Metla komentáře u knih

“Její chodidla se osopila na podlahu. Rukávy od pyžama se nadechly vzduchu. Prošla tmou v chodbě směrem k tichu, které bývalo hlučné, směrem k vláknu měsíčního světla visícímu v obývacím pokoji.”

Zhruba před rokem jsem “Zlodějce knih” dala košem po pár desítkách vět. Byly divné, nechtělo se mi nad nimi přemýšlet. Minulý týden jsem dostala náladu na něco z války, tak Zusakův román opět opustil poličku a tentokrát se do ní vrátil přečtený, s jemným pohlazením hřbetu.
Překvapivě to Německo, do kterého jsem zavítala, nebylo většinu knihy extrémně drsné ani pochmurné. Ukazovalo čtenáři spíše přívětivější lidskou tvář, menší či větší střípky z životů obyvatel jednoho města. Desetiletá Liesel zde nachází nový domov, rodinu, přátele, zažívá chvíle vážné, nevšední, dramatické i veselé. Poznává krutost i laskavost, bestialitu i nenápadné hrdinství. Objeví sílu slov.
Zhruba tři čtvrtiny románu jsem si říkala, že mám co do činění s příjemnou, silně čtyřhvězdičkovou knihou. A snažila jsem se psychicky připravit na závěrečnou emocionální smršť. To není spoiler, vypravěčka Smrt (jediný fantastický prvek) nenechala už ze startu nikoho na pochybách. Stejně jsem dočítala v slzách, jakkoliv byly osudy předem jasné.
“Zlodějka knih” je připomínkou, jak si máme vážit míru, obyčejné doby v dostatku, bez obav z bomb či násilí zfanatizovaného davu. Neustupujme zlu, ať je pokryté sebehezčím pozlátkem zdánlivě vznešených ideálů. Nenechme se zblbnout politiky a jejich nástroji propagandy - médii, používejme zdravý rozum v kombinaci s pudem sebezáchovy a předejme svým potomkům co možná nejbezpečnější svět. Poselství (nepřevratné, ovšem navždy aktuální) je předáno dojemným způsobem, aniž by autor příliš tlačil na pilu.
Bylo mi v Molchingu mezi všemi těmi “Saumensch” a “Saukerl” moc dobře, těžkým časům navzdory. Narazila jsem na pasáže, kdy můj zájem ochaboval a ráda bych věděla víc třeba o Rose (co tuhle herdek babu vytvarovalo do podoby pěsti, jak se poznali s Hansem?). Každopádně nezbývá, než přidat pátou hvězdu, “Zlodějka knih” se mi vkradla do srdce a udělala si tam místo. 85-90%

89 22.07.2020

Zlomený otec, odhodlaný hledat svou pohřešovanou dceru třeba do konce života. Dívka, které se nikdy nedostávalo sebemenší jistoty a stability, vždy připoutaná k obtížné existenci své matky, vláčená jejími problémy i množstvím míst, co se nikdy nestaly domovem. To jsou dvě hlavní postavy psychologického thrilleru o ztrátě, bolesti, o tom, čeho všeho jsou rodiče schopní pro své děti.
“Stříbrná cesta” NENÍ detektivka. Lelleho pátrání se vyznačuje nahodilostí; prostě chce nakouknout do každé díry, pročesává kraj ve svém autě a občas skřípne někoho podezřelého (nebo naopak, rozhodně nejde o Commando tátu). Tempo obou linií je pozvolné, atmosféra melancholická, pracuje se více s pocity než se zápletkou. Pachatele únosu odhadnete snadno, jakmile autorka trochu odhalí karty - zhruba v polovině románu je vodítek hafo. Finále je v určitých ohledech poněkud nepřesvědčivé, ale odpustím si spoilery.
Tématicky velmi podobný “Sestup” mi způsobil dilema při hodnocení, nakonec ho ke třem hvězdám srazily (mimo jiné) časté zmínky o kouření. “Stříbrnou cestu” nepotká stejný osud, i když trpí totožným nešvarem. Sem-tam zmínit šluka, no fajn, ovšem proč se k tabáku obsedantně vracet snad každou čtvrtou větou? Úplně ty spisovatele vidím v oblacích dýmu u počítače, vedle něhož přetéká popelník: “Sákra, mám to moc krátké, vycpu to padesáti stránkami hulení!” Děj však byl ve srovnání se “Sestupem” přece jen vyváženější, udržoval moji pozornost a zájem o postavy celkem konstantně, byť mu chyběly vyloženě infarktové okamžiky.
Nejspíš má na převážně pozitivních dojmech svou zásluhu i fakt, že jsem brzy rezignovala na četbu, přerušovanou nedostatkem volných chvil, a nechala se v zaměstnání plynule unášet poslechem. Velká pochvala za bezchybný výkon Jana Vondráčka (zamilovala jsem se do jeho hlasu) i Jitky Ježkové. 70-75%

