milamarus komentáře u knih

Biografická kniha říznutá cestopisem. Ale jaká! I když má prťavé písmo, je v ní mnoho postav, událostí a souvislostí, je čtivá, zábavná a neztratíte se v ní. Tím bych začala. Nedozvíte se informace jen o muži, kterého vidíte na obálce, ale také o jeho starším bratru Hermannovi. Právě srovnávání a paralelní sledování jeho života s tím Albertovým dává knize něco víc. Nedokážu to popsat…

Pan Burke má vskutku dobrý postřeh, cit a skvělou schopnost maskovat únavu z náročného studia všech těch pramenů a z cestování. To jeho počáteční proložení textu vlastními zážitky pro mě bylo osvěžující. Stejně tak krátké věty, minimum poznámek pod čarou a chytře poskládaná fakta. Má to spád! Některá slova tam sedla jako prdel na hrnec a upřímně mě rozesmála. Díky tomu mu odpouštím jedenáctou kapitolu - (je skutečně nadbytečná a přeruší vyprávění v nejméně vhodnou dobu.)

Děkuji též za krátkou zmínku o hrdinském činu hraběte von Stauffenberg, kterou najdete na straně 160. Spolu s Albertem tvoří protiváhu všem těm Heydrichům, Himmlerům, Goebbelsům a Bormannům, a je potřeba si ho připomínat. A než se půjdu pídit na goooogle po nějakých fotkách, musím vám říct jedno:

Tahle kniha by neměla zůstat bez Vašeho povšimnutí!

2 12.12.2016

Kdyby byla tahle kniha stejně úderná a přímá, jak naznačuje fotografie z hradního nádvoří na obálce, bylo by to dobré. Bohužel ale není. Jsem hodně zklamaná. Prvních dvacet stránek je zcela zbytečných a ty další jsou moc obšírné, odbíhající, nezajímavé. Vyprávění je formulováno opatrně, vyhýbá se akci a obsahuje mnoho vedlejších vět. Je to samé: ačkoliv, protože, především, přesto, totiž, navíc, ale, ovšem, nejenže... To mi vadilo.

Nemohla jsem si také nevšimnout výsměšného až dehonestujícího tónu textu, který nepřestal znít ani u popisků pod fotografiemi. Chtěl-li autor na čtenáře působit jako nejzavilejší odpůrce nacismu, měl se vyvarovat tučně, puntičkářky zvýrazněných jmen jeho představitelů (á la Hitler, Hitlerova, Hitlerovým, Hitlerovi… - ve všech tvarech a pádech.) Bylo to jak pěst na oko. To zaprvé. A pak text neprokládat kurzivou psanými citacemi z Goebbelsových deníků nebo odkud je vlastně bral.

Výše uvedené a též na odiv vystavená snaha vidět jim do hlavy, přenést na ně část toho, co víme teď, zazdilo možnost udělat z této publikace publikaci nadčasovou. Měla jsem pocit, že stojím na místě a nikam se neposouvám. Čas se zastavil, ač každou otočenou stránkou šel dopředu…

Dávám jednu hvězdičku, a to za obrazový materiál. Mnoho z těch snímků jsem viděla prvně a nutí mě vyhledat si publikace Heinricha Hoffmanna. Má jich dost, jak koukám.

4 12.12.2016

O půjčení této publikace rozhodly krásné první věty: ,,Zapadající slunce vykukuje nad domy na protější straně náměstí Lisplein. Rudý žár se vlévá do pokoje. Zády ke mně stojí před nízkým oknem suterénu tatínek a hraje na flétnu. Ještě teď slyším ty krásné vysoké tóny...“ a název knihy, tj. zdrobnělina jména Olga. Naznačuje křehkost, starost, lásku a mimořádné vzájemné pouto, které jí spolu s autorem (a zejména s jeho otcem) váže. Tedy alespoň já to tak vnímám.

