mira.l komentáře u knih

Byl jsem docela zvědavý, jak Alison Weir dokázala tentokrát sepsat knihu čítající 450 stran o ženě, o které toho zase tak moc známo není a která byla manželkou Jindřicha VIII. a královnou Anglie pouhých několik měsíců. A vyřešila to docela šalamounsky. Jak zní už podtitul knihy "Královna s tajemstvím", autorka vložila do životního příběhu dcery klevského vévody Jana III. nemalé procento čisté fikce v podobě něčeho, co mě - přiznávám - trochu překvapilo, ale koneckonců proč ne, dalo to jistý náboj knize, která by asi jinak docela těžko udržovala čtenářovu pozornost po celou dobu. Že v knize z této doby a této společnosti se bude souložit z čisté rozkoše na straně 20, to jsem fakt nečekal:). Následkem bylo "uklizení" Anny stranou až do porodu, o kterém nevěděl ani její otec.
Následné manželství s Jindřichem VIII. bylo tahem čistě politickým. Z pohledu Anny to bylo podáno tak, že by z tohoto svazku z mnoha důvodů nejradši vyklouzla, to ale nebylo možné, pokud se nechtěla doživotně znemožnit, případně zavdat Jindřichovi příčinu třeba i k vyhlášení války. Předtím, než Jindřicha poprvé uviděla "naživo" se obávala, jestli se mu bude líbit a jestli ji bude chtít, poté, co ho uviděla, se jí sňatek a manželství s ním už jenom příčilo. Král měl v té době skoro 50 let, hrubě přes 100 kg, nechutný bércový vřed a "na kontě" patrně i impotenci. Z pohledu krále to patrně nebylo o mnoho lepší, Anna se mu vzhledově příliš nezamlouvala a zde, vzhledem k pointě knihy, je to podáno tak, že patrně poznal, že Anna není panensky čistá. Jeho pochyby jsou i historicky doloženy, více o tom autorka uvádí v doslovu. Aby z toho nějak vybruslil, svedl to nakonec na existenci jakéhosi Annina zasnoubení z doby, kdy byla ještě dítě, které údajně nebylo řádně zrušeno.
Následný rozvod byl tak úlevou jak pro Jindřicha, tak pro Annu, která se po počátečním šoku zachovala velmi rozumně a narozdíl od Kateřiny Aragonské se celkem poslušně královu rozhodnutí podvolila. Jindřich ji za to odměnil velmi slušným zaopatřením, které ale skončilo s jeho úmrtím. Poté vlastně až do své smrti spíš bojovala o to, aby dokázala uživit svou domácnost v podobě, která aspoň přibližně odpovídala jejímu postavení a přitom zároveň čelila více či méně znepokojivým událostem své doby.
Autorka opět vytvořila velmi poutavý příběh, který, ač obsahuje asi největší podíl čisté fikce ze všech jejích knih, mě opět zcela pohltil. Proti třeba Kateřině Aragonské bych cípeček jedné hvězdičky ubral, to ale možné není, takže i tak dávám plný počet.

8 24.06.2020

Já jsem to tušil. Co, tušil. Já to věděl, že to zase bude bomba. Mohl bych tady napsat obsáhlé pojednání:
- o této knize
- o osobě Kateřiny Aragonské,
- o jejím mládí
- o její svým způsobem pokorné - jak se na tehdejší dobu slušelo - a svým způsobem i hrdé španělské povaze královské dcery
- o prvním nevydařeném manželství
- o dlouhém čekání na Jindřicha VIII.
- o následném velmi nesnadném životě s jednou s asi nejrozporuplnějších postav evropské historie
- o obrovském příkoří, které na této hrdé a statečné ženě Jindřich VIII. spáchal
- a vůbec o dalším výletu do tudorovské Anglie počátku 16. století.

Ale já to tentokrát neudělám. Já se tentokrát omezím na poměrně jednoduché konstatování. BYLO TO OPĚT SKVĚLÉ. JAKO BYCH TAM NĚKDE BYL. Tu v temném koutě paláce, tu v rohu královské zahrady a všechno to, jak Jindřich VIII. udělal Kateřině v jejích posledních letech ze života peklo, zpovzdálí pozoroval. DÍKY.

29 08.06.2020

Jan Tuček opět nezklamal a podal čtenáři přehlednou a ucelenou historii vývoje sanitních vozů na našem území od samého počátku automobilismu až po dnešní dny. Velmi výpravně udělanou knihu doplňuje celá řada fotografií, zvláště ty opravdu staré ještě z doby monarchie či první republiky mnohdy překvapí svojí vysokou kvalitou. U těch současných je to tak nějak samozřejmé.

