřího Voráče nebo nebo Ladislavu Helgem od Petra Bilíka).

4 08.05.2018

K Sebevraždám panen mne přivedl jednak dávno viděný (a tehdy zřejmě nepochopený) snímek Sofie Coppolové, jednak feministický zájem o "dívčí" záležitosti. Knihu sice napsal muž a navíc z výlučně mužské perspektivy, ale tím více jsme nuceni přemýšlet nejen nad titulním aktem, ale také nad "patriarchální" formou jeho prezentace, která sama o sobě podává podstatné sdělení (jak dívky vnímal vnější svět).

Třebaže je vyprávění podáno jako výsledek investigativní činnosti několika mužů, styl bohatý na lyrické popisy osob, prostředí a nálad, má daleko k věcnosti procedurálních detektivek. Celá kniha je vlastně hrou s žánrovými konvencemi, když nám již názvem prozrazuje svůj konec a pak namísto detailů vyšetřování rozkrývá vnitřní zmatení postav. Otázka, kterou si klademe od první stránky, tedy proč dívky spáchaly sebevraždy, není uspokojivě zodpovězena. O to víc ale nad možnými důvody musíme přemýšlet po dočtení.

Eugenides nám zúžením a subjektivitou vypravěčské perspektivy záměrně nedává návod, jak četná místa nedourčenosti zaplnit, po jaké linii vést interpretaci. Může tak jít "pouze" o příběh zachycující v nenucených črtách ztrátu nevinnosti (dívek, chlapců i Ameriky), inspirativnější mi ale přijde chápat Sebevraždy jako zamyšlení nad utvářením identity a genderovými rolemi, jejichž přijetí se od nás očekává. Proto jsou také vypravěčem muži jako skupina nikoli jeden jasně identifikovatelný hrdina. A proto také kniha více vypovídá o svých sebestředných vypravěčích, v podstatě vinících sestry za své neuspokojivé dospělé životy, než o zpovzdálí sledovaných dívkách, jež zůstávají až do konce mystériem, pouhými neurčitými a nikým nepochopenými přízraky. Pochopení nepřímo žádají od čtenáře, který snad bude vnímavější k tomu, že jsou v knize "dekódovány" téměř výlučně skrze svou sexualitu. Neměl jsem dojem, že by Eugenides nostalgické vypravěčské hledisko jednostranně obhajoval a nepřipouštěl čtení mezi řádky, při němž z knihy vyjdou jako oběti naopak sestry Lisbonovy, nikoli chlapci a muži, kteří si je (a jejich neposkvrněnost) neprávem přivlastnili.

Sebevraždy panen jsou knihou vyvolávající vedle posmutnělých vzpomínek na vlastní vykročení do světa dospělosti také úvahy nad konstruováním obrazů druhých nikoli na základě toho, jací jsou, ale jací by podle obecného mínění být měli. To jsou pouze dva z mnohých důvodů, proč chci znovu vidět film od Coppolové a proč Sebevraždy panen řadím do elitní kategorie knih k opětovnému přečtení.

4 07.10.2017

Psychologický thriller, který mne bavil tím méně, čím více jeho šokujících thrillerových zvratů jsem znal. Nadšení z první části, věrohodně popisující z pohledů obou partnerů fázi zamilovanosti i následnou vztahovou krizi, tudíž ke konci kleslo k bodu mrazu, jakkoli jsem byl neustále zvědav, zda si autorka nešetří ten nejchytřejší dějový obrat na samý závěr. Bohužel nešetřila. V závěru už nejde o román psychologický, ale pouze psychopatický.

