Metla komentáře u knih

- Nebyla chvíle, kdy bych si mohl říct: "Tak, všechno se definitivně zesralo, padáme domů." Tahle mise byla kompletně zesraná od samého počátku, takže žádný zlom nenastal. -

Po předchozí objemné četbě jsem chytila slinu na chutnou jednohubku - dát si krátký výlet nenáročným poklusem z bodu A do bodu B, hlavně bez zbytečných oklik, zastávek na štrúdl, převlékání a čůrání.
"Ocelová šlechta" vyhověla mým momentálním požadavkům a vyklopila mě v budoucnosti, kde Američani válčí s Evropou, konkrétně tedy s její severní částí. Proč? Znáte to, samé ušlechtilé cíle ;-). Při pátrací akci po příslušníkovi prominentní rodiny mě bitevním polem provedl seržant Ted Regan se svým týmem. Nekonaly se hluboké vhledy do vojákovy duše, příběhu dominuje mírně odlehčený tón (nehýkala jsem smíchy, ovšem tlemila jsem se jako osel) a malou partu pěšáků jsem poznala jen natolik, aby mi nebyli úplně u zádele.
Jestli se díky obálce těšíte, jak vás autor posadí do obrněného robota, rovnou vás zklamu: sciony si užijete pouze zvenčí. I tak to byla zábava, přímočará relaxace v dobře ušité sci-fi uniformě, s pár zajímavými vychytávkami po kapsách.

34 24.07.2019

"Správný chlap se pozná v úplně jiných situacích, než při jakých mu stojí péro!"

"Vila na Sadové" dokonale splňuje kritéria Čtenářské výzvy 2019 na téma knihy o Ostravě. Město, kde jsem se narodila a strávila značnou část svého života, popisuje román velmi podrobně. S nostalgickým potěšením jsem s makléřkou Bo kráčela (častěji tedy uháněla autem) po známých ulicích a lokalitách, jen zřídka musel vypomoct strejda Google se svými mapami. Ověřila jsem si pozici vily, která se nachází v sousedství mnohokrát navštívené veterinární ordinace. Zavzpomínala jsem si na mazutový vzhled a zápach "ostravských lagun". Přitakávala jsem autorovým (politickou korektností nezkresleným) zkušenostem s nepřizpůsobivými spoluobčany. Zamyslela jsem se nad průmyslovým městem v dobách války. Dozvěděla jsem se něco nového o stavbě trati do obce, kde jsem se rozhodla zapustit kořeny. Dokonce jsem s Bobinou zavítala i do míst předchozího bydliště, prostě lahůdka pro lokálního (sentimentálního) patriota.
Nyní vypíšu důvody, proč mé hvězdičkové dilema dopadlo v neprospěch vyšší hodnoty (v pořadí od nejméně závažného po imho nejpalčivější problém).
1) Stylistika. Ano, na ostravsku můžete zaslechnout různé nesrozumitelné výrazy, ovšem převážně v dělnických kruzích. Máme tady kratke zobaky a po ruce vždy nějaký vulgarismus, ale reálně by vám mohlo zabrat dlouhou dobu, než byste narazili na echt cypa, mluvícího výhradně chacharštinou. Bobina pro mě byla se svou "pravou" ostravskou image uhnětená až moc násilně. A ano, občas se zde používá prapodivný slovosled, nicméně opakovaně začínat věty zájménem "Mi" (mi je to jedno, mi se nechce) nejen v linii svérázné Bo, nýbrž i ve válečném deníku úředníka s precizním vyjadřováním, to vážně při četbě skřípalo jak nehty po tabuli.
2) Sice hlavní hrdinka velice často upozorňuje na svůj hlad a související potřeby, zvláště ty urologické, její fyzická odolnost a nezničitelnost však sklouzává po hraně věrohodnosti kamsi do říše Chucka Norrise či Terminátora.
3) Závěr mě neuspokojil. Nemám ráda, když se zápletkou pomáhají náhody a k tomu zůstane spousta věcí nedořešených.
4) Méně je někdy více. Pan Sklář hrubě přeháněl s detaily týkajícími se automobilů, stravování, vyměšování, oblékání a tak dále. Kdyby "Vilu na Sadové" očesal přísný editor o třetinu zbytečností, ráda bych čtvrtou hvězdu přihodila. Pokud ne akční Bobina, slušný člověk Johann Proske, reprezentující nenápadné hrdinství, by si ocenění zasloužil. Takto bohužel musím sklopit palec těsně pod 70%.

