mirektrubak komentáře u knih

„Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. (...) Vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované, a ne vždy úplně průkazné.“

Pamatuji si velmi dobře na svoje první setkání s tvorbou Milana Šimečky. Byla to jeho úžasná esej o 1984, která byla součástí vydání románu z roku 1991 - dechberoucí zážitek ze čtení románu, který je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších, se ještě umocnil, když jsem měl příležitost své pocity konfrontovat s tak zasvěceným i lidsky prožitým výkladem, který promítal fiktivní svět literární imaginace do nedávné reality naší země.
Proč jsem se tedy Milanu Šimečkovy od té doby vyhýbal? Sám nevím, snad jsem měl ostych plynoucí z přílišné úcty, snad jsem měl pocit, že jeho texty nebudu schopen „uchápat“, že pro mě bude „příliš chytrý, příliš politický, příliš filozofický“. Ano, pouštěl jsem se do Konce nehybnosti (zakoupeným za deset korun v antikvariátu :-) právě s těmito pocity, s představou, že to prostě zkusím, a pokud to bude příliš složité, vrátím se pokorně zase do svých obvyklejších literárních vod :-)

Ale nic nestravitelného mě na stránkách deníku pana Šimečky nečekalo! Naopak! Dočkal jsem se vzácné kombinace precizního propojení uvěřitelného záznamu vnitřního světa s československou i světovou politikou nahlíženou z pozice vědomého outsidera. Výborné setkání osobního a veřejného, časově konkrétního a nadčasového! A navíc jsem ocenil svěží styl psaní, třeba když za množstvím socialistických reforem ve školství vidí, že jinde by to bylo „riskantnější, dělníci by mohli například v hojnější míře použít sprostých slov, což je u učitelek vyloučené“. Líbil se mi ten nenásilný sarkasmus, který zřejmě pomáhal snášet zdánlivě nekonečné čekání na nějaký výraznější pohyb v politice Husákova státu.

Těžiště úvah pana Šimečky spočívá (mimo mnoha jiných zajímavých témat, na které tady už není místo) ve stejné míře v přemýšlení nad realitou normalizace, jako v úvahách o tom, jak by mohl vypadat svět po změně režimu. A právě zde mně pan Šimečka nejvíce vyrazil dech tím, jak přesně viděl možná ohrožení přechodu z totality do demokracie.
(Neodpustím si citace: „Náš osud byl naprogramován a naše tradice, nacionální slepota, panslovanská iluze a levá orientace většiny inteligence přispěly jen k tomu, že se naplnil snadno a rychle. Jenže skutečná diskuse o minulosti začíná až u otázky, jak jsme si s tímto vnuceným osudem poradili. Co z národního charakteru a kolik vlastní viny lpí na některých odporných kapitolách národního osudu? Až zde začíná skutečná diskuse o tom, jací jsme byli.“
Nebo: „Kdybychom se jednou měli třeba i vrátit do Evropy, neměli bychom se tam vracet s pocitem nevinných obětí historických okolností.“
A ještě poslední: „Hrozím se jen toho, co budeme muset v případě demokratické revoluce pozametat za sebou, jaký mravní zauzlenec budeme muset rozplétat, koho vinit, komu odpustit, kdo se bude kát. Za všemi lidmi od čtyřiceti let nahoru se potáhne až do konce vlečka mravního traumatu.“)
Hodně jsem při čtení myslel na to, jestli by se větším zapojením lidí jako byl Milan Šimečka dal nějak usměrnit polistopadový vývoj, jestli by se daly korigovat naše národní mýty a sebeklamy v době, kdy možná byla energie a vůle ke změnám postojů a pohledů. Nevím. Autorův syn Martin se sice k odpovědnosti hlásí ve skvělém eseji o selhání intelektuálů (je součástí knihy Jsme jako oni), ale já prostě nevím – jen ve mně zůstává pocit smutku a jistý pocit nenaplněné potenciality, který plyne z toho, že ještě před listopadovou revolucí jsme rizika našeho života v demokracii znali, mohli se tedy poučit a tím pádem snad i lecčemu vyhnout...

Zdá se mi, že stejně jako Orwellův hrdina, i Milan Šimečka hledá naději a útěchu v běžném životě, v normálních věcech, v obyčejných mezilidských vztazích. „Nějak to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá,“ je přesvědčen Winston Smith a já chci věřit, že je to vzkaz nejen pro Velkého bratra a Husáka s Jakešem, ale také pro Zemana s Babišem. Protože dokud lidé žijí, zlo nevyhrálo definitivně.
„Naše země není ve zvlášť dobrém stavu, ale kdyby přímé důsledky politického rozhodování byly úměrné úrovni lidí, kteří byli a jsou držiteli politické moci, nesměl by tady už růst ani strom a všude by se měla rozkládat poušť. A zatím vidím z okna kus lesa a pole se zeleným obilím, kluci tu krouží na kolech a děti si hrají s bábovičkami na písku. Je to všechno vlastně zázrak.“

4 16.07.2021

Na prvním místě musím ocenit pečlivost, se kterou Gordon Bowker stopuje život slavného autora, beze spěchu a překotností, pěkně od narození (dokonce od narození prarodičů :-), přes dětství a studijní léta, světonázorové tříbení i složitou cestu k ekonomické soběstačnosti i svébytnému literárnímu výrazu. Zkrátka: poctivě zpracovaný konvenčně pojatý životopis, v dobrém smyslu těch slov.
Kromě příběhu naprosto mimořádného veřejně působícího intelektuála je možné knihu číst i jako sondu do důležitých dějinných etap, nahlížených z pro nás ne příliš obvyklé britské perspektivy. Rozpad impéria a hledání nové identity národa (nebo zachování existující v nových podmínkách) v období probouzení totalit. Je to čtivé a poutavé, i když ... i když nakonec je to právě George Orwell, který dělá z biografie George Orwella tak zajímavé čtení :-) Protože právě takto lze velké dějiny dobře číst: na životních osudech silné osobnosti, člověka, který dokázal demaskovat jakoukoli formu politické nadvlády, distancovat se od ní, ponořit se i do spodních vrstev společnosti a prohlížet si svět z pohledu těch nejutiskovanějších!

Drobná životopisná práce, takové to důkladné vyhledávání a sbírání střípků, jde panu Bowkerovi výborně. Ale tam, kde se pouští do psychologických sond, tam pro mě místy ztrácí věrohodnost. Není to proto, že by mě šokovalo, že na mém oblíbeném spisovateli se najdou charakterová pochybení, to ne. Jen mi přišlo, že to George Bowker bere často hodně hopem a vyvozuje závěry z příliš nejasných indicií. Přiznání k rozříznutí vosy v dětském věku a k zuřivé touze po pomstě uprostřed válečného konfliktu Bowkerovy stačí k tomu, aby ve všech násilných scénách Orwellových románů viděl jeho skrývaný sadismus. Nebo třeba Orwellův postřeh, že hlasitě homofobní projevy často zakrývají vlastní latentní homosexualitu a sexuální zhýralost: ten vnímá jako Orwellovo skryté doznání - to je teda v mých očích hodně svévolná dezinterpretace.
Působí to na mě prostě tak, že Bowker, ve snaze Orwella sečíst, podtrhnout a zaškatulkovat, přichází s definitivními soudy i tam, kde by poctivějším řešením bylo přiznání, že mnohé z Orwellových motivací zůstanou navěky tajemstvím.

Psát životopis George Orwella je vážně nevděčná práce. Znamená to vystavit se srovnání vlastního psaní s jeho dílem. Z takového srovnání nemůže pan Bowker vyjít vítězně. Jsou to právě citované fragmenty z Orwellových knih, které jsou nejvíc strhující. Právě při čtení úryvků z Orwellových myšlenek je nejlépe možné rozeznávat Orwella jako bytostného bojovníka proti snaze mocných přesvědčit nás, že nic jako objektivní pravda neexistuje. A tak jsem si znovu uvědomil, že je stále důležité Orwella číst (eseje možná ještě víc než romány: jejich souborné vydání z Arga na tomto místě nedokážu nedoporučit), aby i nás povzbudil v tom, zkoušet ztížit „podvodníkům podvádění, lhářům lhaní a manipulátorům manipulování“. Orwellovo psaní je vědoucí, ironické i citlivé, sociologicky přesné i otevřeně osobní. Orwellovo psaní je prostě skvělé a nestárnoucí!

