Metla komentáře u knih

Poslední tři pracovní dny jsem trávila v podzemí moskevského metra, kam jaderná válka zahnala zbytky ruské populace. Ponurou atmosféru jsem na plné pecky vychutnávala především, když jsem pro přesun po rozlehlém komplexu užívala tzv. koridor, což jsou vlastně kolektory - stovky metrů dlouhé, mizerně osvětlené tunely a chodby plné různých syčících, šumících, hučících či poťukávajících potrubí.
Ve vyvolání pocitů odloučenosti, beznaděje a všudypřítomné temnoty román exceluje, umocněn záhrobním tónem Filipa Čapky, ovšem se zápletkou je to horší. Mladého Arťoma nejprve zastihneme u hlídkového ohně, kde poslouchá zkazky zkušenějších obyvatel metra. Poté je z nějakého záhadného důvodu vyvolen k vykonání obtížné cesty, při které na vlastní kůži poznává rozličné stanice a tamní podmínky, jednotlivé frakce (komunisty, fašisty, satanisty, Svědky Jeho nohy, kanibaly, jednoduše bordel) a vůbec magory všeho druhu. Jeden jako druhý jsou zasmušilí, tajemní, neustále filozofují a trousí mystické pindy. Dialogy zaváněly patosem a nepřirozeností, postavy byly převážně takové nijaké, bez pořádných osobností, ani hlavní hrdina bohužel není výjimkou. Arťom se tříská mezi průsery, ostatní lidé mu z nich nezištně pomáhají, zatímco on mudruje nad smyslem života a hledá ujištění o vlastní výjimečnosti.
K "Metru 2033" jsem se poprvé dostala zhruba před sedmi lety a tehdy jsem četbu brzy vzdala. Pravděpodobně bych nedočetla ani tentokrát, kdyby mi text nebyl předžvýkán v podobě audioknihy. Částečně za to asi může ne zcela dokonalý překlad s občasnými divnými obraty, zamrzí několik nedomyšleností ve fungování komunit, ale hlavně jsem se nebyla schopná s nikým ztotožnit, nedržela jsem palce a smrt mě nechávala netečnou. Za atmosféru bych dala možná i 5 rudých hvězd, zbytek literárních ingrediencí hodnotím průměrem, takže v souhrnu mi to vychází na +/-70%.

58 22.10.2019

Brala jsem "Erebos" z knihovny s notnou dávkou skepse, protože, co si budeme nalhávat, když mám náladu (a čas) na počítačovou hru, prostě sednu ke kompu a pařím. Čtení o tom, jak hraje někdo jiný, se interaktivnější formě stěží může vyrovnat. Kupodivu však příběh o školácích, co propadli tajemstvím opředené hře, nebyl vyloženě marný. Zápletka s virtuální realitou nevybíravě zasahující do všedních životů má své dobré momenty i úsměvné lochny v logice, nicméně v rámci young adult škatulky si není na co stěžovat. Správný věk pro tuto knihu jsem bohužel minula téměř o čtvrt století, nenašla jsem cestu k sobeckému, hormony zmítanému smradovi v hlavní roli ani k ostatním postavám. Nick se choval přiměřeně své pubertě, což nesnižovalo mou touhu vlepit mu pár výchovných, vzduchem chlazených.
Být mi nějakých 15 (+/- 3 roky), stačil by zážitek jistě na čtvrtou hvězdu. A mít k tomu všemu ještě camprlíka, možná by "Erebos" dostal plnou palbu. Za usedlé maminy (postižené PC hravostí) dávám tak 60-65%.