4 10.05.2020

Tohle byla velká rychlovka. Asi první knížka, kterou se mi podařilo přelouskat zhruba za dvě a půl hodiny. Textu tam věru mnoho není a písmo skoro jak ve slabikáři.
Po Olze Roučkové, první Češce, která dojela Dakar a Gabriele Novotné, první Češce, která dojela Dakar na motorce, jsem zvolil příběh Tomáše Tomečka, který rozhodně naopak není žádným nováčkem a který zůstal věrný závodění v opravdové Africe s cílem v hlavním městě Senegalu. I on svým způsobem také přepsal dějiny závodění. Je prvním, kdo absolvoval rallye, v tomto případě Africa Eco Race, sám v kamionu.
Tomeček se závodění věnuje dlouhé roky, tato kniha mapuje pouze jeho dvě sólo jizdy Afrikou. Nebyl nikdy velkým vypravěčem, což je na textu vidět, je to velmi zkratkovité, a opravdu to popisuje prakticky bez nějakého úvodu příslušný ročník od vyjetí na technické přejímky, ale číst se to dá. To v případě první části, druhou jeho sólo účast tvoří přepis novinových článků do knižní podoby. A je to znát, tato část pro mě byla docela zklamáním, literární úroveň a informační hodnota vcelku odpovídá tomu, že jsou to přepsané články z novin.
Co je milé, hodně kvalitních fotek a kvalitní papír. Ale v kontextu knih o dámách zmíněných v úvodu prostě za čtyři dát nemůžu. Kniha O. Roučkové byla o dost zajímavější a G. Novotná, to byl ve srovnání s tímhle úplně jiný level, příběhem i literárně. Tohle je takový solidní průměr, bez kterého by se ale dalo v klidu obejít.

3 01.05.2020

Na tuto knihu mě tak nějak nalákalo všeobecné nadšení a povětšinou velmi kladná hodnocení a nadšené komentáře.
Musím konstatovat, že o regionu, který leží na zcela druhé straně republiky vím to, že je to daleko, že se tam těží/-ilo uhlí, že je to do Polska co by kusem uhlí dohodil, a to bude tak všechno. Třeba to, co se tam dělo mezi Čechy a Poláky po první světové válce, o tom jsem neměl (asi jako většina čtenářů) nejmenší tušení.
Kniha mi ukázala ledacos z historie tohoto kraje, kde rozhodně nebyl lehký život a kde uhelný prach nepolykali jen chlapi v dolech. Je to velice čtivě napsaný příběh o osudech několika lidí z několika rodin, které se časem nečekaně protnou, který plyne tak nějak sám, i když veselého je toho v něm opravdu pomálu, když tam svitne nějaká naděje na něco radostného, veselého, lepšího pro postavy děje, trvá to tak půl stránky a pak se to zase nějak pokazí. Co se postav týká, taky se tam dost těžko hledá nějaká vyloženě kladná, snad mladší Barbora, jinak každá postava má nějakou svoji "mouchu", nechť si to každý přebere jak chce. Občas mi při čtení vytanula na mysli jiná kniha, občas jsem si říkal, jako bych právě četl Větrnou hůrku po česku...
Vzhledem k tomu, že nejsem lokální patriot, tak mě ta knížka nezasáhla nějak osobně natolik, abych z ní byl naprosto paf, ale uznávám, že je to velice zajímavý počin. S plným hodnocením bych byl z výše uvedeného důvodu opatrný, ale poctivé čtyři * dám rád.
Má to být první román z jakési série, pokud na sebe osudy Barky, Fanky, Žofky, Ludwika, Tomka, Jurka, Julky a jejich potomků budou navazovat, asi si rád přečtu i pokračování.

