milan.valden komentáře u knih

Hrdinský čin (1932) je pátý rusky psaný román Vladimira Nabokova (1899–1977), jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. On sám měl toto dílo z rusky psaných nejraději spolu s Pozváním na popravu a vrcholným Darem. Děj je tu tentokrát poněkud slabší a vlastně vedlejší, což není u Nabokova nic zvláštního, důležitější je styl a jazyk, jak je dílo psáno. A to je opět krásné a nutí čtenáře vychutnávat si tu krásu a nespěchat. Autor si potrpí na nejrůznější detaily, nádherné metafory a pěkné popisy, ale přitom text nezahltí ani tím nenudí (ostatně román má ani ne 200 stran). Jsou tu vzpomínky na hrdinovo dětství a na jeho studia v Cambridge (kde studoval i Nabokov), na život v emigraci po revoluci v Rusku, na vztah s otcem, matkou a otčímem; je tu nešťastná láska k dívce, která hrdinu Martina odmítá; přátelství se spolužákem Darwinem; a je tu především zvláštní napětí vycházející z toho, že od začátku tušíme něco neblahého, co se s hrdinou stalo; že jeho hrdinský čin z titulu románu, ačkoli ho Nabokov jen naznačuje a příliš podrobně se mu nevěnuje, nedopadl nijak slavně (v ruštině se román jmenuje Podvig, v anglické verzi Glory). Je to příběh o mládí, které je plné snů a ideálů a touhy něco dokázat sobě i ostatním; příběh o tom, jak je ale mládí slepé a žene se s odvahou i do zkázy... Kongeniální překlad Pavla Dominika je u Nabokovových knih již trvalou zárukou čtenářského zážitku.

1 08.02.2023

Jedinému tureckému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Orhanu Pamukovi (*1952) už vyšly v češtině (v Argu a převážně ve skvělých překladech Petra Kučery) všechny romány kromě prvotiny a ještě další dvě nerománové knihy, celkem již 11 titulů. Zatímco dva u nás posledně vydané romány mě trochu zklamaly – raný Tichý dům (1983) svou chaotičností a nejnovější román Rusovláska (2016) jistou schematičností a chladností (Pamuk má zkrátka mnohem lepší kousky) –, na předposlední román Cosi divného v mé hlavě (2014), který vyšel česky nedávno, jsem se těšil, protože sliboval, že půjde o "starého dobrého Pamuka", pečlivého kronikáře rodného a milovaného Istanbulu, který vypráví obšírně, podrobně, někdy možná i trochu zdlouhavě, ale pro mě neodolatelně...
A vskutku, přesně takový tento téměř pětisetstránkový román je a nejspíš bude patřit k těm lepším autorovým dílům, kterých je ostatně většina, protože spisovatel je to skvělý a udržuje si velkou kvalitu. Titul díla je citátem z Wordsworthovy Předehry. Odehrává se během více než čtyřiceti let, od roku 1969 do roku 2012, a jeho hlavním hrdinou je Mevlut, pouliční prodavač jogurtu a tradičního lehce alkoholického nápoje bozy. Mevlut pochází z chudé vesnice ve střední Anatolii a ve věku 12 let přichází za otcem do Istanbulu tak jako mnoho chudých přistěhovalců. Má své sny a touhy a později se zamiluje do jedné dívky, kterou vidí na svatbě. Píše jí několik let dopisy a pak ji unese z její vesnice. Touto událostí román začíná, v roce 1982. Jak však Mevlut zjistí, došlo k podivné záměně a unesená dívka je sestra té, do níž se Mevlut původně zakoukal... Pak se autor vrací v čase zpět. Vyprávění ve třetí osobě je ozvláštněno tím, že do něj občas krátce promluví postavy, které mají s Mevlutem něco společného, a doplňují tak děj i portrét doby a proměny Istanbulu svým pohledem... A nebývá časté, aby v románu byl také rejstřík osob a chronologie událostí; na začátku je i přehledný rodokmen.

