mgeisselreiter komentáře u knih
Román se krásně čte, jde o zajímavé vyprávění. Čekal jsem možná trochu víc "zápletky", trochu víc děje, nicméně jsem spokojen. Kniha obsahuje doslov Igora Cimy, který podrobně a detailně rozebírá život autorův a román samotný v souvislosti s dobou a prostředím vzniku. Dává čtenáři nahlédnout, že děj románu není tak jednoduchý, jak se může zdát.
Kniha bohužel trpí tiskovými chybami, už na přebalu je chybně uveden rok úmrtí autora.
Já jsem v díle nehledal ani neshledal žádné hluboké myšlenky v něm ukryté a ani po jejich odhalení v doslovu si s tím hlavu nelámu. Četl jsem pro potěchu a relaxaci a v tom mě román nezklamal. 75%, 21. 6. 2021.
Propracovaný příběh jednoho úspěšného amerického spisovatele. Do děje se promítá obraz doby a Ameriky - především po druhé světové válce. Je to taky hodně o pití alkoholu.
Začátek mě moc nebral, ale celkem rychle se to otočilo a děj si užíval. Jenže román je až moc dlouhý, takže později už jsem se trochu nudil. Závěr je zase povedený a je dobrou tečkou. Kniha se většinou čte dobře. 70-75%, 24. 4. 2021.
(SPOILER) Po Komturově smrti už jsem tušil, co mě při četbě čeká. Autor nezklamal, i když Komtur se mi líbil ještě víc. Murakami v Kafkovi zabředá do mystična a nadpřirozena mnohem víc. Japonsku se věnuje naopak méně, hodně se odkazuje na západní hudbu, na literaturu (nezapomíná ani na japonskou), na filozofii. Děj byl poutavý, ale ne vždy, občas jsem se myšlenkami vzdaloval od četby a nedokázal se úplně soustředit. Nadpřirozeno (především svými západními reklamními protagonisty) mi ne vždy sedlo. Přesto jde o výjimečný román. A pro představu, co o něm sám autor poznamenává (dle doslovu): "Kafka na pobřeží obsahuje mnoho hádanek, ale žádná řešení. Namísto toho se hádanky kombinují a skrze jejich interakci se vytváří i možnosti jejich řešení. A to bude pro každého čtenáře jiné." 85%, 21. 3. 2021.
Věřím, že jsou lidi, kteří si Harlana oblíbí. Mně se naopak stal dost protivným. Knihu jsem četl čím dál tím víc s donucení, netěšil jsem se na další a další povídky ve stejném nabubřelém a často nepochopitelném stylu. Abych úplně nekřivdil, jednotlivé povídky ode mě dostaly často 4*, jednou i 5*, ale 2x Odpad, v průměru něco přes 60%. Ale fakt jsem si četbu neužil, takže moje první a poslední setkání s tímto rozporuplným autorem. Psát rozhodně umí, ale většinou píše pro sebe a ne pro čtenáře. Jo - doslov je moc dobrý. 12. 3. 2021.
Vlčák Kazan:
Podobně jako London v Bílém tesákovi dokázal i zde autor moc pěkně vystihnout "myšlení" zvířat a krásně je přenést do knihy. I když to nepůsobí jako plagiát, v mnohém se podobá Bílému tesákovi. London ale dokázal psát víc poutavě. Román je moc pěkný, 85%, 2. 12. 2019.
Barí, syn Kazanův:
Zdařilé pokračování Kazana, které ale už trochu vázne. Není to tak poutavé čtení, často jsem se přistihl, že čtu a nedokáži vnímat text. 75%, 8. 12. 2019.
Velice zajímavé čtení, které vůbec neztrácí na aktuálnosti. Příběhy a zážitky Orwella se čtou krásně, horší je to s kapitolami, kde se snaží vysvětlit, kdo s kým a proč bojuje, kdo je kdo. Je to (ne díky autorovi) pěkný galimatiáš. Ty se čtou těžce, ale pořád je to zajímavé. 85%, 22. 10. 2019.
Perfektní komentář, který vše vystihuje, od kristleko, další od decouble a další výborné komentáře jen umocňují celkový dojem z knihy.
Tuto knihu dostal můj otec při ukončení základní školy. Já ji četl poprvé ve 13 letech a stále ji měl v paměti. Nyní jsem ji přečetl po hodně dlouhé době podruhé a byl poměrně zklamán. Kniha samotná je velmi dobře provedená - spoustu mapek, fotky apod. Vše ale sráží z knihy čišící komunistická propaganda SSSR. Domnívám se, že mnoho v tomto smyslu bylo doplněno do novějšího vydání. Působí to mnohdy až legračně a směšně (všichni volali hurá; topič z lodi přišel na palubu a měl v očích slzy...).
