milamarus komentáře u knih

,,Dívejte se a neptejte se, co to znamená. Stejně nejste pánbůh a nemůžete vědět, co všechno znamená. Já jdu po ulici, vedle mě zastaví auto, vystoupí pán, změří mi nos, uši, ústa a než se vzpamatuji, sedím tady na komisařství, nebo čertví co to tady je, a to všechno se děje uprostřed Evropy na vrcholu civilizace! Víte vy, co to znamená! … Po Římanech, po Řecích, po renesanci – víte, co tohle všechno znamená?“ – LEBEAU, str. 14

Několik chlapů - obchodník, elektrikář, malíř, herec, důstojník, šlechtic a okrajově i zloděj a číšník. Všichni (snad náhodně) sebraní na ulici při zátahu. Každý z nich si myslí, říká, ví něco jiného. Jsou rozdílní, ale navzájem se poslouchají. Musí. Sedí spolu totiž na jedné chodbě a čekají na výslech. Postupně si je volají. Ovládá je strach, nervozita, vztek a v jednom případě taky chybějící šálek kávy… víc neprozradím.

Čteno dvakrát. Poprvé ze zájmu, podruhé z fascinace. A ta trvá.

9 23.12.2017

K pátrání po hře mě donutila jedna z dosud neviděných položek ve filmografii Borise Rösnera - televizní film Lorna a Ted. Hodnotilo ho tam patnáct lidí a má 72 %, tedy nadprůměr. Já ale bohužel tak štědrá být nemůžu. Ti dva jsou jak voda a oheň. Notoricky svárliví... Až příliš svárliví. A to nemám ráda.

UKÁZKA:
Ted: - Chceš si mě vzít?
Lorna: - (málem upustí šálek) Ee… já nevím..
Ted: - Já chci, aby sis mě vzala.
Lorna: - Opravdu?
Ted: - Vždyť ti to povídám.
Lorna: - Ale já nemyslím, že…
Ted: - Že co?
Lorna: - Nic.
Ted: - Tak co?
Lorna: - Já nejsem dost korpulentní, víš…
Ted: - To nevadí.
Lorna: - Víš to jistě?
Ted: - Žádnou z nich jsem si přece nevzal.

6 23.12.2017

,,(…) Tak já ti něco důvěrně řeknu: buď rád, že to máš za sebou. Na mě to teprve čeká, /skoro šeptem, jako by se bál/ Až já budu muset jednou zvednout červený telefon, taky asi polknu párkrát naprázdno a řiť budu mít takhle staženou. Je tohle nějaké hrdinství? Páprdovatím tady v té kukani z pěnové gumy, paty nevytáhnu, jen cvrnknu a tisíce mil na západ nebo na východ budou lítat do povětří milionová města…. Nebo ten odnaproti stiskne ve stejnou chvíli co já a vyletíme oba. A žádný nebude vědět, proč právě teď, proč ne až za chvíli, proč ne už včera. A zač! (...)“ - říká obhájce v jednom momentu obžalovanému.

Hrozivě aktuální text! A to byla tato hra otištěna v časopise Ora zero již roku 1963.

7 23.12.2017

Prý existují díla, při nichž čtenář zapomene sám na sebe. A proto, že zapomene, neuvědomí si blížící se nebezpečí a nechá tvůrce, aby ho shodil do propasti. Tak nějak to bylo. Zde jsem si na tuhle myšlenku vzpomněla. Perfektní kniha! Dávám jí maximum a jsem ráda, že jsem mohla padat.

15 21.12.2017

,,Já myslím že kdyby lidi líp naslouchali tomu co se v nich děje taky by sem tam slyšeli nějaké to zazvonění ale kdo má na tohle čas? A trpělivost?“, uvažuje jako tak mimochodem Alice hned na začátku hry. A pokračuje ve štrikování červené šály. Noc bude dlouhá.
Mluví sama, mluví poutavě a zdaleka ne pouze o Gertrudě a prvních dvaceti letech 20. století, jak uvádí anotace shora. V tom je chyba. Rozebírá i sebe. A pak zlomyslného Pabla Picassa či ramenatého Ernesta Hemingwaye… čert vem ty velké mezery a chybějící interpunkci.