1 08.02.2023

Novela či krátký román Poklad (1881) patří k Jiráskovým raným dílům, i ten jsem myslím kdysi na gymplu přečetl, ale nejsem si tím úplně jistý, každopádně mě Poklad přitahoval svým námětem a protože se odehrává v mém kraji, totiž na Potštejně, kde v zámku žije hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré (1737–1808), který pátrá po tajemném pokladu v ruinách hradu Potštejna. Hrabě mj. vystavěl můj milovaný rokokový zámek v Nových Hradech u Litomyšle. A kdysi se mi docela líbila filmová verze Pokladu, kterou natočil v roce 1984 Zdeněk Troška pod názvem Poklad hraběte Chamaré.
Děj se odehrává v letech 1780–1781, začíná zprávou o smrti císařovny Marie Terezie, kterou v prosinci 1780 přiveze do Potštejna mladý svobodomyslný doktor Václav Kamenický. Setkává se zde s dávným přítelem, knězem Vojtěchem Rokytou z Těmic, a Renátou, schovankou hraběnky, ve které Václav nachází zalíbení. Spolu s ní pomáhá Václav mladému evangelickému emigrantovi Václavu Horákovi a jeho milé Frantině proti intrikám exjezuity abbé Josefa Steydela a Tomáše Celera. Do toho všeho musí Renáta utíkat před náklonností zamilovaného hraběte, který se zase musí smířit s tím, že žádný poklad na hradě nejspíš není... Nepříznivá doba pro emigranty končí 13. října 1781 tolerančním patentem císaře Josefa II., který zákonně povolil svobodu vyznání.
Nedlouhé dílo (200 stran) se docela dobře čte, má spád i napětí a bohatý děj. A když zná člověk dějiště, tedy Potštejn, obec, zámek i zříceninu hradu, je mu to ještě bližší.

1 07.02.2023

Rekviem (1930), "menší valdštejnská trilogie" Jaroslava Durycha (1886–1962), vyšla rok po rozsáhlé "větší valdštejnské trilogii" Bloudění (1929) a obsahuje tři povídky, které již předtím vyšly samostatně a vznikly, když Durych pracoval na románu Bloudění: Kurýr v roce 1927, Budějovická louka a Valdice v roce 1928. Jak píše v doslovu Mojmír Trávníček, tři povídky "nejsou odpadem nebo nevyužitým stavebním materiálem Bloudění. Byly koncipovány samostatně. Chronologií vzniku i postupným vydáním předešly ,větší valdštejnskou trilogii'. Jsou-li chápány jako dějový i myšlenkový dovětek a dozvuk Bloudění, rovnou měrou mají význam a platnost preludia." Tyto tři prozaické skvosty se odehrávají po zavraždění Albrechta z Valdštejna, jímž vyvrcholilo a skončilo Bloudění.

1 07.02.2023

Po zklamání z opětovného čtení Stepního vlka po mnoha letech jsem se rozhodl dát Hermannu Hessemu (1877–1962), nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1946), ještě jednu šanci a přečetl jsem konečně jeho další slavné a vrcholné dílo, román Narcis a Goldmund (1930). Líbil se mi, ale asi bych si ho užil mnohem víc, kdybych ho četl kolem svých dvaceti let, kdy se člověk ještě hledá a tápe a více řeší různé rozpory; nyní mi místy přišel trochu naivní a odtažitý. Nicméně jsem ho četl s chutí a zájmem až do konce a rozčarování naštěstí nenastalo.
Příběh se odehrává někdy ve středověku a svede dohromady dva mladé muže, kteří snad nemohou být rozdílní. V klášteře Mariabronnu žije asketický a vzdělaný Narcis, který se spřátelí s Goldmundem, umělecky nadaným mladíkem neposedného ducha, který v dětství ztratil matku. Zatímco Narcis má svoji životní dráhu mnicha a učence jasně danou, neklidný Goldmund prahne po něčem jiném než po životě v klášteře a když jednou okusí lásku ženy, z kláštera odejde a roky pak putuje krajinou a městy, zažívá různá dobrodružství a setkání včetně morové rány a delší či kratší milostné románky. Nakonec se u jednoho mistra řezbáře a sochaře vyučí řemeslu a v umělecké tvorbě najde smysl života. To ale neznamená, že by se jeho duše uklidnila...
Hesse proti sobě v románu staví dva životní postoje, rozpor mezi duchem a smyslovostí, rozumem a citem, etikou a estetikou, vědou a uměním; logos a eros, život myslitele a umělce. Je nasnadě, že žádný postoj nevítězí, rozpor není vyřešen, neboť obě cesty jsou možné, dokonce se najdou i tací, kteří oba tyto světy dokážou skloubit. Krásným jazykem psaný lyrizující román s mnoha filozofickými úvahami i bohatým dějem a nezapomenutelnými kontrastními titulními postavami.
"Že v něm však přebýval duch a vůle, že byl umělcem, proto byl jeho život bohatý a těžký. Vždyť každý život se stane bohatým a rozkvete teprve rozpolcením a rozporem. Co by byl rozum a střízlivost bez znalosti opojení, co by byla slast smyslů, kdyby za ní nestála smrt, a co by byla láska bez věčného smrtelného nepřátelství pohlaví?"
Přeložil Vratislav Slezák, vydal Odeon, 1978.

