Metla komentáře u knih

"Avatar light". Zase jednou lidská dobyvačnost a hamižnost dělá bordel tvorům na jiné planetě, ovšem na rozdíl od Cameronova velkofilmu se zde problémy neřeší monumentálními bitevními scénami, nýbrž se civilizovaně přesouvají do soudní síně. Čtenář bude svědkem několika akčních i násilných událostí, převážně se však válčí slovy, za munici slouží pádné argumenty, různé podrazy a hlavně důkazy. Odhodlaní lidé versus mocná těžební společnost, výsledek je předem jasný.
Možná to nezní jako zábava... jenže je. Scalzi má dar vytvářet sympatické postavy se svižnými, vtipnými dialogy, což se zkrátka skvěle čte. Jack Holloway je správný hajzlík, věčný oportunista a osina v zadku téměř pro každého. A taky má Karla, nepředpisového odpalovače náloží. Když se navíc (hned ze startu) objeví ONI, byla jsem beznadějně lapena. Vlastním jednu z jejich příbuzných. Svým ksichtíkem umí dát zřetelně najevo pocity ohledně tvorů kolem ní: pohrdání, nespokojenost, netrpělivost druhu "naval žrádlo!", smrtící zuřivost při čištění uší a snaze nacpat do ní odčervovací prostředek. Víc emocí neprojevuje. Zvláštní, máme ji moc rádi - úplně stejně jako Karlovu příbuznou a ta je přitom podstatně přátelštější, lásku oplácí.
Scalzi neodbíhá ke zbytečnostem (jako já), nesetkáme se u něj s popisností (občas by se chtělo říct bohužel, některým místům by detaily prospěly), u jeho příběhů si mozek příjemně odpočine.
Ano, "Jiná rasa" je jednoduchá kniha, dokonce přímo naivní, přetékající idealismem. Ano, v závěru se mi bulvy zase jednou v důlcích kroutily směrem vzhůru, doprovázeny rezignovanými povzdechy. Ano, i tak hodnotím vysoko, protože jsem se bavila. Protože chytrák Jack s nevymáchanou hubou. Protože Karl. Protože kočkoidi! 80%
Kéž by se tohoto autora zhostilo jiné vydavatelství; překlad sice tentokrát není špatný (až na pár trapných minel jako např. zaměnit letovou výšku 1000 metrů za 1000 kilometrů), nicméně vzhled knížky je otřesný jako vždy (na obálce nesouvisející obrázek s velehnusnou grafickou úpravou) a slova na řádcích se často slévají.

39 20.10.2020

Dva “obyčejné” příběhy z války: slepé děvče z Paříže a technicky nadaný německý sirotek, oba velmi zvídaví a inteligentní, každého formuje úplně jiné prostředí a přece se jejich osudy protnou. Mé sympatie měli oba, včetně jejich blízkých.
Spisovatel se nesnažil ze čtenářů ždímat emoce za každou cenu, jeho vyprávění je jako život sám: různé události ovlivňují povahy i osudy, někdo zemře a jiní jdou dál, od dětství až po stáří, uzamknou své bolesti hluboko v duši. Někomu v závěru může chybět úderná pointa; osobně ten neokázalý styl považuji spíše za klad - působí věrohodněji, žádné zbytečné efekty à la polibek v záři zapadajícího slunce, zatímco vítr jemně čechrá vlasy. Přesto bych i já potřebovala pár věcí dodat více po lopatě - ne kvůli pochopení, spíše pro intenzivnější procítění.
Hodnocení mám jako na houpačce, chvílemi bych bombardovala pěti hvězdami, ale přece jen převažuje dojem, že jsem v posledním roce podobných více či méně povedených (proti)válečných románů četla nadbytek, účinek se poněkud vytrácí. Nejvyšší čas dát si od hrůz 2. světové delší pauzu. +/-85%