Za mě: kus hodný zapamatování!

8 18.12.2017

Jeden pokoj… obehnaný rudými závěsy… Jedna žena… neznáme její jméno…. Jeden telefonní hovor…. s mužem… Jedna chvíle… bolestně prchavá.

CITACE:
,,… Nehledej poledne večer, je to docela prosté…“

6 18.12.2017

Nenecháte-li se vyvést z míry těmi většími, celkem pravidelně rozmístěnými mezerami, absencí čárek, teček a bohužel i několika překlepy, dozvíte se nejen o životě a práci madam Curie, ale i o dalších lidech. Vzpomíná na ně novinářka Marie Mattingley Moloney (1878–1943), pro mě až dodnes neznámá žena.


Ukázka z jejího monologu/zpovědi/vyznání vypadá přibližně takto:

,,Když jsme se loučily uprostřed davů které provolávaly slávu bylo nám těžko Já měla jít druhý den do nemocnice bylo tu podezření z recidivy tuberkulózy podezření oprávnění jako se později ukázalo. Marii čekaly oční operace ale jak ona tak já jsme mávaly kapesníčky ona bílým já růžovým a měly jsme pocit že jsme dobře splnily svůj úkol.
O týden později se mi dostalo ještě další odměny dopis který mi Marie poslala z lodi poprvé nezačínal slovy “vážená paní“ nebrž “má drahá přítelkyně“
- str. 35

5 17.12.2017

Dotek? Spíš pevné sevření, které mi po otočení poslední stránky schází. A chci, aby to vyznělo jako poklona čtenářky autorovi, nikoli válkychtivě.

13 17.12.2017

Hru s takovým názvem jsem prostě nemohla nechat v divadelním oddělení bez povšimnutí. A i když asi v budoucnu k této tematice narazím ještě na obsáhlejší knihy, pravděpodobně plné fotek nebo tabulek s čísly, knihy hodnotící příčiny, průběh i důsledky, nebudu se bát, že bych v tom informačním lese neviděla stromy. Viděla jsem je. Tady.


,,(…) Všichni lidé, které Pika-don zahubila, i když někteří byli špatní a jiní dobří, všichni přijdou do nebe, řekla bych, že musí. Nevím sice, jestli je nějaké nebe nebo peklo, protože jsem se tam ještě nepodívala, i když ani už to nebude dlouho trvat, ale chce se mi věřit, že všechny oběti atomové bomby odešly do nebe. (…)“ – str. 33

5 16.12.2017

Říkala jsem si, jak ukřivděně se asi vedlejší postavy cítí, když si Van Gogh pro sebe urval nejen název hry, ale i většinu replik. A pak mi došlo, jak chytře se jim autor revanšoval. Stačí si všímat slov - postel, pole, slunečnice, kavárna, ústav, Dr. Gachet - a ty pak postupně spolu s Vincentovým jménem zadat do vyhledávače. Prozíravé, ne-li geniální. Pět!
------------------------------------------
CITÁT:
,,Chceš-li něco na světě dokázat, pak je třeba, abys obětoval sám sebe, jinak se nezbavíš všednosti, ve které nakonec uvízne život většiny lidí.“

5 16.12.2017

Nechala jsem si to pár hodin rozležet v hlavě a myslím, že jako kostra pro vytvoření něčeho obsáhlejšího je tento stostránkový strojopis dostačující. Pár dní práce za stolem, pak na zkušebně s herci, a věřím, že by z něj mohl na jevišti vzniknout pěkný kousek. Neméně působivý jako film. Jen si na něj koupit lístek! :-)
Dávám tři hvězdičky a děkuji, pane Medoffe. Až díky Vám jsem zjistila, jak moc v tištěné dramatické tvorbě spoléhám na autorovo polopatické vedení, které …tady není. Takže, ač moje čtenářské síly v tomto běhu přes překážky ubývaly, radost při jeho zdolávání nechyběla. Zvlášť u té scény s poslechem Bachovy hudby. Děkuji.

