Metla komentáře u knih

Od Vilmy Kadlečkové jsem dříve četla akorát "Pána krůpějí" a kromě názvu si z něj nepamatuji ani hov... trus. Nezapůsobil na mě dostatečně, aby něčím utkvěl v paměti a strhnul k autorce více mojí pozornosti. To napravily až pochvalné komentáře u "Jantarových očí", tudíž se mohu připojit s vlastním chvalozpěvem.
V první řadě mě zaujal hlavní hrdina Lucas Hildebrandt - inteligentní, cynický, tvrdohlavý, zdánlivě vyrovnaný, s drastickou historií, prostě sympaťák, se kterým se čtenář snadno propojí. Většina vedlejších postav také není zanedbaných, jakkoliv (zatím) nehrají tak významnou roli.
Druhým kladem je pečlivě propracovaný svět budoucnosti, hlavně kultura a mytologie nejdominantnější mimozemské rasy Össeanů. To vše umožnilo hned od počátku rozjet zajímavou psychologickou a politickou hru. Akčních pasáží je v knize málo, to jí však neubírá na dynamice.
Navzdory pozvolnějšímu tempu vyprávění se mi četlo snadno, jen občas se několik stránek lehce vleklo, a tak jsem pošilhávala po pěti hvězdičkách, ale - Pinkertýnka! Tahle přecitlivělá, ubrečená, hysterická pipina mě tak nehorázně sra... defekovala, že se nad frustraci z její osoby nejsem schopná povznést ani horkovzdušným balonem. Blýsknu do "Jantarových očí" čtyřikrát a jestli Pinkertýnku v dalším díle někdo sejme, přihodím pátou rachejtli do oslavného ohňostroje.

34 13.01.2019

Nahlédněme s O.S. Cardem do budoucnosti, která se po sérii všemožných katastrof konečně tváří idylicky. Nepravděpodobně idylicky s ohledem na fakt, že ze Země nezmizeli fanatici zuřivě vyznávající ty jediné správné imaginární bytosti.
V Institutu pro výzkum minulosti jsou vědci pomocí strojů schopni sledovat libovolná místa, události a osoby v historii. Od pouhého pozorování, zaznamenávání a učení se je samozřejmě blízko k přímému zasahování, k radikálním změnám pro blaho lidstva... S technickými aspekty si autor hlavu vůbec neláme. V několika dějových liniích, které se postupně protnou, poznáváme různé soucitné dobrosery, odhodlané zahodit svou spokojenou současnost, aby napravili křivdy minulosti a zajistili pravý ráj. Jak? Sledem divokých spekulací vyjde najevo, že stačí zamezit Evropanům v násilném ovládnutí Ameriky.
První třetina románu slouží jako seznamovací, představí se jednotliví účastníci projektu Kolumbus, způsob jejich práce a uvažování. Nejčtivější jsou pasáže ze středověku, kde je hlavním účinkujícím právě Kryštof Kolumbus alias Colón a politické pletichaření kolem jeho záměrů. Střední třetina se nese ve znamení domněnek, teoretizování, filozofování a utopických ideálů. Musela bych být o hodně mladší, nedotčená realitou a cynismem, abych na tyto "pravdy" přistoupila bez výhrad. Opadl můj zájem i tempo četby, alespoň Kolumbova linie si však udržela vysokou úroveň. Poslední třetina je poměrně akční, rychle jsem jí proplula do neuspokojivého finále.
Co dodat závěrem? Nejsem zrovna fanda časovek, logika občas stěží pokulhávala, na můj vkus je v knize příliš mnoho Boha (pochopitelné ve středověkých pasážích, méně ovšem v osvícené budoucnosti), naservírované ideály jsou moc hezké a imho vhodné tak do pohádek s létajícími plyšovými jednorožci v Duhové zemi. Prostě jsem se s "Vykoupením Kryštofa Kolumba" nedokázala vnitřně ztotožnit, přesto většina knihy nabízela dobrý zážitek. 70%

17 12.01.2019

Tohle není kniha pro ty čtenáře, kteří na otázky vyžadují odpovědi. Proč se mrtví probudili? Proč pouze ve Stockholmu a okolí? Proč jen ti, co zemřeli v posledních dvou měsících? Proč se v jejich blízkosti vyskytují určité paranormální jevy? Odpovědět se dá pouze další otázkou: a proč ne? S příčinami si autor hlavu neláme, více ho zajímají následky, především emoční stránka zmrtvýchvstání, dopady na pozůstalé a vůbec na celou lidskou společnost. Jak se vyrovnat s tím, že smrt není definitivní? Jaká práva vůbec mají nebožtíci v různém stupni rozkladu? Představují hrozbu? Jak proniknout jejich apatickou slupkou a lze je přimět k smysluplné komunikaci? Zkrátka a výstižně: jak zacházet s nemrtvými?
Román však není suchou sociologickou sondou, naopak, ve třech liniích sledujeme osudy lidí postižených nejprve ztrátou svých blízkých a poté jejich snahu vyrovnat se s návratem mrtvých k existenci. A přestože jsou to příběhy o lásce, utrpení, také o víře a hodnotách, rozhodně není nouze o hororové scény, hrůzné situace dalece překonávající klišé masakry agresivních zombie lidožroutů.
Malý problém jsem měla s jednotlivými charaktery - jsou zpracovány velmi civilně, s patřičnou lidskou nedokonalostí, vyvolávají ve čtenáři soucit a pochopení, občas sympatie, jindy trochu nevole, byly mi bohužel poněkud odcizené. Příliš mi nezáleželo na tom, co s nimi bude. Usoužený komik David byl ve vleku událostí, většinu doby jen pasivně klopýtal. Bývalý reportér Gustav Mahler sice převzal iniciativu a jeho linie byla nejčtivější, jenže čím víc jsem toho chlapa poznávala, tím víc mě odpuzoval. Jeho lehce protivná dcera se nakonec projevila jako zajímavější, přesto dost povrchně nahozená. Elvy a Flora, babička s vnučkou, jsou nevšední dvojice, vnímavější, lépe připravené poradit si s bizarními okolnostmi, ani s tímto různorodým duem se mi však nedařilo hlouběji ztotožnit (snad kdybych byla věřící nebo levicová anarchistka).
Finále je takové... jak to napsat... neamerické, což asi nepřekvapuje u švédského autora. Umocnilo už tak dost silné dojmy, ale nemohu se zbavit pocitu, že se z románu dalo vyždímat ještě něco víc.

