Metla komentáře u knih

"Rukojmí" poněkud doplácí na fakt, že jsem před lety viděla film, který měl sice k dokonalosti daleko, ovšem v paměti utkvěl s množstvím detailů. Knižní předloha se v několika ohledech liší, to podstatné však zůstalo, tudíž jsem postrádala momenty překvapení: zase jeden vyhořelý polda s traumatem a tři kreténi s bouchačkami v domě ne zrovna obyčejné rodiny. Moje představivost nedokázala odsunout stranou filmové ksichty - musela jsem se smířit s Brucem Willisem v hlavní roli, místo malého tlusťocha se mi vtíral vyhublý klouček, vizáž tria budižkničemů byla také obsazena. Zkrátka jsem si potvrdila své odhodlání (pokud možno) sledovat filmy a seriály až poté, co jsem přelouskala jejich starší románové sourozence.
Robert Crais je každopádně spisovatel s chytlavým stylem, umí vykreslit postavy způsobem zaručujícím sympatie či odpor, vzbuzuje vztek i soucit a dovedně splétá scény plné napětí. Trochu méně klišé by jistě neuškodilo, přesto lze "Rukojmí" označit za fajnový thriller.
Podepisuji se pod boxasovy připomínky k překladu, občas vykazujícímu prapodivný češtin a často nedostatek vcítění se do situace, případně charakteru (vzteklý dvacetiletý kriminálník bude stěží někomu vykat, tím méně policajtům nebo obětem svého řádění). 75-80%

42 08.06.2020

“V šíleném světě je příčetný pouze šílenec.” (Akira Kurosawa)

Vítejte v blázinci. Žádný komplex budov skrytý za vysokou zdí - v tomto románu patří duševně vyšinutým celý svět. Svými bludy ovlivňují realitu: čím větší magor, tím více moci. Zpočátku jsem zírala jak křovák na jaderný reaktor a také jsem se hodně prala s německými výrazy, ale jakmile jsem si zvykla, pochopila zákonitosti, čekala mě našlapaná, neskutečně originální jízda.
Autorova agentka označila román za vrcholně nechutný a postavy za odpudivé, stěží bych “Nespasitelné” zvládla definovat lépe. Kdyby měl B. Sanderson těžké deprese a spojil se s J. Abercrombiem v nejdrsnější formě, vzniklo by cosi podobného. Pochmurný, zkažený, nepříjemný svět, kde je možné úplně cokoliv - s výjimkou nalezení šlechetných pohnutek a uchování čehokoliv čistého, nevinného, správného, dobrého či krásného. Prohnilý příběh s prohnilými charaktery. A právě ta absence nějakého světlejšího záchytného bodu je hlavním důvodem, proč se zdráhám dát pátou hvězdu. Fletcher předložil něco nového, promyšleného, zábavného, opepřil svůj nevšední debut desítkami moudrých i úsměvných citátů (rovněž stovkami vulgarit) a s ústředními hnusáky byla většinou (úchylná) sranda... přesto se mi v tom světě nelíbilo, vstupovala jsem do něj nerada. Další díl si ovšem nenechám ujít ani za všechny cennosti v Bedecktově smradlavé botě. 80-85%

42 07.06.2020

Můj ty smutku, dvě třetiny knihy jsem četla s dojmem, že mám co do činění s komorním, lidským příběhem, nepostrádajícím závažné myšlenky na téma války, jejích dopadů na jednotlivce i celé národy. Autor se sympaticky držel zápletky, sděloval jen to podstatné pro děj a nenechal se unášet k líčení zbytečností, nadměrnému filozofování nebo k přehnanému pitvání lidských duší. Nic nového pod německým sluncem, ke spokojenosti to však stačilo. Román postupně a nijak překvapivě měnil odstín z chladné zimní bílé, notně protkané melancholickou temnotou, k růžové, pocákané krvavě rudou. V závěru byl bohužel ten původně hluboký příběh autorem dotlačen až na mělčinu akce a romantiky ve stylu hollywoodských cajdáků. Čtvrtá hvězdička ztratila hodně ze svého lesku, i tak si ji (šmudlu umolousanou) "Růže bílá, černý les" zaslouží. 70%

