mirektrubak komentáře u knih

Zručně napsaná kniha. Suverénní vyprávění. Nic nechybělo - tajemství, atmosféra, série zápletek, dobře popsané postavy a vztahy mezi nimi. Přemýšlím, co by se dalo vytknout, ale nic mě nenapadá.
Přesto se mi zdá, že něco Jezeru schází - nějaké to kouzlo, které dělá z románu opravdový zážitek. Něco, kvůli čemu bych se o Namiho bál, kvůli čemu bych měl pocit, jako by se to všechno dělo mně samotnému.
S Jáchymem Topolem bych asi Bellovou nepoměřoval, přijde mi, že se jedná o různé žánry (magická bizarnost Topola je něco hodně jiného než Bellové drsné vyprávění). V recenzích se porovnávalo i s Nabarveným ptáčetem - to už mi dávalo větší smysl, ale chyběla mi zde Kosińského naléhavost. Ale nejčastěji jsem si při čtení vzpomněl na knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, ta mi připadala podobná tou náladou neúprosného úpadku, absencí morálních i legislativních pravidel. Jen s tím rozdílem, že Hůlové knihu jsem prožíval se zatajeným dechem, na rozdíl od Jezera, kde jsem sice byl zaujat, ale bez opravdového emocionálního ponoření - a to je právě ta jedna hvězdička, která chybí do plného počtu.

Možná moje hodnocení ovlivnilo to, že jsem četl bezprostředně po Stefánssonově knize Ráj a peklo a Brodeckově zprávě, dvou úžasných knihách, které na mě působily mimořádně sugestivním dojmem - v takové konkurenci možná vypadalo Jezero trochu víc fádně, než by tomu bylo v nějaké jiné konstelaci.

13 30.12.2017

„Který, i ten nejmocnější smrtelník by byl schopen pro potěšení své milé zařídit, aby z Nebe padal sníh?“

Myslím, že životopis Terezie z Lisieux vyžaduje, aby byl čtenář naladěn na její vlnu, na způsob komunikace, který je velmi odlišný od běžné literární tvorby. Bez tohoto vhledu do Tereziina způsobu myšlení a vyjadřování by její deník mohl vypadat jen jako přecitlivělé, až hysterické, výlevy fanatické jeptišky.

Ale také si myslím, že kdo se Terezii vnitřně otevře, ten bude bohatě odměněn. Nejen záplavou lásky, něhy a vroucnosti, nejen její velkou upřímností, ale i řadou zajímavých myšlenek (to je možná trochu překvapivé u tak mladého děvčete, ale je to také důležitá součást jejího díla).
Mě nejvíc oslovilo Tereziino absolutní odevzdání, naprosté upozadění vlastní osoby a soustředění se na své povolání. Ne všemu jsem rozuměl, se vším jsem srdcem nesouzněl (pozemský život jako Vyhnanství, například), ale jako celek byla pro mě kniha inspirací.

Ještě mě napadlo jedno riziko čtení Terezčina Příběhu: ten rozdíl mezi tím, jak vnímá svou víru Terezie a jak ji prožívá „běžný smrtelník“ může vyvolat pocit rezignace (ve smyslu: „takovému zápalu pro Boha se nemůžu nikdy ani přiblížit, to nemá cenu ani zkoušet“). To by byla, myslím si, škoda. Myslím, že by bylo lepší, kdyby přečtení Tereziina deníku vedlo k odhodlání, aby člověk se svým životem (duchovním, ale i světským) dělal maximum toho, čeho je schopen.

13 29.12.2017

Četl jsem Věž už dříve, jako pyšný, mladý čtenář a pamatuji si, že jsem Jocelinem pohrdal a jeho konec jsem mu přál. Při opakovaném čtení jsem se neubránil lítosti nad tímto zlomeným mužem, který tak velkou část svého života prožil v sebeklamu a falešné představě o svém životním údělu. Těžko nemít soucit s člověkem, který si většinu života myslel, že slouží Bohem posvěcenému, vznešenému cíli ... a kterému se ta představa rázem zhroutí a obrátí v pravý opak. Kamenná věž sice stojí dál, ale Jocelin sám už nemá jak postavit sebe z trosek. Protože katarze není schopen. Až jsem si říkal, že by pro něj bylo lepší zemřít před svým prozřením. Ale to bychom zase přišli o tu nejlepší část románu.
Jak k tomu vlastně došlo? Myslím si, že není náhoda, že hned v první kapitole se rozžehná se svými dvěma „přáteli“ – tím, že přijde o poslední lidi, kteří mu mohou dát užitečnou zpětnou vazbu se prohloubí jeho vlastní posedlost. A pak je tady samozřejmě pocit výjimečnosti, což není nic jiného než převlečená pýcha – podle C.S. Lewise ten nejzáludnější hřích.
Nemyslím si, že je důležité, kdo vlastně Jocelina oslovuje, jestli je to Bůh, ďábel nebo jeho vlastní představivost. Každý si může vybrat svoji teorii. Ten následující mechanismus je na tom nezávislý: žádná reflexe okolí, žádná sebereflexe – a nevyhnutelná cesta k tragickému vyústění. Další příklad, který ukazuje, že obvykle pozitivní vlastnosti (píle, odhodlání, sebekázeň...) jsou užitečné pouze tehdy, když jsou obráceny ven – směrem ke svému okolí, k ostatním lidem.

Nejsem literární vědec, ale mám pocit, že forma románu je hodně dobře použitá – protože odpovídá Jocelinovu stylu přemýšlení. Děkanovy rozhovory jsou „rozbíjeny“ jeho stále dokola se vracejícími myšlenkami na jeho poslání. To, myslím si, odpovídá stavu jeho vnitřního světa, kdy není ani na malý moment schopen v hlavě opustit svoji fixní ideu. A s postupujícím časem se forma proměňuje, tak jak se Jocelin propadá do sebe a vzdaluje se reálnému životu. Nejprve je to vyjádřeno třeba opakováním slov, ke konci pak už je text dost hypnotický, což je přesně v souladu s tím, jak v těch fázích svého života vnímá svět Jocelin. Na mě to působilo, pomáhalo mi to navodit atmosféru děkanova pádu a následné beznaděje.