51 22.07.2019

Alan Campbell se mi trefil do vkusu: vyhovovala mi temná atmosféra, v nejmenším mi nevadilo úvodní tápání kdo-co-proč, zaujaly mě postavy – příjemně lidské a chybující, sedl mi občasný černý humor, fascinovala mě mytologie světa. Líbilo se mi prostředí, mám však zřejmě bujnější představivost než Dominic Harman, autor obáky: Hluboká brána v mé mysli je podstatně bizarnější, industriálnější – něco ve stylu středověkého města smíchaného se starým komplexem Vítkovických železáren, do toho pořádné, monstrózní řetězy, ne ty útlé chudinky z obrázku :-). Co se vizuální stránky týká, celou laserovskou edici „Moderní díla fantasy“ mohu oznámkovat jedničkou jako bič za povedenou grafickou úpravu.
„Zjizvená noc“ má své chyby (např. mi vadilo příliš náhlé sblížení Dilla a Rachel, chtělo to přidat pár mezistupňů, trochu jejich vztah vyšperkovat), ovšem pozitiva v této nevšední fantasy s příchutí new weird spolehlivě převáží více či méně drobné nedostatky. Otázkou pro křišťálovou kouli je, zda u nás trilogie vyjde komplet... silně pochybuji.

27 21.07.2019

Když jsem "Křídla snů" četla jako šestnáctiletý krvelačný hormon, zdála se mi knížka hezká, ale bylo v ní na můj vkus málo akce (přesněji žádná), což mi v období hltání conanovek přišlo jako tučné mínus. S věkem se dostavila trpělivost, ochota, přímo potřeba užívat si i příběhy, kde prim hraje síla emocí, nikoliv množství probodnutých, zastřelených či jinak násilně eliminovaných padouchů. Návrat k románu po dlouhých letech tedy přinesl očekávaný výsledek: vychutnala jsem si životní cestu Maris, jejíž touha létat změnila svět. Leč ne každá změna přináší pouze dobro...
Uvítala bych hutnější atmosféru, podrobnější popis světa a tamní historie lidstva. Za pochybnou považuji volbu překladatelky ponechat místopisné názvy v angličtině, čeština mohla dodat více poetiky. Občas se informace a pocity zbytečně opakovaly, těmto pasážím by prospělo zestručnění. Kniha mě nevcucla úplně nadoraz, potenciál se mi jevil o chlup z ježibabí bradavice větší... jsem prostě protivná rejpalka.
Spolupráce G.R.R. Martina s Lisou Tuttle vynesla poklidně plachtící "Křídla snů" k souhvězdí Jižního kříže.

