memphisz komentáře u knih

Napsáno v roce 1937, po letech zpráv o zbrojení nacistického Německa nebo fašistické Itálie. V Evropě byly v 30. letech na vzestupu mnohé militaristické a nacionalistické pravicové režimy, jako frankistické Španělsko, horthyovské Maďarsko, Řecko za Metaxase, Portugalsko za Salazara, Rakousko za Dollfusse... Proměna Evropy byla zřejmá a hrozba války všudypřítomná. Demokratického Čapka situace musela velmi znepokojovat. Není proto divu, že napsal takto protiválečnou hru. Vystihl v ní ale nejen zbytečnou ničivost války, ale také touhu diktátorů po válce a slávě a také fanatizaci davů. Jako kulisa se jeví pandemie hrozné bílé nemoci, která ale po covidu nabrala novou relevanci. Čapek skvěle vystihl "typickou českou rodinku", která z tepla vlastního bytu komentuje dění, kterému až tak nevěří. A vystihl i neschopnost vlády situaci řešit.

17 01.06.2024

Popravdě je to brakové krimi plné klišé a někdy i již vyvrácených kriminalistických postupů, ale bylo to napínavé a prostě mě to nepustilo. A to i přesto, že jsem totožnost vraha odhadl již před půlkou knihy, což se mi většinou nestává.

Carter přišel s dalším tvrdohlavým detektivem se zálibou ve whiskey a s drsnou skořápkou skrývající bolest z přílišné přítomnosti smrti. Vykreslil neutěšený svět Los Angeles plného prostitutek, pasáků, zvrhlých večírků, drog, násilí a vražd. Prostě, kde je moc peněz, tam padají i ty poslední morální hranice. Má to jak starý noirový, tak syrový nádech moderního krimi.

U knihy nemusíte moc přemýšlet, vypněte a pusťte se do honby za brutálním sériovým vrahem!

16 27.03.2022

"Tady to je krutý kraj." Dramatické osudy několika propletených havířských rodin z Karviné ukazují, že život na přelomu století nebyl zrovna procházka růžovou zahradou. Líbí se mi, že se autorka nebojí pustit do sociálních a třídních problémů, národnostních problémů a dalších identitárních sporů. Občas je to tedy jen letem světem, ale to lze odpustit, jelikož je to pořád především román. Ale je velmi záslužné, že se tato témata a historie dostanou k širokému čtenářstvu a ještě takto čtivou cestou. Někdy je to také vtipně psané s vědomím toho, co se v následujících letech stane a ty skoky (střihy) to hezky podtrhují. 20. století bylo temné a ani další desetiletí tak nebudou pro obyvatele Karviné příliš světlé a dobré. Další díl této ságy tedy jistě na tempu neubere.

14 15.02.2021

Hnusné čtení! Několikrát jsem musel knihu odložit a občas se přemáhat k ní vrátit. A proč toto není negativní recenze, i když se tak může na první pohled zdát? Protože přesně takto se má člověk cítit, když mu velký spisovatel představí život v přílišné nespravedlnosti.

Joadovi představují malé lidi v soukolí vyšších zájmů, kterými ale není dobro, nýbrž výdělek. Bezskrupolózní, egoistický, nelidský výdělek. Příběh z velké hospodářské krize z první ruky. Trefné na tom je, že běžný farmář ani nevěděl, proč se mu to vše děje. Musely to být opravdu těžké časy. Bez informací, pochopení, sociální péče a schopnosti státu s tím něco dělat.

Tisíce lidí se vydávají na cesty, masy se dávají do pohybu. Co je zvedlo nevědí, ví jen, že musí odejít. Někdo říká, že to chtějí banky na vzdáleném pobřeží. Ano, banka, ta za to může. Ne vlastník, ne obchodník. Ti se jen všichni snaží dělat, co umí - levně nakoupit a draze prodat. Neustávající příliv chudých pracovníků snižuje cenu jejich práce, a tak vlastníci velkých sadů a plantáží více a více rozšiřují zprávy o dostupné práci. Aby šla cena více a více dolů. Budete pracovat? Ale za tuhle mzdu se neuživíme, umřeme hlady. Jestli nebudete pracovat vy, tak támhleti budou. Už čtyři dny nejedli, a mají děti, taky hladové. Bezpráví a hnus. Hrozny hněvu zrají sice k vinobraní, ale to v knize nepřijde. Jedinou útěchou tak jsou drobná dobrodiní nejchudších mezi sebou.