SÁRA:
(…) Ano, chci být spojena s jinými lidmi, ale celý život lidé mluvili za mě: ona říká, ona myslí, ona chce. Jako by nebylo žádné já. Jako by nebyl nikdo, kdo by rozuměl. Pokud mě nenecháte být individuem, abych byla sama sebou, tak jako jste vy, do té doby nebudete opravdu schopni dostat se do mého ticha a poznat mě, a dokud to nedokážete, nedám se vám poznat. Do té doby nemůžeme být spojeni. Nemůžeme sdílet vztah.(…)

SÁRA:
Hluchota není protiklad slyšení, jak si myslíte. Je to ticho plné zvuků.
---------------------
vysvětlivka: celý děj se odehrává v mysli jedné ze sedmi postav – v mysli Jamese Leedse, takže snad proto uvnitř chybí určení míst a času (překážka č. 1). Autor stejně tak opomíjí i fyzický popis postav nebo ty krátké závorky naznačující jejich pohyb a gesta (překážka č. 2). Žádné obligátní rozdělení na obrazy a scény. Jen dialogy postav, které se na jevišti objevují a zase mizí (překážka č. 3).

5 12.12.2017

Přiznám se, četla jsem jí pomalu, po kouskách, skoro měsíc. A snad si i uvědomila, že je to tak v pořádku, protože tohle není kniha pro jedno odpoledne. Je to kniha, která si zaslouží a potřebuje více čtenářova času, pochopení, zájmu a citu. Kniha, která ve mě pomalu dozrává a prostě mě překvapuje tou mimořádnou možností vrátit se v čase a vpadnout do cizího života. Do života Pavly Jezdinské.

Přemýšlím nad ní už pár dní a stále v sobě hledám a sestavuji smysluplné věty. Jsem trochu zmatená a nevím, jestli se mi teď podaří vyjádřit to, co chci a cítím. To nejzásadnější je asi tohle: při čtení se mi zdálo, jako bych neseděla vedle ní, ale jako bych byla uvnitř její hlavy. Za těma jejíma hlubokýma očima, které se z obálky dívají kamsi do dálky. Hrdě, vzdorovitě, a trochu nešťastně… až se chcete zastavit a vědět, kam se tak upřeně dívá, proč se neusmívá, co se jí právě honí hlavou. A pak náhle víte. Vidíte skrz ně.

Spolu s ní vnímáte tu pomíjivost života; chvíle, které se již nikdy neopakovaly; poznáváte lidi, které znala ona; zažíváte rozpaky, radost i vztek; jste stejně jako ona svědkem a pozorovatelem světa. Jdete po něm, co vám nohy dovolí. Někdy pomalu, někdy rychle a někdy máte potřebu se zastavit, dopřát Pavle klid na zaznamenání toho, co vidíte a slyšíte. A věřte, jsou to docela obyčejné věci. A Pavla to všechno hbitě stihne. A co víc? Stihne při tom uvažovat nad milionem dalších věcí, nad maličkostmi i neměnnými fakty. A klade si otázky. A neváhá zodpovědět asi tu nejsložitější z nich: Jaká jsem já?

Takže prostě a jednoduše: byla to výjimečná cesta, ze které vznikla tato kniha. A říkám si, že když unikla ohni, neměla by uniknout Vaší pozornosti.

10 13.11.2017

Krásy světa na třech stovkách stran jsou pro cestoplacha jako jsem já celkem logickou volbou. A teď po dočtení taky pěti hvězdičkami ověnčenou. Rozhodně pěti. Jirka a jeho parta jsou skvělými průvodci. Nevím, kterou dvoustranu vybrat. Snad tu s Pancake Rocks? Nebo Viktoriiny vodopády? Ne! Vybírám Japonské Alpy. Prostě překrásná kniha!

6 08.11.2017

Jasně, sestřelení letadla, překonání močálu, pochod lesem, výbuchy a střelba, po které přibývá mrtvých,… to všechno se lehčeji vytváří a zachycuje na filmovém plátně, ve skutečném prostředí. A díky kameře, střihu a hudbě má pak divák pocit, že je v tom nerovném boji proti Němcům s nimi. Přesto napsat, že se mi tahle hra jeví jako na jeviště přesunu neschopná, by bylo unáhlené, pohodlné a hloupé. Už několikrát jsem byla překvapená, jaké fígle a prostředky čeští divadelníci mají, nebo jaké jsou schopni na místě vymyslet, a donutit tak diváka přijít do divadla znovu a znovu.

