meluzena komentáře u knih

Knížka mi evokovala vynikající film Volný pád, kde vcelku spořádanému Michaelu Douglasovi prostě jednou rupnou nervy, čímž spustí domino destrukce s tragickým koncem. Ale protože Vlčí léto laponského mlynáře není hollywoodská produkce, vše je trochu jinak, a to je moc dobře.

Gunnar Huttunen je vcelku neškodný podivín, který starousedlíky irituje už z podstaty – přišel odněkud z jihu, nikdo o něm nic neví, koupil starý mlýn, opravil hoblovku na šindele a daří se mu, místní mládež místo aby spořádaně seděla doma, vysedává u něj a směje se jeho vyprávění a předvádění různých zvířat; a nejhorší je, že v noci občas vyje tak, že se rozštěkají psi v širokém okolí a nikdo se nevyspí. Svoji nelibost starousedlíci dávají nepokrytě najevo, aniž si připustí, že tím provokují mlynářovu potrhlost.

Tahle tenká knížečka pobízí k zamyšlení na téma normality – co jsme ještě ochotni tolerovat a kam až jsme ochotni zajít, abychom se zbavili toho nenormálního. (Anebo co je kdo ochoten tolerovat nám?*)

Celá knížka je výborně napsaná, má svižné tempo, výborná je též směsice charakterů vč. samotného Gunnara. Celé vyprávění je lehce švihlé a závěr tomu všemu dá korunu. Určitě doporučuju k přečtení.
-------
*) ...protože co když jste tím Gunnarem vy? Co když jste v očích vašich sousedů obtížným hmyzem třeba proto, že máte pět opravdu živých dětí nebo cvičíte v paneláku na trombón nebo máte štěkací psy? Nebo jste jiní=divní třeba tím, že sekáte trávu starou sekačkou (neřku-li kosou), chodíte pěšky, jezdíte vlakem, nejíte maso, nebo co já vím...? Co byste udělali vy, kdyby na vás dělali hon jako na Gunnara?

4 14.08.2018

Výborná „staromódní“ detektivka, kde čest a spravedlnost jsou nejvyššími hodnotami. Trochu mi to připomínalo detektivky s Herculem Poirotem - dobrý příběh, žádné moderní vymoženosti, žádný stres ani cool výrazy, což bylo velmi příjemné.

4 05.08.2018

Elon Musk je bezesporu neobyčejný člověk. Nadprůměrně inteligentní, cílevědomý, s výjimečným technickým nadáním, obrazotvorností, fotografickou pamětí a téměř nadlidskou odolností vůči psychické zátěži. Nesnáší lajdáky a hlupáky, kteří (mu) brání v uskutečňování cíle nejvyššího, a sice záchrany lidstva - viz úryvek:
„Možná jsem jako dítě moc četl komiksy,“ řekl Musk. „V komiksech jde skoro vždycky o to, že někdo zachraňuje svět. Připadalo mi přirozené, že by se měl člověk snažit svět zlepšit, protože opak nedává smysl.“

Profesionálně napsaná kniha, která Muska ukazuje z různých úhlů pohledu. U každé kontroverzní záležitosti je předkládána Muskova verze, i verze protistrany (pokud byla ochotna autorovi poskytnout rozhovor), není to ani bulvár ani suchý výčet faktů ani odborné čtení.
Knížka má šmrnc a předkládá čtenáři velikánskou mozaiku, v níž je radost si číst.

Nezapomenutelná, výborně napsaná kniha, která má ohromnou sílu a hloubku. Kniha, o které se nedá moc dobře psát, protože všechno zní divně plytce; kniha, kterou si prostě musíte sami přečíst.
Oslava touhy po životě, opravdovosti a lidství se silným protiválečným poselstvím. A nejen protiválečným - ony totiž obě světové války, vítězný únor i srpen 1968 mají jedno společné: bezpráví, utrpení a plíživý strach, kterým se člověk nemůže bránit a které ho přesto fatálně ovlivňují.

Knihu naprosto geniálně vypráví dům, v němž se během let vystřídaly tři různé rodiny. Dům - nestranný, a přesto nepřetržitý pozorovatel, který vidí a slyší i to, co se před ostatními pečlivě skrývá, co jde až na dřeň a co vás dostane (pokud to k sobě pustíte).

4 15.07.2018

Paralelní příběhy Smrtě a Rumpála Žičky a jeho nemrtvých přátel jsou tak černohumorně báječné, že už jen kvůli nim stojí za to tuhle knížku shltnout. Navíc nabízejí řadu podnětů k zamyšlení na téma smrti a žití, a to s jakousi samozřejmou lehkostí.
Bohužel se v knize vyskytovaly ještě další příběhové linie, které mě zdaleka tak nebavily, ale nutno přiznat, že i u nich jsem se nejednou rozesmála na celé kolo.