69 19.10.2020

Závěr “Démonské série” pro mě byl tak trochu porod, což je výstižný termín s ohledem na množství žen, které v průběhu knihy otěhotněly - poslední strany se hemžily pyšnými rodiči a jejich supermimísky. Zařekla jsem se, že pokračování nehodlám absolvovat ani zadarmo a kýbl Ferrero Rocher k tomu. “Chrany” však nejsou další díl, jde o tři povídky vhodně a příjemně doplňující celý příběh.
“Brayanovo zlato” se nese v duchu úvodního “Tetovaného”, kdy Arlen teprve začínal s profesí posla a tudíž ještě nebyl neporazitelný, inkoustem nacucaný geroj. Sněhem zaváté velehory a v nich zvídavý, čestný klaďas čelící nočním běsům i nepřátelům v lidštější podobě; prosté a funkční, jsem spokojená. 75-80%
“Velký Bazar” se odehrává o několik let později v krasijské poušti, v době, kdy už si Arlen získal jistou reputaci mezi zdejšími fanatickými válečníky. Zápletka o opuštěném městečku, slibujícím hodnotné nálezy, je spíše průměrná - démoni a boj, klasika. Naštěstí má povídka Abbana. Zmrzačený, tlustý, opovrhovaný obchodník s pružnou morálkou, uznávající jediného boha: bohatství. Znát takového prospěchářského, bezpáteřního prevíta osobně, s nejvyšší pravděpodobností bych ho nesnášela. Jako literární postava je zajímavý, vždy intrikující za účelem zisku, nikoliv vyloženě zlý, zkrátka můj favorit mezi Krasijci (možná i nejoblíbenější postava série). Svým zákeřným šmrncem vytáhl povídku ke čtvrté hvězdě. 70-75%
Třetí příběh měl původně místo přímo v “Démonské sérii”, leč nadměrné bobtnání stránek vedlo k vyškrtnutí této celkem podstatné pasáže. Pokud tedy patříte k těm, kteří během četby “Jádra” remcali, odkud se zničehonic vzal Trnka Damaj, kde přišel ke svým znalostem a schopnostem, co vytvarovalo jeho charakter, konečně se to dozvíte. Od útlého dětství k dospívajícímu smraďochovi, plus pár detailů k osudům dalších známých, jako je posel Ragen a jeho žena Elisse. 75-80%
Jak naznačuje hodnocení, všechny tři návraty do světa ovládaného nočními démony jsem si užila, odpočinula si při nich, očekávání byla splněna. 75%

Nevím, jak mladší ročníky, leč fosilnější generace Husákových dětí pravděpodobně zná tuto pochmurnou pohádku díky animovanému filmu Karla Zemana. Znepokojivý výtvarný styl a rovněž (atmosféře odpovídající) dabing představoval mrazivé chvíle dokonce i pro moji maminku, které drásalo nervy pouhé oslovení: "Krabateee!"
Využila jsem temné, uplakané dny a přiložila do plamenů mírné depky pár polínek poslechem audioknihy. V zaměstnání rázem zmizely chodby s šourajícími se postavami v rouškách; já byla s dvanácti chasníky a mistrem v začarovaném mlýně. Prožívala jsem opět ten souboj sil zla proti lásce, mravní čistotě, zkrátka dobru, s nostalgií jsem se vrátila do dětských let.
Perfektní kniha pro zimní večery, možná by však ratolestem při četbě před spaním přivodila příliš divoké sny. 90%

72 15.10.2020

“Viktoriánský” román z období krátce po 2. světové válce, v hlavních rolích venkovský lékař, urozená rodina Ayresových a jejich rozlehlý dům. Čtenář se očima doktora Faradaye stává svědkem pádu donedávna vlivného šlechtického rodu a s tím souvisejícího chátrání fascinujícího sídla. Visí nad Ayresovými kletba, způsobující duševní rozklad? Může za neobvyklé, znepokojivé jevy v Hundred Halls nějaká nadpřirozená entita? Nebo lze vše logicky vysvětlit, jak se o to snaží každý, kdo nemusí v pustých interiérech trávit dlouhé dny i noci? Jestli potřebujete jasné odpovědi, raději se do “Malého vetřelce” vůbec nepouštějte, autorka sice naznačuje, ovšem ponechává dost prostoru, aby si čtenáři mohli (spíše museli) vysvětlit události podle vlastního uvážení.
Kniha je zpracována velmi důkladným popisným stylem, díky kterému jsem byla tam, procházela se tmavými chodbami, třásla se v chladných místnostech, byla bičována dešťem na okolních pozemcích. Tahle sugestivnost je největším kladem, protože co si budeme nalhávat, zápletka je tradiční, prostá a ničím výrazněji nepřekvapí. Nečekejte horor - pár šmouh, klikyháků a ťukání dnes asi vyděsí málokoho, husté atmosféře navzdory.
Pro mě byla četba převážně dobovou sondou zaměřenou na problém zanikání šlechtických rodů, v kombinaci s psychologickým románem. Pečlivý rozbor duševního rozpoložení ústředních postav si v ničem nezadá s vykreslováním prostředí. Snad největší změnou prošel sám vypravěč; zpočátku vcelku sympatický, rozumný lékař, v závěru jsem však přemítala, jestli bych ho raději majzla cihlou mezi oči nebo mezi nohy.
Hodnocení nevidím na víc než čtyři slabší hvězdy: neuškodilo by zestručnění, 512 stran je zbytečně mnoho, když vezmu v úvahu nepříliš košatý děj. Jinak ideální kniha do současných plískanic, pokud máte k dispozici volný čas, volný ušák, oheň popraskávající v krbu a oblíbený nápoj po ruce... 75%

