milamarus komentáře u knih

Anotace upozorňuje na doslov. Já bych ho bez váhání překvalifikovala na rozbor, neboť hodně vysvětloval. A taky zkrotil ten zmatek a nepochopení ve mně. Napsala ho paní Viera Glosíková. Díky jí! Provádí korespondencí klidně a pomalu; nalézá všechna ta plně vystihující, ovšem momentálně zapomenutá slova; a jako správná odbornice se nebojí klást otázky.

--------
DEVÁTÁ ODPOVĚĎ

(...)
Bůh, z jehož vůle mě Tvůj cit dostih,
zajisté nechtěl tím vtáhnout konflikt
do Tvé mysli všemu odkryté.
Zdál-li jsem se mít dost osamění,
chtěl bych nyní beze změny
těšit se s tou, jež vším těší se.

(13. srpna)

8 14.01.2018

,,Český národe! Nic by nemělo smysl, kdyby o mně nevěděl svět. Lidstvo musí ocenit moje zásluhy… Vzdát hold nejen mým schopnostem, ale i, a to je nejdůležitější, mému jedinečnému talentu a mimořádnému, harmonicky ucelenému charakteru…“ praví Hašek na začátku hry. Je rok 1911 a on kandiduje za Stranu mírného pokroku v mezích zákona.

Poprvé ty věty možná znějí povýšeně, drze a trochu přehnaně, ovšem napodruhé (když si odmyslíte ta přídavná jména ,,jedinečnému, mimořádnému, harmonicky ucelenému") člověku dochází, že do nich Hašek vkládá kus sebedůvěry. A pravdy. Mít důvěru v sebe sama – to je úkol. A jak ho plní on? Chvíli sebevědomě tyčí z davu, chvíli se do něj schovává. Ve válečné vřavě pozná, co je smrt, ale to, čemu fandí, je život. Neopouští ho humor. A vytvoří svůj román.

Zkrátka: dějově - sto let nazpět, charakterově - žhavá současnost, literárně - oslovující.

11 14.01.2018

Ať už s verši, nebo v próze
,,Děkuji“ by znělo stroze.
Ať už v próze nebo s rýmy,
zkusím to říct slovy svými:

Epopej nám jasně říká,
podívejte na člověka,
na tělo i jeho duši,
- jaký je, co říká, tuší…

Někde, dávno, v srdci Říše
jeden válčil, druhý tiše
psal:
,,(…) Z hochů jeden – atlet skvělý –
na vyzvání, aby – chce-li –
ukázal, jak statečný je,
skáče a sám kolem šíje
oprátku si přehazuje,
nohou schůdek odhazuje.
Katu ušetřil dost práce.
Byl to ten, co chtěl psát matce (…)“

Toť terezínská kronika,
co do očí vám proniká
- varujíc

…před strachem a před blbostí,
před mocí a ukrutností
válečnou…

Žádné ghetto, transport, hroby!
Karel Hartmann - oběť doby,
- v naději.

-------------------------------------------------------
Silná kniha! Obsahem i podáním. Zvlášť bych upozornila na obrazovou přílohu a především pak na předposlední kapitolu FILM, která líčí přípravy na návštěvu mezinárodní komise i její přesně naplánovaný a dozorčím aparátem kontrolovaný průběh. Návštěvu, která - jak píší v knize - ,,sloužila k oklamání mezinárodní veřejnosti a zastření skutečného charakteru konečného řešení židovské otázky“.

A teď děkuji.

13 12.01.2018

Vrhnu-li se někdy v budoucnu do sestavování žebříčku s nej korespondencí, budu muset myslet především na to, jak příčky podepřít, neboť na první z nich bude velmi, velmi těsno. A proč tam nacpu tyto? Jednak proto, že poznámkový aparát naleznete pod každým dopisem zvlášť, tedy hned, jakmile ho dočtete, tudíž žádné listování a bloudění; a jednak proto, že mi ukázaly docela jinou tvář Karla Čapka.