4 01.07.2021

Úvod do Starého zákona je velmi přehledný, didakticky pojatý průvodce Starým zákonem.
Jedná se o úvod tzv. speciální, což znamená, že se starozákonním tématům autoři věnují ne v celku, ale po jednotlivých knihách. To má svoje klady i zápory. Výhodou je, že lze nalistovat na příslušnou knihu a během krátké doby dostat poměrně podrobnou představu: v přehledné struktuře zahrnující historické pozadí děje, vývoj podoby textu, literární strukturu a teologické poselství se zvláštním zaměřením na vztah k Novému zákonu. Nevýhoda tohoto přístupu je zjevná: rozdělení na knihy neumožňuje se uceleněji věnovat tématům, která jednotlivé knihy přesahují, třeba tématice napětí mezi Boží svatostí a milosrdenstvím – dá se tedy asi říct, že zvolená podoba dělá z knihy více studijní materiál než čtenářsky vstřícné povídání si o Bibli.

4 14.04.2021

„Lidem lze kázat, aby uctívali jakoukoli živou bytost, od bytosti zcela imaginární, jako je Zeus, až po bytost zcela směšnou, jakou je Zlaté tele. Stačí, když mají někoho nebo něco, co mohou omylem považovat za někoho, a docela dobře se tomu mohou klanět. Lidé se však nikdy nemohou přimět k tomu, aby se klaněli věci.“

Když o tomto spisku napíšu, že je hustý, nebude v tom snaha vyjádřit můj obdiv k přečtenému dílu slovníkem o generaci mladších čtenářů. Bude v tom snaha vyjádřit, že myšlenky v knize jsou mimořádně komprimované, že je zde minimum omáčky a jde se rovnou na věc. Pokoušet se dělat poznámky by v tomto případě znamenalo nutnost opsat si tak třičtvrtinu celého textu, myslím.

Profesor Gilson před nás nepředkládá snadné čtení, jedná se o sérii přednášek pro univerzitní publikum, takže se na opozdilce nečeká a orientace ve filosofické terminologii se zkrátka a dobře předpokládá. Jako čtenář vybaven googlem jsem měl výhodu – mohl jsem se (spíš musel :-) často zastavovat, dohledávat významy pojmů, bližší informace o konkrétních myslitelích a jejich učení. Přesto jsem na mnoha místech musel kapitulovat a přiznat si, že se Étienne Gilson pohybuje v myšlenkových prostorách, do kterých ho nejsem (zatím? :-) schopen následovat.
Ve čtyřech kapitolách nás pan profesor vezme do čtyř vývojových ér filosofického myšlení. V každé z nich se pokouší dohledat klíčové rozdíly mezi filosofickým a náboženským přemýšlením o principech světa. Procházka antikou se týká zejména vztahu filosofů k předkřesťanským představám o bozích. Kapitola o křesťanské filosofii ukazuje náraz helénské filosofie na židovský monoteismus – ve své epochálnosti i se svými riziky – a dojde přes Augustina logicky až ke sv. Tomáši, kterého Gilson považuje za autora nejpromyšlenějšího (nejpravdivějšího? dá se to tak říct?) konceptu propojujícího filosofii a teologii. Ve třetí části se dozvíme o tom, jak moderní filosofie naopak filosofické a náboženské přemýšlení roztrhává (od poslušně věřícího Descarta po konfesně nezařazeného Barucha Spinozu), aby nám byl nakonec představen Kant, Comte a Gilsonova obava ze soudobého myšlení (přednášky vznikly ve 40. letech minulého století, kdy to vypadalo, že budoucnost světa bude patřit buď fašismu nebo komunismu), které se tváří jako ateismus, ale ve skutečnosti je nebezpečnou mytologií.

Nad rámec konkrétních úvah mě zaujala dvě opakující se témata. Jednak zde byl už zmíněný důraz na to, že filosofické a teologické tázání nelze zaměňovat (jakkoli v minulosti byli mnohé osobnosti v jakési personální unii a dokázali v sobě integrovat obě pozice, třeba zrovna ten sv. Tomáš), a pak také Gilesovo přesvědčení, že abychom správně rozuměli tomu, co nám přes staletí říkají filosofové z jiných dob, musíme hledat, co říkají doopravdy, nikoli jejich úvahy interpretovat tak, aby to vypadalo, že říkají to, co by se nám líbilo, aby říkali.

4 29.03.2021

„Nejdůležitější je pochopit, že plností a cílem Zákona i všech Písem je láska... Kdo si tedy myslí, že pochopil božská Písma nebo alespoň některou jejich část, a přitom se tím pochopením nesnaží budovat tuto dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, pak je dosud nepochopil.“
(svatý Augustin)

Už ve 2. století heretik Markión ze Sinopé proti sobě stavěl bohy obou knih a doporučoval vyloučení starozákonního Hospodina z křesťanského světa (a vlastně tak donutil církevní Otce promýšlet vztah Zákonů a následně zdůraznit komplementaritu obou částí Bible – ještě že ty bludaře máme :-). Z toho je vidět, že napětí mezi Starým a Novým zákonem je odvěké – a v různých podobách církevní praxe a v obecném povědomí stále trochu přítomné. Souvisí to zřejmě s nevraživostí mezi křesťanstvem a židovským národem, která se táhne dějinami – vždyť teprve v šedesátých letech minulého století za pontifikátu Pavla VI. se v deklaraci Nostra Aetate výslovně odmítá podíl tehdejších i dnešních Židů na ukřižování Krista a křesťanům se zapovídá označovat Židy za prokleté nebo zavržené. A jen o pár let dříve byla z velkopátečních přímluv odstraněna modlitba za „perfidní židy“. Že mělo toto nepřátelství vliv na dějiny trpícího Izraele se mi zdá být nesporné a zdá se mi také, že nedůvěřivost a neochota poznávat v Židech své bližní a bratry přispěla k nejstrašnější tragédii dvacátého století. Nelze se totiž neptat, jestli by byla Šoa ve svém brutálním rozsahu možná, pokud by v každé křesťanské domácnosti byla mariánská víra pěstována s vědomím, že Matka Boží je nejen Královna nebes, ale také židovská dívka Miriam. A že Kristus, náš největší vzor, byl za svého života uctíván jako Rabbi Ješua bar Josef.

Spis Papežské biblické komise se přímo nezabývá vztahem Židů a křesťanů, je to vědecká práce zabývající se rozborem Nového a Starého zákona na teologické, historické a textové bázi. Žádná vznešená slova, ale pečlivá analýza jednotlivých aspektů, která popisuje blízkost a provázanost obou Smluv, ale nezavírá oči ani před evidentními rozdíly v tom, jak křesťané a Židé svá Písma čtou a chápou.
Atmosféra vstřícnosti vůči našim „starším bratrům ve víře“ ale byla patrná, prostupovala celým spisem a jaksi ho prosvětlovala. To jsem oceňoval, myslím si totiž, že jen v lásce můžeme přijmout, že pro druhé může být to, co je pro nás cenné, hodnotné jiným způsobem.

