MilaSliacka komentáře u knih

Kniha Ragtime byl silný čtenářský zážitek hned z několika důvodů.

1. Autor je vynikající vypravěč, který byl schopen několik dějivých linií zaplétat a rozplétat všemi směry, přičemž narativ neztrácí na síle a uveřitelnosti. Postavy jsou skvěle napsané. Za mě nejzajímavější byl vývoj postavy Matky. Přiznám se, že dějové linky anarchistů mě bavily méně, o to víc se ale těším, až si s odstupem knihu přečtu znovu a některé části příběhu ještě pořádně ‘objevím’.

2. Nápad spojit reálnou historii a retro fikci je geniální! Historické osobnosti vystupují pod vlastními jmény, fiktivní postavy naopak jména nemají (s výjimkou ústřední postavy). Během čtení jsem si vyhledávala informace o jednotlivých reálných postavách a místy jsem se nestačila divit. Věděli jste například, že první člověk mimo Inuitů, jehož noha se dotkla severního pólu, byl Afroameričan Mattew Henson? Četbou knihy jsem si doplnila mezery v historii Ameriky z přelomu 19. a 20. století, tedy doby, kdy už bylo zrušeno několik desítek let zrušeno otroctví, ale k rovnoprávnosti bílých a černých amerických občanů vedla ještě dlouhá cesta.

3. Považuji za důležité, že jsem se k četbě dostala zrovna v roce 2022. Kniha zdaleka není jen o Afroameričanech, ale přináší kontext k současných událostem týkajícím se amerického rasismu a boji proti němu.

4 21.02.2022

Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme.

Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!”

Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.

4 16.10.2021

Docela výstižná je ilustrace na přebalu knihy, kde se sbíhají a rozbíhají pokroucené linky a celek vytváří abstraktní obrázek, který vás docela baví, ale nejste si jisti, jestli ho chápete a není to místo abstrakce třeba mamut. Taková je i knížka Nulový součet.

Přes všechny odbočky do minulosti, budoucnosti, do autorova podvědomí a do kanceláře nakladatele, vidím před sebou příběh, který se mohl stát komukoli z mého okolí, o to víc, že moc nezačíná ani nekončí. Je plný kulturních odkazů a je v něm sebeironie a humor.

Pobavila mě třeba část o tom, že bychom měli dostávat ocenění za záslužné činy, které jsme nevykonali, ale klidně bychom mohli.

Takže bych si tímto chtěla připsat zásluhu za to, že knize sice místy úplně nerozumím, ale mohla jsem.

Bod strhávám za opakované nazývání žen vagínami a v jednom případě prdelemi.

PS: Poučení pro příště: nepsat recenze na knihy, které nemám dočtené. Vše, co jsem napsala, platí pro první část Nulového součtu.
Potom totiž přišla druhá kratší a mnohem minimalističtější část, která by se dala ilustrovat jednou rovnou čárou mizející do ztracena. Připomnělo mi to mrazivou japonskou záležitost Until I am a mummy (po zfilmování Sound of insects).

4 19.04.2021

Tuhle knížku jsem začala číst jenom proto, že jsem se doslechla, že vyhrála cenu za nejhorší překlad. Jsem k překladům často sama kritická a tak jsem chtěla vidět, co odborná veřejnost považuje za opravdovou hrůzu. K mému překvapení mi překlad ve čtení nevadil ani trochu (bylo tam pár kiksů typu ‘v létě jsme byli na kolách’, také chybně umístěné uvozovky). ALE.

Kniha mě okamžitě vtáhla a až do konce nepustila. Nejdříve jsem myslela, že je o mateřské lásce, ale na konci mi došlo, že je o odcizení. Příběh se odvíjí z pohledu tří členů rodiny, kteří se potýkají se svou osamělostí různými způsoby. Pomocí flashbacků vidíme, jak postupně docházelo k současné situaci, ve které se rodina nachází. Hrdinové knihy nejsou ničím zvlášť sympatičtí, ale neubránila jsem se soucitu vůči nim. Zároveň se nešlo nezamyslet; jak bych reagovala, kdyby můj syn spáchal tak strašný trestný čin, jakého se dopustil jeden z hrdinů. Jak bych se cítila v kůži jeho sestry? A jak bych se poprala se životem, kdybych byla Aslak?