Kdybych měla vybrat nejlepší kapitolu, byla by to ta předposlední - Tábor Falkenberg. Má pouhých osmnáct stránek, ale přinesla mi to, na co jsem čekala. Navíc, ač se ve vyprávění vrací do válečného roku 1944, je psána v přítomném čase, takže jsem měla pocit, jako by oba znovu ožili. Dojemné, napínavé, nezapomenutelné...

A jinak ano, souhlasím s předchozím komentářem stran poctivosti a upřímnosti autora. Nejlépe se odráží v těch kapitolách, kde popisuje cestování za informacemi; bádání po tom, co se vlastně stalo, a také ve shromážděných černobílých fotografiích. Některé z nich zachycují usměvavé tváře, některé kus přírody nebo část domu uprostřed rušného města, a jiné zase darované předměty. Tak malé, a přesto tak dlouho opatrované....Díky!

Doporučuji!

---------------

„Entschuldigung. Sprechen Sie Deutsch?"

3 08.12.2016

Naléhavé, hodně naléhavé vyprávění, u kterého jsem seděla na židli jak přikovaná. Hltala jsem každé slovo, které Marceline řekla, každou otázku, kterou položila, každou vzpomínku, kterou se rozhodla na ty stránky zaznamenat. Víc nemá smysl psát...

5 01.12.2016

Být svědkem života těchto dvou mužů bylo obohacující a podnětné. Jednu výtku bych však měla, a sice k rozložení poměru stránek mezi nimi. Zatímco o Maxmiliánovi Kolbem máte možnost číst několik desítek stran, Rudolf Höss je po celou dobu ve značném oslabení. Odbytý v každém úseku čtyřmi, pěti stranami. A vždy jako druhý. Snad proto se ve mě kolem šedesáté strany vzbudila hloupá potřeba stranit a favorizovat. Ale kterého z nich?

Každý si svou roli zvolil sám. Tu se naučil a hrál zatímco dějiny nepřetržitě plynuly kolem. Ze začátku jim byla radostí, pak jen hrozbou. A kdo-ví-proč se od ní nemohli, ani nesměli odvrátit. Byla jim souzena a visela jim nad hlavou jako Damoklův meč. Riziko jeho utrhnutí si uvědomoval jen jeden z nich, a to R. H. Začal mít strach. Ač se zdálo, že si svou roli podmanil a těší ho, přišly momenty, kdy myslel, že už dál hrát nedokáže. Takových bylo však málo. I kdyby nedělal nic, i tehdy by ho ta role vždy o trochu více zotročila.

Naopak u M. K. jsem měla od určitého okamžiku pocit, že svou roli nehraje, ale žije. Že je výjimečným mužem, natolik silným, aby mohl ovládat on jí, nikoli ona jeho. Ano, byl hodný, nezištně pracující, umanutě věrný Neposkvrněné, a to všechno až moc, což je pro mě jako nevěřící, tak nějak těžko pochopitelné, krásně ale „osvítil“ svůj temný protipól a ukázal, že to jde i jinak. S dobrem po boku.

Už jsem byla skoro rozhodnutá a chtěla to ukončit citátem slavného římského básníka Ovidiuse: „K odvaze nutí mne strach.“, protože jsem si říkala, že právě ten, se ke knize hodí. Jenže pak přišly věty R. H. : ,,Ale prosím, aby se při použití těchto poznámek nevynášelo na veřejnost to, co souvisí s mou manželkou a s mou rodinou, žádná hnutí mírnosti a mé nejtajnější pochybnosti. Ať ve mně veřejné mínění nadále vidí krvelačnou bestii, krutého sadistu, vraha milionů. Jinak si totiž široké masy nemohou velitele Osvětimi ani představit. Nikdy nepochopí, že on také měl srdce, že nebyl zlý.“

Chce se mi věřit, že to bylo chvilkové sundání masky, nikoli nandání jiné; jeho opravdová tvář a vymanění se z role těsně před nevyhnutelným spadnutím meče. Odvážné vymanění. A proto první místo dávám oběma. R. H. za ty věty a M. K. za to, že byl věrný své myšlence: Každou chvíli buď lepším.

