milamarus komentáře u knih

Snadno přehlédnutelná publikace, ale nesmírně povzbudivá. Jak pro paní Ledererovou, tehdy v tom chmurném předválečném roce 1938, tak i pro mě v tom dnešním kdo-vlastně-ví-co-bude-zítra. Už proto jsem ráda, že mi na ní padly oči.

Je to kniha nabitá optimismem. Paradoxně. I když to tak ze začátku vůbec nevypadá. Některé Ježkovy obraty na mě totiž působily trochu cize a odměřeně (skoro jak opsané z nějakého novinového sloupku, jež mohl mít na stole). Ale čím jsem se dostávala dál, tím pro mě byl patrnější on sám, on a jeho veliká zamilovanost a oddanost té, které píše (viz snad všechny závěrečné věty).

Musím dát plný počet a taky si jít pustit některou z jeho skladeb. Svítá...Ta se hodí!!!

4 05.11.2016

Když jsem tuhle knihu viděla na jedné z polic uprostřed regálu s dnes vrácenými, neváhala jsem. Přímo jsem po ní skočila, a pak prchala k registraci. A ano, myslela jsem, že mě nezasáhne tolik jako první díl, že už budu otrlá a imunní...A nejsem. Stačilo se začíst do Toufarových dopisů, kázání či řádků, kde o něm mluví druzí. Ty krátké zážitky a vzpomínky na jeho dobrotu, smích, gesta a obrovskou vnitřní sílu...

Když jsem měla přečteno a prohlédnuto přes půl knihy, bylo jasné, že její hodnocení bude hodně vysoké. Vzalo mě to. Opět. Jednak díky odlišné koncepci díla, rozdělení příběhu do menších bloků, jejich pomalému rozvětvování a překvapivým časovým skokům; a jednak díky novým kapitolám týkajících se pátrání na půdě číhošťské fary, návštěvy Kartouz valdických či setkání s Jaroslavem Konopkou. Právě ty dokazují osobní nadšení a účast autorovu...

Teď mám přečtenou i přílohovou část – archeologickou zprávu – kterou nedovedu jako laik ocenit, ale čtenářský zážitek a možnost být nezúčastněnou pozorovatelkou toho všeho, to nenarušilo. Naopak. Vracím se o pár stránek zpět - na fotografii zachycující vstupní dveře jednoho pražského bytu - a přemýšlím...

Takže: vážený pane Doležale, děkuji Vám za čas, jež jste strávil studiem archivních dokumentů, zaznamenáváním svědeckých výpovědí a shromaždováním bohatého fotografického materiálu. Za cit při výběru a řazení informací. Za zachycení Vašich dojmů a poznatků. Za trpělivost, která se vyplatila.

Jsem fascinována!

16 24.10.2016

Jak popsat ten pocit, když čtete přes sto let starý dopis, který není určen Vám? Jak se cítit, když víte, že pisatelem je samotný císař? Je to výjimečné... A co teprve, když máte před sebou takových dopisů desítky? Hotový základ pro závislost! A pěkně silnou, to Vám povím. :-D

František Josef I. je muž, který chce být šťastný a touží sdílet své obavy, starosti a strachy. Obyčejný člověk, který dokáže projevit lásku, uznání, pokoru a (i tak často opakovanou) oddanost.... Přirostl mi k srdci a přiznávám, že můj pohled na něj - jestli jsem dřív vůbec nějaký měla - se změnil. Už to není jen ta příliš vzdálená postava (a ten, na koho kálej mouchy). Je to někdo mnohem bližší, takže souhlas s předchozím komentářem.

A nedá mi, abych necitovala zvlášť roztomilou poznámku ze strany 124, jež je součástí dopisu pro paní Schrattovou datovaného dnem 11. března 1893:
,,(...) Kefír Vám jistě udělá dobře, protože si myslím, že posiluje a také je to moderní prostředek. Jednou ve Vídni jsem u císařovny ochutnal a nezdržel jsem se výkřiku Brrr!, ale jsem přesvědčený, že si na to člověk, jako na mnoho věcí, zvykne, a pak mu to dokonce chutná! (...)“

9 24.10.2016

,,Dneska je tomu dvacet let!“ - ,,Já vím. Myslím na to od rána… V noci jsem ani nemohl spát.“ - ,,Dneska je zrovna taková mlha…“ - ,,Ano, tenkrát byla zrovna taková mlha.“ (str. 67)

Veliké očekávání a ještě větší zklamání. Kdo čeká, že kniha bude jedním dlouhým dialogem mezi dvěma starými lidmi, tak čeká marně. Ti dva spolu prakticky celou dobu nepromluví. Nechtějí. Zato hodně vzpomínají. Každý sám.

