Matty komentáře u knih

Jedna ze stěžejních knih druhé vlny feminismu působí dnes v řadě ohledů překonaně a příliš militantně. Polemizovat lze i s její ústřední tezí, že útlak a nespokojenost žen má primárně sexuální charakter (v opozici k Friedanové, která Freuda obviňuje z rozšíření zcestné myšlenky, že ženy mužům závidějí penis). Líbí se mi ale stále rezonující naštvanost autorčina tónu, boření stereotypů za současného volání žen do boje. Kdo si chce více vychutnat knihy Caitlin Moran a do větší hloubky pochopit třeba tvorbu Leny Dunham, měl by si přečíst Eunušku.

1 14.02.2018

Svým stylem dlouhých, myšlenkově hutných souvětí s mnoha filozofickými odkazy kniha k pomalému opakovanému čtení (z její občasné těžkopádnosti jí moc neubírá ani první a dosud jediný český překlad z roku 1966, který vynechává některé části originálu a o některých filmech vzhledem k neznalosti předkladatele píše, jako kdyby šlo o knihy). Na každý pád kniha, jejíž myšlenkové jádro nezestárlo a měla by si ji v rámci doporučené školní četby přečíst každá dospívající dívka, jíž dá větší (intelektuální) moc než mi – dospělému chlapci, který zjistil, co doopravdy „dělá" ženu ženou a uvědomil si, že tady někde se pohlaví začalo oddělovat od genderu.

1 14.02.2018

V kombinaci (minimálně) s Uměním filmu povinná četba pro každého, kdo nechce filmy jenom sledovat, ale také je chápat. Prakticky orientovaná (a také tím jedinečná) kniha, která vás kromě rozložení filmu na jednotlivé složky (za účelem nalezení strukturovaných vztahů mezi nimi) naučí také, jak o filmech psát, aby textu nechyběla hlava a pata. Tiše závidím všem začínajícím studentům filmové vědy, kteří budou seminář filmové analýzy navštěvovat a své seminární práce psát vybaveni znalostmi z Rozboru filmu.

1 20.12.2017

Ačkoli autor slibuje demytizací hollywoodského honu na (rudé) čarodějnice, ve výsledku pronásledování komunistů za jejich názory hlavně zlehčuje a poněkud lacině se „rudé" snaží očerňovat například poukazováním na jejich vysoké životní standardy; přes jistou tendenčnost, mnoho překlepů (nejvíce pobavila Plant of the Apes) a častou deskriptivnost (prakticky celá kapitola o Salt of the Earth) je kniha obdivuhodná důsledností, s jakou vytěžuje archivní prameny.

1 26.10.2017

První původní česká publikace svého druhu (tj. o herní teorii, ne o historii nebo game designu), která může zájemcům o game studies pro svůj kompilační charakter dobře posloužit i jako rozcestník ke kanonickým textům oboru. Navíc s bonusem v podobně nabídnutí širšího, pravda, někdy až moc širokého (na úkor samotných her), historicko-teoretického kontextu.

Také pro toho, kdo již má k tématu něco načteno, budou další odstavce o debatě, zda jsou hry škodlivé, o sporu naratologů a ludologů a zejména o uměleckosti her (která tvoří leitmotiv knihy) víc než jen čtivým repete. Bavilo mne oživování textu autorčinými osobními herními zážitky, jakkoli by někdo mohl namítat, že tyto pasáže, v něčem připomínající recenze, narušují převážně neutrální (nehodnotící) charakter publikace.

Prvenství knihy se zároveň projevuje snahou pojednat na nepříliš velkém prostoru (cca 320 stran) o poměrně velkém množství zvláštností herního média, v zásadě nabídnout průřez vším, čím se game studies zaobírají. V důsledku tak třeba nezbylo víc místa na konkrétní příklady, výrazně usnadňující pochopení některých teoretických konceptů (zvlášť, pokud jste danou nebo nějakou podobnou hru sami hráli).

Samozřejmě je otázkou, zda zas a znovu řešit, jestli si hry zaslouží stejně seriózní přístup jako jiná umění, zda nejde o záležitost, která se časem vyřeší sama a zda by tedy nebylo přínosnější věnovat čas a vědecký zápal jiným oblastem videoherní tvorby. Zřejmě jde ale o fázi, kterou si musí projít každé nové médium. Multimediální perspektiva krom toho patří k silným stránkám knihy – je znát, že Bendová je s filmovou teorií obeznámena přinejmenším stejně dobře jako s tou herní.