Jaké by to všechno bylo se (doufám) nedozvím, ale kniha mě o tom donutila přemýšlet.

4 17.01.2021

Tak jako šedesátník, který řeší odchod do penze, si asi příliš nepočte v knize o třicátnicích řešících mateřství v kombinaci s kariérou, tak ani já jsem si příliš nepočetla v knize pana Prouzy Psychiatr. Téma životní změny na stará kolena se mnou nerezonovalo a styl psaní nebyl natolik silný, aby měl přesah do mé věkové a společenské bubliny. (Jsou i tací, kterým se to podařilo, například M. Kundera, jehož některé knížky jsou tematicky podobné zrovna Psychiatrovi; nemocniční prostředí, mužští hrdinové v pozdním zralém až předdůchodovém věku, zástupy bezejmenných milenek, ze kterých vyvstává elegantní starší kolegyně…). Ani zajímavé prostředí psychiatrické léčebny to nezachránilo. Pacienti tak nějak splývali a fungovali spíš jako kompars k zádumčivým vnitřním monologům hlavního herce na scéně.

4 21.11.2020

Některé knihy jsou výzvou a Kobold patří k nim, v tom nejlepším slova smyslu. Je zde mnoho vrstev, které se vzájemně překrývají a jsem si jistá, že jsem na první přečtení neobjevila všechny. Literární jazyk v modré části je vesměs poetický, chvílemi vyplave na povrch drsný realismus a v neposlední řadě je zde mnoho skvělých filozofických myšlenek. V oranžové části se autorka drží spíš reality, i když i tady najdeme spoustu metafor. Na konci se obě části potkávají, jak v příběhu, tak na papíře. Je to přesně ta kniha, kterou když si přečtete s odstupem času a v další životní etapě, objevíte v ní nové věci. Nabízí se rčení; nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.

4 05.10.2020

Nedá mi to a musím reagovat na komentář od Vivienca. Vaše analogie s jídlem platí v případě, že víte dopředu, že určité jídlo nemáte ráda. Objednávat si ho znovu a znovu by byl masochismus. Jestli ale patříte k těm, kdo je zvědav na nové kuchaře na české kulinářské scéně, čekáte výživné jídlo a dostanete místo něho nedochucený (případně přeslazený/přesolený) popcorn, máte právo nebýt spokojená.

Tahle nabušená kniha pojednává o světě, kde jsou všichni lidé připojeni na vnitřní síť zvanou Socio, kde mají všichni svůj inkód, podle kterého je možné vidět, z koho se inkarnovali, a kde lidé nad 60 let musí být odvedeni do zóny pauzy, aby byli usmrceni a se mohli znovu narodit.
Sledujeme příběh Zera - člověka nula, který se narodil bez inkódu a způsobil tak error v systému. V dětství byl odveden do nápravného ústavu, kde se setkává se svým celoživotním přítelem Crackerem, kdysi zakladatelem Socia, a také se Synem Řezníka nesoucím svoji věčnou vinu po mnoho inkarnací.

Dál to začíná být trochu komplikovanější, ale to by nemělo pozorného čtenáře odradit.

Kniha se četla podobně jako scénář. Dostanete informaci, kterou si nedokážete zařadit a o několik kapitol dál dostanete rozuzlení. Musela jsem se vracet k předchozím kapitolám, aby mi to secvaklo. Je to jedna z těch knih, které musíte přečíst několikrát, aby vám do sebe zapadly všechny detaily.

4 05.09.2020

Tento dívčí román od Rudiše je moje guilty pleasure, protože mi některé postavy připomínají lidi, které jsem znala, a protože se odehrává na místech, které tak důvěrně znám. Když si knihu ještě k tomu přečtu na konci léta, mám pocit, že časovou trhlinou nahlížím do svého života před patnácti lety.

když se chci vrátit v čase
čtu Potichu a pouštím Samotáře
mám k oběma výhrady
ale vystihují svoji dobu
a to jim nikdo neodpáře

4 21.12.2019

Moje (zatím) nejoblíbenější kniha od J. Topola, kterou čtu témeř každý rok na Vánoce. Od druhé kapitoly se nořím do skvěle vystižené atmosféry lidského smradu a hnusu, kde se Víra, Naděje a Láska snaží prodrat na povrch. Drsný poetický styl, který nemaluje nic na růžovo a zároveň je tak květnatý, že v knize při každém dalším přečtení objevím něco nového.

