Metla komentáře u knih

„Doktorka z domu Trubačů“ zůstane bez hodnocení, protože mi přijde nepatřičné hvězdičkovat něčí útržkovitě popsaný život, směs vyprávění, pocitů a korespondence bezmála poetické. A byl to pestrý, bohatý život: plný vzdělávání, poznávání, boje s předsudky, odříkání, dřiny i lásky, byť se skrývala za strohou fasádou pragmatické, cílevědomé ženy – fyzicky drobné, ovšem duševně nesmírně silné. Obdivuhodná, odvážná a činorodá osobnost, jejíž pracovitost, obětavost a štědrost „odměnil“ osud nejkrutějším myslitelným utrpením…
Jak je možné, že jsem se o takovém Člověku (velké Č je zcela na místě) nedozvěděla z učebnic dějepisu nebo občanské nauky? No, snad už se do nich Vlasta Kálalová-Di Lotti dostala. V knize vydané v 70. letech se pochopitelně nedočteme o jejích problémech s komunistickým režimem, ovšem přímočará, zcestovalá lékařka s množstvím vlivných známostí po celém světě přirozeně musela být soudruhům mimořádnou osinou v rudých, opruzených zadnicích. Vzhledem k povaze doktorky s vysokým morálním standardem jsem si její politickou nepohodlností byla absolutně jistá ještě předtím, než jsem si na internetu dohledala protesty vůči popravě Milady Horákové a orodování za propuštění uvězněných legionářů. Román by neměl končit (v kontextu pozdějšího vývoje) absurdním chvalozpěvem na emancipaci v Iráku, nýbrž otevřeně přiznat, jak macešsky se ke své hrdé, výjimečné dceři zachovala její vlast.
Ráda bych příběhy této pokrokové dámy absolvovala trochu podrobněji, román poněkud připomínal koukání z okna při jízdě rychlíkem: sled míhajících se okamžiků, občas přistoupil někdo zajímavý a po krátkém či delším čase zase vystoupil. Vlasta Kálalová-Di Lotti se pro mě v uplynulých dnech stala hrdinkou a nedostižným vzorem, zanechala v mé okoralé duši nesmazatelné stopy.

„Šifrou mistra Leonarda“ si mě autor spolehlivě zaháčkoval, přesto trvalo nějakých 12 let, než jsem se dostala k jeho další (spíše předchozí) knize. Nespěchala jsem v předtuše, že ostatní Brownova díla budou jako přes kopírák. Bohužel jsem se asi nemýlila, „Andělé a démoni“ představili téměř totožné schéma: prostředí církve, znepokojivě tajemné společenstvo s neblahými záměry, tahání indicií z rukávu, pavědecké teorie i objasňování vcelku základních věcí, předvídatelné zvraty a logické kotrmelce. Vlastně mi hned ze startu nebylo jasné, proč k vraždě nebyla přivolána policie, ale profesor Langdon – vždyť stačilo poslat mu fotku symbolu a pokecat o významu přes telefon. Let ve finále snad raději ani nebudu komentovat; to by Superman, Batman, všichni Avengeři, terminátoři, prostě veškerá ta takřka nezničitelná verbež z žánru fantastiky zezelenala závistí… Hulk by rovnou puknul. Závěr vůbec ulítnul v mnoha směrech.
Svižná akční pohádka pro psychicky unavené dospěláky. Sice jsem dostala, co jsem očekávala, leč tentokrát mi to bylo málo. Přesněji až moc: kravin, masakrujících myšlenkové podhoubí. Nebo jsem (dle místního hodnocení) nepochopila geniální parodii. Holt mám nějaké protiproudové období.
Jak dlouhou pauzu si od sebe dáme, pane Browne, abyste mě příště dokázal alespoň trochu (příjemně) překvapit? 55%