Právě rozpor mezi uměřenosti první a přepálenosti dalších dvou částí je důvodem, proč mi kniha nesedla, jakkoli existuje řada filmů se srovnatelně nelogickým dějem, které obdivuji, protože jsou konzistentnější (z dávna Vertigo, z nedávna Vedlejší účinky). Pravdou však je, že Flynnová si půdu pro velká odhalení připravuje nejen rovnocenným duálním vyprávěním (které se ovšem později překlápí ve prospěch jednoho z vypravěčů, na jehož stranu se zřejmě postaví každý "normální" čtenář), ale i tematizací vztahové přetvářky, jež nás po většinu života nutí předstírat, že jsme lepšími lidmi. Připouštím, že chyba mohla být v mých očekáváních nuancovanější vztahové studie, vytvořených na základě první části knihy, která je ve výsledku především vtahujícím žánrovým čtivem do letadla. Nicméně univerzální poučení o lidské nátuře a přijímaných rolích, kterým je v manželství lepší se vyhnout (jde to ale vůbec?), si z knihy lze odnést nezávisle na maniakálním chování hrdinů.

Můj celkový dojem z knihy je tak opatrně pozitivní a zřejmě si ji časem přečtu ještě jednou, abych mohl posoudit, jak důmyslně se všichni všechny snaží přechytračit (postavy sebe navzájem, autorka čtenáře) a nakolik adekvátní je pomsta jedné z postav na jiné (neboť po prvním přečtení skutečně nemám pocit, že by autorka byla feministkou, za niž se označuje).

4 27.09.2017

„Černobílý film, v italštině a s francouzskými titulky, v Paříži, v srpnu a mně bylo necelých třicet: případová studie osamělosti.“

Pokud se někdy pustím do psaní knihy o filmu, inspirací mi bude Dyerův grafomanský manuál k jednomu z nejpodmanivějších děl kinematografie, které nevypráví jen o skupině mužů, kteří někam jdou, ale také – mimo jiné – o tom, že v ideál lze věřit, ale ne jej prožít.

Žánrově je knihu obtížné přesněji zařadit. Popis obsahu záběr po záběru je prokládán cennými poznámkami k produkční historii (např. informace o nutnosti přetočit skoro polovinu filmu kvůli vadnému materiálu pro mne byla novinkou) i autorovými osobními vzpomínkami na zážitky související se Stalkerem více, méně, nebo vůbec (bez vědomí toho, že se tento držitel mnoha literárních cen neodvážil k sexu ve třech, bych třeba klidně dokázal žít).

Sice se nabízí odsoudit Zónu jako knižně vydaný blogový zápisníček jednoho cinefila, ale alespoň pro mne šlo o čtení mnohem častěji inspirující než iritující. Dyer má hodně nakoukáno a načteno (takže v jednom odstavci mimoděk zmíní třeba Heideggera a Mannova Posledního Mohykána), dokáže být opravdu vtipný, nacházet nečekané souvislosti a nahlížet slavný film z neotřelých perspektiv. Jeho potměšilý přístup k „nedotknutelné“ klasice je mi nadto bližší než vysekávání obřadných poklon, zpřítomněné v knize např. citátem Cate Blanchett („každé jednotlivé políčko toho filmu mám vypálené do sítnice“). Slovy Billyho Wildera, "Jednu věc nenávidím ještě víc, než nebýt brán vážně, a tou je být brán příliš vážně."

Díky tomu, jak dobře se kniha čte, autorovi odpouštím i jeho ostentativní elitářství. Zavrhuje filmové horory (které jsou podle něj nesouměřitelné s horory reálného světa), romantické komedie (prý jediný žánr hoden sledování na televizní obrazovce), veškerou televizní zábavu (házet do jednoho pytle Clarksona a Nortona fakt není fér) a nepřímo i všechnu filmovou produkci po Tarkovském (ale zase oceňuji, že z novějších filmů zmiňuje zrovna Fish Tank Andrey Arnold).

Nemyslím si, že by plný zážitek z četby byl podmíněn dobrou znalostí Stalkera. Jestli jste jej neviděli, nebo vás nudil natolik, že jste jej nedokoukali, existuje slušná pravděpodobnost, že mu díky Zóně dáte (druhou) šanci. Jde v podstatě o takovou knižní obdobu moderně sestříhaných trailerů ke klasickým filmům, přesvědčujících vás, jak cool ten letitý umělecký kus ve skutečnosti je.

4 09.07.2017

"Přestože jsou lidé nešťastní, strašně nešťastní, ze všech sil se staví proti všemu, co by mohlo jejich osud změnit; chtějí děti, a to děti, které jim budou podobné, i když si tak kopou vlastní hrob a jen do nekonečná obnovují prapůvod svého neštěstí."

