milamarus komentáře u knih

Hru s takovým názvem jsem prostě nemohla nechat v divadelním oddělení bez povšimnutí. A i když asi v budoucnu k této tematice narazím ještě na obsáhlejší knihy, pravděpodobně plné fotek nebo tabulek s čísly, knihy hodnotící příčiny, průběh i důsledky, nebudu se bát, že bych v tom informačním lese neviděla stromy. Viděla jsem je. Tady.


,,(…) Všichni lidé, které Pika-don zahubila, i když někteří byli špatní a jiní dobří, všichni přijdou do nebe, řekla bych, že musí. Nevím sice, jestli je nějaké nebe nebo peklo, protože jsem se tam ještě nepodívala, i když ani už to nebude dlouho trvat, ale chce se mi věřit, že všechny oběti atomové bomby odešly do nebe. (…)“ – str. 33

5 16.12.2017

Říkala jsem si, jak ukřivděně se asi vedlejší postavy cítí, když si Van Gogh pro sebe urval nejen název hry, ale i většinu replik. A pak mi došlo, jak chytře se jim autor revanšoval. Stačí si všímat slov - postel, pole, slunečnice, kavárna, ústav, Dr. Gachet - a ty pak postupně spolu s Vincentovým jménem zadat do vyhledávače. Prozíravé, ne-li geniální. Pět!
------------------------------------------
CITÁT:
,,Chceš-li něco na světě dokázat, pak je třeba, abys obětoval sám sebe, jinak se nezbavíš všednosti, ve které nakonec uvízne život většiny lidí.“

5 16.12.2017

Nechala jsem si to pár hodin rozležet v hlavě a myslím, že jako kostra pro vytvoření něčeho obsáhlejšího je tento stostránkový strojopis dostačující. Pár dní práce za stolem, pak na zkušebně s herci, a věřím, že by z něj mohl na jevišti vzniknout pěkný kousek. Neméně působivý jako film. Jen si na něj koupit lístek! :-)
Dávám tři hvězdičky a děkuji, pane Medoffe. Až díky Vám jsem zjistila, jak moc v tištěné dramatické tvorbě spoléhám na autorovo polopatické vedení, které …tady není. Takže, ač moje čtenářské síly v tomto běhu přes překážky ubývaly, radost při jeho zdolávání nechyběla. Zvlášť u té scény s poslechem Bachovy hudby. Děkuji.

SÁRA:
(…) Ano, chci být spojena s jinými lidmi, ale celý život lidé mluvili za mě: ona říká, ona myslí, ona chce. Jako by nebylo žádné já. Jako by nebyl nikdo, kdo by rozuměl. Pokud mě nenecháte být individuem, abych byla sama sebou, tak jako jste vy, do té doby nebudete opravdu schopni dostat se do mého ticha a poznat mě, a dokud to nedokážete, nedám se vám poznat. Do té doby nemůžeme být spojeni. Nemůžeme sdílet vztah.(…)

SÁRA:
Hluchota není protiklad slyšení, jak si myslíte. Je to ticho plné zvuků.
---------------------
vysvětlivka: celý děj se odehrává v mysli jedné ze sedmi postav – v mysli Jamese Leedse, takže snad proto uvnitř chybí určení míst a času (překážka č. 1). Autor stejně tak opomíjí i fyzický popis postav nebo ty krátké závorky naznačující jejich pohyb a gesta (překážka č. 2). Žádné obligátní rozdělení na obrazy a scény. Jen dialogy postav, které se na jevišti objevují a zase mizí (překážka č. 3).

5 12.12.2017

Přiznám se, četla jsem jí pomalu, po kouskách, skoro měsíc. A snad si i uvědomila, že je to tak v pořádku, protože tohle není kniha pro jedno odpoledne. Je to kniha, která si zaslouží a potřebuje více čtenářova času, pochopení, zájmu a citu. Kniha, která ve mě pomalu dozrává a prostě mě překvapuje tou mimořádnou možností vrátit se v čase a vpadnout do cizího života. Do života Pavly Jezdinské.