Jocelinův osud se nás zdánlivě netýká. Odehrává se v jiném čase, v jiném prostoru. Dnes by se nic podobného stát nemohlo. Ale já si myslím, že tento příběh varuje stále - jako metafora. Jako karikatura. Protože, kdo může říct, že si nějakou tu svoji věž nestaví? Nějaký ten projekt svého ega, kvůli kterému zapomíná na lidi okolo sebe?
Proto je tak důležité často kontrolovat sklepní prostory své mysli – i když je tam tma a vlhko a dost se tam bojíme. Protože nějaké krysy tam jsou vždy.

13 01.11.2017

Myslím, že vlastně ani nejde nějak definitivně prohlásit, o čem tahle kniha je. Myslím, že je to, jako když se díváme na oblohu a říkáme si navzájem, co nám tvary oblaků připomínají. Nejenže tam každý vidíme něco jiného, ale my tam každý vidíme to, co tam vidět chceme, to, na co myslíme, co je pro nás důležité.
A jaký příběh tedy vypráví „moje“ Srdce Temnoty? Čtu to jako podobenství o tom, že uvnitř člověka jsou temné stránky jeho osobnosti, které – pokud dostanou šanci – ho mohou ovládnout a zničit. Ale protože v této novele není nic jednoduché a jednovrstvé, tak se ani zde nedá jen tak říct, že z příběhu vyplývá poučení o tom, že se máme držet stranou svých špatných vlastností a budeme šťastně žít až do smrti. Naopak – Conrad píše o lidech, kteří se směrem k temnotě nevydávají s takovým despektem, že to skoro vypadá, že víc pohrdá těmi, kteří temnotu v sobě na souboj nevyzvou než těmi, kteří temnotě podlehnou.
O tom to možná je: že je důležité se dívat do sebe co nejdůkladněji, co nejvíc upřímně – i za cenu rizika, že to, co tam objevíme nás zraní, zlomí, přemůže.
Ale možná je to taky o tom, že při cestě do vlastního nitra si nemáme být příliš jistí sami sebou, protože čím víc si budeme myslet, že neznámé síly ovládneme, tím větší je riziko, že to dopadne právě naopak.
Ale možná je to o něčem úplně jiném, protože u knihy jako je tahle ... kdopak ví?

Jistě mnoho čtenářů bude, stejně jako já, ohromeno tím, že kniha, která vyšla v roce 1902, tak přesně sedí na politické děje v 20. století (fašismus, nacismus, komunismus a jejich schopnost vyvolat v lidech to nejhorší). Přesto si myslím, že Srdce temnoty není společenským komentářem (na rozdíl od 1984, ale stejně jako Proces), ale vidím ho jako sondu do světa lidské přirozenosti.

13 04.09.2017

Neobvyklý, ale zajímavý mix žánrů, který byl podán velmi čtivým způsobem. Vlastně jsem si až do konce nebyl jist, co to vlastně čtu - aniž by mě to ale překáželo si kastelánův příběh užit.
Trochu je to mysteriózní horror. Trochu kafkovský příběh o jednotlivci v prostředí, které nechápe a které se řídí podle vlastních pravidel a neumožňuje hrdinovi jakoukoli kontrolu nad situací. Trochu je to bizarní hypnotická fraška, ve které obyvatelé jihomoravského zámku připomínají postavičky z městečka Twin Peaks.
Nejméně mě bavily ty pasáže, kde si kastelán řešil svoje existenciální krize. Nic proti tomu, ale měl jsem pocit, že je to asi tak po milionté, kdy si čtu o mladém hrdinovi znechuceném konzumním světem, který neví co s vlastním životem.

Deník kastelána je zde zařazen pod žánrem Humor - tak to bych teda neřekl, atmosféra byla spíš tísnivá (a někdy vyložené depresivní) a vtipných hlášek bylo jen pár. Za to jsem byl rád, protože jsem neměl pocit, že by se to sem hodilo - takové věty jako „Viděl jsem už mockrát fotbalové chuligány, ale to nic není proti zájezdu důchodců“ se asi mohou hodit na hrad Kostka, ale náladu Deníku kastelána by mohly rozbít.

13 02.08.2017

Tahle sbírka mě opravdu nadchla a zasáhla.
Vůbec nevadilo, že povídky neměly pointu (většinou), naopak to příjemně dráždilo moji zvědavost a představivost - takže jsem si mohl klást otázky: jestli spolu Alison s Neilem měli poměr (Díra o dvou koncích), jestli Ildiko nějak vyvolala Morfeovu nevolnost (Víc než bolest), jak moc spolehlivý vypravěč je Lachlan (Ne úplně perfektní), jestli mají Andy a Brom nějakou společnou budoucnost (Andy se vrací)...
Četl jsem záměrně pomalým tempem (maximálně dvě povídky denně) a tak jsem si mohl vychutnávat příběhy a hlavně jejich atmosféru. Právě vytvořená atmosféra je pro mě nejsilnější stránka celé knížky. Je to proto, že Michel Faber je prostě skvělý vyprávěč, který dokáže chytit a vtáhnout. Jenom jsem žasl, jak dokáže věrohodně a působivě zobrazit pocity bezdomovce, léčící se feťačky, násilníka ...

Líbilo se mi, že každá povídka je napsána jiným stylem, v jiné zemi, s jiným typem hrdiny. Skoro jako by to byla nějaká antologie různých autorů. Společným rysem byly často jen nějaké více (Jak málo stačí, Kdo pofouká bebí) nebo méně (Myš, Fahrenheitova dvojčata) vyšinuté postavy - ale ani to není pravidlo.
Nejpůsobivější pro mě byly (možná paradoxně) ty nejobyčejnější příběhy (Plavání pro pokročilé, Vanilkově žlutý jako Eminem), naopak za slabší kousky jsem považoval postmoderně humorné Tělo se nezapře a Zkoumání kokosů (i když u Kokosů musím ocenit tu filigránskou práci s jazykem), ale to neznamená, že je považuji za nějak "objektivně horší", jen mě prostě nezahrály na tu správnou strunu.