38 19.07.2019

Když se kniha objevila na pultech, jméno Simmons na obálce mě přimělo zajásat, leč mé nadšení vychladlo během čtení přebalu - navzdory žhavému tématu. Havaj, milenky miliardáře, božstva? Nic pro mě, ale když se naskytla příležitost román vypůjčit, nezaváhala jsem.
Při obracení stran jsem si v podstatě potvrdila své rozpačité dojmy z anotace: linie ze současnosti mě bavila tak napůl, zatímco deník z 19. století skoro vůbec. K žádné z hlavních postav jsem si nedokázala vytvořit pouto a většinu vedlejších jsem měla úplně v paži. Havajské mýty mě kdovíjak nezaujaly, děj byl na můj vkus příliš pošahaný - nadsázky s ohledem na tenhle fakt mohlo být klidně více, hororová složka beztak fungovala minimálně. Našlo se pár pasáží, ze kterých by bylo možné udělat nezapomenutelný, nervydrásající zážitek, pan spisovatel však bohužel nezatlačil na pilu, zůstal u bezzubého pižlání.
Knížku můžu doporučit každému, kdo by se rád nenáročnou formou dozvěděl něco o havajské mytologii. Jestli vás ovšem ta populárně naučná část o bozích moc nebere, atmosféra havajských ostrovů vás neláká a chcete si v první řadě hryzat nehty napětím, nebo naopak smíchy padat z gauče, raději pátrejte po jiném titulu.
"Ohně z ráje" hodnotím kladně pro jejich neobvyklost, mnoho podobných románů asi není, přesto bych byla raději, kdyby Simmons ubral na absurditě a přidal na emocích. Času tráveného ve společnosti této knihy nelituji, ale... 65% s ochotou za x let poskytnout druhou šanci.

27 17.07.2019

Čtvrtá část knižní série „Mass Effect“ je pouhým vycpávkovým dílem, ve kterém staří známí admirál Anderson a Kahlee Sandersová pátrají po dvojici z řetězu utržených mladých biotiků. Dozvíme se něco málo navíc o Záhadném, Kai Lengovi, Arii T'Loakové a jejich organizacích, ale žádná z informací nijak výrazně univerzum „Mass Effectu“ neobohatila. Naopak jsem zaznamenala několik matoucích detailů, popírajících poznatky ze hry i z předchozích knih (to by se Karpyshynovi asi nestalo). Také logiku občas popadly křeče, byť ne vyloženě mozek drtícím způsobem.
Většina knihy plyne navzdory akčním pasážím v nezáživném tempu, může však jít jen o můj subjektivní dojem: všechny charaktery jsem měla na háku. Když se autor v závěru uchýlil ke chvályhodné likvidaci části účinkujících, nevzbudilo to ve mně absolutně žádné emoce (maximálně úlevu, že je od nich pokoj), což je v přímém rozporu s mými herními zkušenostmi.
„Klam“ nepřinesl nic podstatného, Dietzovo fádní přešlapování na místě si ode mne vysloužilo tři průměrná zívnutí (dvě za pochybné kvality románu, třetí je poděkováním za nelítostné finále).

22 16.07.2019

Reynolds je prostě špička moderní space opery. Chcete se vydat ke hvězdám, nechat se fascinovat vizemi podivných civilizací a technologií vzdálené budoucnosti, aniž byste bloudili v nějakých obtížně pochopitelných transcendentních dimenzích? S tímto panem spisovatelem snad nemůžete šlápnout mimo.
Třetí díl "Odhaleného vesmíru" předpokládá znalost těch předcházejících, nelze jej číst samostatně. Zapomněli jste, co se dříve událo? Smůla, žádný souhrn se nekoná. Potkáme pár starých známých, seznámíme se i s několika novými charaktery: většinu jsem si oblíbila, občas jsem však měla problém porozumět jejich chování, některé činy poněkud postrádaly přesvědčivou motivaci.
Přiznávám, celá zápletka postavená na Zmarech, na vlastně nejasných záměrech tajemných strojů, mi připadala neuspokojivě podaná, přitažená za vlasy. Mnoho předpokladů, dohadů a teorií, na jejichž základě postavy jednají, přičemž já z pohledu (možná nepozorného) čtenáře neviděla dostatek důkazů hrozícího vyhlazení, tedy ani důvodů k panice.
"Archa" se mi netrefila do správného období, začetla jsem se snadno, bohužel jsem každý den vyšetřila jen pár minut při čištění zubů, případně před nočním vytuhnutím. Tato skutečnost + desítky stran hard sci-fi informací, vyvolávajících v mé lebce „bože, já jsem tak dutá“ efekt, měly vliv při konečném rozhodování: pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah. Příště to určitě vyjde!