„Ještě jednou chci zdůraznit, že náboženství nikdy nemůže ospravedlnit netoleranci nebo války. Nesmí se užívat násilí v Božím jménu! Každé náboženství má vést ke správnému užívání rozumu a podporovat etické hodnoty, které budují občanské soužití.“
(Joseph Ratzinger)

„Ti křesťané, kteří za těchto vichřic nenávisti přinesli nesmírné oběti na svobodě a na životech, by neměli být nikdy zapomenuti. Z jejich věrnosti a statečnosti vyrostla totiž nynější velká mravní autorita křesťanů v této zemi. Především oněm věrným svědkům je třeba vděčit za to, že křesťané, byť po desetiletí tupeni a znevažováni ateistickou propagandou bez možnosti obrany a obhajoby, jsou dnes přijímáni jako vážní partneři dialogu o budoucnosti národa, budoucnosti společnosti. Křesťané by měli do tohoto dialogu vstoupit ve vzájemné bratrské jednotě, a jako ti, kdo usilují o skutečnou jednotu v celém národě.“
(papež Jan Pavel II. při první návštěvě Československa v dubnu 1990)

V předmluvě ke knize je zmíněn známý český teolog a kněz Josef Zvěřina a jeho úchvatná myšlenka, že krutost trýznitelů nesmí vést k nenávisti trýzněných. Je to samozřejmě v praxi těžko uskutečnitelné (i já, v pozici čtenáře jsem měl problémy udržet pocity hněvu v mezích, ve kterých může být hněv užitečný – tedy aby bránil lhostejnosti tváří v tvář nespravedlnosti), ale mužům a ženám, kterým paní Havlíčková ve své podrobné cestě po stopách starých ran dává slovo, se to daří. Je úžasné to sledovat, a já často naslouchal se zatajeným dechem, když hrdinové téhle knihy mluvili o svých těžko představitelných útrapách, aniž by se z nich stali lidé naplnění zatrpklostí a pomstychtivostí. (cituji: „Lidé nebyli zlí, zlá byla doba. Kdo neměl sílu k odporu, tomu nezbylo než poslouchat.“) A hlavně o svém osudu mluví bez sebelítosti, i v tom jsou mi velkou inspirací. Výmluvně o tom svědčí paní Vlčková: „Samozřejmě, že náš život mohl být jiný, pohodlnější. Ale za jakou cenu? Dočkali jsme se svobody, máme čisté svědomí a máme se rádi. Co ještě si mohu přát?“

Přestože se na stranách knihy (v mém případě při mnoha hodinách poslechu v archivu rádia Proglas) potkáme i se známými jmény, jejich slova nejsou tím nejcennějším. Nadčasové myšlenky Václava Havla, vzpomínky Michala Horáčka na rok 1989 nebo Jaroslava Brodského na rok 1968, stejně jako krásná slova Jana Čepa o Václavu Renčovi – ne, nic z toho na mě neudělalo takový dojem, jako příběhy mediálně neznámých „obyčejných“ (ve skutečnosti velmi, velmi neobyčejných, úžasných!) lidí, kněží i laiků, řádových sester (ach, pokorná oddanost řádových sester, ta mě snad nikdy nepřestane dojímat!). V přirozenosti jejich žité víry, ochotě nést svůj kříž, a naopak v neochotě ze sebe dělat mučedníky hodné zvláštní pozornosti je největší poklad tohoto úctyhodného knižního počinu.

Ještě jedno mi ale přijde důležité zmínit (snad se mi to povede srozumitelně): když si čteme o výjimečných lidech, kteří zvládli se ctí enormně náročnou situaci, může se zdát, že komunistická brutalita je vlastně něco, co v lidech šlechtí charakter. Že útisk vyvolává povznášející pocit osvědčení se. Že, řečeno se svatým Pavlem, tam, kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost. Obávám se ale, že takový pohled na dobu komunistického teroru by byl značně zavádějící, protože by přehlížel fakt, že na každého člověka, který bolševické násilí zvládl, připadá mnohem víc těch, kteří byli režimem utlačováni natolik, že pod tím tlakem ztratili svoji čest, svoji sebeúctu a svoji víru. To nejsou hrdinové, o kterých je povzbuzující číst (jistě se jim o tom ani nechce vyprávět), ale nejsou to v žádném případě ani viníci. I lidé, kteří v komunismu „selhali“ jsou oběti. Viník je jednoznačný: nelidský komunistický režim!

4 21.02.2021

Rozsah přes 800 stránek může odrazovat, ale součástí knihy je tak podrobný poznámkový aparát (zejména mnohočetné seznamy knih, studií a edicí k jednotlivým tématům), že textu k reálnému čtení je možná jen něco málo více než polovina z celkového počtu. I tak zůstává pěkně velká porce informací o starokřesťanské literatuře a jejich souvislostech v politických, společenských a teologických poměrech antického světa.
Kniha se nečte sama – nesnaží se zakrýt, že je to učebnice, ne popularizační literatura -, je však vcelku čtenářsky vstřícná a srozumitelná. Já jsem četl souvisle, od začátku do konce (s výjimkou Augustina, na kterého jsem se nemohl dočkat, a tak jsem ho nechal ve frontě předběhnout :-), ale myslím, že podání jednotlivých kapitol je natolik autonomní, že je pohodlně možné číst knihu i jako svého druhu encyklopedii - tedy šáhnout si pro informace o konkrétním církevním otci, období, případně úžeji vymezeném tématu (třeba vývoji mnišských řeholí nebo zprávách o mučednictví).

Drobnou nepříjemnost jsem při čtení zažíval v kapitolách o východní teologii, zde pan Drobner běžně používal termíny v řečtině, aniž by uvedl jejich přepis do latinky, takže jsem často narážel na věty typu „...ještě nedokázal rozlišovat mezi πρόσωπον a ὑπόστασις...“, což mě nutilo odložit knihu, vzít telefon a s pomocí googlu písmenko po písmenku odhalovat, co že to toho Nestoria a Theodora tehdy mátlo. Takže jsem dostal vlastně takový nevyžádaný kurz základů řečtiny :-) Akorát, že než jsem se dopracoval k identifikaci příslušného výrazu, obvykle jsem zapomněl, o čem pojednává aktuálně rozečtený odstavec a musel se očima vrátit o půl stránky nahoru – no, kromě rozšíření znalostí patrologie a výuky řecké abecedy jsem tak ještě absolvoval i test své trpělivosti – s proměnlivými výsledky, to musím říct ;-))

Ale jinak jsem četl s radostí, dozvěděl jsem se spoustu nového a spoustu dříve přečteného zařadil do širších souvislostí. Teď nezbývá než doufat, že se mi z toho v hlavě zachytí co nejvíc :-)
A kromě „velkých“ znalostí mě čas od času potěšila i nějaká ta maličkost: třeba když jsem se u Órigena dočetl, že se zdráhal napsat obranu proti pohanskému útoku na církev s odůvodněním, že „falešná obvinění jsou nejvíce potrestaná ušlechtilým opovržením“ (no není to ve své paradoxnosti půvabná formulace?), nebo když jsem se poprvé v životě setkal s pojmem bustrofedon (ne, není to metalová kapela z osmdesátek, je to zvláštní jihoarabský typ zápisu, kdy jde jeden řádek zleva doprava a druhý zpětným směrem a ještě zrcadlově, no fakt). Zkrátka: zajímavé a příjemné setkání se světem, který byl pro mě ještě nedávno úplnou neznámou.

4 29.01.2021

„Tak vznikají války. Ze hry s nebezpečnými slovy, s předráždění nacionálních vášní. Tak vznikají politické zločiny. Žádná neřest a žádná brutalita nezpůsobila tolik krveprolití jako lidská zbabělost.“

Strhující vyprávění, které mě tentokrát příliš nestrhlo. Zweig je sice opět výborný stylisticky i jazykově, i tahle knížka je formálně precizně vybroušená, jen mi zde přišel trochu výkladově nekonzistentní – ve snaze ukázat Fouchého stůj co stůj jako člověka bez pozitivních vlastností ho vyobrazuje jednou jako chladného manipulátora (kterému nevadí momentální osobní ponížení), jindy jako muže horlivě toužícího po satisfakci (který se řídí spíš vášní než kalkulem a nerozumně riskuje).
Ale hlavně: Zweigův portrét zla je příliš monolitický, v jeho Fouchém nezůstává žádná skulina, žádný okamžik, ve kterém by bylo možno jej zahlédnout aspoň náznakem jako lidskou bytost. Možnosti by byly: jeho oddaná láska k ženě a dětem, jeho obrácení na konci života, chvíle úzkostí při politických nezdarech – to byla místa, ve kterých mohla být ukázána lidská osobnost jako kolbiště pro boj dobra se zlem (tak jak to Zweig skvěle píše třeba v Opojení z proměny), mohli bychom vidět, jak zlo člověka lstí nebo bojem uchvacuje. Jenže Zweigův Fouché prostě takový není, protože Zweig vypráví jiný příběh (ne o dominanci zla v člověku, ale o dominanci zlého člověka ve společnosti). To je v pořádku, jeho motivace se dá snadno pochopit a výsledek je odpovídající, společnost zobrazuje správně jako vždy velmi zranitelnou a nestabilní - to je univerzální téma.
S Zweigovým románem není nic v nepořádku, jen mi prostě nezahrál na ty správné struny.