1 20.09.2016

Nevím, kde se mi v hlavě vzala ta představa, že byl Borovský člověkem uzavřeným, smutným a tajemným, že veškerý čas trávil kritizováním a bojováním za člověčí tupost, že byl někým, kdo se stará víc o ostatní než o sebe…tady je jiný. Zamilovaný. A sluší mu to! :-)
Nemluvě o stylu psaní, onkání, větné skladbě a slovosledu, mě též překvapilo, kolika dlouho neslyšených a zajímavých slov jsem se v jeho dopisech dobrala – např.: soucestovníci, předhůzky, francle, visitace, kropenice, lajblíky, parkán, kafírna, aj.

Stojí za přečtení!
-------

K. B.: ,,(...) Buďte jen hodně dobré mysli a vzpomínejte si často na toho, jenž si též často na Vás vzpomíná. Pište mi jen, prosím, hned; třeba s chybami, lepší od Vás psaní s chybami, než sto jiných bez chyb. Přeju Vám všechno dobré, milá Fany.
Bor.
Měla se dobře, hodně dobře a psala mi hned.“ (str. 15)

F.W.: ,,(...) Kdybych napsala sto těch nejlepších hubiček, přece jedna vskutku daná by byla lepší. Však že to předělat nemohu, tedy je trpělivosti zapotřebí. Měl se dobře, byl hezky zdráv, tak jako na něj si často vroucně vzpomínající
Fany Weidenhoffrová.
Psal hezky brzo a mnoho, nebo mne tím obveselí." (str. 17)

5 16.09.2016

,,Mluvit o sobě v této obrovské přelidněné věznici, jejíž každá cela skrývá utrpení, je nevhodné.“

Tak zní první věta této knihy. Knihy, v níž pan Henri Alleg (tehdy šestatřicetiletý) popisuje měsíc trvající mučení elektrickým proudem, vodou, ohněm, pak zase elektrikou, zase ohněm, zase elektrikou a bitím. Výsadkáři na něj mluví v rozkazech nebo mu pokládají otázky. Chvíli vyhrožují, chvíli slibují….

Nevím, k čemu bych tento příběh přirovnala. Nic takového jsem nikdy nečetla, ani neviděla. Bylo mi z toho skoro až fyzicky špatně a jen vědomí, že to pan Alleg přežil (a dožil se požehnaných 91 let) mi dovolilo číst ta slova dál. Přiznám se též, že jsem doteď žila celkem spokojeně bez sebemenších znalostí o alžírské čtvrti El-Biar a 10. výsadkářské divizi. Po tomhle vyprávění jsem fakt ráda. Nespala bych.

A proč to plné hodnocení? - Jsem ohromená! Hrůzou.

3 14.09.2016

Půjčeno včera, čteno dnes. A to zcela symbolicky k již 79. výročí úmrtí T. G. Masaryka. Publikace mě překvapila v mnoha směrech…

Začnu těmi velkoformátovými fotografiemi. Je jich neuvěřitelných 67. Jsou černobílé a unikátní, neboť právě díky nim máte možnost vrátit se v čase a prožít tu atmosféru ticha, zármutku, zoufalství, bolesti a nezvratnosti. Pak jsou tu básně Jaroslava Seiferta a zejména slova Karla Čapka, jež pro mě nebyla jen pouhým popisem průběhu smutečního dne, ale dokladem jeho velkého citu a vynikajícího postřehu mnoha zdánlivých maličkostí. Ano, jeho slova jsou místy možná trochu patetická, ale rozhodně přibližují úctu a obdiv českého lidu.

Dávám plný počet a ze srdce děkuji za dvoustránkové vzpomínání fotografa Ladislava Sitenského na to, jak fotky vznikaly. Najdete ho v samém závěru knihy.

Je to velmi zajímavé čtení!

2 14.09.2016

Další kniha, která svou nenápadností ukazuje, že za snahou archivovat kusy epizod z vězeňského života a své subjektivní dojmy, je něco většího. A sice nutnost varovat! Už proto, že ani dnes si málokterý z nás může činit nárok na naprostou bezúhonnost a jen někomu se povede udělat za svou minulostí tlustou čáru. …To tak pro začátek.

