milan.valden komentáře u knih

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023

(SPOILER) Móric August Beňovský (nebo též Benyowsky, 1746 - 1786) byl dobrodruh, cestovatel, objevitel, kolonizátor, spisovatel a válečník, král Madagaskaru, plukovník francouzské armády, velitel polské armády a rakouský voják, osvícenec. Narodil se ve Vrbovém na Slovensku, procestoval celý svět a zemřel na Madagaskaru. Ve francouzštině napsal rozsáhlé paměti, které vyšly poprvé v anglickém překladu až po jeho smrti v roce 1790 a téhož roku i v němčině a staly se světovým bestsellerem. V roce 1808 vyšel výbor z pamětí ve slovenštině. V roce 1966 vyšel na Slovensku Beňovského deník, celá kniha Paměti a cesty vyšla ve slovenštině ve dvou svazích až v roce 2006. V roce 1933 napsal známý slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky, autor Čachtické paní, obsáhlý poutavý román Dobrodružstvá Mórica Beňovského. A v roce 1975 byl v československo-maďarské koprodukci natočen výpravný televizní seriál Vivat Beňovský vycházející jak z Beňovského pamětí, tak z Nižnánského románu. Osobnost Beňovského přitahovala i mnohé další historiky a umělce, mezi nimiž je i francouzský spisovatel Jean-Christophe Rufin (*1952), nositel Goncourtovy ceny, jehož u nás známe z českých překladů románů Adamova vůně a Červený obojek a esejistických knih Nesmrtelná túra do Compostely a S leopardem v patách. V roce 2017 Rufin vydal román Král Sobol aneb putování Mórice Beňovského (Le tour du monde du roi Zibeline), v němž volně zpracoval životní osudy tohoto dobrodruha a osvícence.
Rufin líčí Beňovského dětství a dospívání na rodném zámku s despotickým otcem, který byl voják. Světlo do jeho života vnese francouzský domácí učitel Bachelet, který chlapce seznámí s myšlenkami osvícenství. Když otec učitele vyžene právě kvůli jeho názorům, August se nechá zasvětit do tajů vojenského řemesla a pak se dá do služeb rakouské armády. Po dobrodružství v polském Krakově v boji proti ruské okupaci je zajat a putuje do sibiřského vyhnanství až na druhý konec Ruska, na Kamčatku. Odtud se mu podaří utéct a ještě si s sebou odveze svoji lásku Afanasii, dceru místního gubernátora. Jako uprchlík se kolem Aljašky a přes Japonsko, Formosu a Macao dostane obeplutím Afriky až do Francie. A pak je vyslán za svým největším dobrodružstvím, na ostrov Madagaskar. Původně si chce území podmanit ve jménu francouzského krále Ludvíka XV., ale nakonec je zde prohlášen králem a pokouší se uplatňovat osvícenské myšlenky
O svém životě vypráví střídavě August a jeho žena Afanasie a celé je to rámováno návštěvou Ameriky v roce 1784, kde se Beňovský pokouší na svou stranu v boji o svobodu Madagaskaru získat právě Američany. Svá dobrodružství vypravuje dvojice Benjaminu Franklinovi. Afanasiino vyprávění je emotivnější a zaměřuje se více na lásku a na vztah s Beňovským, Augustovo líčení je zdrženlivější. V epilogu je pak dopovězen jeho tragický osud po návratu na Madagaskar. V jedné recenzi se píše, že je to historický román s parametry velkofilmu, což není daleko od pravdy. Ale mně tam něco chybělo; vyprávění je to dosti chladné a poslední třetina ("madagaskarská"), která by měla být nejzajímavější, je naopak bez šťávy, jako by autorovi docházela chuť psát a už to musel jen rychle dokončit.

27.05.2023

Třicetiletá válka 1618-1648 byla zpracována v mnoha studiích, monografiích, románech, filmech i dalších dílech, v nichž se autoři většinou zaměřovali buď na celkový obraz vleklého evropského konfliktu, nebo na jeho jednotlivé fáze a bitvy, nebo na vojsko a zbraně, nebo na nejvýraznější osobnosti a události s touto válkou spojené, ať už to bylo české stavovské povstání, bitva na Bílé hoře, bitva u Lützenu, magdeburský masakr, švédské dobývání Prahy či Vestfálský mír, nebo osobnosti jako Albrecht z Valdštejna, císařové Ferdinand II. a Ferdinand III., švédský král Gustav II. Adolf, dánský král Kristián IV. či generál Tilly. V beletrii se autoři více zabývali také následky války mezi obyčejnými lidmi, ale odborná literatura toto téma dosud uspokojivě nepojednala. Historik Jiří Kilián (*1976), který vyučuje především české dějiny raného novověku na univerzitách v Plzni a v Hradci Králové a primárně se zabývá sociokulturní problematikou období třicetileté války a dějinami českých měst v 17. století, se tématem soužití městského a vojenského živlu zabývá v knize Měšťan a šelma - S vojskem ve městě za třicetileté války (vydala Paseka). Problematiku studoval dlouhá léta v domácích i zahraničních archivech a vytvořil syntézu, která význačně přispívá k obrazu každodennosti raného novověku. Vojsko v branách města znamenalo ničení, vraždění, loupení, znásilňování, ale vojáci v obsazených městech také obchodovali a navazovali přátelské a často i příbuzenské vztahy. Obyvatelé měst se museli naučit žít s armádou, ať už to byla armáda jejich nebo ta nepřátelská. Dopad na život měšťanů byl obrovský, soužití na omezeném prostoru obydlené lokality bylo komplikované a byly tu nejen kruté zkušenosti se soldatelskou, ale překvapivě i oboustranné sociální a hospodářské benefity. Autor analyzuje válečný prožitek obyvatel, pro které byl nejtíživější realitou všedního dne pobyt žoldnéřů v jejich domě, společně s hospodářovou rodinou; zabývá se i chováním vojáků, jejich fiskálními a naturálními požadavky vůči obyvatelům, škodami, které jim způsobili, i násilím, které vůči nim uplatňovali; ptá se také, zda postupná frustrace opravdu nevedla k otupění a totální deziluzi vůči armádám. Pozoruhodná kniha, v jejímž úvodu nechybí pojednání o metodologii, v textu ilustrace a barevná obrazová příloha, zaujme zájemce o historii nejen svým tématem, ale také krásným grafickým zpracováním, jak je u Paseky ostatně dobrým zvykem.