1 07.02.2023

Annie Ernauxová (*1940) patří k nejvýznamnějším francouzským spisovatelkám, u nás je ale bohužel málo známá. V češtině od ní dosud vyšly jen dvě prózy Místo a Obyčejná žena, a to v jednom svazku v roce 1995 (nakl. EWA, přel. Anna Kareninová). Až letos jsme se dočkali dalšího překladu, jímž jsou autorčiny memoáry Roky (2008), které ve Francii i jinde vzbudily velkou pozornost a jsou považovány za jeden z vrcholů tvorby Ernauxové.
V The New York Times Book Review napsali, že "takovou autobiografii jste ještě nečetli". A myslím, že mají pravdu. Ernauxová o sobě píše ve třetí osobě, čímž má nad sebou a svým životem nadhled a zachovává si odstup, navíc sobě nevěnuje hlavní pozornost, mnohem více ji zajímají proměny doby a společnosti, jimiž za svého života prošla. Takže v působivé zkratce tu máme všechny ty mohutné změny od roku 1940, kdy se autorka narodila, až do roku 2006, kdy knihu napsala. Přitom to není učebnice dějepisu ani žádný výklad, spíše místy strohý záznam kulturních, společenských i politických změn a fenoménů ve Francii i ve světě, jak prošly kolem a jak je autorka coby dítě, studentka, mladá žena, provdaná matka dvou synů či rozvedená žena s milenci a úspěšná spisovatelka vnímala. Mezitím se dozvídáme o jejím životě a najdeme tu třeba i komentáře k fotkám či k tomu, co si zapsala do deníku.
Při četbě si čtenář uvědomí, jak bouřlivými proměnami jsme si prošli za sedm desetiletí, jež Ernauxová popisuje. Každému se její styl asi líbit nebude, můžeme mít pocit neosobnosti a jen výčtu událostí, osobností, filmů, knih či písní, jak šly kolem, ale mně se takové memoáry velmi líbily.
Přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2022.

