mirektrubak komentáře u knih

„Právě ta stvoření a lidé, kteří jsou na okraji toho, co definujeme jako normální, správné, dobré, nás mají nejvíc co naučit. Mohou nám odhalit stinnou a záhadnou stránku věcí. Tyto stále se objevující výjimky nás nutí přehodnocovat takzvaná pravidla a to, co považujeme za normální – a nutí nás měnit naše vlastní nastavení! Výjimky nás udržují v pokoře a hledání, nedovolí nám uspěchat rozhodnutí, jen abychom se zbavili úzkosti.“

Když na jedné z úvodních stran Richard Rohr cituje dalajlámu a jeho tvrzení, že je nutné se důkladně naučit pravidla znát i dodržovat, abychom věděli, jak je správně porušovat, ukazuje tím nejen svoji schopnost nalézat inspiraci i mimo svůj františkánský rybníček, ale zároveň tím představuje jedno ze svých zásadních témat - přesvědčení, že k duchovnímu růstu potřebujeme odvahu k překonání sebe samých, upřímný pohled na všechno v našem životě, co považujeme za jistoty, pojistky a konstanty, ale co je ve skutečnosti závažím na naší cestě za sebe-zdokonalením.
Zajímavý je právě důraz na provázanost oddané poslušnosti a odvahy k porušování zákona. Mám pocit, že je to v dnešní době poměrně nezvyklý přístup, zdá se mi, že často máme v našich postojích tendence k zaujímání ostře vymezených stanovisek a přehlížení všeho užitečného na názorech z opačné strany spektra – je to vidět jak na diskuzích v církevním prostředí (tradicionalisté vs. modernisté), ve společnosti (snad v úplně každé veřejné debatě!) i v našem přemýšlení nad mezilidskými vztahy. Otec Richard nás před tím ve svých úvahách varuje a povzbuzuje nás k akcím sice rázným, ale ne zbrklým a jednostranným. Říká nám, že to nemusí nevyhnutelně být „buď - nebo“, ale že může platit i „to i to“.

Řada myšlenek otce Richarda mně byla sympatická, protože povědomá :-) Leccos podobného – zvláště myšlenky o prvenství milosrdenství a nadřazenosti lásky nad zákonem – jsem našel u otce Heryána (který přiznává Richarda Rohra jako zdroj inspirace) a neubránil jsem se ani vzpomínkám na sv. Terezii z Lisieux. Tu sice Rohr zmiňuje jen okrajově, ale právě Terezčin životní příběh je dobrou ilustrací toho, co nám svojí knihou zkouší říct. Že je sice nejprve nutné si vytvořit silnou a stabilní osobnost („Nikdo nedokáže vést dialog s druhými, dokud s klidnou sebejistotou neuchopí svou vlastní identitu.“), ale že skutečná cesta ke svobodě vede přes opuštění sebe, přes své dobrovolné umenšení a vydání sebe jako místa pro Boha a druhé lidi. Že to ovšem není snadný proces, to jistě potvrdí každý, kdo něco podobného – byť jen náznakem – zkusil. Protože: „Ego nesnáší prohry, ani když ten, kdo vítězí, je Bůh.“

Měl jsem při čtení občas problémy s formou, kterou se mnou otec Richard komunikoval. Zobrazování myšlenek prostřednictvím postav z bájí mně nepřišlo funkční a také rozdělení života na dvě poloviny (v první ego budujeme, v druhé ho bouráme) bylo nepřiměřeně zjednodušující. Navíc se mi zdálo, že svými argumenty často podpírá své metafory, místo aby svými metaforami podpíral své teze. Ale na rozdíl od jeho Hledání svatého grálu (který jsem četl někdy před rokem) to v případě Pádu vzhůru v mých očích nezastínilo celou řadu výborných myšlenek, které překračují svět křesťanského čtenáře a mohou – jsem si jist – oslovit každého, kdo hledá způsoby, jak objevovat svoji vlastní osobnost. To je vidět třeba na jeho větách o upřímném přátelství, když nám říká, že „potřebujete jedno pravdivé zrcadlo, alespoň jednoho milujícího, upřímného přítele, který vás bude držet nohama na zemi. Může jím být dokonce zcela přijímající pohled Přítele, ale v každém případě potřebujete najít alespoň jedno pravdivé zrcadlo, které odhalí vaši vnitřní, hlubinnou a ano, božskou podobu. To je důvod, proč jsou důvěrné chvíle často odrazem překrásné vzájemné vnímavosti a proč nás taková blízkost hluboce uzdravuje.“

4 21.12.2019

„Když čtu Písmo v jeho celku, cítím i za těmi drsnými místy Boží bolest nad tím, jak si svou svévolí sami ubližujeme. A přeci tak často v našem životě Bůh mlčí a nechává nás dělat to, co chceme, a jít tam, kam chceme. Výsledkem je bolest a zmar. Pak však náhle Boží milosrdenství prolamuje toto mlčení evangeliem – slovem, které nám ukazuje cestu ke Kristu a jeho oběti. Kdo je vezme vážně, nalezne skutečný život. Kdo se vzepře i proti němu, zůstává v bolesti a zmaru. Člověk se buď Bohu odevzdá – a pak ho Bůh obejme a vezme k sobě, nebo se mu vzepře – a pak propadne Božímu soudu. Zní to možná jednoduše, ale nic důležitějšího v bibli není.“

Se Starým zákonem to není snadné, to je známá věc. Přes propast mnoha staletí čteme příběhy, které se odehrály v kompletně odlišných kulturních schématech, v jiných myšlenkových souřadnicích. Doslovný překlad sám o sobě není k ničemu – jeho výsledkem je nepochopení nebo pochopení mylné (typicky ve věcech výzev k násilnému chování v konfliktech mezi Izraelem a konkurenčními kmeny, nebo mezi Hospodinem a bohy jiných národů). Jenže převyprávět Starý zákon současným jazykem do současného kontextu není taky jen tak – je to Boží slovo (profesor Heller by řekl: Boží oslovení) a s tím nemůžeme zacházet svévolně, byť by to bylo v tom nejlepším úmyslu. Proto je tak důležité, co profesor Heller celý svůj život dělal – pečlivé a opatrné zkoumání každého kousku Bible, vykládání starozákonních témat s hlubokou erudicí, ale přitom s pokorou. Vždyť cílem není větší sláva profesorova (ve smyslu: podívejte, jak chytře a neotřele dokážu to či ono interpretovat), ale schůdnější cesta k poselství Starého zákona.