43 19.07.2020

Perraultovy “Pohádky a bajky” jsem koupila v průběhu koronavirových slevových akcí, nalákána především výtvarnou stránkou knihy. Poněkud pochmurné ilustrace Evy Frantové cácorka úplně nedocenila, ale pro mě jsou téměř pětihvězdičkové - akorát jim občas chybí zajímavější motivy.
Texty bohužel představují spíše zklamání. Úvodní “Oslí kůži” nemohu hodnotit - na předčítání předškolnímu skřítěti není tato dlouhá báseň vhodná, žádá si pokročilejšího čtenáře (a mně se do poezie nechtělo, shame on me). Z pohádek v některých pasážích až zoufale trčí fakt, že je psal francouzský dvořan v 17. století. Nejlépe poslouží ukázka:
“Jestliže by vám člověk bez ducha,” ujal se slova princ Chocholouš, “směl vyčítat, že jste nedostála slovu, jak můžete, paní, chtít, abych vám ve věci, v níž jde o veškeré štěstí mého života, nedělal výčitky já? Cožpak je rozumné, aby lidé chytří byli proti hloupým ve výhodě? To byste chtěla vy, která máte tolik ducha a která jste si ho tolik přála mít? Ale k věci, dovolíte-li. Je na mně, kromě škaredosti, ještě něco, co se vám nelíbí? Jste málo spokojena s mým původem, s mým duchem, s mou povahou, s mým chováním?”

Dobová sonda do někdejšího životního stylu a hodnot je to dobrá, ale jako pohádky pro současné děti některé odstavce i celé strany dost drhnou.

To nejhorší na závěr: bajky nestojí ani za obsah použité kočičí toalety. Tady máte třeba CELOU bajku “Vlk a hlava”:
Vlk spatřil u sochaře hlavu vytesanou z kamene. “Je krásná,” pravil, “ale to hlavní jí chybí: mozek.”
Následuje vysvětlení: Chceme-li milence držet v zajetí, je nutno ke kráse i ducha přidati.

"Slepice a kuřata":
Když slepice zahlédla blížícího se luňáka, zahnala svá kuřata do kurníku a ochránila je tak před nepřítelem.
Vysvětlení: Bojíme-li se kouzla krásné ukrutnice, je nutno před ní schovat se, anebo za štít si vzít jiné krásky líce a jako k zachránkyni se k ní obracet.

A takhle jsou na tom skoro všechny bajky, jedna až dvě strohé věty + básnické vysvětlivky, co kolikrát vnesou do dětských hlav víc chaosu než porozumění.
Moc hezká kniha na prohlížení, ke čtení je to naneštěstí (s veškerou úctou k překladu Františka Hrubína) docela porod. 55-60%

37 18.07.2020

Už dlouho jsem se s Vámi chtěla seznámit, detektive Boschi, cítila jsem, že byste mohl být inteligentní drsňák dle mého gusta. Což se potvrdilo, váš styl vyšetřování, chování i jednání mě velmi bavil, devadesátkovým klišé navzdory (nebo možná i díky nim). Navíc jsem stará konzerva, tudíž mi vyhovují kriminálky z dob, kdy se všechno neřešilo přes počítač a s mobilem u ucha.
Vychutnala jsem si vraždění v Los Angeles, přetahovanou s FBI i vybíjenou s těmi zparchantělými policajty, co jdou po normálních policajtech, mráz mi běhal po zádech při nepříjemných návštěvách vietnamských džunglí.
Ale, jak dává tušit mé hodnocení, několika rýpanců nezůstanete ušetřen, detektive. Chlastáte, no dobrá, to asi všichni poldové v USA, hulíte a k vaší osobě to celkem sedí... je však nezbytně nutné ty zlozvyky stále zdůrazňovat? Já nepotřebuji znát přesný počet vyčaděných hřebíků do rakve. Pokud snad "Černou ozvěnu" sponzorovala firma Marlboro, potom ten cigaretový dým smrdící ze stránek chápu, přesto si za svou námitkou stojím: vět souvisejících s kouřením byl značný přebytek.
Ještě tady mám pár technických k případu. 1) Když lezete do nebezpečných prostor bez parťáka, proč si nevezmete aspoň vysílačku? 2) Drobnost: nenajít v Los Angeles jediného člověka se jménem Nguyen Tran mi přijde asi tak pravděpodobné, jako nenajít v Praze žádného Pepu Nováka. Vždyť jde o nejběžnější vietnamské jméno a příjmení. 3) Co mi vadilo nejvíc: závěrečná mentální zabržděnost. Váš intelekt a detektivní instinkt šlapal většinu knihy na plný céres, jakmile se však jednalo o jistou osobu, najednou se z vás stával nedovtipný debil. Na vaše prozření jsem čekala nehorázně dlouho.
Tentokrát tedy "jen" za (velmi silné) čtyři stálice a těším se na příští setkání. 80-85%