44 04.06.2020

Žila jsem v iluzi, že pracovat v bance musí být nuda k pos... k uzívání, pokud tedy zrovna neprobíhá ozbrojené přepadení. Tato kniha mne přesvědčila, kolik vzrušení mohou přinést všední dny v zaměstnání, kdy se kolem vás pohybují mocichtiví zazobanci. A stejně kvalitní zábavu je možné si užít o pár desetiletí později při vyměřování opuštěné budovy.
Obě mladé vypravěčky měly mou plnou pozornost: byla jsem v útrobách banky s nimi, se zájmem sledovala tápání těch dvou naivních telátek a čekala, kam jejich kroky povedou. Nepřekvapila mě povaha zločinu, pachatelé ani jejich motivy. V napětí mě držely jiné otázky. Přežije Beatrice? Dozvíme se něco o její minulosti? Setká se někdy s dívkou, které nedají spát záhady domu, zakonzervovaného v čase? A co Max - dosáhne svého cíle? Ačkoliv je finále trochu zvláštní a v jistých ohledech neuspokojivé, většinu odpovědí jsem dostala.
Líbilo se mi rozdělení na dvě rovnocenné linie, postupné odhalování událostí, prostředí bylo popsané velmi sugestivně a také postavy, zvláště hlavní hrdinky, jsou zpracovány více než dobře. Beatrice sice působí jako ušlápnutá panna z dob prohibice, Iris mě svým stylem života spíše odpuzovala, obě mi přišly poněkud natvrdlé... přesto jsem příběh v jejich společnosti absolvovala ráda. 75%

43 03.06.2020

Pchá, k čemu komentáře a subjektivní postřehy, když můžu opsat CELOU "knihu" a nechat vás, ať si názor vytvoříte sami. Pozor, spoilery ;-)

"Mauglí byl malý chlapec, kterého uprostřed džungle vychovávala smečka vlků. Na chlapce měl zálusk zlý tygr Šér Chán, ale zvířecí kamarádi Mauglího chránili. Jednoho dne dostal Mauglí nápad a vydal se do nedaleké vesnice pro oheň. Když se vrátil, zapálil louč, hodil ji po zlovolném tygrovi a ten vyděšeně utekl. Po nějaké době Mauglího unesli služebníci opičího krále. Co by to ale bylo za kamarády, kdyby Mauglího nešli zachránit. Jednoho krásného dne spatřil Mauglí u řeky sličnou krasavici. Mauglí se do dívky na první pohled zamiloval a začal s ní nový život ve vesnici."

Hotovo, na okouzlující čtení před spaním zapomeňte. Leč nelámejte nad pidiknížkou bambus, o ten brutálně amputovaný děj totiž vůbec nejde. Vždyť je určena batolatům: rozměry zhruba 11 x 11 cm, kroužková vazba, stránky z docela pevného kartonu, knížečka u nás doma už čtvrtým rokem úspěšně odolává necitlivému dětskému zacházení. Výtvarná stránka je pro daný věk (1 až 3 roky) naprosto vyhovující, nic dechberoucího ani svádějícího ke znechucenému odfrknutí. Chcete-li mrně na pár minut zabavit, tato "Kniha (ehm...) džunglí" splní účel při nenáročném listování a prohlížení pestrých obrázků.