Profesor Heller studoval Starý zákon přes půl století, je vidět, že nasbíral nespočet zkušeností. Přesto jeho práce s texty, zdá se mi, je opačná, než bych před otevřením knihy čekal. Víc, než hromadění vědomostí je to totiž odstraňování zbytného. Jakési očišťování od přebytečného a hledání opravdu klíčového. Kvalita místo kvantity. Připomínalo mi to práci záchranáře, který ze sutin domu odnáší trosky, aby v nich našel toho, koho má zachránit. V našem případě živého Boha, který je milující, pečující a ve stálém vztahu k nám lidem. Boha, který nás už ve Starém zákonů připravuje na příchod Krista – právě u Krista často profesorovy úvahy končí, protože řada témat z proroků je Kristem završeno. Znovu tak dokazuje, jak je Starý a Nový zákon propojen. Jako roztržená mapa, podle které se dá bezpečně putovat až tehdy, když se obě části přiloží k sobě.
A ještě jedna maličkost: přes svůj kmetský věk mluví profesor Heller o Hospodinu ... jako šestnáctiletý chlapec o své dívce :-) Je v tom dychtivost, horlivost, v dobrém slova smyslu mladické nadšení. To se mi zdá úžasné, protože to (kromě toho, že je to prostě moc milé) rozhovorům dává další rozměr – to už to není jen série přednášek, to už je to svědectví.

„Odpuštění je nebeský dar, který nikdy nedokážeme dost ocenit, protože jím se mění minulost. Není pravda, co mnozí říkají, že minulost nelze změnit, protože Pán Bůh ji mění, když nám odpouští. Stejně tak můžeme odpuštěním minulost měnit i my těm druhým. To jsou pak velká vítězství víry.“

4 02.08.2019

„Vy, prosím vás, nebuďte taky k mým větám nepozorní, lhostejní. Přidejte jim ze své moudrosti i to, co jim chybí na půvabu a duchu. Ale povšimněte si jich hned na poprvé, kdo ví, dá-li vám život dost času vrátit se k nim. Možná, že každá ta věta je jen zvadlá kytka, ale mně se líbila, měla jsem ji ráda a stálo mne námahu najít pro ni slova, zachovat ji v nich. Podle mého nemáme odhazovat nic, zač jiní vydali energii, obětovali čas, vyměřený – ne nekonečný čas – svého života a beze vší pochyby tak vytvořili určitou hodnotu – i když v tu chvíli nikomu není potřebná, nikomu se nelíbí. Zůstává kouskem dláždění.“

Myslím, že to nejpodstatnější výborně vystihla už milá Maruška (které tímto velmi děkuji za tip a inspiraci ke čtení :-) v komentáři přede mnou – v Nespálené knize jde o víc, než jen o pohled očima Pavly Jezdinské. V Nespálené knize vzniká silný pocit, že doslova žijeme její pochybnosti i jistoty, radosti a smutky. Že se přímo Pavlou Jezdinskou stáváme!
To je zapříčiněno, myslím, způsobem, jakým paní Pavla píše. Působí tak nestrojeně, upřímně, přirozeně, bez sebestylizace. Psaní z čisté potřeby sdílení sebe. Ale zároveň Pavliny zápisky nejsou jen tak ledabyle naházené věty ze soukromého deníku, na literární kvalitě jí záleží, zjevně přemýšlí o napsaném nejen z věcného, ale i stylistického pohledu, oslovuje imaginárního čtenáře – například střídání slovesných tvarů, kdy sama sebe občas popisuje ve třetí osobě je hodně osvěžující.

Vyprávění Pavly Jezdinské je překvapivě aktuální. Nebýt dobových reálií a občasného použití nějakého archaického výrazu nebo slovního spojení, vůbec bych neřekl, že se jedná o svědectví doby minulé. Pavla má moderní pohledy na svět kolem sebe, na výchovu dětí, na postavení žen. To je hodně podnětné a docela dost to rozbíjelo moje stereotypní představy o meziválečném uspořádání české společnosti.
Pozice paní Pavly je nezvyklá. Pohybuje se kolem kulturně činných lidí, ale není veřejně známou osobností. Je ekonomicky zajištěná, ale má živé vzpomínky na vlastní chudobu, která byla její realitou v době dospívání. Nahlíží tak na svět z jiného pohledu, než jsme zvyklí a logicky vidí jiné věci, nebo – což se mi zdá ještě zajímavější – známé věci nasvětlené jinak, z jiného úhlu pohledu. Někdy není úplně snadné se v ní vyznat, ale to je možná právě ten důvod, proč celá její kniha vyznívá tak autenticky a věrohodně – zatímco stylizované literární postavy mívají své zřetelné charakteristiky, Pavlina neuspořádanost a občasná protichůdnost myšlenek je podobná reálnému životu – něco velmi podobného zažívám, když se nořím sám do sebe a hledám smysl všeho možného. Její myšlenkový svět je prostě jako obývací pokoj, ve kterém se bydlí, není v něm dokonale uklizeno, ale je v něm nespočet důkazů o tom, že tady se skutečně žije.
Ovšem to hlavní, čím je Nespálená kniha pro mě tak cenná, je paní Pavla samotná, její schopnost otevřeného popisu všeho dobrého i zlého, co pozoruje v sobě i kolem sebe.
Je v ní pravdivost, která ji neumožní si cokoli (sebe ani druhé) lakovat na růžovo. A je v ní také láska a něha, která ji neumožní soudit (sebe ani druhé) nelítostně.
Jsem vděčný, že jsem mohl paní Pavlu poznat.