27.05.2023

Ludwig van Beethoven (1770-1827) patří k mým nejoblíbenějším skladatelům. Rodák z německého Bonnu strávil většinu života ve Vídni a zažil úspěchy i slávu, ale zároveň i nepochopení a složitou osobní situaci - měl komplikovanou povahu, nikdy nenašel vhodnou životní partnerku, léta se soudil o poručenství nad synovcem Karlem a trápila ho postupující hluchota. Jeho pozdní díla, vymykající se tradicím a běžným formám, byla doceněna až posmrtně. Brzy byl ale oslavován jako hudební génius a jako jeden z největších a nejhranějších skladatelů všech dob. K vrcholům jeho tvorby patří Symfonie č. 3 Eroica, č. 5 (u nás známá jako Osudová) a č. 9 s Ódou na radost, pozdní klavírní sonáty a pozdní smyčcové kvartety, Missa solemnis, klavírní Diabelliho variace či jediná opera Fidelio. Uměl také tvrdě vyjednávat s vydavateli svých skladeb či se svými mecenáši, nežil v bídě a zanechal po sobě docela slušný majetek.
Oxfordská profesorka Laura Tunbridge se v knize Beethoven - Život v devíti kusech snažila o trochu jiný pohled na slavného skladatele a o trochu jiné pojetí životopisu. Napsala čtivý, nepříliš rozsáhlý text, aniž by zjednodušovala, ale píše jasně a srozumitelně, takže pokud se chcete s Beethovenovou osobností, jeho tvorbou a životem seznámit, je toto nadmíru vhodná publikace. Autorka vybrala devět Beethovenových děl, a to zdaleka ne pouze těch nejslavnějších, aby prozkoumala rozmanité aspekty jeho života a hudby a mj. se zaměřila i na to, kolik Beethoven vydělával a jak ho vnímalo jeho okolí, přátelé a hudební veřejnost či kritika.
První velký úspěch se dostavil se Septetem op. 20 (1800). Na přátelství se autorka zaměřuje kolem Houslové sonáty č. 9 op. 47 zvané "Kreutzerova" (1803). Hrdinství reprezentuje Symfonie č. 3 op. 55 Eroica (1804). Ambice jsou spojené s Chorální fantazií op. 80 (1808). Láska (a dodnes tajemná "nesmrtelná milenka") s písní Milence z roku 1812. Svoboda s operou Fidelio (1814). Rodina s Klavírní sonátou č. 29 op. 106 Hammerklavier (1818). Duch s Missou solemnis op. 123 (1823). A konce, závěrečná fáze života a tvorby, to je Smyčcový kvartet op. 130 a Velká fuga op. 133 (1826). Autorka se více než na mýty, kterých je kolem Beethovena dost, zaměřuje na realitu a zpochybňuje, že byl Beethoven neurvalý, bez přátel a bez lásky. Také je zajímavé dozvědět se, která díla byla za jeho života nejpopulárnější - Septet a Wellingtonovo vítězství - zatímco dnes patří k těm nejméně známým.

20.05.2023

Knižní rozhovor Když ticho mluví s anglistou, překladatelem a pedagogem prof. Martinem Hilským (*1943), který nedávno oslavil osmdesátiny, vedla Ludmila Korecká. Točí se jak jinak hlavně kolem Shakespeara, ale dozvíme se i něco o mládí a školních letech pana profesora a jiných zkušenostech. Nejdelší prostřední kapitola rozebírá blíže některé ženské postavy Shakespearových her, sonety, historické hry, tragédie o lásce Romeo a Julie a Antonius a Kleopatra, dále Kupce benátského, Hamleta, Krále Leara a šašky v Shakespearových hrách a další témata. Třetí kapitola se zamýšlí nad tím, kdo psal Shakespeara a stručně se v ní probírají některé teorie o tom, že Shakespearovo dílo napsal někdo jiný; pan profesor ale věří, že Shakespeara napsal prostě William Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou... Opravdu moc zajímavá kniha!
Na závěr tady nebudu citovat nic z toho, co pan Hilský říká o Shakespearovi, nevěděl bych, co vybrat, ale něco osobnějšího, co říká pan profesor o smyslu života:
"Myslím, že k lidské povaze patří, že touhu po životě a po radosti provází někdy taky pocit propasti. I když se vám velmi daří, jsou věci, které se vám nedaří. Někdy se vám svět jeví smysluplný, někdy smyslu zbavený. A není to závislé na materiálním blahobytu. Můžete mít peněz, kolik chcete, a nedostanete to, čemu se říká štěstí. Ale jakmile vidíte smysl v tom, co děláte, ať je to cokoli, tak život smysl má. Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není."

13.05.2023

Nejznámějším románem britského spisovatele Forda Madoxe Forda (1873-1939) a zatím také jediným, který vyšel v češtině, je Nejsmutnější příběh (The Good Soldier, 1915). Z Fordových zhruba pětasedmdesáti knih (románů, básní, vzpomínek, esejů, biografií, kritik i cestopisů) do dnešní doby přežila ještě historická trilogie o Kateřině Howardové, páté manželce Jindřicha VIII., Pátá královna (The Fifth Queen, 1906-1908) a válečná tetralogie Konec přehlídky (Parade's End, 1924-1928), kterou u nás můžeme znát z televizní minisérie s Benedictem Cumberbatchem z roku 2012 (scénář napsal Tom Stoppard).
Nejsmutnější příběh je vyprávěn podvedeným manželem, Američanem Johnem Dowellem, který zpětně, bez respektování přirozené chronologie dějů a s neustálým střídáním časů líčí zkázu způsobenou jeho anglickým přítelem a milencem jeho ženy Florence Edwardem Ashburnhamem (oním "dobrým vojákem" z originálního titulu), ženatým s krásnou Leonorou. John se hlouběji snaží proniknout k pravdě o lidských vztazích a k tragédii, na jejímž konci jsou dvě sebevraždy, dva zničené životy, jedna smrt a jedna dívka, která zešílí...
Bohužel ani příběh, ani jeho zpracování mě příliš nezaujaly a vyhlášený modernistický román byl pro mě zklamáním. A to mám jinak podobné tragické příběhy z vyšší společnosti rád a název je tak slibný.
Román se měl původně jmenovat The Saddest Story, což se ale nakladateli v době první světové války nezamlouvalo, a tak Ford zvolil (sarkasticky) název The Good Soldier. V češtině by ovšem název Dobrý voják nevhodně evokoval Haškova Švejka, a tak byl na doporučení překladatele Jana Zábrany zvolen název Nejsmutnější příběh. Ostatně první věta díla zní: "Tohle je ten nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy slyšel."