38 31.05.2020

Najít v obecní knihovničce novinku je hotový svátek a tak mé ochabující oči ihned objevily "Lovce lebek". Z obálky jsem získala dojem, že půjde o nějakého českého Indianu Jonese, Šifru mistra Jana Husa, zkrátka vrtání se ve starých hrobkách a odhalování světem otřásajících tajemství. Ale kdepak, je to o policajtovi, co chlastá první ligu a chová se jako imbecil. Potetovaný pseudodrsňák, manželce neřekne jinak než "Martinka", dospívající dcera je "Zuzík", syn "Jindříšek". To bych ještě překousla, byť s grimasou despektu. Ovšem řešit nedostatek peněz hazardem a následné dluhy chlastáním whiskey + vyhulováním doutníků + strkáním bankovek striptérkám do spoďárů, v zaměstnání dělat jednu hovadinu za druhou a stejně mít nepochopitelnou podporu kolegů i nadřízených... uááá, ne! Zřejmě už jsem vyčerpala letošní kvótu trpělivosti s podobnými "hrdiny", slabošskými hňupy, neschopnými podívat se pravdě do očí a jednat rozumně. Každý krok, každý pohyb, každé slovo, každý Jaroslavův nádech mi drásal nervy s vehemencí nehtů skřípějících o tabuli. Plesk hvězdu dolů.
Příběh je rozkouskovaný, jeden případ tady, druhý tam, třetí možná souvisí, do toho rodinné problémy, autoři události rozhazují jako drobečky z rychlíku. Zápletka, postavy (ať policajti či padouši), akce, popisy, vše je zkratkovité, můj zájem konstantně podřimoval, na chvíli procitnul snad jen při scénách s pedofilem, potom zase zklamaně usnul. Ta dějová stručnost je docela v kontrastu s otravně častým zdůrazňováním nalévání panáků whiskey a zapalování doutníků. Plesk dolů další astru.
"Lovci lebek" jsou napsáni průměrným, kapku toporným stylem, postrádají lehkost, přesto se čtou relativně snadno díky krátkým kapitolám, podpořeným větším písmem. Tématicky se román řadí k "Rychlopalbě" Štěpána Kopřivy, bohužel je o podstatných pár levelů níž. Nemá šťávu a čekala jsem podrobnější náhled do práce policistů, když je pan Johánek od fochu. Přesto klobouk dolů za úsilí splnit si sen a vydat knihu. Třeba kritizující remcalové pomohou, aby ta příští byla lepší.
Dilema s hodnocením (dvě nebo tři?) rozsekl až uspokojivý závěr, ten mě opravdu potěšil. 50%

49 28.05.2020

Matně si z dětství vybavuji film, o kterém mě má rodička s očima navrch hlavy ujišťovala, že je to strašně napínavé a budu nadšená. A já, nevděčný fracek, se spíše nudila (pche, černobílá francouzská vykopávka). Podruhé jsem tedy drama s výbušným nákladem absolvovala v podstatně zralejším věku a díky “pouhým” slovům místo filmových políček jsem Yvese Montanda s dalšími herci přemázla vlastní představivostí.
Ačkoliv se tenká kniha vrtá především v charakteru hlavního hrdiny a jeho cestě za bohatstvím, zvládla ve stručnosti obsáhnout mnoho osudů (přestože obvykle jen v neuzavřených náznacích). Neveselé čtení, pár komickým okamžikům navzdory; trochu jsem se prala akorát s lehkou přemírou patosu a zastarale působícím překladem. Také mi trhala žíly nelogičnost celého počinu: pokud je důležité něco rozměrného a nebezpečného přepravit po silnici z bodu A do vzdáleného bodu B, je nutné pečlivě naplánovat trasu a přinejmenším vhodné přidat doprovodná vozidla zkoumající podmínky pro průjezd, odstraňující překážky, pomáhající v případech nouze atd. Poslat nazdařbůh dva náklaďáky se čtveřicí postradatelných zoufalců mi přijde silně uhozené a nevěrohodné i na poměry fuj-fuj hamižných korporací. Jinak dobrá klasika drsnějšího ražení. 75%

37 27.05.2020

Sharpovy válečné eskapády v Indii končí, naštěstí nehrozí nouze o dobrodružství a vcelku podrobné informace z jiných oblastí. Pokud vás například zajímá život na lodích a námořní bitvy, pak si u čtvrtého dílu této série přijdete na své. Dle mého názoru je sice nejslabší co se týká zápletky (Sharpe při návratu do Anglie většinu času bojuje tak leda se svým poklopcem, vlastně až v závěru musí tasit i jiné zbraně), zároveň se však věnuje spoustě dobových detailů. Román exceluje v popisu plachetnic, jejich posádek a jak při dlouhých plavbách všechno fungovalo.
Z názvu je jasné, kam osud zavane hlavního hrdinu tentokrát: zatímco v indických koloniálních potyčkách na mě mohlo čekat překvapení, výsledek soupeření britské flotily se spojenými silami Francie a Španělska je všeobecně známý. Otazník zůstává pouze nad hlavním hrdinou, sympatickým drsňákem, který má čím dál pružnější morální standardy. A takové rozporuplné charaktery já ráda - přinejmenším ty fiktivní určitě.
Bernard Cornwell vylíčil lekci z dějepisu svým obvyklým čtivým stylem a vůbec nevadí, že si pár událostí pozměnil k obrazu svému a něco úplně vymyslel. Na posledních stránkách uvádí fakta na pravou míru. 80%