Volné pokračování Elementárních částic (na rovině rozvíjených témat), které se mi zřejmě dostalo do rukou ve správný čas. Byť na rozdíl od Houllebecqa (zatím) nejsem stárnoucí zahořklý mizantrop s dost odpudivým postojem k ženám, kladu si podobné otázky po smyslu toho, proč se vůbec snažit. Přijde mi od autora fér, že po zvážení několika možných řešení (láska, mládí, sex) nenabízí žádnou povzbudivou odpověď, odpověď, kterou bychom chtěli slyšet, protože věříme, že lze dosáhnout dlouhodobé spokojenosti, že lidé by se měli mít rádi, že láska nikdy nepomine.

Zejména ke konci (před epilogem, který mohl být kratší, protože málokomu se bude chtít pouštět do nového čtyřicetistránkového příběhu) jde více o filozofické eseje než o prózu, v čemž ale struktura knihy pěkně zrcadlí životní cyklus. Nejdříve jsme plní energie, plánů a naštvanosti, kterou se nebojíme dát najevo. Pak přichází vyhasnutí, smíření a přemítání nad tím, co jsme v minulosti udělali špatně. Díky střídání vypravěčů, kteří jsou různými verzemi téhož člověka, může Houllebecq popis života paralelně tak, jak běží a z odstupu, uplatňovat od začátku knihy. Zamýšlí se nad tím, co je, co bylo a co by být mohlo. Provokativně a pronikavě, čímž naplňuje přinejmenším jednu ze svých funkcí - funkci veřejného intelektuála.

4 17.06.2017

Solidní akční thriller, který zužitkovává každé myslitelné klišé z filmů a knih o studenoválečných špionech. Vývoj příběhu odhadnete na pár desítek stran dopředu (včetně retardovaného závěrečného twistu), ale zvlášť do pražského metra, které bylo kvůli natáčení filmové adaptace na chvíli zastavené, jde o výborné čtení.

4 29.05.2017

Empatie. První slovo, které mi po dočtení životopisu největší neurologické celebrity přišlo na mysl. Ještě raději než o svých cestách po Evropě a Státech, láskách a profesních úspěších píše Sacks o rodině, přátelích, pacientech... z autobiografie se tak kniha místy mění v další z autorových souborů kazuistik (potažmo v knihu popisující skrze seznámení s pozoruhodnými lidmi genezi jeho dřívějších knih), což mne ale nijak nemrzelo, neboť jsem se kromě Sacksova fascinujícího života dozvěděl něco nového také o fungování lidského mozku.

Život na cestě svou epizodickou stavbou na každý pád nenabízí nejlepší příklad pevné kompozice, která by skýtala plynulý a pohlcující čtenářský zážitek. Docela by mne přitom zajímalo, zda byla roztříštěnost, opakování myšlenek, neochota jít víc do hloubky a skákání od tématu k tématu od začátku záměrem (ke kteréžto hypotéze mě vede zejména věta "Připadá mi, že objevuji své myšlenky prostřednictvím procesu psaní, doslova v procesu psaní"), nebo ji způsobil autorův pokročilý věk a neschopnost udržet myšlenku.

Myšlenky, jimiž je vyprávění lemováno, jsou přitom velmi pronikavé a slovník mimořádně kultivovaný, svědčící o Sacksově ohromné sečtělosti a jeho lásce k psaní (které je v podstatě ústředním tématem knihy). Přes jeho nevyrovnanost (občas próza, občas naučná literatura, výrazně semknutější první polovina) je proto Život na cestě radost číst.