19 11.01.2019

Coby zkušená velitelka SSV Normandy (modří vědí a vy ostatní jste ke své škodě nehráli trilogii Mass Effect) jsem měla veškeré předpoklady být spokojenou návštěvnicí „Válečné lodi“. Ale nějak to úplně neklaplo. Hostitel byl na můj vkus velmi strohý, neosobní, jeho historky už jsem v mírných obměnách několikrát slyšela. Tohle bylo vážně jako při inspekci ministra obrany v kasárnách, samé formální „anopane“ a těžko za těmi strnulými ksichty hledat osobnost. Jasně, kapitán Jackson Wolfe má nadměrně kladný vztah k bourbonu, jenže netušíme proč. Nadřízení ho nemají rádi - proto nasává, nebo je důvod jiný? A proč ho vlastně ostatní nesnášejí? Jelikož v té osvícené, bezválečné době mi přijde silně nedostatečné vysvětlení: je to Pozemšťan, což k opovržení a nenávisti stačí. Ostatní charaktery nejsou ozvláštněné ani tou flaškou chlastu, prostě jedno velké sterilní nic. Vážně by mě při všem tom salutování a štěkání rozkazů nezabilo trochu psychologie nejdůležitějších zúčastněných a možná i náznak vojenského humoru.
Zápletka je prostá. V úvodní čtvrtině se povrchně seznámíme s politickým zázemím, s (ne)fungováním lodi i posádky. Potom do ventilátoru vlítne očekávané vetřelčí lejno, což obnáší spoustu létání vesmírem, manévrování a nouzových řešení. Na jakékoliv opravy a úpravy je vždy dostatek času, a když je „nejhůř“, vytáhne kapitán z rukávu nějaký utajený trumf. Nechápejte mě špatně, poklidná četba rázem přešla k nadsvětelné rychlosti, úroveň zábavnosti prudce stoupla. Klasický scénář bych tedy nevyčítala, spíše určitou nevěrohodnost v chování všech padouchů (lidských i nelidských), tam jsem postrádala větší promyšlenost, zkrátka cosi rafinovanějšího. A závěr mě taky docela nepřesvědčil, jestli mám v sérii pokračovat. Jaksi mi ta přímočarost a vojensky stručný styl úplně nevyhovoval. V military sci-fi u mě zatím s přehledem vedou domácí autoři (Fabian, Bartoš a další), na paty jim šlape Scalzi, zatímco Dalzelle se zařadil vedle Campbella na příčku "ujde, ale...". 65%

17 10.01.2019

Třetí díl „Hradebních mýtů“ nás opět zavádí do Čtyřzemí a zcela odsouvá do pozadí předchozí putování k ostrovu Triss. Eszajové mají nový plán, jak zasadit Hmyzu drtivý úder: Architekt Kruhu Jinovatka postavila monumentální přehradu, aby bylo možno zaplavit Papírové kraje a získat zpět ztracená území. Ovšem pečlivé plány se rozejdou s realitou a čtenáře místo bezproblémového otevření stavidel čeká úporný, nelítostný boj.
Pečlivá pozornost je jako vždy věnována postavám; sledujeme rozkol mezi Lučištníkem Bleskem a jeho dospívající dcerou Kyan, poznáme Bleskovu dávnou lásku, nahlédneme do začátků Léčitelky Kapky, Císař San rovněž poodhalí pár tajemství… a pochopitelně nesmí chybět náš obvyklý průvodce – létající Posel Jant. Tentokrát nehraje v událostech podstatnou roli, je spíše pozorovatelem, přesto udržuje čtenáře v napětí, zda dokáže odolat své závislosti na drogách. A měli bychom to vůbec chtít? Vždyť právě skolopendium umožňuje přístup do roztodivných světů Přesunu… na druhou stranu s „čistým“ Jantem se lépe ztotožňuje; je s ním větší zábava, když není zmítaný výčitkami a rozklepaný touhou po dávce. Snad neprozradím příliš sdělením, že nás autorka do Přesunu přece jen vezme, byť jaksi násilně, nedomyšleně a nejspíš jen z povinnosti (ať se čtenáři necítí ochuzeni o new weird aspekt).
Další mírný kopanec uštědřím občasné ukecanosti v první třetině knihy: po úvodním masakru přichází asi 70 stran celkem nezáživných úvah, pitvání vztahů a nimrání se v pocitech. Tuhle ne až tak dynamickou část bohatě vynahradí druhá polovina románu, ve které se stáváme svědky velkolepé bitvy. Steph Swainston si v líčení krvavé řežby nijak nezadá s muži, dokáže válečné scény podat velmi autenticky.
Sugestivní jsou také popisy Jantova létání, s citem pro detail uvidíme z výšky krajinu, města i jednotlivé stavby… a budeme si přát mít křídla.
S povděkem pak kvituji potlačení romantických prvků na minimum, pro spisovatelky poměrně netypický úkaz.
Ne všechny dějové linie se uspokojivě uzavřou, něco je pouze naznačeno a vnímám skuliny pro možné pokračování „Hradebních mýtů“. Pokud by si udrželo čtivost a úroveň této trilogie, rozhodně by mi nevadilo vrátit se do světa Steph Swainston.