38 20.10.2019

"Já, hergot, nejsem nepříjemnej!"
Co je to za podělaný život a zkažený svět, když už člověk nemůže ani v klidu spáchat sebevraždu?! Doba se mění, společnost také a ne každý jedinec je schopen držet krok. Někdy se však může přikutálet kamínek, který spustí lavinu změn. Například čerství přistěhovalci v rozšiřující se čtvrti.
Zpočátku jsem se cynicky pochechtávala a říkala si: "No tebe bych chtěla za souseda, Ove!" Ale jak kapitoly ubíhaly, z té věty se vytrácel sarkasmus. Do finále bylo ještě daleko a já už bych s tím nevrlým chlápkem klidně sdílela dvojdomek. Našla jsem v něm několik mužů, co ovlivnili mou existenci: zásadového a společensky nepoužitelného manžela, poctivého a manuálně zručného dědu, přímého až nerudného otce, ba i v sobě jsem objevila cosi z Oveho.
Často jsem při poslechu v práci dusila smích, jindy zvážněla, chvílemi posmutněla, každopádně jsem se většinu času báječně bavila. Tolik humoru, moudra, skvělých postřehů i lásky... nádhera!
Teprve v závěru to autor trochu přeháněl s cukrkandlem (ne, že bych Ovemu nepřála), čímž ohrozil pátou hvězdu. O záchranu se postaral Jan Vlasák, jehož přednes považuji za naprosto geniální: ať šlo o hartusícího Oveho nebo třeba žvatlající tříleté děvčátko, vrhal se do textu s patřičným elánem a emocemi, jaké by mi při pouhém sledování řádků asi nebyly dopřány. Měla bych začít nosit klobouk, ať můžu uznale smekat. Snad bude stačit mé vděčné: děkuji (Fredriku Backmanovi, Janu Vlasákovi, všem, kdo se na knize pečlivě podíleli... a neměla bych zapomenout ani na čtenáře, jejichž nadšené ohlasy mě k románu dovedly). 90-95%

72 17.10.2019

Další úlovek z obecní knihovny, který pouštím zpátky do vody coby mřenku nehodnou konzumace. V třetině románu mi s dějem (přesněji jeho absencí) a s postavami došla trpělivost. Jeden je velký a tupý, vysloužil si ode mě přezdívku Mentál, druhý krpatý vyčůránek s krycím jménem Šmejd. Mentál dělá vše pro to, aby jeho potulná obchodní činnost krachla, zatímco nesnesitelně bodrý Šmejd na každé stránce loudí chlast a žrádlo v knajpách. Jejich cesty se protnou, tudíž si později ožírají držky společně a sra... lezli mi na nervy tak vehementně, že jsem ztratila zájem čekat, jestli se z těch rádoby vtipných hospodských žvástů vyloupne nějaká zápletka.
Jako drobné plus bych uvedla informace o různých bylinkách, houbách a jejich účincích. K mínusům přihazuji překlad a redakční práce, plně korespondující s lehce podprůměrnými dojmy z této německé historické taškařice bez humoru. Nedočetla jsem, nehodnotím; vážně teď nemám dost volného času, abych jím mrhala v naději "třeba se to za xx stran zlepší".

"Jediná věc, která se neřídí pravidlem většiny, je lidské svědomí."

Alabamské maloměsto ve 30. letech - složitá doba i místo, které si detailně prohlédneme nevinnou dětskou optikou. Událostí ke sledování a témat k přemýšlení je v románu ohromné množství, od zdánlivě nevýznamných epizodek, drobných rošťáren, nedorozumění a tajemství, až po dramatické situace, při jakých jde o život a hýbou celou společností. Setkáme se s dobrem i zlem ve spoustě podob, s jedinci inteligentními i s burany, s vysokým morálním standardem i s duševní špínou, především však s průřezem normální komunitou, kde jdou ruku v ruce charakterové ctnosti s poklesky.
Nostalgii dětství jsem se poddala snadno, ovšem více než polovinu knihy jsem neměla dojem, že poslouchám něco extra výjimečného. V závěrečné třetině se milý čtyřhvězdičkový dojem přetavil v pětihvězdičkový. „Jako zabít ptáčka“ je vrstevnaté dílo plné nikoliv vyloženě objevných, přesto velkých pravd. Esence humanity.
Nevím, jestli je tato kniha na školách povinnou četbou, každopádně by jí mělo patřit jedno z čelních míst na seznamu. Docela jistě je čtenářsky atraktivnější, přístupnější i přínosnější, než kvanta jiných titulů, do jakých nás kdysi učitelé tlačili (zdravím „Babičku“ Boženy Němcové) a nepochybuji, že v mé hlavě zapustí kořeny pevně a snad i natrvalo. S vědomím rozličného vkusu málokdy používám kolonku doporučovaných knih, tentokrát není nad čím váhat; Harper Lee stvořila literární klenot.
Audioknihu načetla Klára Issová, musela jsem si na její hlásek chvíli zvykat, ale s ohledem na mladinkou vypravěčku se tato herečka ukázala být skvělou volbou. Zase jsem jednou místo v zaměstnání byla úplně jinde, vykonávala jsem pracovní povinnosti z fiktivního (leč pro mě v těch chvílích zcela skutečného) městečka Maycomb. 90%