4 13.05.2017

Scott Stossel si nehraje na odborníka. Širší sociologické, neurologické nebo historické souvislosti úzkostlivých poruch v průběhu knihy teprve objevuje a toto objevování tvoří jednu z ústředních dějových linií. Začíná přitom od základní otázky (Co je to úzkost?), následně za pomocí barvitě líčených příhod z vlastního života popisuje její specifické projevy a zamýšlí se nad tím, jak lze v neustálé úzkosti žít. Díky kombinaci osobní a vědecké perspektivy je množství informací snáze stravitelné a čtenáři díky komunikativnímu autorovi nehrozí, že by zabloudil a ztratil zájem pokračovat ve čtení. Schopnost vtipně, inteligentně a s nadhledem psát o složitém, zdánlivě neproniknutelném tématu je dnes něco vzácnějšího než mít neúrozu. Stossel této schopnosti využil k tomu, aby svou úzkost zkrotil alespoň na stránkách knihy. V mezích zvoleného formátu se mu to podařilo na výbornou.

4 26.12.2016

Včetně příloh přes tisíc stran mysl pramálo povzbuzujícího textu. Plno ublíženeckých výlevů, osobních invektiv i obecněji směřovaných urážek (dosti primitivní jsou některé Juráčkovy názory na ženy), ale také stránky zaplněné neuvěřitelně pronikavou analýzou dobových poměrů a české společnosti jako takové.

Juráček si mohl dovolit rýt do těch, kteří poslušně a vypočítavě kráčeli směrem, který jim určil režim, protože sám hřbet nesehnul. Z vlastní vůle se rozhodl nejít s davem, vzpouzet se a nedržet hubu, neoznačoval bych ho proto za mučedníka (jak možná chtěl být vnímán), ale není pochyb, že si – zvlášť za normalizace – vytrpěl dost. Na duši i na těle. Čtení je to v důsledku občas přímo drásavé.

Blíže nedokážu zážitek z četby přiblížit. Alespoň ne psanou formou. Mnohokrát jsem měl dojem, že přesně vím, o čem Juráček píše. Názorové a pocitové ztotožnění mi bránilo v kritickém odstupu (aniž bych přestal obdivovat výstižnost Juráčkova psaní).

Těm, kdo se čtením Deníku otálejí, bych pro začátek doporučil zhlédnout dokument Klíč k určování trpaslíků. Jestli vás bolestínský tón filmu nebude iritovat, směle do čtení!

Pro mne jde společně s Chladnokrevně, Procesem nebo 1984 o jednu z knih, které si v sobě ponesu po zbytek života.

4 21.12.2016

Ať u filmu či knihy, vždy mě stejnou měrou jako samotné dílo lákal proces jeho vzniku. Umberto Eco dokázal při svých záviděníhodných teoretických znalostech (které uměl také vtipně prezentovat, jak dosvědčuje např. Šest procházek literárními lesy) ojedinělým způsobem slít v jeden celek obé – vyprávět příběh a vyprávět o tom, jak je tento příběh vyprávěn. Foucaultovo kyvadlo svého čtenáře obezřetně vede žádoucím směrem a zároveň vybízí, aby naznačenou cestu občas opustil a našel si jinou. Ovšem také při volbě jiné cesty jsme omezováni mantinely nastavenými autorem. Není to jednoduché, přiznávám, že jsem párkrát zabloudil, ale Ecův nadhled v jiných pasážích (vymýšlení bizarních konspiračních teorií) mne vždy přiměl zapojit veškerou trpělivost i mozkové buňky a krizové momenty přelouskat. Těším se na druhé čtení.

Smíření, vyrovnanost, láska, smrt, vděčnost.

Věcně, přesně, upřímně a nesentimentálně o prvních i posledních věcech člověka.

Kniha, kterou přečtete za půl hodiny, ale budete na ni myslet několik dní a možná nakonec přehodnotíte vlastní postoj k životu.

Rozhodně skvělý teaser na Sacksovu autobiografii, která by měla snad ještě letos vyjít v češtině.

4 10.12.2016

Která tabu z oblasti lidské sexuality ještě přetrvávají? Sex s nezletilými. Dejme tomu, ale před šedesáti lety už tady byla Lolita. Co takhle učinit sexuálním predátorem ženu a při popisu erotických scén být stejně explicitní, jako kdyby šlo o sex dvou dospělých… takhle nějak mohl hypoteticky vypadat myšlenkový proces Alissy Nutting během uvažování, čemu se věnovat ve své první knize, aby vzbudila dostatečný rozruch (ve skutečnosti bylo pořadí jednotlivých rozhodnutí zřejmě jiné, neboť autorce za inspiraci posloužil skutečný případ Debry Lafave, kterou její právník obhajoval tím, že je moc pěkná na to, aby skončila ve vězení).