4 21.12.2019

Metalem jsem nepolíbená, proto jsem si v rámci čtení Kovu pouštěla ukázky zmiňovaných kapel, oprášila jsem Kmeny, ve kterých je kapitola věnovaná Black metalu, a ve starém čísel VICE jsem našla dvojstranu o zásadních metalových kapelách a jejich filosofii. Tohle jsem si odnesla.

Black metal je subkultura na okraji metalové scény vycházející z misantropie, tedy nenávisti k lidstvu (nikoli však prý k člověku jako jednotlivci) především za to, jak se chová k planetě. Na druhé straně je zde zásadní obdiv k přírodě. Původní blackové kapely vyznávaly satanismus, ten ale u současných kapel ustupuje do pozadí.

Co se týká účinku hudby na mě, zaprodance systému, mamynku nakupující ve slevách a stádní ovci, ten byl takový, jaký metalisti jistě zamýšleli - odpudivý. Jsem si ale vědoma toho, že kdybych black potkala v době dospívání, kdy jsem se musela popasovat se svoji rozervanou duši a identitou, že bych v něm dost možná našla útočiště, jako jsem je tenkrát našla v jiném hudebním směru. Nemít valné mínění o společnosti a mít komunitu a místo, kam se před světem můžu schovat, a když nemůžu, tak se aspoň zahalit do zvuku ze sluchátek, to dobře znám. V tom hlavnímu hrdinovi Nikovi rozumím.

Nikův příběh je jistě pozoruhodný, místy mrazivě dystopický, podle mě má však kolísavou kvalitu. Některé linky jsou skvěle propracované (například linka syna), mizí a objevují se, když to nečekáme. Jiné mi zůstaly záhadou. Jak se k moci dostala metalová strana a jaké byly vůbec její cíle? Místy mi život podle metalové strany připomínal anarcho-kapitalsmus, zároveň však šlo o totalitu, což si dost odporuje. Nevím. Asi bych se potřebovala zeptat autora.

Každopádně mám pocit, že Kov je jednou z knih, které si musíte (musím) přečíst víckrát, aby vynikla jejich celistvost. Na začátku knihy jsou útržkovité a bez kontextu fádní informace, které si jako čtenář nejsem schopna zapamatovat a propojit s pozdějšími informacemi v knize. Z konce knihy jsem proto přeskočila znovu na začátek a příběh mi zapadl do sebe.

Přes výhrady mi to přišlo dobré a dávám 3,5 hvězdy v pěti.

3 28.08.2023

Emotivní setkání s přeživším koncentračního tábora Natzweiler-Struthof ve Francii.

Do nedávna žijící pamětník holocaustu ze Slovinska Boris Pahor se po mnoha letech vydává na místo, kde přežil svoji smrt, a okamžitě v něm ožívají vzpomínky na události, pocity a dávno ztracené kamarády. Zároveň cítí vinu, že na rozdíl od jiných přežil, a připadá si nepatřičně uprostřed skupiny turistů, do které je v rámci prohlídky zařazen.

Vyprávění není lineární, události před autorem i čtenářem vyvstávající jsou asociované místy, kterými prochází turistická skupina. Jsou to obrazy smrti, mučení, hladu, nedůstojnosti a autor během vyprávění reflektuje i své myšlenkové pochody (zlobí se na lékaře, který udusil ,,malého Čecha, aby si to pak vyčítal, když viděl, čemu díky své smrti nemocný chlapec unikl). Stejně tak se autor sám na sebe hněvá za nevraživost vůči milencům ze své turistické skupiny - jsou ve světě lásky, která je nekonečná, stejně tak svět smrti, ve kterém se skrze vzpomínky nachází on. Nebylo by správné, kdyby svět smrti bylo to, co přetrvá.