25 29.04.2020

Poté, co jsem před časem četl (také rozhodně ne nezajímavou) knihu Olgy Roučkové, která poprvé na Dakaru startovala v roce 2018, ovšem na čtyřkolce a která se stala tou opravdu první Češkou, která závod dokončila, tak jsem teď velice rád sáhl i po knize, která mapuje (nejen) to, kterak na druhý pokus stanula na cílové rampě dakarské rallye jako první Češka v historii, která tuto soutěž dokončila na motorce, Gabriela Novotná. Její jméno si pamatuju paradoxně spíš z jejího prvního Dakaru, který jela stejně jako O. Roučková v r. 2018 a po pádu a zlomenině klíční kosti ho nedokončila než z toho druhého, který úspěšně dojela. Sám nevím proč:).
Vím tedy, že první pokus nevyšel, na druhý se jí to podařilo. Stejně tak si vybavuju z nějakého rozhovoru při její první účasti, že si na financování vzala hypotéku, což už samo o sobě zní dost šíleně a je z toho zřejmé, že opravdu hodně chtěla jet. Ale to bylo tak všechno.
Až při čtení knihy jsem si postupně uvědomoval, jak obrovský sen, který si neváhala splnit, to pro byl, jak obrovský je dříč, co to asi všechno obnáší po stránce fyzické i mentální přípravy, shánění financí nejen na samotný závod, ale i na celoroční přípravu. Stejně tak si při čtení může čtenář udělat představu o jejím vývoji jak po stránce závodní, tak lidské. Ona se motorkám začala věnovat relativně pozdě, první silniční motorku si pořídila v 21 letech a
do terénu se dostala ještě o něco později. Sama v knize přiznává, že po stránce techniky jízdy má stále co dohánět, ale vidí i to, jaké jsou v průběhu času vidět pokroky. Tím, že jí chyběly ty úplné základy techniky jízdy, které doháněla jen pozvolna, tak přišly mnohé pády a spousta zranění, svému tělu vystavila v cestě za svým snem v relativně krátkém časovém období hodně tvrdý účet.
A jaké to bylo? Ale zatraceně zajímavé a čtivé!! Zkrátka Cesta na Dakar je hodně poučnou knihou, navíc velice zajímavě zpracovanou, samotný chronologický příběh Gabriely je proložen několika pasážemi s informacemi technického charakteru a rozhovory s několika osobnostmi, které se sice každá jiným způsobem, ale všechny nějak podílely na tom, že se dostala tam, kam se dostala. Postupně se čtenář seznamuje se situací kolem prvního i druhého Dakaru, a v závěru knihy je svědkem jejího jakéhosi "procitnutí", pokud se to tak poněkud neomaleně dá nazvat, v otázce, jak naložit se svou kariérou dál. Ale víc prozrazovat nebudu, snad jen to, že momentálně přechází na větší počet koleček:).
Během čtení jsem si dohledal i její FCB profil, něco si tam pročetl a taky se podíval na dostupná videa. A musím konstatovat, že respekt k téhle drobné holčině ještě vzrostl. Bylo vidět, že závodění si užívá, že to je věc, která ji maximálně naplňuje. Jak píše v knize, má ráda, když to není jednoduché, když je třeba si pořádně hrábnout na limity fyzických i psychických sil ( i když s těmi trochu asi zápasí). No a třeba před tím, že dojela vlastně poslední etapu jejího posledního závodu se zlomenou nohou a pánví, tak nad tím nelze než smeknout, to chce hodně velké sebezapření a morál!
Uživatel callowsick tady píše, že "Čím víc jsem toho četl, tím míň mi byla hrdinka bezvýhradně sympatická", u mě to bylo spíš naopak. Ale to je věc názoru, tak to asi má být. Pokud se mi v té knize zdál někdo řekněme nesympatický, pak je to Ondřej Klimčiw. Sice ji v začátcích její kariéry asi hodně naučil, za to, že se dostala, kam se dostala, asi nemalou měrou vděčí právě jemu, ale on mi z toho vyšel jako člověk, se kterým rozhodně není jednoduchá komunikace a občas se ke Gabriele choval i docela hnusně, hlavně tehdy, když potřebovala nějakou slovní podporu místo toho, aby jí vynadal, jejich povahy byly hodně rozdílné. Ona to v knize na několika místech i naznačila, že situace a nálada v jeho týmu nebyla ideální.
I přes několik pravopisných chyb v psaní mě/mně a také několik hrubic ve shodě podmětu s přísudkem (a že ty mě teda štvou v knihách obecně a většinou za ně hodnocení snižuji) tady jdu do plného hodnocení, protože Gábina a její příběh si to zaslouží a kniha rozhodně stojí za přečtení!!

4 21.04.2020

Jan Tuček nezklamal. Přehledně podaná historie jedné z legend československého automobilového průmyslu. Od samého počátku, tedy vývoje modelu, přes zahájení sériové výroby a její celý průběh. Následují kapitoly o kupé 110R a dvou "exotech", vozech, které byly zajímavé, ale v podmínkách reálného socialismu neměly šanci na byť malosériovou výrobu - kupé ÚVMV 1100 GT a ŠKODA SUPER SPORT, které je známější spíš ve svojí pozdější reinkarnaci jako filmový FERAT. Autor se zmiňuje i o několika buginách postavených s použitím techniky modelu 100/110´, ať už u nás nebo v cizině.
Poslední kapitola knihy se krátce věnuje nástupci modelu 100/110, Škodě 105/120.
Jak to u těchto knih bývá, knihu doplňuje řada fotografií.