Takže: I toto je výjimečný příběh a pod tenkou vrstvou prachu ukrytá výzva. Výzva pro dramaturgy, režiséry, scénografy a herce. Výzva, kterou bych ráda viděla zrealizovanou.

5 13.10.2017

Přinesla jsem. Přečetla jsem. Děkuji!

5 22.09.2017

Z knihy:

- Dnes například byl jsem už po dvě hodiny v lese: v líbě vonném boroví procházím se v stínu a přemýšlím o záležitostech svých – a jiných; málokdy mne vyruší šveholivý ptáček, řídčeji bojácný zajíček a velmi zřídka človíček.
- Ti, kteří prý nevědí, kolikátého je, mají se dobře – snad; mně však se nevede tuze dobře: mám v hlavě tolik myšlenek, jichž jedna druhou honí, že si sotva oddechnu.
- Zde nasněžilo – sněží tu pořád. Já však mám tuze rád čas takový; aspoň se velmi rád procházím v krajině sněhem pokryté a chumelice mi všechno milejší; až zmrzne, budu chodívati na led, rád se klouzám. Vy?
- Horečka silná zeslabila mě tak, že sotva se plazím; lékař mi napřed sděliti nechtěl stav věcí, ale když jsem z receptu po léku seznal, co je – řekl, že očekává tyfus; posud se nedostavil a je tedy naděje, že krizi přečkám jen takto. Nemám, prý, duševně pracovati!
- Neslyším o světě praničeho; někdy ani noviny nečítám, takže mne z trapného dumání pranic nevyrušuje; ani zemětřesení mne nezastrašilo, jak mnohé tu jiné. Odpusťte snad budu příště hodnějším.
- Píšete, že nervy Vaše posud snadno se rozechvívají; vědouce, co Vám škodno, měli byste se varovati – avšak rada taková rozumí se sama sebou, nicméně se jí málokdo drží, já taky ne.
- Na mnohá slova Vaše, která jste v posledním – předposledním listu pronesli, nesmím nyní odpověděti; zapředl bych se do filozofie a ta mi nyní škodí. Proto Vám taky hodně holá psaní posílati budu – na ukázku, že se svědomitě léčím.
- Jako každý člověk mám i já v jistou dobu zvláštní nechuť k práci, kterouž leností nazváti možno. Nechuť taková zastihla mne nedávno, a proto jsem, ač jsem denně psáti si přál, nepsal: slabota to šeredná!
- Nemyslete však, že nejsem s to, bych vnikl v myslení a city něžné duše, že nejsem s to, bych posoudil jemnosti myšlenek Vašich – mlčení mé budiž Vám naopak znamením, že jsem postihl toho, co Vámi vyřčeno.
- Nevím, budu-li moci přijíti odpoledne sám k Vám, doufám však a vynasnažím se. Ale však čas můj tak vyměřen po troškách, že nemohu přicházeti, jak bych si přál.
- Zatím poroučím se Vám a přeju ctěné paní matce i Vám vše dobré. Pozornosti ostatně – to víte – nezbývá nikdy! Někdy samému býti lépe je, než býti s druhým, ovšem jedno i druhé musíme si dobře zaříditi.

3 16.09.2017

Přiznávám, že nevidět tuhle veselohru před lety několikrát naživo, asi bych její tištěnou verzi po pár stránkách zavřela a odložila. Text by mi prostě nepřišel tak zábavný, ale takhle... zavzpomínala jsem, znovu se skvěle bavila a teď dávám pět hvězd. Škoda, že už to nehrají, sakra!

5 01.09.2017

Základní pravda o sudeťácích, Jak Němci kradli a loupili, Pravá tvář Němců, Prolhanost Němců, Všichni Němci byli nacisté, aj., to jsou názvy kapitol, které dohromady tvoří tuto zhuštěnou rekapitulaci nespravedlností a zvěrstev z let válečných. Naordinovala jsem si jí kus včera, kus dnes a varuju vás předem: je to hořká pilulka. Snad až příliš hořká.