13 22.06.2017

Paměti mojí cedníkem
propadá se slib za slibem
tady v prostoru chrámovém
Milost máš Panno v srdci svém
odpusť mi prosím odpusť jen
že jsem takový jaký jsem

Už dlouho jsem nebyl takto zasažen nějakou poezií - pokud vůbec někdy.
Jasně - verše jsou to neohrabané, nesedí počty slabik a rýmování je jenom přibližné, ale je zřejmé, že o to tady nejde. Jde o upřímnost slov a hloubku víry.

Přemýšlím, jestli bych byl tak osloven, kdybych nevěděl, kdo je autorem a neznal jeho příběh. Je to pět hvězd za básně samotné a nebo je to pět hvězd jako vyjádření mého obdivu k Jirousovi? Nevím. Ale tuším, že oddělit dílo a básníka, to v tomto případě dost dobře není možné. Protože je důležité mít aspoň jednoho Jirouse v každé generaci - bez ohledu na zemi a režim, který v ní zrovna panuje. A je důležité si takového Jirouse považovat, i když nám nadává a věčně leze na nervy. Protože (řečeno slovy Lucie Piussi): "Keby to neboli blázni / Svet by nestál za nič "

13 27.03.2017

Pan Czendlik se stal knězem hlavně proto, že povolání faráře je v Polsku vážené. V semináři bylo studium Bible jeho nejméně oblíbený předmět, první roky svojí služby popisuje tak, že "bylo to jako chodit do továrny", službu kněze přirovnává k práci holiče (proto by se mělo chodit do kostela za knězem s předchozí objednávkou) a před farníky by se mnohdy rád schoval za vysokou zdí... Po těchto informacích, které jsem se dozvěděl v úvodu knihy jsem si říkal, jestli pro mě má vůbec cenu číst dál...
Ale Czendlik je příjemný, charismatický člověk a dobrý vypravěč. Sedět s ním někde na pivu by určitě bylo zárukou dobré zábavy. A když se přes hromadu vtipu a různých veselých historek z natáčení dostaneme až k jeho názorům na svět, zjistíme, že je to tolerantní, otevřený muž se srdcem na správném místě.
Jeho svět, který v rozhovoru ukazuje, je místem, ve kterém je dost prostoru pro pochopení druhých i pro pomoc potřebným. Sympaticky přiznává, že není žádný myslitel, což se, myslím, docela potvrzuje, protože jeho výroky jsou často spíše mnohokrát opakovené banální pravdy ve smyslu "každý člověk je jiný a proto každý potřebuje samostatný přístup", "vše, co v životě zažijeme, nás nějak mění", "lidé málokdy hodnotí sebe samotné objektivně" ...
Jiná tvrzení jsou zase taková, že nad nimi zůstává rozum stát. Vleže není hlava výš než srdce a proto nás napadají vleže myšlenky, ve kterých nemá rozum převahu. Takže pokud bych chtěl, aby mě napadaly myšlenky s převahou srdce, tak bych se měl ... postavit na hlavu? Na hlavu postavené je třeba i tvrzení, že podvědomá víra Čechů v boha se pozná podle toho, že používáme slova jako "proboha" nebo "ježíšmarja". To je ale přece vyložená hloupost. To už bych mohl rovnou tvrdit, že máme v sobě latentní víru v Alláha, protože používáme arabské číslice.

Samostatnou kapitolou jsou potom otázky paní Zahradníkové, které působí dost povrchně.

Chápu snahu o to, představit otce Czendlika jako normálního člověka, ukázat, že i katolický kněz může být "obyčejný člověk jako já". V našem prostředí, kdy duchovní považujeme za lidi, kteří mentálně žijou někdy v předminulém století, to považuji to za přínosné. Jenom na můj vkus bylo těch vtipů, příběhů, metafor a bonmotů trochu moc. Z mého pohledu by mohla mít tahle knížka tak poloviční délku.

13 08.02.2017

Možná za to mohla Anna proletářka a obdivné reportáže ze SSSR, možná ty vyloženě nepovedené filmové adaptace z devadesátých let. Každopádně jsem měl Ivana Olbrachta nějak zaškatulkovaného jako autora, který není pro mě. Nové rozhlasové provedení v produkci rádia Proglas (trvale k dispozici v jejich audioarchívu!) mě ale nalákalo a musím říct, že jsem se do exotického světa odlehlé zakarpatské vísky Polany ponořil s velkou chutí. Jsem docela filosemita, takže to prostředí samotné mě vábilo, už jen ta jména představitelů obce dýchala atmosférou! A archaický Olbrachtův styl, vyprávěcí i stylistický, k tomu moc dobře pasoval.

Samotný příběh o lidské touze lámající okovy společenských tradic je vlastně dost archetypální a mohl by se klidně v trochu jiných kulisách odehrávat i jinde a jindy. Také reakce městečka jsou dobře známé a univerzální: rodinné averze táhnoucí se skrz generace, nepřejícnost, závist, vševidoucí oči dobře skryté za okenicemi a ústa vždy připravená vypustit jedovatou dávku pomluv. Jen v ortodoxní komunitě od světa odtržené Polany jsou všechny tyhle nectnosti nějak víc vidět. Jako pod lupou.
Přesto jsem nějak nedokázal číst Smutné oči jako jednoduchý portrét nemoderního starého světa, který si tragikomicky neuvědomuje, že už přesluhuje. Sám se tomu divím, ale nějak mi byla ta vesnice sympatická, ano, i s tou vší svojí prkennou konzervativností. Nevím proč, ale nějak mě dojímalo to lpění na tradicích realitě navzdory. Snad proto, že vím to, co žádná z románových postav v meziválečném čase ještě nemohla tušit, tedy že všechny rozdíly v Židovstvu drasticky srovná brutální síla nacistické totality. "Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká," zpívá nechvalně známý písničkář, a já s ním musel po dlouhé době zase jednou souhlasit.