42 26.05.2020

Zvoleno namátkou, výběr stvrzen nejvyššími hodnotami a pochvalnými komentáři od několika mých oblíbených čtenářů, ale tentokrát se s nimi neshodnu. Možná je to dáno neznalostí předchozí knihy (kterou číst nebudu, i kdyby "Děti boží" neprozradily vše podstatné), každopádně jsem hned ze startu zahořela antipatiemi k vypravěči. Já pro tyhle trosky, co veškerou důstojnost vyměnily za chlast, jaksi nenacházím pochopení. Bývalý elitní (?) voják se utápí v sebelítosti a alkoholu, místo aby výčitky svědomí mírnil například péčí o blízkou osobu, která byla postižena mnohem hůř.
Následují mírné spoilery. Pokud bych se přenesla přes své pohrdání k charakteru “Pé”, pořád zde máme nevěrohodnost v dalších ohledech. No jasně, agenti FBI jsou jistě celí žhaví žádat o pomoc psychickou i fyzickou zříceninu, šůrující podělané hajzly v putyce nejzapadlejší díry USA. Vždyť kdo by mohl být spolehlivějším spolupracovníkem při vyšetřování únosů dětí, než odepsaný notor, jehož jedinou životní potřebou je upíjet se každý den, dokud neupadne do bezvědomí ve vlastních chcankách a zvratcích? A také je to zřejmě ohromně sexy - krásné ženy skáčou zchátralému smraďochovi do postele div ne s rozběhem, dokonce i lesba se ochotně přitulí.
Nežrala jsem ani superrychlou léčbu závislostí: jakmile “Pé” přičichne k případu, najednou po chlastu ani nevzdechne. Pro drogy je později ochoten udělat COKOLIV, ovšem stačí se od nich vzdálit pár kroků a jsou zapomenuty. Mohla bych rozepsat více scén, zasluhujících přinejmenším nespokojený úšklebek, nechci však zabíhat do detailů.
Svým negativismem, popisy hnusu, deprimujících stavů, odporných rádoby lidí a nedostatkem světlých stránek mi “Děti boží” připomněly “Nabarvené ptáče”, akorát si za hlavní terč nevzaly nevzdělané burany, nýbrž církev (to není spoiler, už prolog ukazuje obviňujícím prstem na pány s kolárkem).
Nepříjemný román, zanechávající v duši prvoplánový zápach rozkladu; zvažuji svých 50% zredukovat na dvě zahnívající kupky mrtvol.
EDIT: Exekuce vykonána. V průběhu večeře jsem dojmy převalovala mezi pilinami a tři hvězdy by klamně naznačovaly převažující plusy. Pro mě bohužel ne. Souzním s postřehy Jizi.

38 25.05.2020

Oblíbená knížka mého dětství, do které jsem se vnořila, kdykoliv jsem měla pochmurnou náladu (nebo se do ní chtěla uvést). Předpokládala jsem, že cácorka na ni má ještě pár let čas, ale když byla nadšená z "Hrůzostrašných pohádek pro malé strašpytlíky", tahle kniha by ji také mohla zaujmout. Není sice tak bohatě ilustrovaná a obrázky jsou opravdu temné až morbidní... já to milovala, ovšem byla jsem dvakrát starší než mé skřítě. No, pozdě na pochyby, už čteme. Vychutnávám si přirozeně plynoucí věty, příjemné na předčítání, a návrat o 30 let zpátky. Vzpomínky na lampičku pod peřinou a pot kapající z ksichtu na stránky. Cácorka poslouchá dychtivě - především od okamžiku, kdy si přestala vybírat podle názvu, vzali jsme to od začátku a tak zjistila, ža pohádky vlastně vyprávějí kormorán s kajkou, kteří se vsadili o výměnu peří. Ještě nás čeká mnoho večerů, než obrátíme poslední list, nostalgie mi však brání v nižším hodnocení. Do milovaných společníků z dětství se nešťourá.