15 10.01.2019

Kolona vysídlenců pomalu kráčela k jihu. Někde zezadu uslyšeli vysoký, zoufalý, bolestivý ženský křik.
„Geralte, ne,“ zašeptal Marigold. „Nic nedělej, nepleť se do toho…“
Zaklínač k němu obrátil tvář, kterou básník neznal.
„Plést se do toho?“ pokrčil rameny. „Někoho zachraňovat? Nasazovat život pro nějaké vznešené principy a ideály? Ne, Marigolde, už ne.“

Kruh se uzavřel, had se zakousl do svého ocasu… Pamatuji si, jak pro mě bylo při prvním čtení završení série poněkud zklamáním. Příběh ovládla Ciri, sem-tam už trochu nudící, a od ní dějové linie skákaly prostorem i časem k mnoha různým postavám, což mě tehdy štvalo. V současné době mi ty nitky životů, osudů a událostí vytvořily úchvatnou tapisérii, byť v ní několik několik útků docela neladilo. Konkrétně nemůžu tvrdit, že by mě vyloženě nadchlo naroubování ságy na artušovský mýtus. Zaklínač a jeho družina se na scénu dostávali pouze sporadicky, zpočátku s komickým nádechem, později se Sapkowski utrhnul ze řetězu, aby čtenářům vehnal slzy do očí. Co se mě týká, zasloužili si Regis, Milwa, Cahir, Angouléme a nakonec i samotný Geralt více péče od svého duchovního otce a také s padouchy si mohl pohrát důkladněji. Snad už byl pan spisovatel myšlenkami u Husitské trilogie, což dokládá velkolepý a všestranně pojatý popis bitvy u Brenny.
K uzavření hlavní linie dojde poměrně dlouho před koncem knihy - už jsem si od posledně nevybavovala, co se na zbývajících 130-ti stranách řešilo. Sapkowski vpletl do gobelínu ještě pár nití a připomněl čtenáři, že nic nekončí definitivně, svět se točí dál s námi nebo bez nás a mění se pouze kosmeticky.
Chvíli jsem s hodnocením váhala, některé scény byly úchvatné, jiné se kapku táhly... dávám 85% – pátý díl nedělá sérii o zaklínači žádnou ostudu, jde o monumentální teč­ku.

35 09.01.2019

Krtek pořád něco chce, nejdřív by rád kalhotky s kapsami, potom rovnou fáro. Koupila bych mu i Lamborghini, kdyby v něm vyfičel z naší zahrady a už se nevracel. Krucinál, postavila bych mu třeba raketoplán a vystřelila ho do vesmíru. Plyšový krtek už tam byl, tak proč neposlat skutečného, aby kutal chodbičky na Marsu. Nebo raději ne, Marťani by to mohli pochopit jako akt vyhlášení války a já bych se jim vůbec nedivila. Sice už díky hollywoodským dokumentům víme, jak se ubránit mimozemské invazi, stačí pořádně zajódlovat, ale všechno to související krveprolití a nepořádek s vybuchujícími mozky... ne, musím se krtka zbavit jinak. O svátcích tchán koukal na naši krtinci pokrytou zahradu, já čekala na moudré rady a on zatím básnil, jak je to krásně přírodní, ne tak nudné jako rovné plochy u sousedů. Kupodivu jsem odolala nutkání vrhnout mu talíř s cukrovím na hlavu. Asi ho v létě pozvu, ať si v tom terénu zkouší sekat trávu.
Zpět ke knížce, jako obvykle krásně ilustrované. Pamatuji, že v dětství patřil tento motoristický díl k mým oblíbeným, dceři se čtení také líbilo, proto po krtkovi hodím čtyři hvězdice za sebe a přidám jednu dětskou.

31 08.01.2019

„Nám zůstala jedině pomsta. Krvavá odplata, o které se bude vyprávět ještě za sto let. A ti, kteří budou chtít spáchat podobný zločin, se musí roztřást hrůzou, když si vzpomenou na naši pomstu. Dáme jim lekci strachu.“ – Geralt z Rivie

Cokoliv ke knize napíšu, bude už jen nošením odpadků do Chánova. Komentáře se tady dělí na nespokojené (chápu, tohle je mnohovrstevnaté dílo, já jsem také potřebovala do téhle ságy mentálně dospět) a nadšené. Po opakovaném čtení ve správném věku patřím k nadšencům.
První polovina knihy se věnuje převážně linii Geralta a jeho družiny, která se rozroste o dalšího svérázného člena. Ve druhé půlce se do popředí prodrala Ciri, zatímco zaklínačova cesta je uložena k ledu.
Tradičně (resp. čím dál častěji) Sapkowski přeskakuje k vedlejším postavám a jejich líčení událostí důležitých pro děj: ke slovu se dostane například špion Dijkstra s králem Koviru, poodhalí se osud a plány Vilgefortze, Yennefer se řítí z jedněch sraček do dalších a učí se o síle sebeobětování. Tímhle tříštěním úhlů pohledu kupodivu nedochází k nepřehlednosti nebo ztrátě tahu, pořád se děje něco zajímavého, dokonce i politiku dokáže autor popsat tak, aby nenudila.
Sága však zvolna sklouzává do mystické roviny, která mi úplně nevoní a ubylo humoru – přesněji v linii Ciri není skoro žádný. To jsou z mé strany jediné výhrady, jinak jsem si veškeré putování, souboje, intriky, lidské i nelidské charaktery skvěle užívala (včetně těch neoblíbených), stejně jako všemožné přemítání a postřehy spjaté s naší dobou. 90%.