Do prd... chci říct: jemináčku, co se to děje? Nestává se mi zase tak často, abych se naprosto minula s názory čtenářů, jejichž komentáře pravidelně sleduji a slouží mi coby (obvykle spolehlivý) indikátor, do čeho se pustit / čemu se vyhnout. Zatímco u nějakého thrilleru pro ženy nad rozdílnými dojmy mávnu rukou, holt mi chybí buňky na knihy pro něžnější část lidstva, ovšem u opěvované klasiky se cítím jako absolutní mimóza. Mám vážně až tak zpřeházená kolečka? Já sice rozumím Londonově poselství o síle vůle, vítězící nad tělesnými útrapami a státní tyranií; mocný lidský duch překlene celá tisíciletí, tělo je nepodstatná schránka pro cosi mnohem trvalejšího. Pochopeno. Asi. Přesto jsem se textem prodírala téměř s nechutí, hned uvedu důvody.
1) Černobílost. Vzdělaní, charakterní trestanci versus tupí, sadističtí dozorci pod vedením Arcipadoucha. Občas to klišé zbaštím i s navijákem (např. Vykoupení z věznice Shawshank), ještě raději však mám neotřelý pohled, kde jsou hodní a zlí zastoupeni na obou stranách jaksi rovnoměrněji (Zelená míle).
2) Nesympatický hlavní hrdina. „Jsem vždy výjimečný, dokonalý chlap a děje se mi hrozné bezpráví jen pro tu maličkost, že jsem zamordoval kolegu. Ale bylo to z lásky a kvůli vrozenému vzteku, to snad ani nestojí za řeč. Pro mou inteligenci mi zhovadilci placení státem (často opakovaná fráze) nelidsky ubližují. Všichni mi ubližujete podporou tohoto systému.“
3) Nevěrohodnost zápletky s dynamitem (příliš vykonstruované a děravé) + nevěrohodnost veledlouhých rozhovorů vedených na dálku klepáním na zeď.
5) Halucinogenní New Age pindy o minulých životech, převtělování a tak dále. Já to nevylučuji, akorát se podobné tématice raději vyhýbám, nebaví mě teorie založené na víře. Svůj zájem ukojím, až nastane můj čas – snad za nejméně čtyři desetiletí zdravé existence. Na druhou stranu, povídky pro mě představovaly čtivější části než dotčené stížnosti mučeného vězně.
Omlouvám se za svou upřímnou kritiku všem, pro které je „Tulák po hvězdách“ kult, bohužel jsem pro jeho četbu zřejmě netrefila správný věk, správnou náladu, správné cokoliv. Jak hodnotit? Tři hvězdy by naznačovaly převažující klady... je mi líto, u mě ne.

62 19.02.2021

Oprava po trapné záměně autora s jiným (děkuji trudošovi, že tady má blbost nebude viset navěky): Moje první cobenovka - zamotaný thriller o tajemném cizinci, šířícím diskreditující informace, pohřešované manželce, zneužitelnosti internetu, mobilů a především o rodině. Co všechno jsme ochotni udělat či obětovat pro bezpečí a blaho svých nejbližších? Odpověď je jasná: téměř cokoliv.
Dobrý (nikoliv dokonalý) román - potěšilo mě, že autor v závěru nevyměkl… nicméně nevnesl do žánru nic extra, žádné osvěžení, nejsem si tudíž jistá, kolik z děje mi v paměti zůstane za rok. Poctivých 75-80% si však zaslouží a jedno je jisté: těším se na další schůzky s Harlanem Cobenem (a svým oblíbeným komentátorům z řad knihomolů velmi děkuji za správné nasměrování mé pozornosti).