Zvláštní kniha!

3 28.11.2016

Čekala jsem tiché, komorní vyprávění, ale to jsou ta poslední přídavná jména, která bych teď při hodnocení hry použila. Je v ní příliš mnoho postav, které chtějí být slyšet. Překřikují se, avšak navzájem jsou k sobě hluší. Jsou sobečtí, povrchní, nepřející. A nešťastní (i když to nepřiznají.) Pravda, Rottová je chvílemi i vtipná, ale ta to nezachrání. Nakladatel, profesor, doktor, Němec i dvě služebné - každý jako by mluvil ne kvůli druhým, ale pro sebe a tím se udržoval v tempu....
...Němcová se k nim vůbec nehodí. Se svou povahou je v ději na druhé koleji, ale připadá mi, že od ní jediné si čtenář (divák) může slibovat změnu v postoji. Je jiná než oni. Víc pravdivá. A její touha je patrná třeba jen v jediném slově. Jako tady:

- Bára: Chcete psát?
- Božena: Ano.
- Bára: Radím Vám zastavit se, kdykoliv ucítíte křídla, a čekat, než se Vám do ruky zatnou. Jenom nesmíte křičet. Nikdy. A bude se vám chtít křičet. Moc se vám bude chtít křičet. Kdykoliv budou odlétat. Nepoletí jen tak. Kus ruky si vždycky na cestu utrhnou. Tohle vám nevydrží ani Doktor, ani Profesor. Krve bude moc. (str. 166)

Dávám tři hvězdičky. První za kusé deníkové záznamy samotné autorky, jež v knize najdete ještě před textem hry. Druhou za setkání Johany s panem básníkem; a navazující třetí za opakovanou zmínku o knize Bouřky: příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy. Ta mi udělala obzvlášť radost. Musím si jí znovu vyhledat.

1 22.11.2016

Zapudím-li myšlenku, že by se to mohlo jmenovat: Chlapík na svém místě, musím uznat, že slovní spojení “válečné vůdcovství“ je nanejvýš vhodné, neboť přednáška pana Gilberta je zasazená do konkrétní doby, tj. do zejména pětiletého období, kdy Winston Churchill, jakožto ministerský předseda, vedl britskou monarchii. Proti Hitlerovi. K vítězství.

Fotku uvnitř nenajdete jedinou, zato je vyprávění okořeněno velkým množstvím jeho zapamatování-hodných výroků a reakcí na různé situace. Pak jsou tam ukázky z projevů, rozhlasových prohlášení a dopisů. (Ty mě zaujaly po slohové stránce.) Ano, některé z nich jsou již profláknuté, ale není na škodu přečíst si je znovu, že?! Krom toho, je na nich znát, že Churchill opravdu přemýšlel, když je diktoval, a že nepoužíval slova, jen aby nebylo ticho nebo zaměstnal adresátovy oči.

A víte vy třeba, kterou píseň si prozpěvoval, když mu přišly špatné zprávy? Kolik telegramů poslal americkému prezidentu Rooseveltovi? Nebo jak se na dálku vysmál německému ministru zahraničí Joachimu von Ribbentropovi? Ne? Tak čtěte, protože je to bezesporu zajímavá publikace.

6 09.11.2016

Přišla jsem si jak cestovatelka v čase! Wow! Tolik nových informací, tolik fotek a přitom je tak tenká... Líbily se mi životopisné rámečky s malými portrétními fotografiemi, které mě přímo provokovaly k tomu dozvědět se víc. Líbily se mi na stroji psané záznamy, dopisy, rozkazy a vyhlášky. Co na tom, že valná většina z nich je psaná v německém jazyce, a že má znalost němčiny je dosti chabá?! Zapomněla jsem na to! A přečetla je od prvního do posledního slova. Líbilo se mi to zkrátka celé...

