meluzena komentáře u knih

Pastva pro oči.
Trochu tajemný příběh v několika větách.
Obrazy, které vydají za tisíc slov.
Poetika.
Kniha neobvyklého velkého formátu přenádherně výtvarně pojatá, jednotlivá pravidla pouze zlehinka napovídají, jaký příběh by se za nimi asi mohl skrývat, a ty, čtenáři, zapoj svou fantazii! A právě v tom je ta krása!

Knížka je hodně „jiná“ - když ji otevřete, je to asi jako když vejdete z rušné ulice do chrámu...

5 17.10.2017

Líbezné a poetické knižní pohlazení.
Ten konec byl tak přemilý, že se mi doslova zastavil dech.
(na tohle slova nestačí)

5 12.10.2017

Ranhojičův praprapra...vnuk - žijící v době války Severu proti Jihu.

„Šaman“ však není šamanem - je to indiánské jméno, které dostal od skutečné indiánské šamanky kvůli svému zájmu o byliny.
Kniha líčí osudy Šamana a jeho otce - mužů stejných povahových rysů jako měl Ranhojič - urostlých klaďasů, obdařených šestým smyslem pro léčení, pilných, učenlivých a vytrvalých, věrných, čestných a vždy ochotných pomáhat a léčit, aniž by pro ně výdělek byl na prvním místě. Žena jejich srdce je jako na potvoru vždy jiného vyznání, což není na překážku lásce, ale jejich okolí.

Politické okolnosti té doby tvoří pozadí příběhu a ovlivňují jednotlivce víc, než by chtěli. Nelze se jich zbavit, ani před nimi utéct. Inu, každá doba má své.

5 04.10.2017

Nádherná, ač útlá knížečka. Geniální myšlenky jsou jednoduché, takže záplavy slov není zapotřebí.
Osho sám knížky nepsal - jeho výroky byly sepsány a zkombinovány do mnoha knih. Tahle je na téma vztahů.

Knížka, ke které je možno se stále vracet a vždy v ní najít něco nového.

5 25.09.2017

Nejdřív se válíte smíchy, ale pak vám (možná) dojde, že tyhle děti to měly setsakramentsky těžké.
Trochu mi to připomnělo absurdní humor povídek Šimka a Grossmanna, jenže tohle je autentické, nesmyšlené.
---
Ze slohové práce na téma: Vesnice nebo město, kde žijete: „Jmenuje se Arzano. V Arzanu jsou všichni špinaví, protože se nemejou. Ulice jsou celé rozbořené, domy staré a zemětřesené, všude se válej odpadky a feťácký stříkačky! Tommaso se hrabe v popelnicích, pak přijde do školy a přinese nám vši.“
---
„Na hřbitově jsou všichni mrtví. Člověk tam chodí mezi mrtvými. Ulice mají jména po mrtvých a nebo po těch, co teprve umřou.“

5 09.08.2017

Můžete to brát jako nadsázku, nebo to můžete vzít naprosto vážně.
Ať tak či tak, každopádně je to velmi zajímavý úhel pohledu.

5 14.07.2017

Nádherná novelka!
Devatenáctiletý čistý a dětsky naivní hoch Bob Stroud, s pouhými třemi třídami obecné, zabije v sebeobraně hromotluka, co okradl a zbil jeho nastávající (o 12 let starší prodejnou ženu) a pak odmítl vrátit ukradené věci. Je odsouzen k trestu smrti, který mu král na přímluvu matky zmírní na doživotní žalář. Soudcové mu nařídí celoživotní samovazbu. A tak Stroud přichází do styku jen se svým žalářníkem, celé dny přemýšlí a čte stohy knih, až se z něj stane uznávaný ornitolog (aniž kdo tuší, že je to zároveň vězeň).
Je to vlastně absurdní satira, ovšem v ruském potrhlém stylu. Věci jsou tu s až dětskou přímočarostí pojmenovávány bez obalu tak lidsky, až to chytá za srdce.

Celé je to napsané roztomile potrhle, takže např. když za králem přijde orodovat Stroudova matka, král otevře poklop vedle trůnu a zavolá na Strouda. Ten hmátne po žebříku (který samozřejmě má hned po ruce) a vyleze nahoru obejmout se s matkou. Se stejnou samozřejmostí chová ptáčky v klecích, které vyrábí z nepotřebných věcí (které ve své holo-cele najde), nebo přispívá do věhlasných ornitologických časopisů se zpáteční adresou: poštovní schránka č. 9 atd. atd.