-------------------------------------------------------------------
UKÁZKA:
dopis č. 20, napsaný dne 16.12.1922

,,Milá Věro,
zdá se mi, že jsem poněkud déle nepsal. Mám na to vícero výmluv; zajímavé je, že jsou vesměs pravdivé. Tak např. 1. jak vidíte svým detektivním bystrozrakem, píšu dnes na novém papíře; tj. došly mi dopisní papíry a trvalo dobrých pět dnů, než jsem se fyzicky dostal k tomu koupit si nové; dobrá výmluva, že? 2. Stonal jsem dosti vydatně; kašlal jsem a kašlu dosud velmi energicky na vše a pár dní jsem dokonce ležel. Dobré, co? 3. Měl jsem báječné množství pracovních restů, mezi nimiž jsem se ploužil. 4. Hořela mi špatně kamna. 5. Vy jste mně také tak dlouho nepsala. 6. Můj nový byt ve mně podněcuje snivost a zádumčivost; rozhodně raději si tady vzpomínám a ledacos přestavuju a ledačíms se kochám, než abych to psal. 7. Jsem zamořen návštěvami; hlavně, a to vám už je k zbláznění, musím denně vyhazovat aspoň dva agenty s perskými koberci, což rozhodně nejde tak rychle, jak si snad myslíte. 8.-12. Chtěl jsem Vám napsat celý tucet důvodů, ale myslím, že by Vás to už nebavilo. Opravdu, měl jsem několik nesmírně mrzutých týdnů; všechno se mi vzpříčilo, práce se mi vysmekla z rukou, z divadla jsem (ostatně bezvýsledně) dával výpověď a vůbec měl jsem tisíc chutí převrátit svůj život nohama vzhůru. Dály se špatné věci a mnoho mě hnětlo. Nuže, pokoj s tím! Nejsem člověk, kterému dělá požitek nechat se litovat. Jmenovitě od mladých děvčat ne. To už mám raději, když máte na mne vztek. () Vidíte, pořád se stydím být upřímný; v tom už mne, Věro, nenapravíte. Bručím, bručím, a to je má řeč i mé psaní; má romance začíná, když mlčím. A Vy, Vy hodně tančete a blázněte a zlobte se a užívejte.
S pozdravem nejsrdečnějším Váš
KČ

16 10.01.2018

v pondělí, 18. prosince 1939

,,(…) Táto, mámo, snažím se být statečná, všichni si to myslí, že jsem, a možná, že si i myslí, že na vás myslím příliš málo, och, vy, kteří mě znáte od mého prvního vydechnutí, vy znáte, když se člověk v noci vzbudí a počítá hodiny, převaluje se z boku na bok, oči pálí a bílé záclony strašidelně září do tmy. A hrozně všecko bolí a mozek praská ustavičným myšlením na jednu a tutéž věc. A ráno se vstává s bolící hlavou a šíleným steskem. Táto, mámo, tak se mi stýská a připadá mi tak strašné někdy být rozumnou: ,,Vždyť už jsi velké děvče a musíš to pochopit.“ Člověku se těžce chápe, když touží po jediném slovíčku a jediném polibku od svých nejdražších a ví, že je to nemožné, nemožné; spát, spát, nebo číst a utápět se ve čtení a přesvědčovat se, že jsou lidé, jichž hoře je daleko větší než naše vlastní. Lehké to není, a proto spát, spát a nemyslet. – “

8 08.01.2018

Jak tento poklad komentovat?! Snad jen, že je dobře, že pan Chudík panu Seifertovi napsal, že to není jen výměna uctivých frází a pochlebování,… a že jejich hlasy, které - ať už zní zvlášť nebo společně - zní a doléhají ke každému, kdo tuhle knihu otevře. Maximum!

----------------
A ještě jedna věc: Součástí novějšího vydání jsou přílohové materiály. Jednak CD, na kterém si můžete poslechnout některé Seifertovy verše, právě v podání Ladislava Chudíka, a jednak DVD s literárním pořadem: "Býti básníkem, býti hercem..." Má půlhodinu a rozhodně stojí za podívání. :-)

14 07.01.2018

Překvapuje mě, jak málo lidí zde tuto knížku četlo a hodnotilo, a proto si dovolím napsat pár vět.

Za mě výtečná symbióza slov a obrazu, který k veršům vytvořila paní Míla Prokůpková. (To jméno si poznamenávám.) Symbióza, jež mi dala příležitost nahlédnout do nitra Jana Zajíce. Jednadvacetkrát…. Děkuji za to! A dodatečně děkuji též za publikaci vydanou Maticí slezskou, jejímž autorem je Branislav Dorko, protože právě ona mě k této přivedla.

