milamarus komentáře u knih

Publikaci jsem si vyhledala a půjčila hlavně kvůli CD, které k ní mělo být přiloženo. A jaké překvapení! Kromě výše uvedených pánů je na něm slyšet hlas generála Syrového z klíčového dne 30.09.1938, a o kousek dál pak slova Jana Masaryka, tehdejšího ministra zahraničních věcí. Dle v knize uvedených informací byla pronesena v Brně a jsou datována dnem 12.02.1948, tedy pouhý měsíc před jeho smrtí. Hrůza pomyslet…
Poslechla jsem si ta slova opakovaně, a pokaždé mi ten začátek vykouzlil úsměv na tváři. Ostatně, usmíval se i on. To je slyšet.

,,No a teď slovo o Spojených národech. Já (kašle) v celé formaci a s celou formací Spojených národů jsem vlastně měl dost co dělat. (kašle) Já jsem měl to velké… (kašle) - Hrozný kašel. To je od cigaret. - ... a nezapomenutelné štěstí od prozřetelnosti, že jsem dlouhá, dlouhá léta znal velmi intimně prezidenta Roosevelta. Jsme byli kamarádi no víc jak třicet let. Jsme ještě byli oba velký fešáci…“

Dále stojí za zmínku autentický, okolnostmi zaskočený a upřímný rozhovor s řidičem sanitárního vozu ze srpna 1968. Doporučuji poslechnout!

4 16.01.2017

Když pominu ty vykousané odstavce a nepraktické zalomení textu, třeba i uprostřed věty, musím říct jedno: V případě, že si dáte tu práci a všechny fotky, které v knize chcete, očíslujete a popíšete několika větami, musíte přece zcela přesně vědět, kolik jich je. A když i přesto čtenáře nalákáte na to, že je jich zhruba 250, nemůžete jich mít jen 222. To si pamatujte, Mr. Baxter.

4 12.01.2017

Ten text na obálce knihy je trochu podvod na čtenáře... o zpovědi (a navíc strhující) nemůže být řeči. Na to je uvnitř moc málo “já“, “můj“, “mě“ nebo prachobyčejného “jsem“. Ale! Nedá se tomu upřít čtivost a fakt, že oči pana Freytaga, bývalého důstojníka wehrmachtu, toho viděly dost. Bleskové obsazení Polska, Stalingrad a jen o pár let později okupovaný Berlín….

O trochu vyšší hodnocení dávám hlavně proto, že kromě Hitlera dostal v knize hodně prostoru generál Heinz Guderian. Právě jeho prostřednictvím poznáte ostatní nacistické špičky, konkurenci, která mezi nimi panovala, a též emoce jako radost, strach a naději v dobrý konec. Emoce, jež možná v té době pociťoval i autor sám.

2 12.01.2017

Vskutku nespravedlivá kniha, která vám letmo připomene některé - zde abecedně seřazené - postavy 2. světové války. Z českých řad tam jsou tři zástupci. Prvním je Emil Hácha, jehož profil nastínil na 4,5 stránkách Jan Jandourek. Druhé místo patří Františku Moravcovi (potažmo zpravodajské službě) z pera Karla Pacnera. No a posledním je „navždy obklíčený“ Ludvík Svoboda. Medailon o něm napsal Vladimír Kučera.

Dávám tři hvězdičky, neboť jsem stále trochu rozčilená z výběru osob, a mám velikou chuť napsat, která jiná jména mě teď napadají. Nechám si ji však zajít… Kdybych psala referát nebo seminárku, byla by tahle publikace dobrou inspirací. A pevně věřím, že stránky patřící hraběti Clausi von Stauffenberg by mě jistě doslova uhranuly. :-) Nejvyšší čas vrátit se k obsáhlejší knize J. Hernándeze….