Teď k věci:
- vměstnat 5291 dnů nařízené nesvobody do necelých 80ti stránek byl chytrý tah! Nechtěla jsem knížku pustit z ruky; četla jsem, kde se dalo; a víc se s příběhem sžila.
- děkuji za chvílemi chladný (až cynický) popis režimu: spánek–jídlo–práce–spánek–jídlo–práce… a též za silnou víru při popisu těch pomlček mezi nimi. Pomohlo mi to věřit, že systematické deptání ze strany dozorců překoná, že se uzdraví, že to zvládne.
- ano, mám spoustu otázek, na které bych chtěla odpověď, ale taky mám těch pár zodpovězených.

Vyprávění pana Černého je plné myšlenek, které rozhodně nejsou tak banální, jak se na první pohled zdají. A říkají-li Vám něco jména Karol Bacílek, Rudolf Beran, Prokop Drtina či Gustáv Husák, která se v textu objeví, pochopíte.

Doporučuju!

6 08.09.2016

Od prvních vět čtivé vyprávění přibližující drastické výslechy v Pečkově paláci, temné útroby pankrácké věznice i přežívání v terezínském táboře. Čtivé tak, že musíte pokračovat a pokračovat.

Franta Kubeš, Pepík, Štefan Martyňak, Franta Novák, Bohumil M., Jiřina Ž., Vašek Vacek, Vašek Mach, Karel S., Ferda Holas, Ben, Kučera, Franta T. či Standa - těm všem neváhal věnovat pan Bart prostor, několik vět, a udělal z nich na chvíli hlavní postavy, které vynikly. To se mi líbilo.

Hvězdičku dávám též za občasné německé věty a povely, jež byly uváděny bez překladu do češtiny. Nepopírám, že bych rozuměla všem, ale cítila jsem se jimi zaskočena snad víc než vyslýchaní, a přesně to bylo třeba. Stísněná atmosféra pak na mě (hlavně na začátku) přímo padala!

Zkrátka: smutná (a přece pozitivní) kniha malého formátu, jež si dle mého názoru zaslouží nadprůměrné hodnocení a nekazí ji ani užívání slova „soudruh“.

5 06.09.2016

Byla jsem připravena vcítit se do pisatelky, a možná i být tím, komu těch pár stránek přijde do schránky…ale ne, tohle nejsou dopisy. Jen z obou stran podivně useknuté texty. Nic neříkající, zdlouhavé, neobohacující, zapomenutelné. Škoda na ně papíru!
Tam, kde jsem čekala lítost a touhu změnit minulost, přišla prostá rekapitulace dialogů stylem řekla jsem/řekl jsi. Tam, kde jsem počítala s náznaky a upřímností, byl chlad a povrchnost. Jako by snad ani nebyla schopna milovat.
A chybí mi tam to datum a řádné rozloučení!

4 06.09.2016

Pozapomenutá publikace zachycující dvouměsíční proces s obžalovaným K.H. Frankem + jeho život plný konfliktů, násilí a tragédií, jež způsobil a jež se staly něčím všedním. Jak pro Franka, tak pro společnost. Kniha, která Vám zprostředkuje válečné roky pěkně nevybíravě, v živých barvách a přímých, skoro až detailních záběrech. Vytkla bych jí jen hodně malé písmo a to, že se v líčení událostí několikrát opakuje. V začarovaném kruhu Henlein – Mnichov – Heydrich – Lidice.

Chcete-li však ušetřit čas, přeskočte prvních osmdesát stránek. Dostanete se ke druhé a nejkratší části, která je dle mého názoru tou nejčtivější, a octnete se v soudní síni. Spolu s K. H. Frankem, svědky, znalci, novináři, aj. Je tam také samozřejmě předseda soudu JUDr. Vladimír Kozák a žalobce JUDr. Jaroslav Drábek. Ti ženou věci kupředu. Mají totiž jednu páku – fakta. Nazývají věci pravými jmény a nebojí se slov jako brutální, zvrhlý, zrádný, chladnokrevný, nelidský….Ano, takhle koncentrované záznamy o Frankových chybách a omylech nepůsobí vůbec dobře, ale umožní čtenáři získat přehled o tom, co má Frank všechno na svědomí. Možná vzbudí i odpor a opovržení. A možná přispějí k Vašemu tichému souhlasu s vrcholem závěrečné řeči žalobce:
,,Jménem celého československého národa, jménem všech, kteří jeho vinou trpěli a umírali, jménem lidických vdov a matek, jménem jejich uloupených nešťastných dětí, jménem všech, jichž život i štěstí zničil, navrhuji, aby Karl Hermann Frank byl uznán vinným podle návrhu a žádám pro něj nejvyšší trest, který na tomto světě může býti vyřčen – trest smrti!“

Zmínila bych ještě obhájce - JUDr. Kamilla Reslera a jeho apel: ,,I když se to zdá nemožné, je třeba se pokusit o to, aby Němci pochopili, co to byl nacismus a aby si uvědomili hrůzný dosah jeho zločinů.“

Závěr: Jsem ráda, že jsem jí přečetla a hodnotím plným počtem. Připomněla mi, že jsme nikam nepokročili. Ač jedna stará hierarchie určité ochrany a závislosti přestala existovat (a pomalu ji nahradila jiná), stále může být z dnešního souhlasu a uznání zítra jen odsouzení a posměch.