14 01.06.2019

No, je to těžké. Houellebecq se současně dopouští trefných popisů (stárnoucí profesor v západní zemi 21. století) a naivní fabulace (styl vlády islamistů). Dopouští se toho ale skvělým jazykem a s literárním umem, takže mu to snad lze odpustit.

Hlavní postava je čtyřicátník, profesor za svým zenitem. Tak trochu nihilista, tak trochu misantrop, tak trochu samotář, ale hodně egoista, macho a konzerva. Sice kritizuje starší, které označuje za typické měšťáky, ale sám je boomer jak vyšitý. Mladými naopak opovrhuje. Vnímá je jen coby své studenty, a to tak, že studentky jako potenciální sexuální výstřelky a studenty jen jako otravné zvědavce.

Muslimové jsou představeni jako schematické postavy, které chtějí, aby se ženy ve Francii více zahalovaly, jedlo se více halal, byla zavedena polygamie s nezletilými dívkami, více se učil islám a aby se francouzské víno nahradilo libanonským. A nic víc. I don't think so, mister...

Přitom hlavní postava nechce nic jiného než hospodyňku, která by se občas proměnila na "holku". Muslimská vláda se ho dotýká pouze, když je on na něčem omezen. Zahalování žen mu nevadí z principu, ale vadí mu, že už neuvidí vnady kolemjdoucích. A jak si má, sakra, vybrat ženu, když nevidí její tělo? Nevadí mu omezení svobody vzdělání, ale že už nemůže učit na univerzitě. No, ale když se to vše překoná a zjistí, že je to vše trochu jinak, tak rád přijme novou víru, že.

Hlavní postava, François, vlastně o islámu nic moc neví. Ví toho celkově málo, ale je expert na Huysmanse, ve kterém vidí svého souputníka, vzor a ideál. Rád se k němu vrací, a to nejen knižně, ale také v představách a názorech o životě. Dekadence byla, je a bude. Stejně jako tzv. zbyteční lidé (postavy).

Jestli někdo tvrdí, že je tahle kniha kritikou islámu, tak ji asi nečetl dost pozorně. Spíše je kritikou bílého může ve středním věku, který se ztratil v moderní době, odcizení a samotě, a z toho plynoucí odměřenosti a zlobě, a chce se vrátit do starých dobrých časů, kdy byl ve všech ohledech na vrcholu. Nebo si to aspoň slepě myslí.

Chci věřit, že to Houellebecq psal celé záměrně očima své hlavní postavy a proto tam jsou i zmíněné lapsy. Proto tam není téměř žádná ženská postava a ty které tam jsou, jsou jen pasivními sexuálními objekty. Proto jsou sexuální scény líčeny spíše vulgárně než jako vzrušující. Snad je vše podřízeno chorobné mysli Françoise a ne Michelově.

13 21.07.2019

O něco méně napínavé než předchozí díl. Bylo tu více postav, motivů i vyšetřování a děj tak plynul o něco pomaleji. Opět ale velmi čtivé a vše lehce uvěřitelné a představitelné. Vraždy znovu brutální a plné otevřeného násilí. Exploatace, ale tak nějak návyková.

11 24.04.2022

Úchvatná knížka popisující naturalistický svět segregačního jihu USA očima inteligentní malé holčičky. Kniha se zabývá řadou témat: dospíváním, romantickou vzpomínkou na dětství, rasismem, masovostí společnosti, diskriminací, bezprávím a mnohým dalším tématům. Ovšem vše se děje tak nějak na pozadí. Díky vypravěčce jsou velká témata stejně důležitá, jako jakou hru bude s kamarády odpoledne hrát. Jsou díky tomu lehká a nevnucují se, jakoby samozřejmá. Takoví jsme byli.

11 13.02.2019

Výborný civilní popis jednoho běžného dne v pracovním táboře kdesi na Sibiři. Kniha je napsaná svým způsobem humorně a s odstupem, přesto zachycuje vše absurdní a špatné, co režim nabízel.

"Podle papírů zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal - ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německé výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali - prostě úkol."