69 15.10.2019

O "Jezero" jsem pravidelně zakopávala v malé obecní knihovně, ta azurová modř vábila mé oči. Nějakou dobu jsem odolávala a snažila se sehnat předchozích pět dílů série. Marně, tak jsem tedy zkusila začít šestým. Po pár desítkách stran jsem poklepala dlaní na obálku v gestu vzdávajícího se, poraženého čtenáře. Jednoduše mi nevoní být vhozena mezi cizí lidi s divnými jmény, kteří za sebou mají nějakou historii, mezi sebou jakési vztahy a já o nich vím úplný exkrement. Severské tykání neznámým osobám orientaci ve vzájemných vazbách také neusnadňuje.
Zápletka o nálezu kosterních pozůstatků na dně jezera, odkud mizí voda, by mohla být dobrá, bohužel však nemám trpělivost čekat, jestli mi postavy zapadnou na patřičná místa. Pokud se naskytne příležitost číst sérii od začátku, ráda se k "Jezeru" dopracuji.

Byla jsem si poměrně jistá, že mne tato kniha vezme na zábavnou, napínavou a snad i poučnou cestu, leč pohon mé imaginace ze sebe vyždímal jen lehce nadprůměrný tah. Jistě, hektičtější životní období nepřeje četbě a znevýhodnilo by každou knihu, mám však pochyby, zda by mě "Mise Saturn" dokázala strhnout víc i v případě dostatku času a plného soustředění. Na téměř sedmi stovkách stran se dalo lépe pracovat s psychologií postav, čekala bych jaksi členitější děj, větší porci fascinace. Po dosažení cíle nenásledoval zatajený dech a vykulené oči, nýbrž určité zklamání. Alespoň hard sci-fi složka jela na plný výkon, s tou si autoři pohráli, jinak jde o spoustu politikaření, aniž by se dostavil dojem hlubšího vhledu do problematiky, a také mnoho nezávazného plkání s trochou žertíků.
Pointa tohoto obézního románu? Lidstvo je spíše schopno dosáhnout porozumění s mimozemskou inteligencí, než domluvit se (bez podrazů a mávání zbraněmi) mezi sebou navzájem. Já jsem Američan / Číňan / Rus / hrdý příslušník libovolného národa a kdo se narodil v jiné zemi, ten je roven lejnu na mé rohožce... změní se někdy tenhle přístup?
Čtvrtá astra nezůstala vzdálená světelné roky, chyběly k ní opravdu pouhé milimetry - stačilo mírně přidat na emocích a momentech překvapení.

44 13.10.2019

To čumím jak Japonec na orloj, že soudruzi v 80. letech nejen vydali americký román, který zmiňuje otázky víry a ve vypjatých situacích nešetří vulgárními výrazy, ale dokonce tohle napínavé survival drama nechali zpracovat ve formě audioknihy. Jiří Zavřel odvedl dokonalou práci, jeho hlas měl na mne hypnotické účinky: ač obklopena zelení, po zapnutí přehrávače jsem se ocitala v poušti. Ve společnosti čtveřice nešťastníků, co šlápli na kuří oko sadistickému magorovi, jsem pod vedením polovičního indiána Sama Mackenzieho bojovala o holý život. Zmizelo pohodlí civilizace, zůstal pouze žár dne, vyprahlé hrdlo, spálená kůže a související problémy.
Nehodlám putovat do žádné pískem zaváté, kamenité pustiny, abych si vyzkoušela, nakolik jsou obsažené nouzové poučky a metody přežití použitelné v reálu. Každopádně působily logicky a zasvěceně, třeba by dokázaly zachránit kejhák.
Příběh není úplně černobílý, obsahuje silné myšlenky i dobrou pointu, k tomu si přihoďte charismatického hlavního hrdinu, již zmíněný perfektní přednes Jiřího Zavřela a máme zde adepta na pět žhavých sluníček. Přiznávám, něco málo mi k jejich udělení chybí, či spíše přebývá: několik scén se trochu táhlo a Mackenzieho přemítání se občas opakovalo. Nechám dojmy odležet a jestli "Strach v hrsti prachu" nevyšumí z hlavy ani po pár týdnech, prdnu sem vzácnou pátou hvězdu. 85%