Velice trefně a přímočaře a zároveň jakoby láskyplně se odhaluje hloupost mocipánů a celého systému.

Tohle drobné literární dílko nemohu než doporučit všema deseti.
---
„Jméno a příjmení?“ zeptal se soudce.
„Jsem vinen,“ odpověděl Stroud. „Já jsem ho zabil.“
„Po pořadě, po pořadě. My nepopíráme, že jsi ho zabil. Nezbavujeme tě toho práva. Jméno a příjmení.“
„Zabil jsem ho.“
„Dopouštíš se urážky soudu. Nás teď vůbec nezajímá, kdo tu koho zabil. Řekneš nám konečně, Bobe Stroude, své jméno a příjmení?“
(...)
Soud byl odročen, protože podle obhájce došlo k řadě procedurálních chyb. (První přísedící měl zmačkané kalhoty a to je porušení trestního zákoníku. Druhý přísedící neustále ťukal prsty na stůl. To je hrubé porušení trestního zákoníku, protože to svědčí o vnitřní nevyrovnanosti. A člověk vnitřně nevyrovnaný se nemůže vydat hledat pravdu.)
---
[Stroud zavolal žalářníka, aby mu ukázal svůj nový vynález – krabičku, která dá pravdivou odpověď na jakoukoli otázku]
„Kdo potřebuje tu tvou krabičku? Kdo chce znát pravdu? Budu se například já chtít dozvědět, že jsem nevzdělaný hrubec?“
„Nebudeš,“ připustil Stroud.
„Bude chtít král...“
„Nebude....“
„Ale vždyť ani nevíš, co chci říct?“
„To je jedno, stejně nebude...“
„A ty bys chtěl, aby se ta tvoje krabička dostala do ruky mně a mně podobným?“
„Nechtěl.“
(...) „Takže jak ti jsem řekl. Půjdeš do korekce. Na týden.“
---
[Na zasedání komise pro udílení milosti, složené z krále a tří ministrů]
„Četli jsme všechny tvé knihy ještě v rukopise. Máš překrásný rukopis, Stroude.“
„Četli jsme také tvůj dvousvazkový spis věnovaný systému vězeňství. Je to skvělá práce, Stroude. Jaká škoda, že se týká naší země.“
„Jsem nadšen, jak mistrovsky jsi nás odhalil. Jaká škoda, že nás.“
(...)
„Tvůj monolog byl pro nás políčkem do tváře...“
„Jaká škoda, že do naší tváře....“
---
Bez ohlášení vešel ministr spravedlnosti.
„Poslyš, syn téhle ženy zabil člověka, ale já mu chci darovat svobodu. Co mohu udělat?“
„Nic, Vaše Veličenstvo. To je proti zákonu. A když se poruší zákon, týž trest, jaký byl stanoven pro osvobozeného, musí stihnout mne, jakožto ministra spravedlnosti. V daném případě doživotní žalář nebo šibenice.“

4 17.04.2024

Už v Truhle času jsem pochopila, že autorovi leží na srdci osud planety a že ji chce zachránit. Už tam mi ale přes naléhavost tématu nesedly různé podivnosti, postoje postav i nelogičnosti a postupně to začalo připomínat, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Mezitím jsem na autora i Truhlu času úspěšně zapomněla, půjčila si tuhle knihu a ouha – jiný žánr, stejné rozčarování.
Z knihy přímo křičí autorovo zoufalství nad mizející (krásnou) přírodou (nejen Islandu) a hrozící ekologickou katastrofou, kterou nemůže nijak ovlivnit a která zdánlivě nikoho nezajímá. A jako se člověk, který už má oprátku na krku, honem snaží chrlit nové a nové argumenty, přesvědčit svého kata a zachránit si krk, tady autor kupí argumenty na záchranu planety – cituje fakta a čísla, oblíbeného autora opěvující krásy Islandu a osobní příběhy svých prarodičů a rodičů, které podkládá fotografiemi... a dál nevím. Pro mě to byl guláš, který jsem na straně 73 odložila. (Autor se v textu přznal k tvůrčí krizi při práci na Truhle času, čímž mi připomněl, že už jsme se jednou zrovna „nepotkali“.)