54 16.07.2020

Téměř klasické vězeňské drama, akorát zde místo zločinců máme vojáky, kteří se nějakým způsobem provinili vůči svým armádním povinnostem. K tomu si přičtěte válku, žhavé prostředí Afriky, pár sviní ve funkci umožňující ponižovat lidi a je zaděláno na pořádný průser. Pět nových vězňů na vlastní horkem rozpálené kůži zakouší, jak se z problémových jedinců tvarují vzorné loutky. Byla jsem hodně zvědavá, jestli se tyto různorodé charaktery na Pahorku zlomí. Můj odhad nevyšel, holt jsem asi do daného ryze mužského světa úplně nepronikla, ale to vůbec nevadilo.
K páté hvězdě mi u tohoto románu o síle a svobodě lidského ducha chybí jedině hlubší rozbor postav. Potřebovala bych vědět, co většinu zúčastněných formovalo, lépe chápat jejich chování. Nestačí mi, že se jeden pere, protože je Skot. Proč je bachař takový rapl, jak žil Bokumbo, co zatvrdilo Robertse?
Každopádně díky, 1amu, za upozornění na toto pro mě kupodivu neznámé, čtivé dílo, aktuální snad v každé době. 80-85%

47 15.07.2020

Coby náctiletý fakan bych tuhle knihu pravděpodobně zbožňovala, zamilovala se do drsného hlavního hrdiny a bez dechu s ním prožívala veškeré ukrutnosti, dobrodružství, souboje i milostné eskapády. Nebo bych možná držela palce jeho zavrženíhodným rivalům, protože jsem letěla spíše na vysoké modrooké blonďáky, než na tmavovlasé prcky, jak je Cale prezentován (ne, 165 cm u chlapa vážně nepovažuji za střední výšku, i když dotyčný ještě není dospělý). Leč poslední slabika mého věku dávno není -náct... a pokud se nedožiju fakt úžasně pokročilé staroby, tak ani nebude. Tím pádem už mě Caleův charakter kdovíjak nebral a nad dějem jsem si postupně zakázala přemýšlet, jelikož kráterů v logice a fungování reality bylo na můj vkus příliš.
Vyrobit z hlavní postavy machra tím, že z ostatních autor nadělá úplné dementy (co by po hmatu nenašli vlastní zadnici, i kdyby na ni ukazovaly blikající šipky), to bych čekala od mladičkého spisovatele, tvořícího své první dílo. Například: v tamním “civilizovaném” městě nikdo (ani lékaři) neví, jak uzavřít krvácející tržnou ránu; naštěstí je tady zabiják Cale, aby šil, diagnostikoval, léčil choroby těla i mysli. Rovněž závěrečná bitva je ukázka neuvěřitelného diletantství a neschopnosti, zatímco velení druhé strany je vševědoucí, umí předpovědět a zahrnout do svých plánů úplně vše, včetně naprostých náhod, snad celé roky dopředu. Et cetera, et cetera.
Jo, a ta romantická linie, svatá prostoto, jako z pera nepolíbené dívčiny školou povinné, nikoliv od starého fotra s pár literárními zářezy na pažbě.
“Levá ruka boží” je ideální pro čtenáře, kteří přijímají příběhy bez výhrad, nadšeně hltají a nekladou otázky, pro čtenáře v Caleových +/- 14 letech. Pro oškubanou Metlu stěží snesitelný průměr, další díl si s úlevou nechám ujít.

46 14.07.2020

Knihy, od kterých nic extra nečekám, mají velikou výhodu: potenciál příjemně překvapit. A to je přesně případ "Kříže Romanovců" - v knihovně jsem ho opakovaně okukovala, leč nechávala ležet. Neznámý autor, je to tlusté, asi další klon dobrodružných románů Jamese Rollinse či konspiračních akcí Dana Browna... ale po pár návštěvách jsem špalek přece jen přihodila do batohu. A vida, ono se to nečte vůbec špatně!
Je to jako procházet svým domovem, vcelku uklizeným: dobře se tam vyznáte, víte, kde mají předměty své místo, můžete vyrazit na hajzlík potmě, aniž byste se o něco přerazili, prostě důvěrně známé prostředí. Možná by nějaký pokoj potřeboval vymalovat, ocenili byste renovaci kuchyně a toho pavouka u stropu tolerujete už příliš dlouho, v podstatě jste však ve svém pohodlí spokojení. Jako jsem já byla v tomto příběhu. Ničím mě nepřekvapil, vše bylo podřízeno předvídatelné šabloně hollywoodských trháků a mně to kupodivu ani trochu nevadilo, naopak, připadalo mi správné, že vše zůstává v té zaprděné komfortní zóně: sympatický lékař - klaďas, tajemství hrobů na ostrově u pobřeží Aljašky, možná globální hrozba, osvícená krasavice pro nezbytné jiskření, pár vedlejších postav, ať může někdo natáhnout bačkory, ne zcela přemrštění (věrohodní) padouši a jako bonus pohled do pohnutého života poslední carské rodiny.
Finální bod zpečetil čtvrtou hvězdu vzbuzením zájmu o dané období, události a lidi. Přestali být pouhou nejasnou šmouhou v paměti z hodin dějepisu, dostali tváře, prožila jsem jejich osudy s podstatně větší účastí. "Kříž Romanovců" samozřejmě není literatura faktu, autor s jistými osobami, historickými skutečnostmi i s místopisem nakládá v souladu s vlastními záměry.
Pochválit musím také čtivý překlad s perfektními korekturami - málokdy nenajdu ani chybičku, zvláště u tak objemné knihy. 70-75%