30.04.2023

Většina prozaických děl Thomase Bernharda (1931-1989) má (na rozdíl od děl dramatických) stručný jednoslovný název: Mráz, Amras, Rozrušení, Ungenach, Moušlování, Vápenka, Chůze, Příčina, Sklep, Dech, Chlad, Dítě, Korektura, Beton, Ztroskotanec, Mýcení, Vyhlazení. Snad nejlakoničtější z nich má pak novela Ano (Ja) z roku 1978. Ačkoli je název tak krátký, je také po přečtení knihy překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ. I v této novele ovšem najdeme autorův pesimismus a skepsi či typické nesnášenlivé litanie; zde např. o venkovu, kam se ze zdravotních důvodů uchýlil vypravěč (stejně jako Bernhard), nebo o dnešních filozofech. Příkladem za všechny může být např. věta na str. 82: „…sprosťáctví a podlost jsou na venkově mnohem větší než ve městě, stejně jako hrubost, mající podobu buranství, je na venkově mnohem větší, a venkov je, na rozdíl od města, naprosto bezduchý.“

Vypravěč ovšem není pochopitelně úplně totožný s Bernhardem: trpí sice plicní nemocí, uchýlil se na venkov, přebudoval zruinovanou zříceninu na obytný dům, ale je přírodovědcem a trpí těžkými depresemi; svou přírodovědnou studii (o protilátkách) nedokáže dovést do zdárného konce. Své poznámky začíná ve chvíli, kdy se po tříměsíční izolaci vypraví ke svému příteli, realitnímu makléři Moricovi, což je jediná postava, která má v novele nějaké jméno. Vychrlí na Morice všechny své úzkosti a starosti („Celý život jsem uvažoval o sebevraždě, ale spáchat sebevraždu jsem nikdy nedokázal.“ – str. 83), ale z životu nebezpečné izolace jej vytrhne až náhlá návštěva Švýcara a jeho družky, Peršanky, jimž Moric prodal pozemek pro stavbu jejich domu „na stáří“. Peršanka vypravěče okouzlí a ten ji na druhý den pozve na procházku do modřínového lesa. Mezi oběma osamělými a zoufalými lidmi se vyvine zvláštní vztah, který však pro Peršanku přece jen skončí tragicky.

Na malé ploše komorního příběhu, v němž okrajově vystupuje ještě hostinská a Moricova žena, najdeme množství zajímavých témat: Peršanka obětovala svůj život pro Švýcara, stavitele elektráren, a postrkovala jej v úspěšné kariéře, aby jí nakonec zbylo jen mužovo pohrdání a mlčení; Švýcar pro ni chce postavit nelidský dům podobný elektrárně (stejně jako Roithamer v románu Korektura postavil pro svou sestru dokonalý dům v podobě kužele) a pak ji opustí a zanechá ji v nedostavěném domě na samotě, který rychle chátrá stejně jako Peršanka; Švýcar se totiž cítí zneužitý a vztah jej již nenaplňuje; poté, co dosáhl vrcholu kariéry, nemá už kam jít dál; vypravěč uvažuje o oblíbeném Schopenhauerovi a Schumannovi („…filozofie je hudba a hudba je filozofie a naopak.“ – str. 154), o smyslu života, o izolaci v depresi a o opuštění této izolace pro vlastní záchranu. Ačkoli je příběh dosti pesimistický a konec Peršanky tragický, přesto je konečné vyznění překvapivě uklidňující, protože vypravěč má zřejmě naději na onu záchranu, i když samozřejmě nevíme, jak se jeho osud vyvíjel dále. Najdeme zde myšlenky pozitivní, které přehlušují tragické tóny a zmírňují je. Takové nálady jsou u Bernharda málo časté. Také ženský duch je zde přítomen poněkud více než jinde; Peršanka je sice pasivní obětí, ale má dobrý vliv alespoň na vypravěče. Z hlediska vypravěče je tedy příběh nadějný. Ono konečné (a titulní) ano se však váže k otázce, zda Peršanka jednoho dne spáchá sebevraždu. Odpověď na tuto otázku, znějící ano, se nakonec ukáže být pravdivá.

Na počátku vypravěč říká, že „koneckonců vše, co nás obklopuje, je výsledkem nezdaru“ (str. 47). Nezdarem je jeho život i izolace v naprosté samotě. Na konci však má naději, že dokáže opět číst Schopenhauera a poslouchat Schumanna a dokončit svou přírodovědnou studii. Závěrem pouze dodávám, že výborný český překlad nelehkého textu byl oceněn v překladatelské soutěži Jiřího Levého.

16.02.2023

(II)
Řekne-li se krásná kniha, může to znamenat cokoliv; pro mne to znamená knihu s krásným a velkým příběhem s tajemstvím na pozadí bouřlivé doby, která se dobře čte a přináší i poučení, ne však servírované přímo na stole, ale nenápadně, skrytě, mezi řádky, v samotném příběhu a jeho vývoji a vyústění. Právě to Lebrechtova Píseň jmen obsahuje, a proto si zmíněnou pozornost zaslouží a neměla by náročným čtenářům uniknout. Rozhodně není určena jen zájemcům o hudbu, i čtenáři, kteří zrovna podobnému prostředí neholdují, zde naleznou své. Málokdy se podaří napsat knihu, jejíž všechny složky od příběhu, postav až po jazyk a strukturu by byly v takové zdařilé rovnováze, že vlastně není ani co vytknout. Lebrecht dokáže být kritický i citlivý, ne však zlý nebo sentimentální či melodramatický; kniha je dostatečně realistická i poeticky tajemná a dějové zvraty překvapivé a zvolená prostředí a témata bohatá a různorodá; zkrátka jde o mnohovrstevnatý román vysokých kvalit. Navíc ještě zobrazující sice dlouhou, ale z hlediska dějin vlastně krátkou dobu, během níž však v životě lidí mohlo dojít k tak významným zvratům a dějinným posunům. Kniha je též důkazem, že na některé události nesmíme a ani nemůžeme zapomínat už proto, že náš život tolik ovlivňují a nakonec jim nemůžeme uniknout. I tento román je mj. o tom, jak jsou „malé“ lidské osudy ovlivňovány „velkými“ dějinami a jak jeden člověk může působit na druhého až tak, že kvůli tomu změní svůj život či své názory.