1 07.02.2023

Protože mám rád dílo Milana Kundery (1929 - 2023), který mě zajímá i jako osobnost, a čtu o něm téměř vše, na co přijdu, přečetl jsem si román Karla Zeithamla Falešný knír, který je literární hříčkou na témata ze života a tvorby našeho světově nejznámějšího spisovatele. Je to docela vtipné, nevážné čtení, u kterého se člověk pobaví i zamyslí; a znalec Kunderova díla a života, mezi něž se dovoluji počítat, si to užije dvojnásob, protože je tu i spousta narážek na Kunderovy romány a eseje i na jeho styl. Pod povrch se ale autor bohužel nedostane a celé to vyznívá jako poněkud manýristická hříčka.
Kniha je po kunderovsku rozdělena do sedmi dílů, přičemž každý díl je samostatnou "povídkou". Autor neklade meze fantazii, někdy se drží faktů, jindy si zcela vymýšlí, ale je znát, že má Kunderu načteného a prostudovaného a že ho má rád, což mu ale nebrání si z něj zároveň dělat trochu legraci, nebo z toho, co se kolem Kundery dělo a děje. První díl je variací na Kunderův poslední román Slavnost bezvýznamnosti a zároveň zamyšlením nad tím, jaký by byl Kunderův život, kdyby se nestal spisovatelem. V druhém díle sledujeme literární badatele, kteří studují Kunderu; jeden z nich vydírá druhého, když objeví ztracenou část deníků Pavla Juráčka, v nichž se píše o Kunderovi, a zároveň je tématem Kunderovo údajné udání agenta Dvořáčka z roku 1950.
V třetím díle sledujeme Milana a Věru Kunderovy na dovolené u moře, kde se Kundera maskuje knírem, parukou či tmavými brýlemi a kde se ho někdo pokusí zabít. V dalším díle se maskovaný Kundera ocitne v Brně, kde se seznámí se spisovatelem Jiřím Kratochvilem, který mu pak pomáhá najít ztracený rukopis erotické novelky Akulka. Pátý díl se v narážce na Nesmrtelnost i Slavnost bezvýznamnosti odehrává na onom světě, kde se Kundera setká s Hitlerem a Stalinem a Stalinovými dětmi.
Šestý díl popisuje setkání Kundery s přítelem Milanem Uhdem a poslední díl líčí, jak se (i v komické rovině) mohlo odehrát setkání Kundery s Andrejem Babišem v Paříži, přičemž se do toho připlete i autor Kunderovy biografie Jan Novák.

31.03.2024

Dílo francouzského spisovatele Alberta Camuse (1913 - 1960), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1957), jsem přečetl celé a mám k němu poněkud rozporuplný vztah, vždy na mě působilo velmi chladným dojmem. Relativně nejvíc se mi líbil slavný román Cizinec (loni jsem ho přečetl po letech znovu) a nedokončený První člověk a esej Mýtus o Sisyfovi. Mor a jiné věci jsem četl většinou tak dávno, že bych si to musel zopakovat. Camus se vedle prózy a esejistiky věnoval také dramatice, ačkoli tato část jeho tvorby je méně známá a zdaleka ne tak úspěšná. Vytvořil několik dramatizací, třeba podle Dostojevského románu Běsi nebo podle Faulknerova Rekviem za jeptišku, a napsal čtyři původní hry, které všechny kromě té první propadly: Caligula (1938, uvedeno 1945), Nedorozumění (1944), Stav obležení (1948) a Spravedliví (1949). Ani dnes se běžně neuvádějí.
Po asi 25 letech jsem si znovu přečetl hry Caligula a Stav obležení vydané v jednom svazku a utvrdil jsem se v předchozím rozpačitém dojmu. U Caliguly o šíleném a krutém římském císaři nevím, zda ho chtěl Camus nějak zčásti obhájit nebo naopak odsoudit, asi nejbližší je, že ho použil jako figuru pro své pojetí absurdity a moci; je to průzkum otázky absolutní moci a Caligulovo šílenství je praktickým pokusem o důslednou logiku ústící v absurdnosti.
Stav obležení s tématem morové epidemie (stejně jako v románu Mor) je bohužel tak abstraktní, moralizující a literární, že vyznívá ještě rozpačitěji; nelze než souhlasit s výtkami, které se na adresu Camuse-dramatika většinou ozývají: jeho postavy v hrách jsou neživotné, jsou to symboly nebo ideje nicoty a negace, jazyk je příliš umělý a strojený. Ještě slabší se mi zdály hry Nedorozumění a Spravedliví, k těm se vracet určitě nebudu. Naopak se mi líbila Camusova adaptace Běsů, jediná z jeho dramatizací, kterou znám.

21.03.2024

Novela Podzimní mouchy francouzské spisovatelky ukrajinsko-židovského původu Irène Némirovsky (1903 - 1942), která se proslavila posmrtně Francouzskou suitou vydanou z pozůstalosti v roce 2004, vyšla v roce 1931 a je dokladem toho, že i na malé ploše a ani s jediným slovem či větou navíc se dá říci mnoho. Působivý příběh porevolučních ruských emigrantů a jejich staré věrné chůvy je nádherně smutný a melancholický, citlivý a silný; nadčasový příběh o lidech, kterým dějinné události (v tomto případě bolševická revoluce 1917) nadobro zničily domov i jejich životy...