56 10.10.2019

V mém životě se díky změně zaměstnání objevila novinka: audioknihy. Tělo vykonává pracovní povinnosti a mozek se zatím může zatoulat kamkoliv, třeba do vzdálené budoucnosti. V uplynulých dnech jsem se doslechla o předpovědi úpadku civilizace a stala se svědkem pletichaření různých osobností, více či méně oddaných myšlence uchovat si vědění, překonat období temna.
"Nadaci" jsem si odjakživa měřila s podezřením, že by mohla na mé lenivé cerebrum vznášet příliš vysoké nároky, případně knihu možná pochopím, ovšem nebude mě bavit kvůli přemíře politiky, dlouhým časovým úsekům (desítky i stovky let přeskakování), měnícím se postavám, zkrátka pro tu formu povídek svázaných ústředním motivem. Zbytečné obavy, tohle musela být ve své době pecka a jakkoliv trochu zestárla, stále nabízí dostatek zajímavých myšlenek. Idea precizního výpočtu vývoje celé galaktické civilizace na tisíciletí dopředu je sice silně přitažená za všechny tři vlasy na pleši děda Vševěda, mnoho situací a jejich řešení se prohýbá pod nánosy naivity, přesto jsem při poslechu příjemně zaměstnala hlavu nenáročným filozofováním i starosvětskou atmosférou Zlatého věku sci-fi.
Nejsem si jistá, jestli budu pokračovat dalšími díly série, rozhodně však nelituji doplnění významné mezery ve svém literárním vzdělání. 70-75%
Audioknihu načetl Vladimír Fišer a jeho intonace pro mě nebyla úplně libozvučná: často zaznělo váhavé protažení, obvykle když narazil na cizí či neznámé slovo, také dialogy sklouzávaly k afektovanosti. Snad to příště bude lepší, nebo jde jen o otázku zvyku.

49 08.10.2019

Relativně nevyrovnaná povídková sbírka, kde to nejslabší prezentují Kingovy básně, naštěstí nechybí také několik silných příběhů. Za sebe bych vypíchla tajemnou "Dunu", deprimující "Letní bouři" nebo nejhororovější kousek "Míle 81". Tématicky je "Bazar zlých snů" různorodý, mírně převažují všemožná (většinou povedená) lidská dramata bez nadpřirozených prvků.
Vysoce nadprůměrného zboží bych v tomto bazaru ráda viděla víc, což ovšem není důvod nespokojeně mrmlat. Jde o další z Kingových knih, které bych v telecích letech neocenila; ve věku silně pokročilého mládí ji hodnotím chvalitebně. K jednotlivým povídkám (snad) dodám komentáře. 75%

43 07.10.2019

Při četbě "Brasyl" jsem se průběžně uváděla do správné nálady sledováním filmů jako "Město bohů", "Tropa de Elite" atd., pouštěla jsem si ukázky capoeiry a zavzpomínala na fotbalové MS v Brazílii, konkrétně na tragikomické selhání sebevědomého domácího týmu s Německem.
Přes náležitou psychickou přípravu mi autor přivodil lehce rozporuplné pocity. Nebyl až takový problém přijmout McDonaldovo multiversum, ale z různých kvantových teorií jsem přece jen měla poněkud těžkou řepu, jakkoliv bylo vše podáno ve verzi pro natvrdlé. Každá ze tří dějových linií měla svá pozitiva i negativa; totéž platí o hlavních postavách, žádné z nich jsem docela nepropadla. Nejčtivější a nejsnáze představitelná byla historická část putování jezuity Quinna a vědce Falcona oblastmi Amazonie. Nejkontroverznější a zpočátku matoucí byl příběh z budoucnosti v Sao Paolu. Špatně se nečetla ani mírně fotbalová linka ze současnosti. Jako bonus jsem se dozvěděla něco nového o capoeiře, což je z mého hlediska fascinující bojové umění/tanec. Množství brazilských výrazů bylo bez obtíží domyslitelných, případně dohledatelných v rejstříku na konci knihy (až na výjimky: např. často zmiňované "jeito" jsem musela vygooglit - náznak vysvětlení román nabídl až někdy v závěrečné čtvrtině).
Jak shrnout své chaotické dojmy? Nejsem zklamaná, nelituji času zprostředkovaně tráveného v různých realitách Brazílie (osobně se tam nechystám), ovšem nadšená také nejsem. Motivace obou bojujících frakcí působila chatrně, nedokázala jsem v sobě vůči "těm špatným" vyburcovat odpor... a byli opravdu ti špatní? Nebýt historické linie, neměla bych to jak poznat. Snad mě Ian McDonald silněji osloví "Řekou bohů". 70%