"Šemá Jisrael, Adonaj elohejnu, Adonaj echad! Slyš, Izraeli: Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný! Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Ať tato slova, která ti dnes svěřuji, zůstanou ve tvém srdci. Vštěpuj je svým synům a mluv o nich, ať sedíš doma nebo jdeš po cestě, ať uléháš anebo vstáváš. Přivaž si je jako znamení na ruku a jako pásek na čelo. Napiš je na veřeje svého domu a na své brány."
(Šema Izrael, Deuteronomium 6, 4-9)

12 05.07.2023

"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši."

Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva.
Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým.

Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají.
V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek.

"Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."

12 21.03.2023

Narozdíl od Sestry, kterou jsem si musel jít do knihovny nechat prodloužit, byl Anděl záležitost „na dvě vany“. Ale téměř stejně intenzivní, zvlášť kapitoly Ukradený Jezule (které je originálním prologem) a Naďa se mi jevily jako mimořádně působivé. A pak taky ten konec, ten šílený způsob, jakým se Jatek vyvleče z pasti své minulosti...
Z rozhovoru s autorem jsem si pamatoval jeho povzdech nad tím, že je Anděl interpretován jako příběh o drogové závislosti. Už si přesně nepamatuju, jestli jsem ho také tak vnímal pří svém prvním čtení kdysi dávno v minulém tisíciletí. Ale teď jsem si dával pozor, abych viděl i jiné důrazy textu. A viděl jsem touto optikou Anděl jako příběh o vztazích, které vytvářejí nezdravou závislost, ale zároveň nějak naplňují a zaplňují život. O hledání vlastní identity mezi pouty toxické a zraňující minulosti a nejisté a potenciálně prázdné budoucnosti - v Topolových obvyklých jazykově i dějově extrémních polohách, kde musí být všechno tak vypjaté, až je to na samé hraně toho, co jsem byl jako čtenář schopen unést.

12 01.03.2023

„Miller píše o člověku ulice a je mimochodem poněkud škoda, že je to zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti; škoda, protože on by uměl popsat výčet těchto činností stejně dobře jako ten první.“
(George Orwell, Uvnitř velryby)

Četl jsem Obratník Raka jako dospívající mladík a byl jsem nevyhnutelně nadšen. Jak by ne, vždyť to bylo tak pobuřující, tak odvážné a nevázané, tak odlišné od maloměšťáckosti literárního standardu z knihovny mých rodičů! Pocitům, které Henry Miller popisuje jsem sotva mohl rozumět, já plachý student, hodný kluk a holobrádek. Ale pro moje hledající se a vymezující se ego byla příslušnost ke skupině příznivců tak drsné literatury natolik důležitá, že jsem snadno přesvědčil sám sebe o tom, že jsem z Obratníku autenticky nadšený.
Vrátil jsem se k téhle románové zpovědi poslechem rozhlasového čtení po více než čtvrt století a byl jsem opravdu velmi příjemně překvapen. Nejvíc tím, jak je zde ve skutečnosti těch vulgarit a explicitně tělesných scén relativně málo (v paměti mi zůstal pocit, že celá knížka je složená pouze ze sexu a pití!). A pak také tím, jak dobře se mi to poslouchalo, jak solidní a dobrá literatura to je!
Můj současný mentální svět je jiný, než byl na konci minulého století: když dnes kráčíme za svítání probouzejícím se městem, není to po flámu, ale po rorátní mši; už nehledáme poslední nezavřenou putyku, ale první otevřenou kavárnu. Přesto, na rozdíl třeba od Bukowského knížek nebo písníček od Tří sester, proběhlo mé a Millerovo „setkání po letech“ bez pocitů rozpaků nad vlastním mladším já.

Pan Orwell ve své reflexi románu připomíná, že ačkoli Miller líčí ošklivosti, zřejmě by se nepokládal za pesimistu. Ano, Miller svou životní situaci přijímá a tím zprostředkovaně přijímá svět ve kterém žije, ve kterém žijeme. Nedělá to jako nevyhnutelnou nutnost (chtěl bych žít jinak, ale neumím to nebo mi to není nespravedlivou společností umožněno!), ani jako gesto (opovrhuji lidmi, a proto se odvracím od všeho, čeho si lidé váží!), ani jako sebeklam (moje bída se mi vlastně líbí, protože jsem obdařen schopností vidět krásu tam, kde obyčejní lidé ne!).
Toto přijetí reality dělá Miller v situaci, která není vůbec nadějná, ani z osobního pohledu (zlaté časy pařížské bohémy končí), ani z pohledu dějinného vývoje (ekonomická krize a sílící fašismus). Millerova osobitost je právě v tom, že tyhle vnější aspekty jsou pro něj zajímavé pouze a jen tehdy, když zasahují do jeho privátního žití. Ideologie, etika, morální schémata – nic z toho ho nezajímá. Jeho próza je tak působivá proto, že se nepokouší předstírat opak. Jeho vyprávění není tak silné pro jeho vypravěčský talent (který je dobrý, ale ne skvělý – poslech Obratníku jsem si proložil Smrtí v Benátkách a nelze přehlédnout, že Miller není zdaleka tak nadán jako Thomas Mann), jeho vyprávění je tak silné proto, že o sobě mluví pravdivě a otevřeně, bez stylizace a beze strachu z toho, jak bude čtenářstvem hodnoceno.

Millerova neokázalá (ale nepřehlédnutelná) neangažovanost není jistě vzorem k následování, naopak, je znepokojivá. Vždyť kdyby se nikdo nestaral o svět, kam by to se světem došlo? Přesto je jeho odvaha vystoupit zpoza bezpečných hradeb všech různých světonázorů a společensky akceptovaných vzorců v jistém smyslu hodna respektu.