Problém uměleckosti knize navíc zajišťuje solidní zastřešující rámec a jasný směr – jednotlivé kapitoly, ať už se týkají společenského postoje ke hrám, herního vyprávění nebo významů her, lze vnímat jako argumenty do diskuze o tom, zda jsou hry uměním.

Umění počítačových her je přes drobné pochyby nad zvoleným rámcem (který ovšem na druhou stranu dává dokonalý smysl, pokud má o smysluplnosti vědeckého přístupu ke hrám přesvědčit skeptiky „zvenčí“) cenným uvedením do poměrně mladého oboru, které mi přijde inspirativní i z filmovědného hlediska. Pro začátek mne inspirovalo k tomu, abych si po dlouhé době zase něco zahrál.

1 21.08.2017

Vzhledem k překotnému vývoji moderních komunikačních technologií není při jejich reflexi snadné "držet prst na tepu doby" (omlouvám se za floskuli). České vydání knihy Nicholase Carra (vyznačující se nepříliš důsledným překladem s elementárními chybami typu "shlédnout" namísto "zhlédnout") to bohužel potvrzuje. Během šesti let mezi vydáním knihy a jejím přeložením do češtiny se událo tolik změn (rozšíření personalizovaného on-line marketingu, nástup Netflixu a podobných služeb, fenomén youtuberství), že Nebezpečná mělčina je paradoxně tím přínosnější, čím vzdálenější je pojednávané téma od přítomnosti.

Tato přínosnější část knihy (cca její polovina) na druhou stranu vypráví v podstatě stejný příběh jako Jak rozumět médiím (což je jistě nesmírně vlivné dílo, ale zasloužilo by kritičtější čtení, než jaké na něj aplikuje Carr) a namísto nabídnutí nové perspektivy jen shrnuje známá fakta o dějinách médií a jejich vlivu na společnost. Totéž z velké části platí v následných kapitolách o fungování lidského mozku, o němž mnozí odborníci pojednali dříve čtivěji a zasvěceněji (Myšlení, rychlé a pomalé, Vědomí podvědomí).

Nebezpečná mělčina je zejména solidní kompilační práce, nabízející sice trochu střízlivější pohled na vliv digitálních technologií než zvěstovatel digitální apokalypsy Manfred Spitzer, ale v zásadě také stojící na straně skeptiků, podle nichž je splývání člověka a strojů nikoliv dalším nevyhnutelným evolučním krokem, nýbrž projevem vzdalování se jakési esenciální lidskosti. K tomu, aby si čtenář uvědomil, co s ním dělá nasávání informací téměř výhradně z internetu (neustálé překlikávání, neschopnost ponořit se do textu nebo proniknout k podstatě problému), by přitom stačilo zcela neutrálně shrnout fakta.

Hodnotící pasáže knize spíše škodí, neboť prozrazují jistou zaujatost autora, účelově si vybírajícího jen ty názory (a výzkumy), které se hodí do jeho "narativu". Dostatečně nezohledňuje, čím si lidský mozek oslabení paměti a pozornosti kompenzuje a že právě tyto jeho nově se rozvíjející schopnosti mohou být v budoucnu klíčové (stejně jako naše mozky v minulosti proměnilo a vzdálilo "přirozenosti" čtení knih).

Přes výhrady k tomu, jak je napsaná a jak málo původních myšlenek nabízí, jsem rád, že podobná kniha vznikla a věřím, že někomu může otevřít oči (a mysl), ještě radši bych ovšem byl, kdyby čtenáře přiměla přečíst si k tématu něco víc, nejlépe od odborníka, pro kterého jsou fakta přednější než jeho (více či méně umně maskovaný) morální postoj.

1 11.08.2017

Životopis, který se nachází o level výš než většina u nás vydávaných režisérských a (zejména) hereckých publikací tohoto typu. Mimo jiné díky zvýšenému zájmu autorky o technickou stránku věci. Popisy postupů, jimiž Cameron dosáhnul realizace svých smělých představ, jsou na knihu, jež má být primárně o člověku, ne o technice, možná zbytečně detailní, ale zároveň velmi poučné (zejména pro čtenáře, který si informace o konkrétních postupech jinak nevyhledává a bonusové filmy o filmech nesleduje). Oceňuji také střízlivý postoj vůči hlavnímu objektu zájmu, díky němuž může být Cameronovo vizionářství „mírněno" třeba poukazováním na jeho kubrickovskou nemilosrdnost vůči hercům nebo přehnané (jakkoli v lecčem oprávněně) sebevědomí.