Text Běhounka je celkem čtivý, snaží se být věcný, ale chybí mu náboj, zaujetí, prostě je to poměrně suché líčení a nějak mi to celé přišlo jaksi podivné. Samotní ztroskotanci se prakticky k ničemu neměli a jen čekali, až je zachrání. To je v prudkém kontrastu s opravdu neskutečně hrdinnými dobrodružstvími o cca 25 let zpět při dobývání obou pólů bez techniky, jen pěšky.
Celé ztroskotání a záchranné akce by šlo podat mnohem zajímavěji. 3* by bylo i přes mou kritiku málo, ale je to na hraně, 70%, 19. 8. 2019.
Kniha není jen o válce, ale vlastně o historii a vývoji lidstva, od cca 10000 let př. n. l. až s výhledem do blízké budoucnosti poloviny 21. století. Dává do souvislosti vývoj v celém světě a snaží se vše analyzovat v souvislosti s válkami. Přiznám se, že i když (jak už zde bylo zmíněno) vše dává smysl, nejsem úplně přesvědčen o platnosti všech závěrů, které autor předkládá. Bez ohledu na to jde o velmi zajímavé čtení. Morris jistě patří mezi odborníky, kteří se na problém dívají detailně a poctivě, nejde o žádnou populární knihu napsanou jen pro výdělek, je zde vidět důkladné a odborné bádání.
Neodpustím si ale kritiku za chyby v knize. Je jich opravdu velmi mnoho, cca každých 5 stran a nejde jen o chybějící nebo přehozená písmena ve slovech, někde dokonce chybí a také přebývá číslice, což již vede k chybné interpretaci. Rozhodně by knize prospěl nejen jazykový korektor, ale i odborný. Překlad není úplně v pořádku a některé odborné výrazy jaksi nesedí nebo nejsou správně přeloženy.
Autora třeba pochválit, že dokázal psát čtivě mnohdy i přes složitost a komplikovanost obsahu. 85%, 15. 2. 2019.
Román je svědectvím krutého režimu nejen v lágrech, ale v celé ruské společnosti. Jedná se vlastně o románovou formu životních zážitků autorky z gulagů 1941-1957. Rohrová ho sepsala v roce 1964 a až nyní vychází, a to v původní podobě. Není divu, že alkohol byl hlavním lékem na vše, neboť neexistovala žádná jistota, ze dne na den mohl být kdokoliv uvězněn a prakticky bezdůvodně odsouzen. Nikdo nevěděl, kdo je udavač a práskač, a byli to často i nejbližší přátelé. Toto vše autorka čtenáři nenápadně celkem prostým, ale jasným a srozumitelným stylem předkládá, i když to vyplývá jen na pozadí otřesných zážitků z lágrů.
Toto dílo je krutým historickým svědectvím, ale i mementem a zároveň stále aktuálním vztyčeným prstem. Stačí jen srovnat současnou Čínu, kde práskači jsou společensky zvýhodňováni ve společnosti, která se od té sovětské z 50. let 20. století až tolik neliší, snad jen v tom, že využívá a ke svému účelu zneužívá moderní digitální techniku. Jen se trochu obávám, že současná konzumní společnost, masírující všechny reklamou a svou "neviditelnou propagandou" jaksi zatlačuje tyto problémy stranou pozornosti a především mladším generacím tak toto nebezpečí může unikat nebo ho neberou příliš vážně. Plných 5*, 20. 1. 2019.
Další vyprávění z rodinné chalupy v Orlických horách, tentokrát o třech plavbách v letech 1992, 1998 a 1999, na kterých autor se svou rodinou a přáteli strávil 9 měsíců. Text je jako již tradičně u Šimánka velmi čtivý, děj prožíváme dá se říct v přímém přenosu, jak je líčení živé a bezprostřední, přestože od cest již uplynulo dost času. Mě tato kniha nevtáhla tolik, jako jiné Šimánkovy vyprávění, což je dáno tím, že cestování po vodě není moje hobby. Naštěstí autor na cestě podnikl 2 výstupy na Aljašské hory, a toto putování se mi asi líbilo nejvíc. Při plavbě bohužel cestovatelé měli často nepěkné, deštivé počasí, což samo o sobě působí ne moc lákavě. Nesmírně Šimánka obdivuji, co vše podnikl, jak se dokázal se vším vyrovnat, a to i v relativně vyšším věku.