42 09.07.2020

Hoďte po mně shnilým rajčetem, zřejmě pro sci-fi tvorbu ze zlaté éry (tedy většinu toho, co je starší než já) postrádám správné mozkové závity nebo patřičnou komůrku v duši. Nedokážu se úplně povznést nad vrstvu naivity, nesympatických postav, strojených dialogů, nelogického jednání, nevěrohodných konstrukcí (např.: nas mnógo, zavrtáme se pod zem, úplně se vzdáme povrchu, nebe, slunce atd.), zastaralého filozofování... zapomněla jsem na něco? Ach ano, náboženské proslovy, lpění na hulení tabáku bez ohledu na obtížně větratelné prostředí, způsob vyšetřování zločinu pochybný (střílení teorií od boku), opěvování lidstva ve stylu: kontrola porodnosti je fuj, množme se jako plevel a až nám bude Země malá, rozlezeme se po vesmíru! Až příliš často mě četba “Ocelových jeskyní” lehce iritovala, přiměla vrtět hlavou a dělat nespokojené ksichty.
Přestože základní zákony robotiky, jak je Asimov vymyslel, jsou ve své jednoduchosti geniální, jeho představy o vzhledu, chování i fungování “inteligentních” strojů mi přijdou komické až infantilní. Tak třeba: jistý robot má zapadnout mezi lidi, proto nemůže lépe vidět, slyšet, zkrátka nesmí disponovat žádnou výhodou, aby náhodou nebyl odhalen. Jeho psychická sondáž sice odhalí jemné odchylky v lidském myšlení, ale nepozná silně rozrušeného pachatele vraždy. Robot - detektiv má mít silně vštípený smysl pro spravedlnost, ovšem neváhá v okamžiku upustit od pronásledování, pokud to prospěje zaměstnavateli. V jednu chvíli hlavní hrdina odmítá, že by robotovo svědectví mělo váhu, o několik stran později se na něj zcela samozřejmě odvolává. Podobu (identifikovaných) podezřelých je nutno popisovat verbálně - něco jako fotky či jiné záznamy jako by snad ani neexistovalo... Stejně tak možnost kontaktu na dálku - místo zvednutí telefonu vyráží do terénu posel. Vesmířané jsou zoufale obyčejní a nezajímaví, vlastně jen trochu jiná politická frakce. Stala jsem se alergickou na častá zvolání “U Jehovábela!”
Mohla bych tady uvést desítky konkrétních případů, které mi hýbaly žlučí. Chci se však vyhnout spoilerům a věřím, že už jste mé námitky pochopili. Občas jsem v té hromadě obtížně zkousnutelných vět narazila na perlu, své volby tedy nelituji. “Ocelové jeskyně” mě mohly oslovit před čtvrt stoletím (kolik z vás připláclo 5* z nostalgie či nezkušenosti s žánrem?), zastihly mě bohužel příliš pozdě. Když zohledním stáří díla, někdejší nezpochybnitelnou originalitu, můžu poctivě přikutálet třetí hvězdu. Víc fakt ne, sorry.

43 08.07.2020

´Bábi nevěřila, že je možné, aby člověk vypadal úctyhodně, když se prohání vzduchem na domácím nářadí. Kromě toho tam nahoře musel být strašlivý průvan. Teď ovšem musely jít všechny námitky stranou. Nebyl čas na sebeúctu. Bábi zastavila jen na okamžik, aby sundala ze stěny klobouk a vylezla na hůl. Usadila se tam pochopitelně bokem (jak jinak!) a sukně pevně sevřela mezi koleny.
“Dobrá,” prohlásila, "a teď můžeme vyraaaáááááá...”
Napříč lesem se rozběhla poplašená zvířata, protože nad hlavou jim prosvištěl podivný stín, který chvílemi nesrozumitelně křičel a chvílemi až zbytečně srozumitelně nadával.´

Kdo si zvykl na Mrakoplaše, Dvoukvítka, Zavazadlo a sled praštěných gagů bez výraznější dějové kostry, ten může být “Čaroprávností” zklamán. Vydala se cestou mnohem obvyklejšího (souvislého) příběhu a vtipné situace musely poněkud ustoupit myšlenkám, především těm o rozdílech mezi ženským a mužským vnímáním světa. Smrť se objeví jen krátce a z ostatních známých charakterů potkáme snad jedině Knihovníka. Bábi Zlopočasná je naštěstí velmi silná figurka, schopná utáhnout celou knihu - navzdory nedostatku vedlejších postav, které by jejímu temperamentu zvládly zdatně sekundovat.
Pro mě je tenhle díl cosi mezi nejzdařilejšími kousky “Zeměplochy” a kapku nezáživnou “Toničkou Bolavou”, tedy Pratchettův více než slušný standard, vážnější, přesto stále hravý, plný humorných přirovnání i jiných dovedných hrátek se slovy.
75-80%