35 24.05.2020

Půvabná knížka. Otrávena stylisticky nepříjemnými "Děsivými přízraky" zatoužila jsem po krásné, čtivé češtině. V tomto ohledu na mě asi nejsilněji zapůsobil "Jonathan Strange a pan Norrel", proto byla volba jasná: "Dámy z Grace Adieu" od stejné autorky, v pečlivém, text hýčkajícím překladu Viktora Janiše. Povídky z tak trochu jiné Anglie 17. až 19. století, kde magie funguje, skutečný svět se prolíná s Faerií a lidé mohou za určitých okolností potkávat bytosti z této kouzelné země.
Příběhy v první polovině knihy se soustředí především na dámy a jejich problémy, ve druhé půlce už něco pro sebe najdou i gentlemani. Vše je stmeleno jemným humorem a poněkud znepokojivou atmosférou, jelikož elfové v podání S.M. Clarke jsou stvoření přinejlepším vrtkavá a nevypočitatelná.
Žádná z povídek mě vyloženě neohromila, ovšem u každé jsem se většinu času usmívala - snad s výjimkou pro mne jednoho z nejlepších kousků "Pan Simonelli aneb Elfí vdovec", tam výraznější náznaky temnoty a tísně občas poslaly koutky úst dolů.
Jazykovou formou vypiplané pohádky pro dospělé jsou doplněny vkusnými, skvěle padnoucími ilustracemi, za které ráda přihodím pár procent. 80%

47 18.05.2020

Blahoslaveni budiž tvůrci internetu a požehnáni uživatelé se skenery, díky kterým jsem se mohla posunout v příběhu o kousek dál. "Králův dvojník" se vyhnul mé skrovné komiksové sbírce, což je trochu škoda. Srdce ex-grafičky jihne u každého obrázku z Delabyho pera, fixu, či co dotyčný belgický výtvarník ke své úžasné kresbě používá.
Zápletka pokračuje tam, kde skončila v předchozí části: stejný chrabrý hrdina a jeho tajemná společnice, poskytující příležitost ke zpodobnění bujných vnad a s nimi souvisejících radovánek. Ke spolku padouchů přibylo pár dalších, ve hře je spiknutí vůči králi, zlovolný řád a ještě cosi navíc, dotýkající se hvězd.
Mystérium, špetka sexu, mnoho středověkého pletichaření a dostatek akčních krvavých scén, akorát nedoporučuji hledat v ději logiku. Čtvrtý díl u nás nevyšel, českým čtenářům se celá záhada bohužel nejspíš nikdy neodhalí. 75%
EDIT: Byla jsem informována, že další díly vůbec nevznikly. Smutné, opustit sérii takhle uprostřed.

36 17.05.2020

To mi ho teda vyndej! Vážně jsem jediná, komu děsivé připadalo především to, jakým způsobem je kniha napsána/přeložena? V komentářích jsem narazila na výrazy "čtivé, svěží," dokonce i "skvělý vypravěč", moje mysl přitom téměř na každé stránce beznadějně škytala, koktala, kulhala a zakopávala. Autor (za vydatné asistence překladatelky) sypal písek do soukolí mozkových převodů větami s občas prapodivným slovosledem, jindy krkolomně šroubovanými, někdy "úderně" krátkými hesly. Sedmým kruhem pekla jsou ovšem dialogy a různá vnitřní přemítání. Nejlépe poslouží ukázka.

"Takový zájem mělo mnoho lidí... Ano. Ať už z úředních míst nebo ne... (Náhle zvedl oči od bot, na které se upřeně díval:) Vy jste tady nebyl... nevíte... ta těla... co člověk viděl. Slyšel... (Najednou dostal inspiraci:) Já jsem byl součástí skupiny, která vyšetřovala smrt prvního chlapce, kterého našli...