Přemýšlím nad ní už pár dní a stále v sobě hledám a sestavuji smysluplné věty. Jsem trochu zmatená a nevím, jestli se mi teď podaří vyjádřit to, co chci a cítím. To nejzásadnější je asi tohle: při čtení se mi zdálo, jako bych neseděla vedle ní, ale jako bych byla uvnitř její hlavy. Za těma jejíma hlubokýma očima, které se z obálky dívají kamsi do dálky. Hrdě, vzdorovitě, a trochu nešťastně… až se chcete zastavit a vědět, kam se tak upřeně dívá, proč se neusmívá, co se jí právě honí hlavou. A pak náhle víte. Vidíte skrz ně.

Spolu s ní vnímáte tu pomíjivost života; chvíle, které se již nikdy neopakovaly; poznáváte lidi, které znala ona; zažíváte rozpaky, radost i vztek; jste stejně jako ona svědkem a pozorovatelem světa. Jdete po něm, co vám nohy dovolí. Někdy pomalu, někdy rychle a někdy máte potřebu se zastavit, dopřát Pavle klid na zaznamenání toho, co vidíte a slyšíte. A věřte, jsou to docela obyčejné věci. A Pavla to všechno hbitě stihne. A co víc? Stihne při tom uvažovat nad milionem dalších věcí, nad maličkostmi i neměnnými fakty. A klade si otázky. A neváhá zodpovědět asi tu nejsložitější z nich: Jaká jsem já?

Takže prostě a jednoduše: byla to výjimečná cesta, ze které vznikla tato kniha. A říkám si, že když unikla ohni, neměla by uniknout Vaší pozornosti.

10 13.11.2017

Krásy světa na třech stovkách stran jsou pro cestoplacha jako jsem já celkem logickou volbou. A teď po dočtení taky pěti hvězdičkami ověnčenou. Rozhodně pěti. Jirka a jeho parta jsou skvělými průvodci. Nevím, kterou dvoustranu vybrat. Snad tu s Pancake Rocks? Nebo Viktoriiny vodopády? Ne! Vybírám Japonské Alpy. Prostě překrásná kniha!

6 08.11.2017

Jasně, sestřelení letadla, překonání močálu, pochod lesem, výbuchy a střelba, po které přibývá mrtvých,… to všechno se lehčeji vytváří a zachycuje na filmovém plátně, ve skutečném prostředí. A díky kameře, střihu a hudbě má pak divák pocit, že je v tom nerovném boji proti Němcům s nimi. Přesto napsat, že se mi tahle hra jeví jako na jeviště přesunu neschopná, by bylo unáhlené, pohodlné a hloupé. Už několikrát jsem byla překvapená, jaké fígle a prostředky čeští divadelníci mají, nebo jaké jsou schopni na místě vymyslet, a donutit tak diváka přijít do divadla znovu a znovu.

Takže: I toto je výjimečný příběh a pod tenkou vrstvou prachu ukrytá výzva. Výzva pro dramaturgy, režiséry, scénografy a herce. Výzva, kterou bych ráda viděla zrealizovanou.

5 13.10.2017

Přinesla jsem. Přečetla jsem. Děkuji!

5 22.09.2017

Z knihy:

- Dnes například byl jsem už po dvě hodiny v lese: v líbě vonném boroví procházím se v stínu a přemýšlím o záležitostech svých – a jiných; málokdy mne vyruší šveholivý ptáček, řídčeji bojácný zajíček a velmi zřídka človíček.
- Ti, kteří prý nevědí, kolikátého je, mají se dobře – snad; mně však se nevede tuze dobře: mám v hlavě tolik myšlenek, jichž jedna druhou honí, že si sotva oddechnu.
- Zde nasněžilo – sněží tu pořád. Já však mám tuze rád čas takový; aspoň se velmi rád procházím v krajině sněhem pokryté a chumelice mi všechno milejší; až zmrzne, budu chodívati na led, rád se klouzám. Vy?
- Horečka silná zeslabila mě tak, že sotva se plazím; lékař mi napřed sděliti nechtěl stav věcí, ale když jsem z receptu po léku seznal, co je – řekl, že očekává tyfus; posud se nedostavil a je tedy naděje, že krizi přečkám jen takto. Nemám, prý, duševně pracovati!
- Neslyším o světě praničeho; někdy ani noviny nečítám, takže mne z trapného dumání pranic nevyrušuje; ani zemětřesení mne nezastrašilo, jak mnohé tu jiné. Odpusťte snad budu příště hodnějším.
- Píšete, že nervy Vaše posud snadno se rozechvívají; vědouce, co Vám škodno, měli byste se varovati – avšak rada taková rozumí se sama sebou, nicméně se jí málokdo drží, já taky ne.
- Na mnohá slova Vaše, která jste v posledním – předposledním listu pronesli, nesmím nyní odpověděti; zapředl bych se do filozofie a ta mi nyní škodí. Proto Vám taky hodně holá psaní posílati budu – na ukázku, že se svědomitě léčím.
- Jako každý člověk mám i já v jistou dobu zvláštní nechuť k práci, kterouž leností nazváti možno. Nechuť taková zastihla mne nedávno, a proto jsem, ač jsem denně psáti si přál, nepsal: slabota to šeredná!
- Nemyslete však, že nejsem s to, bych vnikl v myslení a city něžné duše, že nejsem s to, bych posoudil jemnosti myšlenek Vašich – mlčení mé budiž Vám naopak znamením, že jsem postihl toho, co Vámi vyřčeno.
- Nevím, budu-li moci přijíti odpoledne sám k Vám, doufám však a vynasnažím se. Ale však čas můj tak vyměřen po troškách, že nemohu přicházeti, jak bych si přál.
- Zatím poroučím se Vám a přeju ctěné paní matce i Vám vše dobré. Pozornosti ostatně – to víte – nezbývá nikdy! Někdy samému býti lépe je, než býti s druhým, ovšem jedno i druhé musíme si dobře zaříditi.

3 16.09.2017

Přiznávám, že nevidět tuhle veselohru před lety několikrát naživo, asi bych její tištěnou verzi po pár stránkách zavřela a odložila. Text by mi prostě nepřišel tak zábavný, ale takhle... zavzpomínala jsem, znovu se skvěle bavila a teď dávám pět hvězd. Škoda, že už to nehrají, sakra!

5 01.09.2017

Základní pravda o sudeťácích, Jak Němci kradli a loupili, Pravá tvář Němců, Prolhanost Němců, Všichni Němci byli nacisté, aj., to jsou názvy kapitol, které dohromady tvoří tuto zhuštěnou rekapitulaci nespravedlností a zvěrstev z let válečných. Naordinovala jsem si jí kus včera, kus dnes a varuju vás předem: je to hořká pilulka. Snad až příliš hořká.

Být o pár desítek let starší, mít v sobě více vzteku a načteno méně informací, nelamentovala bych tu teď nad vedlejšími účinky, které mi způsobila. Možná bych ani žádné nepociťovala. Možná. Zatím však na sobě pozoruji alergii na slova každý, všichni, samozřejmě a určitě, a nemůžu přestat kroutit hlavou nad tou pro mě až zarážející jistotou a dávkou zloby, se kterou je prvních sto stran knihy podáno. Kde jsou Claus Schenk von Stauffenberg, Georg Elser, Oskar Schindler, Albert Göring, Sophie Schollová či Wilm Hosenfeld, pane Vacku? Kde?!

Vidíte černobíle, házíte všechny Němce do jednoho pytle, a tím ustavičným rozdělováním na my X oni, naše X jejich, přátele X nepřátele, trpící X trapiče, pak na taková jména zapomínáte. I přesto tam někde jsou, to Vás ujišťuji. A zůstanou tam ještě dlouho.