1 05.08.2017

Ke knize mě nasměrovala Abnousse Shalmani ve svém sympaticky drzém souboru zamyšlení nad postavením žen v muslimském světě (potažmo muslimských žen v nemuslimském světě) Chomejní, Sade a já. Jak jsme v Teherány četly Lolitu má svým stylem blíže ke krásné literatuře (takže si alespoň některé její pasáže lze "vychutnat" i jako prózu), ale kompozičně se ani v tomto případě nejedná o ucelené memoáry, chronologicky líčící útrapy zažívané ženami (a obecně lidmi, jejichž svobodu režim výrazně omezoval) v Íránu od revoluce do období po Chomejního smrti. Nafísíová své povídání o vztazích s muži a studenty, spikleneckých knižních setkáních nebo postupném umrtvování kulturního života v Íránu (které je organizováno spíše tematicky než chronologicky) prokládá rozbory jejích (a shodou okolností také mých) oblíbených literárních děl. Nejedná se ovšem o rušivé odbočky, které by nás odváděly od toho podstatného. Autorčiny originální interpretace Lolity, Velkého Gatsbyho nebo knih Henryho Jamese jsou nutně podmíněné diskursem dané kultury a společnosti a jako takové vypovídají kromě samotných titulů také o Íránu a myšlenkách a touhách Íránců. Unikání do fikčních světů a snaha porozumět skrze ně lépe světu aktuálnímu je zároveň projev univerzální lidské potřeby, díky čemu může být čtení této knihy o knihách vtahující a obohacující rovněž pro toho, mezi jehož zájmy nepatří Blízký východ ani feminismus.

1 01.08.2017

Pro českého čtenáře jde po Poznámkách o kinematografu teprve o druhou možnost blíže a detailněji poznat myšlení jedné z největších individualit francouzské kinematografie. Leitmotivem rozhovorů pokrývajících Bressonovu čtyřicetiletou kariéru je postupné cizelování unikátní tvůrčí metody, nejúplněji představené právě v Poznámkách o kinematografu. Kniha ovšem není jen obsáhlým "making of", ale také sérií pronikavých výpovědí tvůrce, který po celý svůj život prostřednictvím filmu hledal vnitřní pravdu, a to bez psychologie a analyzování, kterými si vypomáhá většina ostatních filmařů. Ani po přečtení všech rozhovorů a zhlédnutí všech Bressonových filmů si nejsem jistý, zda přesně chápu, čeho chtěl neobvyklou kombinací intuitivního a pečlivě promyšleného přístupu dosáhnout, ale o to víc mne jeho tvorba, které se na rovině stylu přiblížil možná Jarmusch nebo Kaurismäki, nadále fascinuje.

Za nevýhodu daného formátu lze považovat opakování týchž myšlenek, které na druhou stranu svědčí o Bressonově názorové konzistenci a pomáhá pochopit, co pro něj bylo nejpodstatnější. Více mne mrzel převážně obdivný/uctivý tón většiny tazatelů, kteří Bressonovi nekladli méně příjemné otázky, neupozorňovali na rozpory v jeho myšlenkách a nedokázali jej přimět ke změně perspektivy a úvaze, zda je jím prosazovaný přístup skutečně tím jediným správným, který vede k "čistému" filmu. Taky bych uvítal, kdyby rozhovory více než významovou rovinu Bressonových snímků řešily jejich formální nebo technickou stránku.

O preciznosti překladu Davida Čeňka dostatečně vypovídají poznámky pod čarou, upozorňující na francouzské slovní hříčky nebo na nepřesnosti v dřívějších překladech citovaných textů. Také dohledávání pasáží z mnoha a mnoha knih, které Bresson cituje, svědčí o tom, že si s knihou někdo dal hodně (editorské) práce, odpovídající významu režiséra Bressonova formátu, který se díky této knize pro mnohé zřejmě stane o něco méně nepochopitelným "auteurem".

1 29.07.2017

Bildungsromán o sexuálním procitnutí, ve kterém se de facto přihodí dvě zásadnější události a jinak sestává z nechronologického proudu vzpomínek, úvah a přání, pro jejíž tón je určující chlapecká perspektiva. Na překvapivých dějových zvratech tato nepodbízivě napsaná a snad až příliš obyčejně působící (a příliš smířlivě vyznívající) útlá novela skutečně nestojí.