A takhle v románu mluví úplně všichni; nesouvisle a trhaně. Naprostý interpunkční bordel, spisovatel se pravděpodobně chystá na trojtečkovou olympiádu, vsuvky v závorkách jsou matoucí, vyloženě dementní, když za trojtečkou v přímé řeči následuje ... (odmlčel se) nebo ... (zaváhal). Do prkenný ohrady, k tomu přece slouží ty silně nadužívané trojtečky!
Paní překladatelku bych ráda upozornila, že pokud jsou lidé přirovnáváni k robotům, skloňuje se podle vzoru "pán", nikoliv tedy: "Moreau k ní obrátil tvář robotu". Možná je ve francouzštině běžné přejímání anglických slov, nevidím však důvod, proč v českém textu studenti pořádali diners, případně proč hezky česky nepřeložit větu:
"Protože přesně o to šlo: ne o izolovaný případ jednoho serial killer, ale o dědictví dávné tradice."
Pokud Audrey zamíří k dependanci, většina Čechů zamíří googlovat, jelikož my chodíme do vedlejších budov. Občas se vloudily věty, kdy jsem si řekla jen bezmocné "cože?", nedávaly totiž smysl v předchozím kontextu. A tak dále.
Abych to shrnula: příběh s hustou atmosférou se mohl trochu méně věnovat popisování vzhledu a oblečení, potenciál rituálních vražd v městečku zahaleném mlhou je solidní, přesto nedočtu. Pokud se více než ději věnuji počítání trojteček (na straně 72 je jich 18! Kdo dá víc? Ano, tady jich máme 24! Najdu jediný list bez trojteček? Ne!) a nemine stránka, aby mé zuby frustrovaně neskřípaly, nemá smysl se trápit. Literární styl "Děsivých přízraků" mi bohužel sedl asi jako kaktus do řitního otvoru.

Liane Moriarty je jméno, o které mé oči zde na Databázi zakopávají tak často, až jsem při spatření "Posledního výročí" v obecní pidiknihovně nezaváhala a skočila po novince s dravostí... no, vlastně jsem svazek převracela v rukách váhavě jako mandarinku, když se snažím vyvěštit, zda je bez pecek. Název, obálka, anotace, zlatá placka - nic z toho mě absolutně nelákalo, jedině autorčin kredit. Díky té po*píp!*ané "koroně" byla knížka v mé moci netradičně dlouho, přesto jsem se do ní vnořila teprve poté, co se knihovnice začala telefonicky shánět po svých zatoulaných ovečkách. Termín jsem stihla jen stěží, stránkami jsem se procourala rozvážným tempem. Nemůžu tvrdit, že by se mi četlo špatně, že by mě postavy a jejich problémy nezajímaly, že bych nebyla zvědavá, jak kdo dopadne... prostě jsem se ocitla mimo své oblíbené žánry a nenašla ten správný háček, co by mě ke knize přitáhl v každé volné chvíli.
Obyčejní lidé, především tedy ženy různého věku, a jejich (ne)obyčejné životy; paní spisovatelka je svým umem učinila skutečnými. Připadala jsem si jako na návštěvě u zajímavé rodiny: v krásném prostředí australského ostrova jsem uzobávala voňavou mramorovou bábovku, sledovala zvláštní i všední chování hostitelů a odhadovala jejich osudy. Záhadu zmizení Alice a Jacka Munroových jsem díky zřetelným narážkám odhalila příliš rychle, na potvrzení správnosti svých předpokladů jsem čekala snad tři stovky stran, přesto si pro mě paní autorka nachystala s posledními větami brutálně milé překvapení. Šťavnatá tečka mě definitivně ujistila, že si Liane Moriarty zaslouží čtyři astry a pokud v budoucnu zatoužím důkladněji zkoumat ženské duše, užít si přitom mírné drama i příjemný nadhled, tahle spisovatelka je v dané oblasti mistr. 70-75%