2 09.01.2017

Pan Jackson tedy vyprávět umí! To se musí nechat. Problém mám jen s rozsahem, který čítá něco málo přes 90 stran (snesla bych jich víc) a slovem “záhady“ v názvu knihy. Pro mě to totiž byly spíše objevy. Mám-li se úplně přiznat, nebýt deváté kapitoly věnující se Martinu Bormannovi, bylo by mi jako bych – ehm, jak to říct? – s válečnou literaturou teprve začínala, nebo spadla z pěkné výšky. Vyberte si. Zkrátka byla úplně mimo mísu….

O to rychleji jsem však těch 14 kapitol zhltla a dozvěděla se mnoho nových jmen, osudů a informací. Hvězdičku navíc dávám za obrazový materiál (fotky, mapy, články a plakáty) + barevné rámečky se svědeckými výpověďmi. Bylo to obohacující, pestré čtení.

Doporučuji!

5 08.01.2017

Připadala jsem si jako bych seděla u někoho, kdo poprvé skládá puzzle, a měla při tom šátkem převázané oči. Nemohla jsem mu pomoct, nevěděla kolik má složit kousků a vlastně ani jaký má být výsledný obraz. Jen jsem seděla a doufala, že se mu to složit podaří…Někdy věděl přesně, které dílky patří k sobě, a chlubil se mi, jak pokročil. Někdy naopak dlouho hledal a rozmýšlel než dal dva kousky dohromady, a pak se omlouval za to, že je tak pomalý.

Líbilo se mi, když mluvil v dlouhých souvětích, a ještě víc, když je prokládal přídavnými jmény a příslovci. Těch jsem si všimla, soustředila se na ně a kochala se jimi! Právě ony dva slovní druhy totiž pro něj byly jaksi typické, originální a podporovaly onu zvláštní atmosféru, kterou “naše“ skládání mělo…

Mrzí mě jen, že jsem si alespoň některá z nich nemohla napsat, protože za to stála!

3 04.01.2017

Nezměnila bych tam ani slovo. Jsou poskládána úplně přesně! A dohromady tvoří nádherné a čtivé vyprávění. Zvlášť bych ocenila proložení textu dvěma kurzivou psanými částmi, jež konstatují mnoho pravdy a nejsou ničím menším než literární prací samotné Mileny Jesenské. Myšlenky o kavárnách a především o manželství mě navnadily na další pátrání po tom, co psala.

K podvědomému kritizování jejího chování důvody byly, to ano, ale díky svérázné a odlehčené optice J. Č. jsem na něj neměla moc čas. Stránky plynuly dál a mně se Milena stávala čím dál tím víc bližší. Získala si mě! Třeba tou averzí vůči srdcovkám, nočním hledáním rádiových stanic nebo přinesením Peroutkova prádla do Pečkova paláce.

Mám dočteno. Do knihovny však chvátat nebudu. Ještě si jí pár dní nechám. Kvůli fotkám - neboť při pohledu na ně není ta asociace se šlechtičnou, jak píše RobertRoberts, úplně od věci. Je to všimnutíhodná bytost…

Doporučuji přečíst!

5 22.12.2016

Opravdu mimořádná kniha, na které mě dostala už první věta první kapitoly. A pak mnoho, mnoho dalších vět. Doporučuji!

-------------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) Smyslem toho všeho je, že Ti chci říct jen tři slova – dvě zájmena a jedno sloveso (čti to ve všech časech najednou: v minulosti, přítomnosti a budoucnosti).“ - str. 59

5 19.12.2016

Zdařilá publikace o skutečné době, lidech a činech. Zdařilá a vyvážená, neboť za každou z těch částí je znát autorova snaha vidět člověka ve dvou rovinách - v té osobní a pracovní. To mě oslovilo. A děkuji za bohatý obrazový materiál. Zesílil emoce.