„Jsem-li nelidský, je to proto, že se můj svět přenesl přes lidské meze. Protože být lidský se jeví jako ubohá, politováníhodná a bídná věc, omezená mravními zásadami a zákony, určená všedností a ismy. Liji si do chřtánu hroznovou šťávu a nacházím v ní moudrost, má moudrost se však nezrodila v hroznu, má opilost za nic nevděčí vínu.“

12 02.01.2023

„Budování nového života! Takhle mohou uvažovat lidé, kteří toho možná i hodně zažili a zkusili, ale nikdy život nepoznali, neuvědomili si jeho podstatu, jeho smysl. Pro ně je život hrouda surového materiálu, dosud nezušlechtěná jejich dotekem a vyžadující, aby ji zpracovali. Život ale nikdy není materiálem, nikdy není jen hmotou. Život, když to chcete vědět, je princip, který věčně obnovuje sám sebe, věčně se znovu formuje, proměňuje a přetváří, život je cosi mnohem vznešenějšího než všechny vaše tupohlavé teorie.“

„Ó, jak člověk občas touží uniknout z toho nechutně nadneseného, jalového mlácení prázdné slámy, jak se mu chce prchnout k mlčení přírody, do zamlklosti dlouhé, houževnaté práce, do němoty tvrdého spánku, oněmělého z přemíry něhy.“
Byla to láska na první pohled, intuitivně jsem se cítil na stránkách knihy dobře hned od samého začátku. A tenhle pocit mi zůstal celou dobu mého přebývání v Živagově světě. Roli v tom hrála úžasná Pasternakova práce s jazykem, jeho schopnost působivě skládat slova do vět, věty do odstavů, odstavce do kapitol... A tak jsem si čtení užíval i tam, kde se děj dopředu zrovna příliš neposouval: jako při rozhovoru přátel o společensko-náboženských tématech, nebo při popisu probouzejícího se jara podél železniční trati. Je to zvláštní paradox, kdy složitou a pečlivou prací s jazykem vzniká dojem, jako by vše bylo vyprávěno snadno a přirozeně, úplně samo.
Literární potěšení mi pomáhalo se přenést přes pár věcí, které se mi nelíbily. Nejvíc v rozpacích jsem byl asi z toho neustálého „náhodného“ prolínání osudů (vyloženou pěstí na oko byly vstupy bratra Jevgrafa), netuším, co tím pan Pasternak zamýšlel, ale působilo to na mě v tom jinak velmi realistickém pojetí dost rušivě. Nadšen jsem také nebyl z některých filosofických vsuvek, které samotné byly zajímavé, ale v ději nepůsobily přirozeně. A konec románu trochu vyzníval do ztracena, zdálo se mi, posledních pár desítek stran už klidně mohlo nebýt. Ale v té celkové úctyhodné románové katedrále to jsou drobnosti, které mi požitek ze čtení nekazily a já se radoval z toho košatého a široce rozkročeného děje – i když jsem se občas zapotil při identifikaci a opětovné identifikaci hrdinů (protože postav v tomhle románu bylo jako ... no, prostě jako v ruském románu ;-)

K rozhodnutí přečíst si Doktora Živaga mě před časem přivedl dokument Zvu vás na svou popravu, který popisoval peripetie sepsání a vydání knihy. A možná taky moje potřeba mít kontakt s něčím vznešeným a dobrým, co přichází z Ruska, abych se v době, kdy tato země působí tolik bolesti a přináší světu tak velkou krutost, nepropadl do tupé a černobílé nenávisti. A právě k pochopení současného Ruska může Pasternakův román přispět (částečně, něco takového lze chápat vždy jen částečně!), při čtení se mi zdálo, že už v době ustanovování Sovětského svazu se v chování národa objevovaly stejné motivy, jaké lze rozpoznat i dnes. „A tehdy přišla nepravda na ruskou zem. Hlavní bídou, jádrem budoucího zla byla ztráta víry v cenu vlastního názoru. Lidé si namlouvali, že doba, kdy se zachovávaly příkazy vlastního mravního cítění, už minula, a že teď je třeba zpívat kolektivním hlasem a žít z cizích představ, vnucených všem. Rozmohlo se panování fráze, zpočátku monarchistické, pak revoluční.“
Anebo tento Živagův postřeh: „Bylo nemyslitelné a nad lidské síly pouze přihlížet a setrvávat v nečinnosti, když všude kolem něho zuřil boj na život a na smrt. A nešlo ani o věrnost táboru, k němuž ho připoutalo zajetí, nešlo o jeho vlastní sebeobranu; šlo teď o to podrobit se řádu dění, podřídit se zákonům toho, co se před ním a kolem něho odehrávalo. Bylo proti pravidlům zůstávat k tomu netečný. Musel dělat totéž, co dělali ostatní. Na něho a jeho soudruhy stříleli. Musel střílet také.“

Přes pevné ukotvení knihy v ruské společensko-politické realitě, vnímal jsem tenhle příběh jako nadčasový a nad-prostorový.
Jednak je to srdcervoucí milostná zápletka, která naplňuje i přesahuje obvyklé schéma „konflikt mezi touhou a povinností“. Živago trpí rozpolcen, k Toně cítí víc než odpovědnost („Proč jsi ode mne odvrátil svou tvář, Bože, ty světlo věčné? Proč mi vás celý život pořád něco odnáší pryč, pryč ode mne? Proč jsme pořád každý jinde?“), ale zároveň si nedokáže odepřít Zaru, svoji osudovou ženu (slovy jeho básně: „jako by ve mne ryli / žhavými železy, / v mém srdci zajizvily / se tvoje zářezy“). Ale jak je pro celý román typické, není to doktor Jurij, kdo rozhoduje o svém osudu, ale je to osud, který jej od jedné či druhé ženy odděluje. A ještě tak dokresluje obraz Živaga jako člověka bezmocného vůči víru velkých dějin.
Ale ještě víc než milostný příběh je mi Živago vypovídá obecně o zoufalství apolitického člověka, který je soustředěn na svůj vnitřní život a své blízké, má v tomto smyslu mnohé dary, ale společenská situace mu nedovolí žít jeho život, být tím, kým vnitřně je. Živago se v turbulentních dobách, kdy se „všechno metaforické stalo doslovným“ nedokáže dobře zařídit, je všude trochu nepohodlným, nezapadajícím a znepokojivým prvkem. Jenže nějak žít musí, protože život se prostě musí žít okolnostem navzdory. A tak je tento slušný a poctivý člověk, tak nehodící se do své doby, odsouzen k trvalému neklidu a smutku, jen vzácně střídaném krátkými chvílemi štěstí, které si tu a tam na osudu vyvzdoruje.