Děkuji autorům za seznam doporučené literatury. Většinu z těch titulů jsem obratem vložila vpravo do podobných knih, a budu po nich pátrat.

Stojí za prohlédnutí! :-)

7 07.11.2016

Bála jsem se velikého množství jmen, ale bylo to zbytečné. Síla příběhu je v něčem jiném. I bez jmen se totiž žádný z těch 33 mužů neztratí. Jsou jeden tým - jak je řečeno v jedné z kapitol - a já byla pohlcena tím, co říkají a dělají, že dokáží táhnout za jeden provaz, sjednotit se. A ti 700 metrů kamení nad nimi? Ti jakbysmet.

Pan Jonathan Franklin sám do děje nevstupuje, nezviditelňuje se, není necitlivý, přesto je jeho stopa patrná na každé stránce. Neúnavně totiž objevuje, zkoumá a zaznamenává vše, co se děje. Ze dvou stran. Den po dni. A konfrontuje čtenáře s mnoha pocity. Kromě izolovanosti, strachu, bezmoci a nedůvěry, na něj dokáže přenést též velikou odvahu a sílu bojovat. O život, o lepší vyhlídky, o naději.

Proto dávám bez rozmyšlení maximální počet hvězd a myslím, že ojedinělou možnost “být při tom“ využil né na sto, ale 200 %!

4 07.11.2016

Snadno přehlédnutelná publikace, ale nesmírně povzbudivá. Jak pro paní Ledererovou, tehdy v tom chmurném předválečném roce 1938, tak i pro mě v tom dnešním kdo-vlastně-ví-co-bude-zítra. Už proto jsem ráda, že mi na ní padly oči.

Je to kniha nabitá optimismem. Paradoxně. I když to tak ze začátku vůbec nevypadá. Některé Ježkovy obraty na mě totiž působily trochu cize a odměřeně (skoro jak opsané z nějakého novinového sloupku, jež mohl mít na stole). Ale čím jsem se dostávala dál, tím pro mě byl patrnější on sám, on a jeho veliká zamilovanost a oddanost té, které píše (viz snad všechny závěrečné věty).

Musím dát plný počet a taky si jít pustit některou z jeho skladeb. Svítá...Ta se hodí!!!

4 05.11.2016

Když jsem tuhle knihu viděla na jedné z polic uprostřed regálu s dnes vrácenými, neváhala jsem. Přímo jsem po ní skočila, a pak prchala k registraci. A ano, myslela jsem, že mě nezasáhne tolik jako první díl, že už budu otrlá a imunní...A nejsem. Stačilo se začíst do Toufarových dopisů, kázání či řádků, kde o něm mluví druzí. Ty krátké zážitky a vzpomínky na jeho dobrotu, smích, gesta a obrovskou vnitřní sílu...

Když jsem měla přečteno a prohlédnuto přes půl knihy, bylo jasné, že její hodnocení bude hodně vysoké. Vzalo mě to. Opět. Jednak díky odlišné koncepci díla, rozdělení příběhu do menších bloků, jejich pomalému rozvětvování a překvapivým časovým skokům; a jednak díky novým kapitolám týkajících se pátrání na půdě číhošťské fary, návštěvy Kartouz valdických či setkání s Jaroslavem Konopkou. Právě ty dokazují osobní nadšení a účast autorovu...

Teď mám přečtenou i přílohovou část – archeologickou zprávu – kterou nedovedu jako laik ocenit, ale čtenářský zážitek a možnost být nezúčastněnou pozorovatelkou toho všeho, to nenarušilo. Naopak. Vracím se o pár stránek zpět - na fotografii zachycující vstupní dveře jednoho pražského bytu - a přemýšlím...

Takže: vážený pane Doležale, děkuji Vám za čas, jež jste strávil studiem archivních dokumentů, zaznamenáváním svědeckých výpovědí a shromaždováním bohatého fotografického materiálu. Za cit při výběru a řazení informací. Za zachycení Vašich dojmů a poznatků. Za trpělivost, která se vyplatila.

