MichelleS
komentáře u knih

Děsivá kniha, četla jsem ji se staženým hrdlem a nemohla přestat.
"Synáčku, pročpak sis vzal gumové boty? Vždyť ti budou dlouho hořet nožičky! ..."


Století moudrosti, jak výmluvný název. Paní Alice byla skutečně moudrá žena. Její život byla láska - k lidem, k hudbě, k práci...Přes těžké životní zkoušky byla šťastná, skromná, stále otevřená novým zkušenostem.


Každá kniha přopomínající holocaust je potřebná, aby se na tu hrůzu nikdy nezapomnělo. Daleká cesta je navíc velmi poutavě napsaná, je tam to něco navíc, jsou tam pocity lidí, tíživá a stále houstnoucí atmosféra. A všichni ti lidé jsou uvěřitelní, ne dokonalí, ne černobílí a tím velmi blízcí.


Jména sportovců a různých superstar zná kde kdo, jména těchto lidí jen jejich vděční pacienti a lidé z oboru. O co víc by si slávu zasloužili. Možná právě proto, že nebyla jejich cílem. Jednotlivé příběhy jsou psány velmi zajímavě, rozhodně se nejedná jen o výčet profesních úspěchů. Dozvíme se i perličky ze soukromí. Např. který pan doktor maloval, který psal verše, který rád cestoval k italským jezerům, který ještě po devadesátce přejel zastávku, protože se zahleděl na hezkou ženu...


V knihovně jsem knihu našla zařazenou mezi detektivkami, ale vyšetřování vraždy je tu jen pozadím pro příběh jedné rodiny. Bylo zajímavé pokusit se vcítit do kůže člověka, který svět vnímá jinak. Jen tedy slibované střídání dojemně smutných postřehů s nebezpečně humornými situacemi jsem moc nezaznamenala, spíš jsem byla zahlcena množstvím popisných odboček. Co stojí za zapamatování a je použitelné pro všechny - že důvěru je lehké ztratit a velmi těžké získat.


Zajímavý příběh, ale zpracování mě nezaujalo. Vadilo mi příliš mnoho prostoru věnovaného Roosjiným předválečným tanečním aktivitám. Přes prožitá utrpení, která si určitě nezasloužila, mi Roosje nebyla blízká jako člověk z mnoha důvodů (vztah k rodičům, přelétavost ve vztazích, zbytečné lži). Na druhé straně oceňuji její optimismus a víru v přežití i v těch nejkrutějších časech. Nejvíc mě šokoval nenávistný postoj k Židům od vlastních spoluobčanů nejen v průběhu, ale i léta po skončení války. Kolik příkoří na ně čekalo doma namísto pomoci.


Jsem okouzlena. Obyčejné věci a každodenní příběhy a přesto máte pocit, že jste v pohádce.A zažijete mnoho úletů a návratů do vlastních vzpomínek, protože ohňostroj obrazů ve vás vyvolá pocit, vůni a najednou jste mimo příběh, ve své vlastní fantazii.
Někdy mi čtení připomínalo sen, ze kterého se právě probouzím; ještě vím, co se ve snu dělo, proč jsem to dělala a všemu jsem rozuměla a čím jsem bdělejší, tím víc se sen jeví jako zmatený a nevysvětlitelný a zůstává jen příchuť, kterou nedokážu popsat.