Dva světy, které jsou zmiňovány v názvu této knihy jsou svět pozemský a nebeský. Poté, co rané církve přestaly bezprostředně vyhlížet druhý příchod Krista (byť jisté naděje směřující k poslednímu soudu se křesťané nevzdali), začalo vznikat napětí mezi pohledem upřeným na Boha a snahou žít smysluplně a užitečně v rámci křesťanských komunit i širší společnosti. Tato kniha je cenná v tom, že život věřících zobrazuje bez obvyklých stereotypů, mnoho prostoru je věnováno vyvracení různých klišé a zaběhaných představ. V tom je mi Christoph Markschies opravdu sympatický: tam, kde historici mají nejasnosti, přizná to a čtenáře varuje před unáhleným zjednodušováním.

Příběh prvotních církví vyprávěný „odspodu“ je překvapivě zajímavý a pestrý, dobře podaný v čtivém mixu každodenních zajímavostí a důležitých dějinných událostí. A musel jsem často až kroutit hlavou, jak podobné to v lecčems s lidmi bylo dnes a tehdy, zejména v liturgii (struktura bohoslužeb vážně hodně odpovídá té naší současné, pokud bych se propadl strojem času do třetího století, mohl bych klidně ve své roli služebníka eucharistie pokračovat tam :-), ale také v lidské křehkosti a slabostech. Třeba v používání křesťanských relikvií jako ochranných amuletů. No, a když si antiochijský biskup stěžuje, že „když hlasatel svolává do kostela, předstírají všichni únavu, ale když někde hrají flétny a citery, tak tam všichni spěchají, jako by měli křídla“, jistě by s trpkým úsměvem souhlasně kýval nejeden současný duchovní :-)

Ale pozor! Markschiesova kniha je podnětným obrazem křesťanských společenství prvních století, zdaleka není jen sbírkou zábavných kuriozit, ty jsou jen doplňujícím prvkem, který naopak podtrhuje velkou vážnost, kterou pro Boha a komunitu první křesťané měli. I přes nedostatek relevantních zdrojů se zdá zjevné, že křesťané skutečně byli kvasem společnosti, světlem zářícím pro své okolí. Citovaní pohanští autoři si mnohokrát stěžovali, že vzájemná laskavost křesťanů, jejich ochota pomáhat druhým uvnitř i vně církevních skupin, stejně jako důraz na čest, etiku a věrnost svojí víře lákají obecnou společnost k bližšímu zkoumání křesťanského Boha. Je na to sice z dnešní doby trochu smutný pohled (protože kde to dneska v katolické církvi máme, že?), ale zase je v tom hromada naděje a inspirace.

4 29.12.2020

Tak tahle studie o Augustinovi není žádná oslavná zbožná hagiografie. Naopak. Sice jsem si o Uwe Neumannovi nic bližšího zjistit nedokázal, ale zdálo se mi očividné, že autor není věřící a že je opravdu velmi antropocentrický. To ovlivňovalo zejména Neumannův pohled na Augustinovo učení o milosti, kde prokázal mimořádný talent pro to, nemít pochopení pro křesťanské vidění světa. Z jeho textu bylo vidět, jak ho Augustinova pokora a sehnutí se před Bohem vyloženě rozrušuje. Nadřazenost Boží milosti nad lidskou vůlí vnímal jako ponižování člověka Bohem a rozvinutí lidské svobody v poslušnosti Bohu nutně jako omezení člověka a Boží diktátorství. Jako by v jeho myšlení platilo „buď - nebo“, a on nedokázal přijmout myšlenkové schéma, ve kterém by Boži svrchovanost neznamenala zároveň ztrátu lidské důstojnosti.

Bylo pro mě zajímavé si takhle pojatý (jinak nijak zvlášť povedený, spíš fádní) životopis Augustina číst. Bylo užitečné se konfrontovat s pohledem vzdělaného člověka, který na život významného církevního otce nahlíží touto optikou, připomnělo mi to, jak vzdálení si někdy můžeme s ateistickým světem být, jak se můžeme dívat na něco stejného a vidět něco naprosto jiného.

4 29.12.2020

(SPOILER) „Řeč nebyla o ničem zvláštním, ale stejně z toho leccos upředli,“ informuje nás vypravěč o svých dvou hrdinech v Půlnoci v Dostojevském. Je to, myslím, zároveň výrok, který vystihuje většinu povídek z knihy. Povídky Dona DeLilla totiž jakoby nikde nezačínaly a nikde nekončily. Čtenář v nich hledá záchytné body, tápe, a je ve svém tápání ponechán sobě napospas. Jako když do temné noci zasvítí blesk – jen to situaci na moment nasvětlí, ale než se stačíme zorientovat, tak už je zase tma a nezbývá, než se dohadovat a domýšlet souvislosti. Tahle metoda na mě působila různě, v závislosti na tom, jak jsem byl předkládanou situací zaujat: někdy jsem byl zvědavý a nejraději bych bral řádky po dvou (například v povídce Projevy lidskosti ve třetí světové válce - která je jednou z nejpůsobivějších - jsem si na konci uvědomil, že mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, kdo s kým ve vesmíru vlastně bojuje, mnohem víc mě upoutaly zdánlivě všední rozhovory dvou astronautů), jinde mě ale postavy ničím neoslovily a já na konec povídky doputoval bez výraznějšího zájmu.

DeLillo mi přišel zajímavý svým použitím jazyka i formou svého vyprávění – působí odtažitým dojmem, spíš jako vědec, který popisuje objekty pozorování, než jako empatický vypravěč. Nesoudí, nelituje, vědomě nedojímá, nikomu nestraní. Připomnělo mi to povídkovou sbírku Lucie Berlin, kterou jsem četl někdy vloni, jen s tím rozdílem, že paní Lucia mě dokázala zasáhnout mnohem hlouběji.

Hlavním důvodem, pro který si budu tuhle knížku pamatovat, je bezesporu titulní povídka. Chytla mě za srdce! Je to příběh řeholnice, která se pohybuje v prostředí chudých lidí v Bronxu. Necítí se zrovna pohodlně, vždyť je to „stará ženská, která jí v pátek rybu a touží po latinské mši“. Se světem kolem sebe moc nesouzní, ale statečně se snaží žít své povolání, i když si musí nerada přiznat, že zásady a způsoby interakcí s okolím, na které je zvyklá, zde selhávají. „Kdybyste mě tak nechali, abych vás naučila, jak správně vystavět větu, zachráním vám život,“ říká si pro sebe, a dokonce to ani nevypadá, že to myslí obrazně :-)
Kontrast jeptišky ze staré školy a bezstarostného vůdce pouličního gangu by byl literární zážitek už sám o sobě, ale pak se DeLillo – světe, div se! :-) - dopustil i dějového prvku a na pár stránkách přesvědčivě ukázal, jak každý z nás (ano, i morousové, skeptici a racionální typy lidí) touží po kontaktu s něčím zázračným, přesahujícím; jak se za takovou nadějí ženeme, i když v hloubi duše víme, že anděl, který se nám zjevil před očima, bude nejspíš jen další optický klam. DeLillo na závěr píše: „A na co si nakonec člověk vzpomene, když všichni odjedou domů, z ulic se vytratí víra a naděje a dál se jimi bude prohánět už jen vítr vanoucí od řeky? Bude ta vzpomínka mlhavá a hořká a zahanbí ho svou elementární nepravdivostí – bylo to jen pár náhodných rysů a vysněná silueta? Anebo to všechno přetrvá, ta síla transcendence, to vědomí události překračující přírodní zákony, vědomí čehosi posvátného, co se chvěje kdesi na rozpáleném obzoru, ta vize, po níž člověk touží, neboť potřebuje znamení, pro něž by se postavil svým pochybnostem?“

4 25.07.2020

Ze dvou přídavných jmen v názvu této knihy mě výrazně víc zaujalo to druhé. Jazykovědné prozkoumávání pramenů Nového zákona a cesta proti proudu času až ke zdrojům sice byla bezesporu zajímavá sama o sobě, ale teprve teologický kontext dal mému studování pravý náboj – byl zároveň motivací i odměnou.