Takže bohužel. Tohle není pro mne, a není to tím, že by mě téma nezajímalo.

4 07.04.2024

Autor si za minulého režimu asi užil svoje a já se nemohla zbavit dojmu, že se ze své frustrace vypisuje v této knížečce (po níž jsem sáhla kvůli Výzvě a těžce šlápla vedle).
Vypravěč tu popisuje realizaci a následky jedné zvrácenosti prezentované jako "nápad Stalinova v posledních letech už zcela šíleného mozku" - totiž sebeobětování dětí ve jménu revoluce (podrobnosti nechci úplně vyspojlerovat).
Vypravěč krátce představí svůj dosavadní obyčejný život 13-letého premianta, následný životní zlom - přípravu na své "poslání", i to, co se odehrálo po Stalinově smrti.
Jenže... Celé to "poslání" (vč. zaslepenosti poskoků režimu) je samo o sobě tak absurdní, že působí jako karikatura, jako (špatný) vtip. Navíc autor to vypráví "svým posluchačům" protivným žoviálním stylem, což ve mně vyvolalo dokonalý odstup a otázku, co je to za blábol a jak hodně musí být autor zatrpklý, že vymýšlí něco takového.

Ne, mně to nesedělo. Když se budu chtít potrápit nad komunistickými zvěrstvy, raději si přečtu nějakého ruského/sovětského autora, kteří si nebudou muset až tolik (nebo vůbec) vymýšlet. Dobře poslouží třeba Šalamov, Platonov nebo Alexijevičová.

4 04.03.2023

Ptákovina, to souhlasím. Po 50 stranách jsem si řekla, že mě to nebaví a že nemusím číst všechny ptákoviny. Zkusila jsem ještě přelistovat kus dopředu a ani to mě nechytlo. Odloženo.

Před dvěma sty lety narozený německý filosof v této práci rozebírá příčinnou souvislost mezi prací a vývojem opice k dnešnímu člověku:
Opice začaly používat a vyrábět nástroje, takže se svaly, šlachy i kosti na rukou přizpůsobovaly nárokům práce a stávaly se šikovnějšími, s rostoucím množstvím práce bylo třeba komunikovat, takže se vyvinuly hlasivky schopné produkovat řeč, zdokonalily se smysly a rozvinuly sociální vztahy.
Další část textu shrnuje dopad práce na okolí - zatímco zvíře mění přírodu nevědomě (odlesňuje, protože vyžírá mladé stromky), člověk to dělá vědomě (odlesňuje, aby pěstoval a choval dobytek), avšak nedomýšlí, že odlesnění způsobuje erozi, prameny vysychají atd.
Shrnutím rozvoje, specializace a plánování práce se dostává k poslední části o "dnešní" práci, o vykořisťovatelích a vykořisťovaných, kterou museli za socialismu všichni papouškovat, takže pro nás má silně politickou pachuť.

Možná není na škodu si přečíst tento původní, 150 let starý filosofický názor napsaný dávno předtím, než se začal ztrácet pod tlustými vrstvami politického balastu, o kterém Engels tehdy neměl ani tušení. A třeba ho srovnat s nejnovějšími vědeckými názory na vývoj člověka.

4 04.12.2022

Každý orgán má svůj čas, kdy pracuje, a ve zbylém čase provádí úklid, opravy a údržbu. Když po něm chceme práci mimo jeho pracovní dobu, odloží údržbu na potom a třeba nestihne odklidit nefunkční buňky a nahradit je novými - což se po nějaké době projeví jako cirhóza, artróza, osteoporóza, demence, nadváha, rakovina... (podle toho, který orgán dlouhodobě vyrušujeme). Jak prosté, milý Watsone.

Tahle kniha přináší populárně vědecký popis, jak to funguje.
Je to kniha pro lidi s archeologickou trpělivostí, kterým nevadí, že musí odházet tuny amerického slovního balastu, než se prohrabou k nějakému tomu informačnímu střepu.
A hlavně pro lidi, kteří potřebují objevit trakař vědeckým způsobem, protože jim nestačí, že prostě funguje :)

4 28.06.2022

Tři novelky z hor - jedna pohádkově mýtická (o Hanesovi), druhá pohádkově fatalistická (o Katarině) a třetí pěkně nohama na zemi (o fořtovi). Každá trochu jiná, každá psaná jazykem podtrhujícím její atmosféru, každá má něco do sebe.
Více u jednotlivých částí díla.