„Od obrovské většiny z nás se vyžaduje ustavičné, na systém povýšené pokrytectví. Člověk nemůže bez úhony na zdraví hlásat opak toho, co cítí, horovat pro to, co nemá rád, mít radost z toho, co mu přináší neštěstí, Naše nervová soustava, to nejsou prázdná slova, není to výmysl. Je to z vláken složené fyzické tělo. Naše duše zaujímá místo v prostoru a je v nás uložena jak zuby v ústech. Nelze ji donekonečna beztrestně znásilňovat.“

12 29.09.2022

Když jsem nedávno poslouchal audioverzi knihy, říkal jsem si, jak užitečnou práci Ondřej Kundra udělal a jak je dobře, že má zázemí tištěného média, kde takovou práci dělat mohl – a myslel jsem nejen na názorovou svobodu a nezávislost, ale možná ještě víc i na trpělivost s typem žurnalistiky, který vyžaduje moře času a nákladů bez jistoty odpovídajícího výsledku. A jaká je škoda, že jsme jako společnost varováním nenaslouchali víc, ale že už je to teď trochu jedno, protože momentální geopolitická situace je taková, že už není nutné složitě odhalovat, že současné Putinovo Rusko je náš nepřítel, že už je teď zřetelně otevřený nepřítel a že to není možné nevidět. Mise splněna, říkal jsem si.

No ... ale zrovna v den, kdy jsem doposlouchal poslední kapitolu, byla v Praze demonstrace organizovaná proputinovskými silami, s velmi četnou návštěvností. A došlo mi, k mému překvapení, smutku a zklamání (přestože mám za dobu svého spolužití se svým národem už dost zkušeností, stejně jsem pokaždé znovu překvapen, rozesmutněn a zklamán tím, jak jsme snadno manipulovatelní, a jak nerozlišujeme a nehledáme pravdu), že tenhle boj pana Kundry a celého Respektu (a dalších!) neskončí nikdy, že tady bude stále potřeba se rvát s větrnými mlýny dezinformací a placené propagandy, které zásahy nepřátel budou zlehčovat a popírat. Zdá se, že ten boj přesvědčí jen přesvědčené, a tak je marný jako házení hrachu na zeď, ale ... já si nemůžu pomoct, asi jsem nenapravitelně naivní, ale já prostě věřím v pomalou sílu pravdy a že nakonec věci dobře dopadnou.
A vnímám důležitou roli nezávislých médií v téhle snaze a cítím potřebu tu snahu podporovat: také proto každý rok prodlužuji předplatné Respektu, i když vinou různých okolností zdaleka nestíhám číst všechno a řadu čísel dokonce ani nevybalím z igelitu...

12 16.09.2022

V Zuzanině dechu byla tělesnost a smyslovost důležitým a velmi působivým výrazovým prostředkem, ale příběh byl posouván vnějšími dějovými zvraty. V téhle novele je mezilidské fyzično vlastně tím jediným, kolem čeho se všechno točí. A já byl zvědav, jestli u takto pojatého beletristického textu udržím svoji pozornost, jestli to celé neupadne do nudy nebo se nezvrhne do přehlídky samoúčelných šokantností.
A výsledný dojem po doposlouchání? Došel jsem k tomu, že to Katalpě věřím! Nemyslím si, že její explicitní pasáže jsou psány na efekt a jako snaha zaujmout nebo si dokázat vlastní literární odvahu či originalitu. Myslím si, že detailní sexualita, ta živočišnost a obnažená syrová poetika, měla v novele – která je opravdu takovou básní v próze, jak si správně všímá Akana - své logické místo. I když toho stříkajícího semene bylo fakt někdy trochu hodně, to zase jako jo.
Nakonec to ale byla absence děje, případně nesrozumitelnost a roztříštěnost dějových prvků, tím důvodem, proč na Hlínu nejspíš nebudu vzpomínat se zvláštním nadšením (no, vlastně na ni nejspíš nebudu vzpomínat vůbec :-). Úžasná Katalpina obraznost a obrazotvornost sice bavila a vtahovala a okouzlovala a vyvolala radost z poslechu v okamžiku poslechu, ale ... ale nic dalšího, bohužel.

12 23.07.2022

„Milujeme-li, jsme zranitelní. Milujte cokoliv, a vaše srdce se bude určitě trápit a nejspíš bude zlomeno. Chcete-li si být jisti tím, že si je zachováte nedotčen, nesmíte je dát nikomu, dokonce ani zvířeti. Pečlivě si své srdce obalte koníčky a drobnými požitky. Vyhněte se všem závazkům. Bezpečně je uzamkněte v klenotnici nebo v rakvi svého sobectví. Ale v té klenotnici – bezpečné, temné, nehybné, bez přístupu vzduchu – se změní. Nebude zlomeno; stane se nezlomitelným, neproniknutelným, nevykoupitelným. Jediným místem mimo Nebe, kde můžete být dokonale bezpečni před všemi nebezpečími a zmatky lásky, je peklo.“

Po delším čase jsem se zase setkal se C. S. Lewisem a byl jsem opět spokojen (možná nejvíc ze zatím čtených Lewisových knih) s tím, jak přehledně a srozumitelně přede mě předkládá témata, nad kterými není možno nepřemýšlet – protože láska to jsou vztahy a vztahy jsou život a přemýšlet nad životem je nutné, má-li to být život k žití.
Lewisovy knihy mi neodkrývají nové myšlenkové hloubky (jak to mám třeba u spisů kardinálů Ratzingera a Kaspera) ani mě nenaplňují pocitem duchovní spřízněnosti (jako myšlenky svaté Terezky nebo Romana Guardiniho), ale to nejspíš ani není jejich záměrem – svojí přísnou kategorizaci (která je ovšem dobrým sluhou, ale špatným pánem: to když našemu přemýšlení brání překračovat hranice vytvořených škatulek a pomáhá vytvářet zkostnatělé a neživotné myšlenkové konstrukce) jsou prostě dobré v tom, v čem dobré být mají: činí zmatený svět našich vztahů trochu méně zmatený a nás samotné trochu víc orientované ve vztazích které prožíváme - já jsem v každé ze čtyř (vlastně z pěti) kategorií našel jak nějaké ty dříve přehlédnuté, tak i důvěrně známé kostlivce. Ale také jsem našel místa, kde jsem se mohl s úlevou pochválit a konstatovat, že kráčím rovně a správným směrem.
A zvláštní radost – i když v kontextu knihy nepodstatnou – a pyšně natřesená teologická peříčka jsem měl u pasáže, kde Lewis upozorňuje na stejnou nedomyšlenost v Augustinových Vyznáních, kterou jsem u tohoto slovutného myslitele loni rozpoznal taky. :-)