Známý bonmot tvrdí, že kdo má rád uzeniny a demokracii a chce, aby to tak i zůstalo, neměl by se dívat, jak vznikají :-) Při čtení Úvodu jsem na to občas myslel, říkal jsem si, že tohle pitvání se v evangeliích a epištolách by u někoho mohlo narušit důvěru v Písmo, zbavit Božího slova jakéhosi magického puncu nadpřirozenosti. Na mě to tak ale nepůsobilo, právě naopak, připomnělo mi to, že Bůh v našem světě působí průběžně a vytrvale, že se prostě Hospodin nezjevil před apoštolem jako mirakulum a nepoložil před něj sepsaný text, ani neovládl mysl evangelisty jak ve špatném sci-fi filmu a nenadiktoval mu přesné znění listu.
Biblický kánon jako dílo zbožných lidských rukou, mozků a srdcí, zdánlivých náhod a omylů je mi blízký – takové působení Boží prozřetelnosti odpovídá způsobu, jakým nahlížím na svět. Moji úctu k Písmu nijak nenabourává, že v posvátných textech jsou pozdější vsuvky a dodatky, ani fakt připsání mnoha epištol jiným autorům – v tomto je asi nevýraznějším případem list svatého Pavla Židům, který ani nenapsal Pavel, ani nebyl adresován Židům a nebyl to ani dopis :-))

Hodně mě při čtení bavilo sledovat drobné rozpory a napětí mezi jednotlivými částmi Nového zákona. Třeba v rámci jednotlivých evangelií, ve vnímání misie v podání Petra a Pavla, nebo ve vztahu víry a skutků, které jinak prezentoval Pavel a jinak Jakub (lépe řečeno: autor Jakubova listu :-). Myslím, že takto čtený Nový zákon umožňuje chápat, že text NZ je sice důležitý a úctyhodný, ale to opravdu podstatné nejsou konkrétní napsaná slova a věty, ale událost, na kterou texty ukazují. To by nám mělo pomáhat nevnímat Písmo se slepou poslušností, ale přijímat ho aktivně, rozumem i srdcem, a nechat ho v nás pracovat, kořenit a růst.

4 15.07.2020

„Ohromné dimenze a ambice Leninovy revoluce, její neuvěřitelnost vzhledem k době a místu, kombinace exotického kontextu s přístupným jazykem – to vše obdařilo sovětská stát kouzlem, jež se vymykalo všemu tak malichernému a všednímu, jako jsou měřitelné výkony nebo jejich absence. Od samého počátku fascinoval romantickou imaginaci a současně si reklamoval kořeny v klasickém racionalistickém projektu pokroku, s nímž byly francouzské myšlení a politika tak důvěrně obeznámeny. Nestydatost stalinistického programu ‚změnit lidskou přirozenost‘ zasadila sovětský projekt zřetelně do rodokmenu evropského osvícenství a získávala si sympatie právě svou nesmyslnou grandiózností.“

Západní intelektuálové a jejich slabost pro režimy za železnou oponou! Už jsem o tomto fenoménu četl mnoho článků, i pár knih – a pořád jaksi nedokážu pochopit, jak je možné být elitním vzdělancem a přitom dokázat nevidět zjevnou realitu!
To nejjednodušší vysvětlení je možná to nejlákavější: mohli bychom to prostě hodit na špatný charakter jednotlivců. A ono je skutečně něco velmi odpudivého na obrazu zdánlivě nezávislého intelektuála, kterého stačí přijmout v libovolné diktatuře s karnevalovou pompou a on okamžitě odhodí vlastní čest a bude vychvalovat místní režim až do nebes bez ohledu na to, kolik mají místní hrůzovládci krve na rukou.
Ale Tony Judt se ve své knize bezpečně vyhýbá takto zjednodušující poloze (a výrazně se tak liší třeba od Intelektuálů Paula Johnsona), hledá spíše strukturální, historické a sociologické důvody, proč dokázala celá generace veřejně působících osobností prokazovat tak mimořádnou schopnost ignorovat očividná fakta. Na co přišel? Že roli jistě hrála poválečná situace: po tak velkém otřesu se společnost snaží hledat zcela nové cesty, co nejvíc odlišné od předcházejícího režimu, který selhal. Judt také dokladuje téměř erotickou fascinaci intelektuálů tou až živočišnou násilností diktátorů, kteří se cítí ve své touze po moci nadřazeni běžným pravidlům slušnosti – je to zvláštní paradox, kdy jsou filozofové zároveň posedlí diskuzemi a argumentováním, ale zároveň masochisticky vzhlíží k těm, kteří pravdu složitě nehledají, ale silou nastolují.
Ta hlavní příčina nebývalé tolerance k sovětské moci ale nakonec bude nepřekvapivá, Tony Judt zde pouze rozvádí to, co je obecně známé: touha filozofů se podílet na nejvýraznějším okamžiku v dějinách lidstva je tak silná, až se stalo přání otcem myšlenky – a vše co se do toho obrazu nehodilo bylo přehlíženo. Tragika takového pohledu je v tom, že tato „služba dějinné nevyhnutelnosti“ nevidí utrpení konkrétního člověka, nemůže, protože z nadhledu intelektuálních výšin je sice všechno jasné, ale také toho není příliš vidět.
(Odpovědnost vůči dějinám vyvazuje z odpovědnosti vůči lidským bytostem, jak si povšiml Albert Camus.)
Pokrytectví toho přístupu pak spočívá také v tom, že západní intelektuálové sice stalinismus obdivují, ale na dálku (typicky Norman Cameron: „Myslím si, že komunismus je nutný, ale nebažím po něm“). Demokracie jim zabezpečuje svobodu a obživu, přitom jí okázale pohrdají a naopak vychvalují režim, který by s nimi zametl, než by řekli švec.

Důkladnost, s jakou se Tony Judt věnuje tématu, je sice úctyhodná, jen na běžného čtenáře bude asi působit místy docela únavně – já osobně se musel trochu nutit do popisu filozofického zázemí i historického kontextu, bylo to možná až příliš podrobné. Rušilo i velké množství odborných výrazů, místy použitých samoúčelně – takhle Judta neznám, právě srozumitelné podání složitých témat jsem považoval vždy za jeho nejsilnější stránku.
Ale užitečná kniha je, určitě. I proto, že překračuje své téma a promlouvá obecněji – českého čtenáře může vést k zamyšlení podobnost francouzského a našeho kulturního prostředí: iluzorní představa vlastní země jako mostu mezi východem a západem, snaha o nacházení třetí cesty, pěstování křivd a hledání viníků, pocit dějinné výjimečnosti... Tony Judt sice vypráví o specifické situaci, ale mnohé je možné vztáhnout i na současnost a fungování našich společenských skupin (oněch tak často často zmiňovaných „bublin“), na naše tendence k budování a udržování si svého obrazu na úkor hledání pravdy.