30 14.07.2019

Literární rozšíření herního světa "Mass Effect" je s každým dílem lepší, „Odveta“ už předvádí dost slušné řemeslo. Jde o relativně volné pokračování „Vzestupu“, děj od začátku nasazuje ostré tempo, nikde nedělá zbytečné zastávky, nenudí. Zároveň mě však za celou dobu ani úplně nestrhnul, což může být do jisté míry dáno ne právě zajímavými hlavními hrdiny. Tedy těmi kladnými; záporáci (např. zabiják Kai Leng) a postavy rozporuplné (Grayson) do jisté míry vynahrazují nanicovaté charaktery admirála Andersona a vědkyně Kahlee Sandersové.
Zápletka o jednom experimentu společnosti Cerberus a jeho následcích není vyloženě blbá, přesto marně hledám důvod, proč by "Odvetu" měli číst jedinci neznalí herní série. Nemohou se v prostředí, událostech a vystupujících osobách pořádně orientovat, neznají souvislosti. Přijde mi to jako oblékat si podprdu, když nemáte prsa... nebo požírat z melounu jen pecky a nevychutnat si to podstatné okolo. Knihy jsou vítaným zpestřením RPG trilogie, zavedou fanouška zpět do oblíbeného vesmíru, doplní pár podrobností, ovšem samostatně asi příliš neobstojí.
Z pozice velmi zkušené velitelky Shepardové sem můžu preferovanou M-97 Viper vystřílet čtyři úhledné díry (75%). Jméno Shepard vám nic neříká a nevíte, co konkrétně si představit pod pojmem M-97 Viper? Odeberte z hodnocení 15-25%.

25 13.07.2019

Typický Bradbury - něco mezi poezií, filozofií a hororem. Melancholicky kouzelný, místy lehce mrazivý román o dospívání, o snech, o dobru i zlu, co je v každém z nás, o stáří, moudrosti a vnitřní síle, o lásce a přátelství. Bambilión velkých myšlenek na tak tenkou knihu.
Poutím se pokud možno vyhýbám, je mi v tom prostředí nepříjemně, což je můj osobní problém a neměl by mít vliv na hodnocení... jenže má, pátou hvězdu nechám v záloze. Pamatuji, jak mě "Tudy přijde něco zlého" před více než deseti lety silně oslovilo a zřejmě nastal čas tento klasický kus oprášit. Uvidíme, zda-li mi po takové době odhalí něco nového.

40 11.07.2019

„Vzestup“, to docela sedí: proti předchozímu „Zjevení“ vnímám krok vzhůru. Děj navazuje na předchozí události jen velmi volně, zápletka není tolik military, ubylo akce, ovšem postavy už nejsou hrubě načrtnutými obrysy, jejich osobnosti se dočkaly vítaného psychického prohloubení.
Opět se setkáme s Kahlee Sandersovou, která dohlíží na projekt rozvíjející lidské telekinetické schopnosti. Jedno z dětí v akademii výrazně vybočuje z normálu a právě o osud tohoto výjimečného děvčete je veden boj. Síť intrik kolem malé Gillian rozplétají její učitelé a otec holčičky, muž plný rozporů - nájemný zabiják Paul Grayson, si musí ujasnit, na čí straně vlastně stojí.
Určité scény především v druhé polovině románu působily poněkud zkratkovitě a jaksi halabala poslepované. Také život kvarianské Migrační flotily mohl být propracován trochu detailněji, potenciál tohoto námětu je bohatší.
Příběh jsem si užila lépe než v úvodním dílu (předtím třetí hvězda v hodnocení skomírala, nyní svým jasem téměř rozsvítila čtvrté sluníčko), stále je však vhodné brát na vědomí, že bez znalosti herní série „Mass Effect“ musí být zážitek notně okleštěný. Asi jako prohlížet si fotky neznámých lidí ze super dovolené, kde jste vůbec nebyli.
Jsem zvědavá, s čím přijde pokračování a jestli udrží stoupající kvalitu.