Vybrat vhodnou, ilustrující myšlenku, bylo tentokrát pro mě ještě obtížnější, než u jiných knih – zaznamenáníhodných fragmentů je v knize opravdu hodně – ty nejpůsobivější vložila Maruška do profilu autorky a já si neodpustil tam také pár přidat. Zde se podělím třeba o tento postřeh, který ilustruje, jak aktuální Nespálená kniha je: „Ze zvyku se hovoří. Mnoho a stále. Ale všechno je to jako přebrakované. Dříve každá prohovořená věc: popsaný vzácný pergamen pečlivě uložený a srdcem zatížený. A dnes? Tyhle zprávy? Tenhle smích? Listy roztancované větrem, nikoho nezajímá, čím jsou popsány – změť k spálení. Ten nepřetržitý hluk řeči, to je jen přebíjení ticha, protože ticho mezi dvěma odcizenými lidmi je nesnesitelné.“

4 18.06.2019

„Chrám Karlínský jest skutečnou okrasou nejen Karlína, ale celé matičky Prahy a jeho kulturní důležitost lze vřaditi mezi nejprvnější místa z Čech. Sloh jeho románský jest nejčistší všech stávajících, a bude-li dohotoven, připoutá zajisté cizince do královské Prahy přibylého. Dohotovení kostela není tedy jenom důležitostí duševnozbožnou, nýbrž i důležitostí národní. Sesterské město Smíchov otevře letos svůj nádherný chrám, nuže, co zmohl Smíchov, toť docílí i Karlín, on vyzdobí zúplna svatostánek svůj, čemuž Hospodin své požehnání popřejž!“
(pater Ferdinand Lehner, 8.2.1885)

Velkoformátová kniha o kostele svatých Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně je opravdu krásná, je vidět, že Karmelitánské nakladatelství na ní nešetřilo. Největším lákadlem jsou zcela jistě fotografie, které věrně zachycují kouzlo nádherně vyzdobeného kostela, ale i textová část je zajímavá - odkrývá se zde víc než 150 let trvající příběh chrámu, který se zrodil z nadšení karlínských občanů v době národního obrození, pokračoval šedou realitou a postupným chátráním v dobách československého komunismu, aby si svůj nejtěžší okamžik zažil v tomto tisíciletí po zdrcující povodni (po metr a půl vysoké hladině zůstalo deset centimetrů bahna a akutní ohrožení bující plísní).
Ale tento příběh končí šťastně! Náročná několikaletá rekonstrukce (které je v knize věnováno hodně prostoru) umožnila interiéru znovu zazářit – fotografie „před“ a „po“ mě nutí si uvědomit, že současný půvab vnitřních prostor není žádná samozřejmost.
A ještě jedna dobrá zpráva: kostel je otevřený i mimo čas bohoslužeb, denně, od rána do večera. Je možné přijít, potěšit oko i duši a odpočinout si zde od „hluku, jenž vládne nad světem“.

4 29.05.2019

„Abraham se snažil zůstat věrný své víře a být požehnáním pro druhé, bez ohledu na jejich víru. Tato myšlenka, po většinu uplynulých staletí přehlížená, nadále zůstává tou nejprostší definicí abrahámovské víry. Naším úkolem není dobýt nebo obrátit svět, prosadit jednotné náboženské přesvědčení. Naším úkolem je být pro svět požehnáním. Nebyl to ani Mojžíš, ani Muhammad, nýbrž Machiavelli, kdo prohlásil, že je mnohem lepší být obávaným než milovaným: krédo teroristů a sebevražedných atentátníků. A byl to Nietzsche, autor výroku ‚Bůh je mrtev‘, kdo vyznával etiku vůle k moci. Vzývat Boha k ospravedlnění násilí na nevinných není svátostným činem, nýbrž svatokrádeží. Je to svého druhu rouhačství. Jedná se o braní Božího jména nadarmo.“

Tahle kniha je mnohem víc než jen teologická úvaha. Rabín Sacks se suverénně pohybuje na poli sociologie, psychologie, historie i politologie. Své znalosti, svoji zjevnou inteligenci i dar srozumitelné argumentace používá umírněně, ne proto, aby nás oslnil, ale aby nás informoval. Dává si záležet na tom, aby nám podal věci srozumitelně.
Jonathan Sacks se při popisu náboženských konfliktů odráží od pojmu skupinová identita. Ukazuje, jak je svůdné podlehnout rozdělení světa na my a oni, ke své vlastní identitě být nekritický a všechno zlo naložit na hrb těm druhým (patologický dualismus). Jak může nepozorovatelně dojít k záměně dobra skupiny za obecné dobro. Ukazuje, jak snadno potom lze vykonávat zlo a být přesvědčen, že vykonávám dobro (altruistické zlo). Dělá to velmi přesvědčivě a univerzálně; v těchto kapitolách jeho kniha překračuje své téma a stává se užitečnou pro každého, kdo přemýšlí nad sebou i světem okolo sebe – může pomoct rozkrýt motivace chování jednotlivce (nejlépe sebe) i skupinovou dynamiku v našem vlastním (klidně naprosto nenáboženském) kontextu.

Nejsilnější je rabín Sacks ve své analýze starozákonních příběhů, navazuje tady na své předchozí knihy a vrací se ke svým oblíbeným myšlenkám (kdo četl O svobodě a náboženství, tomu bude leccos znít povědomě). Tentokrát se zaměřuje na univerzalitu spravedlnosti, partikularitu lásky a jejich vzájemný soulad – klade důraz na to, že k harmonickému fungování skupin potřebujeme obojí. že k unikátnímu vztahu lásky (která nemůže být než unikátní, protože unikátní je každý člověk) musíme ještě dbát na spravedlnost pro každého. Pak se méně milovaní nebudou muset cítit jako nemilovaní. Pak se nevyvolení nebudou muset cítit jako odvržení.

