mehilainen komentáře u knih
Ufff. Cesta je skvělá, 5/5, ale... na to, jak je krátká, jsem ji četla hrozně dlouho. Několikrát jsem ji musela odložit, protože ten pocit beznaděje, který jsem z ní měla, jsem prostě neměla zapotřebí. Ale ono to člověku občas prospěje, takže když už číst něco, po čem si člověk uvědomí, jak se má vlastně skvěle, tak rozhodně Cestu!
Lepší než jednička, rychle plynoucí příběh, který se v tomto díle už nezamotá do překombinované hromádky. A britský humor a wtf konce, to já ráda. V originále nádherná, květnatá angličtina.
Milá a čtivá knížka, děj je předvídatelný, ale to vlastně nevadí, jde hlavně o navození příjemné atmosféry, jak již napovídá žánr. Konec je poněkud přitažený za vlasy, ale jsem to tomu naivně milému příběhu, protkanému spoustou knižních tipů, schopna odpustit! :)
Četlo se to dobře, pěkná angličtina, ale všichni se v knize chovají jako idioti
Krásná angličtina a první tak 2/3 knihy mě fakt bavily - plné zajímavých nápadů a humoru. Poslední třetina knihy byla ale neskutečně překombinovaná. Dalšímu dílu šanci dám.
Za mě nejlepší díl série, Anthony a Kate jsou rozhodně nejzáživnější dvojice. Dále v sérii už má člověk pocit, že všichni Bridgertonovic muži říkají (nejen) u sexu to samé. :))
Sleduji Deana a Nalu vpodstatě od začátku a tahle kniha je poutavým vyprávění jejich společné cesty, plná milých, ale i strašidelných zážitků. Pro milovníky koček milá, oddechová četba. Četla jsem v angličtině (čistá, britská angličtina, doporučila bych i pro procvičení jazyka), český překlad nedovedu ohodnotit.
Pomalejší rozjezd než předchozí díly, trvalo mi déle se do knihy začíst, ale nakonec se jim příběhem, humorem a Londýnem vyrovnala. Navíc jásám nad každou referencí na Harryho Pottera a Pána prstenů.
To byl boj tohle dočíst. Neříkám, že to nebyla dobře napsaná kniha, neříkám ani, že to nebyla zábavná kniha, ale 515 stránek, kde vám lezou na nervy všechny postavy, to není jednoduchý...
Paasilinna mě celkově moc baví, všechny jeho knihy jsou takové pánsky humorné a finsky divné! Vedle Zajícova roku a Lesa oběšených lišek je Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude podle mě z těch nejlepších! :)
Čte se to úplně samo, já jsem nadšená! Je to hrozně finský, a to já ráda! :) Ale... asi je to jedna z těch knížek, která má to pravé kouzlo, jen když ji čtete poprvé, stejně jako Literární spolek Laury Sněžné od tohoto autora, každopádně Magický průvodce je propracovanější a nezůstanou na konci žádné nezodpovězené otázky. :) (Leda... jak přišel Jääskeläinen na to, že zprávy na facebooku mají předmět stejně jako e-maily?)
Co se týče dvou avizovaných konců, nechce se mi věřit, že by měl někdo v knize ten druhý, ten komplikovanější se mi tak nezdál a myslím, že si ho mohl Jääskeläinen možná odpustit. Každopádně se mi nelíbí představa, že bych ty alternativní konce četla prohozené. Ten komplikovaný spíše vysvětluje a převrací konec jednodušší a naopak mi to zkrátka moc nedává smysl.
Jinak z jazykového hlediska mám nějaké drobné výtky ke skloňování finských jmen (přičemž stejně neexistuje žádná vyloženě správná varianta, jde jen o pocit), ale chápu, že to běžného čtenáře vůbec nemusí trápit. :)
Achjo, nemám ráda knihy, kde bych hlavnímu hrdinovi 110% času nejradši dala pěstí...
Je to zábavné čtení, ale na kuchařku tam je trochu moc povídání, zábavného, ale dělá to z kuchařky spíš povídkovou knihu. Ale vlastně to není na škodu :)
Zatím nejhorší díl, prvních 200 stránek se táhlo jak smrad, ale pak se to rozjelo, konec pobavil.:)
Koho neodradí příliš dlouhý rozjezd, tak se zamotá do čtivého klubka propletených příběhů až příliš mnoha hlavních postav, které, ač jsem se párkrát i zasmála, vyznívají dosti pochmurně. Baví mě to prostředí LSSR a reakce lidí na dobové události (smrt Brežněva aka co s námi bude? x bouchne Černobyl a z nedostatku informací to nikoho nevzrušuje) - je to takový lotyšský mix Pelíšků a Občanského průkazu. Ke konci knihy je tam i docela dost (možná až moc) nevkusné erotiky. Ale all in all, já se docela bavila!
Jako oddechovka mě to moc bavilo. Jen mě šíleně rozčilovaly ty příšerné, kostrbaté překlady jmen.
Dost mě překvapilo a potěšilo, že ač je kniha druhým dílem pentalogie, je o něčem úplně jiném. První díl byl o neútěšném životě na usedlosti na nehostinném místě, druhý, tento o životě jednoho ze synů usedlosti ve městě. Moc mě bavilo to prostředí soukromé školy, její postavičky, filozofické úvahy a taková zároveň radostná i smuteční nálada. Jakoby se kniha úplně distancovala od Vargamäe, ale stejně po něm zůstaly stopy. Druhý díl ve mně vyvolal neskutečnou potřebu zjistit, čím překvapí díly III - V :).
Pořád mám pocit, že už to tu bylo (Paasilinna, Waltari), ale rozhodně ne v tak lidem přístupné, nenáročné podobě. I když to chvílemi bylo trochu přehnané, mě to moc bavilo.
Oba hlavní hrdinové mě většinu času hrozně rozčilovali svým hloupým chováním, nebyla jsem schopná to dočíst. A to musí být, abych knížku odložila.
Pořád se nemůžu vzpamatovat z toho, že Waltari napsal vlastně romantickou komedii :)).