Senzuální filmová adaptace s Kate Winsletovou (Prodloužený víkend), která mne oslovila trochu víc než kniha, je pozoruhodná v tom, že náběhy předlohy k sentimentalitě prohloubila a funguje jako regulérní melodrama.

1 27.07.2017

Hlavní hrdina sexholik, který se chodívá dusit do restaurací, aby byl litován a dostával peníze. Černý humor, ironie, nadsázka. Bizarní postavičky, výstřední chování. Časté opakování vět, slov, motivů. Deprese, ale přesto záblesk světla na konci tunelu plném sraček, sexu, sebeubližování a (sebe)lítosti.

1 03.07.2017

Mnohem méně strhující čtení, než jaké by jeden očekával po zhlédnutí Cronenbergova stejnojmenného filmu. Informačně jde ovšem o nesmírně hutnou knihu, kterou lze číst jako literaturu faktu i (s výhradami) jako dobový román v dopisech (převážně). Jsou-li vám kořeny psychoanalýzy lhostejné, zřejmě nedoceníte, jak cenný materiál dokázal Kerr seskupit, a nebudete považovat za fascinující, co se mezi Jungem, Freudem a Spielreinovou událo. Opovrhujete-li psychoanalýzou jako takovou, zřejmě budete jen horko těžko přijímat autorovo vysvětlování veškerých pohnutek hlavních „hrdinů" skrze cosi v myslích hluboce zasutého. Mne nicméně procházení bludišti podvědomí bavilo a celý koncept knihy vnímám jako chytrý způsob, jak uplatnit teorii v praxi.

1 17.05.2017

Myslím, že není podstatné, zda je vám dvacet nebo dvakrát tolik. Přibáňův členitý román, komponovaný jako bloudění pamětí (dvou postav), vás přiměje ke vzpomínání tak jako tak. Společné výlety s rodiči, dětská přátelství, první láska, první rozchod, setkání se smrti… Nejde přitom o (n)ostalgické ohlédnutí, nýbrž o snahu kriticky prozkoumat, proč se z nás stávají zajatci vlastních vzpomínek (což pro hrdinu platí v rozporuplném závěru doslova), mnohdy navíc zkreslených přítomnou perspektivou. Udavačská rovina, u děl ohlížejících se za pozdně socialistickou minulostí poměrně častá (viz např. Kawasakiho růže), slouží především jako akcelerátor hrdinovy introspekce. Podobně můžeme motiv polistopadové společenské transformace číst jako metaforu proměny, kterou v rámci dospívání projde každý z nás. Nakonec nesejde na tom, k čemu došlo tehdy, ale co se stane teď (jakkoli knihu lze číst i jako záměrně neuspokojivou detektivku). Všechno je jenom dvakrát pro vás bude pravděpodobně tím smutnějším čtením, čím méně jste spokojeni s tím, jak jste žili vlastní život, ale i pokud ve vás Pavlovy vzpomínky nevyvolají vlastní reminiscence, můžete obdivovat promyšlenou románovou stavbu, vyžadující od čtenáře plnou intelektuální spoluúčast. V ideálním případě vás tento suverénní prozaický debut obohatí jak intelektuálně, tak emocionálně.

1 21.03.2017

Namísto toho, aby se postavy v pátrání někam výrazně posunovaly, jenom stále více zabředávají do složité konspirační sítě, kde každý pracuje pro někoho jiného a nikdo nesleduje čestné cíle. Na navození atmosféry deziluze výborné, jako dekonstrukce žánru ucházející, jako regulérní thriller silně neuspokojivé.

1 18.03.2017

Knižní obdoba herního datadisku, počinu vyplňujícího čekání na další plnohodnotné pokračování, při jehož vynechání o mnoho podstatného nepřijdete.

Ne, že bych knihu nečetl se zaujetím a u příběhů některých postav, jež mi dříve byly vcelku lhostejné, nezatajoval dech (Brienne, Jaime), ale rozšíření záběru směrem k dalším rodům bez jejich pevnějšího provázání s již známými postavami považuji za poněkud nešťastné. Také věrný čtenář se tak ocitá v pozici návštěvníka zvenčí, který se musí chvíli rozkoukávat. Příliš vstřícné vůči čtenářům není ani přejmenovávání postav a tedy i "jejich" kapitol, kdy si teprve po pár odstavcích uvědomíte, koho se vyprávění zrovna týká.