25 10.07.2019

Hned v úvodu si kopnu do překladu názvu, protože "Zjevení" zní sice hezky, ale v příběhu se nikdo a nic nezjevuje, tudíž je to ze tří možností nabídnutých Google překladačem ta nejhorší. "Objev" je významem podstatně přesnější.
Pro hráče oblíbené RPG "Mass Effect" je kniha mdlým prologem. Děj se věnuje převážně postavě poručíka Andersona, což je prostě klaďas, o mnoho víc se o něm vlastně nedozvíme. Ještě hůř dopadla vědkyně Kahlee Sandersová - plytká jak psí loužička na linoleu. Jedině na mimozemském padouchovi si dal autor jakž-takž záležet, duševní pochody této postavy bylo možné sledovat a do jisté míry chápat.
Karpyshyn neprojevil kdovíjakou představivost, co se týká technologií budoucnosti: zmíním například popis "speciálně" zastíněných reflektorů vozidla, aby bylo nenápadné při pronásledování - proč emzáci s civilizačním náskokem nedisponují nějakou formou nočního vidění?
V závěru se pak klasicky navršily chyby v matrixu (ve smyslu nepravděpodobných náhod ve prospěch kladných hrdinů), další důvod strhávat procenta.
Pro čtenáře hrou nepolíbené je tato průměrná military sci-fi nejspíš ztráta času, pro zasvěcené hráče trochu zklamání (pro mě určitě), světelné roky zaostávající za výbornou herní předlohou. Dám sérii druhou šanci - tentokrát s očekáváním na nižším levelu.

29 09.07.2019

Koupila jsem tuhle knížku ségře pod stromeček a nejspíš jsem jí způsobila ošklivý šok. Musela se popasovat s autorčiným útržkovitým stylem, s postavami, které vzbuzují antipatie a s událostmi, co zvedají pajšl. V "Dítěti skály" najdeme jen minimum osob neznásilněných, zato maximum násilníků. Dravci a oběti, prakticky nic mezi tím.
Mám s tvorbou Petry Neomillnerové dostatek zkušeností, abych zhruba věděla, do čeho lezu, přesto jsem se první polovinou románu prokousávala docela s obtížemi, než jsem si zvykla a příběh mě začal zajímat.
Čert vem očekávanou špínu, kéž by však ze mne nějaký charakter (nebo scéna) vyždímal více emocí. Palce jsem nedržela, slza neukápla, i tak to na čtyři urousané, vachrlaté hvězdy stačí.

29 08.07.2019

Trvalo mi čtyři týdny profunět úvodní stovkou stran - dost dlouhá doba, aby i můj dinosauří mozeček pochopil, že zřejmě neexistuje důvod, proč v četbě "Mágů" pokračovat. Chyběly mi postavy, s jakými bych se mohla ztotožnit, postrádala jsem hutnější atmosféru, více nadsázky, výraznější dějovou linii. Být román kratší, možná bych se při své tvrdohlavosti dotlačila do finiše a třeba bych se časem přestala větami prodírat jak bahnem vypuštěného rybníka se spásnými břehy v nedohlednu. Nezjistím, jestli příběh obsahuje onen vytoužený zlom, odmítám totiž absolvovat dalších 300 stran s nejistým výsledkem. Vždyť mám tři (_!_) jiných knih, které pravděpodobně nebudu konzumovat tak vlažně a bez chuti.
Nepodezírala bych paní Rečkovou ze špatného překladu, "Mágové" prostě nebyli napsáni pro mou maličkost. Komu vlastně tenhle nezáživný špalek doporučit? Netuším, snad odpůrcům Harryho Pottera.
Odpustím si hodnocení; za pronuděnou první čtvrtinu bych sem mohla bouchnout štempl mírného podprůměru.