Autorka vypozorovala různé zákonitosti v chování koček a načetla mnoho literatury na toto téma, takže svá pozorování podkládá důkazy z literatury. Dozvíte se třeba o zrcadlových neuronech, o frekvenci vrnění, která urychluje hojení, nebo o kocourovi, který v LDN neomylně ohlašuje smrt pacientů několik hodin předtím, než nastane. Tahle „vědecká“ stránka knihy je umně proložena konkrétními příběhy autorčiných koček, takže na své si přijdou i kočkomilové, které až tak netrápí, PROČ se to děje, protože VIDÍ, že se to děje :).
A kdo nechce číst žádný text, může se potěšit nádhernými fotografiemi (ta na obálce knihy je malou návnadou).

4 09.05.2018

--- „‚Nechrápu, že jsem tak popuštěný právě v den, kdy by člověk štěkal alespoň pár kámošů?‘ myslel si Reverendolf.“
--- „Staroměstská zadnice je velmi histerická zvláště svými starými věcmi, keré sou podělky a král Anna tam nikdy nespal, to vám povídám. Mezinárodní smetiště je výholné pro letadla, chcete-li (která již nemají vládní bobrovod)...“
--- „Je na I.T.B. příliš mnoho reklamy? Zdá se, že je tomu cvak. Co se mě kýče, myslím, že podvádějí skvělou ptáci. Ale v přísadě dodumentárních pohadů BBBC - výtočné, i když to říkají oni samy.
9½ lidjí se koupá na I.T.B. A koupají se na BBBBC. Šichni vosytaktní čtou Mladou Frantu nebo Lihové noviny nebo Despekt kromě Borka Pokrývky.“

Smršť podobných ptákovin, kterou by asi vymyslel každý třetí (a po dvou panácích i každý druhý) gramotný a hravý člověk. Ale vydat knižně si to mohl dovolit pouze John Lennon na vrcholu slávy.
Lehká hra se slovíčky se nezatěžuje hlubokými myšlenkami ani pointou - prostě si jen tak blbne a užívá si to.

Paul to trefně shrnul hned v úvodním slově: „Určitě se najdou chytrolíni, kteří se budou divit, že něco z toho nedává smysl, a jiní budou hledat skryté významy. (...) Nic z toho nemusí dávat smysl, a pokud to vypadá legračně, pak to stačí.“

PS. Velká poklona překladateli!

4 09.05.2018

Hlavní hrdinka si zřejmě neuvědomila, že „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Nedala si říct, že „Jiný kraj, jiný mrav“. Inu, „Kdo chce kam, pomozme mu tam“... A tak na vlastní kůži zažila, že „Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Možná si pak vzpomněla na české „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale do zpěvu jí nebylo. Pak už bylo „Pozdě bycha honiti“...
A ponaučení? „Křivého ani bitím nenarovnáš“.
Cizince prostě nezměníš na našince, tak se nejdřív dvakrát rozhlédni, do čeho jdeš. (Nojo, jenže když se do toho vloží hormony, rozum nemá šanci, že.) Za tohle poselství hvězda navíc.

4 24.03.2018

Báječné čtení na posílení mozkových závitů, břišních a mimických svalů, a taky svalů ruky, protože jedinou vadou téhle dvojknihy je její váha (683 stran na křídovém papíře vyšší gramáže z ní dělá nepraktickou cihlu, u níž budete zvažovat, zda si ji vezmete jako čtení na cesty :).

K obsahu Pyramid i Stráže! Stráže! viz komentáře u samostatného vydání každé z nich.

4 14.03.2018

Jemná pozvánka do nepoznaného světa, která svým výtvarným zpracováním ještě umocňuje snovost vyprávěného.
Krásná kniha, která působí jako závan neodbytné myšlenky, že náš svět zahrnuje mnohem víc, než jen to, co jsme schopni logicky pojmenovat a systémově zařadit.
---
„Slyším hluboký hlas svého otce. „Pročpak tu sedíš ve tmě?“ ptá se.
Černá je barva noci, magie a stínů, neznáma. Do černé si můžete promítnout všechny své sny - nebo noční můry.
Černá je dokonalé pozadí pro hvězdy i pro naději.“
---
„Když ten velký cestovatel ležel na smrtelné posteli, shromáždili se u něho jeho přátelé a naléhali, aby se zřekl toho, co jim v jeho knize připadalo k nevíře - aby otupil její zázraky soudnými škrty, on jim však odpověděl, že nevylíčil ani polovinu toho, co ve skutečnosti spatřil.
Vladimir Nabokov: Dar“

4 25.02.2018

Zvláštní kniha. Velmi zvláštní.
Trochu jako z jiného světa. Jemná a citlivá, a hlavně velice lidská.
Zároveň vlastně dosti obyčejná (a přitom tak neobyčejná) - taková nenápadná (osmilistá) růže mezi trním.
Jedna z těch, na které se jen tak nezapomíná.