43 14.10.2020

Mám radost, kdykoliv objevím spisovatele, který se mi trefuje do vkusu. Leč při množství vycházejících knih je úspěchem i to, když si můžu nějakého autora škrtnout. Sbohem, pane “Samueli Bjørku”, první kniha byla navzdory mouchám fajn, druhou u mne končíte. Případ byl sice poutavý, atmosféra seversky chladná a pochmurná, leč postavy a dialogy mě naprosto vytáčely do vrtule.
Autor je zřejmě sklerotik - nebo má své čtenáře za dementy, neschopné udržet v prostinkých hlavičkách žádnou informaci déle než několik sekund. Proto jsou rozhovory plné: “Co? Cože? Já ti asi nerozumím!”, přičemž takto policejní esa obvykle reagují i na zcela jednoduchá fakta. Následuje opětovné vysvětlování a pro jistotu vzápětí znovu. Tím pádem rovněž tým vyšetřovatelů působí dojmem (nahluchlých) dementů, většinu z nich bych s podobným mentálním výkonem poslala dělat na ulici platfusáky, možná rovnou sbírat odpadky. Unavený šéf jede na nikotinu a odmítá vnímat očividné, počítačový specialista je tak přecitlivělý, že není schopen při převzetí důkazu ani položit základní otázky, další detektiv propadl hazardu a chlastu, "supermozek" Mia je nevyrovnaná, sebelítostivá, ožralá, zfetovaná fňukna, vyrážející do terénu na vlastní pěst a zatajující informace... Všichni jako by byli imrvére deprimovaní, zmatení, pod vlivem, celí žhaví zlikvidovat svůj úsudek, zničit manželství, rozbíjet rodiny. V severských zemích skončily dobré časy nejspíš s dětmi z Bullerbynu, jinak si to neumím vysvětlit.
Do toho levicoví aktivisté, prohnilí boháči a naivní pipiny, ach jo.
Zbytečné, zdlouhavé a ve finále nic neřešící vrtání se v mizérii životů hlavních i vedlejších charakterů mě v “Sově” opruzovalo. Nevím, jestli začínám být na tento jev obecně alergická, snad jde o přechodný stav.
Za zmínku stojí ještě přídavná jména, samozřejmě stále dokola omílaná. Nestačí napsat “dívka”, je třeba pořád zdůrazňovat “patnáctiletá dívka”, "světlovlasá právnička”, “tmavovlasá kolegyně” a tak dále, dokud jsem nezískala na daná slovní spojení naprostou averzi.
Několik motivů bylo hodně dobrých, přesto musím zase jednou s lítostí jít proti spokojenému davu čtenářů a dát za pravdu kritičtějším hlasům. Především za ty iritující, slabomyslné dialogy odstřelím "Sovu" průměrem.

59 13.10.2020

První třetinou "Tichých lží" jsem se poněkud otráveně provzdychala. Klasický ženský román: úzkostlivá máma s traumatizující minulostí, ve které figuruje nepovedené manželství a neupřesněná smrt dítěte. Dcera na pár facek, strašlivě spěchající vstříc dospělosti, kvokání s kamarádkami, splašené hormony a tak dále. Himlhergot, to už tady bylo tolikrát... Jenže potom přišla druhá část a já zjistila, že je to všechno jinak, mnohem drsnější, smutnější, napínavější, nuda byla rázem minulostí. Zápletka se postupně komplikuje, rozehrává se více motivů, v popředí zůstávají různé podoby lásky.
Větou “Někdo není tím, za koho se vydává” dostanou čtenáři stimul k rekapitulaci postav a já doufala, že můj kompas na padouchy ukazuje špatným směrem. Sedělo všechno s výjimkou toho nejdůležitějšího: věku. Autorka se tím bohužel netrápila a dost mě naštvala. Blízká osoba, údajně nenalíčená a nikdo by si nevšimnul? Nepravděpodobné.
V závěrečných kapitolách jsem se začala obávat, aby ten silný, tragický příběh úplně nenabral směr Hollywood... a opět jsem byla zklamána způsobem, jakým paní spisovatelka vyhladila hrany, otupila ostří, přelakovala hnusnou realitu do odstínů vhodných pro cukrovou vatu. Pohádky čtu s dítětem, v literatuře pro dospělé preferuji temnější autorskou paletu. Proto nekompromisně zadupávám do podlahy jednu hvězdu, kousek z další umáznu za ten sice opodstatněný, přesto relativně nezáživný úvod. 70-75%