„Poselství práva“ bylo fajn oddechovkou, ve které jsme se seznámili s novými hrdiny a modernějším prostředím. „Stíny minulosti“ plynule navazují dalším příběhem, nic však nevysvětlují, předpokládají znalost světa, historie, postav i fungování schopností. Tentokrát kdosi (nebo cosi?) usiluje o život vrchních představitelů města a rozvrat Elendelu, proto Wax Ladrian musí odložit přípravy na svatbu a zahryznout se do případu – hezky tvrdě po svém, jak oficiální zástupci práva nemohou. Nechybí Wayne v roli komického pomocníka, strážník Marasi s její snahou začlenit se do policejního sboru a připojí se několik (staro)nových zajímavých charakterů.
Sanderson doladil psychologii postav, každá z dějových linií má trochu jiný tón: s Waynem je větší sranda, Marasi drnká na strunu emancipace, Wax je zkrátka odhodlaný buldozer – bylo tomu tak už v předchozím díle, ale teď je na vše kladen větší důraz.
Akčně detektivní zápletka má své slabší i silnější momenty, některými zvraty autor nepřekvapil - a učinil hrdiny poněkud natvrdlými. Nicméně závěrečný tragický obrat mi docela zaimponoval a mohl by přinést energii do pokračování.
Dostatek zábavy i námětů k přemýšlení, pořád mi z této rovnice vychází pěkných +/-75% za nadprůměrnou krmnou fantasy se steampunkovým nádechem.
P.S.: Mám drobnou výhradu k překladu. Od upjaté dámy z vyšší společnosti bych čekala spisovnou mluvu, nikoliv pražskej žargon buranů z ulice.

26 05.07.2019

Sanderson, jak ho máme rádi: se sympatickými postavami, zajímavě fungujícím systémem magie (ani po čtvrté mě nenudila a překvapila novými možnostmi), atraktivním prostředím ala „Londýn v 19. století“ a detektivně-akční oddechovou zápletkou. Negativa by se také našla: občasné kulhání logiky, v závěru se o jeviště rozpleskl bůh ze stroje a příliš nepotěší ani skutečnost, že nejde o samostatnou knihu s uzavřeným dějem.
Četbu bez znalosti předchozích dílů série "Mistborn" nelze doporučit, nezasvěcený čtenář by tápal v zákonitostech allomancie, feruchemie a dalších detailech z autorova rozmanitého světa.
Sanderson mě pořád baví, přesto „Poselství práva“ nepatří mezi jeho nejsilnější knihy. 75%

27 03.07.2019

Kdykoliv začínám s novou knihou, podvoluji se momentální náladě: mám chuť na knihu akční, případně atmosférickou, chci poznat technologie budoucnosti, nebo se nechat okouzlit fantasy, někdy jsou mé požadavky i specifičtější. Před několika dny se mi zachtělo sledovat, jak nacisté dostanou nakopáno, ovšem pozor: bez obvyklých nakopávačů - žádné hrdé mávání americkými či sovětskými vlajkami. Volba padla na „Pevnost“, tajemnou stavbu v rumunských horách, kterou pro její strategickou pozici obsadila německá posádka. A probudila něco zlého, krvežíznivého (hádejte, můžete jednou;-)).
Zhruba 40% románu děj šlapal jakž-takž dle mojí objednávky, tudíž si nehodlám stěžovat na předvídatelnost. Dostala jsem, co jsem chtěla, chcípající agresory a jejich rostoucí paniku, avšak vyvolat mrazení se u této otrlé čtenářky nezdařilo, to bych musela louskat e-knihu někde v temném hradním sklepení, na odlehlé samotě a podobně.
Uvítala bych trochu méně černobílé postavy, třeba z důstojníka SS vznikla úplná karikatura: musel být nejen předpisově blond, modrooký, krutý, surový, bezohledný kariérista (potud v pořádku), ale také chamtivý, zákeřný, hloupý a extrémně zbabělý - chraň bůh, aby nějaká stránka jeho osobnosti byla lidsky normální. Naopak židovka Magda je krásná, inteligentní, hodná, obětavá, oddaná, pracovitá, šlechetná, talentovaná, milující, statečná, vzor ctností. Nebudu malicherná, přinejmenším dva charaktery se vyhnuly klišé čistého dobra čelícího ryzímu zlu.
Hororová vybíjená vykolejila z mých představ, když autor přihodil něco navíc. Fuj, růžovou knihovnu s červenými plochami. Rázem jsem zařadila žabkovitou rychlost: tokají - hop na další stranu, pořád tokají - hop na další stranu, šukají - hop, ještě šukají - hop, furt šukají - hop a už se zase něco děje, zpět k plynulé četbě. Otravné mi přišly také neustálé pochyby, kdy se hrdinové stali očitými svědky všemožných hrůz a přece z nich nepřestávají padat fráze jako „to není možné, tomu nevěřím, to je absurdní“. V závěru by pomohlo vynechat poslední dvě strany z říše pohádek.
Co se mě týká, v „Pevnosti“ vše jelo na dvě třetiny výkonu, takže příběh oznámkuji na přiléhavě ďábelských 66,6%.