33 08.01.2019

Autorka je zřejmě vyznavačkou stylu "uspi a udeř", obrnila jsem se proto trpělivostí, nechala se ukolébat pomalým rytmem a čekala, kdy mě Mary Kubica probere pořádným direktem. Kniha se odehrává ve dvou liniích: v první Quinn, povrchní husička bez ambicí, po prohýřené noci postrádá svou spolubydlící. Ve druhé je Alexův monotónní život v malém městě rozvířen zjevením tajemné mladé ženy. Střídavě sledujeme Quinnino poněkud chaotické pátrání, stejně jako Alexovy kroky, řízené spíše Amorovým šípem, než logikou. Příběh připomínal skládání puzzle; zpočátku jsme měli pouze okraje rámečku, do kterého nám autorka postupně vkládá další dílky. Celkový obraz tedy spatříme až v závěru, ale představu si můžeme udělat podstatně dříve.
Děj v úvodní polovině plyne velmi zvolna, vyloženě líně, je plný pocitů obou vypravěčů a často také zbytečných detailů. Čtenář nepotřebuje znát tvar dlažebních kostek kdesi v americké Horní Dolní, ani značku, barvu a materiál bot, v jakých ženská courá po pláži - vážně by heterosexuální kluk z nuzných poměrů jevil takový zájem o kozačky? Stručnost by neuškodila také v dalších ohledech: když Alex už počtvrté za krátkou dobu zdůrazňuje, že se jistá událost stala před jeho narozením, potřebovala jsem si ulevit nadávkou. Mary Kubica u čtenářů zřejmě předpokládá pokročilé stadium Alzheimerovy choroby. Zrovna tak mi k údajně inteligentnímu mladíkovi nesedí odhady typu „ve vzdálenosti 400 nebo možná 800 metrů“, to je sakra rozpětí. Samozřejmě mohlo jít o překladatelskou minelu, jaká nejspíš nastala i v situaci, kdy patnáctileté Quinn přebrala staršího kluka jedenáctiletá kamarádka, prý vyšší a silnější. Větší smysl dává, že s dotyčnou od jedenácti let kamarádily. V kontextu s obsahem talíře se nepoužívá výraz „patetický“ a tak dále. Jiné kopance jdou na vrub spisovatelky - Quinn musela mít enormně objemný močový měchýř a záviděníhodné svěrače, jelikož znečištěné WC postřehla až tři dny po pánské návštěvě.
Sympatické byly náhledy do lidských problémů, traumat a trápení, aniž by je autorka bagatelizovala snahou o řešení s pohádkovým happyendem. Narazíme například na nepolepšitelného alkoholika, matku bez mateřských instinktů, agorafobičku čelící následkům dávného rozhodnutí, na milostný vztah bez vášně. Není to špatné čtení, akorát...
Možná jsem se měla přizpůsobit spekulacím Quinn a její hysterii, třeba jsem se měla raději poddat Alexově romantickému snění, já místo toho chladně sledovala indicie a třídila informace. Tím pádem jsem nebyla vystavena žádnému většímu překvapení, očekávaný direkt nepřišel, maximálně lehké plácnutí. Vyústění dopadlo jakž-takž podle mých představ, jen náhle překotný a polopatický styl na posledních stránkách nepotěšil. Mám raději spisovatele, co neuspěchají finále, pracují s náznaky a nechají čtenáře o věcech popřemýšlet. A bez nadbytečných vsuvek z růžové knihovny.

17 07.01.2019

Pokud jsem o první knize „Hradebních mýtů“ napsala, že se jedná o fantasy s prvky new weird, pak o jejím volném pokračování to platí dvojnásob. Tentokrát se začteme bez jakýchkoliv počátečních nejasností – už známe zákonitosti světa i hlavní postavy, nekoná se nic, čemu by čtenář prvního dílu nerozuměl, autorka nezdržuje vysvětlováním.
Děj se odehrává 5 let po „Roce naší války“, Hmyzem zpustošené Čtyřzemí se pomalu dává do pořádku a kdesi daleko v oceánu je objeven dosud neznámý ostrov. Císař na první důkladnou poznávací výpravu a k navázání kontaktu vybírá čtveřici Eszajů: starého známého feťáka Posla Janta, jehož očima vše v první osobě sledujeme, nevyzpytatelnou Námořnici Mlhu Atu, Lučištníka Bleska a nového Šermíře Střízlíka. Ovšem poražený ex-Šermíř Gio Ami se nehodlá smířit se ztrátou postavení a nesmrtelnosti nijak snadno… Jak dopadnou nepokoje ve Čtyřzemí, co vyslaná výprava nalezne na ostrově Tris a co sebou přinesou Eszajové za změny, to si již přečtěte sami, pokud máte zájem.
Opět musím pochválit autorčinu schopnost vytvořit neidealizované, živoucí postavy se všemi jejich chybami, poklesky a ambicemi. Příběh je vcelku zajímavý, byť nijak složitý, ale poněkud zamrzí řešení deus ex machina v závěru (nikoliv samotný nápad, jen jeho zkratkovitě snadné provedení). Do světů Přesunu se podíváme třikrát; v prvních dvou případech to působí samoúčelně, přibylo surrealistických popisů a snahy šokovat morbidními obrazy. Nicméně právě tam potkáme žraločici Estragon, kterou jsem si oblíbila zvláště v její přirozené podobě a doufám, že se tato postava v budoucnu aktivněji zapojí do děje.
Malé mínus dávám za občasnou zbytečnou popisnost věcí nepodstatných a relativně všedních – chodů jídla na hostině (přeskočila jsem celou stránku), oblečení a podobně. Musím také přiznat, že předchozí téma války s Hmyzem mi přišlo o něco atraktivnější než vzájemné třenice nesmrtelných Eszajů a smrtelných Zaskajů. Přesto byl „Čas jako dar“ plynulejším čtením, autorka se zlepšila po řemeslné stránce, oba díly jsou tedy z mého hlediska na stejné čtyřhvězdičkové úrovni.