Jsem fascinována!

16 24.10.2016

Jak popsat ten pocit, když čtete přes sto let starý dopis, který není určen Vám? Jak se cítit, když víte, že pisatelem je samotný císař? Je to výjimečné... A co teprve, když máte před sebou takových dopisů desítky? Hotový základ pro závislost! A pěkně silnou, to Vám povím. :-D

František Josef I. je muž, který chce být šťastný a touží sdílet své obavy, starosti a strachy. Obyčejný člověk, který dokáže projevit lásku, uznání, pokoru a (i tak často opakovanou) oddanost.... Přirostl mi k srdci a přiznávám, že můj pohled na něj - jestli jsem dřív vůbec nějaký měla - se změnil. Už to není jen ta příliš vzdálená postava (a ten, na koho kálej mouchy). Je to někdo mnohem bližší, takže souhlas s předchozím komentářem.

A nedá mi, abych necitovala zvlášť roztomilou poznámku ze strany 124, jež je součástí dopisu pro paní Schrattovou datovaného dnem 11. března 1893:
,,(...) Kefír Vám jistě udělá dobře, protože si myslím, že posiluje a také je to moderní prostředek. Jednou ve Vídni jsem u císařovny ochutnal a nezdržel jsem se výkřiku Brrr!, ale jsem přesvědčený, že si na to člověk, jako na mnoho věcí, zvykne, a pak mu to dokonce chutná! (...)“

10 24.10.2016

,,Dneska je tomu dvacet let!“ - ,,Já vím. Myslím na to od rána… V noci jsem ani nemohl spát.“ - ,,Dneska je zrovna taková mlha…“ - ,,Ano, tenkrát byla zrovna taková mlha.“ (str. 67)

Veliké očekávání a ještě větší zklamání. Kdo čeká, že kniha bude jedním dlouhým dialogem mezi dvěma starými lidmi, tak čeká marně. Ti dva spolu prakticky celou dobu nepromluví. Nechtějí. Zato hodně vzpomínají. Každý sám.

1 20.09.2016

Nevím, kde se mi v hlavě vzala ta představa, že byl Borovský člověkem uzavřeným, smutným a tajemným, že veškerý čas trávil kritizováním a bojováním za člověčí tupost, že byl někým, kdo se stará víc o ostatní než o sebe…tady je jiný. Zamilovaný. A sluší mu to! :-)
Nemluvě o stylu psaní, onkání, větné skladbě a slovosledu, mě též překvapilo, kolika dlouho neslyšených a zajímavých slov jsem se v jeho dopisech dobrala – např.: soucestovníci, předhůzky, francle, visitace, kropenice, lajblíky, parkán, kafírna, aj.

Stojí za přečtení!
-------

K. B.: ,,(...) Buďte jen hodně dobré mysli a vzpomínejte si často na toho, jenž si též často na Vás vzpomíná. Pište mi jen, prosím, hned; třeba s chybami, lepší od Vás psaní s chybami, než sto jiných bez chyb. Přeju Vám všechno dobré, milá Fany.
Bor.
Měla se dobře, hodně dobře a psala mi hned.“ (str. 15)

F.W.: ,,(...) Kdybych napsala sto těch nejlepších hubiček, přece jedna vskutku daná by byla lepší. Však že to předělat nemohu, tedy je trpělivosti zapotřebí. Měl se dobře, byl hezky zdráv, tak jako na něj si často vroucně vzpomínající
Fany Weidenhoffrová.
Psal hezky brzo a mnoho, nebo mne tím obveselí." (str. 17)

5 16.09.2016

,,Mluvit o sobě v této obrovské přelidněné věznici, jejíž každá cela skrývá utrpení, je nevhodné.“

Tak zní první věta této knihy. Knihy, v níž pan Henri Alleg (tehdy šestatřicetiletý) popisuje měsíc trvající mučení elektrickým proudem, vodou, ohněm, pak zase elektrikou, zase ohněm, zase elektrikou a bitím. Výsadkáři na něj mluví v rozkazech nebo mu pokládají otázky. Chvíli vyhrožují, chvíli slibují….