Spisků o tom, že by na sebe lidé měli být hodní a respektovat se ve své jinakosti už bylo napsáno dost a dost. Působí někdy naivně, nerealisticky, jako by přání bylo otcem myšlenky. Vždyť nesmiřitelnost, netolerance a nenávist jsou trvale přítomné jevy, které nevypadají porazitelně. Mají tedy vůbec knihy jako je tahle nějaký smysl? Nejsme svědky jen přesvědčování přesvědčených?
Já si myslím, že – jak už jsem psal – se jedná o potřebnou knihu, že je použitelná obecněji (dotýká se mnohem více témat, než jsem zde, na malém prostoru, schopen zmínit). Možná nemusí zásadně změnit myšlení každého čtenáře, ale snad zasadí semínko pochybnosti o nevyhnutelnosti meziskupinových konfliktů.

Ještě slůvko k biblickým výkladům. Sir Sacks je tak přesvědčivý, že je možná přesvědčivý ... až příliš :-) Jeho závěry působí tak neprůstřelně a jednoznačně (byť sám upozorňuje, že neprezentuje jedinou pravdu, ale svoji interpretaci), že je to až podezřelé. Až jsem si říkal, jestli si náhodou argumentaci neupravil tak, aby mu pěkně sedla do jeho očekávaného výsledku a ladila s připraveným mravním ponaučením. Ale tohle nerozsoudím (mám tendence panu Sacksovi věřit, ano, ale to je možná dáno tím, že říká to, co se mi líbí poslouchat :-), nemám zdaleka takovou znalost knihy Genesis, abych mohl být relevantním oponentem.
Každopádně, pokud bych mohl trochu parafrázoval naše konspirační teoretiky, řekl bych: Možná to není pravda, ale měla by být. :-)

„Být Abrahamovým dítětem znamená být otevřen božské přítomnosti všude tam, kde se zjevuje. Víru Abrahamových dětí vystihuje série příběhů o tom, jak se z neznámých cizinců vyklubal někdo úplně jiný, než se zprvu zdálo. Ukáže se, že Támar není prostitutka. Rút není nezvaný vetřelec. Mojžíš není Egypťan. Tři postavy, které Abrahama navštíví, nejsou obyčejní lidé. Z cizinců se mohou vyklubat andělé. Faraonova dcera může být klidně hrdinkou. Z Davida, zcela bezvýznamného dítěte, vyroste největší izraelský král. Etický imperativ, vyvěrající z takové víry, zní: hledejte stopu Boží přítomnosti ve tváři druhého člověka. Nikdy nepodlehněte přesvědčení, že Boha definují pouze lidé, jako jste vy sami, že pouze jim je vyhrazen. Bůh ve své velikosti převyšuje jakýkoli národ, lidský jazyk, kulturu či náboženské vyznání. Přebývá uvnitř naší lidské skupiny, ale i mimo ni.
(...)
Nyní je ten správný čas, kdy by měli židé, křesťané i muslimové vyslovit to, co se jim nepodařilo vyslovit v dobách minulých: Všichni jsme Abrahamovými dětmi. A ať jsme Izák či Izmael, Jákob či Ezau, Lea nebo Ráchel, Josef či jeho bratři, v Božích očích jsme všichni drahocenní. Všem se nám dostalo požehnání. A k tomu, aby nám bylo požehnáno, nemusí být nikdo zlořečen. Tak se Boží láska neprojevuje. Bůh nás dnes vyzývá, židy, křesťany i muslimy, abychom odložili svou zášť a hlásání nenávisti a žili spolu konečně jako bratři a sestry, kteří zůstávají věrni své víře a zároveň jsou požehnáním pro ostatní, bez ohledu na jejich vyznání, abychom tak společně ctili Boží jméno tím, že budeme ctít jeho obraz, jímž je lidstvo.“

4 29.04.2019

„Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. V tomto vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve. Častokrát jde o svatost ‚odvedle‘, tedy o ty, kteří žijí blízko nás, jsou odleskem Boží přítomnosti anebo – jinými slovy - ‚střední třídou svatosti‘“
„‚Každého jeho vlastní cestou‘, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh, a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho.“

Tato exhortace má dobře zvolený název – její čtení skutečně je radostné. Je radost vědět, že na prvním místě katolické hierarchie je člověk tak tolerantní a mírný, tolik zaměřený na cestu Lásky, na bourání zdí a tvorbu pokoje.
Když je řeč o svatých, automaticky se mi vybaví postavy z náboženského dějepisu, osoby ctihodné, ale trochu neživotné, světelné roky vzdálené od naší reality. Papež František nabízí jiný pohled. Předestírá před nás myšlenku, že každý z nás může mít na svatosti podíl, že každý svým vlastním příběhem může přispět ke společnému výsledku. To vyvolává (alespoň tedy u mne) pocit docela značné nepatřičnosti, jistě nejsem sám, kdo má pocit, že příliš snadné přitakání by bylo projevem pýchy (jakože já a svatý? Na to toho o sobě vím až příliš :-). Ale Svatý otec je přesvědčivý a kdo jsem já, abych odporoval náměstkovi Krista, že? A tak nezbývá, než zatnout zuby a – kousek po kousku, den po dni, nedokonale, lidsky – pokoušet se vlastním životem alespoň trochu připodobnit svatému ideálu.

„Jsme křehcí, ale poklad, který neseme, činí velikými nás, a může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kteří jej přijímají. Odhodlání a apoštolská odvaha jsou pro misijní poslání rozhodující.“

„Bůh je vždycky novost, která nás stále pobízí k cestě a změně místa, abychom se dostali za to, co známe, na periferie a do hraničních oblastí. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce raněno a kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu, nadále hledají odpověď na otázku po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždycky překračuje naše schémata a nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Osmělíme-li se proto jít na periferie, nalezneme tam Boha. Už tam bude. Ježíš nás předchází v srdci onoho bratra, v jeho raněném těle, v jeho ztrápeném životě, v jeho potemnělé duši. On už tam je.“

„Je nezbytné bojovat a mít se na pozoru před našimi agresivními a egocentrickými náklonnostmi, aby nezapustily kořeny: ‚Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu‘. I v okolnostech, které nás deptají, můžeme vždycky hodit kotvu úpěnlivé prosby, která nás přivede k opětovnému spočinutí v Božích rukou a přiblíží ke zdroji pokoje: ‚O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky‘“