16.02.2023

(SPOILER) (I)
Vlivný britský hudební kritik a publicista Norman Lebrecht (1948) byl autorem již několika knih, avšak do světa krásné literatury vstoupil až roku 2002, tedy ve čtyřiapadesáti letech, kdy vydal svůj první román Píseň jmen (The Song of Names). Lebrechtovi se debut vskutku vydařil a vynesl mu Whitbreadovu cenu za nejlepší románovou prvotinu. V češtině vyšla v roce 2003 jeho asi nejznámější kniha z oblasti hudby Mýtus jménem Maestro, v níž se čtivou formou kriticky ohlédl za kariérami největších dirigentů uplynulých sto padesáti let. Hudba hraje pochopitelně důležitou roli i v jeho úspěšném románu. Nejde zde však jen o hudbu jako o umění, ale též jako o výnosný byznys. Autor nás zavádí do prostředí koncertních agentur i síní a hudebních soutěží ve velkém časovém rozpětí od počátků druhé světové války až do poloviny devadesátých let minulého století. Vedle zajímavostí i kritických pohledů na zvolený mikrokosmos však přináší především velký příběh podaný čtivou formou, kde nechybí napětí a mnohá tajemství – některá objasněná, některá ne.

Vypravěčem a hlavní postavou knihy je majitel hudebního vydavatelství a agentury Martin Simmonds. Příběh začíná v roce 1991, kdy se Martin účastní jako předseda poroty soutěže mladých hudebníků na anglickém maloměstě. Zde mu hra jednoho chlapce připomene techniku, kterou používal jeho dávný stejně starý přítel z dětství a mládí, geniální houslista David Eli Rapoport, který v den svého debutu v londýnské Royal Albert Hall v roce 1951 záhadně zmizel a od té doby o něm nikdo neslyšel. Martin se poté v rozsáhlé retrospektivě vrací k událostem mezi lety 1939–1951. Před vypuknutím války přišel devítiletý Davidl, jak ho Martin zdrobněle oslovuje, z Varšavy do Londýna, aby se zdokonaloval ve hře na housle. Ujme se ho Martinův otec, zakladatel hudební agentury. Posléze rodina Davidla v podstatě adoptuje, neboť za války přijde chlapec o celou rodinu, která zůstala v Polsku. Z jedináčka Martina a z osamělého Davidla se stanou přátelé, víc než bratři, dvě části jedné osoby, ovšem bez homosexuálného podtextu. Geniální a bohémský Davidl a průměrný, ale organizačně schopný a učenlivý Martin se vzájemně doplňují a obohacují a pomáhají si v nelehkých válečných letech. Po válce se však mnohé změní: Davidl se po ztrátě rodiny nakonec přece jen upne ke kariéře houslisty, ale Martin odhalí i odvrácenou stránku svého přítele: sobectví, zahleděnost do sebe, styky s podsvětím, hráčskou vášeň, touhu po penězích. Jejich vztah je narušen. A pak nadejde den Davidlova debutu, avšak mladík záhadně zmizí ještě před koncertem i s drahými vzácnými houslemi, které mu koupil Martinův otec.

Martinův život od té doby nebyl už nikdy takový jako dosud. Jako by přišel o jednu polovinu své osobnosti; o tu lepší, jak sám říká. Vystuduje, ožení se, s menšími či většími úspěchy vede zděděnou agenturu a v době, kdy příběh vypráví, se potýká s chorobami jako zestárlý muž. Pátrání po záhadě Davidova zmizení mu však do života vlije novou krev i naději, ale hlavně touhu po pomstě. Martin má totiž pocit, že je mu Davidl dlužen za to, co pro něj on a jeho rodiče kdysi udělali. Nakonec ho vypátrá v uzavřené ortodoxní židovské komunitě, kde Davidl žije jako rabín s manželkou a jedenácti dětmi. Vydíráním (Davidova minulost by se jeho rodině jistě nelíbila) ho přinutí ke spolupráci: chce z něj udělat znovunalezenou hvězdu. Jenže David zmizí podruhé, teď už navždy…

Široce klenutý příběh nepřináší jen napětí, ale též množství zajímavých témat, skvěle propojených a skloubených v portrét doby i postav. Působivý obraz válečného Londýna bombardovaného německým letectvem, skrývání se v krytech, poválečné město v troskách a jeho problémy, probouzení nového života, důležitost hudby v době ohrožení, cesta k úspěšné kariéře, střípky příběhů mnoha epizodních postav, zejména uprchlíků z Němci okupovaných zemí, holocaust, židovství, víra, přátelství a jeho hodnota, pomsta a její smysl, ztráta a vyrovnání se s ní, nalezení smyslu života… To všechno se do této knihy vešlo ve velmi přesvědčivé podobě. Pozoruhodné jsou např. autorovy úvahy o úpadku hudební výuky i kultury, jak se postupně vytratila tradice domácího muzicírování, o smyslu hudebních soutěží a umění vůbec, o síle hudby a o tom, proč nám může tolik učarovat geniální interpret, nebo kritický pohled na sobectví umělců: „Nikdy by /Davidl/ nedovolil, aby morálka ohrozila umělecký imperativ. Jeho priority stály v tomto pořadí: on sám, umění, ostatní.“ (s. 119)

Nejdůležitější je však to, co příběh přinesl oběma hlavním postavám a jak je naučil změnit vlastní život a vážit si ho: David si uvědomí, že se nechce stát geniálním houslistou za každou cenu, protože se sám necítí být dost dobrý, a očistu nakonec nalezne v tom, co předtím spíš odmítal, totiž v židovském osudu, ve víře, ve smutku za utrpení své rodiny a svého národa; Martin si uvědomí, že pomsta nepřinese úlevu ani nápravu, tu může přinést jen aktivní život a cesta dál, neohlížení se za minulostí, ale poučení se z ní a nasměrování pohledu kupředu. Cesta k takovému poznání je však vždy bolestná.

Tyto závěry, staré jako samo lidstvo, přináší Lebrecht na pozadí netradičního napínavého příběhu, který má skoro detektivní zápletky. Důležitou roli zde hrají i zmíněné drahé Davidlovy housle; na jejich „příběhu“ autor dokumentuje, jak jsou i „pouhé“ nástroje důležité ve světě hudby.

16.02.2023

Novela Konzumenti levných jídel (Die Billigesser) z roku 1980 patří k méně známým pozdním dílům Thomase Bernharda (1931-1989), přináší však na malé ploše a v kondenzované formě téměř vše, co je pro jeho tvorbu typické, a zcela jistě si zaslouží naši pozornost.