48 12.05.2020

Tvorba Tomáše Kučerovského na mě má hypnotické účinky, jeho obálky svůdně šeptají z knihkupeckých pultů: „Kup si mě!“ Občas neodolám a poslechnu, jakkoliv už jsem dávno pochopila, že vnější vzhled bývá to nejméně důležité. Ovšem vnitřní ilustrace má na svědomí někdo jiný, což mě malinko zklamalo - opravdu minimálně, Janina Strnadová odvedla dobrou práci, jen jsem prostě zamilovaná do stylu výše zmíněného výtvarníka. Také je trochu zvláštní, když každý kreslíř interpretuje postavy po svém a jejich vzhled se tím pádem v jediné knížce liší.
A teď konečně k obsahu. Jako správný patriot přeji úspěch českým autorům, mám ráda space opery a tak jsem doufala, že mě „Tři kapitáni“ vystřelí samým nadšením až na orbitu. Před čtvrt stoletím by to zaručeně klaplo. Michael Bronec mi připomněl akční scifka Simona R. Greena (série o Lordu Moriturim) nebo Mikea Resnicka (Santiago), které jsem žrala v době, kdy číslovka mého věku končila svěžím „náct“.
Děj se posouvá vpřed především prostřednictvím dialogů, prokládaných souboji a trochou špičkování s něžným pohlavím. Humor někdy sklouzl k příliš dětinskému a v jistých situacích mi unikala logika. Jako třeba zbraň, co napáchá více problémů svému uživateli než zamýšlené oběti (a navíc se snadno pokazí), případně špičkový agent se sebeovládáním čivavy. Rovněž „nápad“ s dvojníky z řad androidů postrádá smysl u nejsledovanější osoby světa - dotyčný by měl stále za zadkem kvanta investigativních novinářů, na ulici by ho fotil kdejaký jouda a sdílel své setkání na síti, dubleři (pohybující se na více místech současně) by se zkrátka nedali utajit.
Reálie vesmíru nemají ambice ponořit se hlouběji, vše je podřízeno seznamování s hlavními hrdiny, dobrodružství v duchu pirátů a jejich pojetí cti, hledání pokladů, do toho sem-tam mimozemšťan... jo, kdysi by se mi „Tři kapitáni“ trefili do vkusu. Teď už holt potřebuji složitější zápletku, postavy i vesmír. Škoda, pravděpodobně neomládnu, do pokračování se tedy nepohrnu. Za mne bohužel pouze (lepší) průměr s několika dobrými scénami i postřehy, snad knihu za 10 let docení má ratolest.

42 06.05.2020

Příběh se tentokrát neodehrává v pochmurném interiéru kláštera, z obrázků tedy ubylo temnoty, nikoliv však ze zápletky samotné - ta se zahušťuje. Zatímco se fešný Geoffrey de Vincenses snaží rozluštit tajemné šifry a pochopit, proti komu / čemu stojí, v jakých sračkách se vlastně brodí, musí současně prokazovat své mužné kvality: schopnost bojovat a uspokojovat ženské plémě.
Z výtvarného hlediska jde opět o komiks na levelu "kochám se, blaženě slintám a upsala bych duši Mao Ce-tungovi, kdybych uměla takhle kreslit". Děj je bohužel stále plný nedořešených záležitostí a dokonale neuzavřený, což je problém... nemám třetí díl a ani nevím, jestli jsem ho kdy měla. Že bych byla před dvaadvaceti lety taková pipina a nekoupila celou trilogii?! 80%

36 05.05.2020

Když člověk něco konkrétního hledá, obvykle to nenajde... ale může narazit na spoustu jiných věcí, dokonce pokladů. Jako třeba dávno zapomenuté komiksy.
Hmm, "Polární hvězda", o čem to sakra bylo? Aha, pamatuji si tu nádherně detailní kresbu, podbarvenou pastelovými odstíny. Ovšem příběh se v zaprášených kobkách mé paměti beznadějně rozložil, aby ne, po dvaceti letech. Nevysloužil si výsadní postavení jako první komiksy v mém vlastnictví - "Thorgal" (rovněž nalezen, jupí!) + "3 x Kája Saudek" (kde je můj milášššek?!). Zjevná inspirace "Jménem růže", no proč ne, více mi vadí matoucí skoky v ději, poněkud haprující logika, zkrat(k)y v chování postav a několik nedořešených záležitostí. Našla jsem i pokračování, snad v něm bude část odpovědí.
Výtvarné stránce závistivě namaluji pět hvězd, děj si musí vystačit se třemi. 75-80%

34 03.05.2020

Velmi pohodové čtení, ze kterého vyloženě prýští autorčina láska ke kočkám. Jemným humorem opředené vyprávění o tom, jak se ostřílený novinářský matador seznamuje s kulturní rubrikou, uměleckým prostředím a jelikož jde o román detektivní, samozřejmě nechybí ani zločiny. Vyšetřování zde není doménou policie a dokonce ani hlavní hrdina Jim Qwirellan by si neporadil bez siamského kocoura Kao K´o-kunga. Kokovu intelektu se totiž vyrovná pouze jeho nezměrná trpělivost, s jakou musí nedovtipné lidi dostrkat ke správným stopám a myšlenkovým pochodům. Zápletka ze staré školy asi nikomu nevyrazí dech, ovšem pokud si potřebujete odpočinout u milého, úsměvného příběhu s vraždami a bezoáry, série „Kočičí krimi“ je dobrou volbou (přímo skvělou, jsou-li vaše oděvy a také obydlí, které vám kočky dovolily s nimi sdílet, beznadějně plné chlupů). A teď mě omluvte, musím jít nakrmit mňaudam Jéééčivku. 75%