15 06.01.2019

Nesmírně poutavá vata, ve které je Geralt polidštěn chováním na pár facek (sebelítost, trucování, odmítání pomoci v přesvědčení, že svůj kříž musí nést sám), formuje se kolem něj velmi nesourodá, leč sympatická skupina osob, a celý děj je prakticky jen o jejich putování, prošpikovaném drsnými i veselými scénami z války a čtivým filozofováním. Konečně se také dozvíme, kam zmizela v „Čase opovržení“ Yennefer, staneme se svědky založení nové čarodějnické organizace a občas krátce nakoukneme, jak se daří Ciri.
V této knize se malinko začínají projevovat sklony autora ke žvanivosti a demonstrování vlastní vzdělanosti, ovšem zatím jsou to pouhé neškodné náznaky, co nijak nekazily zážitek. Kladem jsou tradičně narážky na víceméně současné události a problémy, často k hlubšímu zamyšlení, občas pro lehké zasmání.
Až ze závěru jsem byla mírně rozpačitá, působil na mě poněkud uspěchaně, odstavce zaklínačova přemítání v první osobě mi neseděly (v obvyklé třetí by to bylo méně rušivé) a už vůbec jsem nepochopila pasáž, ze které vyplývá, že ságu vypráví jakýsi děda Pohvizd dětem... Co tím Sapkowski sleduje, co se nám básník snaží říci? Přes tyhle matoucí detaily je „Křest ohněm“, jakkoliv pouhá vycpávka, stejně dobrý (možná i nepatrně lepší) než druhý díl ságy, přikloním se proto opět k plnému počtu hvězdiček.

33 05.01.2019

„Rok naší války“ lze doporučit začínajícím čtenářům subžánru „new weird“, příběh i jeho forma jsou totiž relativně konvenční – ne tak ujeté a obtížně stravitelné jako některá jiná díla z této edice. Jde spíše o fantasy s pár nevšedními, až halucinogenními prvky.
Zpočátku budete mít trochu guláš v množství postav, jejich jménech, rasách i hodnostech; několik (desítek) stránek také trvá pochopit reálie, pravidla a vztahy mezi účinkujícími na tomto zvláštním jevišti. Pro mne bylo snadné se do příběhu ponořit, hodně tomu napomohla užitá „ich forma“: od úvodní bitevní scény vše sledujeme očima jednoho z Kruhu padesáti nesmrtelných, Janta, který je císařským Poslem díky své rychlosti a ojedinělé schopnosti létat. Tento hrdina je výjimečný také užíváním drog, s jejichž pomocí se dokáže přenášet do jiného světa, s odlišnými zákonitostmi i bytostmi. Jen Hmyz a boj s ním je všem světům společný. Děj knihy se točí převážně kolem této urputné války, rozporů mezi smrtelníky a nesmrtelnými, vzájemných emocí, řevnivosti, intrik… a v neposlední řadě kolem Jantovy drogové závislosti.
Jde o první díl trilogie, lze tedy omluvit určité nedotaženosti, osobně bych však uvítala podrobnější popis jednotlivých ras (proč ptakkové mají křídla, když neumí létat atd.). Pochválit musím propracovanost a různorodost charakterů, nikdo není černobílý. Barvitý popis prostředí pomáhal s vytvořením obstojně hutné atmosféry.
Celkově jde o příjemné čtení, ačkoliv se nedostavilo uchvácení, vyvolané „Nádražím Perdido“, ani mne nejímaly tak hluboké pocity, jaké rozjitřil „Veniss Underground“. Švihnu sem 75%, to mi připadá jako odpovídající hodnocení pro dobrou, nikoliv vynikající knihu.

17 04.01.2019

„Fantazie je jen realita, která čeká na uskutečnění.“

Máte rádi Vánoce? Jako dítě jsem je zbožňovala, jako mladá trubka jsem k nim přistupovala vlažně (na co stromeček, hodíme baňku na palmu, na co cukroví, neztloustneme), jako máma se snažím udělat z těchto svátků zážitek pro dcerku a při té příležitosti se sama vracím do dětství, akorát s podstatně větší porcí povinností. Příroda nespolupracuje, sníh je na Štědrý den vzácností, ale vše ostatní se dá přizpůsobit, aby výsledkem byly rozzářené dětské oči a provoněná domácí pohoda. Pohoda, s jakou se ve „Vánoční říši“ nepotkáte.
Joe Hill uchopil americké vánoční motivy, zahalil je do černého rubáše a hojně pokropil krví. Vytvořil z oblíbeného křesťanského svátku nefalšované, mrazivé peklo, ve kterém není nouze o násilí na všemožné způsoby a úspěšně klíčící zárodky nočních můr... nezletilci v mé blízkosti budou povinně ukazovat chrup a jestli zahlédnu někoho v plynové masce, dávám se s jekotem na úprk!
Zhltla jsem úvodních 200 stran, plných úžasné imaginace, připomínajících nejlepší momenty z Kingova „To“, a říkala si: „Krucinál, ještě nejsem ani ve třetině a stalo se toho tolik!“ Děj napěchovaný událostmi spěchal kupředu rychlostí šinkansenu, než se z dětské hrdinky Vicky stala komplikovaná dospělá žena a tempo zvolnilo. Také bohužel zmizela jistá míra fascinace a okouzlení příběhem. Krátce jsem s Vicky měla problém, ztratila mé sympatie, dokázala je nicméně získat zpět a zajistit, ať jí nadále držím palce. Zůstal výborný horor, kde projevy citů střídá zběsilá akce, napínavé scény se prolínají s takřka poetickými pasážemi, v popředí pak zůstávají dva motivy: síla fantazie a síla lásky - především pouto mezi rodiči a dětmi.
Fyzické násilí není tím nejhorším, s čím se v románu setkáte, tady se devastují a kradou lidské duše. Jestli myšlenku, že se vnitřní světy mohou stát skutečnými, šmahem zamítnete jako 3,14čovinu, asi byste se dílům Joe Hilla měli raději vyhýbat. Tento spisovatel rád ohýbá realitu do nevšedních forem a ne každý je psychicky nastaven přistoupit na daná pravidla (přesněji jejich absenci, kdy je možné cokoliv). Já jsem s Hillovou tvorbou spokojená, už si nemusím dělat starosti, kdo mne bude fascinovat, napínat a děsit, až se Stephen King vydá na věčnou cestu k Temné věži. V téhle rodině je naštěstí dost talentovaných šílenců... zde se přímo nabízí citát z knihy:
„Nejsi cvok! Jsi kreativní.“
Ještě kdyby pánové z Kingova klanu lépe zvládali finální kola, z těch se jim někdy stává bramboračka. Chtělo by to rozhodně méně duchů babiček, co v nouzi dobře poradí, a imaginárních otců, kteří na poslední chvíli povzbudí správnou větou. Na popud Hillovy mámy byla sice poslední kapitola „Vánoční říše“ přepracována vkusněji, ale... ale. Pořád to smrdí kýčem.
Za úvodní třetinu 100%, za zbytek 80%, v rámci žánru sakra povedená kniha. Dovolím si kacířskou větu: dle mého názoru syn v pár ohledech otce překonal, chybí mu akorát rafinovanost v práci s charaktery, hlavně s vedlejšími postavami. Mírně nasněžilo, na parapetu poskakují sýkorky, má užvaněná čertice spí, v domě je vzácný klid, mám tedy vánočně mírumilovnou náladu. Proto ode mne Joe Hill opožděně dostává na stromeček čtyři blyštivé hvězdy a k tomu jednu vachrlatou jako dárek. 90%