Vypravěč portrétuje svého bývalého spolužáka z gymnázia Kollera a jeho tragikomický osud. Tento „duchovní člověk“ (jako takový „má dav proti sobě“; „Duchovní člověk se ovšem ve chvíli svého zrození pustí do boje s davem a vzdoruje mu, neboť teprve útok na dav legitimuje člověka jako duchovní bytost.“ /s. 77/) vždy mířil k vědecké dráze, ale až štěstí v neštěstí jej správně nasměrovalo: pokousal jej pes průmyslníka Wellera, a Koller kvůli tomu přišel o nohu. Ovšem díky zmrzačení dostal od Wellera velké jednorázové odškodné a navíc i pravidelnou rentu. Další náhody jej přivedly do Vídeňské veřejné jídelny (VVJ) ke stolu tzv. konzumentů levných jídel, kteří se stali ideálními typy pro jeho studii o fyziognomice, která má nést právě název Konzumenti levných jídel. Studii, nakonec pochopitelně neuskutečněnou (novela končí větou: „Konzumenti levných jídel byli ztraceni stejně jako tolik duchovních výtvorů, o nichž nám jejich tvůrci vyprávěli.“ /s. 141/), nosí Koller v hlavě a líčí pak čtyři konzumenty levných jídel vypravěči: obchodníka a podvodníka Weningera, knihkupce Goldschmidta (v jeho osobě podává Bernhard nádherný portrét skutečného knihkupce, také „duchovního člověka“, nikoli „podavače“ knih), skladníka Grilla, který odešel do Vídně z Tyrolska a „vypracoval se“ až na skladníka velkoobchodu se železem, a vysokoškolského učitele, prolhaného chvastouna a alkoholika Einziga, prohlašujícího, že pochází ze šlechtického rodu a je vlastně von Einzig. Pátým portrétem má být sám Koller, který však umírá dřív, než stačí studii napsat. Sám vypravěč se domnívá, že Koller je šílený nebo k šílenství rozhodně spěje. V jeho postavě tedy nacházíme mnohé z typických Bernhardových „hrdinů“: napůl šíleného „duchovního člověka“, považujícího se za vědce, jenž v hlavě nosí nakonec neuskutečněné veledílo o fyziognomice. Jde o osamělého člověka stranícího se společnosti, rodiny i lidstva, jenž se přátelí s jediným člověkem (vypravěčem novely). A navíc je vedle postižení „duševního“ postižen nešťastnou náhodou také fyzicky (sám to ale považuje za štěstí).

Nesmírně sevřený text ve výborném a v dobrém slova smyslu čtivém překladu Tomáše Dimtera tentokrát není tak litanický, kritický a složitý jako jiná autorova díla. Typické výpady zde najdeme víceméně jen proti školství, např. na s. 133: „…na stejné vysoké škole, kterou Koller vždy označoval za přední rakouský duchamorný ústav, z něhož podle Kollera rok co rok vycházejí stovky a stovky zničených duchů, kterým v podstatě naše země a stát vděčí za svou sešlost a tupost a směšnost.“ Zato je tu však dostatek ironie i sebeironie, který se váže již k úvodnímu mottu z Novalise: „Hledáme plán ke světu – tímto plánem jsme my sami.“ A najdeme zde i další pro Bernharda typickou vlastnost, totiž inspiraci Ludwigem Wittgensteinem v pozoruhodné úvaze o jazyku: „…(jazyk) se skládá především ze slov stejné váhy, jimiž jsou myšlenky ustavičně stlačovány k zemi, a proto nemohou být v žádném případě sděleny v celém významu a skutečné nekonečnosti. (…) Myšlení ještě nikdy nebylo předvedeno ve své dokonalosti a nekonečnosti (…) Na tom se nic nezmění, dokud bude reprodukce myšlení odkázána na jazyk.“ (s. 124-5) Ještě že ale Thomas Bernhard nevzdal tento svůj „boj“ a dokázal takovým geniálním způsobem „reprodukovat“ své myšlení, své příběhy, své postavy a obsese tak dokonalým jazykem, jaký je v jeho textech, a že především sám nepatřil k tomu početnému zástupu svých hrdinů, kteří svá „veledíla“ nosili jen v hlavě a nikdy je nedovedli do zdárného konce.

16.02.2023

(III)
Vídeňský vrchol a poslední roky
Nejslavnějším a zároveň nejnáročnějším desetiletím Mahlerova života a díla jsou vrcholná léta 1897–1907 prožitá ve Vídni ve funkci hudebního ředitele Dvorní opery. Jmenován byl na základě svého úspěšného působení v Hamburku a řízení jiných orchestrů, La Grange však podrobně, až napínavě líčí drama, jež Mahlerovu jmenování do funkce v jednom z nejpřednějších operních domů světa předcházelo. Provázelo jej jak nadšení jeho příznivců, tak odpor zavilých odpůrců a všemožné intriky. Opět tu hrál roli Mahlerův židovský původ i přísné požadavky na kvalitu a změnu chodu operního provozu. Aby se mohl funkce ve vídeňské opeře vůbec ujmout, musel Mahler přestoupit ke katolictví. Celých deset let pak sice v operním domě na Ringu vládl pevnou rukou, ale také neustále zápasil s tvrdými kritiky, rozmazlenými diváky, citlivými primadonami i vrtošivými zpěváky. Vytvořil však éru, která je dodnes legendární a Vídeň se jí pyšní; nespravedlivé útoky jsou zapomenuty a na Mahlera se vzpomíná jako na velikého dirigenta i skladatele. La Grange ale útoky a peripetie nevynechává a líčí i to, jak často si sám Mahler komplikoval práci neústupností a prchlivostí.

Podrobně autor líčí také Mahlerův manželský zápas s vídeňskou krasavicí se skladatelskými a uměleckými ambicemi Almou Schindlerovou. Ta se svých ambicí musela na Mahlerovo přání zcela vzdát a být mu oddanou manželkou a matkou jejich dvou dcer. Že tyto ústupky nemohla společnost milující Alma dlouho snést, je nasnadě. Mahler tak brzy neměl klid ani doma, což jeho oslabenému srdci a celkově křehkému zdravotnímu stavu jistě nepřidalo. Navíc ho neustále trápilo, že místo aby se více věnoval komponování, otrocky diriguje koncerty a operu pro často nevděčné publikum a kritiky, kteří hledají jen chyby…

Nevelký rozsah Mahlerova vlastního díla je vyvážen jeho kvalitou a významem. Čas na komponování měl prakticky jen o letních prázdninách a v zimní pauze. Devět dokončených symfonií, Desátá nedokončená, Píseň o zemi, cykly Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech, Pět Rückertových písní a Chlapcův kouzelný roh a raná kantáta Píseň žalobná – to je v podstatě celý úhrn Mahlerova díla. La Grange popisuje jejich vznik, první a další uvedení, ohlas, přijetí u obecenstva a kritiky i to, jak se Mahler postupně prosazoval jako skladatel s jinou, novou hudební řečí. Pročítání úryvků z kritik nebo Mahlerových dopisů rodině, přátelům či kolegům, kde se svěřuje s úzkostí při tvorbě i při uvádění výsledných děl, je vskutku strhující. Stejně tak zajímavý je popis složení programů tehdejších koncertů a vůbec průběžný výčet Mahlerova bohatého dirigentského repertoáru jak v opeře, tak na koncertech.

