MichelleS komentáře u knih
Krásné obrázky si získají každé dítě. Náš syn ji vybral do školky na výstavku oblíbených knížek v rámci březnového svátku knih.
Lottu jsem četla až jako dospělá, s dcerou. A paní Lindgrenová mne dokázala vrátit do dětství, do dětského uvažování, upřímnosti, větších i menších lumpáren. A ten slastný pocit, že je někdo, kdo mě zachrání, pomůže, průšvih odpustí a problém vyřeší...
Na téhle knížce jsou nejkrásnější ilustrace, které doprovází jednoduchý milý příběh. I když je styl obrázků úplně jiný, nejde mi z hlavy srovnání s Pavlem Čechem.
Atraktivní námět, ale bylo to takové šité horkou jehlou. I když je v anotaci zmíněna řada dramatických událostí (znásilnění, sebevražda, pokus o vraždu, záhadné úmrtí), všechny se příběhem jen mihnou. I postavy jsou nějaké šedivé, vůbec o nich nedokážu nic říct, nemám je ráda, nezvedají mne ze židle. Spíš než román jsem měla dojem, že čtu reportáž o likvidaci starého hřbitova. Pochválit musím popis prací a vůbec života ve Francii 18.století, které působily jako by je autor poznal na vlastní kůži.
Nejde jinak hodnotit než pěti hvězdami. Autor své zážitky z misí MSF předává poutavým způsobem a dokonce místy se svérázným humorem. Dokáže si udělat legraci sám ze sebe a přiznat vlastní nejistotu a chyby. Klobouk dolů před všemi pracovníky MSF a tím, co dokážou v náročných podmínkách válečných konfliktů a přírodních katastrof.
Tak tohle byla knížka přesně pro mne, vesnické romány mi sedí. Přes stálou dřinu si hospodáři na Vargamäe najdou čas na nikdy nekončící malicherné sousedské hádky a spory. Zezačátku jsem jasně dávala za pravdu Andresovi, ale jak šel život, můj pohled se změnil. Mladý syn Andres odjíždějící na vojnu to vystihl přesně:" Tys pracoval, matka, taky, jinak by nebyla tak brzy umřela, ale žádná láska na Vargamäe nikdy nebyla a není."
Už se těším na pokračování příběhu v dalších dílech románového cyklu.
Útlá knížečka zaplněná příběhy z nelehké doby. Setkali se se zlem a jak teď žít dál, jak se srovnat se životem, vírou...
Laskavá a milá knížka. Už ten formát, který skvěle padne do ruky a snadno se schová v kabelce, si mne okamžitě získal. Jednoduchý příběh vyprávěný devítiletou holčičkou je úplně obyčejný, čtenáře nečekají žádné dramatické zvraty a překvapení, často je v myšlenkách krůček před autorem a děje se přesně to, co čeká. Dětský pohled na svět zjednodušuje problémy a to někdy stačí k jejich vyřešení. Žabička pomáhá mamince splnit její sen a často mi její chování vycházející z upřímné lásky a obdivu a odpouštějící drobné chyby připadalo dospělejší než to mamčino. Ale Žabička má své sny a za pozlátko slávy je nevymění.
Knihu jsem četla docela dlouho, nic mě nenutilo pokračovat, osudy postav plynuly po povrchu a nechytly mě za srdce. Na druhou stranu, když už jsem se dala do čtení, neměla jsem problém se v příběhu orientovat a styl vyprávění je velmi čtivý. I když jsem měla spíš pocit dobře odvedené řemeslné práce než uměleckého díla.
Je to takové chlapské čtení, přiznám se, že vojenské a špionážní zápletky nemám v oblibě. Takže víc než popisy hrůz vězeňských táborů a mučíren mě zajímal život obyčejných lidí, to absolutní ovládnutí jejich životů shora. A docela mě autor naštval, že neprozradil, co se stalo s rodiči hlavního hrdiny.
Poezii dětství často oceníme až jako dospělí.
Uf, Hattie to skutečně neměla jednoduché. Tahle věta z anotace ji doslova uráží:" ... svým dětem nedokáže dát ani špetku lásky a něhy..." Přece láska a něha není totéž, Hattie svou lásku nevyjadřuje slovy a líbáním a objímáním, ale tím vším, co pro ně dělá, vzdá se svého štěstí a potěšení. August si neodepře žádnou libůstku, občas děti pohoupe na kolenou a ejhle, nikdo mu nedostatek lásky nevyčítá.