35 05.10.2019

Z čiré duševní pohodlnosti se uchýlím ke srovnání s předchozí knihou „Invocatio Elementalium“. Nejvýraznějším rozdílem je odklon od „ich formy“, děj tentokrát není popisován z pohledu Davida Ábela. V „Pestis Draconum“ čtenář sleduje více linií – od tápání a trápení dívky Eriky, přes pátrání Davida a Braňa po magickém artefaktu, až po upozaděné peripetie s drakem, kde potkáme několik známých i pár nových postav. Část z nich by zasloužila více prostoru. Román je proti prvnímu dílu sevřenější, kompaktnější, čte se rychleji, plynuleji, bez zpomalujících pasáží.
Jedná se o víceméně akční příběh, ovšem žádné kulhánkově kotletové běsnění se nekoná. Nemám v oblibě, když mi veškeré souvislosti v průběhu čtení nezacvaknou na svá místa a spisovatel musí prostřednictvím rozhovorů hrdinů vysvětlovat – což se zde bohužel děje a mírně to sráží výsledný dojem. "Pestis Draconum" bych onálepkovala jako sympatickou oddychovku, která mi pravděpodobně brzy vysublimuje z hlavy a možná se k ní nebudu vracet, do dalšího dílu bych však klidně šla. 70%

30 02.10.2019

Těžká četba, nejen díky extrémně nepříjemnému tématu; ani styl jakž-takž chronologicky uspořádaných útržků vzpomínek a opakujících se myšlenek mi úplně nevyhovoval. Vlastně jsem už po pár desítkách stran zvažovala, zda se na "Vykoupení" nevybodnout a vrátit do knihovny téměř netknuté. Nemám ráda bulvár a detailní nahlížení do něčího brutálně zku*veného života mi přišlo jako nepatřičné šmírování. Ale mám dceru a jestli z ní jednou bude (po vzoru maminky) uzavřený puberťák, ze kterého se každá informace musí páčit pajcrem, pak by bylo vhodné znát varovné příznaky velkého trápení. Brodila jsem se proto dál neuvěřitelnou špínou - se zatnutými zuby, také na noční můry došlo.

Nadpis na obálce poněkud klame, já si ochranu mladší sestry představuji jinak. Těžko však vyčítat zmanipulovanému, mnoho let týranému dítěti, že nedokázalo hledat pomoc aktivněji (zvláště po selhání nejbližších). Společnost v té době nejspíš ani nebyla ochotná otevírat tuto Pandořinu skříňku, teprve s rozvojem internetu přestalo být sexuální násilí v rodinách tabu, vzniklo mnoho iniciativ na podporu obětí zneužívání. Pozdě pro Stacey, která se po eskalaci teroru dopustila vraždy. Paradoxně až za mřížemi našla svobodu, společenské uplatnění a zcela logicky také uklidňující náruč Boha. Ze srdce jí to přeji. Ovšem z mého hlediska je její případ dalším důkazem Boží neexistence (nebo je to sakra otrlý týpek, sledující utrpení, místo aby původce zla nechal včas rozmašírovat v autě o betonový sloup).

Spisovatelé hororů můžou pověsit řemeslo na hřebík, nemají šanci vymyslet nic děsivějšího, než do čeho se narodila Stacey Lannertová. I kdyby z příběhu byla pravdivá pouhá polovina a zbytek přehánění v rámci snahy dojmout guvernéra, hrůzná parodie na otce vyvázla ze svých zločinů příliš lacino. Kde se v něm vzalo tolik hnusu a temnoty? Mohl být Tom Lannert dobrým tátou, nechlastat první ligu? Jak někdo může tak příšerně ubližovat dětem, vlastním roztomilým holčičkám, které by měl celou bytostí chránit? Nepochopím, nikdo normální nemůže chápat... a rozhodně nesdílím Stacyin smířlivý postoj.
Ač ateistka, doufám, že pro tyto netvory existuje speciální peklo, plné sadistických, nadržených čertů s mamutím vercajkem a rezavou pilou pro účely kastrace "klientů".