4 23.05.2022

Zvláštní kniha. Zvláštní tím melancholicko-meditativním stylem stejně jako autorčiny předchozí 3 romány. Ale musíte se k ní protrpět první půlkou knihy...
Celou první část (tj. polovinu knihy) jsem se musela přemlouvat, abych knihu neodložila. Hlavní hrdinka, porodní asistentka středních let tu většinu času „mluví“ o své pratetě, též porodní asistentce, cituje její slova i co o ní kdo řekl, ale celé je to takové odtažité, skoro dokumentaristické. Nemůžu si pomoct, ale na mě to působilo jako nějaká bezkrevná bakalářská práce :).
Pak ale přijde druhá část knihy a najednou se z toho vyloupne To, co se mi na autorčiných předchozích knihách líbilo. Prateta je zde sice stále středobodem vyprávění, ale citují se tu úryvky z jejích dopisů, novinových článků a třech nevydaných rukopisů, z kterých se postupně rýsuje až filosofický rozměr pratetina uvažování, s kterým značně předběhla svou dobu. Vše rámuje kontext porodů, kdy člověk přichází na svět (a někdy též vzápětí odchází).
Tuto četbu bych nedoporučovala (poprvé) těhotným, pokud se chtějí vyhnout četbě o bolesti a utrpení či nepříjemných překvapeních u porodu, které jsou pro porodní asistentku denním chlebem, ale (prvo)rodička potřebuje spíš (hlavně) ujištění, že všechno bude v pořádku.
Díky druhé části přimhouřím oko nad tou první a celkově hodnotím lépe. - Někdy se holt člověk musí probrodit balastem, aby mohl objevit perlu :-)
---
„Když člověk konečně pochopí, na čem ve skutečnosti záleží, je zpravidla chorý a ze života už mu příliš nezbývá.“
---
„Budeš svědkem toho, že to, co se nestane, hraje stejně tak důležitou roli jako to, co se stane.“
---
„Nikdo přesně neví, co to světlo je. Dá se sice měřit, ale nedá se pochopit.“
---
„Někteří lidé s sebou přinášejí světlo. Jiní se tě pokusí stáhnout k sobě do temnoty. Ne vždy to dělají vědomě.“

4 30.04.2022

Autorka beletrizovala životní příběh posledního tunguzského šamana podle vyprávění pamětníků. Jeho jméno a místo působení z pochopitelných důvodů změnila, ale to na autenticitě neubírá. Literárně je to sice poněkud slabší, ale z lidského a etnologického hlediska je to určitě velice zajímavá kniha, která obyčejnému smrtelníkovi může zprostředkovat pohled do tradičního života Evenků a jeho proměnu s příchodem bolševiků, kolektivizace a hlavně vodky. Můžeme nahlédnout do duchovních rozměrů života lidového šamana a hluboké moudrosti „lesních lidí“.
---
„Čekání se naučily jedna od druhé.
Dcera od matky.
Matka od báby.
Bába od řeky.
Lesní lidé říkají, že matička řeka odnáší veškeré utrpení a napomáhá čekání. Proto se jí každé ráno klaní.“
---
„Láska... to není, že se dva lidi do sebe zblázněj. (...)
U nás se láskou rozumí, že jednoho člověka k sobě dostaneš. A pak ho poznáváš, zjišťuješ, co to máš za člověka. A tak s ním žiješ. Je to tvůj člověk a patří k tobě. Stejně jak ty o něj, tak on se stará o tebe. A pak se dobře žije. Ostatní je blud a poblouznění - co vyprchá s další říjí.
Lesní lidé říkají, že láska - to je poznat svého člověka a naučit se s ním žít.“
---
„Jefima pak zavřeli na dva týdny do vězení a po tu dobu se radili, co s ním. Už jenom to, že ho museli krmit dva týdny, se nikomu nelíbilo. Sami aby pracovali a tenhle - je tu jako na krmítku. Pak konečně našli polehčující okolnost - že měl tolik dětí. "Je to otec velké rodiny," řekli a pustili ho domů. "Už to víckrát nedělej!" pohrozili mu. Jefim šel domů a hlasitě nadával, co že je to za vězení, kde člověka ani nenechají, aby se aspoň ohřál.“