Na jednu knihu je těch příběhů nějak moc, spíš by to vydalo na slušnou trilogii, je tam tolik témat, která mohla jít víc do hloubky. A podobnost s Toni Morrisonovou mi nějak unikla. Sice se nepovažuju za odborníka na její tvorbu, ale krom těžkého údělu černých Američanů nic moc společného nevidím.
To nic nemění na tom, že kniha je čtivá, určitě ji budu doporučovat.
Úplně jina Temperance, než známe ze seriálu Sběratelé kostí. Profesionál, ale zároveň správná ženská - paličatá, vtipná, máma, kamarádka... Pěkně namixované napínavé okamžiky a klidný popis detailní laboratorní nimravé práce. Jen ten vyšetřovací tým tedy moc práce neodvedl, chudák Tempe to musí oddřít skoro všechno sama. Jsem ráda, že jsem anotaci nečetla předem, protože část napětí byla právě v hledání Gabby.
Moje dojmy z knihy jsou trochu roztříštěné, protože díky vnějším okolnostem jsem ji četla dlouho a po malých částech. Pro každého bude jistě nezapomenutelné utrpení lidí v obleženém městě. Úžasný byl popis vzniku symfonie, inspirace válečnými hrůzami, tvůrčí posedlost na úkor bezpečí svého i rodiny.
Zlo a násilí na téměř každé stránce. V popisech fyzického i psychického týrání se autorka doslova vyžívá. Námět vycházející ze skutečné události je zajímavý, ale zpracování mne zklamalo. Jedna a tatáž informace omílaná dokola na několika stranách, jako by byl čtenář slabomyslný a nestačilo to jednou. Věty jsou občas neskutečně kostrbaté. Úplně chybí nějaké ukotvení příběhu v čase, žádný popis prostředí, dialogy nepřesvědčivé.
Příběh je vyprávěn velmi zvláštním tempem, chvílemi se nic neděje a horká nuda čtenáře přímo uspává, události se pohnou dopředu spíš náznakem, je třeba si hodně domýšlet. A pak najednou skok a o zásadních událostech se dozvíme třeba ze společenské konverzace u slavnostního oběda. Moc se mi líbily popisné části - ty měly opravdu barvu, vůni, chuť i náladu...
Od Faulknera jsem jako náctiletá četla nějakou povinnou četbu a vůbec mi nesedla, nebyl na ni ten správný čas. Prapory v prachu ve mně probudily zájem sáhnout po dalších románech.
Letos jsme s dětmi četli už potřetí, pořád se jim líbí. Mně trochu nesedl styl psaní, místy zbytečně natahované.
Četla jsem původní vydání z roku 1924 (v knihovně mi je hledali někde ve skladu asi 3 týdny ) a prokousávala jsem se jím velmi pomalu, za těch 90 let je čeština někde trochu jinde. A nejen čeština. I společnost a taková zodpovědnost lidí za vlastní živost, ne jak teď, kdy každý jen na kdeco nadává a něco se mu děje a on se jen vymlouvá...
Ne všechny pasáže jsou čtivé. Je tam plno stránek, kdy vyjmenovává kde všude bádal a cestoval, rovnal celé staré archivy. Zůstal za ním obrovský kus práce a jen soupis publikací zabírá několik stran.
Mně se líbí třeba, jak popisuje své učitele a různé spolupracovníky i známé osobnosti a buď je to jeho pohled na lidi, že jsou všichni pracovití, laskaví, skromní, oddaní práci a rodině, pokud už nějaké chyby mají, tak je omlouvá; nebo ti lidi opravdu takoví byli?
Už nevím, odkud jsem měla tip na tuhle knížku, ale mne nenadchla. Čtivost a množství zvratů jí neupírám, ale většině postav nějak nevěřím. A ten konec to totálně pohřbil.
Autorčin osobitý styl, kdy přemýšlím, jestli čtu prózu nebo poezii, mě místy velmi baví a okouzluje a místy strašně rozčiluje. Ty kratičké věty jako ze slabikáře mi prostě někde vadí a rozbíjí rytmus soustředění.
Přesně můj šálek kávy. Sice se čtenář musí dost soustředit díky neustálému střídání časových rovin a vypravěčů, ale ten zážitek za to stojí. Jako když loupete cibuli - s každou další slupkou se odhaluje další a další pohled na stejný příběh. A jak jsem se blížila ke konci, pralo se ve mně nutkání číst dál a dál, abych už věděla, jak to bylo a zároveň lítost, že už budu na konci.
Ať se člověk snaží nasměrovat svoje sympatie na kteroukoli postavu, dřív nebo později ho něčím zklame. A naopak jednání zpočátku negativně vnímaných osob je vysvětleno, omluveno. Jak je ten život barevný a city křehké.