28 03.01.2019

Byla jsem teprve mladistvá Metlička, když jsem s touhle knížkou trávila na chalupě poslední prázdniny před vstupem do dospělosti. Chtěla jsem si nerušeně užít atmosféru, proto jsem se před hrozbou práce na zahradě odklízela do nedalekého lomu a tam, uhnízděná vysoko na římse, se poprvé stala svědkem úvodního putování kurýra Aplegatta. Do druhého dne jsem neměla co číst.
Po sedmnácti letech jsem si dopřála reprízu - se stejným výsledkem. Intriky a souboje nabírají na obrátkách, události se dávají do pohybu jako nezadržitelná lavina, která smete prostý lid stejně jako mocné čaroděje nebo krále. Výcvik, výuka i dětství Ciri končí, Geralt ztrácí nejen iluze, zatímco jiní přicházejí o životy. Sapkowski čtenáře vezme na působivý banket čarodějů, nechá nás nahlédnout do tajů špiónského řemesla, bojuje se magií, meči i nabroušenými jazyky (těmi především), potěší narážky na nedávnou historii či současné nešvary lidstva. Hranice mezi dobrem a zlem je nezřetelná, svět není černobílý. V románu nechybí napětí, romantika, humor ani témata k zamyšlení, zkrátka skvěle využitých 330 stránek.
O čtivosti svědčí fakt, že jsem vyskakovala z tramvaje v poslední vteřině, s otiskem dveří na zadku… celkem třikrát po sobě jsem při cestování do/z práce málem přejela svou zastávku, tolik jsem byla zažraná do děje knihy, neochotná tu realitu opouštět. O cíp páté hvězdy přišel „Čas opovržení“ až v závěru: Ciri, jakkoliv se celá sága kolem ní točí, pro mě není dostatečně poutavou postavou, proto mě její linie ne přímo nudí, ale přece jen méně baví.

38 30.12.2018

Název románu řekne čtenáři vše podstatné: cosi neobvyklého se děje v mořských vodách a lidé v důsledku toho hynou – zpočátku po jednotlivcích, postupně počet obětí narůstá do děsivých čísel. Skupinka vědců různých národností se snaží znepokojivým záhadám přijít na kloub.
Od jiných katastrofických knih, které jsem dosud přelouskala, se tato liší rozsahem znalostí, jakými se prezentuje autor. Nejedná se jen o dobrodružství s trochou povrchních informací pro oživení, Frank Schätzing jde se svými úvahami a teoriemi do hloubky (doslova), dovedně kombinuje vědecká fakta s fikcí. Při té příležitosti varovně zvedá prst a naléhavě jím klepe na ekologické dveře. Pochybuji o oblibě „Vzpoury oceánů“ mezi věřícími a Američany…
Bohužel pan spisovatel nezvládl do hloubky vykreslit také postavy. Ty sice tradičně řeší své lásky, traumata a různá osobní trápení (přinejmenším v podání dvojice hlavních hrdinů), přesto příliš nezaujmou. Je chvályhodné, kolik osob se nedožije závěru, nicméně ani smrt té (dle mého vkusu) nejsympatičtější ve mně nevyvolala patřičné pohnutí… a že si umím při úmrtí fiktivních oblíbenců pobrečet! Tady jsou k pláči leda padouši, jejichž motivace je zaměnitelná s demencí.
Za zmínku ještě stojí podivný překlad, kdy v textu často zůstávaly anglické výrazy, aniž by šlo o názvy či odborné termíny. Namátkou uvedu: „Deputy Director for Operations zavrtěl hlavou“ nebo „V každém záměru existuje point of no return.“ Pro čtenáře angličtinou nepolíbené by bylo slušné alespoň pod čarou uvést překlad (a pro mě zdůvodnění, proč uvedená slova přeložena nebyla). Redakční práce s ohledem na rozsah knihy nedopadly nejhůř, přestože několik chyb a překlepů uniklo.
Do literární extáze mne tento nazelenalý tlusťoch neuvedl, nicméně splnil, co jsem od něj očekávala a přidal i něco málo navíc. Škoda těch nanicovatých charakterů. 75%