43 12.10.2020

Výjimka, potvrzující pravidlo aneb důkaz, že ne vše, co k nám připutuje z Ruska, musí být zákonitě špatné. “Encyklopedie předškoláka” je objemná kniha (288 stran formátu A4 v pevné vazbě), hezky ilustrovaná v rozmanitých stylech, plná úkolů, příkladů, hádanek i vědomostí z většiny oblastí dětského vzdělávání. Přehledná abeceda s obrázky, rozvoj myšlení i řeči, pozornost a paměť, určování času, příroda, doprava, bezpečnost, příprava ruky na psaní, základy matematiky (ty už mi přišly vhodné spíše pro školáky), plus pár dalších kolonek. Zkrátka srozumitelná cvičení, zábavnou formou povzbuzující dětský intelekt i gramlavé ručičky. Jedinou “nevýhodou” je, že rodič (či jiná gramotná osoba) musí být stále k dispozici: číst, vysvětlovat, kontrolovat, chválit.

35 11.10.2020

Po formální stránce nenacházím mnoho důvodů ke kritice této historické detektivky. Je hezky napsaná, s obstojnou zápletkou (byť mi několik detailů úplně nesedělo; třeba natvrdlost ohledně jediných stop v blátě u oběti zločinu, vícekrát zmíněný překombinovaný finiš aj.), středověká atmosféra na mě spolehlivě zabírá, charaktery jsou vypracovány dostatečně (Kristián byl ovšem na 14 let příliš dospělý ve svých úvahách), líbí se mi obálka. Ale:
Víte jak poznat, že jsem do příběhu zažraná? Když za mnou přijde dítko se svým “mami, já se nudím, pojď si hrát”, místo zavření knihy a trpělivého “co bys chtěla dělat?”, jen zavrčím “to máš blbý, najdi si nějakou zábavu zhruba na dva dny”. Tento stav ponoření do děje mi “Noční motýl” bohužel téměř nenabídl, měla jsem spíše problém odpoutat se od všední přítomnosti. Postavy, včetně těch hlavních, mě neokouzlily (ploché nebyly, akorát kapku mdlé, potřebovaly by přišmrncnout) a hojnost mrtvol jsem měla na háku. Něco tomu prostě chybělo, něco obsaženého v Červenákově sérii o Steinovi, Barbaričovi a kaprálu Jarošovi, více šťávy či jak to nazvat... 70%

48 08.10.2020

„Žena má dneska zumbu, tak musím domů za dětma.“ Přikývla jsem a říkala si, co to asi jeho žena má za exotickou nemoc.

Eleanor je vážně mimoň. Tedy přinejmenším v dnešní rozežrané, zábavy chtivé době, která hledí s despektem na upjaté introverty s podivným vkusem v oblékání, nezvyklými obyčeji, se zvláštním chováním i mluvou, postrádajícími sebemenší takt či potřebu přetvářky.
Nějakou dobu jsem si k Eleanor musela klestit stezku, přestože jsem sama docela mimoň. Přece jen mi byly vzdálené její starosti se sháněním dokonalého muže a přišla mi zoufale málo empatická, což bylo pochopitelné s ohledem na časně avizovaná traumata. Cestu k hlavní hrdince jsem našla, ale zase mi začala vadit předvídatelnost, všechno šlapalo předpokládanou trasou až do finále. Naštěstí si pro mě paní spisovatelka připravila jedno velké překvapení, čímž blednoucí čtvrtá hvězda opět nabyla jasné obrysy.
Zpočátku román působí jako komedie spíše pro čtenářky, s přibývajícími informacemi však zaznívají čím dál naléhavěji tragické podtóny a jen obtížně se lze ubránit soucitu s těžce poznamenanou mladou ženou. Naštěstí existují vnímaví, nesobečtí jedinci, ochotní zapojit své síly a vnést do životů ostatních nezištně tolik světla, kolik jen zvládnou. Ráda bych k takovým patřila, s obdivem vzhlížet nestačí. 80-85%

65 07.10.2020

Memento drsné doby, kdy se ve jménu Boha běžně páchalo bezpráví a všemožné ukrutnosti. Někdy z čirého přesvědčení, jindy pro obohacení církve, každopádně nebylo příjemné stát se třískou v oku mužů s kolárky, inkvizitorů zvláště.
Kameníkova dcera Madeleine svou krásou umí poblouznit, což se společně s nepřirozenými jevy, které ji provázejí životem, stane zdrojem velikého trápení. Stačí zhrzený chlap, pár drbů a jiskra neštěstí je spolehlivě zažehnuta. Atmosféra v Langedocu houstne a soukolí jediné správné víry semele chudáky i boháče.
Děj je popsán z pozice čtyř různých lidí: Madeleine, mladého kněze, šlechtičny s velkým tajemstvím a zapáleného inkvizitora. Jejich verze se často rozcházejí a je zajímavé sledovat, jak jednotlivé postavy vnímají stejné události různými způsoby.
Byla jsem připravena na brutální scény, ale Colin Falconer se v nich nevyžívá, drží se celkem zpátky... nebo jsem prostě příliš okoralá, vždyť třeba knihu “1793: Vlk a dráb” v surovosti a hnusu hned tak něco nepřekoná.
“Soucit s ďáblem” mnou neotřásl tolik, jak jsem čekala, chvílemi se trochu táhnul, přesto jej můžu doporučit příznivcům historické beletrie. Dozví se něco málo z francouzských dějin a potvrdí si fakt, že vynucený celibát je vrcholem stupidity. 70-75%