62 02.07.2020

“Děti času” nedoporučuji čtenářům s arachnofobií a těm, kdo očekávají gejzíry neotřelých nápadů. Vy ostatní, sci-fi pozitivní, byste mohli být s Tchaikovskiho románem přinejmenším spokojení. Připusťme, originality mnoho nepobral. Najdeme zde zcela přiznanou inspiraci Brinovou sérií “Pozvedání”, více než značnou podobnost s “Hlubinou na nebi” Vernora Vingeho a mohla bych jmenovat několik dalších knih i filmů, odkud autor dost možná čerpal. Pro mě to nebyl zas až tak vážný důvod pro strhávání procent. Použité ingredience mi chutnaly, jakkoliv jsem je nekonzumovala poprvé. Terraformace vzdálené planety, experiment, který nedopadl dle předpokladů, loď na stovky (tisíce?) let trvající cestě vesmírem, různé druhy šílenství + jiné exkrementy ve větráku... a k tomu sledování vývoje odlišné civilizace. Jo, všechno už to tady bylo, ale za mě dobrý. Více mi vadilo, že postavy byly vykreslené zcela bez barev, tím pádem mi na nich prakticky nezáleželo. Lidstvo je beztak prezentováno v ne právě lichotivém světle, žádný důvod držet palce. Pravda, ani protistrana neměla mé kdovíjaké sympatie (moc nohou, moc kloubů, moc očí). A taky mě zklamal uspěchaný, nedovařený konec.
Pokračování si ráda přečtu, ovšem bez přehnaných očekávání. Prostě jen solidní scifko bez ambicí ohromit vzácnými, dosud nevídanými ideami. Obvykle mi to stačí ke zpestření rutiny všedních dní. 75-80%

37 01.07.2020

Osoba povzbudivě poplácá Britt-Marii po rameni.
“Serte na něj. Karl už je takovej, jak to říct. Má v prdeli citrón, víte?”

Po špíně, temnotě a krutosti “Vlka a drába” jsem zůstala ve Švédsku, ovšem potřebovala jsem vychutnat výrazně lidštější podobu této země, civilizovanější, milejší. Zkrátka postavy a situace, které vlídně hladí po srsti, místo aby mou duši po hrstech škubaly na cucky. A kdo jiný by mě uvedl zpátky do pohody, vrátil mi úsměv, nechal mě pochechtávat a občas i nahlas vyprsknout smíchy, stejně jako zvážnět a zaslzet, než právě Fredrik Backman? Hrát na city tenhle chlápek vážně umí, naprostý emoční virtuoz! Jasně, používá podobnou osnovu a čtenář už dost přesně ví, jaký bude styl a obsah jeho knih - bez ohledu na název. Pro mne to zatím znamená jen tolik, že musím autorova díla opatrně dávkovat, abych se jimi nepřesytila.
Sociálně nekompetentní Britt-Marie mě možná nevzala za srdce tak silně jako bručoun Ove, díky živějším a zajímavějším vedlejším postavám se však tento “nedostatek” stírá. Návštěva Borgu (jakož i Úřadu práce předtím) byla úžasně osobitá a okouzlující, tamní obyvatelstvo jsem si až na pár výjimek zamilovala. Všem jsem držela palce, ať jim štěstí přestane ukazovat zadnici a otočí se k nim čelem.

“Smrt je nejvyšší forma bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.”

Leč navzdory nelehkým i tragickým situacím jsem se většinu románu zubila. A vůbec nejvíc, když se do mě pustila zapšklá uklízečka s averzí k mé usměvavé nadřízené i naší profesi (údajně komplikující práci kosmetiček podlahových krytin a sanitární keramiky). Díky roušce ta zhrzená žena naštěstí nepostřehla mou hubu od ucha k uchu, zatímco jsem si říkala: “Ser na ni. Ona už je taková. Má v prdeli celou citronovou plantáž.”
85-90%

63 30.06.2020

K “hlídkové” sérii jsem se vrátila po patnácti letech, zvědavá, jestli dojmy zůstanou vysoce pozitivní, nebo jim věk s pozměněnými náhledy a hodnotami ubere na lesku.
Při prvním příběhu to vypadalo nadějně: bavilo mě sledovat, jak si v moderní době nastavili pravidla vzájemné koexistence Jiní - magii ovládající stoupenci Světla a Temnoty, užívala jsem si pobyty v Šeru, zápletka byla sice v jistých ohledech předvídatelná a v jiných přiblble překombinovaná, ale budiž - 90% jako vyšitých.
Druhá povídka začíná poněkud transgenderovými peripetiemi, které jsem v konečném důsledku shledala zbytečnými a vůbec mi přestávalo vonět, co všechno jsou šéfové Jiných schopni předvídat, ovlivňovat, kotrmelce v zápletce mi přestávaly dávat smysl. Nenudila jsem se, akorát jsem dospěla k názoru, že bude lepší nad dějem raději nepřemýšlet. 70-75%
Poslední příběh je k prasknutí narván chlastáním čehokoliv s dostatečným obsahem alkoholu, zádumčivým filozofováním a moralizováním. Ztrácela jsem zájem i trpělivost s postavami, mozek zpruzeně uhýbal od řádků k záležitostem všedního života. 55%
Před načnutím “Denní hlídky” to bude chtít přestávku od ruské nátury - spíše v řádu měsíců než týdnů.