V roce 1907 byl Mahler z Vídně víceméně vyštván, nemohl už dále snášet útoky proti své osobě a jeho postavení ve Dvorní opeře bylo již neudržitelné. Začíná poslední, krátká éra v Americe, kde Mahler s velkým ohlasem a úspěchem diriguje v Metropolitní opeře a za pultem Newyorské filharmonie. Čím dál větší úspěchy má také jako skladatel. Životním triumfem je potom premiéra obří Osmé symfonie (tzv. „Symfonie tisíců“) v Mnichově v roce 1910. V roce 1911 Mahler umírá.

Poslední kapitola Díla Gustava Mahlera nabízí stručný, čtenářsky velmi přístupný, čtivý, a přitom zasvěcený rozbor všech Mahlerových skladeb včetně překladu zpívaných textů (nebo alespoň jejich úryvků). V celé knize La Grange také uvádí na pravou míru některé legendy a vžitá tvrzení o Mahlerovi, např., jak si v některých skladbách „předpovídal“ vlastní smrt nebo se „loučil se životem“. Líčí Mahlera nikoli jako nedotknutelného velikána a génia, ale naopak jako člověka rozporuplného, s chybami i přednostmi, nešťastného a trpícího, ale i přesvědčeného o tom, že jeho „čas přijde“; jako muže nijak zvlášť zdravého, ale přesto silného, který musel podstoupit nejeden zápas o vlastní uznání v roli dirigenta, skladatele, ale i manžela a člověka, pro něhož by neměl být určující ani limitující židovský původ; člověka, jehož donutili přestoupit ke katolické víře, ale vzápětí mu to vyčítali; člověka, pro něhož byla vším hudba a její kvalitní provedení, nikoli sláva, peníze a moc. Mahler nám zanechal velké dílo, které dodnes uchvacuje dirigenty, hráče i posluchače. A uchvacuje i četba o všem, co prožil, přetrpěl, vydobyl – a nenechal se přitom zlomit, protože věřil v moc a sílu (své) hudby.

16.02.2023

(II)
Zápasy, vášně a trnitá cesta Gustava Mahlera
Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil nejenom v soukromí (s rodinou, milenkami, později s manželkou Almou, a také s nepříznivým zdravotním stavem – jeho srdeční choroba nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), ale i při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky, a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování, o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy. Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888–1891), a především v Hamburku (1891–1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou.

Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře, s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a pro většinu publika a kritiků zpočátku těžko přijatelné, resp. pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou Mahlerovi kritici ani diváci upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění, nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, těch je ale menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus – jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl na přelomu 19. a 20. století antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality umělcovy práce. Mahler měl proti sobě brzy zaujaté četné kritiky, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.

16.02.2023

(I)
Mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá, přestože jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti na české území opakovaně vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl – jsou ostatně rozpoznatelné i v jeho tvorbě. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler – Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové. Obsáhlý výbor ze skladatelovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, ed. František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho existuje několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě. Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře však přišel až v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henryho-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera (1860–1911) a je autorem nejlepší a nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran! V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler – Chronique d’une vie (Gustav Mahler – Kronika života) vycházela postupně takto: Tom 1 – Vers la gloire, 1860–1900 (Díl 1 – Cesta ke slávě) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 – L’âge d’or de Vienne, 1900–1907 (Díl 2 – Zlatý věk ve Vídni) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 – Le génie foudroyé, 1907–1911 (Díl 3 – Sestřelený génius) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí vydal La Grange v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem – právě tu Argo vydalo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent a vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor – dnešní Společnost Gustava Mahlera – a hudební festival Mahler Jihlava. Jeho manželkou je skladatelka Sylvie Bodorová a synem dirigent Marek Štilec. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne – une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Bohatší by naopak mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka. V jinak velmi dobrém českém překladu mne osobně trochu rušil často používaný gramaticky sice správný, ale poněkud ohavně znějící a nepěkný tvar slovesa dirigovat ve formě „oddirigovat/oddirigoval“ („Mahler oddirigoval tři koncerty…“, „Mahler se zavázal, že oddiriguje premiéru opery…“ apod.); s tímto tvarem se běžně téměř nikde nesetkávám, píše se prostě „dirigoval“, „dirigovat“, popř. se termín nahrazuje slovesy „řídil“ či „uvedl“. Nicméně to na kvalitě La Grangeovy knihy samotné nijak neubírá.

16.02.2023

Ruskou spisovatelku Ljudmilu Ulickou (*1943) jsem si velmi oblíbil, první autorčin román Medea a jej deti (1996) mě tentokrát ale bohužel zklamal... Děj je roztříštěný a nepostupuje chronologicky, kolem titulní postavy, bezdětné krymské Řekyně Medey, se točí mnoho postav, v jejichž vztazích jsem se ztrácel. Jsou to synovci a neteře Medey a jejich děti, přátelé a další. Medea se narodila na začátku 20. století a prožila ho téměř celé, tudíž sledujeme i vliv historie na životy postav v Rusku. Medea prožila šťastné manželství i léta samoty. Ale nějak tu chybí to, co znám z děl pozdějších, možná větší vypravěčská suverenita, tragika, strhující osudy a příběhy; zkrátka tentokrát mě Medea a postavy kolem ní nechaly spíše chladným, byť tam samozřejmě byly i momenty zajímavé a silné...