Pozdvižení kniha úspěšně vzbudila, některá knihkupectví ji odmítla prodávat (reklama zdarma), provokatér Harmony Korine podle ní chce natočit film. Přesto si nemyslím, že by pohoršení útlocitnějších čtenářů bylo jediným autorčiným cílem. V Tampě je dost nadhledu, ironie a černého humoru (vycházejícího z hrdinčina zvráceného vidění světa) na to, aby šlo o brakové čtivo a při vulgárních popisech rozličných sexuálních praktik je z volby slov a vytvářených kontrastů většinou zřejmé, že autorka píše tímto způsobem, protože umí psát dobře, nikoliv z toho důvodu, že by neuměla psát lépe.

Barvité líčení bezpočtu pohlavních sblížení Celeste a jejích obětí čtenáře zároveň situuje do nonkonformní pozice, neboť věk aktérů přestává hrát roli a jde prostě o vzrušující text (čehož by bylo pravděpodobně nemožné dosáhnout, kdyby byl vypravěčem muž). Díky převrácení obvyklého vzorce, který činí muže lovcem a nezletilé dívky oběťmi, není Tampa knihou pouze o sexu s nezletilými, ale také o dvojím metru společnosti, pokud jde o posuzování lidské sexuality. Ženy jsou obvykle chápány jako pasivní oběti své krásy, nikoliv jako agresoři, čehož nadprůměrně inteligentní Celeste dokáže náležitě zneužít (podobně jako hrdinky knih Gillian Flynn).

Tampa vás možná naštve nebo urazí, ale taky vás donutí přemýšlet, což je rozhodně víc, než byste očekávali od knihy s vaginou na obálce.

4 23.11.2016

„Kdo je jako já tak dlouho a tak zhoubně zamilovaný, pokračuje v uvažování i jednání, o nichž ví, že jsou chybná, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že to musí skončit rozčarováním, a s postupem času čím dál jasněji vidí, že se vydal špatnou cestou.“

Procházka jedním městem, jedním muzeem a minulostí jednoho vztahu. Zároveň nadčasový příběh o lásce a sběratelské vášni přerůstající v posedlost. Místa a vzpomínky s nimi spjaté se mění. Proto se protagonista Pamukovy knihy rozhodl založit muzeum, v němž vše zůstane na svém místě. Podobné muzeum plné fragmentů minulých vztahů si v sobě ve skutečnosti nese každý z nás a občas do něj zavítáme, abychom si připomněli to, co bylo, ale už není a víckrát nebude. Co když se ale tento imaginární svět, nacházející v románu paralelu ve fikčních světech melodramatických tureckých filmů, na které Kemal s Füsun chodí do kin, stane jediným světem, ve kterém jsme schopni žít?

Kniha v souladu s přáním hlavního hrdiny začíná i končí kapitolou o štěstí. Skutečně ale byl Kemal šťastným člověkem, nebo to jenom sobě a čtenářům namlouvá? Jisté je, že nebyl člověkem svobodným. Jednal na základě iracionální posedlosti, nikoliv svobodné vůle. Namísto toho, aby žil v přítomnosti, vytvářel sbírku, která měla najít uplatnění někdy v budoucnu. Nad svým životem neměl kontrolu, stejně jako ji neměl nad tím, co o něm Pamuk napíše (pakliže přistoupíme na hru stírající hranici mezi fikcí a skutečností). Po dočtení knihy se ještě silněji než během její četby vnucuje otázka, nakolik autor osud svého hrdiny uzpůsobil tomu, jak Kemala sám vnímal a co chtěl skrze jeho příběh sdělit.