43 06.10.2020

(SPOILER) Jako většina zdejších komentujících, také já jsem se k “Větru z hor” dostala díky nabídce autora. On dodal dílo, do kterého zjevně investoval kromě množství času i kus srdce, a já teď plním svou část dohody sepsáním upřímných, subjektivních postřehů (za účelem pomoct k imho lepšímu řemeslu, nikoliv sebrat chuť do další tvorby).

Jak bych knihu definovala jedinou větou? Hrdinská fantasy harlekýnka se sadistickými prvky. Hned vysvětlím: 1) hlavní postava je něco mezi Conanem a Supermanem, 2) děj se odehrává ve vymyšleném světě na úrovni raného středověku, 3) nejčastěji užívaným slovem je “láska” a 4) spousta scén obsahuje různá zranění, mučení, znásilňování a smrt.
Co se týká bodu 1), zpočátku dobrý, ale postupně začalo být absurdní, jak všechny ty bandy urostlých vojáků, podporovaných údajně strašlivými monstry, vlastně nejsou pro Jona žádnou překážkou. V závěru už to vyznívalo, že kdyby nemusel chránit spolubojovníky, mohl by otrokářskou říši zla zlikvidovat sám. Občas se teda nechá zaskočit a převálcovat nepočetnou partičkou padouchů, jindy trhá na kusy div ne celou armádu...
Ono těch vzájemně si odporujících informací je víc. Například: zrůdy bojující na straně Temnoty mají prý skvělý čich, ovšem skupině dobrodruhů nečiní problém připlížit se k nim na dosah. Šavlozubí tygři jsou označeni v jedné větě za samotáře, v následující žijí ve věrných párech. Kde se ve vyprahlé pustině vzala zničehonic mlha? A tak dále.
Ad 2): Zápletka je prostá, základy tvoří touha po svobodě a láska, což obnáší kvanta vyplýtvané krve, vnitřního mudrování a "osedlávání hřebce". Vedlejší postavy jsou ploché, opravdu jen do počtu. Ona je prostě láskyplná světice. Spolubojovník je vysoký, světlovlasý, jeho druh mladší, menší, tmavovlasý, oba jsou oddaní svému kapitánovi (jenž získal vysokou šarži pouze tím, že přišel a povyprávěl o svých činech, hotovo, všichni ti věříme, je z tebe velitel). Doporučila bych k popisu charakterů méně používat přídavná jména, nechat za dotyčné raději promlouvat chování a činy. Třeba u konkurence jsem narazila na zbrojnoše, co se ráno v putyce probral na hromadě mezi ostatními opilci, při střízlivění u studny se mu smála děvečka a tak ji pocákal vodou. S touto epizodkou mi byl rázem bližší podstatně víc, než kdyby bylo explicitně napsáno “byl to dobře naložený flamendr”.
Svět je obyčejný, zajímavým jevem jsou jedině všudypřítomné kukuřičné lány, aby se jimi bylo možné nenápadně přesunovat.
3) Láska je bohužel podána toporným způsobem. Samá velká slova a žádný život. Vztah vznikl v několika větách, dialogy jsou plné nepřirozeného patosu. Jako by to psala nepolíbená dívka dle svých krajně romantických představ.
4) Najdeme utrpení na všechny možné způsoby, osudy většiny zúčastněných stojí za řídké lejno a ústřední pár musí trpět hůř než v Dantově podání očistce. Každému ten vrchovatý náklad násilí nemusí sednout.

Pozor na opakování. Často se nad nějakou událostí přemítalo pořád dokola, navíc podobnými frázemi. Číst potřetí stále totéž je otravné. Také v tom vzletném slohu občas skřípala stejná slova příliš brzy po sobě - některé odstavce byly zahlceny láskou, v jiných jemně pofukuje větřík, jemně ševelí tráva, jemně pleskají vlnky.