Nevím, k čemu bych tento příběh přirovnala. Nic takového jsem nikdy nečetla, ani neviděla. Bylo mi z toho skoro až fyzicky špatně a jen vědomí, že to pan Alleg přežil (a dožil se požehnaných 91 let) mi dovolilo číst ta slova dál. Přiznám se též, že jsem doteď žila celkem spokojeně bez sebemenších znalostí o alžírské čtvrti El-Biar a 10. výsadkářské divizi. Po tomhle vyprávění jsem fakt ráda. Nespala bych.

A proč to plné hodnocení? - Jsem ohromená! Hrůzou.

3 14.09.2016

Půjčeno včera, čteno dnes. A to zcela symbolicky k již 79. výročí úmrtí T. G. Masaryka. Publikace mě překvapila v mnoha směrech…

Začnu těmi velkoformátovými fotografiemi. Je jich neuvěřitelných 67. Jsou černobílé a unikátní, neboť právě díky nim máte možnost vrátit se v čase a prožít tu atmosféru ticha, zármutku, zoufalství, bolesti a nezvratnosti. Pak jsou tu básně Jaroslava Seiferta a zejména slova Karla Čapka, jež pro mě nebyla jen pouhým popisem průběhu smutečního dne, ale dokladem jeho velkého citu a vynikajícího postřehu mnoha zdánlivých maličkostí. Ano, jeho slova jsou místy možná trochu patetická, ale rozhodně přibližují úctu a obdiv českého lidu.

Dávám plný počet a ze srdce děkuji za dvoustránkové vzpomínání fotografa Ladislava Sitenského na to, jak fotky vznikaly. Najdete ho v samém závěru knihy.

Je to velmi zajímavé čtení!

2 14.09.2016

Další kniha, která svou nenápadností ukazuje, že za snahou archivovat kusy epizod z vězeňského života a své subjektivní dojmy, je něco většího. A sice nutnost varovat! Už proto, že ani dnes si málokterý z nás může činit nárok na naprostou bezúhonnost a jen někomu se povede udělat za svou minulostí tlustou čáru. …To tak pro začátek.

Teď k věci:
- vměstnat 5291 dnů nařízené nesvobody do necelých 80ti stránek byl chytrý tah! Nechtěla jsem knížku pustit z ruky; četla jsem, kde se dalo; a víc se s příběhem sžila.
- děkuji za chvílemi chladný (až cynický) popis režimu: spánek–jídlo–práce–spánek–jídlo–práce… a též za silnou víru při popisu těch pomlček mezi nimi. Pomohlo mi to věřit, že systematické deptání ze strany dozorců překoná, že se uzdraví, že to zvládne.
- ano, mám spoustu otázek, na které bych chtěla odpověď, ale taky mám těch pár zodpovězených.

Vyprávění pana Černého je plné myšlenek, které rozhodně nejsou tak banální, jak se na první pohled zdají. A říkají-li Vám něco jména Karol Bacílek, Rudolf Beran, Prokop Drtina či Gustáv Husák, která se v textu objeví, pochopíte.

Doporučuju!

6 08.09.2016

Od prvních vět čtivé vyprávění přibližující drastické výslechy v Pečkově paláci, temné útroby pankrácké věznice i přežívání v terezínském táboře. Čtivé tak, že musíte pokračovat a pokračovat.

Franta Kubeš, Pepík, Štefan Martyňak, Franta Novák, Bohumil M., Jiřina Ž., Vašek Vacek, Vašek Mach, Karel S., Ferda Holas, Ben, Kučera, Franta T. či Standa - těm všem neváhal věnovat pan Bart prostor, několik vět, a udělal z nich na chvíli hlavní postavy, které vynikly. To se mi líbilo.