47 18.02.2021

Zase proti proudu… no co už, mnoho ze svých oblíbených nepotěším, ale přetvařovat se nebudu. Pardon. Přikláním se ke kritičtějším komentářům Braenn, snimcibdim a podobně zklamaným čtenářům. Nespočítám, kolikrát jsem v duchu, ba někdy dokonce i nahlas, nadávala: „Ty blbko!“ Hlavní hrdinka je tupá a pasivní až to bučí, leč v ústavu je kupodivu její inteligentnější sestřička s Downovým syndromem.
SPOILER ALERT! Dobrá, řekněme, že kdyby mě balil chlap pohlednější než George Clooney, taky by mi zbytky mozku spadly do dělohy. Třeba bych následkem splašených hormonů dokázala rázem zapomínat na všechny jeho hnusárny a úchylné plány, kdyby se na mě usmál. A více než rok bych seděla na zadku a čekala, až bude hůř - až moji nečinnost najisto odnese milovaná osoba. Naštěstí bezchybný, všudypřítomný padouch zničehonic začne jednat v naprostém rozporu s předchozím chováním, mentální postižení není překážkou k vymyšlení a realizaci lstivého scénáře, neschopnost se nevylučuje s mistrovskými hereckými výkony a policajti jsou zřejmě úplní idioti.
Černobílý, nevěrohodný, přehnaný příběh plný logických děr. Téma sice naléhavé, bohužel pitomě zpracované. Kdyby autorka alespoň věnovala větší péči vykreslení psychopata, třeba stvořila linii vyprávění navíc. Vážně mi k pochopení nestačila stručná pohádka ve stylu „jsem čiré Zlo, jelikož můj taťka nebyl hodný“.
Původně jsem v zaměstnání chtěla poslouchat audioknihu, ovšem hlas ani přednes mě vůbec nenadchly: místo atraktivní třicítky jsem slyšela ukňouranou ženu na prahu klimakteria, chvílemi sklouzávající až k hysterické sedmdesátce. Nedoporučuji. Četba byla méně frustrující. 45%

51 17.02.2021

Po melancholické depce „Jasno lepo podstín zhyna“ jsem potřebovala vstříknout do žil pozitivnější náladu. Zcela namátkou, bez znalosti anotace či komentářů, jsem zvolila „Čekání na kocoura“ a kupodivu se trefila. Krátké povídky o kočkách jsou pohodové, většinu času hladí pěkně po srsti a stručně by se daly všechny shrnout do souvětí: „Žil byl před nedávnými časy člověk, který měl nějaké trápení, načež si díky kočce uvědomil, jak hodit starosti za hlavu a žít lépe.“ Občas pohádky (třeba o tom, jak nalezené kotě zabránilo rozvodu) poněkud zaváněly neuvěřitelností a kýčem, jindy neobjevným moralizováním, což je také důvod pro hodnocení "pouze" v mírném nadprůměru.
Bylo to čtení přívětivé, milé, adorující kočky a kritizující lidstvo, uspěchanou konzumní společnost zvláště. Ač jsem služebnicí nedůtklivé felis catus, k nadšení mě ani jeden z příběhů nepřiblížil... ovšem přinejmenším polovina vedla ke spokojenému vrnění. 65%

55 16.02.2021

První, co mě na knize fascinovalo, byla forma: stárnoucí podivín mluví ke svému psovi. Z každé stránky vydechují pocity osamělosti, (nejen) mentální izolace od zbytku lidstva, nepřijetí současných norem, souznění s přírodou, tíseň, touha osvobodit se… Není se tedy co divit, že k této ztýrané duši najde cestu jedině taktéž zřetelně poznamenaný tvor, prostý, přijímající nového pána bez podmínek, bez výhrad, bez otázek, oddaný společník, radující se z maličkostí – z ožvýkaného míčku, pochoutky ve formě zdechliny či lejna, z možnosti proběhnout se přílivem.
Jaký mohl být jejich život v obyčejných rodinách? Mohl být Jednooko přátelský mazlíček? Vyrůstat s milujícími rodiči, stal by se z Raye třeba lehce excentrický biolog nebo učitel přírodopisu? Osudy asociálního muže a znetvořeného zvířete však ovlivňovaly ne právě pozitivní charaktery a události, proto mi nezbylo, než v hloubi srdce a navzdory všemu doufat ve šťastný konec. Chápala jsem, soucítila, obávala se, věděla... 80-85%