24.02.2024

(SPOILER) Spisovatel Michail J. Saltykov-Ščedrin (1826 - 1889) byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, od roku 1848 strávil osm let ve vyhnanství za své názory na nevolnictví, carství a byrokracii. Ve svém díle střídal realitu s lyrikou a humorem. Jeho nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Je rozdělen do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce...

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech“. Není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos (2023) přečetl.

17.12.2023

Předčasně zesnulá Margit Kaffková (1880 - 1918), oběť epidemie španělské chřipky, byla první velkou maďarskou spisovatelkou z generace velikánů jako Endre Ady, Ferenc Molnár, Zsigmond Móricz, Mihály Babits, Desző Kosztolányi či Georg Lukács. Začínala jako básnířka, první román Barvy a léta (Színek és évek, 1912) je jejím dílem nejlepším a nejznámějším. Autorka "jemné, precizní prózy plné inteligentní a zdrženlivé melancholie - jeden z talentů, jenž přišel do Budapešti z provincií. Spojovala v sobě dobrovolně zvolenou samotu spisovatelky s povoláním zapálené profesorky na střední škole, bohužel však zemřela mladá." (John Lukacs: Budapešť 1900)
Hlavní hrdinka románu Barvy a léta Magda Pórtelkyová se ve svých 50 letech upřímně a se sebereflexí ohlíží za dvěma ztroskotanými manželstvími. Její kdysi hrdá provinční šlechtická rodina zchudla a Magda je jako mladá dívka vychovávána k tomu, aby se výhodně provdala. Dobrá partie je jediná možnost ženské "kariéry". První manželství dopadne ale tragicky, když se v jádru poctivý a dobrý Magdin manžel advokát stane obětí kariéristické horečky a touhy po společenském vzestupu, k čemuž ho Magda sama podněcuje.
Mladá vdova poté odjede k příbuzným do Pešti; život ve velkoměstě je kontrastem k životu na pustě, kam se Magda zase ráda vrátí. Když ztroskotá i její druhé manželství, zůstane sama s dětmi a pocítí odpor a nenávist k životu, k němuž byla vychována. Doufá, že její tři dcery si život zařídí jinak...

"Procházet ve vzpomínkách celou minulostí, soudit a pátrat v tom, co bylo, nechť si troufá jen ten, kdo je schopen počínat si už, jako by se jednalo o jinou, mimo něj stojící bytost. Ano, musíme se umět alespoň své minulosti dívat do očí, když už to nedokážeme s přítomností a budoucností."

Výborný román o postavení žen a o maďarské společnosti na konci 19. století, tedy z období, které mám velmi rád.

10.12.2023

Po sto let starém klasickém životopisu britské královny Viktorie (1819 - 1901, vládla od roku 1837) od Lyttona Stracheyho jsem si přečetl další životopis této slavné panovnice, který je naopak z doby nedávné: napsala ho známá britská historička, kurátorka a průvodkyně televizních dokumentů Lucy Worsleyová (*1973), její Královna Viktorie. Dcera, manželka, matka a vdova vyšla v roce 2018. Autorka vybrala 24 důležitých dní ze života panovnice (ten první vlastně není o ní, ale o svatbě jejích rodičů v roce 1818), aby nás provedla celým jejím dlouhým životem a vládou. Když poskočí v čase, připomene samozřejmě i to, co se stalo mezitím, ale jinak se soustředí na ony klíčové dny a především na Viktoriin soukromý život a osudy lidí kolem ní. Stranou ale nezůstávají ani proměny doby, společnosti a samozřejmě politika. Tento postup se mi velmi líbí a hlavně: Worsleyová prostě umí psát, je radost číst tento životopis, díky němuž poznáme dobré i stinné stránky života Viktorie a její rodiny a v němž nechybí ani jemný britský humor.
Mezi vybranými klíčovými dny ze života Viktorie nechybí její narození 24. května 1819, seznámení s budoucím manželem Albertem v roce 1836, nástup na trůn (20. 6. 1837), korunovace (28. 6. 1838), svatba s Albertem (10. 2. 1840), narození dcery Viktorie, prvního z celkem devíti Viktoriiných dětí (21. 11. 1840), návštěva Florence Nightingaleové v Balmoralu v roce 1856, smrt prince Alberta (14. 12. 1861), vztah s Johnem Brownem (1884) a přátelství s Munším (1897), oslavy 60 let na trůnu (22. 6. 1897) a Viktoriina smrt (22. 1. 1901).
Jediné, co v knize chybí, je obrazový doprovod a třeba také rodokmen královské rodiny. Ale to se dá naštěstí najít jinde.