4 29.04.2019

„Nikdy neprovedu nic takového, co by bylo v rozporu s pravidly zdvořilosti a slušnosti. Především se vyvaruji kousavých slov a řečí. Nikoho nechci rozčilovat, nikomu se nebudu posmívat. Raději hovořit málo, ale rozumně.“

Svatý František Saleský je ctěn pro svoji laskavost, dobrotu, vlídnost a vyrovnanost. To jsou vlastnosti, které často považujeme za úctyhodné jaksi z povinnosti, ale máme za to, že nejsou příliš slučitelné s praktickým životem. Bereme je jako něco, co se hodí k světcům, tedy lidem žijícím snad kdysi dávno, podle nějakých vlastních pravidel. Život Františka Saleského ukazuje, že to tak zdaleka nemusí být, že není nutné brát svět jako arénu, ve které by vlídnost a laskavost byla naše evoluční nevýhoda.
František Saleský fungoval v napjatém prostředí náboženského rozkolu, v atmosféře nesnášenlivosti a podezíravosti. S nenávistí ke své osobě se setkával často. Odpovědět stejnou mincí by se zdálo být jedinou možnou cestou. Přesto se nedal strhnout k agresivitě a zůstal věrný svým zásadám. A na svém životě ukázal, že je to metoda nejen etičtější, ale i efektivnější. Jeho život je důkazem toho, že laskavost a úsměv je účinnější způsob komunikace než křik a zraňující slova, že vlídnost dokáže najít klíč i k těm nejzatvrzelejším srdcím. Potřebujeme si to i dnes připomínat. Pořád dokola.

Tento drobný svazek není žádný literární skvost. Ale to není potřeba, život svatého Františka je sám o sobě natolik fascinující, že nepotřebuji, aby mě autor přiváděl v úžas neotřelými metaforami nebo aby klenul propracované narativní oblouky.
Mám ke knížce osobní vztah. Soubor s úryvky z ní se ke mně dostal v době, kdy jsem pátral po tom, který světec by se nejlépe hodil do role mého biřmovacího patrona. A když jsem do toho PDF nahlédl, tak jsem se při setkání s jeho radostnou svatostí usmíval a přikyvoval. A jak jsem četl víc, tak jsem se usmíval a přikyvoval víc a víc. A o pár týdnů později už jsem nebyl jenom Mirek, už jsem byl Mirek František :-)

„Nechtějte být tím, kým nejste. Ale chtějte být opravdově tím, kým jste. Především musíme mít trpělivost se sebou samými, protože sami sobě býváme obtížnějšími, než jsou nám druzí... Malomyslnost je nejzbabělejší ze všech pokušení. Mějte trpělivost se všemi, nejvíce se sebou.“

4 26.01.2019

Felliniho filmy mě nikdy do stavu nadšení neuváděly, sledoval jsem je spíš s vlažným zájmem – trochu i jako povinnou výbavu mladistvého intelektuála :-). Pro jeho 5 scénářů jsem do knihobudky na vlakovém nádraží Karlštejn sáhl hlavně proto, že jsem byl zvědavý, jestli mě může tvorba tak bytostně vizuálního filmaře oslovit i v psané formě. A zážitek se spíš nedostavil, můj zájem upadal tím víc, čím více se Fellini ve své kariéře (jednotlivé kousky šly chronologicky) věnoval znázorňování pocitů a opouštěl vyprávění příběhů. Od skvělých Darmošlapů to tedy šlo s mojí spokojeností dost z kopce. Navíc třeba Sladký život, který byl počtem stran nejvydatnější částí, nevypráví skoro o ničem jiném, než že člověk, který se zaměří pouze na těkavé prožívání společenského života nemůže nakonec dojít k naplnění. No... myslím, že kdyby tento fakt byl pro mě v mém věku 40+ překvapením, že by bylo se mnou něco opravdu ve značném nepořádku – moje La Dolce vita je tak samozřejmě jiná, že jsem se cítil, jako by mi někdo na sto stránkách vysvětloval, že 1 + 1 se opravdu nerovná 3.

Fellini a jeho spolupracovníci píší své scénáře dost literárně, v částech, které uvozují dialogy se neomezují pouze na režijní poznámky, to bylo pozitivní, bylo to spíš jako číst novely, než jako manuál na výrobu filmů.
Největší problém, se kterým se kniha potýká je, podle mého, docela obvyklý. Jak zobrazit život vnitřně prázdných lidí, aby to bylo věrohodné a zároveň, aby to nebylo nudné? Někdy se to povede, když se v nezajímavém hrdinovi odráží hříchy jiných (jako například v Kosinskeho Byl jsem při tom) nebo dramatické společenské děje (Nesnesitelná lehkost bytí, řekl bych). Fellini to řeší jako filmař, obrazem, jenže to se na stránkách knihy zachytit nedá. A tak jeho výbor ze scénářů, který jsem si vytáhl z budky, v nějaké jiné budce zase skončí. Snad někomu dalšímu přinese víc potěšení.

4 10.01.2019

Nejvíc mě zaujal důraz na odmítnutí rutiny ve víře. Myslíš si, že když chodíš v neděli na mši, jednou za kvartál ke zpovědi a ráno a večer (když to vyjde) se pomodlíš, tak že to stačí? Otec Vojtěch tvrdí, že to nestačí a já jsem rád, že taková autorita potvrzuje můj vlastní postoj – že křesťanství je trvalý vztah, něco, co permanentně zasahuje do mého života – myšlenek i skutků.
Četl jsem tuhle drobnou knihu na cestách mimo Evropu, bez přístupu k svátostem, často na místech, kde stovky kilometrů na každou světovou stranu nebyla jediná křesťanská kaplička, natož kostel. Otec Vojtěch a jeho úvahy mi tam byly cennou duchovní posilou.

Knížka krátkých „minutových“ úvah na různá témata, to není přímo to, co vyhledávám, mám raději hlubší zaměření na konkrétní téma (to umí otec Vojtěch také, jeho podrobné rozebírání jednotlivých pasáží z Evangelií na TV Noe bylo místem, kde jsem ho poprvé zaregistroval), ale užitek mi knížečka přinesla, to určitě, jako takové myšlenkové nakopnutí, jako chytrý vstupní bod pro další vlastní promýšlení.