Kniha je výborně provedená, na kvalitním křídovém papíře, s krásnými fotografiemi, které zabírají polovinu celého obsahu. 85%, 11.2.2018.
Vlastně to není román, ale román faktu, nebo ještě lépe "dokument". Ovšem je napsán takovým poutavým stylem, že se od něj těžko čtenář odtrhne. Téma zároveň vzbuzuje rozhořčení, stejné, jako cítil Serpico.
Film jsem viděl již dvakrát, naposledy přes 2,5 roky. Film je rozhodně dost dobrý, ale kniha ho bez diskuse předčí. 100%, 1.1.2018.
Knihu jsem přečetl prakticky na jeden zátah za odpoledne. Čte se jedním dechem (sice asi po 70 stranách bylo trochu zvolnění, ale pak se to zase rychle rozjelo). Závěr je téměř strhující a jsem rád, že ho autor zakončil takto a ne jinak (ono jinak by to totiž nebylo to pravé). Je to opravdu reálné a realistické, možná dokonce víc pro dospělé než pro mládež, pro kterou je román určen (půjčil jsem si knihu od syna). 95%, 9.7.2016.
Poměrně čtivá kniha přináší skutečné životní příběhy uprchlíků z KLDR. Je to opravdu neuvěřitelně kruté svědectví, ani se skoro nedá věřit, že i v dnešní době je to možné. Čtenáři je líto, jak trpí prostí lidé, ale je na to nějaké řešení? Pomohlo by svrhnout vůdce? A má o to někdo zájem? A bylo by to správné, vměšovat se? Navíc - nepřineslo by to chaos? Takové a mnohé další otázky mohou čtenáře napadat. Zajímavé je i to, že dle autorky byla zpočátku po roce 1953 až snad někdy do 60. let nebo i později zaostalejší Jižní Korea. Jak se stalo, že se z ní stala taková ekonomicky silná velmoc? Bylo to způsobeno podporou ze Západu? A pokud ano, co z toho získal Západ? A nešlo by to stejně i s KLDR?
Kniha je doplněna několika čb fotografiemi. Cenné jsou i dva doslovy, kterými Demicková doplnila stav v zemi až do roku 2013 a také doslov pana Pucka, který mnohé zažil na vlastní oči. Unikátní dílo si zaslouží maximum hvězdiček, dávám 90%, 22.3.2016.
Kniha se věnuje v podstatě jedinému: tajným schůzkám nejvyšších osobností z Evropy a Ameriky. O těchto schůzkách se nikde nepíše, téměř nic se o nich neví. Autor detailně pátrá po tom, kdo se schází a především jaký je účel schůzek. Nejedná se o nějaké konspirativní teorie, Wisnewski důsledně každou informaci doplňuje zdrojem, odkud ji získal. Samozřejmě na základě získaných informací vykládá čtenáři fakta po svém (zřídka i trochu emocionálně, ale inteligentní čtenář si to přebere), bez toho by kniha byla jen nudnou a nepřehlednou směskou různých faktů. I když se nedozvíme jasné odpovědi na položené i nepoložené otázky, přesto kniha přináší znepokojující informace, kam je současný svět směrován a nabízí čtenáři možnost, jaký postoj může zaujmout pro (nejen) svou budoucnost. Vzhledem k obsahu je překvapivě čtivě a poutavě podáno. 90% a 5*, 2.1.2016.
Jak již zde bylo zmíněno, kniha se skládá ze tří částí. Doplním, že první byla psána v roce 1978 (a v tomto roce také podnikl pan Mareš už svou třetí výpravu do brazilského pralesa, poprvé r. 1968), druhá v roce 2001 a třetí, nejkratší, v roce 2005.
První část je popisem skutečné autorovy výpravy, jistě velmi zajímavá svou autentičností, ale ne tak poutavě psaná jako druhá část. Ta je opravdovým mnohaletým neuvěřitelným dobrodružstvím Skota Rega. I když Mareš převypravuje jeho zážitky z deníku a vyprávění a mnohé umělecky rozšiřuje a dotváří, je napsaná velmi poutavě, živě a přes mnohé těžko uvěřitelné pasáže přesto přesvědčivě. V první části Mareš často popisuje přírodu, vzácné rostliny, živočichy, což je zajímavé, ale ne vždy tak čtivé. Poslední část čtenáři načrtává tolik možných záhadných a fantastických scénářů, až to ani není možné. A nejsou to jen výplody fantazie, většina má opravdu reálný základ.