3 24.08.2016

Fikce, nefikce - tuhle jsem nemohla nechat v knihovně bez povšimnutí. A nezklamala jsem se. Bylo to smutné, drsné, pravdivé, lidské… Petrův příběh je jedním z mnoha, přesto překvapující. Snad těmi několika černobílými kresbami, druhou částí „Tábory“, nebo naléhavými otázkami: ,,Jste tam ještě?“ ,,Posloucháte mě?“

Nemohla jsem se od textu odtrhnout. Vlastně jsem si jistá, že bych se nebránila ani dalším stovkám stran z pohledu moudrého pana Franka, tiché sestry Margot nebo obětavé paní Miep. Vážně! Chtěla bych je poznat, přiblížit se k nim, a poslouchat…

------

,,Odvrátíte se ode mě? Nebo to snesete – jako to musím snášet já?" (str. 147)

3 22.08.2016

Fotografický materiál, který shromáždil pan Jaroslav Čvančara, je opravdu znatelný a vydá na několik hvězdiček. Krátké popisky (pod jednotlivé snímky vepsané) jsou čtivé, zapamatovatelné a tak nějak celkově snesitelnější než ta hromada textu. Některé části jsou totiž napsány stylem: otázka – odpověď, jiné jsou jen dlouhým monologem potácejícím se mezi „Pokud si pamatuji….“ a ,,Nemohu si vzpomenout…“. Za nešťastný považuji právě druhý způsob, protože mi dával snadno zapomenout na to, že K. H. Frank hraje o život. Nedobrovolně.

Kdyby všechna ta slova měl psát on sám, nebyl by tak ukecaný. Každé slovo by si rozmyslel a spoustu myšlenek by vyloučil. A ač by též pravděpodobně raději líčil skutky druhých a své vlastní činy zamlčoval, byl by stručný. Ale takhle? Vypadá to, že mluvil, mluvil a mluvil, jen aby měl generál Bartík co upravovat (a do čeho doplnit přesná data a odkazy na nejrůznější nařízení a vyhlášky.) Domnívám se, že právě jeho zásah do textu přispěl k mému pocitu zklamání. Postrádala jsem slovní přestřelky mezi vyšetřovatelem a vyslýchaným, při nichž bych se ujistila, kdo je hodný a kdo zlý; a alespoň na chvíli si mohla myslet, že vím, kdo blafuje….

Prostě a jednoduše se z toho vytratilo napětí a to očekávané zahnání do kouta. Byla jsem ztracená a nedokázala jsem muže na obálce vnímat jako ztělesnění zla a nenávisti. Proto jen 3 hvězdy.

5 04.08.2016

Těm, kteří četli skutečný deník Anny Frankové nebo viděli nějaký dokument, netřeba její život dlouho představovat. Těm, kteří A. F. ještě neznají, snad můžu prásknout, že to bylo mimořádné děvče, jež usilovalo o potlačení všednosti, prosvětlilo nejeden den a koneckonců dokonale zvětšilo význam lidské vzpoury proti chmurným okamžikům a tragickým obdobím.

Dále bych ráda řekla, že i když má tato publikace v názvu slovo deník, nejedná se o klasické deníkové záznamy, ale o divadelní hru, jež se odehrává v horním patře jednoho amsterdamského domu a vystupuje v ní Anna, Anniny rodiče, její sestra Margot, rodina Van Daanová, pan Dussel a okrajově též ti, kteří se podíleli na jejich ukrytí - paní Miep Giesová a pan Kraler.

Nicméně: Anniny monology/zápisky jsou pevnou součástí textu (jsou umístěné na konci některých obrazů) a snad právě díky nim jsem měla naději v dobrý konec. Velikou naději! Anna se v nich snaží zachytit své pocity, ventilovat to, co jí trápí, co jí dělá radost. Vzpomíná na minulost a přemýšlí nad budoucností. Snaží se být upřímná a co nejvíc si všímat okolí. To vše za polních podmínek v uzavřeném prostoru, který nemůže opustit, pokud chce přežít.
--------------
Pozn.: ukořistila jsem exemplář z roku 1958. Křehké, zažloutlé a poškozené stránky s dialogy psanými na stroji; (psanými vždy jen na jedné straně listu, abych byla přesná). Exemplář, který jakoby do útrob knihovny schovala sama Anna. To můj zážitek z textu jen podtrhlo. Díky za něj!