54 15.02.2021

Mé první setkání s Rámou proběhlo kdysi těsně před nástupem na střední školu, pokud si správně vzpomínám. Krátce po nadšené procházce Měsíčním prachem stejného autora se mi knížku podařilo ukořistit v knihovně. Sice jsem spoustě věcí příliš nerozuměla a některým vůbec (co je to sakra perihelium, jak funguje ta Coriolisova síla atd.), to však nijak nebránilo fascinaci.
Trochu jsem se obávala návratu do Rámova světa – zjišťuji, že mi starší scifka často nesednou (zatímco v pubertě mě okouzlila veškerá fantastika). Tahle klasika naštěstí není případ, kdy bych se nad určitou zastaralost a místy nepřesné informace nedokázala povznést. Zaujetí objevováním neznámého, cizího prostředí zůstalo zachováno. Potřebovala bych o facku lépe prokreslené charaktery, ať se o ně můžu třást. Pár věcí se zbytečně opakovalo (např. narážky na ideální styl pohybu v nízké gravitaci). Pozadí výpravy - zabezpečení, financování, velení, to vše by se hodilo mít promyšlené více do detailu. Takhle to působilo, jako by hlavní vliv na rozhodování kapitána Nortona měla samozvaná banda rozhádaných vědců.
Každopádně těch bezmála 50 let od prvního vydání zanechalo na (hard?) sci-fi dobrodružství jen nepatrné, vcelku roztomilé vrásky. Nejhorší vadou na kráse jsou obálky Baronetu, zvláště ta z roku 1993 je vizuální peklo. Potřetí už se zřejmě nepotkáme, ovšem bylo mi ctí. 80-85%

Když Marie Kostková při návratu domů zjistí, že před zámkem parkují tři policejní vozy, hasiči a sanitka, jen akutně natlakovaný močový měchýř na chvíli odsune množství nejlogičtějších otázek: „Zabil Josef nějaké návštěvníky? Zabila Milada Josefa? Zabil Josef Miladu? Zabili někoho naši psi? Uřkla někoho tetička Nora? Předávkoval se někdo prozacem nebo ořechovkou? Otrávil někdo něčím někoho? Vysála někomu Deniska krev? Vyděsil — ať mrtvý či živý — pan Spock někoho tak, že dotyčný zemřel na zástavu srdce? Zabil otec kontrolu z finančního úřadu?“
Legrace zkrátka pokračuje, akorát je čtenář vysvětlováním odveden z Kostky a více stránek tráví ve společnosti existencí, toužících se nelegálně obohatit zámeckým jměním… bordel v kuchyni, lebky, kdo by odolal. A když má jedna skupina pachatelů trestné činnosti IQ šumivého bonbónu, zatímco druhá vynahrazuje nedostatek zkušeností svými nervy v kýblu, je o zábavu postaráno navzdory časté absenci zámeckého panoptika na scéně.
Ale! Spousta fórků byla už v předchozí knížce, se kterou měla dle mého názoru tvořit celek. Místo plnohodnotného románu zde máme dvě navazující, samostatně vydané povídky - s takovým rozsekáváním téměř na leporela ať mi nakladatelství políbí drdol. 65%

45 12.02.2021

„Podle nějakého průzkumu plánuje každá druhá rodina návštěvu alespoň jednoho hradu a zámku, přičemž jako hlavní důvod tázaní uvedli, že jedině změna prostředí zabrání tomu, aby své potomky pozabíjeli. Zároveň ovšem dvaaosmdesát procent rodičů vyjádřilo přání, „aby se na těch památkách alespoň něco hejbalo“, a téměř devadesát procent chce „pro ty haranty nějaký překvápko“. Josef poznamenal, že stejné požadavky si do deníku zapsal i římský historik Plinius, když se s celou famílií dokodrcal v srpnu roku sedmdesát devět na letní pobyt do Pompejí. Za hodinu po jejich příjezdu vybuchl Vesuv a hejbat se začalo všechno. Nakonec město i s obyvateli a turisty pohřbil popel, takže bylo i překvápko. Historickou vsuvku dovršil Josef povzdechem, že my takové štěstí mít nebudeme, protože široko daleko není žádná sopka.“

Mám si stěžovat na stále stejný autorův styl, když to znamená, že v případě potřeby nenáročného humoru přesně vím, kam se obrátit? Aristokratka ve mně spolehlivě dokáže vyloudit duševní úsměv a občas dokonce vyprsknu nahlas. Vítané odlehčení a odvedení pozornosti od starostí DD (debilní doby), víc jsem od třetí části literárního sitcomu nežádala. Vážnou výhradu ovšem mám: je to nehorázně krátké, přičemž stačilo příběh nerozdělovat a vydat místo dvou novelek jeden (útlý) román. Tentokrát ještě 70-75%, ale dokončení „Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka“ už v hodnocení pocítí můj nesouhlas s podobnými praktikami.