Kritizuji, přesto hodnotím “Vítr z hor” kladně. Mám totiž negativní zkušenosti s rádoby “spisovateli” přehnaného sebevědomí, neschopnými dát dohromady kloudnou větu, natož logický děj. Tady by stačilo trochu se odvázat, ubrat na přednesu Mirka Dušína, dostat do textu jiskru humoru a byla bych se stylem naprosto spokojená. Inspiraci Gemmellem a Howardem lze jasně cítit, ještě přihodit drsný šmrnc Abercrombieho, nastudovat živé dialogy Sapkowskiho... prostoru ke zlepšení zůstává dost, ale první krok “Andyho Wildwooda” rozhodně není beznadějným šlápnutím vedle. Věřím, že za asistence správných múz má potenciál vystoupat vysoko nad současný průměr.
Děkuji a gratuluji, já bych neměla odvahu otevřít svůj literární šuplík neznámým lidem (ani vlastní rodinu jsem do něj nepustila:-)).
P.S.: Obálku by to chtělo vkusnější, tahle je jako z 90. let (grafická úprava obstojná, leč styl malby poněkud kýčovitý, póza hrdinů prkenná - zrovna jako láska Jona a Ya-ny).

54 05.10.2020

Jak napovídá sám název knihy, pohádky v ní se soustředí na fakt, že hlavu by měli lidé využívat podstatně víc, než coby odkládací prostor pro čepice. V různých zemích se k moudrosti a inteligenci přistupuje většinou podobně, ovšem hlupáci jsou k smíchu všude stejně.
Četba je to spíše pro starší děti, které nad dějem přemýšlejí, nacházejí souvislosti, chápou význam slov - narazíme zde na spoustu ne zcela běžně používaných výrazů (čeledín, gazda, pilaf, šajtan atd.). Předčítání mladším dětem obnáší mnoho přestávek na vysvětlování.
Část motivů se opakuje, nijak se nešetří vychytralými sedláky či statkáři, kupci, soudci, připitomělými čerty, hubatými ženami... Texty Milana Žáčka jsou příjemně plynulé, akorát mám osobní a zcela subjektivní problém s tím, jak neustále používá "všecko" místo obvyklého "všechno". Výtvarně je kniha tradičně moc hezky udělaná, Adolf Born osobitostí svého stylu snad nikoho nenechá na pochybách, kdo pohádky ilustroval.
"Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky" slavily u nás doma větší úspěch, proto "jen" velmi silné 4*. 80-85%

34 03.10.2020

“Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku.”

Ale kdepak, hrdina z Istanbulu ještě nepatří do šrotu, jak může potvrdit každý padouch, kterému se podařilo nakrknout drsoně Michálka a jeho (v zabíjení podobně zdatné či zdatnější) spolubojovníky, častěji spolubojovnice. Brno skončilo v dobrých rukou, ovšem okolní svět je divočina plná zlotřilých gangů a ujetých kultistů. A kdo jiný by se s nimi měl vypořádat, než nejvyšší šarže české armády? Takže řádně vyzbrojit, vybavit se tunami munice (a hlavně doutníků) a hurá na východ, zarazit magorům v Mordoru destruktivní rejdy.
“Poločas rozpadu” je čtyřhvězdičková akční cesta tam a už ne zpátky - samé putování, střelba, občas techtle-mechtle... a závěr jaksi nikde (resp. až v další knize), to bude stát bruntálského řezníka pár procent. “Prásk!” Odstřeluji dalších 10% za ty věčné debilní citoslovce. Čtvrtá astra je rázem v kritickém stavu, přesto román není horší ve srovnání s předchozím dílem. Vlastně spíše lepší: svižnější, s několika zapamatovatelnými scénami, trilogii pravděpodobně dočtu bez mučení. 70-75%