11 23.07.2016

Výborné dílo z počátků českého sci-fi, nebo přesněji meziválečného objevování surrealismu. Weiss ho napsal v roce 1929 a jako námět použil své halucinogenní tyfové sny z doby uvěznění v zajateckém táboře na území Ruského impéria v první světové válce.

Weiss současně představuje jednu z prvních novodobých dystopií. A jde o alegorii na kapitalismus! Ohisver Muller pohádkově zbohatl poté, co získal monopol na těžbu nové základní suroviny. Skoupil svět a jako svou pýchu postavil dům o tisíci patrech, který nazval po sobě - Mullerdóm. V něm nabídl lidem nejnovější technologie a všechny požitky, které si lze koupit. Nicméně to je vykoupené silně třídní společností. Ve spodních patrech žijí boháči v luxusu. Čím výše se ale nacházíte, tím jsou podmínky nuznější a práce těžší a špinavější. Sám Muller pak společnost ovládá jako bůh, kterého ze sebe dělá. Většina obyvatel tohoto uzavřeného města je proto nešťastná a v horních patrech začíná bujet revolta. Do toho se na schodišti probouzí hlavní protagonista, Petr Brok, který má za úkol celý systém zničit.

Celé je to na svou dobu trhlé a velmi fantasktní. Z pohledu sci-fi nadčasové. A v něčem mi to připomíná díla skvělého Alejandra Jodorowskyho.

10 19.06.2024

Velice poutavé sci-fi, do kterého je zahrnuta spousta fyziky a technologií, díky čemuž to celé působí věrohodně. Oproti prvnímu dílu je děj lineárnější a soustředí se na projekt Mandala. Jelikož všudypřítomné sofony zmrazily na Zemi základní výzkum, naděje lidstva ve vítězství v bitvě, která má přijít za 400 let, je vložena do mozků čtyř meditátorů - stratégů, kteří musí svůj plán na vítězství úkryt před sofony ve své fantazii.

Následuje 400 let deprese, rozvratu, nové naděje, technologického pokroku, radosti, domýšlivosti, arogance, nového úpadku, paniky, odevzdání se a následného zavržení. Lidstvo se točí, jak si zrovna myslí, že si ve střetu s Trisolarany stojí.

Bavila mě více první polovina než druhá, která se odehrává v budoucnosti. Nic to ale nemění na tom, že autor to má hodně promyšlené a je schopný přijít s chytrými zápletkami a zvraty. Ačkoliv to místy působí rozvláčně, nakonec se vždy dojde ke skvělým pasážím, u kterých si člověk řekne jen "wow".

10 25.08.2023

Napínavý příběh ze zlaté éry Hollywoodu. Před kamerou vzniká další z prostých noir filmů s drsným hrdinou a blonďatou dívkou v nesnázích. Zatímco za kamerou se odvíjí propletený příběh vraždy, všehoschopných mocných a útrpné deziluze o spravedlnosti. Brubaker přináší další své pověstné krimi zasazené do doby honu na skutečné i domnělé komunisty v zábavním průmyslu a čerstvých traumat z války zalitých hektolitry alkoholu. Pozlátko Hollywoodu a života celebrit přitom nemilosrdně koupe v hnusu reality - zneužívání a vykořisťování - tahle branže tě semele, ale nikdy nevyplivne, bude tě ždímat do poslední kapky.

Studio se o všechno postará, ty si jen dej pozor, ať se mu nepřipleteš do cesty!

10 03.11.2020

Válku s mloky napsal Čapek v roce 1935 a obecně je vykládána jako protinacistická antiutopie. To je ovšem zjednodušení, jelikož ať už samotná válka, nebo rozpínavost mloků při hledání "životního prostoru (lebensraum)", se děje až v samotném závěru knihy.

Vyvrcholení předchází roztříštěný popis historie mloků od jejich nálezu v exotickém orientu, přes jejich polidštění, zotročení a vykořisťování, až po jejich světovou dominanci. První část tak působí jako kritika kolonialismu (nalezení "zvířeckých" domorodců a místních zdrojů (perel) a využití domorodců k jejich těžbě). Druhá část působí jako kritika kapitalismu (firmy vytvoří koncern, který sdruží podniky zabývající se vším kolem mloků - potrava, chov, rozvoz, množení, prodej na práci apod.). Třetí poté jako kritika války a dobývání (nejdříve lidí, kteří dobývají moře a uvažují o ozbrojení mloků, a poté mloků, kteří začnou dobývat souš).