54 11.02.2021

Ale jo... Po předchozí trilogii vystřihl Ryan Anthony do jisté míry rutinérský kousek se steampunkovým nádechem, třemi hlavními liniemi a s postavami, které jsou mezi sebou provázané víc, než by se na první pohled zdálo. Rádoby nelítostná špionka, lump z mokré čtvrti a námořní důstojník, ti všichni zažívají dobrodružství s hojností akčních scén - v městských ulicích, na palubách lodí, v džunglích, chrámech i v podzemí, bojují s nepřátelskou imperiální velmocí, se Zkaženými pseudolidmi... a s draky. Tady se jim říká draggové, jejich krev má různé zajímavé účinky a lidi jsou holt svině, schopné pro tu vzácnou tekutinu vykrvit majestátní, nebezpečné tvory třeba do posledního. Leč svět se mění, rovnováha sil se zvolna přesouvá. A mně se nějak nechtělo držet palce lidstvu.
Hlavní hrdinové jsou poněkud generičtí a vůbec by "Oheň probuzení" byl skvělým námětem pro velkolepou RPG. S veškerou rozmanitostí prostředí, principem fungování dračí krve (zastupujícím magii), množstvím NPC, zbraní, odstupňovaných nepřátel, s kapkou romantiky, i ta zápletka o záchraně světa - opravdu dokonalý materiál pro počítačovou hru a to myslím bez jakéhokoliv despektu.
Ačkoliv děj většinu stránek zběsile pádil, občas přece jen upadal do stereotypu a přinášel chvíle nudy. Rozseknout dilema "tři nebo čtyři?" pomohla až otázka, jestli bych šla do pokračování (ale jo) a zda bych ten špalek byla ochotná absolvovat v budoucnu znovu (ale jo). 70%

47 08.02.2021

„Novely nejsou rozvláčně putující řeky. Jsou jako závod. Sešlápnete pedál až na podlahu a vezmete to rovnou přes okraj útesu. Žít rychle a nechat za sebou hezkou mrtvolu je sice mizerný cíl pro lidský život, ale docela dobrý plán pro příběh.“ (Z doslovu)

Mám zrovna takové pitomé období à la „co mám číst, když mi všechno přijde čím dál stejné“. Moje mysl dychtí po něčem neotřelém, odvážném, jiném… Joe Hill už mi při podobných choutkách párkrát poskytl to pravé osvěžení, proto jsem z poličky bez váhání vytáhla „Divné počasí“.
Jak název sbírky naznačuje, v každé z povídek hraje větší či menší roli počasí. V úvodní „Momentce“ (75%) dokresluje atmosféru bouře, v (pro mě nehodnotitelném) „Nabito“ ovlivňuje ovzduší rozsáhlý požár, „V nebi“ (65%) je jaksi člověk vystaven projevům počasí pořád a v „Dešti“ (85%) čtenář zažije dost děsivé průtrže. Příběhy opatřím samostatnými komentáři, kniha jako celek si mě získala rozmanitostí námětů i pečlivým zpracováním – akorát povídka „V nebi“ dle mého názoru nabízela zajímavější možnosti.
Jsem nadšená, že má pan Král tak zdatného následníka. 75-80%

49 04.02.2021

Ani kapka. Opravdu! Takový doják a mé oči se vůbec neorosily, nemusela jsem jedinkrát dojatě smrknout do rukávu. Jsem prostě balvan. Ne že bych s Louisou, Willem a jeho blízkými nesoucítila, akorát jsem díky předvídatelnosti byla na vše duševně připravena, náležitě obrněna a zalezlá v hlubokých zákopech předstíraného cynismu. Až závěrečný patos mě přiměl vzdychat, ovšem otráveně.
Pro romantické cajdáky sice nejsem správný materiál, rozhodně však nehodlám nad touto knihou ohrnovat frňák. Obsahuje všechny důležité prvky pro daný žánr, především výborně zpracované postavy, vzájemné jiskření a tradiční chci tě/nechci tě/chci tě tanečky. Pečlivá pozornost je věnována rodinnému zázemí, sociálním poměrům a prostředí. Některé čtenáře může silně oslovit motivační složka románu, tedy chtít od života něco víc a jít si za tím. A hlavně se zde rozebírá obtížná problematika eutanazie. Má člověk právo zvolit si důstojný, pokojný a smířený odchod místo zdlouhavého trápení bez naděje na zlepšení?
Za mě tedy „pouze“ uznalých 75%, ale vím úplně přesně, komu zakoupením „Než jsem tě poznala“ uvedu slzné kanálky do maximálně zvýšeného provozu. Ségra, chystej kapesníčky!