Velmi zvláštní vyprávění o dětství prožitém na islandském pobřeží koncem 19.století. Dozvíme se především o tom, co bylo pro lidi důležité, s čím se denně setkávali, s čím bojovali - počasí, moře, příroda, zvířata... Způsob života, který se po staletí nezměnil nebo jen minimálně. K tomu si přidejme dětskou fantazii, která k sobě poskládá jména přírodních útvarů, zkazky o jejich vzniku, dávné legendy a ságy, zkušenosti generací předků i vlastní zvídavé otázky. A už víme, proč kameny mluví.
Po čem touží chlapec objevující svět? Po kompasu a hodinkách s vteřinovou ručičkou, aby mohl určit vzdálenost lépe než kroky nebo změřit rychlost zvuku.
"Náruživě rád jsem se brouzdal kolem moře. Dalo se tam spatřit tolik neobyčejného. A pobřeží bylo stále jako právě stvořené. Panovala tam vše prostupující velebnost, která člověka téměř ochromovala, a přece ho přitahovala jakousi prapůvodní mocí živlů. Byl odtud vetší rozhled než z domova. Bylo vidět dál na východ i západ, a dokonce i hora vypadala úplně jinak. A když se tak člověk dívával k domovu na louce, zalité sluncem letních večerů, bezděky se sám sebe s naivní upřímností ptal: "Který je toto asi stupeň lidského bytí?" A za hranicí pevniny začínal nesmírný oceán."
"Kdykoliv mě tím směrem vedla cesta, tak jsem se tam zastavil, prohlížel si zídku a uvažoval o ní.Byla monumentem dávného činu člověka. Ale byla už sešlá stářím a sesouvala se. Některé kameny už spadly ze zdí, ležely bezúčelně na zemi a zarůstaly trávou. Kteří lidé asi ty kameny navršili? Jak se jmenovali? Kdy žili? Jak vypadali? O čem asi mluvili, když ohradu stavěli? Třeba o nějaké důléžité pravdě života, která je teď už zapomenutá. Možná, že znali hranice života, ač dnes jsou neznámy? Nebo možná mluvili o hladomoru na Jižním pobřeží a o vyhlídkách na úrodu sena příštího léta. Snažil jsem se vyzkoumat z toho, jak byly kameny ve zdích poskládány, zda byli stavitelé chytří a jak asi uvažovali. Šlo to nevalně. Nicméně jsem ze zdí vyčetl, že to byli šikovní stavitelé. A často jsem se kamenů o samotě tázal: "Kde jsou teď ti lidé, kteří vás postavili?" Tou otázkou končila hádanka života na Jižním pobřeží."


Útlá knížečka, ale vešlo se do ní tolik bolesti malého človíčka. A jen se povtrzují tisíckrát opakované pravdy - třeba že v každém národě jsou lidé dobří a špatní, že každá válka je špatná, ať už se vede ve jménu čehokoliv, protože v ní trpí nevinní....


U téhle knížky jsem trochu sáhla vedle, o auta se nezajímám, takže mě název nevaroval. Těch detailů kolem aut tam bylo pro mne příliš.Plusové body za zajímavé prostředí prvorepublikového pražského předměstí.
Jestli je Bertold Neuman skutečná postava nevím a byl mi tak nesympatický, že se mi po tom nechce pátrat. Takový mouchy snězte si mě, věčně jen někomu záviděl (bratr, kamarád, ...), povrchní floutek, který dělá vše bez nadšení. Koho má vůbec rád? Možná rodinu tak nějak vlažně a z povinnosti. Zamiloval se vůbec? Tím myslím doopravdy a ne, že se mu jen s dotyčnou líbilo sexuální dovádění. Co na něm ten dr. König viděl? Klikař, který tak nějak proplouvá. Pokud udělá něco správného, tak víceméně náhodou.
Přiznám, že občas mně Bertovy cynické komentáře pobavily, ale místy to bylo přes čáru. (Ztrátu panenství popsat - Krve bylo jako z vola...)


Jedna z knížek, co se čte sama. Několik příběhů se hezky prolíná, hodně postav a barvitý děj, atraktivní prodtředí středověkého města. Jen jsem si nestačila žádnou postavu zamilovat, vše plyne nějak po povrchu. Pro mne oddechovka, pobaví, ale za rok nebudu vědět, o čem to bylo.


Krásná kniha, po jejím přečtení mám dojem, že Camille dokonale znám, její myšlenky, touhy přání, smutky, naději...


Dobrá krimi, na jakou jsem u této spisovatelky zvyklá. Nejpůsobivější jsou duchařské scény a pátrání v ruinách domova pro postižené. A Tóra je moje krevní skupina.


Sama autorka píše, že Daniel Stein, překladatel není román, ale koláž. Koláž sestavená z různých dokumentů - deníky, dopisy, rozhovory, oznámení, protokoly, články,.... Ze začátku mi vadilo, že tato pestrost není dotažena k dokonalosti osobitým projevem každého pisatele. Pak jsem pochopila, že při množství osob, které ke mně ze stránek promlouvají, je to nepodstatný detail. Postupně se střípky několika příběhů skládají a dějové linky protínají právě v osobě Daniela. Netuším, nakolik věrná je románová podoba Daniela Steina svému předobrazu Oswaldu Rufeisenovi, ale ten románový Daniel mi určitě zůstane v hlavě hodně dlouho.
"...to nejdůležitější v chování člověka je nečinit zlo druhému, mít soucit a být milosrdný."