39 29.06.2020

No fuj, do jakého hnusného, temného světa jsem to zase zavítala? Stockholm konce 18. století byl zřejmě mimořádně drsné a špinavé místo, kde se dařilo bídě ve všech myslitelných ohledech. I tady se však vyskytl zločin tak ohavný, že svou brutalitou šokoval otrlé obyvatelstvo. Když místní pasivní biřic Cardell překoná odpor a vytáhne ze splašků zmrzačené tělo, změní tím život nejen sobě. Jeho cesta se zkříží s nezvyklým vyšetřovatelem na volné noze Cecilem Wingem. Kdo je oběť a jak najít nelítostnou bestii? Dva rozdílní muži, jeden poznamenaný válkou, druhý nemocí, Cardell vždy připravený použít násilí, Winge jednající s chladnou logikou, neváhají pro dosažení spravedlnosti převrátit každý kámen, nahlédnout do kdejaké kupky hnoje. K jejich pátrání se posléze přidávají další příběhy; svými “drobnými” lidskými dramaty dokreslují atmosféru doby a vnášející do krutého případu ani ne tak světlo, jako ještě více temnoty.
Autor vytvořil postavy, se kterými se dá přinejmenším v určitých ohledech ztotožnit, soucítit s nimi, držet jim palce, nebo je proklínat za jejich hloupé přehmaty. Cardell může být pro někoho moc neotesaný ochlasta a rváč, pro jiné třeba bude Winge příliš velký idealista až dobroser, mladý Christopher svou naivitou a nezodpovědností nemusí vzbudit přemíru sympatií, snad jedině Anně Stině není téměř co vytknout... téměř.
Paradoxně je hustá, děsivá, odpudivá atmosféra největším kladem a zároveň důvodem, proč nedám pátou hvězdu. Většinu románu, ať už při čtení půjčeného svazku či při poslechu (dobře zpracované) audioknihy, mi totiž bylo ošklivo na duši. Surové prostředí, surový zločin, minimum pozitivních okamžiků. “1793: Vlk a dráb” doporučuji pro chladné podzimní/zimní večery, pokud potřebujete přitopit pod kotlem deprese tolik, až půjdete odhodlaně hupsnout z vysokého mostu pod rychlík, přičemž v průběhu skoku se ještě pro sichr otrávíte a zastřelíte.
Tohle ve mně bude rezonovat asi ještě dlouho, dávám těsně pod 85% a druhý díl si určitě nenechám ujít.

Važme si toho, že žijeme v civilizované zemi, která i pro ty největší nešťastníky nabízí v podstatě hýčkající podmínky. Kéž tento stav udržíme pro příští generace.

53 25.06.2020

Chystáte se poprvé hrát "Command and Conquer" nebo jinou strategii (případně se ve vás probudily sklony egomaniakálního diktátora, který potřebuje vytvořit skutečnou armádu a podvolit si svět), leč o válčení víte kulové? Před pár tisíci lety pro vás sepsal příručku plnou naprostých základů čínský vojevůdce se sluníčkovým jménem Sun-c´. Zajistit financování i zásobování, prozkoumat terén, neútočit do kopce, při použití ohně dbát na správný směr větru, ať se neuchrchlá k smrti/neshoří vaše armáda, vojáci bez ústupové cesty bojují lépe a tak dále. V nejobecnější rovině lze většinu pouček použít pro dosažení libovolného cíle lidského snažení.
Mistr Sun-c´vše sepsal velmi srozumitelně, jednoduše, zřejmě počítal s natvrdlými důstojníky, já však nemohu tvrdit, že by mě četba jeho díla něčím překvapila, přinesla nový úhel pohledu, rozšířila obzory... Lidstvo se zkrátka v jistých ohledech ani za takovou dobu příliš nezměnilo, jen si pořídilo pokročilejší (a pro zabíjení mnohem účinnější) hračky.
"Umění války" nedokážu ohodnotit; po literární stránce se není nad čím rozplývat a z hlediska informací oceňuji pouze fakt, že už před tisícovkami let to měli někteří jedinci pod srandovními účesy či pokrývkami hlavy docela dobře srovnané.

“Mrakoplaš neobdivuje své okolí, protože mu před očima probíhá celý jeho uplynulý život a překáží mu ve výhledu.”

Původně jsem “Barvě kouzel” z nostalgie přišoupla pátou hvězdu, ale opětovné setkání (po více než čtvrt století) s “Lehkým fantastičnem” mě přimělo hodnocení prvního dílu přitlumit. Protože tohle byla stejně švihlá a ještě zábavnější jízda od začátku až do finále. Terry Pratchett se v úvodních zeměplošských knihách tolik nezamýšlí, nesoustředí se na konkrétní témata nebo nešvary, do kterých by zatínal zoubky svého ostrovtipu. Děj je vlastně jen sledem legračních scének s vachrlatou zápletkou o nutnosti zbavit se mocného zaklínadla, sedícího v Mrakoplašově mozku jako stará ropucha na dně studánky. Žádný intelektuálně náročný humor, prostě čistokrevná sranda pro příznivce fantasy a absurdit.
Čaroděj (nebo něco podobného) Mrakoplaš s nadšeným turistou Dvoukvítkem tentokrát nejsou doprovázeni pouze Zavazadlem. Přibude jim pár svérázných souputníků, především tedy proslulý barbar Cohen a jeho masérka/pedikérka.