63 02.02.2021

„Já nechápu, že pořád ještě žije. Vyřízli mu takový kus mozku, že by z něj mohl být politik.“

Pokud jste nečetli „Čtvrtou opici“, do „Páté oběti“ se nepouštějte. Pokud utrpení lidských bytostí nesnesete ani v literární fikci, ruce pryč od tvorby J.D. Barkera. Pokud nemáte rádi mnoho postav, tuhle sérii rovnou vynechejte. Pokud sluchátka se zašmodrchanými drátky po půl minutě mrsknete na zem a rozdupete, rovněž nejste vhodný materiál pro tento román – zápletka vyžaduje porci trpělivosti a zvýšené pozornosti, zvláště ve druhé polovině. Pokud jste první díl četli před delší dobou a nemáte fotografickou paměť, pak možná budete mít v některých jménech a událostech tak trochu kriket. Jako třeba já. Autor sice průběžně poskytuje částečnou rekapitulaci, přesto občasné informační výpadky v mé šedé kůře pilinové negativně ovlivnily prožívání příběhu.
Zhruba do strany 300 vše šlapalo ve skvostném tempu, bavila mě práce i špičkování detektivů. Potom do čerstvého případu pohřešovaných/zavražděných dívek prosáknul děj předchozí knihy, Porterova linie mě přiměla otáčet oči v sloup a já začala ztrácet koncentraci. Jako u nekonečných kriminálních seriálů, které postupně vyčpí a přicházejí s čím dál blbějšími zvraty hodnými telenovel. S otevřeným závěrem na mě padly obavy, zda se z „Šestého dítěte“ nevyklube úplně překombinovaná bramboračka. Málo platné, MUSÍM to zjistit. 70-75%

62 28.01.2021

„Jestli nás všechny pozabíjejí, tohle bude ten důvod. Ne jejich technologie, jejich strategie, ani neviditelný cyklus dějin. Bude to naše neschopnost cokoli udělat bez pěti schůzí všelijakých komisí, kde se to bude dlouze probírat.“

Lidstvo si užilo 30 let relativního míru, než se zpoza brány ze vzdálené galaxie zase vynořil egomaniak, technologicky dominující a zcela přesvědčený, že právě on by měl všem vládnout, vytvořit dokonale fungující společnost. Samozřejmě je nejprve nutné zlomit nebo odstranit ty, kdo odmítají pochopit a přijmout laskavě vnucované dobro. Zatímco představitelé původních pořádků mají k dispozici celou flotilu vesmírných lodí, posádka Rosinante musí na stanici Medina kontaktovat nepočetný odboj.
Neměla jsem problém přijmout šediny, vrásky a bolístky stárnoucích hrdinů, ve skutečnosti mě spíše zaráželo, jak málo se změnili. Psychicky se výrazněji neposunuli, Bobbie s Amosem jsou navíc pořád kosti lámající drsňáci.
Zápletka mixuje politiku s vesmírnými bitvami i drobnější záškodnickou činností, nahlíží se do různých hlav, řeší se vztahy jednotlivých charakterů, nic neobvyklého v této sérii. Dojmy kroužily na tradiční orbitě 70%, zaokrouhluji dolů na tři hvězdná tělesa, jelikož: 1) Celá kniha je vlastně neuzavřeným prologem, stavěním figurek na šachovnici. 2) Jedna z těch figurek už prostě měla být čtvrt století pod drnem, nenašla jsem důvod k její pokročilé gerontoterapii nebo exhumaci. 3) Už by to chtělo sérii důstojně zaříznout a vymyslet jinou zlatonosnou slípku.