Být o pár desítek let starší, mít v sobě více vzteku a načteno méně informací, nelamentovala bych tu teď nad vedlejšími účinky, které mi způsobila. Možná bych ani žádné nepociťovala. Možná. Zatím však na sobě pozoruji alergii na slova každý, všichni, samozřejmě a určitě, a nemůžu přestat kroutit hlavou nad tou pro mě až zarážející jistotou a dávkou zloby, se kterou je prvních sto stran knihy podáno. Kde jsou Claus Schenk von Stauffenberg, Georg Elser, Oskar Schindler, Albert Göring, Sophie Schollová či Wilm Hosenfeld, pane Vacku? Kde?!

Vidíte černobíle, házíte všechny Němce do jednoho pytle, a tím ustavičným rozdělováním na my X oni, naše X jejich, přátele X nepřátele, trpící X trapiče, pak na taková jména zapomínáte. I přesto tam někde jsou, to Vás ujišťuji. A zůstanou tam ještě dlouho.

--------------------------
Z KNIHY:
,,(…) Pamatujme základní zákon platící pro projev v nebožském světě, kde vládne i zlo, tedy i v tom našem. Zní takto:
1. Zlo se bude snažit ukázat, že není nebo v konkrétních případech nebylo a že k němu vlastně ani nikdy nedošlo. To je cíl zla a jeho vítězství.
2. Vzápětí se začne poukazovat na to ,,zlé“, co bylo reakcí na prvotní skutečnou příčinu zla, aby se od ní odvrátila pozornost. To je činnost vždy zlých sil.
3. Snaha sil zla změnit vnímání skutečného zla na dobro a nevinnost a reakce na působení zla, tedy relativního oprávněného dobra změnit na zlo a křivdy. Není to nic jiného, než snaha dosáhnout stavu zvráceného vidění zla jako dobra a dobra jako zla. (…)“

14 28.08.2017

Tleskám! Skvělá hra! // Oslovila mě neměnným prostředím, charakterovou rozdílností postav a také tím, jak rychle se v ní střídají hádky, klidné konverzování a ticho. // Karel Dobrý alias Vincent nesleze ani na chvilku ze scény. Je tam pořád.
-----------------------
ÚRYVEK:
(...) Takže záleží na tobě. Všechno je na tobě. Podepíšeš ten zasraný formulář a já se svým bratrem odejdu. Čtyřmi vlaky a vozem pojedu do Paříže. A tam zůstanu. V pohodě a bezstarostně budu psát dopisy, malovat a číst Germinal! Každý druhý den se staví týpek od nich, aby zkontroloval, jestli jsem se neoběsil. Ty se na něj usměješ, obnovíš podpis, nabídneš mu likér a sbohem... Co ti to udělá? Pro tebe je to jeden klikyhák a pro mě všechno. Nechám zmizet bílou barvu týhle místnosti. Otevřu dveře a zavřu je za sebou. Vyjdu ven! S poručníkem, žádný výtržnosti.
Ať žije paragraf pět. Vyjdu ven! Klidný, snášenlivý a sociálně vyrovnaný... Ty budeš spokojený a já ještě víc.... A je to.

5 26.08.2017

Po prvním přečtení – pět hvězdiček a sekce doporučuji. // Po druhém přečtení – pátrání po knihách pana Čepa a hypnotizování fotky na obálce této. // Po třetím přečtení – otázka: sakra, co mě nutí číst je znovu!? // Částečnou odpověď jsem našla v předmluvě:

,,(…) Vzpomínám si, jak jsem se s ním po více než pětiletém dopisování setkala poprvé před kavárnou Slavie. Měl na sobě prostý tmavý zimník s šedobíle kostkovanou šálou. Z oválné, klidné tváře hleděly krásné, hluboké hnědé oči. Měl zvláštně pozorný a účastný pohled, jako by se chtěl dopátrat jedinečné podstaty druhého člověka, jeho nejvlastnějšího tajemství. S takovým pohledem jsem se předtím nesetkala a zmátl mne. (…)“

6 24.08.2017