16.02.2023

Vezírův slon, výbor z povídek srbského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), obsahuje 17 textů, od kratších, jako jsou třeba Most přes Žepu, Ćorkan a tanečnice, Láska v městečku nebo Dopis z roku 1920, až po rozsáhlejší, jako jsou Vezírův slon, Aničiny časy, Neklidný rok, Prokletý dvůr nebo Mara milostnice. V působivých osudech mnoha různých postav z různých společenských prostředí i věr, agů, begů, vezírů, muslimských, křesťanských a židovských obchodníků, kněží a mnichů všech bosenských vyznání, městských i venkovských obyvatel či osudových žen vyvstává sugestivní obraz staré Bosny. Nejednou má v příbězích navrch lidské zlo, osudová vášeň, zničující láska nebo zásahy "velké historie".
Tak jako ve svých třech výborných románech Travnická kronika, Most na Drině a Slečna dělá peníze, i v povídkách je Andrić kronikářem Bosny, Sarajeva, Travniku či Višegradu nebo venkova, z časů turecké nadvlády, rakousko-uherské okupace a prvních dnů královské Jugoslávie, kronikářem pečlivým, barvitým, někdy trochu zdlouhavým, který ale vždy dokáže čtenáře zaujmout svými příběhy lásky, krutosti, násilí, nenávisti, zmařené touhy či lidské směšnosti a podivínství, ať už bosenského lidu nebo cařihradských vězňů (Prokletý dvůr).

08.02.2023

Jedno z vrcholných děl jugoslávského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), román Travnická kronika (Travnička hronika, 1945). Historický román se odehrává během napoleonských válek, v letech 1807–1814, v bosenském městě Travnik, kam byl jmenován francouzský konzul Jean Daville a o něco později i konzul rakouský. V Travniku sídlí též turecký vezír, dorazí sem Davillova pracovitá manželka a jeho tři děti, spolupracuje s ním tlumočník d'Avenat a později mladý tlumočník a úředník Des Fossés, který má zcela odlišnou povahu a názory než téměř čtyřicetiletý Daville.
Sledujeme život v Travniku, kde pospolu žijí Bosňané, Turci či Židé, muslimové, křesťané katoličtí i pravoslavní a lidé židovské víry; autor popisuje diplomatická jednání, spory, vášně, války, odlišnost jednotlivých skupin atd., a to na základě bohatého dokumentárního materiálu z oblasti historie civilizace, etnologie a autentických spisů o historických osobnostech, které jsou v románu prezentovány. Pomalu plynoucí nádherné vyprávění, psané krásným jazykem, je fascinující kronikou dávných časů... Dodám ještě, že Andrić se narodil v obci Dolac u Travniku.
"Člověk, aby se nezastavil a neklesl, klame sama sebe, zasypává nedokončené úkoly novými, které rovněž nedokončí, a v novém podnikání a úsilí hledá nové síly a více statečnosti. Tak člověk okrádá sebe sama a časem se stává větším a beznadějnějším dlužníkem vůči sobě a všemu kolem sebe."
"Není hrozné, že se stárne, slábne a umírá, je ale hrozné, že po nás přicházejí a nás zatlačují noví, mladší a tak odlišní. V tom vlastně teprve spočívá smrt. Nikdo nás netáhne k hrobu, ale strkají nás tam zezadu."
Konzul Daville: "Ach... tento Travnik a všechno na sto mil kolem něho, to je samá blátivá poušť, obydlená bídníky dvou druhů: mučiteli a mučedníky, a my jsme ti nešťastníci, kteří musí žít mezi nimi."

08.02.2023

Nakladatelství Paseka se dílu světoznámého britsko-indického spisovatele Salmana Rushdieho (1947) věnuje soustavně již dlouho. Řadu jeho knih vydalo v české premiéře (romány Zem pod jejíma nohama, Zběsilost, Klaun Šalimar, Čarodějka z Florencie, Luka a Oheň života, autobiografii Joseph Anton – Vzpomínky), další pak v reedici (romány Děti půlnoci, Hanba, Maurův poslední vzdech, Hárún a Moře příběhů, vloni nový překlad Satanských veršů). Každý román oceňovaného autora, mj. nositele Booker Prize za Děti půlnoci, je očekáván s velkým napětím. O Rushdiem slyšel snad skoro každý v souvislosti s fatwou, kterou nad ním vyhlásil tehdejší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní po vydání kontroverzního románu Satanské verše (1988). Rushdie je však především skvělý spisovatel, který si zaslouží pozornost kvůli svému psaní a ne kvůli tomu, že se musel dlouhá léta skrývat, používat cizí jména (odtud i název jeho autobiografie) a zvyknout si na ochranku. Ve svých dílech se zabývá především indickým subkontinentem a často kombinuje magický realismus s historickou fikcí; fascinují ho rozdíly mezi západní a východní civilizací. Rushdieho desátý román (resp. dvanáctý, počítáme-li mezi ně i dvě knihy určené dětem a mládeži) z roku 2015, který letos v květnu vydala Paseka, má dlouhý název Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (přeložila Barbora Punge Puchalská). Jak brzy zjistíme, je to vlastně to samé jako tisíc a jedna noc – pro děj románu důležitý časový údaj a také samozřejmě odkaz na slavnou sbírku Šeherezádiných vyprávění. Svou fantaskností a imaginací román překonává vše, co jsme od Rushdieho doposud četli. A také svou neuchopitelností a nezařaditelností. Je to směs sci-fi, fantasy, pohádky, báje i utopie, inspirovaná poetikou orientálních pohádek i dobrodružných ság moderní popkultury. Autor si prý chtěl vynahradit práci na vzpomínkách s důrazem na pravdu a fakta a proto nyní dostala prostor nezkrotná fantazie a epický příběh o souboji dobra a zla. Od čtenáře vyžaduje jediné: poddat se této imaginaci a zapomenout na realitu, nechat se unášet příběhy, které Rushdie vrství jeden za druhým a jeden v druhém (podobně jako Šeherezáda), jako by ani nechtěl přestat. Zároveň by to však nebyl Rushdie, kdyby se v jeho románu neskrývala i kritika současného světa a lidstva vůbec.
Román je vyprávěn tak, jako by se jeho současné události (zhruba v naší době) odehrály před tisíci lety. A na začátku nás děj přivede ještě o osm set let nazpět do minulosti, do roku 1195, do Španělska, kde ve vyhnanství žije filozof a lékař Ibn Rušd, do nějž se zamiluje princezna džinů Dunjá. „Toto je příběh o jedné džince, mocné princezně džinů, pro její mistrné ovládání blesku známé jako Princezna blesku, která před dávnými časy, ve dvanáctém století, jak bychom řekli my, milovala jednoho smrtelníka, o jejím četném potomstvu a o tom, jak se po dlouhé nepřítomnosti vrátila na zem a znovu, tedy alespoň načas, se zamilovala, než vytáhla do války. Je to také příběh o mnoha jiných džinech, mužských i ženských, létajících i plazivých, dobrých, zlých i takových, kteří se o morálku nestarají, a o době krize, době vymknuté z kloubů, jíž říkáme doba podivna a která trvala dva roky, osm měsíců s osmadvacet nocí, což v součtu znamená tisíc a jednu noc.“ Tak shrnuje autor v kostce děj románu na jeho začátku. Po prologu ve 12. století se přesuneme do současnosti, kdy na New York udeří katastrofální bouře a na celém světě se začnou dít podivné věci. Jedním z hlavních hrdinů románu je zahradník pan Geronimo, který se po oné ohromné bouři přestane dotýkat země. Právě jemu se po osmi stech letech zjeví džinka Dunjá a zamiluje se do něj podobně, jako se kdysi zamilovala do Ibn Rušda, s nímž měla mnoho dětí – a pan Geronimo je jedním z jejích pra-pra-pra… potomků. Do příběhu postupně zasáhne řada dalších postav i džinů, dějí se neuvěřitelné věci, schyluje se k válce, lidstvo musí být zachráněno, osvobozeno, spaseno… Až mám obavu, že tentokrát Rushdie čtenáře svou fantazií poněkud zahltí. Ovšem základní myšlenka – že by se lidstvo mělo zbavit iracionálna, náboženství a bohů – je mi na tomto románu velmi sympatická.