2 14.04.2020

Tak jsem se po delším váhání, zda si to koupit, odhodlal a teď na knížku přišla řada. Takže po Divočině, Monice Benešové a Lucii Kutrové další titul s tématikou PCT.
V každé z těch knih si čtenář najde asi to svoje. A jak vidím tuhle? Zase je jiná než ty výše zmíněné.
Ano, je to deník. Deníkem byla vlastně i kniha Lucie Kutrové. Ale obě jsou naprosto odlišné. Tady se potvrdilo to, co jsem si přečetl v dřívějších komentářích. Tohle je dosti "technicky" pojatý popis cesty, denní rozvrh, rituály, zdolané kilometry či míle, výškové body. Neustálé uvádění vzdálenosti v mílích od oficiálního začátku trailu s přesností na desetinu míle u docela nepodstatných míst mi přijde skoro až zbytečné.
Citelně mi tady chybí nějaké větší emoce, popis osobních prožitků, zážitky se setkáváním s lidmi, jejich příběhy, ať už hikerů nebo lidí místních... Prostě to, co mě tak neskutečně bavilo a co jsem si tak naplno užíval při čtení knížky Lucie Kutrové, která pro mě tímto zůstává zatím tím nejlepším, co jsem na toto téma přečetl. Tohle je trochu jako by člověk "četl" záznam z tachografu nákladního auta. Dozvíme se základní veličiny (a kdyby se k tomu přidal záznam z kamery za čelním sklem, dnes nic neobvyklého, je z toho i obrazový vjem), ale tím to končí. Je to zkrátka strohé, popisné, bez emocí, bez větších projevů radosti ze zážitků. Nic takového tady v nějaké větší míře nečekejte. A přiznám se, že někde za půlkou už jsem docela "odpočítával", kdy už budu na konci. Ty dny byly prostě tak nějak všechny stejné, s minimem nějakých specifických zážitků. Tak nějak jsem ani moc nezaznamenal, kde vlastně autor zrovna je. Což platí zejména zhruba o poslední třetině cesty.
Pro praktiky, kteří absolvování trailu zvažují, je asi užitečná závěrečná část, kde autor představuje a hodnotí svoji výbavu, trochu se věnuje i logistice a nastíní i finanční náročnost cesty.
Jsem na vážkách, zda mám zkusit i druhý deník J. Čecha z Continental Divide Trailu. Na jednu stranu by to bylo zase něco nového, z oblasti, o které jsem zatím nic nečetl, na druhou stranu pokud to bude napsáno stejným způsobem - a asi není důvod doufat v jiný styl, tak si nejsem jistý, jestli zvládnu druhou nálož něčeho podobného.
Mám-li to nějak objektivně zhodnotit, tady prostě plný počet dát nemůžu. Bylo by to k ostatním knihám ( a především k té jedné) asi dost nespravedlivé. Myslím, že to není úplně špatné, má to svoji hodnotu, ale bylo by to tak na 3,5 hvězdičky. Ty ale dát nejde, tak v rámci objektivity tady čtyři prostě nedám. Přečetl jsem, ale nějaký hlubší dojem to ve mně nezanechalo. Kniha Lucie Kutrové byla napsána tak, že mi zlepšila náladu na řadu dní.