32 02.07.2019

Při psaní tohoto komentáře prchlivost cloumala mým majestátem, důvody jsem líčila na konkrétních případech a navzdory výraznému varování před spoilery neunikla loužička mé žluči smazání. Tak tedy znovu a méně adresně (plnou verzi si můžete přečíst třeba na databázi detektivek a thrillerů Pitaval.cz).

Tohle je mé (pravděpodobně) první i poslední setkání s Johnem Saulem. Brzy mi začalo být jasné, že tento spisovatel neumí pracovat s psychikou postav jako Stephen King, nedokáže fascinovat podivnem jako Clive Barker, nemá neotřelé nápady jako Joe Hill a dokonce není ani tak průměrný řemeslník jako Dean Koontz.
Příběhu o dávném zločinu a rodinné kletbě nelze upřít jistou dávku atmosféry, popis prostředí je dostatečný a zdánlivá klišé autor rozdrtil s nelítostnou brutalitou. V čem naopak naprosto selhal, to jsou postavy a jejich nevěrohodné chování, rovněž tragické výpadky v logice. Snažím se zohlednit, že román vznikl před čtyřiceti lety, ale četla jsem i starší knihy, kde osoby reagovaly přiměřeně situaci. Tady jsou všichni nepochopitelně vlažní, když mají být hysteričtí, a krve by se v nich nedořezal kvůli trivialit (dcera přišla domů špinavá od bláta, proboha!!!). V tomhle románu zkrátka nic nefunguje, jak by mělo.
Zvláštní zmínku zasluhují nesmírně nudné, zdlouhavé, šroubované, banální až otravné dialogy a já si musím horko těžko připomínat, proč dávám dvě hvězdičky: solidní atmosféra, nekompromisní bourání klišé. 40% s utrženýma ušima a sbohem, Mr. Saul.

27 30.06.2019

Sakra. Opět se nemohu připojit k nadšeným výkřikům ani k tichému nekritickému zbožňování. Trvalo relativně dlouho, než jsem se prokousala vrstvami popelem zasypaného světa „Hrdiny věků“. Sanderson odkryl karty a seznámil čtenáře s mocnými silami, na kterých je příběh postaven. No proč ne, ta základní ideologie v sobě má víc logiky než spousta uznávaných náboženství naší prý osvícené doby.
Hlavní hrdinové, známí z předchozích dílů, čelí blížícímu se konci střídavě v depresích či s nadějí a vírou. V podstatě se pere každý sám s vlastními problémy, odehrávají se čím dál monumentálnější bitvy (osobně mi více vyhovovaly decentnější souboje jednotlivců z úvodního Mistborna) a většina postav pod tlakem událostí prochází změnou.
Podobně jako u druhé části mě bohužel ani jeden z charakterů nezaujal natolik, abych zuřivě držela palce, případně štkala nad úmrtím. Také k hořkosladkému finále mám námitky, nicméně neutlumily zvědavost, kam Sanderson posune reálie Mistbornů v dalších knihách. Navzdory mému brblání totiž převládají klady: originalita, týkající se především promyšleného fungování magie (tam zůstaly mezery k dovysvětlení), temná atmosféra a poutavý literární styl. 70% P.S.: Talpressu tentokrát uteklo víc překlepů, než je u tohoto vydavatelství zvykem.