Velmi pregnantní a filosofické. Ne nadarmo se o Pahorovi několikrát mluvilo v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu.

Připadá mi obscénní bodovat tuto výpověď podle toho, jestli měl to dost bavilo, přesto nemůžu jinak, než dát plný počet.

PS: S podivem musím konstatovat, že tohle je asi první autobiografická kniha na dané téma.

3 08.07.2023

Že trauma je živnou půdou pro radikalismus, není nic nového pod sluncem. Příběh Valerie Solanas je toho učebnicovým příkladem a já doufám, že se lidem bude dařit na ní nahlížet v kontextu jejího života a ne jen se jí smát nebo nenávidět ji.

Lidem, kteří se zajímají o dějiny feminismu, bych knihu doporučila jako příklad radikálně feministického Mein Kampfu.

3 18.08.2022

Nevím, čím to je, ale pokaždé, když čtu knihu od Margaret Atwood, docvakne mi až napodruhé. Jako bych si všechny informace dokázala propojit, až když znám (často násilný) konec. To, co na první přečtení vypadalo jako popis fádních situací, se náhle mění ve stupňující se ticho před bouří. Až v kontextu šílenství posledních několika kapitol oceňuju postupný přerod hlavní hrdinky z člověka okleštěného civilizací ve zvíře. Konec mi pak připadal takový nedotažený nebo jsem něco nepochopila.

3 03.04.2021

(SPOILER) Jak už tady někdo ze čtenářů poznamenal, hranice mezi naprostým brakem a geniálním sci-fi nápadem je tenká. Tu hranici podle všeho určuje zpracování, kterému Chuck P. moc nedal. Jako kdyby na první dobrou manicky naházel na papír všechno, co ho napadlo, a tak to nechal. Věřím, že samotnému psaní knihy předcházely rozsáhlé rešerše a kdyby kniha prošla více editacemi, povedlo by se vychytat nelogické oslí můstky. Zmíním dva z mnoha nedotažených nápadů:
1) skrze sexuální hračky byznys magnát ovládá ženy, aby i do budoucna kupovaly jeho výrobky, během pár týdnů však ty samé zákaznice zešílí rozkoší a postupně umírají na podvýživu, zástavu srdce apod
2) jedna z hraček způsobuje neuskutečnitelnost pohlavního styku ženy s mužem, takže ve finále stejně všichni vymřou
Tato fakta nikdo neřeší a o marketingovém plánu se mluví jako o zdařilém až prakticky do konce.

Korunu tomu všemu nasadil překlad Richarda Podaného (…vlasy měla obratně zvýrazněné, i když visely ve splihlých šlahounech mezi troskami kdysi za drahé peníze nalíčeného obličeje…ta šílící osoba do ní kousla zoubky s korunkami, od koutků úst jí odlétávaly přepršky krve…).

Napadá mě, že kdyby téma bylo zpracované jako komiks, bylo by to stravitelnější. Ani by se třeba nezdálo tak absurdní, že se hlavní hrdinka vydává na Mount Everest v lodičkách a s kabelkou za domorodou dvěstě let starou a z poševního sekretu věštící sexuální guru, aby u ní potom strávila týdny v jeskyni nahá a povídaly si spolu mmj o přípravce na Harvardu.

3 09.11.2020

Nemůžu uvěřit, že kniha, napsaná v roce 1842, je tak čtivá. Gogol barvitě vykresluje obraz tehdejšího Ruska; jak jeho reálie tak povahové rysy ruského člověka napříč různými společenskými třídami, ačkoli všude platilo, že lidem nad sebou se leze do zadku po lidech pod sebou se šlape. Tento konsenzus se ostatně drží dodnes a ne jen v Rusku.

3 23.09.2020

Komunismus jsem zažila jako malé dítě a jeho propaganda se mě tehdy nijak nedotkla. Byla jsem tedy zvědavá, jaký předobraz společnosti byl tlačen tehdejším dospívajícím.

V této knize to byl obraz ‘správné rodiny’ a cesta Dory a tatínka do USA za biologickou matkou Dory, která emigrovala.