4 05.12.2018

Překvapení a velká literární radost! Narazil jsem na knihu náhodou v knihovním regálu a vzal si ji, aniž bych měl nějakou povědomost o čem je. Nejprve jsem byl trochu zklamán, že se jedná o eseje, čekal jsem beletrii, ale už od prvních odstavců jsem cítil spřízněnost s autorem a tento pocit mě neopustil až do poslední strany.
V knize nejprve čteme úvahy na různá témata, potom Čepův vlastní životopis (kde jednotlivé epizody jsou spíš vstupním bodem pro obecnější úvahy) a nakonec rozličné dopisy a recenze. Všechny části mají společnou Čepovu snahu o vyjadřování složitých témat srozumitelným způsobem, s pokorou, hlubokým lidstvím, láskou k bližním a vědomím subjektivity vlastního pohledu. Pro mě, jako pro člověka, který je až příliš často utrmácen tím, jak používáme slovní gymnastiku k zamlžování skutečnosti, k manipulaci druhými, k sebeprezentaci našich verbálních dovedností, to bylo čisté potěšení, číst myšlenky zkušeného, chytrého muže, které opravdu slouží k objasňování věcí a které jsou vyslovované s pokorou a úctou k pravdě.

O vnímání Boží přítomnosti: „Kdybychom dovedli být naprosto pozorní, kdyby se naše schopnost citlivosti, rozjímání, vnitřního zření ustavičně nerozptylovala, nýbrž soustřeďovala, kdyby nám toto sjednocení, povýšené do stavu modlitby, dovolilo uchopit konečně samo důvěrné jádro každé bytosti, vnitřnost každé věci, smysl každé lidské tváře a každého setkání – byli bychom schopni rozeznat za závojem tvora skoro svátostnou přítomnost Boha, zároveň skrytého a zároveň zjevného.“

O setkávání s lidmi: „Každé setkání s druhými je jako slib a jako dar daný navždycky, a není pro nás větší radosti než moci jej vrátit darováním sebe samého.“
„Naše cesta k Bohu vede skrze druhé, a opět se k nim obohacena vrací. Přijde chvíle, kdy si uvědomím, že jsem se zřekl sám sebe – nebo části sebe samého – jenom zdánlivě; kdy pocítím druhou přítomnost v sobě jako dar, jako požehnání; že jsem více sebou samým než předtím.“

O potřebě života ve společenství: „Dokud jsme živi, dokud je v nás něco živého, nemůžeme zůstat jenom pouhými diváky lidských dějin a lidských osudů. Nemůžeme stát docela mimo proud jako před nějakou lhostejnou podívanou, která se nás netýká. Naše situace v čase má dvojí pól: místo hluboké vnitřní samoty, které za nás namůže uzmout nikdo jiný a potřebu účastenství širšího a vyššího, mimoosobního a nadosobního.“

O sebepřijetí: „Nesmíme vymáhat, aby nás druhý přijal ‚takové, jací jsme‘. - Ani sám sebe nesmím vždycky přijímat ‚takového, jaký jsem‘. - Vím přece, že nejsem vždycky takový, jaký bych měl být, a že to, čím nebo kým bych měl být, vyjadřuje věrněji a pravdivěji mou skutečnou podobu, moje skryté vlastnosti, z kterých sobě cítím jenom jakýsi začátek – než to, čím jsem v svých slabostech a v svém vnitřním pohodlí.“

O zodpovědnosti: „Je třeba zvláštního osvícení a čistoty vůle, aby ten, kdo bojuje za nějakou ideu a je odpověden za obecné dobro, potíral a trestal zlo bez krutosti, aby vedl války a zasazoval rány bez nenávisti.“

O nenávisti: „Nenávist není jenom hroznou zraňující zbraní, namířenou proti těm, kteří jsou nenáviděni; je zároveň a především strašlivým břemenem pro ty, kdož nenávidí; pustoší jejich srdce a jejich duši jako sžírající jed, vypaluje jejich útroby jako zlý plamen.“

O argumentování: „Někteří lidé mají takřka vášeň přesvědčovací, ba polemickou. Nedovedou se setkat s nikým, promluvit s nikým pár vět, aniž se ho ihned pokoušejí převádět na svou stranu; snaží se vždycky – vhod i nevhod - přesvědčovat druhého o věcech, o kterých se domnívají, že jsou sami přesvědčení, ale o kterých mají často ve skutečnosti představy velmi zjednodušené, ba povrchní.“

4 04.12.2018

„Život je opojný
ale nemůže pokračovat věčně
a oblékat si pořád
složitější šaty
klobouky pásky podvazkové pásy
nelze ho šponovat podprsenkami pořád výš
jednou uletí
a poprsí přece jen
kecne“

Ferlinghetti je dost netypický beatník. Jeho básně, víc než u jeho souputníků, obstojí samy o sobě. Myslím to tak, že u nich tolik nezáleží na tématech, na společenském dopadu, na osobnosti autora a jeho prezentaci. Ne že by Ginsberg nebo Corso nepsali taky dobré básně, jen je u nich ten společensko-politický aspekt silnější než u Ferlinghettiho, aspoň tak se mi to jeví.
Ferlinghettiho poezie zapůsobí bez ohledu na kontext. A mě zaujala docela dost. Silou své obrazotvornosti, schopností vyvolat několika slovy atmosféru. „Mám rada keď sa obraz mení na myšlienku,“ zpívá se v jedné mojí oblíbené písni a já měl pocit, že tohle Ferlinghetti přesně dělá, vykreslí ze svých veršů působivé obrazy, které se později (krátce nebo déle po dočtení) promění v myšlenky.
Bavily mě i básně, ve kterých se nedodržuje členění do veršů, už jsem to letos obdivoval u Reynka i Suzanne Renaud a i zde se mi to líbilo. Struktura básně, jak jsme na ni zvyklí, chybí, ale poetika zůstává.