--------------------------
Z KNIHY:
,,(…) Pamatujme základní zákon platící pro projev v nebožském světě, kde vládne i zlo, tedy i v tom našem. Zní takto:
1. Zlo se bude snažit ukázat, že není nebo v konkrétních případech nebylo a že k němu vlastně ani nikdy nedošlo. To je cíl zla a jeho vítězství.
2. Vzápětí se začne poukazovat na to ,,zlé“, co bylo reakcí na prvotní skutečnou příčinu zla, aby se od ní odvrátila pozornost. To je činnost vždy zlých sil.
3. Snaha sil zla změnit vnímání skutečného zla na dobro a nevinnost a reakce na působení zla, tedy relativního oprávněného dobra změnit na zlo a křivdy. Není to nic jiného, než snaha dosáhnout stavu zvráceného vidění zla jako dobra a dobra jako zla. (…)“

14 28.08.2017

Tleskám! Skvělá hra! // Oslovila mě neměnným prostředím, charakterovou rozdílností postav a také tím, jak rychle se v ní střídají hádky, klidné konverzování a ticho. // Karel Dobrý alias Vincent nesleze ani na chvilku ze scény. Je tam pořád.
-----------------------
ÚRYVEK:
(...) Takže záleží na tobě. Všechno je na tobě. Podepíšeš ten zasraný formulář a já se svým bratrem odejdu. Čtyřmi vlaky a vozem pojedu do Paříže. A tam zůstanu. V pohodě a bezstarostně budu psát dopisy, malovat a číst Germinal! Každý druhý den se staví týpek od nich, aby zkontroloval, jestli jsem se neoběsil. Ty se na něj usměješ, obnovíš podpis, nabídneš mu likér a sbohem... Co ti to udělá? Pro tebe je to jeden klikyhák a pro mě všechno. Nechám zmizet bílou barvu týhle místnosti. Otevřu dveře a zavřu je za sebou. Vyjdu ven! S poručníkem, žádný výtržnosti.
Ať žije paragraf pět. Vyjdu ven! Klidný, snášenlivý a sociálně vyrovnaný... Ty budeš spokojený a já ještě víc.... A je to.

5 26.08.2017

Po prvním přečtení – pět hvězdiček a sekce doporučuji. // Po druhém přečtení – pátrání po knihách pana Čepa a hypnotizování fotky na obálce této. // Po třetím přečtení – otázka: sakra, co mě nutí číst je znovu!? // Částečnou odpověď jsem našla v předmluvě:

,,(…) Vzpomínám si, jak jsem se s ním po více než pětiletém dopisování setkala poprvé před kavárnou Slavie. Měl na sobě prostý tmavý zimník s šedobíle kostkovanou šálou. Z oválné, klidné tváře hleděly krásné, hluboké hnědé oči. Měl zvláštně pozorný a účastný pohled, jako by se chtěl dopátrat jedinečné podstaty druhého člověka, jeho nejvlastnějšího tajemství. S takovým pohledem jsem se předtím nesetkala a zmátl mne. (…)“

6 24.08.2017

,,Bylo by určitě báječné,“ pomyslel jsem si během další chůze, ,,kdyby přišla bouřka. Doufám, že se jí příležitostně ještě dočkám.“ (str. 40)

5 31.05.2017

Jazykově dokonalé
A obrazovou přílohu nepostrádající,
Rukou psané,
O trochu víc zamilované,
Sebekritické,
Laskavé,
A tak nějak…
Viditelně veselejší

… než Dopisy z podzimu 1938

5 31.05.2017

Jako upřednostňovatelka černobílých fotek před barevnými jsem si přišla na své. To přiznávám. Je jich tam plno! Hlavně portrétů. A vedle každého z nich několik vět - stručných, ale vzhledem ke stanovenému stránkovému rozsahu dostatečně motivujících k dalšímu pátrání. (Musím si tu pro nejbližší dny poznamenat alespoň tato jména: Arnošt Hrad, Margareta Baumgartenová, Vladimír Putík a Otto Weidinger.)

Dávám čtyři hvězdičky a místo páté dík za přiloženou mapu s odkazy na příslušné strany. Hodí se! :-)

3 24.05.2017

Nadchlo mě autorovo odhodlání separovat jedno Kafkovo životní období od ostatních a rozpitvat ho, a pak - kolem toho domu na Václavském náměstí chodím několikrát do týdne, takže se čtením jsem prostě moc neotálela. Byla jsem zvědavá!