Koukejte si obě přečíst. :-D

9 06.01.2018

Bylo to takhle: první pohled do jeho tváře, první zastavení se, první pátrání v knihovně po jeho knize, první přečtení Proměny, první nepochopení, zklamání a první rozchod. Pak dlouho nic. Až do objevení díla Josefa Čermáka, kdy proběhla první společná procházka Prahou, první radost, touha a postrádání. Tři týdny poté, stále v silném poblouznění, konečně Dopisy. A pak šlus! Ticho. Od té doby je můj život zase jednotvárný, napjatý, bolestný, těsný a plný nepochopení…
Lidé říkají, že mám dvě možnosti. Buď zapomenout a jít pátrat po někom jiném, snad mladším, abych si mohla užívat další první xxxxx, anebo se k němu vrátit. Volím druhou možnost, protože na taková poprvé zapomenout nelze. Děkuji Vám, drahý, jedinečný, Kafko. :-)

A teď k tomuto kusu (1967, Dilia): Myslím, že je lepší, rozumnější, (neznám správný výraz), přečíst si text hry zcela o samotě. Nebýt divákem a neposlouchat ho v plném hledišti. Ta souvětí, jejich pointa a častokrát nevšední volba slov si to zaslouží. Chce to vychutnat si je. Ano, dopisy nejsou celé, chybí u nich datum a místo napsání, chybí podpis a také poznámkový aparát, který by průběžně instruoval herce a naznačil jevištním řešení…. a přesto, kouzlo, které mají, neztrácí.
Dávám nejvyšší možné hodnocení a nepřestane mě fascinovat Kafkova schopnost rozebrat soukromé, jen jím postřehnutelné maličkosti a duševní lapálie. Schopnost pojmenovat, vysvětlit, popsat, vést. Schopnost psát.
-----------------------------------------------
,,Všechny jeho knihy líčí hrůzy tajemných nedorozumění, nezaviněných vin mezi lidmi. Dočteny zanechávají dojem tak úplně obsaženého světa, že by nebylo už třeba ani slova dodat. Franz Kafka byl člověkem a umělcem tak úzkostlivého svědomí, že doslechl i tam, kde druzí, hluší, se cítili bezpečni.“ – str. 79, poslední věty hry

9 05.01.2018

,,Dívejte se a neptejte se, co to znamená. Stejně nejste pánbůh a nemůžete vědět, co všechno znamená. Já jdu po ulici, vedle mě zastaví auto, vystoupí pán, změří mi nos, uši, ústa a než se vzpamatuji, sedím tady na komisařství, nebo čertví co to tady je, a to všechno se děje uprostřed Evropy na vrcholu civilizace! Víte vy, co to znamená! … Po Římanech, po Řecích, po renesanci – víte, co tohle všechno znamená?“ – LEBEAU, str. 14

Několik chlapů - obchodník, elektrikář, malíř, herec, důstojník, šlechtic a okrajově i zloděj a číšník. Všichni (snad náhodně) sebraní na ulici při zátahu. Každý z nich si myslí, říká, ví něco jiného. Jsou rozdílní, ale navzájem se poslouchají. Musí. Sedí spolu totiž na jedné chodbě a čekají na výslech. Postupně si je volají. Ovládá je strach, nervozita, vztek a v jednom případě taky chybějící šálek kávy… víc neprozradím.

Čteno dvakrát. Poprvé ze zájmu, podruhé z fascinace. A ta trvá.

9 23.12.2017

K pátrání po hře mě donutila jedna z dosud neviděných položek ve filmografii Borise Rösnera - televizní film Lorna a Ted. Hodnotilo ho tam patnáct lidí a má 72 %, tedy nadprůměr. Já ale bohužel tak štědrá být nemůžu. Ti dva jsou jak voda a oheň. Notoricky svárliví... Až příliš svárliví. A to nemám ráda.

UKÁZKA:
Ted: - Chceš si mě vzít?
Lorna: - (málem upustí šálek) Ee… já nevím..
Ted: - Já chci, aby sis mě vzala.
Lorna: - Opravdu?
Ted: - Vždyť ti to povídám.
Lorna: - Ale já nemyslím, že…
Ted: - Že co?
Lorna: - Nic.
Ted: - Tak co?
Lorna: - Já nejsem dost korpulentní, víš…
Ted: - To nevadí.
Lorna: - Víš to jistě?
Ted: - Žádnou z nich jsem si přece nevzal.