4 14.02.2018

Knížečka, která s nadhledem a humorem objasňuje vybrané gramatické nuance a uvádí je do souvislostí + nabízí fígle k jejich zapamatování. Není to učebnice v pravém slova smyslu, ale je smyslu-plná. Doporučuji učitelům i učícím se.

4 23.11.2017

Žij každý den jako by byl poslední, protože možná je....
Otřepané schema nesourodé dvojice a lá Pretty woman se v tomto případě úplně nekoná, protože on je po autonehodě na vozíku a ona je najatá pečovatelka. Nejdřív to skřípe, ale pak - kde se vzala, tu se vzala - láska.
Jenže co s tím, když milovaný nesdílí její představu o společné budoucnosti? Pokud dovolíme lidem, aby byli šťastní podle jejich vlastních představ (i když nás samotné to hodně bolí), teprve pak je to opravdová láska. (Ovšem to už je „vyšší dívčí“...)

4 01.09.2017

Vlastně stejně skvěle napsaná kniha jako první díl. Jen už píše o věcech, které člověk třeba nečte tak rád.
Dočítáme se o hrdinských činech, nad kterými se tají dech, ale i o slizských bezpáteřních zrádcích. Čingis masově zabíjí už nikoli pouze z nutnosti přežít, a ač stále geniální vojevůdce, selhává jako otec i manžel, a i jako „obyčejný“ panovník.

Rozhodně ale stojí za přečtení.

4 03.07.2017

Mrzí mě to, ale na rozdíl od mnoha komentářů já nadšení z této knížky nesdílím. Možná nedokážu najít konkrétní důvody, ale po dočtení cítím jakousi pachuť, jako bych byla podvedená. Přijde mi, jako by autorka nevěděla, o čem to chce napsat a v jakém žánru. To, o čem píše anotace (pohádkovost, možná magický realismus) je jen kus knížky (a je opravdu nádherný). Jenže pak člověk dostane ránu mezi oči, že nene, to všechno je reálné, drsně lidské a vysvětlitelné, a pak zase nene, hleďme na ta kouzla - atd., několikrát dokola. V reálných kusech mi překážela pohádková prvoplánovost a ne-uvěřitelnost postav a jejich vývoje.
Z pohádky a reálu udělala autorka roládu a několikrát nás nachytá, že to je přeci reálno a pak zas, že to přeci není reálno – jako by si pohrávala s čtenářovou důvěřivostí a vždycky z něj udělala hlupáka, že jí na to zase skočil. Pro mě to přelévání mezi nimi pohádkou a reálnem tam a zase zpátky nefungovalo, nedrželo to pohromadě.
Tohle tančení mezi žánry a tahání čtenáře za nos chce mistrovskou lehkost a eleganci, aby se čtenář zasmál sám sobě, což se tady podle mne nepovedlo. Jako by autorka chtěla zvládnout víc, než na co stačí.
Asi si radši najdu a přečtu onu starou ruskou pohádku o Sněguročce.

3 23.03.2024

Po knížce jsem sáhla úplně naslepo. Texty mi evokovaly začouzené hospody někdy nad ránem a tomu odpovídající promluvy. A teď koukám, že to asi je autorovo přirozené prostředí :) Na to člověk musí být v tom správném rozpoložení a mně to nesedlo. Odloženo.

Středoškolská učebnice s poměrně dost vysoko nasazenou laťkou. Je tu hodně příkladů, kde si nevystačíte s prostou aplikací vzorců/postupů z právě probrané látky, ale musíte aplikovat i další učivo a nasadit logické myšlení.
Pokud máte matikáře s mozkem jako paní Petáková a vám samotným toto nadání chybí, máte problém. Kniha obsahuje pouze zadání a výsledky, nic nevysvětluje, neuvádí žádné vzorově řešené příklady.