04.12.2023

Jsem rád, že jsem se konečně dostal k biografii mé oblíbené spisovatelky Jane Austenové (1775 - 1817) od britské historičky, kurátorky a televizní moderátorky Lucy Worsleyové (*1973), od které jsem minulý měsíc přečetl výbornou Královnu Viktorii. Kniha Jane Austenová. Biografie z roku 2017 u nás vyšla v roce 2018. Od Austenové jsem s velikým potěšením přečetl všech šest jejích slavných románů Rozum a cit, Pýcha a předsudek, Mansfieldské panství, Emma, Opatství Northanger a Anna Elliotová (vyšlo též pod názvem Pýcha a přemlouvání), ale i několik raných či nedokončených posmrtně vydaných děl (Lady Susan, Watsonovi, Sanditon, Láska a přátelství). Nejraději mám Pýchu a předsudek a Rozum a cit. Přečetl jsem také jednu biografii a jednu monografii o Austenové. A viděl jsem řadu filmových a televizních zpracování jejích knih, z nichž slabost mám zejména pro Rozum a cit s Emmou Thompson a Kate Winslet, pro Emmu s Gwyneth Paltrow a pro seriál Pýcha a předsudek s Jennifer Ehle a Colinem Firthem, líbil se mi ale i film s Keirou Knightley.
Worsleyová v rozsáhlé biografii podrobně sleduje nedlouhý život Austenové a její rodinu. Opírá se přitom o dochovanou korespondenci a početnou literaturu a samozřejmě i o dílo Jane samotné. Neuchyluje se ke spekulacím nebo senzacím, vše má zdokumentované a tam, kde se musí jen dohadovat nebo ptát, to dá jasně najevo. Jedním z hlavních témat její knihy je hledání a otázka domova (ostatně v originále se kniha jmenuje Jane Austen at Home), která byla pro spisovatelku a její milovanou sestru Cassandru velmi důležitá. Ani jedna se neprovdala a po smrti otce byly s matkou odkázané na své bratry a jejich dobročinnost. Po opuštění rodné fary ve Steventonu a po pobytech v Bathu a Southamptonu se usadily v domě v Chawtonu, kde je dnes Muzeum Jane Austenové.
Vynikající biografie nás seznámí i s pozadím vzniku Janiných románů i s dlouhou cestou, kterou Jane urazila od psaní do šuplíku po publikování; první román Rozum a cit vyšel až roku 1811. Dojde i na nabídky k sňatku, z nichž ale nakonec nic nebylo. Někdy autorka knihu až příliš zahltila mnoha detaily o četných příbuzných či služebnictvu a přátelích, naopak nesmírně zajímavé jsou detaily o tehdejší době, životě, domácnosti a společnosti a o různých zvycích, mravech a chování.

04.12.2023

Francouzskou spisovatelku Annie Ernauxovou (*1940), nositelku Nobelovy ceny za literaturu (2022), jsem si docela oblíbil, po románových pamětech Roky a prózách Místo, Obyčejná žena a Paměť dívky jsem si přečetl i zatím poslední u nás vydané prózy Mladík a Událost, které vyšly v jednom svazku (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023). Krátká próza Mladík (2022) je reminiscencí vztahu padesátileté spisovatelky a učitelky a o třicet let mladšího studenta. V úvodu stojí věta, která vlastně charakterizuje celou tvorbu Ernauxové: „O čem nenapíšu, to se nezavrší a zůstane jen prožité.“ O vztahu se studentem autorka píše: „Vytrhoval mě z mé generace, aniž jsem patřila k té jeho.“ Ráda o sobě uvažovala jako o té, „která ho může změnit“. Na jejich vztah se dalo pohlížet z hlediska zisku: „Já dostávala rozkoš, znovu jsem prožívala to, o čem bych si už bývala nepomyslela, že ještě někdy prožiji. On díky mně mohl cestovat, nemusel si hledat práci, kvůli níž by na mě neměl tolik času. Považovala jsem to za férový obchod, za výhodnou směnu, tím spíš, že pravidla jsem určovala já.“ Z příběhu se dalo vytěžit víc a je škoda, že mu autorka nevěnovala větší prostor.