Možná podceňuji ambicióznost záměru Martina, který chce ze ságy udělat víc než svižný politický thriller ve fantasy hávu. Hodně prostoru je tentokrát věnováno převyprávěním starých smyšlených mýtů, prozrazujících snahu posunout dílo směrem k pánoprstenovské komplexnosti. Tanec s draky snad ukáže, jde-li skutečně o cestu, po které se autor vydal, a pokud ano, dokáže-li po ní kráčet s náležitou důstojností a důsledností.

1 18.03.2017

Nesmírně důležitá kniha, která pouze nepopisuje, proč jsou lidé navzdory relativnímu blahobytu nespokojení, ale zároveň na úzkosti moderní doby nabízí jedno z možných řešení. Většina kapitol dochází ke stejnému závěru (což čtení činí lehce předvídatelným) - čím více je ve společnosti rovnosti (nejen příjmové), tím jsou lidé šťastnější (a zřejmě také zdravější, psychicky vyrovnanější, empatičtější, vzdělanější a méně agresivní). Rovností autoři ovšem nemíní smazání rozdílů (jak někdy bývají mylně interpretovány také cíle feminismu), nýbrž vnímání každého člověka jako stejně hodnotného. Byť je ve hře poměrně radikální systémová změna (mnohými ztotožňována s nepřijatelnou ztrátou dosavadních jistot), nejde o žádnou antikapitalistickou ideologii, ale o výsledky mnohaletého bádání, podložené úctyhodným množstvím statistik (čili je oproti nynějšímu trendu argumentováno fakty, nikoliv emocemi). Se závěry knihy nemusíte souhlasit, ale vyplatí se nad nimi alespoň zamyslet. To, nač jsme si během let zvykli, není vždy nutně tím nejlepším. Zvlášť, když sami v hloubi duše cítíte, že v tom pokračujete jen ze setrvačnosti, pohodlnosti a strachu, což platí tak nějak obecně (mj. i o vztazích).

1 24.02.2017

Jedna z nejobtížněji postihnutelných osobností francouzské kinematografie (a audiovizuální umělecké scény vůbec) se dočkala čtyřsetstránkové (počítaje i velmi detailní filmografii) monografie. Jejím autorem překvapivě není žádný francouzský filmovědec, ale David Čeněk, kterého bych si troufnul označit za jediného skutečného českého odborníka na Chrise Markera.

Monografie je to nesmírně precizní zejména na její historiografické rovině. Čeňkovi se z nesnadno dostupných zdrojů podařilo vykutat obdivuhodně detailní informace o Markerových filmech i okolnostech jejich vzniku (dobrý příkladem jeho svědomitosti je například srovnání překladů tří rozdílných komentářů ze slavné sekvence z Dopisu ze Sibiře).

Vzhledem k velmi obtížné dostupnosti Markerových filmů ani nevadí podrobnější popisy jejich obsahů, jež jsou navíc doplněné o kontextuální informace, které z filmů samotných nevyčtete.

Nesnadný úkol analýzy Markerových mnohovrstevnatých, kolážovitých filmových esejí Čeněk několikrát vyřešil přenecháním prostoru jiným autorům. Spíše ze skromnosti, než z obav čelit podobné výzvě, jak ukazuje jeho zdařilá, byť možná přehnaně shovívavá analýza filmu Vzduch je cítit rudě.

Knihu považuji za zásadní publikaci pro „vstup“ do světa Chrise Markera, který se jinak zdá být přístupným jen obtížně (částečně vinou samotného Markera, který od 60. let prakticky nikdy nekomentoval vlastní život a jen zřídka vlastní filmy).

Byť je Markerova tvorba již delší dobu uzavřena, nemá jít o ucelenou a definitivní příručku, o čemž ostatně svědčí i poslední kapitola, která končí jakoby vprostřed myšlenky, nikoliv nějakým obsáhlým shrnujícím závěrem. Zrekapitulovat Markera zřejmě ani není možné – to by mohlo být jedno z ústředních poznání knihy, u které je přesto dobré začít, pokud se dílo této enigmatické osobnosti rozhodnete blíže poznat.

1 11.02.2017

Důkladné, ale nikoliv vyčerpávající (hlavně pokud jde o produkční historii, analýzu formy a stylu nebo recepci) představení Jarmuschova nejambicióznějšího filmu, jehož některé pasáže budete znát, pokud jste již četli česky vydaný výběr z rozhovorů s Jimem Jarmuschem. Rosenbaum nabízí namísto souvislého rozvíjení několika tezí sérii dílčích rozborů relevantních témat, což ovšem ve výsledku bohatě stačí k tomu, abyste si z Mrtvého muže (případně i z jiných Jarmuschových filmů) po druhém zhlédnutí odnesli více. Díky převážně interpretačnímu přístupu autora si přinejmenším uvědomíte, jak myšlenkově bohaté Jarmuschovy navenek tak prosté filmy ve skutečnosti jsou.