8 07.04.2020

Druhá část cestopisu z výpravy Tatry kolem světa po 30 letech povstala z popela jako bájný Fénix; stalo se to, co už málokdo předpokládal, že druhá část knihy ještě někdy spatří světlo světa. A musím konstatovat, že tato kniha mi přišla o něco čtivější než kniha mapující první část expedice. I když je to opět docela slušná historická naučná exkurze mezi jihoamerické předkolumbovské kultury a v oblasti Tichomoří, kterou Tatra překonala na lodi, se posádka letecky přemisťovala mezi jednotlivými ostrovními zeměmi takovým stylem "přískokem vpřed", je to také takový rychlokurz zeměpisu a dějepisu, tak mi tohle přišlo prostě napsané líp, s přece jen trochu větším podílem osobních zážitků když ne celé posádky, ty mi tam zkrátka poněkud chybí, tak alespoň trochu prožitků autora knihy.
Já jsem rád, že tento druhý díl vyšel, to rozhodně. Konečně máme možnost sledovat cestu expedice vcelku. Po dočtení knihy z té expedice ale mám takový trochu smíšený pocit. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že od jisté doby to poněkud "drhlo". Snad už od zadržení posádky v Guatemale, po němž musela výprava trasu proti původním plánům změnit, a když ne odtud, tak od opuštění Jižní Ameriky. Cesta dál mi připomínala takové trochu "přískokem vpřed", jak už jsem uvedl výše. Rozsáhlé přesuny Tatry lodí a letecké cesty posádky s mnoha mezipřistáními mi připadaly jako řešení poněkud nouzová, těžko říct, jak vlastně byla celá výprava v této fázi organizována, zda už to nebylo spíš ve stylu "Asi jsme si vzali trochu velké sousto, je nám jedno jak, ale ať už proboha nějak dojedou zpátky". Když se třeba podívám na mapy a itinerář trasy v přílohách v závěru knihy, přijde mi skoro zvláštní zorganizovat jistě ne jednoduchou a ani levnou přepravu víc jak 20 tun vážícího auta z Jižní Ameriky do Singapuru, odtud na Nový Zéland proto, aby na Novém Zélandu ujelo 850 km. 2 800 km ujetých poté v Austrálii také při pohledu na mapu vypadá jako spíš jen takové líznutí tohoto obrovského kontinentu. Poté následoval vlastně poslední souvislý delší úsek, cesta Asií, zkalená zase pro změnu úmrtím F. Jeniše. Následná cesta Afrikou také trochu působí dojmem jako když se opilec potácí domů:). Nenavštívit největší národní parky Afriky je také docela škoda. Stejně jako jižní Afriku, protože ... apartheid. A poté opět rozdělená cesta Tatry a posádky do Egypta. A odtud už asi poměrně zrychlený přesun k domovu (patrně asi v důsledku tehdejších událostí - krátce po listopadu 1989), který je v textu zhuštěný asi do čtyř stránek.
V závěru knihy za původním textem je několik desítek stran autorových dodatků. Část z nich jsou postřehy k expedici, které ji trochu osvětlují, doplňují. A úplný závěr pak tvoří takové postřehy, či spíše možná životní cestovatelský profil autora, což je sice zajímavé z hlediska toho se o autorovi a jeho pestrém cestovatelském životě něco dozvědět, ale tyto pasáže s touto expedicí nemají nic společného.
A poslední poznámka k pravopisu. Když jsem to začal číst (úvodních 12 stran knihy), tak jsem si říkal, že jestli to tak půjde dál, tak to nejpozději u 50. strany asi vyhodím z okna. Speciálně tečky či čárky nad "i", to bylo něco strašnýho. Zajímavé je, že v dalším textu se to vytratilo a i závěr byl v pohodě, ale úvod se z tohoto hlediska opravdu nevydařil.

4 24.03.2020

Poté, co se neuvěřitelné stalo skutkem a po neuvěřitelných 30 (slovy TŘICETI) letech vyšlo pokračování této knihy, které bylo v prvním díle avizované ihned po návratu expedice z cesty (asi nejdelší IHNED v dějinách literatury:) ), jsem si pro pořádek a pro zachování kontinuity vyprávění znovu přečetl i první knihu. Kdysi jsem ji už četl, ale přece jen už to trochu zapadlo.
A jaké to bylo? No uznávám, je to trochu "dějepis". Výpravu si tak nějak v hrubých rysech pamatuji, v době jejího startu mi bylo 8 let. Matně si vybavuji občasné články v časopise Pionýr, které jsem tehdy hltal jedním dechem. Tato kniha vyšla ještě v době, kdy výprava byla na cestě a asi je to trochu znát, text by to chtělo poněkud vybrousit a také je asi ještě trochu poplatný době, ve které kniha vyšla, před listopadem 1989. Styl psaní je docela strohý, je to spíš přehled ekonomicko/politický, historický a zeměpisný o oblastech, kudy výprava projížděla, vlastních zážitků z cesty tam zase až tolik není.
Jedinou výjimkou, kdy se autor věnuje vlastním zážitkům výpravy nějak souvisle delší dobu a začíná to být čtivé, je její zatčení v Guatemale a následný diplomatický "souboj". Kdyby se to opravdu nestalo, tak by se to dalo považovat za celkem vydařenou komedii... Nebýt aktivity štábu tehdejší Čs. televize a následně diplomatů, mohlo to dopadnout pro posádku dost špatně. Jinak musím bohužel konstatovat, že text není zdaleka tak čtivý a záživný, jak by se dalo čekat, takový neosobní, místy trochu naivní, občas obdivuje výdobytky kapitalistického světa, občas se k nim staví poměrně kriticky, přece jen je vidět že Stanislav Synek nebyl v první řadě novinář. A ano, nezbývá mi, než dát za pravdu uživateli Atlantis. Viděno dnešní optikou, když se čtenář dostane do oblasti Kanady a hlavně USA, tak je docela do očí bijící, jak se členové výpravy podivovali věcem dnes naprosto samozřejmým, jak z toho všeho koukala ta socialistická zaostalost.
Ale i tak jsem si knihu rád připomněl, na plné hodnocení to určitě nebude, za čtyři dám tak nějak spíš z nostalgie. A jsem docela zvědavý, jak je pojatý druhý díl, který krom zbytku původního textu obsahuje i pasáže viděné dnešníma očima.