Mám-li to ještě nějak rozvést, tak takto:
- první část knihy je autorovým převyprávěním událostí; seznámením se s životem a smrtí Oskara Felkla. Může si dovolit mít nadhled a taky ho má.
- po něm následuje přepis rozhovoru s paní Felklovou. Otázka–odpověď, otázka–odpověď,... Jsou v něm ukryty její vzpomínky na O.F. jako manžela a otce malé Astrid; jako člověka, který nepil alkohol a rád zašel do kina. Vyvažuje třetí část knihy.
- ta je složena ze svědeckých výpovědí vyslýchaných. Líčí krutost a surovost muže ve službách Gestapa. A ano, přidává závaží na tu druhou stranu.
- je tu však ještě ta poslední část, a to krátké medajlonky o životě ostatních gestapáků. Oskar Felkl nebyl sám. Byli tam i jiní a s nimi jejich manželky. Snad stejně zasažené a ohrožené válkou. Snad stejně milující, úzkostné a slepé.

Připomnělo mi to knihu Nosíš mé jméno.

6 16.12.2016

Hodně působivá kombinace obrazu a slov. Skoro se mi zdálo, že ho slyším, jak se vzteká. Velmi na mě také zapůsobily velkoformátové snímky zachycující rozbombardované polské letiště, vlak nebo most přes řeku Narew. Ostatní fotky jsou méně drastické. Zaznamenávají několikeré podání ruky, rozjímání nad plány či momentky z pilotní kabiny. Nemůže chybět ani Hitlerův Mercedes 770K.

A opět jedno slovo, kterému byste měli věnovat větší pozornost: Bromberg (chcete-li Bromberger Blutsonntag.)

2 14.12.2016

Tenká publikace zachycující zejména lidmi přeplněná náměstí, ulice a haly. Jejich nadšení, radost a vděk. Hitler je na snímcích prezentován jako energický řečník, neúnavný cestovatel a milovaný Vůdce. Nechybí tam ani momentky s dětmi, ženami a spolupracovníky. Nakolik působí bezprostředně a nakolik zrežírovaně, nechám na Vás.

U jedné fotky bych se ale přece jenom ráda zastavila. Pochází patrně z 5. dubna 1938, kdy Hitler navštívil rakouské město Innsbruck. Je na ní zachycen stojící poblíž mikrofonu, obstoupený muži. I barokní andělíčci jsou tam vidět. Ale to vlastně není důležité. Zajímavý je ten popisek pod ní. Jméno: Schuschnigg. Nebudu zapírat - do včerejška jsem ho neznala, a proto si ho hned hodila do vyhledávače. Bylo to zajímavé čtení. Takže, když teď uvážím, jak s ním naložili během válečných let, ten Hitlerův skoro až zasněný pohled do dáli není až tak zasněný. Ani radostný. Spíš (dy)chtivý.

2 14.12.2016

Biografická kniha říznutá cestopisem. Ale jaká! I když má prťavé písmo, je v ní mnoho postav, událostí a souvislostí, je čtivá, zábavná a neztratíte se v ní. Tím bych začala. Nedozvíte se informace jen o muži, kterého vidíte na obálce, ale také o jeho starším bratru Hermannovi. Právě srovnávání a paralelní sledování jeho života s tím Albertovým dává knize něco víc. Nedokážu to popsat…

Pan Burke má vskutku dobrý postřeh, cit a skvělou schopnost maskovat únavu z náročného studia všech těch pramenů a z cestování. To jeho počáteční proložení textu vlastními zážitky pro mě bylo osvěžující. Stejně tak krátké věty, minimum poznámek pod čarou a chytře poskládaná fakta. Má to spád! Některá slova tam sedla jako prdel na hrnec a upřímně mě rozesmála. Díky tomu mu odpouštím jedenáctou kapitolu - (je skutečně nadbytečná a přeruší vyprávění v nejméně vhodnou dobu.)

Děkuji též za krátkou zmínku o hrdinském činu hraběte von Stauffenberg, kterou najdete na straně 160. Spolu s Albertem tvoří protiváhu všem těm Heydrichům, Himmlerům, Goebbelsům a Bormannům, a je potřeba si ho připomínat. A než se půjdu pídit na goooogle po nějakých fotkách, musím vám říct jedno:

Tahle kniha by neměla zůstat bez Vašeho povšimnutí!