6 23.12.2017

,,(…) Tak já ti něco důvěrně řeknu: buď rád, že to máš za sebou. Na mě to teprve čeká, /skoro šeptem, jako by se bál/ Až já budu muset jednou zvednout červený telefon, taky asi polknu párkrát naprázdno a řiť budu mít takhle staženou. Je tohle nějaké hrdinství? Páprdovatím tady v té kukani z pěnové gumy, paty nevytáhnu, jen cvrnknu a tisíce mil na západ nebo na východ budou lítat do povětří milionová města…. Nebo ten odnaproti stiskne ve stejnou chvíli co já a vyletíme oba. A žádný nebude vědět, proč právě teď, proč ne až za chvíli, proč ne už včera. A zač! (...)“ - říká obhájce v jednom momentu obžalovanému.

Hrozivě aktuální text! A to byla tato hra otištěna v časopise Ora zero již roku 1963.

7 23.12.2017

Prý existují díla, při nichž čtenář zapomene sám na sebe. A proto, že zapomene, neuvědomí si blížící se nebezpečí a nechá tvůrce, aby ho shodil do propasti. Tak nějak to bylo. Zde jsem si na tuhle myšlenku vzpomněla. Perfektní kniha! Dávám jí maximum a jsem ráda, že jsem mohla padat.

15 21.12.2017

,,Já myslím že kdyby lidi líp naslouchali tomu co se v nich děje taky by sem tam slyšeli nějaké to zazvonění ale kdo má na tohle čas? A trpělivost?“, uvažuje jako tak mimochodem Alice hned na začátku hry. A pokračuje ve štrikování červené šály. Noc bude dlouhá.
Mluví sama, mluví poutavě a zdaleka ne pouze o Gertrudě a prvních dvaceti letech 20. století, jak uvádí anotace shora. V tom je chyba. Rozebírá i sebe. A pak zlomyslného Pabla Picassa či ramenatého Ernesta Hemingwaye… čert vem ty velké mezery a chybějící interpunkci.

Za mě: kus hodný zapamatování!

8 18.12.2017

Jeden pokoj… obehnaný rudými závěsy… Jedna žena… neznáme její jméno…. Jeden telefonní hovor…. s mužem… Jedna chvíle… bolestně prchavá.

CITACE:
,,… Nehledej poledne večer, je to docela prosté…“

6 18.12.2017

Nenecháte-li se vyvést z míry těmi většími, celkem pravidelně rozmístěnými mezerami, absencí čárek, teček a bohužel i několika překlepy, dozvíte se nejen o životě a práci madam Curie, ale i o dalších lidech. Vzpomíná na ně novinářka Marie Mattingley Moloney (1878–1943), pro mě až dodnes neznámá žena.


Ukázka z jejího monologu/zpovědi/vyznání vypadá přibližně takto:

,,Když jsme se loučily uprostřed davů které provolávaly slávu bylo nám těžko Já měla jít druhý den do nemocnice bylo tu podezření z recidivy tuberkulózy podezření oprávnění jako se později ukázalo. Marii čekaly oční operace ale jak ona tak já jsme mávaly kapesníčky ona bílým já růžovým a měly jsme pocit že jsme dobře splnily svůj úkol.
O týden později se mi dostalo ještě další odměny dopis který mi Marie poslala z lodi poprvé nezačínal slovy “vážená paní“ nebrž “má drahá přítelkyně“
- str. 35

5 17.12.2017

Dotek? Spíš pevné sevření, které mi po otočení poslední stránky schází. A chci, aby to vyznělo jako poklona čtenářky autorovi, nikoli válkychtivě.

13 17.12.2017

Hru s takovým názvem jsem prostě nemohla nechat v divadelním oddělení bez povšimnutí. A i když asi v budoucnu k této tematice narazím ještě na obsáhlejší knihy, pravděpodobně plné fotek nebo tabulek s čísly, knihy hodnotící příčiny, průběh i důsledky, nebudu se bát, že bych v tom informačním lese neviděla stromy. Viděla jsem je. Tady.


,,(…) Všichni lidé, které Pika-don zahubila, i když někteří byli špatní a jiní dobří, všichni přijdou do nebe, řekla bych, že musí. Nevím sice, jestli je nějaké nebe nebo peklo, protože jsem se tam ještě nepodívala, i když ani už to nebude dlouho trvat, ale chce se mi věřit, že všechny oběti atomové bomby odešly do nebe. (…)“ – str. 33

5 16.12.2017

Říkala jsem si, jak ukřivděně se asi vedlejší postavy cítí, když si Van Gogh pro sebe urval nejen název hry, ale i většinu replik. A pak mi došlo, jak chytře se jim autor revanšoval. Stačí si všímat slov - postel, pole, slunečnice, kavárna, ústav, Dr. Gachet - a ty pak postupně spolu s Vincentovým jménem zadat do vyhledávače. Prozíravé, ne-li geniální. Pět!
------------------------------------------
CITÁT:
,,Chceš-li něco na světě dokázat, pak je třeba, abys obětoval sám sebe, jinak se nezbavíš všednosti, ve které nakonec uvízne život většiny lidí.“