3 08.03.2020

Padesátka tipů na výlety rodnou hroudou jako vždy bez námitek:-).

2 28.02.2020

Kniha, věnovaná jednomu století české egyptologie a české stopě ve výzkumu této fascinující starověké civilizace, která není zrovna malá. Málokdo ví, že Český egyptologický ústav je jedno z nejprestižnějších světových pracovišť v tomto oboru. České, resp. předtím československé vykopávky v Abúsírském pohřebišti trvají už více jak půl století a naši vědci mají na svém kontě řadu významných objevů. Některým z nich se věnuje tato kniha.
Po obecném úvodu následují rozhovory autorky s několika současnými egyptology, ať už je to taková legenda jako profesor Verner nebo někteří mladí vědci. Některé mě zaujaly míň, ale většina rozhovorů je velice zajímavých. Dávají nahlédnout třeba do oraganizace a průběhu vykopávek, ale i jiných prací spojených s výzkumy. Jedna z kapitol se věnuje i historii a fungování knihovny egyptologického ústavu.
Není to na úplně plné hodnocení, není to to nadšení jako při čtení velkých obrazových encyklopedií o Egyptu, kterých také několik mám, ale poctivé zasloužené 4 * dám rád.

A ano, já jsem si tuhle knihu zařadil do letošní Výzvy, bod č. 3. Je to čirá utopie, ke které nikdy nedojde, ale asi by mě tohle bavilo, starověký Egypt mám moc rád. A kdoví, jak bych se rozhodoval dneska o svém budoucím zaměření, kdyby mi dneska bylo těch čtrnáct, patnáct...

3 18.02.2020

Já to stejně nechápu, jak on to dokáže nakreslit do posledního šutru!!
Nezbývá než poděkovat za další várku inspirací k \"rozhlížecím\" výletům, tentokrát po našich hradech a zámcích, a ... a co to bude příště? Kostelní či radniční věže:-)?

3 02.02.2020

Stromy, nejlépe ty staré, památné, to já rád. Takže když jsem v knihkupectví v J. Hradci uviděl tuhle knížku s velkým stromem na obálce, navíc z oblasti, kterou mám vlastně za humny nebo lépe řečeno v jejímž středu žiju, bylo jasno:).
V úvodní části seznamuje autor čtenáře vymezením a stručnou historií území, jemuž se kniha věnuje. Dále následuje takové obecné seznámení s lesními dřevinami, jejich skladbou a typizaci prostředí lokality Doudlebska a širšího okolí. Neškodí ani trocha osvěty ve věci stanovištní klasifikace lesních půd, jejich skladby a typů prostředí - co kde rostlo, roste a jak se to asi bude vyvíjet v budoucnu.
Další kapitola si všímá dřevin na nelesních pozemcích. Historie toho, co a proč se kde sázelo, skladba dřevin, památné stromy, aleje, na nelesních pozemcích, to znamená v obcích, městech, u sakrálních staveb, při cestách a tak dále.
Další a dá se říct převážná část knihy mapuje výskyt jednotlivých drhů dřevin na území, nejprve jehličnaté - smrk, borovice, jedle, a dale další méně běžné druhy, s tím, že si všímá zajímavých jedinců každého druhu a nemusí to být zrovna stromy památné, i když se dá říct, že v popisu převažují. Poté následuje totéž u listnatých stromů, výčet zajímavých (opět povětšinou památných) listnáčů, tedy lip, dubů, buků, javorů, ale i některých dalších. Závěr knihy patří stručnému seznámení s některými exotickými listnatými dřevinami, vysazovanýnmi převážně v parcích.
Celou knihu doplňují pěkné fotografie. Musím uznat, že mě kniha inspirovala k návštěvě některých starých stromů, které zatím neznám. Ale na druhou stranu musím upřímně přiznat, že do toho uznalého "Wau" a plného hodnocení tomu něco schází. Během čtení se to nadšení z knihy trochu vytrácelo, přišlo mi, že text je někde "na půli cesty" mezi knihou čistě o památných stromech a knihou o lesních dřevinách a hospodaření v hospodářských lesích. Možná i proto, že kniha vyšla i v elektronické podobě ve větším rozsahu a tím, že v tištěné podobě část textu chybí, je to takové nesourodé a ochuzené. Tím, jak je kniha členěna podle druhů dřevin se v textu dosti skáče geograficky.