Zvláště v první půlce je výrazným prvkem satira, ve které si Čapek bere na paškál jak bohatou elitu, tak lidskou patetičnost.

Zvolená forma, Zvláště v druhé části - zápisky, studie, novinové články, přednášky apod. dává celé antiutopii věrohodnost vlastního fikčního světa. Ovšem čte se to dost náročně. I pro značnou hutnost textu, nejrůznější drobné poznámky atd. Je to velmi komplexní dílo, které není tak přímočaré jako jiné Čapkovy knihy.

9 30.06.2024

Má to atmosféru a chvílemi to dokáže být opravdu mrazivě strašidelné. Hlavně se mi líbí, že k tomu není prakticky nic potřeba. Jen les a podivné situace. Ale jinak nejde přejít, že tam jsou blbounké ploché postavy plné stereotypů - ženy jsou jen marnivé a načančané a chlapi jsou prostě chlapi, kteří chtějí řešit chlapské věci a nad rozmary žen jen kroutí hlavou... A škoda, že závěr nenechal víc rozuzlení na fantazii.

9 03.03.2023

Mladý Thoreau byl ve čtyřicátých letech 19. století natolik unavený civilizací, že se uchýlil k experimentu života v lesích. Sečtělý intelektuál si vypůjčil sekeru a odešel k jezeru Walden, kde squatoval následující dva roky. Symbolicky na americký Den nezávislosti začal kácet stromy a stavět svou chatrč. Celé léto a podzim poté trávil stavbou, obděláváním půdy, sběrem a rybolovem. Když si zajistil základní potřeby, začal kontemplovat nad vztahem člověka a přírody. Potvrdil si, že kdyby žil člověk skromněji, nemusel by se lopotit těžkou prací a jeho zásahy do krajiny by nebyly tak nezdravé. Sám pracoval jen dle aktuální potřeby a z vlastní vůle. Zbytek času věnoval pozorování fauny a flóry. "Nadbytečné bohatství umí pořídit jen nadbytečné věci".

Raný ekolog Thoreau došel ve svých úvahách ke kritice touhy po majetku, spotřební společnosti a odcizení od přírody. Laickým jazykem kritizoval vytěžování krajiny pro peníze, narušování původních ekosystémů a přivlastňování si přírodních zdrojů. Volal po tom, aby lidé znovu našli své místo v přírodě, pochopili ji a tím jí přestali škodit.

Neprosazoval zpátečnictví - naopak v řadě témat byl na svou dobu pokrokový -, měl jen zásadní obavu o budoucnost přírody ve světě, kde člověka zajímá jen vlastní komfort a bohatství. A tím se kniha stává velmi aktuální i dnes. Je až překvapující, do jaké míry jeho tehdejší obavy stále znějí.

9 10.07.2022

Tu knihu jsem četl pár měsíců. Po rychlém rozjezdu jsem ji na čas odložil a věnoval se jiným. Možná proto mi na konci přišlo, že Jana a Ninu znám dlouho a že Janovy city prožívám spolu s ním. Možná to bylo i tím, že jsem knihu začal číst v blízkosti a dočetl v samotě. Jana jsem tak chápal. Sám jsem měl svou Ninu. Nebo spíše kompilát Nin. Skončily stejně. Stejně nevěřícně pro mě a jasně pro ně. Něco se rozbilo. "Láska není vlastnická a majetnická. Asi nemá být na celý život. Je to jen prostředek pro přepravu mezi dvěma místy v životě." Románová Nina to říká stejně, jako reálné. Taková je doba. Taková je láska.

Jan Němec napsal úchvatnou intimní zpověď jednoho vztahu dnešní generace. Z jednoho - vlastního - pohledu. Při experimentování s formou románu. Někdy to funguje víc, někdy méně, ale celkově se mu podařilo do knihy dostat mnohem víc, než jsou slova. "Mohl to být buď život, nebo román."

9 21.06.2020

Kniha, kterou by si měl přečíst každý. Zejména by se hodila do povinné literatury na školy. Daniel Prokop v ní totiž nenásilně učí, že sociální jevy mají složitější původ, který je často skrytý nebo dokonce účelově skrývaný.

Témata, která jsou pro společnost zásadní, se řeší výrazně méně než ta mediálně vděčná. Často se jde po povrchu, přičemž skutečný problém, nebo řešení, jsou jinde.