A ještě jedna zajímavá myšlenka: „Spojení ‚komunistický intelektuál‘ má každopádně blízko k oxymóru: ne snad proto, že by inteligentní lidé nemohli být komunisté (mnozí byli), ale proto, že strana odmítala jejich možný intelektuální přínos. Pokud se začlenili do komunistického hnutí, dali tím své duševní schopnosti do služeb strany a nechtělo se po nich analytické myšlení, ale víra.“

4 13.06.2020

„Když vidíme úplně vyčerpaného koně, který musil nést příliš těžké břemeno, a pozorujeme, jak naposled napíná každou šlachu, aby náklad odtáhl, je nám ho líto, ale stále zbývá naděje, že se to podaří. Kdybys však viděl koně v bolestech napínat každou šlachu, ale neviděl bys žádný úkol, žádné břemeno – pak by to jistě byl zoufalý pohled. Je beznadějné úkol odmítat, protože je příliš těžký, je beznadějné pod břemenem skoro klesat, protože příliš váží, je beznadějné vzdávat se naděje ze strachu před úkolem? Ó ne, beznadějné je ze vší síly chtít – ale žádný úkol nemít.“

Søren Kierkegaard ve 28 kapitolách prokazuje velký zápal pro víru, to nejde přehlédnout. Sám sice zdůrazňuje, že nepíše kázání, že jsou to pouze „křesťanské řeči“, ale svojí strukturou, nasazením – ale i tím, že své čtenáře oslovuje „posluchači“ - vyvolává dojem přísného duchovního hřímajícího z kazatelny.
Ano, přísného. Ano, hřímajícího. Protože Kierkegaard nás nešetří. Jen duchovní hodnoty jsou důležité, jen Boží slovo stojí za prozkoumávání, jen věčnost nás má zajímat, nikoli časnost. Trochu tím připomíná svatou Terezku, její označení našeho světa jako Vyhnanství. Jenže Terezka sice vše podřizuje Ježíši, ale nestaví nebeské a pozemské do takového protikladu – což je mimo jiné patrné z její snahy dělat soustavné drobné i velké radosti svým sestrám.
Kierkegaard narozdíl od Terezky provokativně káže, že není možné mít obojí. Že spokojenost na zemi znamená překážku pro následný život s Bohem. Asi nejvíc je to možné ilustrovat na jeho tezi, že výzva k opuštění svých rodičů je výzva k nenávisti k otci i matce. Že kdo „kvůli němu (Kristu) nemá v nenávisti otce i matku, není ho hoden.“ To už, podle mého názoru, daleko překračuje původně podnětné připomínání toho, že nemáme mít ve středu našeho snažení věci pozemské, ale obrátit pohled k nebi.

Při čtení Evangelia utrpení jsem si vybavil problém, který mám se zastánci stoicismu: jejich odpoutanost od vzruchů světa je dobrým průvodcem, když mi ujede autobus nebo vinou covidu nemůžu odcestovat na dovolenou. Ale už to nejde použít – a o tom jsem přesvědčen! - když s někým blízkým sdílím jeho nemoci či jiná trápení, nebo když dokonce blízkou osobu pohřbím. No, a zatímco jsem si tak nad tím pro sebe mudroval, tak mistr Søren právě ten příklad se zesnulým přítelem uvedl! Když nad mrtvým blízkým smutním, stávám se podle Kierkegaarda horším křesťanem, měl bych se totiž radovat, že je můj přítel u Boha. Ech?! Jako vážně?! Protože tím se, milý Kierkegaarde, dostáváte nejen do sporu s lidskou přirozeností, ale i se samotným Ježíšem, který pro svého přítele Lazara slzy proléval.
Podobně je to s dalšími jeho tvrzeními. V zásadě jsou užitečné (např.: „Co je sedmdesát let proti věčnosti!“), ale Kierkegaard jde za hranu. Za hranu běžného lidského chápání věcí, ale i mimo mantinely křesťanské teologie, obávám se. Utrpení je radost. Chudoba je bohatství. Ponížení je povznášející. A tak dále. Zkrátka: vše co je nám pozemsky přirozeně příjemné, by nám mělo být podezřelé a měli bychom se od toho držet co nejdál – jen tak si vysloužíme Boží slávu. Jenže tím popírá naši přirozenost, a tak odporuje názoru, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. A hlavně tím vyobrazuje křesťanství bez lidské tváře. Takže vlastně křesťanství bez Krista.

Na Kierkegaardovu obranu: Je zapotřebí vidět, že psal v době silné sekularizace a hegelismu, v době Feuerbacha a Marxe. Já ho dnes čtu mimo kontext, a to je jako bych posuzoval úroveň telefonujícího člověka bez vědomosti o tom, jak to vypadá na druhé straně linky (zdánlivě křičící hulvát může ve skutečnosti být trpělivý vnuk nahluchlé babičky atp.). Jeho přednášky mohou být jen záměrně vyostřené provokace, které by dostaly smysl při zasazení do tehdejší společenské diskuze. To fakt nevím. Ale tak, jak se na ty eseje dívám teď, zdá se mi, že spíš věci křesťanství škodí, že křesťanství ukazuje jako nelítostnou a od běžného života odtrženou věrouku, která všechny pozemské problémy bagatelizuje (sám bohatý říká všem chudým: buďte rádi, že trpíte!) a utrápené maličké tak z kostela spíš vyhání.
Přesto bylo zajímavé tuhle sbírku kázání číst, na spoustě míst mě nutil k tomu, abych si sám pro sebe formuloval protiargumenty a na spoustě jiných míst jsem mu musel přiznat jistý díl pravdy. Svojí kritikou společenské náboženské vlažnosti, takového toho pohodlného nedělního křesťanství, se trefuje přesně do citlivých míst i dnešních věřících.

A navíc mě potěšil svým chvalozpěvem na tiché a mírné, pro takové úvahy já mám slabost: „Mírnost chodí tak tiše, že si nikdo nevšimne, ani ten se o ní sotva dozví, kdo břemeno na mírného nakládá. Odvaha bude zaplacena viditelností vítězství, vznešenost hrdostí pohledu, trpělivost znalcem utrpení, ale mírnost je k nepoznání. (...) Není to v tichosti a mírnosti, že protivníkovi odpustíš, ale v těch sedmdesáti sedmi odpuštěních násobeno sedmi – to je tichost a mírnost; tichý člověk se tolik namáhá odpustit, takže to skoro vypadá, jako by to byl on sám, kdo odpuštění potřebuje. Tichý a mírný pokorně ví, jak jeho nebeské odpuštění závisí na jeho vlastním odpuštění – on skutečně potřebuje svému protivníku odpustit.“

4 03.06.2020

„K Hospodinu Josef během dne mnohokrát promlouval svými berachami. Říkal mu všechno, dělil se s ním o každou starost a stále, stále mu projevoval svou lásku. To by bylo málo, myslíval si, kdybych se před ním pouze skláněl jako před Pánem. Což by mohla někomu, jako je on, stačit pouhá poslušnost tak přeslabé bytosti? K poslušnosti by mne mohl přinutit. Ale lásku, tu mu mohu dát jen já sám... Hospodin neodpovídal, ačkoli Josef cítil jeho blízkost tak, jako cítíme blízkost člověka skrytého ve tmě nedaleko nás. Někdy se však slova Písma skládala tak, že zněla jako odpověď. A někdy jako výzva. I když to byly stále jen pocity, tak mnohokrát, když poslouchal čtené slovo v synagoze, nacházel v něm laskavou pobídku k čekání.“

Legenda jako literární žánr mě nikdy zvlášť nelákala. Zejména proto, že jejich autoři nad věrohodnost příběhu často předřazují snahu prezentovat u svých protagonistů svatost bez poskvrnky. Výsledek pak vyvolává velké rozpaky, bývá kýčovitě malebný a až nepřirozeně „mirkodušínovský“. Není to užitečné nikomu: nevěřícím čtenářům se zdá (často asi oprávněně), že jsou vystaveni laciné agitaci, zatímco křesťané mohou mít pocit, že život světců nemá žádné styčné body s jejich běžným žitím, že je to prostě natolik jiný level, že nemá ani cenu se ke svatým nějak reálně vztahovat a inspirovat se jimi ve své každodennosti.
Stín Otce je takovou legendou částečně také. Zlé postavy jsou zde opravdu odpudivě zlé, někdy až přehnaně, a je na nich vidět, že slouží autorovi k tomu, aby na nich ukázal kontrast se Svatou rodinou. Někdy se dostává na hranici patosu. A na některých místech by asi přísný teolog musel pozvedat obočí – třeba když se naznačuje, že si malý Ježíš už jako odrostlejší batole byl vědom svého budoucího úkolu.
Nejpůsobivější je román v popisu vnitřního života svatého Josefa. Vidíme jeho váhání, pochyby, jeho klopýtání i pády. Jeho role není snadná, už při přijetí Miriamina těhotenství prokázal velkou odvahu k důvěře. A v následném putování musel – v silně patriarchální společnosti! - žít s vědomím, že jeho vztah k Miriam a k Ježíšovi nikdy nebude tak silný, jako jejich vzájemná vazba. A že ani v Božím plánu nehraje tak významnou úlohu jako Boží syn a Jeho matka. Plnil svěřený úkol ze všech svých sil, i s vědomím, že jeho role nikdy nebude hlavní, to pro muže není vůbec snadné. Svatý Josef tak pro nás může být mimo jiné i učitelem a vzorem nezištné lásky.