28 29.12.2018

Přemýšleli jste někdy o tom, co by se stalo, kdyby přestala dlouhodobě fungovat elektřina? Ještě před sto lety by nad tím většina lidí mávla rukou a dál si žila po svém, ale dnes jsme ve vyspělých částech světa na této energii až znepokojivě závislí. Téma katastrofálního výpadku řešilo více autorů, za naše končiny můžeme vzpomenout na dvojí „Tmu“ Ondřeje Neffa. Rakouský spisovatel Marc Elsberg také nevynechal politiku a akci, zároveň se však snažil problém a práci na jeho řešení popsat z mnoha různých úhlů – od zaměstnanců elektráren, přes různé vládní úředníky a bezpečnostní složky, až po bezradné občany, fungující jako indikátor emocí. Tahle snaha o ucelenou mozaiku úplně nevychází. Čtenář je zahlcen desítkami jmen a místopisnými názvy, do toho občas zazní něco odborného, jednotlivé kapitoly se střídají velmi rychle (někdy i po půl stránce) a tahle roztříštěnost mě zvláště v první třetině knihy sra... defekovala. Když po sto stránkách začalo jít z tlustých do tenkých, už jsem se v osobách a institucích jakž-takž zorientovala a věděla, že „Blackout“ neodložím.
Nadšení se však nedostavilo z několika důvodů: rozeskákaný styl ala půl stránky v Haagu, stránka v Bruseli, třičtvrtě stránky v jiné prdeli, kdy dvě souvislé stránky volaly po bouchnutí šampáňa, mi za celou dobu nesedl.
O vystupujících postavách se bohužel dozvíme relativně málo a jejich psychologie je poněkud mělká, než aby dokázaly vzbudit dostatek zájmu, účasti, soucitu… od dětí až po důchodce mi byli skoro lhostejní a jejich (povrchně podané) osudy jsem prožívala překvapivě málo.
Platí to i pro hlavního superhrdinu, italského hackera Piera Manzaniho, ten je v příběhu dalším kamenem úrazu. Evropa má sice k dispozici stovky, ne-li tisíce expertů, těm však sedací nervy asi tlačí na mozek a neumožňují přemýšlet, odvádět kvalitní práci. Veškerá důležitá odhalení si připíše Manzani – věčně zraněný, prchající, unavený, hladový čičmunda musí tápajícím odborníkům každou chvíli ukazovat, co nikdo jiný neviděl nebo přehlédl. Je to vlastně takový Richard Kimble křížený s Kevinem Mitnickem a Chuckem Norrisem: kdokoliv se mu postaví do cesty, je odsouzen být za neschopného ťulpase a slabocha. Trénovaní policisté jsou deklasováni polovičním invalidou, inteligentní teroristé si neumí zabezpečit komunikaci atd. Možná autorovi křivdím, třeba takový hollywoodský vývoj požadoval vydavatel v rámci přiblížení mainstreamovým čtenářům, stejně jako přebytečnou klišé romanci.
Co bych nevytýkala, leč za zmínku to stojí: světové události se od doby prvního vydání románu změnily a ne právě k lepšímu. Turecko v područí diktátora stěží působí jako spolehlivý partner, Egypt a valná část Blízkého východu má po tzv. arabském jaru spoustu vlastních potíží, Studená válka je zpět, tudíž by teď od Rusů (obvyklých podezřelých) voňavou kotletu ani prašivý pes nevzal, natož vpustit do kolabující Evropy hordy pomocných rukou ze zmíněných zemí.
„Blackout“ není špatná kniha, přiměje čtenáře vážit si luxusu a pohodlí, ve kterém žije. A to není málo, navzdory uvedeným (čistě subjektivním) výhradám, kvůli kterým hodnotím poměrně nízko.

34 28.12.2018

Znáte ty pohádky o zakletých princeznách ve strašidelných hradech a statečných princích, kteří bojují proti Zlu, aby vše završila královská svatba... Tak to je ve zkratce "Elantris", akorát genderově obrácená: v roli zakletého je princ Raoden, třeskutě kladný, inteligentní a odhodlaný objevit tajemství města, kde je spolu s dalšími ubožáky uvězněn, zlepšit jejich trýznivou existenci, vrátit ztracenou lidskost. Umíněná, emancipovaná princezna Sarene zatím využívá veškerý politický um, tedy hlavně přetvářku a pletichaření, aby ubránila svou vlast (rodnou i tu novou, kam se přivdala) před dobyvačnými sousedy a jejich agresivní vírou. Ve třetí linii pak sledujeme úspěchy, minely a duševní pochody zástupce padouchů Hrathena. Časem se jejich osudy jako obvykle spojí.
Stylem je to typický Sanderson (s náběhem ke škatulce young adult): román je navzdory jednoduchosti a naivitě příjemně čtivý, trochu však zamrzí předvídatelnost - spoilerem je už samotná obálka, přímo inzerující, že princ nezůstane ošklivým zombie žabákem navěky. Přičtěme si k negativům mnoho šťastných náhod a zachránění v poslední vteřině, černobílou realitu - hrdinové ze strany dobra jsou natolik urputně sympatičtí správňáci, až z toho životem otřískaný čtenář chytá kopřivku. Takhle dokonalí, nesobečtí, morálně čistí jedinci patří jedině do tvorby pro děti. Protistrana je hotový Mordor, jedině "zlosyn" Hrathen představuje rozporuplnou postavu (díky za něj, jakkoliv má nejnudnější linii).
"Elantris" se tváří jako samostatná kniha, autor si nicméně ponechal otevřená vrátka k pokračování, příběh není kompletně dořešený. Možná bych měla zkusit vyhledat povídku "Naděje Elantris", jestli vše patřičně uzavírá.
Celkem jasně si uvědomuji, že je dost důvodů k nižšímu hodnocení, ovšem tenhle román mi poskytl jaksi milou duševní relaxaci, tudíž přivřu oko... no, zavřu obě oči a udělím čtvrtou hvězdu s notně odřenými cípy.