2 12.12.2016

Kdyby byla tahle kniha stejně úderná a přímá, jak naznačuje fotografie z hradního nádvoří na obálce, bylo by to dobré. Bohužel ale není. Jsem hodně zklamaná. Prvních dvacet stránek je zcela zbytečných a ty další jsou moc obšírné, odbíhající, nezajímavé. Vyprávění je formulováno opatrně, vyhýbá se akci a obsahuje mnoho vedlejších vět. Je to samé: ačkoliv, protože, především, přesto, totiž, navíc, ale, ovšem, nejenže... To mi vadilo.

Nemohla jsem si také nevšimnout výsměšného až dehonestujícího tónu textu, který nepřestal znít ani u popisků pod fotografiemi. Chtěl-li autor na čtenáře působit jako nejzavilejší odpůrce nacismu, měl se vyvarovat tučně, puntičkářky zvýrazněných jmen jeho představitelů (á la Hitler, Hitlerova, Hitlerovým, Hitlerovi… - ve všech tvarech a pádech.) Bylo to jak pěst na oko. To zaprvé. A pak text neprokládat kurzivou psanými citacemi z Goebbelsových deníků nebo odkud je vlastně bral.

Výše uvedené a též na odiv vystavená snaha vidět jim do hlavy, přenést na ně část toho, co víme teď, zazdilo možnost udělat z této publikace publikaci nadčasovou. Měla jsem pocit, že stojím na místě a nikam se neposouvám. Čas se zastavil, ač každou otočenou stránkou šel dopředu…

Dávám jednu hvězdičku, a to za obrazový materiál. Mnoho z těch snímků jsem viděla prvně a nutí mě vyhledat si publikace Heinricha Hoffmanna. Má jich dost, jak koukám.

4 12.12.2016

O půjčení této publikace rozhodly krásné první věty: ,,Zapadající slunce vykukuje nad domy na protější straně náměstí Lisplein. Rudý žár se vlévá do pokoje. Zády ke mně stojí před nízkým oknem suterénu tatínek a hraje na flétnu. Ještě teď slyším ty krásné vysoké tóny...“ a název knihy, tj. zdrobnělina jména Olga. Naznačuje křehkost, starost, lásku a mimořádné vzájemné pouto, které jí spolu s autorem (a zejména s jeho otcem) váže. Tedy alespoň já to tak vnímám.

Kdybych měla vybrat nejlepší kapitolu, byla by to ta předposlední - Tábor Falkenberg. Má pouhých osmnáct stránek, ale přinesla mi to, na co jsem čekala. Navíc, ač se ve vyprávění vrací do válečného roku 1944, je psána v přítomném čase, takže jsem měla pocit, jako by oba znovu ožili. Dojemné, napínavé, nezapomenutelné...

A jinak ano, souhlasím s předchozím komentářem stran poctivosti a upřímnosti autora. Nejlépe se odráží v těch kapitolách, kde popisuje cestování za informacemi; bádání po tom, co se vlastně stalo, a také ve shromážděných černobílých fotografiích. Některé z nich zachycují usměvavé tváře, některé kus přírody nebo část domu uprostřed rušného města, a jiné zase darované předměty. Tak malé, a přesto tak dlouho opatrované....Díky!

Doporučuji!

---------------

„Entschuldigung. Sprechen Sie Deutsch?"

3 08.12.2016

Naléhavé, hodně naléhavé vyprávění, u kterého jsem seděla na židli jak přikovaná. Hltala jsem každé slovo, které Marceline řekla, každou otázku, kterou položila, každou vzpomínku, kterou se rozhodla na ty stránky zaznamenat. Víc nemá smysl psát...