V Písmu svatém toho o Josefovi moc napsáno není, dokonce ani není jisté, že byl tesař (řecké slovo tektón může znamenat i stavitele nebo obecně řemeslníka). Ale kam teologie nemůže, tam nastrčí vyprávění :-) Protože, když máme někoho rádi, tak o něm chceme vědět co nejvíce a poslouchat o něm co nejčastěji. A Dobraczyńskeho román je pěkným pokusem o přiblížení svatého Josefa – citlivým a dojemným.
„Svět půjde dál svou cestou. Ale půjde jako člověk, jehož bok byl zasažen. Toto narození a tento útěk budou výchozím bodem... Nemyslíte také, že dobro s ním zrozené se bude rodit stále znovu? To, co Nově narozený přinesl, neskončí nikdy! Lidé budou umírat, trůny budou padat, hvězdy budou vyhasínat, ale on stále zůstane v lidských srdcích. Vždy slabý, smrtelný, ohrožený – a věčný...“

4 03.06.2020

„S Jiřím si taky dávám pozor. Na slova je jako slon. Jediný si dokáže měsíce pamatovat. Já to mám spíš jako obráběcí stroj. Mluvim, mluvim, a kolem asi spousta dřevěnejch šupin, kudrnatejch odřezků. Nech to ležet, říkám mu někdy, když mluví o tom, co se stalo. Protože on místo vzpomínek vytáhne větu jako nůž. Větu, co pro mě je utopená ve vodopádu, co už dávno vyschnul. V proudu slov, který prošuměly. Taky si léta pamatuju pár jednotlivejch vět. Ale vždycky s obrazama. Jako titulky k filmu, kterýmu je i tak rozumět. Beze slov se na mejch vzpomínkách změní jen málo. Ale Jiří jak kdyby je měl z těch písmen poskládaný. A pak najednou se z něj vysypou jak z pytle. Ne ve velkým. Po hrstech tu a tam, jako kdyby rozhazoval slepicím. Útržky našich starejch hovorů pouští po větách jako diskdžokej. Kdy já neměla pravdu a on to už tehdy věděl. Jako kdyby mě tím někam přibíjel.“

Mně hovorový jazyk nevadí. Normálně teda ano, ale k Hůlové to prostě nějak patří. Podtrhuje to pocit autentičnosti, té jakési trapně obnošené všednosti, se kterou se oba vypravěči musejí potýkat.
Taky se mi líbí vhled, který má do vnitřního světa svých postav, přestože nejsou jejím autobiografickým odrazem – musí být opravdu výborná pozorovatelka, řekl bych. Vytváří tím vyprávění, které působí věrohodně; i když souhlasím s tím, co zde před časem napsala Anansie – schopnost vcítění se bude zřejmě přímo úměrná tomu, jak moc příběh čtenáři připomíná něco z vlastní zkušenosti – byť by to bylo už překonané nebo jen tušený temný proud někde v hloubce.
Ale úplně nejvíc rád mám v knihách Petry Hůlové její obrazotvornost, schopnost věci popisovat neotřelým způsobem, nově, ale přitom přirozeně, aniž by na mě působila dojmem, že se svým literárním umem předvádí. Příklad: „Jak se matce dařilo, věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř.“

Terezie z Ávily tvrdila, že základem uspokojivého duchovní života je rozpoznat se jako milovaná bytost. U obou monologů z téhle novely jsem si na to vícekrát vzpomenul, protože se mi zdálo, že právě v tom je zakopán pes. Oba jsou disponování k tomu, navázat vztah. Oba o to svým způsobem stojí. Ale oba se nepřestávají dívat na svět kolem sebe jako na místo, odkud hrozí nebezpečí; ostatním lidem nedůvěřují a neočekávají od nich pochopení. Vlastně nevěří, že by jejich opravdové já mohl někdo chápat a následně i milovat. Proto se nedají druhým všanc, proto nezpřístupní svůj vnitřní svět, proto nepodstoupí riziko emocionální investice. Jistě pro to mají mnoho dobrých důvodů (srdce na dlani bývá cílem posměchu a útoků, to známe … a když náhodou ne, tak nakonec stejně často zevšední) – jenže bez toho aktu velké odvahy, která vždy doprovází vyjití k druhým, jim nezbývá než samota.

4 16.05.2020

„Bol som strašne unavený. Taký unavený, že sa mi nechcelo myslieť na nič. Ani na svoj život, ktorého som sa tak bál. Mal som z neho strach, ale žiť sa mi chcelo. Nejako predsa bude.“

Můj první dojem byly rozpaky. Měl jsem pocit, že se setkávám s autorem, který zjevně má co říct o povinné vojenské službě v Československu, ale chybí mu dar vypravěče nebo dostatek spisovatelské praxe, aby své myšlenky dokázal podat zajímavým způsobem – popisované zážitky z vojenského života vypadaly víc jako slohová cvičení docela šikovného středoškoláka než jako opravdová literatura. Ale obsah stál za to: pocity mladého člověka, který příliš dobře ví, co je v životě správné, než aby si dokázal obhájit svá selhání, ale který je zároveň příliš nepatrnou součástí zelené mašinerie, než aby dokázal aktivně odporovat... No, měl jsem při čtení docela sevřený žaludek a byl vděčný za tu sérii bizarních okolností, která zapříčinila, že já sám jsem tu mnohostranně ponižující vojenskou zkušenost absolvovat nemusel. Kdoví, co by ze mě teď bylo...

Ve druhé třetině už bylo všechno mnohem lepší. Ani se mi nechtělo věřit, že uplynul jen rok mezi napsáním první série povídek a novelou Výpoveď – o tolik suverénnější ten projev byl. Samotný příběh, zjevně autobiografický, byl osvěžujícím způsobem všední (myšleno v dobrém). Vyprávěn lineárně, bez magie a hypnotických scén, bez nepravděpodobných zvratů. S hrdinou, který nebyl žádný superman ani happy sapiens, ale ani žádný emočně rozlámaný mladý hledač, co ve svých úvahách nedokáže vidět za hranice svého splínu. Martin Šimečka prostě každou stránku tohoto příběhu naplnil věrohodným životem, který je ve svém mladí nevyhnutelně zraňující i sebe-zraňující, ale který si chce svoje místo na světě zasloužit. To bylo prostě moc hezké, takovým klidným, obyčejným způsobem. Zdravá normalita uprostřed bratislavské normalizace.

V poslední novele se už pan Šimečka víc dívá do sebe a zabývá se hledáním svého místa ve společnosti a v síti mezilidských vztahů – co jsem doopravdy a jak se to o sobě můžu dozvědět, když mi přátelé pravdu nepoví (protože mě budou chtít šetřit a taky ji možná nevidí, když mě mají rádi), s nepřáteli nemluvím a nezainteresování o mně nic neví. „Zrejme niet na svete nikoho, kto by mi vedel povedať, čo som zač a komu by som to bol ochotný uveriť,“ dochází nakonec ke smutnému zjištění. Ale Milan není ani v Žabím roku žádný sebestředný slovenský mladý Werther, jeho introspekce nesklouzne do nekonečného sebepozorování a větší péči věnuje lidem okolo sobě. I zde tak příběh přirozeně a věrohodně funguje (zaujal mě jen o malinko méně než předchozí Výpoveď) a je sympatickým svědectvím o tom, že žít je krásné, i když jsou lidi kolem nás nemocní, nebo v kriminále, a Husákův režim vypadá naprosto nezničitelně.