Mnohem hlouběji se Ernauxová dostala v jedné ze svých nejlepších próz, v delším textu Událost (2000) o traumatu spojeném s pokoutním potratem, který podstoupila jako studentka v roce 1963, kdy jí bylo 23 let, otěhotněla, ale dítě ještě nechtěla; a potraty byly tenkrát ve Francii zakázané. To trauma v ní bylo dlouho a je napořád: „Kolem té životní události obcházím celé roky. Když se v nějakém románu dočtu o potratu, rozruším se tak, že nic nevidím, na nic nemyslím, jako by se slova okamžitě měnila v surové pocity.“ Když na to období vzpomíná, v duchu se jí vybavují literární odkazy jako „plavba“, „mimo dobro a zlo“ nebo „cesta na konec noci“. Působivá směs vzpomínek na ony traumatické dny kolem potratu a hledání andělíčkářky, kdy autorka nevynechává žádné detaily, a současných komentářů a úvah byla v roce 2021 zfilmována a film byl oceněn Zlatým lvem na festivalu v Benátkách.

25.11.2023

Španělský filozof, esejista, kritik, prozaik a básník Miguel de Unamuno (1864 - 1936) patřil k čelným představitelům "generace 1898", která si kladla za cíl duchovní obrodu Španělska. K jeho nejproslulejším dílům patří filozofický esej Tragický pocit života v lidech a v národech (1912) a román Mlha (1914), pro který autor vymyslel pojem nového literárního žánru, tzv. nivoly.
Mlha (Niebla) je obrazem vnitřního života bohatého mladíka Augusta Péreze, který už nemá rodiče a jednoho dne se při náhodném setkání zamiluje do Eugenie, dívky žijící u strýce a tety a vyučující hru na klavír. Augusto pocítí povrchnost dosavadního života, probudí se v něm schopnost milovat a touha oženit se a začne být přitahován i jinými ženami. Eugenia ho odmítá, svolnější je pradlenka Rosario, a tak se Augusto zmítá v pochybnostech, což řeší s přítelem Víctorem, ale i s manželskou dvojicí svého sluhy a kuchařky, s Eugeniinou tetou a strýcem-anarchistou a dokonce v četných monolozích i se svým psem Orfeem.
Když Eugenia, zamilovaná do někoho jiného, posléze svolí, že si Augusta vezme, zesměšní ho nakonec útěkem s původním milencem a Augusto se rozhodne spáchat sebevraždu. Ale to už do hry vstoupí samotný autor Unamuno, s nímž se setká Augusto a román tak nabízí zcela překvapivé vyústění, které jakoby předznamenávalo pozdější postmoderní postupy, přičemž nechybí ani epilog vyprávěný psem (a před vlastním textem románu najdeme zase prolog z pera hrdinova přítele Víctora, na který v postprologu reaguje Unamuno, který pak ještě popíše Historii Mlhy).
Svérázný román je komponován z dialogů a vnitřních monologů, postrádá popisy a vlastně i zápletku, hrdina se skrze lásku dobírá své identity a mlha je zde symbolem nevědomého každodenního života. Augusto stále o všem pochybuje, o sobě, o lásce, o životě: "...myslit znamená pochybovat a jen a jen pochybovat. Věřit, vědět, představovat si můžeš bez pochybování."
Sice jsem původně čekal něco zcela jiného než hořce komediální příběh lásky s tragikomickým "postmoderním" zakončením, ale nakonec to bylo docela pěkné a hlavně zvláštní čtení.