08.02.2023

Slečná dělá peníze z roku 1945 je na rozdíl od autorových dalších dvou románů mnohem kratší a komornější a soustředí se na postavu Rajky Radakovićové, jíž se všeobecně říká Slečna. Je to bezcitná lichvářka a skrblík a jejím jediným cílem je hromadění peněz.
Postavy lakomců, skrblíků, mamonářů či lichvářů, kteří snad mají místo mozku jen peníze, mě fascinují; většinou známe z literatury takové postavy mužské (Shylock v Shakespearově Kupci benátském, Harpagon v Molièrově Lakomci, Balzacův Gobseck a Grandet, otec v O'Neillově Cestě dlouhým dnem do noci), v Andrićově románu jde o ženu, navíc v době, kdy obchod a lichva nebyly pro ženy právě typické...
V roce 1935 v Bělehradě umírá osamělá Rajka. Děj se pak vrací o třicet let zpět do Sarajeva, kdy se mladá slečna po otcově smrti rozhodne pokračovat v jeho upadlých obchodech a lichvě. Nic jiného ji nezajímá, žádný společenský život, přátelství, vztahy, natož manželství, jen hromadění peněz a skrblictví, kde se dá... Její osudy naberou dramatický spád na pozadí sarajevského atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a následně rozpoutané první světové války. Rajka se snaží své okolí i sama sebe přesvědčit, že politika nemá na její podnikání žádný vliv a její egoismus a ignorance okolí postupně nabývá podoby naprostého úpadku morálních hodnot...
Na motivy románu byla v Čs. televizi natočena v roce 1978 televizní inscenace Slečna Rajka v titulní roli s Gabrielou Vránovou

08.02.2023

Postupně se snažím číst některá velká a slavná díla antické a středověké literatury, po Dantovi, Petrarcovi, Homérovi a Vergiliovi, které jsem přečetl v uplynulých měsících a loni, jsem nyní sáhl po nejslavnějším díle španělské středověké literaury. Píseň o Cidovi (El cantar de mio Cid) opsal mnich jménem Per Abbat roku 1307 podle staršího textu, který vznikl kolem roku 1140, tedy ani ne půl století po Cidově smrti. První kompletní český překlad Miloslava Uličného vyšel až v roce 1994 v nakladatelství Práce.
Hrdinský epos Píseň o Cidovi má tři zpěvy, každý o více než tisíci verších, celkem má dílo 3730 veršů. Rodrigo (Ruy) Díaz de Vívar (kolem 1040–1099), známý též jako El Cid Campeador, El Cid či jen Cid, byl kastilský rytíř a později politický a vojenský vůdce, který v době počátku reconquisty dobyl a ovládl Valencii. Ve Španělsku ho považují za svého národního hrdinu. Přezdívka El Cid je odvozena z al-sīd, což v arabštině znamená "pán" nebo "velitel", zatímco přízvisko El Campeador (bojovník, válečník…) mu přiřkli křesťanští obdivovatelé.

08.02.2023

Po dlouhé době čtu knihu ve slovenštině, protože česky nevyšla, což je škoda. Ale mně se slovenština velmi líbí, takže občas si v ní něco moc rád přečtu... Spojení témat město, osamělost, samota, výtvarné umění a životy umělců mě zlákalo ihned a knihou jsem nadšený. Britská spisovatelka Olivia Laing (*1977) popisuje v esejisticko-autobiografické knize Mesto osamelosti – O umení byť sám (The Lonely City – Adventures in the Art of Being Alone; 2016) i vlastní zkušenosti se samotou a osamělostí poté, co se odstěhovala do New Yorku a začala zde zkoumat životy a tvorbu několika umělců, kteří se se samotou potýkali a ve svých dílech ji reflektovali. Vedle slavných jmen Edwarda Hoppera a Andyho Warhola jsou to pro mě dosud neznámí umělci David Wojnarowicz nebo podivínský a samotářský Henry Darger, po jehož smrti bylo objeveno množství kreseb, maleb a rukopisů, mj. i pohádkový román, který má 15 145 stránek včetně několika set ilustrací a je považován za nejrozsáhlejší román psaný latinkou (pro srovnání: Proustovo Hledání ztraceného času má 3 200 stran).
Autorka probere i témata nemoci AIDS či problematiku života gayů, dotkne se třeba i Klause Nomiho, extravagantního popového zpěváka–kontratenoristy, první slavné oběti AIDS, osamění po krachu milostného vztahu, života s psychickou poruchou, nešťastného a těžkého dětství, virtuální reality a sociálních sítí či výzkumů a názorů psychologů a psychiatrů, kteří se osamělostí zabývali vědecky, atd.
Podobné mnohovrstevnaté knihy mám velmi rád a témata, jimiž se autorka zabývá, se mě hluboce dotýkají: jsem městský člověk a samotář, samotu miluji, ale občas se potýkám i s osamělostí, zajímají mě umělci a umění i podivíni jako Darger, stejně jako problematika lidské psychiky, dětství nebo života gayů atd.
Jediné, co mě na překladu ruší, je podivný přístup překladatelky či redakce k přechylování ženských příjmení. Někdy jsou přechýlena, jindy ne, a to často i jedno a to samé příjmení třeba i v jednom odstavci, jednou přechýleno, pak zase ne; to si redakce tedy měla ujasnit...

08.02.2023