Byl by z toho výborný dokumentární seriál. Kniha je ideální průvodce pro všechny, kteří chtějí více pochopit, co se to s českou společností a politikou v posledních letech děje.

9 03.05.2020

Střípky vzpomínek na dril na konzervatoři a na vyrůstání na kalbách v devadesátkové Praze. Stát se baletkou je očividně dosti hnusná záležitost, která v mladých dívkách vypěstuje akorát tak nenávist k vlastnímu tělu. Nekončící dril, hlad, vyčerpaní a bolest. To je denní chléb baletek od útlého věku, přičemž většina skončí naprosto vyhořelá ještě před svou dvacítkou. Když se do toho ještě zamíchají drogy a klubový život, je jasné, že řada osudů nadějných tanečnic nedopadne vůbec dobře.

8 27.08.2022

Neuvěřitelně silná kniha ve všech směrech! To, co se dělo dětem původních obyvatel Kanady v církevních internátních školách až téměř do konce 20. století je děsivé. Mentální, psychické i sexuální zneužívání, bití, bičování nebo ponižování - to byl denní chléb systematické převýchovy z rukou kněží a sester-vychovatelek, která skončila kulturní genocidou. Přes 150 000 dětí bylo odňato svým rodinám a převezeno tisíce kilometrů, aby až do patnácti let snášely nekončící útrapy.

Kolonialistické choutky Britů a Francouzů zradily původní obyvatele a privlastnily si jejich zemi. Zahnaly je do rezervací a na oplátku jim nabídly jen malou náplast - daňové úlevy a sociální dávky. V rezervacích ale nebyla žádná práce, zato vysoká míra porodnosti, ale také domácího násilí, alkoholismu a kriminality. Kanada se proto v 19. století rozhodla k radikálnímu kroku - nuceně převychová všechny děti "indiánů". Vytluče z nich mateřský jazyk i zvyky. Vykoření je. Matky více dětí raději sterilizuje, často bez jejich souhlasu. Výsledkem byl dlouhý řetězec traumat předávány mezi generacemi "přeživších" a jen větší inklinace k patologickým jevům (vysoká míra závislostí, násilí nebo sebevražd). "Činíme, co jiní činili nám."

Státní omluva přišla až v roce 2008, ale tehdy ne pro každého a spíše z nutnosti. Druhá omluva z roku 2017 měla zakončit hojení. I proto, že přišla po rozsáhlém odškodnění obětí. Cesta k němu ale byla dlouhá a bolestivá. Kanada nakonec uznala utrpení obětí, nikdy však neodsoudila viníky.

8 27.12.2021

Kniha, která v průběhu několikrát změní žánr a přesně neví, čím chce být. Začíná to jako thriller z doby tuhého komunismu, hlavní "hrdina" je estébák, který má na svědomí nejeden brutální výslech, a nyní dostává případ mizejících dětí u Čebratě. Tam začne klasický mysteriózní Karika, který zde vytěžuje zápletku i prostředí své dřívější knihy "Strach". Do toho se ale pletou válečné partyzánské akce ze slovenského povstání, načež se kniha změní v totální akční nářez s honičkami, výbuchy, vyjednáváním o rukojmích apod. No a ke konci se to zvrhne do psychedelického blouznění v lovecraftovsky okultních kulisách s prvky akčního fantasy. Je tam toho moc a pro většinu ze zmíněného Kariku nikdo nečte. Takže samozřejmě nejsilnější část je ona karikovsky mysteriózní z první půlky knihy. Promarněná příležitost.

7 19.04.2024

Novela o vypořádání se se ztrátou. Delia se po smrti své matky snaží vyrovnat s jejím odchodem, což Ferrante balí do pátrání po podivných okolnostech její smrti. Delia se ovšem na své cestě za odpověďmi ve skutečnosti snaží pochopit, kým její matka byla a proč se chovala, jak se chovala. Delia se tedy vyrovnává nejen se smrtí matky, ale také s traumaty ze svého dětství v nefunkční násilné a machistické rodině. Postupně poznává, že její matka byla nezávislá žena s vlastními sny, touhami a bolestmi. Prožitky z minulosti tím dostávají úplně nový význam a Delia se po smrti přiblíží své matce Amalii tak, jak by za jejího života nedokázala.

7 04.06.2022