47 01.10.2020

“Gravitace” připomíná jeden z těch hollywoodských filmů, jejichž financování by trumflo roční rozpočet většiny afrických států. V hlavní roli pár hrdinných astronautů s lékařskou specializací, ona: atraktivní a kurážná, on: odhodlaný správňák, každý zvlášť musí čelit neznámé hrozbě, která postihla lidi na snad nejméně přístupném místě - ve vesmíru. Prostředí je tedy zajímavé a Tess Gerritsen nepodcenila přípravu, na románu jsou znát konzultace s odborníky z řad NASA i z jiných oblastí lidského snažení. Pokud ovšem chcete vědět víc, nahlédnout pod pokličku problematiky vesmírných letů podrobněji, doporučuji autentické zážitky Chrise Hadfielda v “Astronautově průvodci životem na Zemi”.
Autorka je většinu času roztomile nelítostná, postavy nijak nešetří a vymyslela nepřítele, z jakého mrazí hůř než z různých přerostlých příšer opatřených zubatým chřtánem a ostrými spáry. Protože navzdory veškeré hrůze nepůsobí přemrštěně... narozdíl od závěru knihy, kdy jsem si procvičila krční páteř při nevěřícném vrtění hlavou.
Proč tak nízké hodnocení, ptáte se? I kdyby ne, stejně vám to prozradím. 1) Již zmíněný přestřelený závěr. 2) Na efekt uplácané, ploché charaktery mi byly šumák, jejich peripetie jsem tudíž ani zdaleka neprožívala na plné vaječníky. 3) Překlad. Pravděpodobně celkem věrný co do významu, bohužel plný anachronismů, jaké se do moderního thrilleru na pomezí sci-fi absolutně nehodily. Musil, myslil, bydlil, vbrzku, pohlédl naň, není-liž pravda, “dokázal vyloudit úsměv na tváři a dbal na to, aby doň nepronikly žaludeční šťávy” atd. Odehrávat se román třeba před 60-ti lety, chválila bych překladatele za styl jazyka podporující dobovou atmosféru, ve 21. století je však výrazivo Rychlých šípů mimo mísu. Občasné pokusy o uvolnění textu byly spíše na škodu. Proč by seriózní vědci měli používat slova jako “venkoncem”, “jebem ti boha”, proč se astronauti “chlámali”, místo obvyklého “smáli”, proč vysoce postavení papaláši sklouzávali do pražskýho žargonu? Desítky a desítky nepadnoucích obratů, při kterých mi překladatel, zřejmě starší pán, takřka zapichoval jehly do mozku a přestříhával nit četby. Alespoň vyřešil mé tradiční dilema na hraně 70%, tentokrát se bez váhání přikloním ke třem hvězdám.

44 29.09.2020

Musím přiznat, že jsem přistupovala dost skepticky k románu s tak laciným názvem a zprofanovanou “medailí” světového bestselleru č. 1 na obálce. Ovšem nebyla to špatná volba pro seznámení s autorem. Zápletka sice nepřišla s ničím extra originálním a postavy mi úplně nepřilnuly k aortě, přesto jde v rámci žánru o solidní standard.
Preferovala bych, nebýt Kate taková citlivka, kterou rozhodí kdejaký nadržený hňup - krucinálfagot, policisté by přece měli být zvyklí na konfrontace s grázly. Asistent Tristan se prezentoval jako zoufale nemužný třasořitka, v příštích dílech očekávám jeho coming out. A v pozdějších fázích mi připadalo nevěrohodné, jak snadno byl bez jakékoliv kvalifikace připouštěn k vyšetřování, na místa činu atd. Občas si bystré mozky seděly na vedení - kéž bych neměla důvod mumlat: “No ty jsi kráva, přemýšlej, vždyť se pro to určitě vrátí!” a podobně.
Co je však podstatné: neztrácela jsem zájem o děj. Jistě, klišé, logických kopanců, nedoladěných “detailů” a přemrštěných situací mohlo být méně. Nakupily se jako obvykle především ve finále, leč pár dotěrných mušek mě otravovalo konstantně. S ohledem na téma a ve srovnání s mnoha jinými současnými tvůrci thrillerů se Bryndza nadměrně nevyžíval v morbidních popisech, nicméně útlocitným osobám se slabším žaludkem tuto knihu nedoporučuji.
Jakkoliv s “Kanibalem z Nine Elms” do budoucna neplánuji opakované setkání, pokračování série nebo jiným Bryndzovým dílům pravděpodobně dám šanci. 70-75%

55 28.09.2020

"Mít dítě je v mnoha ohledech podobné, jako řídit bagr v obchodě s porcelánem. S nohou v sádře. S lyžařskou kuklou nasazenou obráceně. Opilí."

Velmi osobní sled autorových vzpomínek, úvah, názorů a v první řadě vyznání lásky svému synovi... v druhé řadě také manželce. Pochopila jsem, že “Muž jménem Ove” v určitých ohledech čerpal inspiraci z Backmanova života.
První dvě třetiny knížky jsem prochechtala se souhlasným přikyvováním, potom nastal poněkud útlum, ale pořád dobrý.
Některé věci jsou společné snad všem rodičům světa. A jiné musí řešit jen ti v civilizovaných zemích, kde míra byrokracie ruku v ruce s různými ideologiemi přebujela v rypákovitý nádor, co člověku nedopřeje svobodné nadechnutí ani při vyměšování.
Úryvky řeknou více než komentář.

“To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“... „Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ě-d-ě-l-i. To bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně ani nebylo nebezpečný!“
Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit. Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil?
Sakra.
Prostě jen nechceme udělat chybu. To je všechno. Z celé naší generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná.”

