MaxQ
komentáře u knih

Vlastě spíš fantasy než sci-fi. Těšil jsem se na zapeklité časové paradoxy (které se nekonaly) a na vědecké rozbory a řešení výchozí situace (které se prakticky také téměř nekonaly). Nicméně příběh je zajímavý, pěkně odsýpá, takže proč ne. Je vidět, že autor má nastudována různá období, faktografické drobnosti potěší a přidají na uvěřitelnosti.


Příběhy z Gulagů mám rád. Zřejmě proto, že je to něco tak hrozného a tak obludně velkého, až se zdá nemožné, že něco takového mohlo existovat. A proto mě to přitahuje, ty mezní situace, které prožívaly miliony lidí každý den, každou hodinu po několik desítek let. Dnes chcípni ty, já umřu až zítra. Stát ve státě, nekonečný proud nejlevnější pracovní síly na světě.


Krátká kniha na jeden, dva večery, ale výborně napsaná. Vhled do rodiny, která musí řešit zneklidňující synovo chování a které vyústí v krásný a dojemný závěr.


Téma slibovalo fantastickou jízdu, bohužel se jí příliš nedostalo. Děj plochý, zbytečně upovídaný, zápletky spíš nejsou, humor tentokrát aby člověk hledal lupou. Na druhou stranu je dobře, že tato kniha, než že by nebyla.


Marná snaha, prostředí banky není tak atraktivní jako prostředí staré pošty. I když se pan Pratchett snažil sebevíc, prostě z fádní budovy plné nudných úředníků pořádnou zábavu udělat nejde. A to i když hlavním hrdinou je můj oblíbený Vlahoš.
CITÁTY:
"Jak Vlahoš věděl, paklíče technicky vzato nebyly ilegální. Když je někdo měl, byla to jeho věc. Nebylo v pořádku, když je měl někdo, kdo právě stál v cizím domě. A když je měl u sebe člověk, kterého našli v částečně zbouraném bankovním trezoru, bylo to tak daleko od mohli v pořádku, že byste z toho místa pozorovat zakřivení vesmíru."
"A jestli máš padnout, zařiď to tak, aby si zapamatovali, že to nebyl pád, ale skok. Někdy bývá ta nejlepší hodinka právě tou poslední."


Taková jednohubka velikosti originální francouzské bagety. Hlavní hrdinové spolu buď intenzivně pátrají nebo se spolu do krve hádají, což příběhu dodává další dimenzi. Zajímavý námět, který potěší. Co nepotěší je uspěchaný konec. V kontrastu se mnoha zbytečnými podrobnostmi, které se na nás hrnou během celého vyprávění, působí zbrkle a je to škoda. Za přečtení kniha stojí, nicméně si nemyslím, že si za rok vybavím její děj.


Za mlada pro mě jedna nej kniha, dnes jako by z ní už něco vyprchalo. A taky se nemůžu smířit s těmi davy časových turistů u každé významné události. To přece nejde dělat furt!


Tak za prvé musím říct, že film je o dost horší. Vojenská služba je v knize popsána o hodně přesněji a kdo na ní byl, tomu se bude číst určitě snadněji. Jazyk branců je autentický a musím potvrdit, že odpovídá skutečnosti. A jeden citát za všechny:
Diskuze měla hladký průběh - až na žalostný debakl vojína Poslušného, který ačkoliv dostal Jiráska, zapletl se sám od sebe do problémů knihy Lenin - Stalin - Kalinin mládeži, jež ho osudově přitahovala tím, že ji, jako jedinou, nečetl.


Rudolf Čechura napsal pro děti detektivky s Sherlockem Holmesem, kde hlavní roli hrála příroda a její úkazy či zvláštnosti. A na každý si vymyslel jeden případ. Tohle je to samé, akorát s vědou a vesmírem. V době, kdy tyto povídky vycházely, mohlo to působit nově a zvláštně, ale dnes už jsem z toho úplně nadšený nebyl. Naštěstí vše zachraňují poslední tři případy, které mají přesah mimo vědu a posouvají je o level výš.


V dětství mě tato kniha asi minula, ačkoliv si matně pamatuji nějaké pokračování v Ohníčku. Nicméně teď jsem dočetl s dětmi a dcera (8 let) je úplně nadšená. Jdeme shánět další díly.
Pokud chcete dostat své děti ke sci-fi, je tohle ta správná cesta. Příběhům nechybí fantazie, ani humor. Například keříky chodící po raketě a loudící kompot nemají chybu.


Ačkoliv stále humorné, bohužel velmi chaotické. Také hlavní hrdinové začínají být značně odosobnění. Jejich reakce jsou značně předvídatelné a obzvláště v případu Arthura už z jeho osobnosti zbyl pouze nechápavý idiot. Což je škoda. Co se týká humoru, postupně se vytrácí, ale i zde najdeme perličky na dně:
- Kam míříme?
- Musíme se setkat s pradávnou noční můrou Vesmíru.
- A kde nás vysadíte?
Stařec chvíli neodpovídal. Zíral na přístroje s výrazem člověka, který se snaží převést zpaměti stupnici Fahrenheita na Celsia a přitom mu hoří dům.