Kniha má pět krátkých kapitol, ve kterých se dozvíte, po čem Kafka toužil, komu se svěřoval (úkol č. 1), a nakolik se to, co prožil, od jeho představ lišilo. Chvíli mluví on sám, chvíli za něj jeho příběh převypravuje pan Čermák. Nechybí zde ani pár informací o společnosti Assicurazioni Generali a pojišťovnictví vůbec (úkol č. 2). Knihu uzavírá provokativní časová osa nazvaná „Chronologický přehled o životě a díle Franze Kafky“. Provokativní proto, že rozšířila můj seznam úkolů o třetí položku. Díky za to!

------------
Úkoly:
1.) zjistit víc o Hedwig Weilerové
2.) kouknout do mapy a vyhledat Terst
3.) pokusit se o podobný kousek jako J. Č.

7 01.05.2017

Moje první kniha z edice Žena a věda, a určitě ne poslední. Tím jsem si jistá! Líbí se mi, jak je napsaná – opravdu čtivě, fundovaně a citlivě, a také to, že je v ní málo vědy a hodně života. Hořkého i sladkého. Tak má myslím vypadat hold - žádná přílišná adorace a jednostrannost, ale přiznání chyb a schopnost vidět věci širším pohledem, pohledem druhé, třetí,… strany.

Kniha má takovou zvláštní, nepojmenovatelnou náladu, ke které výborně přispívají jednak fotografie, a jednak úryvky z korespondence a deníků. Vybírám pár vět ze stran 47-48, tj. část Milevina prvního dopisu Albertu Einsteinovi pocházejícího pravděpodobně z konce října roku 1897:

,,Je to už dosti dávno, co jsem obdržela Váš dopis, a bývala bych Vám odpověděla hned a poděkovala za obětavost, s níž jste mi napsal čtyři dlouhé strany, a projevila trochu radosti, kterou jste mi připravil společnou túrou, ale řekl jste mi, abych Vám napsala, až budu mít dlouho chvíli. A já jsem tak poslušná (můžete se přeptat u slečny Bächtoldové), že jsem čekala a čekala, až budu mít dlouhou chvíli; dodnes však bylo mé čekání marné a já opravdu nevím jak se zachovat; mohla bych čekat do soudného dne, ale potom byste mě právem považoval za barbarku, a když teď píšu, mám zase špatné svědomí.
Dlím nyní, jak jste už zjistil, pod německými duby v krásném údolí Neckaru, které teď bohužel stydlivě skrývá své půvaby v husté mlze, a já si můžu oči vykoukat, ale vidím jen cosi tak pustého a šedého jako nekonečno.
Nevěřím, že je to vinou stavby lidské hlavy, že člověk nemůže pochopit nekonečno; jistě by to dokázal, kdyby nebyl odmalička, jen co začne rozum brát, tak strašlivě poután k zemi, nebo dokonce k hnízdu, vězněn ve čtyřech stěnách, ale kdyby se mu umožnilo trochu se toulat ve vesmíru. Nekonečné štěstí si člověk umí představit, nekonečný prostor by jistě mohl taky pochopit; myslím, že by to bylo ještě snazší (…).“


Stojí za přečtení!

10 27.04.2017

Jsem za půlkou a asi ho nedočtu. Vadí mi na něm du-forma a přítomný čas, resp. ty náhlé a bez varování uskutečněné skoky z první osoby do druhé, a přechody z minulého času do přítomného. Vadí mi a nechápu je! Deník je přeci ryze osobním předmětem, do kterého se ve volných chvílích zachycují radosti z toho, co se povedlo; obavy z toho co bude, a všelijaké další myšlenky… Je to místo na trochu vlastního sobectví.

Ale tady? Jako by ho někdo panu Fejfarovi vytrhl z rukou a pustil se do psaní místo něj. Nikoliv však kvůli sobě a své potřebě svěřit se papíru, ale proto, aby mu nařizoval, aby organizoval, aby řídil jeho život. Tak často, jak je to jen možné...

4 23.04.2017

Nepopsatelné...