Co mě úplně nepotěšilo, bylo jisté množství překlepů a chyb. A pak ještě jedna věc. Již zmíněná elektronická verze, kterou jsem ovšem na webové adrese v knize uvedené nenašel a zatím se mi to nepovedlo ani nikde jinde, což mě trochu mrzí.
Jak už jsem uvedl výše, na plné hodnocení to určitě nebude. Ale ... prostě památné stromy, na to já slyším. Takže za čtyři žaludy. Teda hvězdičky:).

3 27.01.2020

Taková milá jednohubka z pera Marie Hruškové, kde se čtenář o našich památných stromech tentokrát nedozví až tolik faktických informací, i když i těch je v každé kapitole pár uvedeno, ale spíš se přenese do více či méně dávných časů a sféry různých bájí, pověstí či legend vztahujících se k těmto pamětníkům často mnoha staletí.
Je to příjemné čtení, i když přiznávám, že na úplně plné hodnocení to tentokrát nevidím. Už jsem několik knih na toto téma přečetl a některé tyto příběhy už docela znám, zejména ty, které se vztahují k těm našim nejznámějším stromům jako je třeba Bratrská lípa v Kunvaldu, hrušeň u hradu Helfštýna, Oldřichův dub v Peruci či Svatováclavský dub ve Stochově, ale i některé jiné.
Zajímavé je celkové grafické zpracování knihy, laděné do zelené barvy. Ne zcela potěšilo větší než malé množství překlepů a pravopisných chyb.

5 15.01.2020

Zajímavé čtení o dosti neveselé době. Pašeráci, příslušníci, agenti, rozvědka, kontrarozvědka, Američani, vojáci, StB... Já se v těch politických věcech nějak moc neorientuju, ale musím konstatovat, že to byla dosti zvláštní doba. Na jedné straně bdělí strážci hranic, řídící se heslem "Neprojdou", na druhé straně lidé, Šumaváci jako třeba Kilian Nowotny, kteří přecházeli hranice "jako by se nechumelilo" a nosili tam i zpět především zboží a osoby, které zase zpátky za naše hranice nosily zprávy o aktuálním dění. Do toho Američani, kteří právě takové osoby jako byl Kilian Nowotny, ale i mnohé jiné, většinou z řad "šumavských Němců", kteří byli po válce odsunuti nebo opustili ČSR sami už před odsunem, cíleně využívali pro cesty z Německa k nám (a pochopitelně i naopak). Byli si velmi dobře vědomi toho, jak moc dobře tito lidé znají danou oblast.
Dá se říct, že vlastně všechny ty příběhy končí tak, jak tehdy asi skončit musely. Státní bezpečnosti neuniklo prakticky nic a vždycky měla dostatek těch, kteří z různých důvodů spolupracovali nebo raději spolupracovali a naprostou většinu těchto převaděčů StB dříve či později pochytala. Pak následovaly někdy i monstrózní procesy (viz akce Zejbiš) s mnohaletými tresty.
Až zase někdy budu na Šumavě, zkusím se asi tu a tam zastavit a na chvíli se pokusím představit si, jak to tam asi vypadalo v té "zadrátované" době. A třeba se i zajet podívat na některá odlehlejší místa.

10 13.01.2020

Jednoznačně za plný počet!! Tohle by měla být učebnice na nejednom typu škol.
Velmi názorně a srozumitelně podáno v textu a doplněno v problematiku rozšířujících rámečcích, jak fungují smrkové lesy, jaké procesy v nich probíhají, jakým vývojem pod vlivem člověka prošly a čím vším jim hlavně v nedávné minulosti uškodil, a také přibližný nástin toho, jakou mají šanci se z toho vzpamatovat a co se s nimi asi bude dít v budoucnu. A pochopitelně také to, jak bychom se k nim měli chovat my lidé, aby tu lesy byly i v budoucnu.
Docela bych uvítal nové doplněné vydání, od napsání knihy uplynulo už 10 let, za tu dobu se přece jen situace třeba v boji s kůrovcem o něco změnila či posunula do jiného stádia.