Tři astry pro otřesný román v dokumentárním stylu, podkopávaný občasnými zvláštními obraty a hrubkami v českém překladu. Hvězdu navíc dávám za přínos v podobě osvěty a účinné pomoci dalším nešťastníkům. 75%

33 29.09.2019

Už je to nějaká doba, co jsem se vydala na cestu s Davidem Ábelem: putovali jsme od počátku svižným krokem, tu použili nudné auto, sem-tam rychlý přesun letadlem. Mezitím jsme se dozvídali více o fungování světa kolem nás, o věcech skrytých zrakům běžných mudlů. Dlouhé putování často zkřížily astrální bytosti – všemožní slovanští skřítkové, germánští koboldi, arabští ifrítové, severské Nixie, zkrátka bytosti ohně, vzduchu, země i vody. Nešlo o tvory automaticky nepřátelské, ale to víte, živí se mannou, lidskou energií, a ne vždy hledají dobrovolné dárce.
Zpočátku jsme si s Davidem a jeho společníky příliš nerozuměli, byli jsme si poměrně lhostejní. Ve druhé polovině cesty jsme se však bavili stále víc a našli jsme k sobě kamarádský vztah. Užili jsme si magické kejkle i klasické přestřelky - a s Davidem jsme hlavně utíkali. On totiž není mág ani bojovník, spíše klikař (nebo smolař, jak se to vezme), byla s ním docela pr... legrace. Jeho „odpočítávací“ drastické sny a záchvaty až tak vtipné nebyly, přesto přinášely oživení.
Lehce jsem si při této pouti zapřemýšlela o vztahu přírody a starých mýtů či náboženství k dnešní civilizaci. A také jsem se přesvědčila, že pokud hrdina není neporazitelný superhrdina, pak stále ještě dokážu akčními pasážemi procházet se zaujetím, ba i s potěšením.

Dušan Fabian stvořil příjemnou prvotinu, která mě sice zpočátku příliš netáhla, přesto při četbě nekladla odpor. Teprve v poslední třetině mě opravdu začalo zajímat, co se bude dít - závěrečných cca 150 stran jsem doslova hltala. Nabízí se srovnání s Lukjaněnkovou „Noční hlídkou“, styl a záměry autorů jsou však dostatečně rozdílné, aby mi tématická podobnost nijak nevadila. „Invocatio Elementalium“ nevyvolá extatické výkřiky, ovšem uznalé poplácání po rameni a poděkování za dobrou knihu si autor určitě zaslouží. 70% „Pestis Draconum“ už čeká v poličce...

36 27.09.2019

Nádherná knížka pro malé princezny, vkusně ilustrovaná, hýřící barvami, lehce interaktivní (pár okének k otevření a průhledů na jiné strany) a hlavně z velmi pevného kartonu. Buď si ji v knihovně nikdo jiný nepůjčil, o čemž pochybuji, když je to takové lákadlo pro oči, nebo je opravdu nezničitelná.
Nemůžu dát pět hvězd, jelikož z pohádky po amputaci veškerých popisů, romantiky a poetiky zbylo pouze nezbytné torzo. Za dvě minuty by neměl co číst ani těžký dyslektik. Jedinou z těch krátkých vět by snad nebylo možné vynechat, tudíž jsem musela zapojit kreativitu: dodat příběhu pestrost a emoce z vlastní hlavy. Až na tuhle výtku je "Kráska a zvíře" velmi atraktivní knížka pro děvčátka (a citlivé kloučky) ve věku 3-5 let.

30 24.09.2019

Milé děti, maminkám (a všeobecně ostatním) je třeba pomáhat. Jednoduché poselství je doplněno malůvkami ve stylu "to bych zvládla lépe". Nepřeháním, ta jakoby dětská malba vodovkami se mi nelíbí, na druhou stranu je vše uděláno hravě, takže potěr ve věku 2-5 let hltá očima množství prvků, zkoumá, vyhodnocuje, ptá se (leckdy je možno předměty identifikovat jen díky přiloženému textu). Načrtnu "Nejsilnější mamince" tři hvězdy a čtvrtou dám za dcerku, která si knížku vypůjčila už podruhé. 70%