Milé vyprávění zaplněné postavami, které si dřív nebo později získají vaše sympatie. Jsou totiž úžasně opravdoví, dělají chyby, ale snaží se je napravit. I když jim osud nerozdal ty nejlepší karty, jdou dál, někdy vlastními silami, někdy za pomoci přátel, sousedů...


Kdybych knihu četla jako náctiletá, určitě by mě posadila na zadek. Dobrodružství, tajemství, láska, přátelství, zloduch bez citu, hodně velkých slov a lásek až za hrob... Ale je toho nějak moc a citím se zahlcená a trochu podvedená použitím obehraných námětů. Vždyť každému musí být okamžitě jasné, kdo je Laín Coubert nebo jak je to s Penélope a Juliánem.
Kniha má nádhernou atmosféru a ty strašidelné a tajemné kulisy jsou popsány velmi podmanivým způsobem. Celá zápletka se motá kolem knih, takže taje srdce každého čtenáře. Kdo by netoužil zabloudit v pohřebišti zapomenutých knih (a kdo z nás si nevzpomněl na Jméno růže a klášterní knihovnu). Oblíbila jsem si některé postavy Fermína a jeho lidovou moudrost a vtip, odanného přítele Miquela, chůvu Jacintu.
Body naopak ubývají za příběh Nurie, tedy spíš za to jak ho autor podal - nějak na těch 70 stranách zapomněl, že je to několik listů papíru psaných se stínem smrti v zádech. Najdou se další místa, která prostě postrádají logiku a do očí bijcí blbost člověka zvedá ze židle. To se odpustit nedá.


Nejdřív mne zaujala nevšední, teple barevná a lehce exotická obálka, semtam jsem zaslechla zmínku, že je to hezký příběh a když se mi připletla v knihovně pod ruku, vzala jsem ji bez velkých očekávání jako čtení na dovolenou. A byla jsem velmi mile překvapená. Knížka o lásce ale není ani trochu uvzdychaná a sladká. Spíš taková křišťálově průzračná jako první vlastně ještě dětská láska, čistá opravdová, upřímná. Je neskutečné, co vše dokázal Henry, ještě chlapec, jen aby mohl Keiko vidět, pomoci jí. Doma se s porozuměním nesetkal, ještě že potkal Sheldona a paní Beattyovou. Nejde s úsměvem nezavzpomínat na vlastní dětské lásky...


Zazvonil zvonec a ... I když na cestě k pohádkovému konci čeká všechny zúčastněné plno nástrah. Bohužel jsem měla pocit, že se postavy charakterově mění. Některé motivy jednání (a to dost zásadní) zůstaly nevysvětleny. Přečíst se to dá, ale ne víc než jednou.


O Afghánistámu jsem krom novinových zpráv a několika zmínek v zeměpise nic nečetla. Takže už samotné prostředí, zvyky, kultura tak jiné a neznámé pro mne činí knihu zvláštní. Vlastní příběh se mi líbil, byť byl do jisté míry předvídatelný. Nejkrásnější bylo Hasanovo upřímné, bezpodmínečné přátelství. Popis života ve válkou zničené zemi čte člověk se staženým hrdlem.


Neubráním se srovnání s jiným románem v dopisech (Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů) a tady je to prostě jen slabý odvar. Jako když kuchařka vezme ty správné suroviny, ale pak jídlo přesolí (tady spíš přesladí), připálí a nakonec se to snaží přebít kdejakým kořením, aby to zachránila.
Ano je tady láska, tajemství, válka, která míchá lidskými osudy a přesto hrdinům nevěřím. Plno velkých slov, ale postavy mi splývají. Nebýt podpisu na konci dopisu, nepoznám zda ho psala matka, dcera nebo babička. Dobová atmosféra nikde. Prvních sto stran velmi pomalý uvzdychaný rozjezd, v závěru zase pro změnu smršť zvratů, že skoro ztrácím nit, kdo koho miluje, kdo za lásku bojuje, kdo se vzdal a kdo udělal velké gesto, který z klíčových dopisů zůstal nedoručen nebo nepřečten.