45 27.01.2021

„O zemích, kam vyrážím, si předem nezjišťuji prakticky nic. Přiznávám, že to má i své nevýhody. Člověk se například může vydat poznávat buddhistickou kulturu do země, kde 80 % populace tvoří hinduisté. Dobrá práce, Ladislave!“

Ale vážně: „Dobrá práce, Ladislave!“ Atraktivní, neokoukané lokality Asie, příjemný humor, zajímavé postřehy a důkladné poznávání obyvatel – tedy jak to jen jde, když poutník neovládá tamní jazyk a musí spoléhat na pochybnou rozšířenost angličtiny. Uvítala bych více popisů krajiny a méně courání po frekventovaných silnicích… a také méně alkoholu, ač tentokrát naštěstí dominoval zelený čaj.
Jako samorost vždy hledající pomocnou ruku na konci vlastní paže jsem stále zmatena "Zibiho" preferencí spoléhat na dobročinnost neznámých lidí (a platit za tuto pohostinnost až následně z domova neziskovkám považuji za krajně naivní způsob poděkování; potřební z toho dostanou minimum, pokud vůbec něco). Autorovo filozofování a mentorování představuje mnoho hezkých vizí na téma vzájemného lidského porozumění, leč globálně to zkrátka nemůže fungovat. Roztomilá utopie mladého člověka a já z celé duše všem podobným snílkům držím palce, aby jim tento světonázor vydržel co nejdéle. 80%

51 25.01.2021

„Zvedla se a vylila zbytek vína do dřezu. Nepomáhalo. Nikdy nepomáhalo. Problémy se nedají utopit, plavou.“

Více než uvedený moudrý úryvek knihu charakterizuje Gándhího citát: „Oko za oko a svět bude slepý.“ Autorka v krátkých kapitolách rozhodila na stránky několik (převážně) neveselých až tragických životů a nechala čtenáře, aby odhaloval nitky jednotlivých osudů k závěrečnému uzlu, připomínajícímu poněkud nevzhlednou, křečovitě utaženou mašli. Zpočátku jsem byla zmatená (přesto na nejvyšší míru zaujatá), s postupně předhazovanými drobečky informací jsem se pustila do celkem úspěšných spekulací na téma kdo, co, proč, s kým a proti komu. Na můj vkus zápletka obsahovala přemíru vzájemných souvislostí a nepravděpodobných náhod. Preferovala bych přirozenější vývoj, něco jako když si na stůl pečlivě naaranžujete nový počítač a už druhý den zjistíte, že se všechny dráty přes noc zašmodrchaly do sebe. Někdy se prostě věci stanou a nemá to do posledního písmenka vykonstruované vysvětlení. Pravda, mysteriózní složka zůstala neobjasněna a nejspíš ne každému sedne. Mně paranormální koření chutnalo.
Navzdory poměrně překombinovanému finále musím C.J. Tudor zase pochválit; měla jsem na četbu málo souvislého času, což nikdy nedělá románům dobrou službu, v myšlenkách jsem se však příběhem často zaobírala a postavám držela palce. Ti druzí udržovali mou pozornost od úvodních slov a možná v mé paměti vyhloubili zářez trvalejšího charakteru. 80%

60 18.01.2021

Asociace se jménem John Grisham je jasná: thrillery z právnického prostředí. „Malovaný dům“ se však této škatulce vymyká, tentokrát čtenáře nečeká žádné drama v soudní síni. Autor zavzpomínal na své dětství a stvořil příběh o chlapci, vyrůstajícím na farmě v Arkansasu.
Kdykoliv jsem otevřela knihu, zmizely za oknem zasněžené pláně a místo stromů kolem rázem vyrostly nekonečné lány bavlníků, chladno bylo nahrazeno nejprve žhavým sluncem, později lezavými proudy deště, debilní zima 2021 zmizela kdesi daleko v pozadí a já se ve společnosti sedmiletého kluka ocitla v pozdním létě roku 1952. Rodinu Chandlerových v té době sužuje nejistota kvůli dluhům, s tím související potřeba příznivého počasí, zaručujícího bohatou sklizeň, kromě toho válka v Koreji odvedla do nebezpečí tak trochu černou ovci rodiny, Lukova strýce Rickyho.
Zkráceně lze román popsat takto: Chandlerovi každý den tvrdě pracují, modlí se za úrodu, za (vítězný) návrat amerických vojáků z Asie a za úspěch baseballového mužstva Kardinálů, kde bude Luke hlavní hvězdou, až vyroste - o tom nepochybuje. Život na farmě je každodenní dřina (tedy s výjimkou nedělí, tehdy je práce těžký hřích), jakou kloučkovi projasňují návštěvy městečka Black Oaks s jeho drobnými lákadly: cola, sladkosti, kino, kontakt s lidmi – klevety žen a vážné řeči mužů. Sluncem rozzářené nebe se však postupně zatahuje těžkými mračny...
Ráda jsem poznala malého vypravěče (s často poněkud dospělým uvažováním), Lukovy úctyhodné prarodiče, hrdé farmáře tělem i duší, přísné, leč milující rodiče, toužící po lepším životě a jistější budoucnosti, chudé sousedy s množstvím dětí, a také najaté dělníky, nádeníky z hor i Mexičany, z nichž někteří výrazně zasáhnou chlapcovu duši – v dobrém i ve zlém.
Tempo knihy je většinou poklidné, zrychluje líně a děj zůstává otevřený jako život sám. Našince mohou nudit popisy baseballových utkání, já z nich nadšená nebyla. Jediná věc mě opravdu rozhodila a v duchu jsem protestovala: „To ne, takhle to přece nemůžete nechat, určité činy nelze mlčky přejít!“
Příjemná nostalgie se sugestivní atmosférou jihu USA v poválečných časech. 75-80%