4 09.04.2022

Werfel v této knize dokazuje, jak skvělý je vypravěč. Výborné květnaté popisy míst a popisy lidí zevnitř i zvenku, kterým dnes již zastaralý jazyk dodává zvláštní kouzlo. Autor vám představí nějakou postavu a úsporně, leč výstižně vám shrne její život, takže ihned chápete, proč ji máme teď zrovna v této situaci a s těmito myšlenkami.
Werfel je můj nedávný objev a spolu s Jaroslavem Havlíčkem či Václavem Řezáčem zaujal čestné místo mezi méně známými českými autory (i když u něj to "český" je ve velkých uvozovkách).

4 13.03.2022

Dobře píše, ten pan Camus, ale protože jsme nedávno dost dlouho žili vlastní příběh o koronaviru, cizí příběh o moru si přečtu někdy později. Zatím tedy odloženo, leč určitě ne proto, že by to bylo špatně napsané.

Vyprávění starého člověka, který díky rokům stráveným touláním, zahradničením a pobýváním venku našel svůj vnitřní klid. Vyprávění o sobě, o tom, jak k tomu dospěl, a taky trochu o chytání krtků :-) Knihou prostupuje klid, smíření a přijetí koloběhu růstu a zániku. Připomněla mi trochu knihu Stařec a moře, kde starý rybář v klidném v jasnozřivém prozření náhle pochopí podstatu všeho a ten okamžik „osvícení“ už mu nikdy nikdo nemůže vzít.
Krásné, ale asi ne pro všechny.
---
„Bavilo mě toulat se bez cíle, dívat se na věci a snažit se jim přijít na kloub. Bylo to něco, co na mě otec nesnášel. Pamatuju si, jak mi jednou vmetl do tváře, že jsem „tak vypatlaný, že lezu ven do deště“, a jak mi přitom prolétlo hlavou: „Ale když déšť je tak zajímavý.“ “
---
„Jestli chcete chytit krtka, kupte si tři tunelové pasti. Budete potřebovat minimálně tři. Investujte do těch nejlepších a nejdražších, jaké seženete. Zabít živého tvora by nemělo být ani levné, ani pomalé.“

4 16.01.2022

Příhody nezbedného kluka v ich-formě. Jako by na mě dýchl Poláčkův Péťa Bajza. Doporučuju.

4 22.11.2021

Vynikající psychologický román.
Čtyřicetiletý ztroskotanec Jindřich Aust se jednoho dne ve svém snění „potká“ s Vilémem Habou - a jeho obrazotvornost postupně o Vilémovi rozvine celý románový příběh. Spisovatelské „snění“ mu v reálném životě způsobuje různé svízele, ale postupně se ukazuje, že Vilém je mu vlastně jakousi „terapií“ - skrze něj si třídí vlastní myšlenky a nahlíží svůj život z nečekaných úhlů, občas i něco jasnozřivě předpoví.
Autor zde skvěle vystihl, o čem je (má být) herectví a spisovatelství a potažmo umění obecně. Proč tak rádi čteme a chodíme do divadla. Protože skrze literární postavy můžeme růst a moudřet, aniž bychom museli zažívat všechny nezdary na vlastní kůži.

Skvěle propracovaný děj, krásný květnatý jazyk (třeba „teta se všustila do kuchyně“). Bez ohledu na pozdější Řezáčovy politické excesy je tohle opravdová knižní lahůdka. Vřele doporučuju.
---
„Na ubruse mezi námi se procházela moucha a ohledávala houskové drobty.“
---
„Kdo ví, snad se v mém mozku nerozhoduje pouze o Vilémově osudu, nýbrž i o mém vlastním.“
„Stvořil jsem postavu, a ona mi ukazuje světy, o nichž jsem neměl tušení, nebo tušil-li jsem je, do nichž jsem nedovedl vstoupit. (...) Vilém, zrozený z mých představ a z touhy stvořit nějakou postavu, stává se mým učitelem a vtiskuje mi svou vůli.“

4 08.08.2021