26 27.12.2018

Nečetli jste první díl a neznáte autorovu tvorbu? Tento odstavec vám naznačí, co od knihy můžete očekávat:
"Je tam moje dcera, inspektore. Opravdu si myslíte, že jsem svedl bitvu s kanálovými harpyjemi, nechal se otrávit a zemřel, byl vzkříšen a žil jako masová panenka, pak nechal někoho skočit z Golden Gate Bridge a získal jeho tělo jen proto, abych teď zůstal dřepět v zasraným autě?"
Přesně tak, Christopher Moore na běžnou realitu zvysoka flatuluje, zaplnil svět bizarními charaktery, svéráznými božstvy a dušemi v různých podobách. Proto není nutno hledat v příběhu nějakou logiku, jde o guláš praštěných námětů a švihlých situací, jejichž hlavním účelem je pozvednout koutky úst, pobavit, možná i vyloudit z vaší bránice občasné uchechtnutí.
V mém případě měly "Použité duše" smůlu, trefily se mi do složitějšího životního období, nedokázaly rozbít krustu všedních starostí, četla jsem po kouskách a humor pana spisovatele tentokrát úplně nezabíral, neřehtala jsem se jako u "Špinavé práce". Nebo je druhý díl opravdu slabší, ničím výrazněji nepřekvapil, nezklamal, nenadchnul, byl však příjemným návratem mezi všechny ty pošahané postavy.
Jedno je jisté: nejste-li příznivci absurdity, "Použité duše" vás pravděpodobně neosloví. Pokud se nebojíte ujeté, ničím neomezované fantazie s trochou vulgarismů, pak směle do toho (začněte se "Špinavou prací", jinak budete poněkud mimo). 70%

20 26.12.2018

Druhý díl „Prachmistrů“ nasazuje od začátku strhující tempo, které se překvapivě daří udržet až do finále, tedy bezmála 600 stran.
Hlavní postavy už známe a dozvíme se o nich jen málo nového. Tamás musí použít veškerý svůj um, strategické myšlení i lstivost, aby se dokázal probít přes nepřátelské území. Jeho syn Taniel bojuje se svou závislostí, se svými city, s kezskými protivníky i s nadřízenými ze své armády. Adamat se veškerými myslitelnými prostředky pokouší zachránit milovanou rodinu. Všichni tři při ve svých liniích hojně prolévají krev nepřátel i tu vlastní. Trochu méně prostoru má neobyčejná pradlenka Nila a její snaha chránit nezletilého následníka trůnu. Na obou stranách konfliktu přibude několik nových hráčů, jsou to však jen kosmetické změny.
Události jsou proměnlivé, o akci a brutální scény není nouze – chvílemi autor možná až příliš tlačil na pilu, přesto jsem s napětím hltala jednu stránku za druhou. A mohlo by to napětí být větší, kdyby ústřední postavy nevykazovaly až nadpřirozenou nezničitelnost. V téhle sérii prostě nefigurují normální smrtelníci (pouze jako bezejmenný komparz určený k likvidaci), což poněkud zamrzí. I tak hodnotím vysoko, adranští hrdinové jsou fajn (i tomu sebelítostivému feťákovi Tanielovi musím přiznat několik sympatických vlastností), padouši jsou správně padouchovití a čte se to jedna báseň… až na pár kopanců v textu, které jdou na vrub nepozornosti odpovědného redaktora. Čtyři velmi silné hvězdičky se zamyšlenými pohledy směrem k páté.

20 26.12.2018

Když je král zkorumpovaná, bezohledná svině, co vede svůj lid jedině k bídě, může se mu stát, že se se na něj vaří voda v podobě někoho dostatečně schopného a ochotného riskovat, zasáhnout proti uzurpátorovi a převzít odpovědnost. Někoho jako polní maršál Tamás se svými spojenci a podřízenými. Odstavit krále od koryta je pouze jeden z prvních obtížných kroků na dlouhé cestě ke změnám k lepšímu, ke spravedlnosti, svobodě a dalším ideálům, jak by měla vypadat prosperující země. Přímočarý drsňák Tamás čelí tajemné kletbě mágů, nepřátelským mocnostem, intrikám, podezřelým záhadám, zradě i vlastním "démonům". Jakkoliv patří k nejmocnějším Prachmistrům, nadaným schopností manipulace se střelným prachem pomocí mentálních sil, ocitá se v nebezpečí života takřka každý den. Stejně jako jeho neukázněný syn Taniel, nebo nájemný vyšetřovatel Adamat.
Z trojice hlavních hrdinů jsem si docela snadno oblíbila zdánlivě nelítostného polního maršála, s podobným zaujetím jsem sledovala také detektivní pátrání vysloužilého policajta. Linie toho nejmladšího, ač dobrodružnější, akčnější a nejvíce prosycená střelným prachem i mocnou magií, v mých očích malinko zaostávala. Taniel je prostě na můj vkus trucovitý spratek s minimem sebeovládání, co by potřeboval takových pár facek, že by chytil ještě dodatečné od zdi. Snad na nějaký ten umravňující kopanec dojde v dalším díle.
Stránky v knize snadno odsýpaly, mám však několik výhrad ke světu Prachmistrů (SPOILER ALERT!!!): nejvážnější z nich se týká privilegovaných, tedy všehoschopných mágů. Podle všeho by měli drtit celé armády na sekanou i s prstem v nose... ale ne, stačí nadaný chlápek s puškou a z čarodějů jsou cvičné terče. Někdo je prakticky nesmrtelný, srovnává města se zemí, ovšem nezvládá čelit děvčátku s voodoo panenkou, jiný peče z ničeho lívance pro celé království, a jestli je důvod děsit se příchodu nejobávanějšího boha, hm, možná příště. Zatím jsou všechny ty supersíly poněkud chaotické, nevyrovnané, autor až moc drží palce svým oblíbencům. Já jim sice fandím zrovna tak, ovšem dělat z protistrany neschopné amatéry tomuto jinak skvělému románu úplně nesvědčí.

21 25.12.2018