Kniha je provedena velmi kvalitně většího formátu, vázaně s přebalem, s množstvím černobílých kreseb (řekl bych nevyvážené úrovně, některé velmi pěkné, jiné jaksi dětinsky amatérské) a s barevnými autorovými fotografiemi na křídovém papíře, i když staršího data, pořád aktuální a pěkné. Hodnotím první část 70%, druhou 90%, třetí 80% a celkově 85%, 19.12.2015.
Krásné počtení, autor je skvělý vypravěč a povídky píše mistrně. I když povídky mají od vydání za sebou přes půl století, nic na nich není zastaralé, přestože jde o sci-fi. Simak je nadčasový. 85%, 22.6.2015.
Příběh se odehrává zhruba v letech 1922-1928 někde na hranici tehdejšího SSSR a pravděpodobně Afgánistánu. Dle mého názoru perfetně přibližuje primitivní život jednoho kmene v horách Pamíru, který začíná být vtahován pod vliv Sovětského Svazu a kolem kterého se také vedou politické mezinární machinace. Přestože autor otevřeně propaguje bolševickou revoluci a budování komunismu, dokázal tyto prvky nenásilně a dá se říct ani ne nijak výrazně propagandisticky vkomponovat do tohoto unikátního díla. Čtenáři se tak dostává do rukou obrázek, jak si ruští komunisté představovali, mnohdy naivně, světlé zítřky. Kniha je ale především obrazem života, jaký si těžko dovedeme představit a dle životních zkušeností autora (alespoň dle životopisu na přebalu knihy) pravděpodobně velmi realistický.
Když se čtenář oprostí od některých prvků, jedná se o čtivý zajímavý i napínavý dobrodružný román z exotického prostředí. 90% a 5*, 4.1.2015.
Celkem náročná a nevyvážená kniha. Mnohé povídky, i když jen na pár řádků, jsou kouzelné a zajímavé, jiné tak složité, čtou se velmi těžce, nedokážu se na ně ani soustředit a v důsledku mi nic nedávají (buď je nechápu, nebo ani nevím, co jsem četl). Pro mě jsou jednoznačně nejlepší a zároveň čtivé povídky Proměna a V kárném táboře. Ta druhá je mimořádně silná a působivá. Dále pak pro mě byli zajímavější spíš povídky z první části nazvané Rozjímání. Naopak poslední povídka Zpěvačka Josefína aneb Myší národ je tak komplikovaná, že jsem se ani za cenu velké snahy nedokázal soustředit a vlastně nevím, o čem byla.
Přestože jsou zde zajímavé komentáře, tento druh literatury vyžaduje v knize fundovaný doslov, který zde bohužel chybí. Celkově musím knihu ohodnotit jako průměrnou, 70% a 3*. 4.1.2014.
Novela Maigretova trpělivost je celkem rutinní detektivka, ovšem s gradujícím vrcholem. Povídka Zločin v berlínském rychlíku má spád, rozluštění je hlavně na Maigretově dedukci.
Ač jednoduchá brožovaná knížečka, její vysoká hodnota spočívá v množství (24 stran) fotografií (i když jen horší tiskové kvality) a v zajímavém doslovu překladatelky, která v u nás bouřlivém období roku 1969 osobně navštívila Simenona, který dokonce vlastnoručně napsal věnování českým čtenářům. 85%, 25.6.2013.
Bradbury píše dvěma různými styly, z čehož ten jeden je dost těžko stravitelný a pro mě nezajímavý. Ovšem celá tato sbírka je opravdu téměř geniálním dílem. Některé povídky se čtou jedním dechem. Je to zcela nadčasové dílo a díky autorovu poetismu a tomu, že se nezabývá technickými záležitosmi, působí veškeré až pohádkové části zcela reálně a uvěřitelně.
Ke knize jako takové jen dodám, že doslov Františka Vrby je poplatný hlavně době, kdy vyzdvihuje antiamerikanismus a např. zmiňuje Orwellův román 1984 jako základ brakové literatury. Krátkou bibliografickou poznámku napsal Josef Škvorecký. Ilustrace Vladimíra Fuky jsou pro mě skoro odpudivé, působí jak obrázky u psychiatra a kdo je chápe, musí být znalec výtvarného umění. 95%, 10.5.2013.