„Vzal som do rúk malú bielu dlaň. Je to nádherné, keď žena zverí svoju ruku mužovi. Už sa usmievala.“

4 13.05.2020

„Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť; díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi; většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek. Člověk bez paměti by byl člověkem bez vztahů; obstupuje ho cizota a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.“

Základní myšlenka Povětroně je hodně zajímavá – zachytit náš neklid, se kterým se potýkáme, když narazíme v našem poznávání okolí na něco momentálně neprozkoumatelného. Naše potřeba mít svůj obraz světa celistvý nás nutí (vědomě či nevědomě) dokreslovat si bílá místa na základě našich předpokladů. A protože podle sebe soudíme jiné, logicky do druhých promítáme vlastní zkušenosti. A nepotřebujeme k tomu ani tajemného cizince spadlého z oblaků, vystačíme si i s běžným bližním. Promítneme si do něj naše strachy a obavy a začneme ho peskovat za špatné vlastnosti, které nemá. Nebo se jeho nepoznaná místa stanou projekcí našich nadějí a přání ... a časovaná bomba nedorozumění začíná tiše tikat, protože dřív nebo později dojde na srážku snů a reality.

Román ovšem pokulhává za svoji nosnou myšlenkou, alespoň z mého čtenářského pohledu. Čapkovi se nepodařilo vzbudit moji zvědavost a zájem o pana X, varianty jeho příběhu jsem četl pouze s vlažným zájmem, spíš ze zdvořilosti a úcty k autorovi. Platilo to zejména o verzích jasnovidcově a básníkově, příběh řádové sestry mě zaujal trochu víc, jen mě v něm mrzelo použití toho obvyklého klišé, kdy se tak nějak automaticky předpokládá, že řeholnice ve službě musela dřív prožít zklamání v lásce (a do tajemného cizince promítá své vzpomínky) nebo o nějaké osudové lásce snít. Čapek tak sám na sobě – zřejmě neúmyslně – dokladuje svoji teorii: nečteme sny jeptišky, ale představy nevěřícího spisovatele o snech jeptišky :-)
Naštěstí pro mě je Karel Čapek výborný pozorovatel a bystrý analytik lidských vlastností – takže i román, který mě příliš neokouzlil, je naplněn spoustou chytrých myšlenek a úvah. Jedna za všechny: „Nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný.“

4 04.05.2020

Zamilovaný člověk nevynechá žádnou příležitost povídat si o svém objektu lásky. (To by jistě dosvědčilo mnoho lidí z mého okolí, kteří už si museli tolikrát vyslechnout, jaká je ta naše Terezka … áách … prostě úžasná ;-)
Proto bych se těšil z možnosti si číst milá slova o Terezce dokonce i tehdy, pokud by nepřinášela nic nového – pokud by jediný užitek z této knihy byl můj pocit sounáležitosti s dalším člověkem, se kterým sdílím obdiv k Terezčiným myšlenkám :-)
Ale Otec Jacques přemýšlí zeširoka a Terezčiny myšlenky vhodně rozvíjí a doplňuje, aniž by jí ovšem používal jen jako zástěrku pro prezentaci vlastních názorů – Terezce zůstává věrný.

Zaměření na důvěru a pokoru je důležité, protože jsou to věci, které můžeme mít tendenci v 21. století vnímat jako přitěžující, může se nám zdát, že se neslučují s možností být v tomto světě úspěšní, a tedy i spokojení. Jenže je to právě naopak, tyto aspekty života v sobě musíme podporovat, abychom se odpoutali od všelijakých nepravdivých představ o světě i sobě, od vytváření si falešných model (zejména sebe jako modly, která se musí krmit obdivem druhých). Nikdy není zbytečné si to znovu připomenout a zde se nám to připomíná chytře a citlivě.
Zmínky o Terezčině lásce jsem očekával – bez toho se žádný spisek o milovaném dítěti světa neobejde :-), ale Otec Jacques potěšil důrazem, který kladl na důležitost vděčnosti, na to se naopak docela zapomíná – vlastně nejen u Terezky, ale obecně, myslím. Tak jsem za tohle připomenutí vděčný :-)

„Můžeme se odvážit říct, že když je srdce naplněno vzdáváním díků, zlo nad ním nemá žádnou moc. Ve vděčném srdci už nezbývá žádné místo pro nevraživost obviňování, zlobu, žárlivost atd. Srdce zůstává čisté a schopné uvidět Boží skutky.“

4 18.04.2020

„ALBERT: Když si vzpomenu, jak jste se ještě včera všichni předháněli v přísahách, že se už nikdy nepodřídíte a sami sobě nezpronevěříte, že poslušnost už nikdy nesmí vítězit nad pravdou a blbost nad svobodou – a tak dále, a tak dále! A stačí jedno mávnutí proutku – a všechno je zapomenuto a vy tu stojíte jako opaření – hlavy prázdné a kalhoty plné – a jediné, na co se zmůžete, jsou spekulace, jak tím vším zase probruslit! Je tohle normální? Je to tak všude? Je člověk skutečně jen onuce? Jsem blázen já – anebo vy?“

Dokonce i člověk, který zná domácí dějiny minulého století jen velmi zběžně, neomylně rozpozná, že se zde poukazuje na poválečný vývoj v komunistickém Československu před a po pražském jaru. Po ose krutovláda-naděje-deziluze až k nevyhnutelné kocovině. K atmosféře, která charaktery neláme, spíš podemílá – pomalu, ale nevratně.
Ale Asanace (která je na Havlovy poměry docela málo absurdní a docela málo humorná) je víc než jen podobenství o konkrétní epoše, které by nebylo přesaditelné do jiných podmínek a které by snad mělo být nesrozumitelné pro čtenáře nebo diváky v odlišném kulturním prostředí. Naopak, velký kus celkové tísnivé nálady vychází právě z toho, jak obecné toto Havlem vykreslené schéma je. A není ani třeba se držet jen politicko-společenského výkladu, známe to třeba z korporátu nebo mediálního mainstreamu: ten konformismus, alibismus a oportunismus, ta trvale přítomná připravenost sám sebe tvarovat do akceptovatelné podoby pro jistotu ještě dřív, než je to silou vyžadováno...

Daní za univerzální pojetí tématu je bohužel dost značná schematičnost – snad ani jedna postava zde nepůsobila živě, každá byla jen reprezentantem svého typu. Neříkám, že je to autorova chyba, není těžké pochopit, že je to záměr, ale stejně mi to bylo čtenářsky trochu na obtíž.
Největší averzi jsem si vypracoval k vedoucímu Bergmanovi. Jaksi objektivně vzato není tou nejvíc negativní postavou, dokonale neempatický Ulč nebo prázdná a ctiprostá Macourková by měli být silnějšími magnety pro moji nelibost, o Tajemníkovi ani nemluvě. Přesto jsem nejvíc zatínal pěsti, když se na scénu dostal Zdeněk Bergman, on totiž, na rozdíl od dříve uvedených, měl dost inteligence na to, aby dohlédl dopady svého chování, dost komunikačních dovedností na to, aby snad dokázal bližním i přiměřeně pomáhat – ale jediné, k čemu to vše používá je manipulace druhých za účelem usnadnění si svého vlastního života. Scéna, ve které mu Luisa (jinak moje oblíbenkyně a zřejmě nejsvébytnější postava) jeho hru prokoukne, ale stejně mu není schopna nebo ochotna odolat, byla tou nejpůsobivější, ale i nejděsivější z celé Asanace. Nemohl jsem nemyslet na Pavlův dopis Korintským: k čemu je nám, že rozumíme všem tajemstvím a obsáhneme všechno poznání, když nemáme lásku k druhým.

4 23.02.2020