Jako náctiletý jsem na gymplu toto dílo nestrávil a nechápal jsem, co na tom kdo má. Teď, o čtvrt století později, jsem byl nadšený. Kniha nic nevysvětluje, Gibsonův svět musíte přijmout takový, jaký je, bez otázek. Abych se neopakoval, pročetl jsem komentáře níže a uvádím pár bodů, se kterými souhlasím:
- nečte se to lehce, hodně si během toho zalistujete, ale výsledek stojí za to
- toto je kniha z roku 1984, a na to se nesmí zapomínat! Naprosto nadčasová záležitost
- chaotický skokový střih a forma, vyžadující 100% účast při čtení
- charaktery jsou nesmírně zábavné (asi tím jak jsou svým způsobem ulítlé) a pro černý humor nechodí nikdy daleko.


Stařeček Pagáč a jeho humor mňa moc neoslovil. Ale su na to sám, tož budem račejc držat kušnu.


Kniha na pomezí vážné encyklopedie a nevážné sbírky anekdot. Některá hesla (vtipy na socík) jsem si pamatoval, ale jiná byla pro mě nová. Sem tam jsem se i od srdce zasmál. Těžko říct, jak byly uvedené pojmy po republice opravdu rozšířené. Dle vlastních zkušeností se něco říkalo v jednom městě a než to přišlo do druhého, už se na to nabalilo něco jiného, případně pointa vyzněla proti někomu jinému. Na druhou stranu chápu, že něco takového se opravdu těžko mapuje.
Osobně ovšem beru knihu spíše jako sbírku vtipů než jako literaturu faktu. Což byl, doufám, i záměr autorů.


Tak především kvituji rozsah třetího dílu, který už nestraší 500 stranami. Tím pádem se mi i zdá, že děj odsýpá trošku rychleji, než v předešlých dílech. I závěr mě potěšil. Vlastně bych byl rád, kdyby se k tomuto příběhu autor někdy vrátil a pokračoval přesně tam, kde skončil.
Pokud mám celkově hodnotit trilogii, jde o nadprůměr, což dokazuje především to, že jsem jí věnoval tolik času.


Trošku jsem se bál, že se budu u takhle dlouhého rozhovoru nudit, ale nestalo se. Pan Čepelka je chytrý a moudrý člověk a jeho zpověď upřímná, se všemi pochybnostmi a nejistotami (žádné populární "je to tak a tak a zatím si stojím"). A jako cimrmanolog jsem se dozvěděl plno dalších zajímavostí ze života divadla. Příjemně strávený čas.


Na prvním místě bych řekl, že je to knížka, která vás nepustí. Nebo mě teda nepustila. Na druhou stranu, jako ajťák jsem vysloveně trpěl. Ať už při popisu techniky z roku 2050, která připomínala spíše rok 1997, tak i při pasážích o serverových patrech v silech. Takhle by to stovky let teda opravdu fungovat nemohlo. Ale ne každý je ajťák, chápu, ostatní si to možná vychutnají líp ;)


Pro mě trošku záhadná knížka v tom, že zrovna, když se Pratchett rozjíždí v počtech stránek na knížku, tak najednou vydá takovou jednohubku. Ale je byť jednohubka, tak velmi chutná. Pár citátů na ochutnání:
Tohohle opeřence musel život protáhnout snad mlýnkem na maso. Vypadal, jako kdyby ho někdo nejdřív oškubal, pak si to rozmyslel a napíchal mu peří nazpět.
Zavazadlo... bylo pokryto liánami, listím, peřím a srstí různých vzácných ptáků a zvířat, z nichž mnohé druhy teď byly ještě vzácnější.
Kontinentu Ku trvalo třicet let, než zmizel ve vlnách. Jeho obyvatelé strávili většinu času ucpáváním. Do historie se jeho zmizení zapsalo jako nejtrapnější přírodní katastrofa.


Knížka plná semaforské poetiky. Krásně se to čte, dokonce i ty básně, na což tedy odborník nejsem. Přihodím pár citátů:
Poslední dobou platím za velmi vtipného člověka.
On však za mne nikdy ne.
Taky jsme se jednou spolu koukali na jakýsi velmi naivní film pro děti. Autor jeho prostoduchost hájil tím, že film je určen docela malým dětem. Jiří Trnka mi zašeptal: "Tak malý děti snad ani nejsou."
O Vilému Blodkovi se vypráví, že když šel jednou pro vodu, upadl u studny do bláta. Vstávaje utrousil: "Umazal jsem si gatě, ale to nic, já si je operu v studni." Týden na to napsal operu V studni, inspirován svým vlastním výrokem.


Se zeměploškými knihami, kde vystupují čarodějky mám trošku problém. Ostatní je velebí, ale já z nich zas až tak na větvi nejsem. Samozřejmě, pořád je to knižní nadprůměr, ale já mám radši Ankh a čaroděje. Na druhou stranu taková scéna, jak Smrť hraje v divadle sám sebe a dostane trému - to je lahůdka. A dva citáty, aby řeč nestála:
"Musí tam mít aspoň sto stříbrných dolarů... Abych mohl krást takový peníze, to bych musel bejt přinejmenším v cechu právníků. Na takový peníze si netroufnu."
"Jen ve svých snech jsme svobodní. Po zbytek života potřebujeme peníze."