30 23.09.2019

Aha, už chápu zklamané komentáře: vidíte jméno G.R.R. Martin a obálku jako ze "Hry o trůny", jenže kniha svou vizáží poněkud klame. Fantasy povídky sice nechybí, jsou však namixovány s detektivkami experimentujícími s formou, dobou, zápletkou či postavami. Připouštím, většina z nich si v mé hlavě delší zastávku neudělá. Nadchnul mě Rothfussův "Bleskostrom", výborně pobavilo Lynchovo správně praštěné dílko "V Teradanu do roka a do dne", nezklamal ani Gaiman svým vyprávěním o tom "Jak markýz získal zpátky plášť", mnoho dalších autorů odvedlo uspokojivý standard (Joe Abercrombie, Phyllis Eisenstein, Daniel Abraham a další), zhruba polovina spisovatelů se plácala těsně nad průměrem, tři (spíše čtyři) na něj zdola nedosáhli.
Před posledním příspěvkem sbírky jsem si stále nebyla jistá hodnocením, oči mi hrály ping-pong mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Teprve nejslavnější jméno sbírky shodilo astry směrem dolů; Martin se svou kronikou mířil úplně mimo mne. Četbu jeho přídavku ke "Hře o trůny" jsem rychle vzdala, nic mi to neříkalo (stále bláhově čekám, až dědek sérii herdek konečně dopíše, teprve potom ji hodlám číst).
Mladším čtenářům doporučuji, ať neházejí knihu do žita a zkusí se k ní vrátit třeba za 15-20 let, možná budou k jejímu obsahu smířlivější.
65-70% Více pod jednotlivými povídkami... a docela mě mrzí, že jen jediná z nich se otřela o sci-fi žánr.

33 21.09.2019

Krásně ilustrovaná kniha plná zvířátek je potěšením nejen pro dětské oči, ale předčítání bylo bohužel tak trochu za trest. Tématicky jsou oba příběhy v normě: v tom prvním lesní havěť zjišťuje, kdo ruší jejich klid a jak se vypořádat s nebezpečnou šelmou - koťátkem, ve druhém jsou mláďata seznamována s prací lékaře a zdravotní sestry + zbavována strachu z očkování. Převažují rádoby vtipné dialogy, křečovité debaty a plané proslovy, zvířata se chovají jako na sjezdu ÚV KSČ. Mohlo by to fungovat v televizní animované pohádce, k četbě však zvolená forma není kdovíjak atraktivní ani příjemná. Překladatel (případně odpovědný redaktor) by se měl vrátit do školy, nejlépe do první třídy; nasekat hrubky v knize pro školáky ve věku 6-8 let je vážně ostuda.

36 15.09.2019

Islám je skvělá ideologie, bez debaty, naprosto dokonalá pro muže s povahou otrokářů. Vůbec nevadí být hnusný jak kontrola z finančáku ve dni s kocovinou a blbější než hranaté kolo: stačí být v muslimské zemi jakž-takž výhodnou partií a rodina vám domluví nějaký ten majetek na dvou nohách, s párem rukou, očí a pravděpodobně i ňader (kdo to v tom černém pytli se střílnou má poznat). Manželka je od kolébky vychovávána být pokornou služkou, pečlivou hospodyňkou a vagínou k výrobě potomků. Jestli má ke své škodě více než půl mozku deklarovaného imámy a nevyhovuje jí být závislá na libovůli páníčků, nedejalláh by chtěla od života něco víc, než být přidušenou, zapařenou loutkou v hábitu, potom má dotyčná vážný problém. Není se komu bez obav svěřit, nikdo jí nepomůže, vina za cokoliv vždy padne na její hlavu a „zostudit“ svého manžela či rodinu se může rovnat rozsudku smrti, který příbuzní osobně a ochotně vykonají.

A zatímco v zemích pod knutou Islámu ženy zoufale přemýšlejí, jak se zbavit okovů a roztáhnout křídla, jinde svoboda vychovala pipky, které si volnosti neváží, dobrovolně vlezou do hidžábu a svůj statut podřadné otrokyně fanaticky brání proti „zlým“ jazykům kritiků ideologie Proroka Mohameda.