Hvězdičku dávám též za občasné německé věty a povely, jež byly uváděny bez překladu do češtiny. Nepopírám, že bych rozuměla všem, ale cítila jsem se jimi zaskočena snad víc než vyslýchaní, a přesně to bylo třeba. Stísněná atmosféra pak na mě (hlavně na začátku) přímo padala!

Zkrátka: smutná (a přece pozitivní) kniha malého formátu, jež si dle mého názoru zaslouží nadprůměrné hodnocení a nekazí ji ani užívání slova „soudruh“.

6 06.09.2016

Byla jsem připravena vcítit se do pisatelky, a možná i být tím, komu těch pár stránek přijde do schránky…ale ne, tohle nejsou dopisy. Jen z obou stran podivně useknuté texty. Nic neříkající, zdlouhavé, neobohacující, zapomenutelné. Škoda na ně papíru!
Tam, kde jsem čekala lítost a touhu změnit minulost, přišla prostá rekapitulace dialogů stylem řekla jsem/řekl jsi. Tam, kde jsem počítala s náznaky a upřímností, byl chlad a povrchnost. Jako by snad ani nebyla schopna milovat.
A chybí mi tam to datum a řádné rozloučení!

4 06.09.2016

Pozapomenutá publikace zachycující dvouměsíční proces s obžalovaným K.H. Frankem + jeho život plný konfliktů, násilí a tragédií, jež způsobil a jež se staly něčím všedním. Jak pro Franka, tak pro společnost. Kniha, která Vám zprostředkuje válečné roky pěkně nevybíravě, v živých barvách a přímých, skoro až detailních záběrech. Vytkla bych jí jen hodně malé písmo a to, že se v líčení událostí několikrát opakuje. V začarovaném kruhu Henlein – Mnichov – Heydrich – Lidice.

Chcete-li však ušetřit čas, přeskočte prvních osmdesát stránek. Dostanete se ke druhé a nejkratší části, která je dle mého názoru tou nejčtivější, a octnete se v soudní síni. Spolu s K. H. Frankem, svědky, znalci, novináři, aj. Je tam také samozřejmě předseda soudu JUDr. Vladimír Kozák a žalobce JUDr. Jaroslav Drábek. Ti ženou věci kupředu. Mají totiž jednu páku – fakta. Nazývají věci pravými jmény a nebojí se slov jako brutální, zvrhlý, zrádný, chladnokrevný, nelidský….Ano, takhle koncentrované záznamy o Frankových chybách a omylech nepůsobí vůbec dobře, ale umožní čtenáři získat přehled o tom, co má Frank všechno na svědomí. Možná vzbudí i odpor a opovržení. A možná přispějí k Vašemu tichému souhlasu s vrcholem závěrečné řeči žalobce:
,,Jménem celého československého národa, jménem všech, kteří jeho vinou trpěli a umírali, jménem lidických vdov a matek, jménem jejich uloupených nešťastných dětí, jménem všech, jichž život i štěstí zničil, navrhuji, aby Karl Hermann Frank byl uznán vinným podle návrhu a žádám pro něj nejvyšší trest, který na tomto světě může býti vyřčen – trest smrti!“

Zmínila bych ještě obhájce - JUDr. Kamilla Reslera a jeho apel: ,,I když se to zdá nemožné, je třeba se pokusit o to, aby Němci pochopili, co to byl nacismus a aby si uvědomili hrůzný dosah jeho zločinů.“

Závěr: Jsem ráda, že jsem jí přečetla a hodnotím plným počtem. Připomněla mi, že jsme nikam nepokročili. Ač jedna stará hierarchie určité ochrany a závislosti přestala existovat (a pomalu ji nahradila jiná), stále může být z dnešního souhlasu a uznání zítra jen odsouzení a posměch.

3 24.08.2016