44 30.04.2020

S obdivem vzhlížím k těm zdejším nebojsům, kterým by nemrtvá, potenciálně smrtící, zohavená entita v jejich obýváku zřejmě nepřivodila sebemenší tíseň. Jistě dokázali nahlédnout pod groteskní fasádu, vnímat a domyslet hrůzu reality v Black Springu, leč jsou to prostě hrdinové s nervy z oceli. To já bych byla vděčná, pokud by se mi podařilo udržet svěrače. Docela jsem se proklínala, že jsem s četbou začínala před spaním - není nad to znepokojeně zírat do temných koutů a představovat si, co kdyby tam stála...
„HEX“ vlastně nepřináší nic extra nového: tuhle trochu “ Záhady Blair Witch“, támhle „Pod kupolí“, špetku „Řbitova zviřátek“, dokořenit filmem „Cabin in the Woods“. Poměrně tradiční témata jsou zpracována neotřele, výsledkem je hutná atmosféra a zajímavé situace, často vyvolávající mrazení v zádech (někdy zmatené zamračení či nevěřící úsměv). Dvě třetiny románu jsem se zatajeným dechem sbírala střípky informací, poznávala podmínky i důvody nezvyklého života v americkém městečku a nechala se příjemně zneklidňovat. Postupně to však přestalo být příjemné strašení a závěrečná čtvrtina „HEXu“ rozpoutala hotový očistec, otevřela brány pekelné a vyvrhla na nebohé čtenáře tolik negace, až jsem musela umazat cíp z pentagramu. Netuším, jak moc se liší americká verze od nizozemské, nezbývá než autorovi věřit, že román přepsal do lepší podoby. Ale na mne těch bizarních výjevů a hříchů lidstva bylo zkrátka příliš. Také mi celou dobu vadila absence snahy o řešení problému, nějaký skutečný výzkum - obyvatelé Black Springu byli se svým osudem nepravděpodobně smíření (samozřejmě s výjimkou mladých a neklidných).
Přes veškeré výhrady jeden z nejpůsobivějších hororů, co jsem v posledních letech četla. 80-85%

48 29.04.2020

Petra Neomillnerová si zřejmě potřebovala odpočinout od násilí, drsného sexu, upírů, zaklínačů a jiné havěti, proto z temných světů fantastiky zamířila k duhou opředené literatuře pro díťata - primárně tak ve věku 5 až 7 let (+/-). Očima děvčátka z cirkusové rodiny zavítáme do jednoho obyčejného městečka, seznámíme se s některými obyvateli a jejich problémy, absolvujeme představení s koníky, poníky, pudlíky, akrobaty, klauny, zkrátka s různými šikovnými zvířaty i lidmi, zachráníme opuštěného psa, laskavým slovem či pohlazením spravíme téměř vše. Zrovna tak knížka působí: jako milé pohlazení, nakouknutí do sluncem zalitého světa dětství, bezstarostného, kde má vše snadné řešení - hlavně neztrácet úsměv a šířit ho kolem sebe jako ... do prkna, co se dá šířit a není to nakažlivá choroba?
Těžko soudit, proč tahle příjemně napsaná knížka neslaví úspěchy (usuzuji z faktu, že jsem si ji vybrala jako dárek zdarma k objednávce z Albatrosu). Snad je to cirkusová tématika, která není pro každého přitažlivá: leckdo nemá rád klauny, tvrdou drezuru, nemyslí si nic dobrého o světských atd. Možná to chtělo lákavější výtvarný doprovod - ilustrace Olgy Franzové nejsou vůbec špatné, zařadila bych je k mírnému nadprůměru, ale děti (a často i jejich rodiče) hodně vybírají očima. Přičemž „Duhový cirkus“ skončil beznadějně poslední v hromadě nových dětských knih, z nichž si cácorka volila četbu před spaním.
Čtyři spokojené hvězdy za mě a jako obvykle přihodím jednu za dcerku, která teď samozřejmě chce být povoláním cirkusačka. Dávám tomu den, maximálně dva, než zatouží po kariéře astronauta, piráta nebo popeláře. 85%

42 26.04.2020