Podnětná metafikční rovina je pouze jedním z prvků, které mění klasický milostný román, který se zdánlivě bere přehnaně vážně, v román hravě postmoderní. Počínaje dubnem 2012, kdy bylo v Istanbulu otevřeno muzeum Kemalova vztahu s Füsun (alespoň na dálku jej můžete navštívit díky dokumentární eseji Muzeum nevinnosti), je Muzeum nevinnosti také unikátním multimediálním projektem. Co kapitola, to příběh jednoho z vystavených, vzpomínkami nasycených objektů. Jde v podstatě o pokročilý level důslednosti, s jakou své romány od konkrétních míst a událostí odvozoval Umberto Eco. Pokud šlo o Istanbul a dějiny Turecka, protagonistou vnímané pouze periferně (což je vzhledem k jeho posedlosti sebou samým pochopitelné), držel se Pamuk skutečnosti. Tam, kde se jí držet nemohl, uzpůsobil ji příběhu.

Muzeum nevinnosti není příběhem o šťastném životě, nýbrž příběhem o příbězích, které si vytváříme, abychom mohli jednou prohlásit, že jsme šťastný život žili. Kemal si svou milovanou idealizuje a uzpůsobuje své vlastní představě (tolik k námitkám vůči jednorozměrným ženským postavám), ale ve skutečnosti ji nechápe a nedochází mu, po čem touží, na což také v závěru doplácí (jakkoli konec jejich vztahu lze interpretovat vícero způsoby). Podobně jako vzpomínky, jsou i knihy, které s námi zůstanou celý život a ke kterým se v různých životních fázích vracíme a vyvozujeme z nich něco jiného, než když jsme byli mladší a naivnější. Hádám, že Muzeum nevinnosti pro mne bude jednou z takových knih.

4 07.11.2016

"Těžce jsem dospěl k poznání, že pokud chceš mít nějakou budoucnost, musíš se vzdát naděje, že změníš minulost."

Kdyby podle knihy nevznikl film s Alicii Vikander a Michaelem Fassbenderem, pravděpodobně bych si ji nepřečetl. Což by byla škoda. Debutující australská autorka M. L. Stedmanová napsala lehce starosvětský, tradičně vystavěný milostný román. Vyjma úvodního „flashforwardu“, představujícího s předstihem ústřední konflikt knihy, vypráví příběh manželského páru, který si přisvojil cizí dítě, chronologicky, nestrhává pozornost ke stylu, nesnaží se čtenáře překvapovat násilnými dějovými zvraty (na některá překvapení si naopak šikovně připravuje podloží od začátku - viz např. setkání Toma a Hannah na lodi). Naši pozornost si získává poměrně krátkými kapitolami, častým střídáním vypravěčských hledisek, přesvědčivými (protože lidsky chybujícími) postavami a nadčasovými morálními dilematy, která vybízejí k otázce, jak bychom se v podobné situaci zachovali sami. Ačkoli se tak navenek může jevit, Světlo mezi oceány není samoúčelný „doják“ bez jakékoli hloubky, v němž by postavy pro silnější emocionální efekt činily jedno iracionální rozhodnutí za druhým. Jestli vás v závěru dojme (stejně jako mě), pak ne kvůli vykonstruovanému hraní na city, ale díky tomu, že budete chápat pozici hrdinů a budete věřit a rozumět cestě, po které k ní došli. Něco jiného si z knihy odnesou rodiče, něco jiného ti, kteří potomky nemají, v zásadě jde o příběh srozumitelný pro každého, komu někdy na někom záleželo více než na něm samotném. Pro mne je Světlo mezi oceány především románem o hrdinství. Ne tolik o hrdinství vojáků nasazujících své životy v zákopech první světové války (jako Tom), ale o civilním hrdinství všedního dne, spočívajícím v odvaze učinit nelehké rozhodnutí, o jehož správnosti jste přesvědčeni, a nést jeho následky. Zásluhou této roviny by příběh knihy, zasazené zároveň do Austrálie po první světové válce a zároveň tak trochu mimo určitý prostor a čas (smyšlený opuštěný ostrov zesiluje pocit izolace ústředního páru, ale ne natolik, aby Tom a Izabel dokázali plně ignorovat společenské normy, což se jim stane osudným), nemusel zestárnout. Stejně jako jiné romány, které dnes označujeme za klasické.

"Chutná to jenom okamžik. Ale stojí to za to."