“Samozřejmě že Cohen slyšel o poctivém souboji, ale už v mládí se rozhodl, že s něčím takovým nechce mít nic společného.”

Knížku nemá smysl číst bez znalosti “Barvy kouzel”, není samostatná jako většina ostatních dílů série a tudíž ani vhodná pro nováčky, teprve koštující tvorbu Terryho Pratchetta. My ostatní se můžeme bez překážek bavit. Já tedy určitě - zasmála jsem se, spravila si náladu a dávám pět vesmírných těles, aniž by v mém rozhodnutí hrál roli sentiment. “Lehké fantastično” zkoušku časem složilo s vyznamenáním. 85-90%

56 18.06.2020

Taková podivná rodinka. Ona se co pár let obrací na policii s problémem pohřešovaných či rovnou mrtvých osob nejbližších jejímu srdci. S ním byste nechtěli sdílet dvojdomek a už vůbec ne společnou domácnost. A potom jeho žena zmizí i s dětmi. Co se s nimi stalo se snaží odhalit detektiv Tom Douglas s kolegyní Becky.
Pokud s tímto žánrem (krimi thriller) máte alespoň minimální zkušenosti, zapomeňte na žvásty ze zadní strany přebalu - zvláště ty části o nečekaných zvratech. Hned v úvodních kapitolách jsem si vytvořila pravděpodobný scénář, od kterého se autorka odchýlila pouze jednou a to v ne až tak podstatném detailu na samém konci. Ovšem vyšetřovatelé si (následkem spisovatelské zvůle) vybrali jedinou pracovní verzi událostí, aniž by pro ni měli důkazy, a další logické alternativy prostě neberou v potaz. Pardon, dělat z hlavních charakterů zabedněné idioty není známkou spisovatelské zručnosti; napětí vyvolat lze, překvapit těžko.
Postavy jsou navíc takové... no, téměř bez výjimky postrádají výraznější charisma a hlavní hrdinka, kolísající mezi submisivní blbkou a lstivou manipulátorkou, pro mě byla dost nepřesvědčivá.
Bestseller? Nafouknutá bublina, nevyčnívající z řady podobných thrillerů, určených spíše ženám. Mít méně načteno, jistě bych byla shovívavější, ovšem za daných okolností pokrčím rameny s hodnocením “dobrý, ušlo to” a zřejmě si od tohoto žánru dám nějakou dobu pauzu. 65-70%

42 17.06.2020

Typicky severskou krimi beru podle následujících bodů:
A) Zasmušilá atmosféra, jakýsi nádech osamělosti až deprese
B) Netradičním způsobem znepokojivá vražda (obvykle se neomezí na jednu oběť)
C) Důkladný detektiv s týmem profesionálů, nesmí chybět schopné ženy
D) Zdůrazňování, jakou v té Skandinávii mají zatracenou kosu (postavy imrvére nosí teplé svetry, zapínají si bundy až ke krku, dýchají si do zkřehlých dlaní, brodí se závějemi atd.)
E) Občasné melancholické zadumání
“Poustevník” má vše z výše uvedeného v dostatečném množství. Stárnoucí inspektor vyšetřuje nález těla pod vánočním stromkem, zatímco jeho dcera se žene za sólokaprem v podobě zemřelého souseda, mumifikovaného při sledování televize. Obě linie se plynule střídají, doplňují, prolínají, příběh šlape zvolna, jako by se prodíral sněhovou nadílkou, přičemž stopy mnohokrát mění směr, pohybují se v kruzích, končí ve slepé uličce nebo přešlapují na místě, v závěru pak nesou známky sprintu.
Tápání a výstřelů do tmy bylo na můj vkus až moc, postavy mi byly poněkud ukradené a hledání zabijáka jsem se proto účastnila relativně vlažně, ani akčnější finále mi nezvedlo tepovou frekvenci. Snad jsem jen nebyla ve správném duševním rozpoložení.
Hodnocení se mi zase rozkročilo na neoblíbené hraně tři hvězdy jsou málo, čtyři příliš. Kniha nemůže za mou blbou náladu, tak jí prsknu vyšší cifru a nakouknu sem za několik týdnů - na inspekci, co jsem si z děje zapamatovala. Jestli v paměti zůstane pouhá ohlodaná kostra, bude se odečítat. 70%