Nejméně sympatická postava je tatínek, ctnostný a nerudný autoritářský páprda, který mluví s Dorou jako s blbcem, přičemž si stěžuje, že už se mu Dora tolik nesvěřuje. Po cestě z Prahy a na Island padají z tatínka moudra o naší krásné socialistické vlasti a o socialismu celkově (mezi mé top 5 patří přirovnání Karla Marxe k Ježíši Kristovi). Pak tu máme submisivní macechu Jarmilku, šedou myš, jejíž nejhodnotnější vlastností je (dle tatínka) její skromnost. Jarmilka sama o sobě není ničím extra protivná, ale znepokojující je otcovo opakující se vyzdvihování Jarmilčina posluhování rodině a upozadění sebe sama, jako vzoru ‘té správné ženy a matky’. Dalším členem je Dora, která vzhlíží k otci a přejímá jeho názory, také žárlí na macechu. A nakonec nevlastní bratr Tino, což měl být asi příklad správného mladého socialisty, ale kupodivu byl ze všech členů rodiny nejmenší klišé.

Celkově mi připadalo, že obraz světa v této knize je mírně řečeno pokroucený.

Například po příjezdu do New Yorku Dora nešetří výrazy jako ohavný, hrůzný a dokonce stromy Central Parku nazývá zakrslými. Všechno, co je jinak, než v ČSSR, hned odsoudí, přičemž Island, kde je také všechno jinak, je pro ni pohádková země…

Americká matka je tak marnivá, že má svoji vlastní koupelnu. To by macecha nikdy nedopustila! Ta trvá na tom, že se bude koupat jako poslední, protože ona jediná umí pořádně umýt vanu. Potom také, představte si tu hrůzu, americká matka nosí spoustu náramků… a tak dále a tak dále.

No, byla to zajímavá sonda to tehdejší doby. Knížku nemůžu hodnotit, protože Helena Šmahelová nepíše špatně, ale ten obsah je znepokojivý.

V porovnání z obdobnými dystopickými novelami 1984 a Kallocain mě My bavilo asi nejméně, nicméně je to dobré čtení a mistrně vykonstruovaný příběh, nabízející analogii k mnoha historickým událostem a v něčem se blížící dystopiím vznikajícím v současnosti (při čtení mi občas problikávaly obrazy z různých epizod Černého zrcadla).

3 06.07.2020

Přála bych si nevědět o čem kniha je, když jsem jí začínala číst, abych se od začátku mohla dívat na události druhé světové války očima malého Bruna, kterému (relativně) nic nechybí. Bruno prožívá stěhování se svou rodinou, sžívá se s novým domovem a nakonec si nachází kamaráda. Kamarád žije ve světě za za železným plotem a nosí pořád pruhované pyžamo (stejně jako kuchař, který vaří Brunově rodině). Kontrast nevinných dětských postřehů s událostmi v Auschwitzu je mrazivý.
PS: knihu doporučuji těm, kteří si chtějí procvičit angličtinu. Je napsaná v ‘dětském’ jazyce a dá se snadno číst.

3 09.02.2020

Kniha Jáchyma Topola Chladnou zemí má pro mě dvě části. V každé z nich se rozezní jiný autorův rukopis.

První Terezínská část je více prodchnuta metaforami a poetickou rétorikou, je plná odboček do vlastní fantazie, až by se v tom člověk někdy ztratil. Nebylo to tak psychedelické, jako Sestra, ale stejně jsem místy musela zabojovat.

Druhá část odehrávající se v Bělorusku je psaná přímočaře. Tady autor nenechává mezery volně k čtenářově interpretaci, ale servíruje nepříjemnou syrovou realitu místy odlehčenou morbidním humorem (pokud bych měla přirovnat, tak tímto stylem napsal Topol Anděl Exit). Asi to bylo potřeba, protože téma vyvražďování Bělorusů nejdříve nacisty a potom komunisty je tíživé. Šokující je, že se o skutečnosti, že v Bělorusku zemřelo nejvíce lidí během druhé světové války, nemluví. Šokující je také to, že jsou zde doteď nacházeny hromadné hroby.

Jsem ráda, že se prostřednictvím knihy tyto informace ke mně dostaly. Lepší pozdě než nikdy.

2 27.06.2023