5 16.12.2017

Nechala jsem si to pár hodin rozležet v hlavě a myslím, že jako kostra pro vytvoření něčeho obsáhlejšího je tento stostránkový strojopis dostačující. Pár dní práce za stolem, pak na zkušebně s herci, a věřím, že by z něj mohl na jevišti vzniknout pěkný kousek. Neméně působivý jako film. Jen si na něj koupit lístek! :-)
Dávám tři hvězdičky a děkuji, pane Medoffe. Až díky Vám jsem zjistila, jak moc v tištěné dramatické tvorbě spoléhám na autorovo polopatické vedení, které …tady není. Takže, ač moje čtenářské síly v tomto běhu přes překážky ubývaly, radost při jeho zdolávání nechyběla. Zvlášť u té scény s poslechem Bachovy hudby. Děkuji.

SÁRA:
(…) Ano, chci být spojena s jinými lidmi, ale celý život lidé mluvili za mě: ona říká, ona myslí, ona chce. Jako by nebylo žádné já. Jako by nebyl nikdo, kdo by rozuměl. Pokud mě nenecháte být individuem, abych byla sama sebou, tak jako jste vy, do té doby nebudete opravdu schopni dostat se do mého ticha a poznat mě, a dokud to nedokážete, nedám se vám poznat. Do té doby nemůžeme být spojeni. Nemůžeme sdílet vztah.(…)

SÁRA:
Hluchota není protiklad slyšení, jak si myslíte. Je to ticho plné zvuků.
---------------------
vysvětlivka: celý děj se odehrává v mysli jedné ze sedmi postav – v mysli Jamese Leedse, takže snad proto uvnitř chybí určení míst a času (překážka č. 1). Autor stejně tak opomíjí i fyzický popis postav nebo ty krátké závorky naznačující jejich pohyb a gesta (překážka č. 2). Žádné obligátní rozdělení na obrazy a scény. Jen dialogy postav, které se na jevišti objevují a zase mizí (překážka č. 3).

5 12.12.2017

Přiznám se, četla jsem jí pomalu, po kouskách, skoro měsíc. A snad si i uvědomila, že je to tak v pořádku, protože tohle není kniha pro jedno odpoledne. Je to kniha, která si zaslouží a potřebuje více čtenářova času, pochopení, zájmu a citu. Kniha, která ve mě pomalu dozrává a prostě mě překvapuje tou mimořádnou možností vrátit se v čase a vpadnout do cizího života. Do života Pavly Jezdinské.

Přemýšlím nad ní už pár dní a stále v sobě hledám a sestavuji smysluplné věty. Jsem trochu zmatená a nevím, jestli se mi teď podaří vyjádřit to, co chci a cítím. To nejzásadnější je asi tohle: při čtení se mi zdálo, jako bych neseděla vedle ní, ale jako bych byla uvnitř její hlavy. Za těma jejíma hlubokýma očima, které se z obálky dívají kamsi do dálky. Hrdě, vzdorovitě, a trochu nešťastně… až se chcete zastavit a vědět, kam se tak upřeně dívá, proč se neusmívá, co se jí právě honí hlavou. A pak náhle víte. Vidíte skrz ně.

Spolu s ní vnímáte tu pomíjivost života; chvíle, které se již nikdy neopakovaly; poznáváte lidi, které znala ona; zažíváte rozpaky, radost i vztek; jste stejně jako ona svědkem a pozorovatelem světa. Jdete po něm, co vám nohy dovolí. Někdy pomalu, někdy rychle a někdy máte potřebu se zastavit, dopřát Pavle klid na zaznamenání toho, co vidíte a slyšíte. A věřte, jsou to docela obyčejné věci. A Pavla to všechno hbitě stihne. A co víc? Stihne při tom uvažovat nad milionem dalších věcí, nad maličkostmi i neměnnými fakty. A klade si otázky. A neváhá zodpovědět asi tu nejsložitější z nich: Jaká jsem já?

Takže prostě a jednoduše: byla to výjimečná cesta, ze které vznikla tato kniha. A říkám si, že když unikla ohni, neměla by uniknout Vaší pozornosti.

10 13.11.2017