5 02.01.2020

Útlá knížka, na jeden, dva večery, ve zkratce popisuje vznik, vývoj a modifikace dvou autobusových legend. Není to špatné, jen mi trochu uniká smysl této knihy. Grada vydala před časem dvě publikace z pera Jana Neumanna,
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-rto-147001
a
https://www.databazeknih.cz/knihy/autobus-skoda-706-ro-146999, ve kterých je historie obou modelů podána o dost podrobněji. Tohle je takový výtah. Na plné hodnocení to nebude.

1 26.12.2019

Tyhle knihy se starými fotkami mám rád. Hlavně z míst, která aspoň trochu znám. Nejsem sice z Vimperka, párkrát jsem tu ale už byl na dovolené, město mám jako bránu do části Šumavy rád, tak si centrum města celkem vybavím. U některých fotek se orientuju velmi dobře, u některých méně, u některých jsem úplně mimo. To mi ale vůbec nevadí. Rád si některá místa dohledám třeba i v mapě nebo plánku města. V doprovodném textu k fotografiím autor uvádí u mnoha nemovitostí čísla popisná. Při čtení mi to nic moc neříkalo (zase takový znalec města nejsem), někomu to může připadat zbytečné až možná rušivé. Čísla se ale ukázala být skvělou pomůckou při vyhledávání jednotlivých domů v mapě na Internetu, kde mi pomohla s lokalizací mnoha staveb, u kterých jsem tak nějak nevěděl, "kam s nimi".

A zas a znovu jenom žasnu nad překvapivě skvělou kvalitou některých fotek, starých mnoho desítek let. Zvlášť těch z fotoateliéru Seidel, to je fakt nádhera, na fotkách, jejichž stáří se blíží jednomu století, díky dokonalé ostrosti pozorovat i docela drobné detaily v docela velké dálce.
Myslím, že při další návštěvě Vimperka si budu blíž všímat a trochu jinak koukat na nejeden dům či ulici, a třeba zavítám i do míst, kde jsem zatím nebyl, třeba do míst, kde se zachovaly části někdejších sklářských hutí, i když se z původní stavby zachovala třeba jen nepatrná část a dneska vypadá o dost jinak.
Za mě bez námitek, tohle můžu!!

4 24.12.2019

Zdá se, že jsem na třetí pokus konečně natrefil na zajímavou biografii Freddieho Mercuryho, resp. skupiny Queen. Ono napsat jeho životopis tak nějak více či méně znamená napsat i biografii celé skupiny, dost těžko se to odděluje.

Autorka čtenáře provádí celým Freddieho životem. Začíná v jeho rodišti na Zanzibaru, kde pátrala jednak po jeho rodném listě a také po tom, proč se nikdy moc nechlubil tím, odkud pocházel. Pokračuje jeho školní docházkou jak na Zanzibaru, tak v Indii. Podařilo se jí také dohledat některé z osob, které ho znaly ještě coby nesmělého mladíka.

Dále se kniha věnuje prvnímu období po Freddieho přestěhování do Anglie, formování jeho hudebních začátků a vznik Queen. A poté vlastně více či méně detailně mapuje celou kariéru skupiny, jak jsem uvedl už v úvodu, pojmy Freddie Mercury a Queen se dost těžko oddělují. Takže pěkně od nesmělých začátků a poměrně dlouhého období, než se kapele podařilo zásadně prorazit. Zmiňuje nahrávání jednotlivých desek, turné skupiny, která se postupně vyvinula v absolutní špičku té doby. Samozřejmě se dostává i na proslulé mejdany - některé i několikadenní, se kterými byla skupina proslulá a které, stejně jako koncerty, patřily k tomu nej-, co se tehdy dalo zažít. V případě těch mejdanů tedy jen pro hrstku vyvolených.

Dalo by se napsat poměrně obsáhlé pojednání o celé knize. Ale uvedu už snad jen to, že se v knize postupně rýsuje jednak z pera samotné autorky, jednak z rozhovorů poskytnutých mnoha lidmi, kteří z jakéholiv důvodu a na jakékoliv pozici "byli při tom", složitá osobnost Fredieho, precizního v práci, ale dalo by se říct citlivého, nesdílného a hlavně zpočátku poněkud samotářského v soukromí, milujícího přepych, nákupy, muže i ženy a tvořícího až do posledních chvil... Složitá mozaika života frontmana jedné z nejslavnějších rockových kapel historie se hodně těžko nějak stručně charakterizuje, každý čtenář nechť si z vlastností a osobnosti Freddieho vezme to, co mu je po chuti.

Za mě velice pěkně napsaná kniha, ze třech, které jsem zatím o Queenech četl, jednoznačně nejlepší nebo přinejmenším nejucelenější. Jediné, co mě trochu mrzí, je absence fotek ve vydání z r. 2019.

9 20.12.2019