Dokud Rana Ahmad popisuje ufounské zvyklosti na planetě zvané Saúdská Arábie potažmo Sýrie, četla jsem s úžasem a zájmem, jakkoliv autorka není zrovna spisovatelka. Skáče od jednoho tématu k druhému, od dětství k dospívání a zpátky, často se zbytečně opakuje, textu chybí řád. Z celého srdce jsem Raně přála únik z té úchylárny, do jaké se narodila. Útěkem to začalo skřípat: že se veškeré drama odehrávalo jen v její mysli, O.K., nač přikrášlovat skutečnost. Ovšem v první bezpečné zemi se cítila nepříjemně, azyl jinde jí udělen nebyl a tak se vydala do Evropy nelegálně. Jakmile se nesetká s vřelou, vítající, nezištně pečující náručí (přičemž jich nachází překvapivě mnoho), hned si stěžuje. Srbští a slovinští celníci byli při transportu směr „země zaslíbená“ nevlídní, no hanba! V Německu migranti dostávají pouhých 30 eur na den - po nákupu šamponu a pleťového krému je zděšená, jak málo jí zůstává na jídlo. Sice je o ni postaráno, má spoustu různé podpory a může celé dny trávit v knihovně, pořád je jí to málo. Raně vadí sdílet ubytovnu s muslimskými muži, co ji obtěžují svými neustálými modlitbami, přičemž jim neváhá dělat naschvály a hanobit jejich víru. Když však svým aktivismem přiláká protimigrační politiky, tak ti jsou hrozně FUJ! Rana je přece pro toleranci, většina muslimů je totiž mírumilovná (akorát se všichni radují z teroristických útoků proti jinověrcům, nevadí jim násilí, nevěřící nepovažují za lidi a podobné maličkosti).

Nějak mi ta kniha v závěrečné třetině zhořkla, příliš v tom cítím kalkul (jak získat azyl? napsat dojemný příběh) a prsty spoluautorů z řad lidskoprávních neziskovek - jejich snahu usnadnit masovou migraci do Evropy. Hlavně nepřiznat, že tito připrchlíci obvykle nejsou ohrožení ani osvícení jako Rana, mentální středověk přinášejí pevně zakořeněný ve svých hlavách a pravděpodobně v nepříliš vzdálené budoucnosti rozvrátí civilizaci, jak ji známe. My, viníci, už budeme prdět do hlíny; cedit krev a slzy budou naši potomci. Proč? Protože pocit viny zbavil Němce pudu sebezáchovy, vrhli se od jedné zdi ke druhé a stáhnou (zase) celý kontinent sebou. Kéž se mýlím...

49 14.09.2019

"Tajemství jsou jako prdel. Každej ji má. Někdo ji má akorát špinavější než ostatní."

Tento Špekounův citát "Kříďáka" do jisté míry definuje. Zavítáme do městečka Anderbury, ve kterém není nouze o soukromá dramata komornějšího rázu, o tragické náhody, křivdy a zločiny, trvale ovlivňující lidské životy.
Mám ráda vyprávění o dobách, kdy se z dětství vytrácí nevinnost, o partách puberťáků, co zažívají různá dobrodružství, ústrky i trápení, s jakými by si stěží věděl rady dospělý. Autorka přeskakuje v událostech z roku 1986 do současnosti a prostřednictvím Eddieho/Eda postupně vykresluje obraz, ve většině ohledů velmi realistický, plný zkušeností, postřehů i obav, trefujících se do mého vkusu a světonázoru. Ve své pokroucenosti tato koláž osudů připomíná díla Hieronyma Bosche... kdyby navíc kreslil křídou panáčky. Více než bezstarostnost mládí útočí na čtenářovy smysly temnota, špína bublající pod povrchem, co občas v erupci potřísní všechny zúčastněné. Vražda je zde vlastně na vedlejší koleji, zapomeňte na detektivy a vyšetřování, podstatnými jsou následky činů, jež nelze vzít zpět.
Nadšení mi bohužel nevydrželo po celou knihu: příběh se ubírá téměř neměnným, rozvážným tempem (především v současné linii), řešení několika otázek mi připadalo zkratkovité a jestli měl závěr být šokujícím překvapením, nepovedlo se (moje chyba, nemám mít v žánru tolik načteno a nakoukáno). Přesto jsem s „Kříďákem“ strávila tři příjemné, byť posmutnělé a lehce ponuré dny. 80-85%
P.S.: Knihu nedoporučuji bigotním věřícím, C.J. Tudor kolem náboženství vůbec nenašlapuje po špičkách a neváhá „svatouškům“ pořádně dupnout na prsty.

63 11.09.2019