13 30.06.2016

Ještě teď jsem u vytržení z té vyváženosti smutku, bolesti a lásky; z těch okamžiků vzájemného porozumění a touhy, kterou jsem panu Poeovi a paní Osgoodové až záviděla…pravidelně se vídají, mluví spolu, dotýkají se, nechtějí se vzájemně kompromitovat, a přesto se každou další stránkou chtějí víc. Ona to vypráví, on okořeňuje tajemnem. A paní Poeová? Ta si pro sebe neurvala jen název knihy, ale v podstatě celý konec, ze kterého mi spadla brada.

Takže: Paní Cullenová, děkuji Vám za tento příběh. Dokážete krátké chvilky mileneckého vztahu popsat v několika odstavcích skutečně brilantně. Cením si též dialogů a příznačného vykání, ze kterého čiší rezervovanost, důvěra a (v případě některých vedlejších postav) i snaha ublížit. Nechala jsem se strhnout…

Výjimečná kniha a neobyčejných lidech, která neskutečně ubíhala.
Doporučuji!! :-)

8 24.06.2016

Souhlas s předchozím komentářem. Překračuje. A pět hvězd je pro ní sakra málo!

1 08.05.2016

Jako milovnice českých filmů se musím dodatečně pokárat za totální ignoraci stejnojmenného televizního pořadu. Tady mě ale hvězdy, které je dělají nesmrtelnými, neunikly. A jsem moc ráda, že mi na tuto publikaci padly v knihovně oči. :-) Hodnotím ji téměř plným počtem. “Téměř“ kvůli totální absenci zdrojů, ze kterých autoři čerpali.

Nejsem expert, ale je v ní koneckonců zaznamenán život osmi lidí; jejich začátky i konce, a jak název napovídá, především jejich herecká práce, za kterou jsou všichni hodnoceni kladně - nejvyšší možnou známkou. Takže se ptám: odkud máte všechny ty výroky a vzpomínky kolegů, fotografický materiál a přehledy rolí. Ze vzduchu, pane Taussigu?!
(U kapitoly věnující se panu Libíčkovi mě to mrzelo nejvíc. Ač na plátně nepřehlédnutelný, je pro mě velikou neznámou. Uvítala bych proto typy na knihy věnující se jenom jemu.)

I přesto je to moc milá knížka, která stojí za chvíli vašeho času. Doporučuji!

3 29.04.2016

Hned na začátku pan Junek píše, že má k memoárovému žánru blízko, ale už ten počáteční rozbor příjmení Novotný mi přijde nadbytečný. Ano, ne všichni Novotní se zapsali do historie pozitivně, ale proč to rozebírat? Vím přece o kom čtu, (vidím ho se Zitou Kabátovou na titulní straně!) To zaprvé.
Zadruhé: Psát o tom, jak jsem se k tématu dostal, snažit se to obhájit a vzpomínat, beru. Je to logické. Ale zakrývat všemi těmi poznámkami pod čarou, informacemi o historii Tábora a české společnosti prostou skutečnost, že nemám k samotnému A.N. vlastně co říct, je špatná kamuflace. A nudná.
Zatřetí : Ano, pan Junek toho musel hodně nastudovat (a já mu za uvedené zdroje děkuji. Jsou pro mě inspirací na příští dny), ale nebyl si ochoten přiznat, že psát o někom, kdo si střeží soukromí a nepotrpí si na líčení důvěrných maličkostí mající bulvární nádech, bude vaření z vody.

(A ještě tohle: Jméno Karla Högera není v textu ani jednou zmíněno, přesto má veliké foto na straně 88. Proč?)

2 12.04.2016

Ta poslední kapitola přebyla všechny ty, které byly plné odborných slov. A snad proto, že pana Hawkinga vnímám víc jako pacienta než vědce, mě dokázala nakopnout. Pozitivně.

2 10.04.2016

Nezbytné, konkrétní, dojemné, pronásledující… a myslím, že stojí za přečtení nejen těm, kteří zrovna sedí ve školních lavicích.

,,Jdu do věčného klidu a Vás prosím, abyste za mne žili a radovali se, neboť svět má velké bolesti, ale je také krásný….“ (JUC. Rudolf Mareš, který byl popraven v pankrácké sekyrárně dne 20.10.1944 v 16:00 hodin)

4 04.04.2016