Politicky bych se s panem Lawrencem jistě neshodl. Ale pozice básníka je jiná, než je tomu u historika, esejisty nebo jinak působícího veřejného intelektuála, takže jeho kritiku amerického stylu života a – například - podporu Fidela Castra beru vcelku shovívavě. Vnímavá duše empatického člověka zkrátka vidí nespravedlnosti a nešvary právě té společnosti, ve které se nachází, která se ho nejvíce dotýká. A citlivých pozorovatelů je zapotřebí všude – na všech místech, ve všech časech.

„Pane Pane
nespatřil jsem věčnost
tehdy v noci
ale teď v planoucím
sklonku dne
Pane Pane Pane
každý keř hoří“

4 02.10.2018

„Jak později doznal, jeho mírnost nebyla získána lacino. Již v útlém mládí mu imponovali lidé, kteří se dovedli ovládat. Každé ráno si umiňoval, že bude po celý den za všech okolností mírný. Večer se zpytoval, jak toto předsevzetí dodržel. Častý cvik vytvoří zvyk. Později dospělého Františka již nic nevyvedlo z klidného jednání.“

V knihovním katalogu je tahle drobná biografie vedena se štítkem Beletrie pro dospělé čtenáře a mládež. Mně se to nezdálo, měl jsem pocit, že obsahově i stylisticky se jedná o podání mířící někam na druhý stupeň základní školy. Vše popsáno nekomplikovaným způsobem, ne jako analýza života a díla svatého Františka, ale jako jeho oslava. Proto tentokrát nedoplním slovní komentář hvězdičkovým hodnocením.
František Saleský je nesporně zajímavou postavou, jeho mírnost, laskavost, trpělivost, nepohrdání – to všechno jsou vlastnosti, které mohou inspirovat i dnes. Mě například zaujala situace, kdy v těžké nemoci nepřemýšlel nad koncem svého života, ale instruoval své kolegy k tomu, aby po jeho smrti bylo jeho tělo určeno k medicinským účelům (v době, kdy pitva byla vnímána jako zneuctění a hanba pro zesnulého i celou jeho rodinu). Snaha být užitečný nejen ve svém životě, ale ještě i po smrti.
Kniha byla pro mě jen takovou ochutnávkou, můj hlad po informacích o Františkovi neuhasila, spíš přiživila moji potřebu se o tomto trochu nenápadném světci dozvědět víc.

Švarcův Drak je jiskřivě vtipná a chytrá satira se skvělými dialogy, u kterých se určitě mnoho čtenářů bude smát nahlas. Ale pozor! Tahle hra je mnohem víc než jen trefná politická alegorie – je to věrohodná studie lidských charakterů, zrcadlo, které nám ukazuje, jací jsme. A pohled to opravdu není lichotivý, Švarc se s námi nemazlí, to, co vidíme, není žádný idealizovaný souboj dobra se zlem, kde bychom se mohli s úlevou stylizovat do kladných hrdinů. Je to mnohem více zobrazení toho, jak je zlo součástí každého z nás. Nebo minimálně, jak je součástí nás ochota se zlu podrobovat. V jednotlivých měšťanech vidíme sami sebe, jak jdeme uzurpátorům s radostí naproti, jak si strkáme hlavu do oprátky, a ještě děkujeme těm, kteří nás věší

Více jsem se rozepsal zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/kazdy-sveho-draka-strujce-10264

4 01.07.2018

„Nejmoudřejší není ten, kdo sám sebe pokládá za moudřejšího, než jsou ostatní: je to ten, kdo ví, že všichni lidé mají určitý podíl na moudrosti, a je ochoten se od nich učit, neboť žádný z nás nezná celou pravdu a každý z nás z ní zná kousek.“

Jonathan Sacks je v této knize velmi rozvážný, velmi pečlivý v argumentaci, vyhýbá se zkreslením a zdráhá se vynášet efektní, ale zkratkovité soudy. Takže při kritice konzumního života nebo globalizace nesklouzne do zjednodušené verze antikapitalismu, při kritice podezřelých aspektů moderního života se zase nenechá chytit do pasti nostalgie, v kapitolách o toleranci dokáže být nesentimentální a nepůsobí naivně. To možná řadu čtenářů odradí – těch kteří se rádi přimknou k trochu víc černobílému pohledu na svět a od autora očekávají jen potvrzení svého postoje a případnou argumentační munici pro diskuze s oponenty. Dosavadní pouhé dvě hodnocení jsou s tímto mým pocitem dost v souladu, myslím. Ale to mi nevadí, já si podobného přístupu pokaždé moc cením.

„Odpověď spočívá (...) v rozhovoru – nikoli v pouhé debatě, ale v ukázněném aktu komunikace (učiním své názory srozumitelnými pro toho, kdo je nesdílí) a naslouchání (vstoupím do vnitřního světa druhého, jehož názory jsou v rozporu s mými). Obojím vyjadřuji skutečnou úctu a pozornost k názorům druhé osoby a přiznávám jim hodnotu, třebaže je nesdílím. V debatě jedna strana vítězí, druhá prohrává, ale obě přitom setrvávají na svých předchozích pozicích. V rozhovoru žádná strana netratí, obě však projdou proměnou, neboť nahlédly, jak se věc jeví z odlišné perspektivy. Neznamená to, že se jedna či druhá zřekne svého původního přesvědčení. V tom netkví podstata rozhovoru. Znamená to však, že si možná uvědomím nutnost dát prostor jinému, stejně hlubokému přesvědčení, a jestliže svůj vlastní postoj vyjádřím přesvědčivě, pak i druhá strana možná pochopí, že i ona musí dát prostor mému přesvědčení.“