5 01.12.2016

Být svědkem života těchto dvou mužů bylo obohacující a podnětné. Jednu výtku bych však měla, a sice k rozložení poměru stránek mezi nimi. Zatímco o Maxmiliánovi Kolbem máte možnost číst několik desítek stran, Rudolf Höss je po celou dobu ve značném oslabení. Odbytý v každém úseku čtyřmi, pěti stranami. A vždy jako druhý. Snad proto se ve mě kolem šedesáté strany vzbudila hloupá potřeba stranit a favorizovat. Ale kterého z nich?

Každý si svou roli zvolil sám. Tu se naučil a hrál zatímco dějiny nepřetržitě plynuly kolem. Ze začátku jim byla radostí, pak jen hrozbou. A kdo-ví-proč se od ní nemohli, ani nesměli odvrátit. Byla jim souzena a visela jim nad hlavou jako Damoklův meč. Riziko jeho utrhnutí si uvědomoval jen jeden z nich, a to R. H. Začal mít strach. Ač se zdálo, že si svou roli podmanil a těší ho, přišly momenty, kdy myslel, že už dál hrát nedokáže. Takových bylo však málo. I kdyby nedělal nic, i tehdy by ho ta role vždy o trochu více zotročila.

Naopak u M. K. jsem měla od určitého okamžiku pocit, že svou roli nehraje, ale žije. Že je výjimečným mužem, natolik silným, aby mohl ovládat on jí, nikoli ona jeho. Ano, byl hodný, nezištně pracující, umanutě věrný Neposkvrněné, a to všechno až moc, což je pro mě jako nevěřící, tak nějak těžko pochopitelné, krásně ale „osvítil“ svůj temný protipól a ukázal, že to jde i jinak. S dobrem po boku.

Už jsem byla skoro rozhodnutá a chtěla to ukončit citátem slavného římského básníka Ovidiuse: „K odvaze nutí mne strach.“, protože jsem si říkala, že právě ten, se ke knize hodí. Jenže pak přišly věty R. H. : ,,Ale prosím, aby se při použití těchto poznámek nevynášelo na veřejnost to, co souvisí s mou manželkou a s mou rodinou, žádná hnutí mírnosti a mé nejtajnější pochybnosti. Ať ve mně veřejné mínění nadále vidí krvelačnou bestii, krutého sadistu, vraha milionů. Jinak si totiž široké masy nemohou velitele Osvětimi ani představit. Nikdy nepochopí, že on také měl srdce, že nebyl zlý.“

Chce se mi věřit, že to bylo chvilkové sundání masky, nikoli nandání jiné; jeho opravdová tvář a vymanění se z role těsně před nevyhnutelným spadnutím meče. Odvážné vymanění. A proto první místo dávám oběma. R. H. za ty věty a M. K. za to, že byl věrný své myšlence: Každou chvíli buď lepším.

Zvláštní kniha!

3 28.11.2016

Čekala jsem tiché, komorní vyprávění, ale to jsou ta poslední přídavná jména, která bych teď při hodnocení hry použila. Je v ní příliš mnoho postav, které chtějí být slyšet. Překřikují se, avšak navzájem jsou k sobě hluší. Jsou sobečtí, povrchní, nepřející. A nešťastní (i když to nepřiznají.) Pravda, Rottová je chvílemi i vtipná, ale ta to nezachrání. Nakladatel, profesor, doktor, Němec i dvě služebné - každý jako by mluvil ne kvůli druhým, ale pro sebe a tím se udržoval v tempu....
...Němcová se k nim vůbec nehodí. Se svou povahou je v ději na druhé koleji, ale připadá mi, že od ní jediné si čtenář (divák) může slibovat změnu v postoji. Je jiná než oni. Víc pravdivá. A její touha je patrná třeba jen v jediném slově. Jako tady:

- Bára: Chcete psát?
- Božena: Ano.
- Bára: Radím Vám zastavit se, kdykoliv ucítíte křídla, a čekat, než se Vám do ruky zatnou. Jenom nesmíte křičet. Nikdy. A bude se vám chtít křičet. Moc se vám bude chtít křičet. Kdykoliv budou odlétat. Nepoletí jen tak. Kus ruky si vždycky na cestu utrhnou. Tohle vám nevydrží ani Doktor, ani Profesor. Krve bude moc. (str. 166)

Dávám tři hvězdičky. První za kusé deníkové záznamy samotné autorky, jež v knize najdete ještě před textem hry. Druhou za setkání Johany s panem básníkem; a navazující třetí za opakovanou zmínku o knize Bouřky: příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy. Ta mi udělala obzvlášť radost. Musím si jí znovu vyhledat.

1 22.11.2016

Zapudím-li myšlenku, že by se to mohlo jmenovat: Chlapík na svém místě, musím uznat, že slovní spojení “válečné vůdcovství“ je nanejvýš vhodné, neboť přednáška pana Gilberta je zasazená do konkrétní doby, tj. do zejména pětiletého období, kdy Winston Churchill, jakožto ministerský předseda, vedl britskou monarchii. Proti Hitlerovi. K vítězství.

Fotku uvnitř nenajdete jedinou, zato je vyprávění okořeněno velkým množstvím jeho zapamatování-hodných výroků a reakcí na různé situace. Pak jsou tam ukázky z projevů, rozhlasových prohlášení a dopisů. (Ty mě zaujaly po slohové stránce.) Ano, některé z nich jsou již profláknuté, ale není na škodu přečíst si je znovu, že?! Krom toho, je na nich znát, že Churchill opravdu přemýšlel, když je diktoval, a že nepoužíval slova, jen aby nebylo ticho nebo zaměstnal adresátovy oči.

A víte vy třeba, kterou píseň si prozpěvoval, když mu přišly špatné zprávy? Kolik telegramů poslal americkému prezidentu Rooseveltovi? Nebo jak se na dálku vysmál německému ministru zahraničí Joachimu von Ribbentropovi? Ne? Tak čtěte, protože je to bezesporu zajímavá publikace.

5 09.11.2016

Přišla jsem si jak cestovatelka v čase! Wow! Tolik nových informací, tolik fotek a přitom je tak tenká... Líbily se mi životopisné rámečky s malými portrétními fotografiemi, které mě přímo provokovaly k tomu dozvědět se víc. Líbily se mi na stroji psané záznamy, dopisy, rozkazy a vyhlášky. Co na tom, že valná většina z nich je psaná v německém jazyce, a že má znalost němčiny je dosti chabá?! Zapomněla jsem na to! A přečetla je od prvního do posledního slova. Líbilo se mi to zkrátka celé...

Děkuji autorům za seznam doporučené literatury. Většinu z těch titulů jsem obratem vložila vpravo do podobných knih, a budu po nich pátrat.

Stojí za prohlédnutí! :-)

5 07.11.2016

Bála jsem se velikého množství jmen, ale bylo to zbytečné. Síla příběhu je v něčem jiném. I bez jmen se totiž žádný z těch 33 mužů neztratí. Jsou jeden tým - jak je řečeno v jedné z kapitol - a já byla pohlcena tím, co říkají a dělají, že dokáží táhnout za jeden provaz, sjednotit se. A ti 700 metrů kamení nad nimi? Ti jakbysmet.

Pan Jonathan Franklin sám do děje nevstupuje, nezviditelňuje se, není necitlivý, přesto je jeho stopa patrná na každé stránce. Neúnavně totiž objevuje, zkoumá a zaznamenává vše, co se děje. Ze dvou stran. Den po dni. A konfrontuje čtenáře s mnoha pocity. Kromě izolovanosti, strachu, bezmoci a nedůvěry, na něj dokáže přenést též velikou odvahu a sílu bojovat. O život, o lepší vyhlídky, o naději.

Proto dávám bez rozmyšlení maximální počet hvězd a myslím, že ojedinělou možnost “být při tom“ využil né na sto, ale 200 %!

4 07.11.2016