1 20.01.2017

Zevrubný popis systému cenzury v Československu během 60. let na příkladu Filmového studia Barrandov. Skupovi se z perspektivy „nové cenzury“ bez zjednodušování daří objasnit rozptýlený proces cenzurování a komplikovanou síť vztahů mezi vedením Československého filmu, Filmovým studiem Barrandov, zástupci cenzury a jednotlivými tvůrci, aniž by ztratil ze zřetele probíhající politické, společenské či kulturní změny. Částečně se zabývá i obchodními faktory, týkajícími se především koprodukcí, rozpočtů některých filmů či jejich prodeje do zahraničí.

Autor si je zároveň vědom přetrvávajících bílých míst, vyplývajících z utajenosti celého procesu, který je pro dnešní historiky podobně obtížně proniknutelný jako pro – mnohdy nic netušící – filmaře v 60. letech. Jakkoli důkladné studium primárních archivních zdrojů zkrátka neumožňuje popsat, co konkrétně na tom kterém filmu cenzurním orgánům vadilo (pod „ideovost“ nebo „společenskou prospěšnost“ se dalo skrýt kdeco).

Cenzuru Skupa chápe jako proces vyjednávání řady subjektů, tedy ne jako jednostranně probíhající a z podstaty negativní snahu umlčovat svobodné umění (cenzura může mít naopak i produktivní účinky, když filmaře nutí k metaforickému vyjadřování). Kniha zároveň, podobně jako nedávná Filmová kultura severního trojúhelníku, reviduje převládající vnímání 60. let jako období kulturní liberalizace, kdy byla většina pozornosti soustředěna na umělecky náročnější snímky. Diváci ve skutečnosti tehdy stejně jako dnes preferovali odlehčené žánry a vlastně jim tolik nezáleželo na tom, že mohou v kinech vidět formální experimenty jako Sedmikrásky nebo podobenství typu O slavnosti a hostech.

Přehledně strukturovaná kniha pracuje také se zdroji z ostatních uměleckých odvětví, především z literatury, v důsledku čehož občas odbíhá příliš daleko od tématu filmové cenzury, ale zároveň tak poskytuje plastičtější obrázek zkoumané problematiky. Teď už je na Skupových kolezích, aby stejně svědomitě přistoupili k (auto)cenzuře normalizační, uchopitelné zřejmě ještě obtížněji.

1 16.01.2017

Chápu, že ten, kdo očekává vyprávění o prvorepublikových komediích Vlasty Buriana, které rychle odsýpá, může být roztrpčen. Klimeš ale v prvé řadě napsal knihu odbornou, nikoliv populárně naučnou. Navíc knihu, jejímž tématem, jak patrno již z titulu, nejsou samotné filmy, nýbrž – v duchu nové filmové historie – institucionální podmínky, jež umožňovaly jejich výrobu a determinovaly jejich podobu. Pro historiky, nejen filmové, jde o neopomenutelnou publikaci, jež do poměrně kompaktního celku shrnuje výsledky autorova mnohaletého bádání. Na jednotlivých kapitolách je sice znát, že vznikly nezávisle na sobě (informace se občas opakují, návaznost není úplně „hladká“), ale díky úvodním a závěrečným shrnutím je patrné, že kniha sleduje jednotnou linii, což stvrzuje kapitola závěrečná, díky které do sebe všechno pěkně zapadne podobně jako na konci dobrého filmu se silnou pointou. Klimeš totiž rozhodně pouze nepřepisuje, co objevil v mnoha různých archivech. Na základě obdivuhodného množství sesbíraných dat, kterých je někdy, pravda, tolik, že je na konci kapitoly vyčerpáno nejen téma, ale i čtenář, dochází k originálním závěrům, ať už jde o využití kin jako symbolů socializace ještě před zestátnněním nebo o německé, nikoliv sovětské kořeny centralizované dramaturgie. Jakožto bývalý student filmové vědy, který musel informace ke kinolicencím, rané filmové cenzuře nebo bezpečnostním předpisům při provozování prvních kin složitě skládat dohromady z řady zdrojů, považuji Kinematografii a stát za nejzáslužnější literární počin roku a tiše závidím těm, kdo jej při přípravě na zkoušku již budou mít k dispozici.

1 20.12.2016