3 15.10.2022

Richard Bach se nám svým typickým způsobem - alegorickým příběhem snaží sdělit / připomenout, že nejsme jen ta fyzická existence žijící tady a teď; kratičký text v krásných akvarelových ilustracích.
---
„Jediné, na čem záleží, je stvořeno z pravdy a radosti, nikoli z plechu a ze skla.“
---
„Nejdůležitější je, abys poznal celou pravdu. Než ji poznáš, než ji dokonale pochopíš, bude se ti pomocí strojů, lidí a ptáků jen po kouskách odhalovat. Ale pamatuj, že naše neznalost ještě neznamená, že pravda neexistuje.“

3 02.08.2022

Vynikající psychologický román, ve kterém se postupně skládá (a prostřednictvím retrospektiv doplňuje) obrázek života nadaného malíře Vasiljeva, který si zrovna prochází krizí po padesátce. Autorovy košaté věty a květnatý jazyk výborně vystihují Vasiljevu podstatu - velice vnímavého, umělecky cítivého, jehož cvičené oko "vidí za roh" a v pohledu či gestu skoro fyzicky vnímá pocity druhých lidí, pročež i jeho tíživá prázdnota je kromobyčejně hluboká.
Ilja, jeho přítel z dětství, vždy naopak vynikal trochu lehkomyslným nadhledem a sympatickou vůdčí sebejistotou. Narukovali jako mladičcí dobrovolníci a po jedné bitvě Ilja zůstal nezvěstný. Po 30 letech se najednou objeví, živ, jako italský občan a Vasiljev bojuje z rozličnými protichůdnými pocity, které chápeme o to víc, oč déle čteme, protože život je neustálá volba - denně činíme spoustu rozhodnutí, která mohou mít i dalekosáhlé důsledky.

Přemýšlivé dílo, osvěžené občasnými hláškami bodrých postav. Neplytké čtení pro lidi, co na knihu nespěchají. Můžu doporučit.
---
"Vasiljev, hřejivě ukolébaný skleničkou vodky s citrónovou příchutí a nejspíš ještě s příměsí jakési neznámé byliny, ale také dobromyslným duněním obhroublého hlasu přítele Lopatina, ochotného bez dlouhého váhání připojit se ke každému jeho nápadu, i kdyby byl sebebláznivější, nyní mlčel a uvažoval, že ještě není v životě všechno ztraceno, existuje-li takovýhle Lopatin, který hodně viděl a hodně pochopil a který ho má rád."
---
"Táhne jí šedesátka, holubičce, staroba už jí dávno čouhá očí, ale ona, babizna jedna, by pořád mermomocí chtěla hrát dvacetilé, herdekbaba omšelá! Nevyloudíš zvuk balalajky, pánev-li v ruce držíš."
---
"Jak říkají Francouzi, nikdo neví, nač je lidem pravda, ale všichni vědí, nač je jim lež."
---
"Je správné, aby se ztracený syn vracel do svatých míst? V dnešní době se romantika nevyplácí. Kde hodovní byl stůl, tam rakev stojí dnes."
---
"Jednou při takovém tichém pokašlávání, které otce zřejmě dusilo, se Vasiljev zamračeně otočil a střetl se s jeho strnulýma, chrpově modrýma stařeckýma očima, které mu říkaly: Promiň mi to, promiň. - Pak se otec dusivě rozkašlal a usmál se přes vytrysklé slzy, jako by se omlouval, že stále ještě žije.
Tento trpitelský úsměv si Vasiljev zapamatoval na celý život."
---
"Příšerná debilita, rozumíš, blbost na kvadrát, nekonečná tupost! Zabedněnost, jinak se to nedá nazvat! Aby očistili špínu z nehtů, useknou celou ruku. Po nás třeba potopa. Nenapadne je namáhat si hlavinky, co bude zítra."
---
"ʻMilá Viko! Pokud jde o blbce,ʼ pokusil se Lopatin pohrát s jejími slovy, ʻje třeba v sobě vypěstovat blbuvzdornost. Nebo je prostě jenom brát na vědomí, vzhledem k jejich početní převaze.ʼ"

3 22.07.2022

Občas si zatrhnu nějakou pasáž, která mě v knize zaujme. Tady bych si skoro mohla zatrhnout celou knihu, včetně autorovy předmluvy :) Dlouho jsem si myslela, že Michel Faber je jediný současník svého druhu (který se s lehkostí trefuje do nejhlubší podstaty aniž by drásal) - tedy kromě Pavla Čecha a Shauna Tana samozřejmě, ale ti na to jdou přes obrázky. Teď už jsou dva.

Svěží, mnohovrstevnaté, přemýšlivé. Určitě doporučuji.

3 26.05.2022