„Přirozené lásky nejsou soběstačné. Něco jiného, co nejprve bylo neurčitě popsáno jako ‚slušnost a zdravý rozum‘, ale později odhaleno jako dobrota, a nakonec jako celý křesťanský život, musí přijít na pomoc pouhému citu, má-li tento cit zůstat sladký.“

12 17.03.2022

„Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“
Ne, tohle není citát z románu, je to z Bible, z listu svatého Pavla Korinťanům. A proč to píšu na úvod svého komentáře ke knížce Přítel z domova, když to není ani náboženský příběh, ani „romantická love-story o dvou mladých hledajících se srdcích“? Protože láska (ve své pravé podobě, tedy ne jako pomíjivé vzplanutí, ale jako vnitřní „rozhodné rozhodnutí“ být v životě požehnáním pro druhé) je vždy přítomna tam, kde je hlavní hrdina Paul. A vlastně je tam přítomna i tehdy, když tam Paul už fyzicky není, stačí jen vzpomínka na něj. Láska v Paulově životě nemůže nebýt, protože bez lásky by jeho život byla jedna velká série životních ran bez žádného smyslu – a on by měl všechny důvody pro to, sedět na své důchodcovské lavičce a stěžovat si na osud. Ale to by nebyl Paul! Ten namísto toho udělá ještě svůj poslední dobrý skutek (tedy: svůj poslední skutek lásky), když svým optimismem prolomí důmyslnou bariéru kolem srdce svého přítele a probudí ho k životu – jako nějakou mrzoutskou, bezzubou, Wyomingskou Popelku. :-))

Moc se mi líbilo, jak byla kniha napsaná! Ve své prvotině se autorka nepředvádí tím, kolik toho už literárně dovede a jaké všelijaké slovní obraty, vypravěčské triky a vycizelované myšlenkové konstrukce umí použít. V jejím podání neslouží příběh k tomu, aby poukázal na její literární talent. Naopak. Její nesporný literární talent je ve službě vyprávění, které je snad právě proto tak přirozené, neokázalé a laskavé – ovšem bez toho, aby sklouzlo do sentimentu nebo banality. Myšlenkové poselství z románu netrčí, není nám servírováno pod nos, spíš se postupně odkrývá, nějak se v nás samo rodí, nenásilně, jak tak George a Lauru doprovázíme při jejich hledání. Kdybych měl svůj pocit vyjádřit jedním slovem, byla by to prostota. Ano, Veroničin první román je prostý, v nejlepším smyslu toho slova.

Ještě než jsem se do čtení pustil, hodně jsem si přál, aby se mi román líbil! A to proto, že se s velesympatickou autorkou maličko znám (kdo nemá to štěstí, nechť si představí slečnu Bakerovou a nebude příliš vzdálen realitě ;-), takže jsme měl strach z představy, jak jí budu muset do očí říkat, že dílo, do kterého vložila svůj čas a srdce považuji jen za nějaké nemastné-neslané povídání. (Jenže pravdu bych říct musel, a nejen proto, že se s Veronikou setkáváme v semináři zabývajícím se morálkou, etickými dilematy a okrajově tedy i tématem milosrdné lži. :-)) No, byly to plané obavy. Přítel z domova je dovedně napsaná kniha, krásná navenek i uvnitř, chytrá a přirozeně moudrá. Plná náruč hvězdiček, plným právem.

12 19.11.2021

Pro mě bylo nejzajímavější sledovat jazyk, kterým mi paní Jelinek představuje tyhle dvě nešťastné postavy a jejich svět. Bylo to zvláštní: být dvěma lidem tělesně blízko způsobem, který mi byl až nepříjemný (někdy dokonce velmi nepříjemný) a zároveň být do jejich intimity uváděn způsobem, který často připomínal stroze vědecký jazyk nezaujatého badatele. Jako by paní Jelinek byla výzkumnice, která bez emocí – kladných ani záporných – sleduje pod mikroskopem exempláře hmyzu, neobvykle do sebe zaseklé, proti sobě bojující, ale zároveň bezmocně se kroutící a ve svém bídném stavu zejména sobě ubližující.
Já jsem podobný odstup zaujmout nedokázal. A tak jsem střídavě cítil odpor a štítivost (jak si můžou lidi dělat tohle?!), hněv (jak můžou takhle nepečovat o své bytí, ten nejcennější dar?!), soucit (vždyť je to musí tak strašně bolet!!) a také úlevu a vděk, že od podobných věci je můj vlastní život ušetřen.

Najít hlavní příčinu trápení Eriky a Waltera není složitý úkol, zdá se mi. (Není to sexuální perverze, ta je důsledkem Eričiných problémů, ne příčinou.) Je to jejich představa o lásce, která je zvrácená. Přesněji: odvrácená. Odvrácená od toho, co by láska měla být: dobrovolné darování toho nejcennějšího ze sebe. Jenže oni tak nepřemýšlejí, ani jeden z nich. Jako vzdělanci jistě znají Kantovo tvrzení, že „být člověkem znamená samo o sobě důstojnost, neboť člověk nemůže být nikým použit jako pouhý prostředek“, ale ignorují ho. Netouží se dávat, ale touží brát, vítězit, dominovat. Nežijí s druhým ani pro druhého, ale toho druhého používají nebo se pokouší používat – a tím popírají své vlastní lidství.
Ubližování druhému totiž není možné oddělit od ubližování sobě. Tak rád bych jim připomněl slova teologa Michela Quista o tom, že „zlo, které v tobě krouží nebo z tebe vychází, zraňuje víc tebe, než ty druhé“, jenže oni by vůbec nechápali, co jim to vykládám...