46 15.01.2021

Další případ ochrnutého kriminalisty Lincolna Rhymea se od předchozí knihy liší; předtím čtenář většinu stránek přemýšlel, kdo je pachatelem hrůzných vražd. Tentokrát autor zdánlivě hraje s odhalenými kartami: tady máte vyšetřovatele, tady nájemného vraha a jeho cíle. Pan Deaver ovšem umí zdatně blafovat a musím přiznat, že jsem se nechala tahat za fusekli, dokud neráčil ukázat barvu. A to je dobře, ráda se nechám překvapit… tedy za předpokladu funkční logiky dějového zvratu. „Tanečník“ mě přiměl malinko přivřít oči, ovšem celou dobu jsem byla napnutá jak guma uličníkova praku a dobře jsem se bavila.
Lincoln je pořád svérázný bručoun s bystrým intelektem, Amélii jsem ještě nedokázala přijít na chuť. Proč mě ženské hrdinky tak často štvou? Asi otázka pro psychologa. Nicméně Sachsové v tomto díle konkurovala kurážná pilotka a s tou jsem problém neměla, i když šlo o poněkud komplikovanější charakter s pár ne zcela sympatickými rysy.
K páté hvězdě chyběl pověstný (forenzně náležitě prověřený) chloupek. 80-85%

55 13.01.2021

„Až když se svět odebere do největších sraček v historii, člověk pochopí, že největším vynálezem v dějinách lidstva nebyl knihtisk ani internet, ale trojvrstvý toaletní papír s heřmánkovou vůní.“

Plukovník Michálek si během krvavé cesty postapokalyptickou pustinou jako obvykle párkrát posteskne, že už je na tohle moc starej. Já zrovna tak. S červenou knihovnou pro chlapy ztrácím kompatibilitu. A tohle je typická mužská harlekýnka: neustálé násilí a vulgarity občas střídají autorovy porno fantazie. A doutníky, bez doutníků se to neobejde. Možná jsem po knížce sáhla v nepatřičně blbé náladě, možná můj zájem o zběsilou akci s nezbytnou sprostou mluvou drsňáků prostě vychládá naždy (explicitní sexuální scény mě nudí odjakživa, vyšpulené zadečky a přirážení otráveně přeskakuji… mimochodem, proč mu ona po opakovaném náruživém trtkání pořád vyká?).
Dám si od kulhánkovin několik měsíců pauzu, k téhle sérii se však vracet nebudu. Bylo mi totiž u hýždě, jestli se zmagořeným fanatikům podaří odpálit atomovky a vymazat celý ten krutý svět z vesmíru. Nějak mi chyběli tahouni, na kterých by mi záleželo; amazonky mě nezajímají a hrdé krákorání českých písní mnou také nepohne.
Takže: „Prásk! Prásk! Prásk!“ Plný zásobník sem vážně nevystřílím. Sorry, hrdino od Istanbulu, měla jsem zamířit na jiný cíl, tenhle se mi vzdaluje. 55-60%

53 12.01.2021