43 15.06.2020

Krátký pokus o vcítění se do duše člověka, který se ztrácí - sám sobě i ostatním. Tělo ještě funguje, leč mozek na svou práci postupně rezignuje, vzpomínky a vědomosti mizí. Co to asi s dotyčným dělá? A jak se mají s mentálním odchodem milované osoby vyrovnat jeho nejbližší? Backman zaujal ten nejlaskavější, nejněžnější, nejlidštější úhel pohledu, velmi idealizovaný, ignorující obtížnější projevy strašlivé choroby. Bylo by krásné, kdyby se příbuzní mezi sebou milovali tolik a dokázali být po celé roky pro nemocného stálou, pevnou, láskyplnou oporou. Bohužel to není vůbec snadné, veškerému odhodlání navzdory; pečující by při své nekonečné trpělivosti museli mít nervy z oceli a k nim svatozář. Prošla jsem si tímto smutným stylem odcházení u prarodičů a děsím se, kdykoliv položím nějaký předmět tam, kde vůbec nepatří a potom musím dlouho hledat, nebo když se mi občas schová slovo a odmítá naskočit.
Pan spisovatel popsal situaci tak, jak by měla probíhat (pokud už tedy není vyhnutí), nikoliv krutou všední realitu. A já si nejsem jistá, jestli tu po duši hladící jemnou pohádku přijmout bez výhrad, ubrat hvězdičku za zkreslování skutečnosti, případně s ohledem na nesnadné, teskné, citlivé téma raději nehodnotit vůbec. Bylo to hezké čtení, příliš hezké.

Svéráz francouzského venkova. Dva penzisté jsou odhodláni žít si po svém, pokroku a veškerým změnám navzdory, přičemž to podstatné, co ke své existenci potřebují, je dostatek “ochtlíků”. Celé dny v dřevákách, popíjet vínečko, kafrat o všem možném i nemožném, zaprdět si serenádu pod hvězdami a občas si uvařit nějakou baštu - takové fazole nebo zelí dokáží jejich “hudbu” nechat rezonovat vesmírem. Okolím skrz prsty vnímaná pohoda.
Nečetla jsem anotaci a nebyla si úplně jistá, do čeho se to vlastně pouštím. První kapitola byla postesknutím nad starými dobrými časy, úsměvně napsaným, přesto mě neuchvátila. Když se s druhou kapitolou objevilo na scéně duo nasávajících fosilií, stále jsem si nebyla jistá, jestli mě tohle dílko dokáže oslovit. Potom přišla epizoda se ztečí senilního veterána z 1. světové na německé lufťáky a já se chvílemi řehtala nahlas, vzácný to u mne jev. Dokonce i ve vážnějších sebevražedných chvílích ze mě párkrát vylétlo pobavené zachrochtání. Ovšem většina textu způsobuje “jen” konstantně pozvednuté koutky úst.
“Zelňačka” je napsána s nádherně jemným sarkasmem, je plná barvitých obratů, jadrná, zemitě prostá a přitom až filozoficky moudrá, absurdní, lidská, s fraškovitě přestřeleným závěrem. A ten socialistický doslov, nudně rozebírající téma “humor” a zároveň odsuzující kapitalistickou společnost, to je taky slušná groteska (pouze pro masochisty).
Starší audioknihy mi obvykle nesedí, bývají poměrně nekvalitní a přednášené se strojeným patosem; Milan Neděla se naštěstí do příběhu, komických situací i jednotlivých postav krásně položil - možná bych se při čtení doma tolik nenasmála, jako při poslechu v práci. 80%
Zajímalo by mě, zda v této knize částečně nenašel inspiraci pro své “Kroniky Jakuba Vandrovce” polský autor Andrzej Pilipiuk.

55 11.06.2020

Jednotlamka pro milovníky chlupatých, slintajících továrniček na lejna. Mé o čtvrt století mladší já by zaplakalo nad špatností lidstva a celé by se pětihvězdičkově rozněžnilo nad statečnou duší Gumpa, psa, který takzvané pány tvorstva poznává z těch nejhorších i lepších stránek.
Současné já je poněkud otráveno moralizováním, jízlivě se ušklíbá při idealizování bezdomovců (vážně je těžké vnímat je jako nepochopené svatoušky, když vaše zkušenosti vypovídají převážně o agresivních alkoholicích, útočících zvláště na nejslabší kusy v bezprizorní komunitě - na ženy), skeptickou mě dělají nevěrohodné konstrukty za účelem citového vydírání. Např. proč by se lovec s lhostejným až hnusným přístupem ke zvířatům obtěžoval s veterinářem, když zbědovaného psa může odpravit sám?
Ráda však potlačím životem otřískanou část své osobnosti, zbavenou veškerých iluzí a odmítající černobílé vidění světa (byť určité věci, týrání v první řadě, nelze než tvrdě odsuzovat). Na dvě hodinky jsem vzkřísila náctiletou citlivku, dřímající hluboko pod otrlým povrchem: přistupuji na autorovu hru o čtyřnohých lidech, co nám dvounohým tak báječně rozumí a umí nás změnit k lepšímu, pokud jim dáme sebemenší šanci. Zvířata jsou skutečně nevinné duše a o síle nekritické oddanosti bychom se od psů mohli učit.
Pár procent přihodím pro pana Trojana, jeho hlas (včetně intonace) se k příběhu hodil naprosto dokonale. 75%

49 09.06.2020