4 06.10.2016

Murakami se dokáže úžasně koncentrovat na vztahy svých hrdinů, neodbíhá k tématice politické (ač k tomu doba dění svádí) ani mezigenerační (ač k tomu svádí vztah Midory k jejímu otci)… jeho kniha přitom vypovídá jak o situaci politické, tak společenské. Jen jaksi mimoděk.

V centru autorova zájmu jsou mladí lidé hledající ve svých životech stabilní bod. Ti neúspěšní páchají sebevraždu, k níž jednoduše, bez jakéhokoliv zveličování dojde. Někdo zemřel, proč se v tom nimrat, životy ostatních běží dál. Stěžejní pro pochopení hlavního hrdiny (a zároveň vypravěče) je kontrast mezi dvěma dívkami, jež (nejspíš) miluje, mezi dvěma prostředími, kde se každá z nich nachází.

Jenže, jak pochopí i Tóru, život není postaven na jednoduše rozlišitelných opozicích (život a smrt, láska a nenávist). Murakami se cítí jako doma jak ve městě, tak v přírodě, obojí popisuje naprosto nenuceně, jako kdyby se narodil a vyrůstal na dvou místech zároveň a možná proto se mu daří zachytit slovy onen těžko postižitelný prostor „mezi“. Norské dřevo mne nestrhlo, ale rád jsem se nechal unášet Murakamiho plynulým tokem vyprávění, čekaje, kam mne zanese.

V závěru, jež přichází stejně nenásilně jako jiná podstatná sdělení v průběhu knihy, jsem na pocitové rovině rozhodně nebyl zklamán.

4 19.09.2016

Bezejmenní lidé v nejmenovaném městě postupně začnou ztrácet zrak. Nevidí černotu, ale bílo. Jak píše autor, jejich oči jsou „zaplaveny mořem mléka". Tento básnický obrat nijak neumenšuje děsivost viru, jemuž je prakticky nemožné se vyhnout. Stačí slepcův pohled a sami oslepnete. José Saramago na půdorysu (post)apokalyptického thrilleru rozvíjí zneklidňující podobenství o zkáze, k níž zaslepená společnost směřuje. Nevidomost je zde vnějším projevem lidské nevšímavosti, sobeckosti a krutosti. Když nevidíme, co pácháme, proč bychom vůbec měli vidět? Boží trest (třebaže i svatí jsou nakonec slepí), nebo vysvobozující prozření?

Autor nás zavírá do blázince společně s ostatními. Bez kontaktu s okolním světem, bez vysvětlování, proč k „tomu“ došlo. Po příčině slepoty příznačně nepátrá ani žádná z postav, jako kdyby na podobné ztrestání čekali. Na ohlížení do minulosti není čas, vyprávění se ubírá stále vpřed, mrtvé a trpící nechává za sebou. Z lakonických, dění z mírného odstupu komentujících poznámek autora číší více ironie než soucitu. Není krutý, jde spíše o postoj „co jste si způsobili, to máte“. Žánrově kniha osciluje mezi zmíněným thrillerem, věcným a realistickým a podobenstvím, aniž by metafyzická rovina znemožňovala číst Slepotu coby zručně napsanou žánrovku.

Zatímco lidé přicházejí o zrak, Saramago zbavuje své psaní jakýchkoliv stylistických kudrlinek. Je maximálně úsporný, vyhýbá se popisům prostředí a postav, ve skutečnosti spíše určitých typů charakterizovaných jejich pojmenováním (nikoli jmény). Souvislý tok vyprávění nenarušují vykřičníky, otazníky a u přímé řeči ani uvozovky. Výroky jednotlivých postav je obtížné odlišit. Obrazy mizí, slovo vládne. Se strohým stylem kontrastuje brutální realita „oslepeného“ světa, v němž jsou lidé schopni těch největších krutostí.

Stejnojmenný film Fernanda Meirellese z podstaty filmového, tedy vizuálního média nedosahuje působivosti neobrázkové (slepé) knihy, ale stejně jako u knihy jsem se při něm necítil vůbec příjemně, což berte jako doporučení.

4 19.09.2016