25 29.06.2019

Únos dítěte: pro rodiče noční můra, pro tvůrce knih a filmů emotivně úderné téma. Fiona Barton se nesnížila k nadměrnému ždímání citů, s dějem nikam nespěchá, informace z ní lezou jak z chlupaté deky. Dlouhou dobu ponechává čtenáře v nejistotě, zda jsme svědky snahy usvědčit pedofilního násilníka, nebo sledujeme justiční a mediální štvanici na člověka sice nepříjemného, ale přece jen nevinného v souvislosti s daným zločinem.
Příběh se podle potřeby přesouvá mezi osobami, kterých se zmizení dvouletého děvčátka nějakým způsobem dotklo. Máme zde detektiva, co si případ pustil až příliš k tělu, schopnou reportérku a její lov na sólokapra, občas odskočíme k matce. Nejvíce prostoru dostává linie z pohledu manželky hlavního podezřelého, autorka tuto osobnost odhaluje po vrstvách, loupe její duši jako cibuli. Člověk by si nad poddajnou ženuškou Jean snad i zabrečel, spíše z frustrace než ze soucitu.
Jakpak "Vdovu" ocejchuji - tři, čtyři? Literární řemeslo vystřihla paní spisovatelka slušné, trpěliví potápěči do psychických hlubin si přijdou na své, mám ovšem námitky vůči několika chatrným dějovým berličkám. Nebudu přísná, tato prvotina si dle mého názoru zaslouží trochu shovívavosti. 70%

32 28.06.2019

Je mi líto, nemůžu se připojit k nadšení většiny komentujících a hodnotících čtenářů. Druhý "Mistborn" mi přišel rozplizlý, příliš dlouho přešlapující na stejném místě. Konečně se sice dozvíme něco víc o Bezednosti, Prameni povýšení a podobných klíčových záležitostech Sandersonova světa, ovšem tři čtvrtiny knihy trčíme v obleženém městě, kde hlavní hrdinové řeší své schopnosti/nes­chopnosti, pochyby a srdeční záležitosti. Veškerá politika a strategie klouzala po povrchu, nepůsobila promyšleně a realisticky, čekala jsem více intrik a méně naivity.
K hlavní hrdince Vin jsem v sobě stále nedokázala rozdmýchat opravdové sympatie (ani mě kdovíjak neiritovala), totéž platí pro idealistu Elenda. Další z důležitých postav je feruchemik Sazed, pro mě osoba (jakož i celá linie) nejnudnější, přestože prodělala nejpřekvapivější vývoj. Ostatní členové Kelsierovy party byli odsunuti do pozadí – všechny ty schopné allomanty zcela zastínila superžena Vin, stali se prakticky zbytečnými. Z vlažných emocí mě dokázala vytrhnout pouze rázná mentorka Tindwyl a vyšší porci zvědavosti vzbuzovala kandra OreSeur.
Přes množství subjektivních výhrad je „Pramen povýšení“ čtivou fantasy, jen by potřeboval místy přišmrncnout Sapkowskim a Abercrombiem. Mé lehce rozpačitě pokašlávající dojmy ukazují na 70%, což je sice slušné, ale u Sandersona jsem si zvykla na lepší standard.

27 27.06.2019