12 10.11.2021

„Stále věříš ve svatý svět snu a domníváš se, že tělo je v první řadě pláství duše. Není-li krása uvnitř, nemůže být ani venku, anebo jen chladná a nudná, náhodná. Kdežto zachytit skutečnou krásu, to by znamenalo vztyčit první pilíř mostu, který vede od viditelného k neviditelnému.“

Měl jsem tuhle knížku ve čtečce už mnoho let, ale nikdy jsem neměl opravdovou chuť se do ní pustit. Možná mě odrazovalo téma (lidi s talentem pro fotografování sice obdivuji, ale fotografové mě nijak zvlášť nepřitahují), možná jsem si říkal, že netradičně použitá du-forma bude jen další literární manýra mladého spisovatele. Nakonec mě k četbě přivedla až pozitivní zmínka o románu, kterou – ve své eseji o transcendenci v současné české literatuře – učinila profesorka Červenková (známá mezi příznivci karmelských řeholnic též jako sestra Denisa :-)). A nelitoval jsem!

Možná ještě víc než osudy slavného fotografa, mě zaujal vyprávěčský talent Jana Němce, takhle dobře napsaný román totiž opravdu nečtu každý den – bylo to chytré až rafinované, ale přitom čtivé. Srozumitelné a snadno přístupné i bez podbízení. Příklad? Třeba tady tenhle kousek z úvodní části: „Během pozdního odpoledne jsou z losovacího osudí země taženi další mrtví. Lidé se kolem nich shluknou jako kovové piliny kolem zmagnetizované tyče. Nic není tak přitažlivé jako smrt, skutečné to mysterium tremendum et fascinans, a ani ty si tu podívanou nenecháš ujít. Tlačíš se mezi dospělými dopředu, taky chceš konečně vidět někoho mrtvého, protože na to ani nejbujnější dětská fantazie nestačí.“

A samotný Drtikol? Měl jsem pocit, že mi na stránkách knihy stále nějak uniká, že ho nedokážu snadno charakterizovat, zařadit si ho do předpřipravené kolonky. To ale není kritika, ani umělce, ani jeho portrétisty, to je naopak pochvala! Protože lidé jsou vždycky o trochu složitější a o trochu hůř postihnutelní než si myslíme. A Němcův Drtikol není ani vyobrazením bohéma (byť jím trochu byl), ani umělce posedlého svojí tvorbou (byť jím trochu byl), ale ani cynického prodavače vlastního talentu (byť jím také trochu byl), ani hrdiny, ani zbabělce (byť trochu byl tím i oním) ... František Drtikol vystupuje z knihy jako plastická živá bytost a Jan Němec vlastně nechává na nás, čtenářích, abychom si vybrali, jak ho budeme vnímat, a jak a za co (a jestli) ho budeme soudit. V jakém světle se na něj budeme dívat.

„Je tak lákavé zpětně ve svém životě hledat různá znamení a předznamenání. Není ani třeba znovu vykládat karty, stačí najít mezi obrázky jiné souvislosti a jiný příběh. Je to snadné, ve zpětném zrcátku má všechno smysl, stačí trochu dobré vůle.“

12 17.09.2021

„Každý se rád nad někým vytahuje. Ale bývá zvykem nejdřív podat důkaz, že mu ta výsada náleží.“

Holly Golightlyová není ve světě literatury výjimečná. Není první ani poslední postava, kterou krutost a chudoba její bezútěšné minulosti přivede k přesvědčení, že život ve své plnosti je dar nad její síly a zvolí si cestu, ve které nemusí rozlišovat dobré a zlé, správné a špatné, hodnotné a bezcenné. Ale osud jí účet nakonec vystaví – ono obecně tohle Carpe diem je často žitím na dluh a ani Holly se nepodaří přehlušit tichý hlas své citlivosti bujarým rachotem společenského života. Potlačit lidskost v sobě prostě není možné, ne trvale, ne bez následků.
Ještě mě napadlo: to, jak se stavíme k Holly, vlastně říká docela dost o nás, čtenářích. Přejeme jí, aby ji její strategie vyšla, aby nad životem vyzrála a zůstala ve svém sebeklamném umrtvení napořád? Nebo doufáme v její prozření prostřednictvím tvrdého nárazu do reality? Nebo naopak setkáním s něčím silným a krásným? Nebo máme pocit, že si zaslouží, aby za své chování zaplatila a dostala za vyučenou?

Když jsem četl Snídani jako mladík, Fred mě neskutečně vytáčel (taky to bylo skoro to jediné, co jsem si z celé novely pamatoval :-). Dnes už jsem trochu shovívavější, ale stejně bych ho jako přítele nechtěl ani za nic. Ví, že Holly její způsob života neprospívá, ale dokud se hřeje v její přízni, nic proti tomu nenamítá. Nesnaží se v životě Holly působit ve prospěch jejího dobra, ale pouze se snaží urvat si jí co nejvíc pro sebe. Jediné, co ho zajímá, je jeho vlastní význam v jejich očích a možnost trávit s ní co nejvíc času...

Ze svého prvního čtení Snídaně si také pamatuji, že jsem byl knihou zklamán po její literární stránce, přišla mi o dost méně zajímavá než jiná Capoteho díla. Ten pocit mám stále (stále mi to přijde takové nějaké vypravěčsky mdlé, nemůžu si pomoct), zdá se mi, že hlavní témata (která jsou sama o sobě zajímavá: úkryt v povrchnosti nebo sebe-potlačující se přátelský vztah) jsou jinde zpracována mnohem přesněji i působivěji – a to i u knih, které jsou výrazně méně známé a ceněné. To jsou prostě ty záhady uměleckých kánonů :-)

12 17.08.2020