Kombinovala jsem střídavě četbu s poslechem a díky emocionálnímu nasazení L. Hejlíka u mě zase jednou vyhrála audiokniha. 80-85%

“Protože vás máme rádi.
Nic víc v tom není. Chceme, abyste byli lepší než my. Protože jestli naše děti nebudou lepší než my, jaký má vůbec všechno smysl? Chceme, abyste byli hodnější, chytřejší, pokornější, štědřejší a míň sobečtí než my. Chceme vám vytvořit ty nejlepší podmínky, na jaké se zmůžeme. A tak studujeme metody uspávání, chodíme na semináře, kupujeme ergonomické vaničky a tlačíme prodavače autosedaček ke zdi a řveme na ně: „Tu nejbezpečnější! Dejte mi tu NEJBEZPEČNĚJŠÍ, jasný?“

50 24.09.2020

Znám tvorbu Petry Neomillnerové z fantasy knih pro dospělé, což obvykle obnáší akčně-násilně-sexuální peripetie různé havěti s nadpřirozenými silami - upírů, zaklínačů, čarodějů a podobně. S dcerkou za sebou máme i milý příběh pro začínající čtenáře o holčičce z cirkusové rodiny. A teď jsem okusila také duchařskou novelu pro dívky s nastávající pubertou. Vyloženě jsem litovala, že mi není +/- dvanáct, abych si mohla dokonale užít jedno nevšední kamarádství, aniž by do děje zasahovala cynická dospělá mysl, předvídavá, kritická, s výrazně sníženou schopností nechat se unášet imaginací spisovatelů bez remcání.
Každopádně mě potěšil návrat do dětských let, kdy svět kolem ještě byl plný tajemna. Vážnější výhrady mám jedině k závěru, ušetřím však případné budoucí čtenáře spoilerů... a druhý díl si nenechám ujít. Kam jen si udělat trvanlivou poznámku: “Za 5 až 7 let dej tuhle půvabnou knížku cácorce, snad si vychutná přátelství Amélie, Markéty a propadne kouzlu příběhu o prolnutí světů naplno. 80%
A přidám se ráda k ostatním nadšeně slintajícím: ilustrace L. Kupčíka nemají chybu, nádhera.

47 23.09.2020

Identická dvojčata, k nerozeznání podobná, a přece se jedna sestra cítí odstrkovaná, užírá ji závist z přesvědčení, že ta druhá má všeho více: štěstí, pozornosti, lásky... Stačilo by jen získat její jméno, stát se Sylvou a z ušlápnuté Martiny by byl rázem jiný člověk, oblíbený a milovaný. Nebo ne?
Povedené psychologické drama, které dává mnoho otázek a vede k jasným odpovědím. Čtenář nemá šanci vytvořit si k postavám nějaké pozitivnější pouto a s hlavní "hrdinkou" jsem měla po celou dobu chuť pořádně zatřepat a řvát na ni: "Vzpamatuj se, blbko zhýčkaná, za svůj podělaný život si můžeš sama!"
Vlastně mi to silně připomínalo situaci ze zaměstnání, kdy kolegyně s trvale nedbalým přístupem k práci reaguje na připomínky šéfky vzteklým odsekáváním: "A co se pořád vozíš jenom po mně, proč někdy nekritizuješ taky ji?!" Místo snahy změnit se, zlepšit, stále jen házení svých problémů na jiné, hledání viníků kdekoliv, kromě jediného správného místa - u sebe. Jo, Martina mě hodně štvala, jakkoliv jsem s její zamindrákovanou povahou měla i trochu soucitu. 75-80%

51 17.09.2020

Coby odvěký milovník sci-fi a fantasy mám několik obludných a především ostudných restů. Mezi ty nejvíce zahanbující patří díla J.R.R. Tolkiena, které náctiletá jalovička odložila nedočtené. Nebavilo. Málo udatných, pohledných svalovců, ob stránku kosících nepřátele po tuctech jedním máchnutím mocné paže... Holt puberta, no, vydržela mi dlouho. Po čtvrt století jsem se odhodlala absolvovat s Bilbem Pytlíkem celou cestu tam a zase zpátky, s jeho synovcem za sebou máme zatím třetinu a jsem si jistá, že tentokrát budu svědkem finálního nakopání Sauronových cojones. Už mám trpělivost s nadměrnou popisností, odbíháním od ústředního děje k jiným příběhům, písním a básním (ideálně v jazyce elfů, ať tomu nikdo nerozumí), s občasnou dávkou patosu v jednání i mluvě postav, s hledáním souvislostí. Naladila jsem se na správnou vlnu a nechala se zvolna unášet.
Našla jsem konečně zalíbení v této temné pohádce o síle jedince, síle přátelství a vůbec různých silách, formujících lidi a celý svět. Putování mi téměř konstantně osvětlovala čtveřice hvězd, pátou přidávám jako uznání, kolik inspirace pan Tolkien poskytl dalším autorům a nejen tvůrcům knih. 85%

81 15.09.2020