-----------------------
,,(...) A přese všechno si někdy myslím: jestliže je možné štěstím zemřít, pak se to musí stát mně. A je-li možné, aby ten, komu je určeno zemřít, zůstal štěstím naživu, pak naživu zůstanu." – str. 87

,,(...) Tohle buď-anebo je příliš velké. Buďto jsi má, a pak je to dobré, nebo se mi ale ztratíš, pak to nebude řekněme špatné, nýbrž potom nebude vůbec nic, potom nezůstane žádná žárlivost, žádné utrpení, žádná tíseň, vůbec nic. (...)" - str. 133

,,(...) Kde jsi? Na cestě do vsi, kde stojí chaloupka? Já jsem také na cestě, je to dlouhá pouť. Netrap se tím ale prosím, aspoň že jsme na cestě, víc než vyjet se nedá." - str. 163

,,(...) Není mi tak smutno, jak by se po tom dopise dalo čekat, jenže se právě v tento okamžik nedá říci nic jiného. Všechno tak ztichlo, takové ticho se nikdo neodváží porušit slovem. Nu, však budeme v neděli spolu, 5, 6 hodin, na povídání příliš málo, ale na mlčení, držení za ruku, hledění do očí – dost." - str. 174

,,(...) Telegram jsem přečetl jen dvakrát, jednou zběžně, kdy jsem ho dostal, a několik dní nato, než jsem ho roztrhal. Těžko se dá popsat, jaké bylo to první čtení, sešlo se toho tolik dohromady. Ze všeho nejvíc jsem vnímal, že mě biješ; začalo to myslím tím ,,okamžitě“, to byla první rána.“ – str. 228

,,(...) Existuje jen málo jistot, ale určitě mezi ně patří, že my spolu žít nikdy nebudeme, ve společném bytě, jeden na dosah druhého, za společným stolem, nikdy, ani v témže městě ne. Málem bych teď byl řekl, že se mi to zdá jisté, jako jistota, že zítra ráno nevstanu (...) " - str. 244

,,(...) Ne, Mileno, tu společnou možnost, o které jsme si ve Vídni mysleli, že ji máme, nemáme, v žádném případě, ani tehdy jsme ji neměli, já jsem vyhlédl „přes svůj plot“, jen jsem se nahoře podržel rukama, pak jsem zas spadl s pořezanými dlaněmi zpět. Jistěže jsou ještě jiné společné možnosti, svět je plný možností, jen je ještě neznám." – str. 261

Zbývá mi ještě posledních pár stránek, ale do psaní komentáře se vrhu už teď. Hlavně proto, jak mě překvapuje, že jí tu doposud nikdo nečetl a nehodnotil.

Tak tedy: dle mého názoru patří do nadprůměru, protože obsahuje kromě opisů Čapkových dopisů pro Masaryka a Masarykových sdělení Čapkovi daleko víc!, a to např.: několik rozhovorů, fotek, dvě karikatury či ukázky rukopisů obou pánů. Za zmínku rozhodně stojí též (až zde uveřejněná) kapitola z Čapkových Hovorů s T.G.M. na téma Láska a manželství, která skrývá nejednu chytrou myšlenku.

Ale zpět k dopisům. Jejich časové rozpětí je poměrně široké, většina však žije rokem 1926 a aférou Radoly Gajdy. O ní (a o něm) si pravděpodobně vyhledám víc, protože jak je vidět, zaměstnala tehdy dost lidí. Namátkou - ministra zahraničí Edvarda Beneše, generála Jana Syrového nebo ministerského předsedu Antonína Švehlu.

Když po časové ose trochu poskočíme vpřed, dostaneme se k Olze Scheinpflugové a dvěma dopisům, které jí Masaryk napsal dne 19. prosince 1930 a dne 29. října 1931. Zaujaly mě tónem a obsahem, proto dodám, že je najdete na str. 101-102. A dojem z Karla Čapka? Stylizuje zde sám sebe jako člověka přemýšlivého a oddaného; člověka lačného po sebemenším úkolu k vykonání; člověka, který je vždy připraven přerušit svou dovolenou… A já mu to věřím.

Stojí za přečtení!

7 12.04.2017