12.11.2023

Anglický esejista a autor biografií Lytton Strachey (1880 - 1932) byl členem Skupiny Bloomsbury a přátelil se tak třeba s Virginií Woolfovou nebo E. M. Forsterem. Proslavil se knihou Významní viktoriáni (1918), napsal biografii Královna Viktorie (1921), kterou věnoval právě Woolfové, a k jeho dalším slavným knihám patří Alžběta a Essex (1928), strhující vylíčení tragického příběhu lásky a nenávisti anglické královny Alžběty I. a jejího favorita Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, kterou jsem četl minulý měsíc.
Téměř 64 let trvající vláda královny Viktorie (1837 - 1901) dala jméno celé jedné epoše - viktoriánské - a dosud nepřestává fascinovat historiky, životopisce i filmaře. Kdyby ji v délce vlády nepřekonala loni zesnulá Alžběta II., která vládla 70 let, držela by Viktorie rekord stále. Narodila se roku 1819 a na trůn nastoupila v 18 letech. Jako první se usadila v Buckinghamském paláci, kde britští monarchové sídlí dodnes. V roce 1840 se provdala za milovaného prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského, který se musel vyrovnat s rolí pouhého manžela královny. Princ zemřel předčasně v roce 1861 v pouhých 42 letech. Viktorie ho přežila o téměř 40 let a nikdy se z jeho smrti zcela nevzpamatovala. Prince obdivovala a měla s ním devět dětí.
V roce 1876 se stala indickou císařovnou. Za dobu její vlády se proměnila nejen Británie, ale celý svět. Vystřídala se řada premiérů, z nichž nejblíž měla královna k lordu Melbournovi a k Benjaminu Disraelimu. To vše líčí Strachey ve čtivém životopisu. Vedle soukromého života a královniny povahy, názorů a zájmů podrobně popisuje její vztahy s vládou a premiéry a různá politická jednání a vývoj v Evropě i ve světě, stejně jako Viktoriiny vztahy rodinné, k dětem či k jiným panovníkům. Nezastírá ani stinné stránky Viktorie, její jistou intelektuální omezenost a konzervativnost či úzkostné lpění na tradici a zvycích: "Královna, která dala své jméno věku Millovu a Darwinovu, nikdy nepokročila za své staré názory." Klasická biografie stojí za čtení i sto let po svém vzniku.

22.10.2023

Švédský spisovatel Per Olov Enquist (1934 - 2020) patří k mým oblíbeným, proto jsem uvítal výbor z jeho divadelních her; některé jsem již četl v předchozích vydáních, jiné jsem neznal. Svazek jich obsahuje osm: Noc tribádek (o Strindbergovi a jeho ženě), Faidra, Ze života žížal (o Andersenovi a jedné slavné dánské herečce), V hodině rysa, Magický kruh (o dánských komunistech), Obrázkáři (o Selmě Lagerlöfové a Victoru Sjöströmovi a slavném filmu Vozka smrti), Tři sestry, teď staré (podle Čechova) a Blanche a Marie (o Marii Curie-Sklodowské a Blanche Wittmanové).

06.08.2023

Salman Rushdie (*1947) je vynikající esejista, jak dokazuje kniha Jazyky pravdy; bavila mě hlavně první polovina s eseji o psaní a literatuře, méně druhá polovina s eseji na společenská, politická či náboženská témata.

06.08.2023

K vrcholným a nejslavnějším dílům francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947), patří román Penězokazi (Les Faux-monnayeurs, 1925). Je z rodu děl, u nichž důležitější než děj a postavy je inovativní formální stránka, která ve své době spoluvytvářela literární modernu a v mnohém předznamenala i estetiku francouzského "Nového románu". Gide využívá techniku románu v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí a znovu vynořují; to vše směřuje k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Chybí autorské popisy jednajících postav - podle Gida se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i jejich vlastním vyprávěním.
K románu je připojen Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs, 1926), ve kterém Gide vysvětluje své tvůrčí postupy.
Román zachycuje prostředí pařížských měšťanských vrstev před první světovou válkou, s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami a emocemi, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, uvolněnými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle.
Formální stránka z dnešního pohledu ničím nepřekvapí a jelikož mě příliš nezaujal ani děj, ani vesměs nesympatické postavy a jejich jednání, mám ze slavného díla smíšené pocity. Jsem ale rád, že jsem ho v rámci mapování většiny nobelovců přečetl.

16.07.2023

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023