Pokud bych měl hledat chyby, pak bych musel zmínit roztříštěnost témat (na jednu knihu je toho až hodně: environment, chudoba, moderní technologie...) a někdy delší úvod jednotlivých částí, který pro obeznámeného čtenáře může představovat jen zopakování známých faktů. Ale pozitiva jasně převažují, ani v tématech, která nepovažuji za (pro sebe) zásadní, jsem se nenudil.
Největší potěšení jsem měl samozřejmě z kapitol, kde se rabín Sacks věnuje otázkám náboženské tolerance a možnosti mírumilovného soužití lidí s různými pohledy na svět. Je přesvědčivým obhájcem názoru, že lze respektovat odlišné názory druhých, aniž bychom relativizovali hodnotu svých vlastních pohledů. To je povzbuzující, jakkoli je jasné, že lidstvo v tomto smyslu čeká dlouhá cesta s nejistými vyhlídkami.
Největší překážkou jsme si totiž my sami, myslím si. Protože naše vlastní světonázory, pokud je silně prociťujeme, máme tendence považovat za platné pro všechny. Tím pádem se na ty konkurenční díváme jako na „objektivně nepravdivé“ a neprojevujeme jim (byť jen podvědomě) plný respekt. Takový přístup pak může vést ke snaze druhé přesvědčovat a obracet – místo snahy naslouchat a chápat. To může vést k intoleranci, pohrdání a nepřátelství. A ne každý je tak konzistentní a tolerantní osobnost, aby takovému riziku nepodlehl.

„Skutečná tolerance pramení nikoli z absence víry, ale naopak z její živé přítomnosti. Jestliže pochopíme jedinečnost toho, na čem záleží právě nám, pak jsme na nejlepší cestě pochopit a vážit si toho, na čem záleží druhým.“

4 27.04.2018

„Chlapec se ptal: ‚Učitelko, co umíš z latiny? Já umím latinu celou!‘ Já: ‚To seš šikovnej, že se učíš latinu, já umím jenom carpe diem a ora et labora‘ On: ‚Učitelko, co to řikaš, seš postižená? Umíš teda aspoň salsu nebo čaču?‘ (Střet civilizací)“

Pokoušel jsem se – pro potřeby tohoto komentáře – vydefinovat, co se mi na „tvorbě“ Zuzany Fuksové líbí, ale to prostě nejde. Objektivně vzato: je to trapné, vulgární a zoufale nevtipné. Ale pro guilty pleasures zřejmě platí vlastní pravidla a hlášky v téhle knížce jsou pro mě pleasure s opravdu velkým P - a to je to ještě slabý odvar proti těm hrůzám, které jsou s Adélou Elbel schopny zpívat :-))

„Tata se ptá: ‚Kde je Jenda?‘
‚Jenda je na oslavě.‘
Tata: ‚Na oslavě? Co oslavuje, když ještě nic nedokázal?‘
‚On nic. Jeho kamarád má třicet.‘
Tata: ‚To je důvod k oslavě? To sou paraziti.‘“

4 07.04.2018

„A vždycky nastane okamžik, kdy všichni vespolek začnou jednat, nikoli z popudu a vůle jednotlivce, ale jako by jejich instinkty splynuly, takže o tom nerozhodne nikdo z nich sám, ale všichni dohromady. V takovém okamžiku nikdo nezaváhá. A jestli se ta věc vyřídí pokojně, nebo jestli společná akce vyvrcholí plundrováním a zločinným řáděním, to už je řízení osudu.“

Americký jih má svoji velmi specifickou atmosféru, každý to asi vnímá trochu jinak, ale pro mě je to prostředí, ve kterém cítím trvale přítomné napětí – Tennessee Williams, Cormac McCarthy nebo třeba seriál True Detective nejsou jistě jediní, kteří to dokážou působivě podat.
Kniha Carson McCullers není jistě nejvýraznějším příkladem zobrazení téhle agresivní nálady, ale cítit to tam pořád trochu je – jižanské maloměsto je jakýmsi mnohohlavým vedlejším hrdinou obou novel.

Balada o smutné kavárně mi připomněla Salingera, tím jak málo toho o postavách víme. To je zajímavý způsob prezentace, ale spisovatelka se s tím nedovedla vypořádat tak dobře jako zmíněný Salinger ve svých povídkách. Zaujala mě ale hlavní myšlenka – pokud jsem ji správně pochopil -, která nám říká, že můžeme být zamilovaní, dokonce i velmi hlubokým a trpícím způsobem, a přitom zůstat kompletně zaujati sami sebou. Být do někoho zamilován, ale přitom ho nevidět.

Svatebčanka na mě působila mnohem emotivněji, zřejmě i proto, že tentokrát byla hlavní hrdinka popsána velmi pečlivě. A velmi povedeným způsobem. Příběh Frances má výborné tempo a gradaci, perfektní vedlejší postavu (hospodyně Berenice) a kromě komorního dramatu dospívajícího děvčete (které je popsáno v celé tragičnosti situace, kdy Frannie už mnoho věcí vnímá, ale je na hony vzdálená plnému pochopení – to v jejich dvanácti letech prostě není možné) i vypovídá i o neradostných aspektech své doby.

„“Všichni jsme nějak v pasti. Narodili jsme se tak nebo onak a nevíme proč. (...) A snad se z toho najednou chceme dostat na svobodu. Ale ať děláme co děláme, pořád jsme v pasti. Já jsem já, ty jsi ty a on je on. Každý z nás nějak vězí v pasti, docela sám a sám.“

4 22.03.2018

Dobře odvedená práce. Kdybych měl literární díla přirovnávat ke kusům nábytku, tak tenhle Potokův román by byl taková masivní komoda, vyrobená z poctivého dřeva, řemeslně dokonalá, pečlivě opracovaná v každém detailu. Nic nedrhne, nic nevrže – ale také neskrývá žádné tajemství nebo překvapení.

Autor to tak zřejmě nezamýšlel, ale já jsem četl příběh malého Davida jako takovou alegorii židovského osudu. Inteligentní a vnímavý nad poměry svého okolí. A také citlivý (někdy až moc) a smůlu přitahující. A také hodně bezradný z té vší nenávisti, kterou kolem sebe vidí a o které neví, kde se bere a jak s ní pracovat. Ale také přes to všechno nečekaně odolný a cílevědomý – když už se rozhodne, jde si za svým.
Právě nenávist je, podle mého, hlavním tématem románu. Můžeme vidět, jak se rozlévá příběhem a nevratně zasahuje všechny aktéry. A jak je každý člověk kontaktem s nenávistí ovlivněn, takže i dříve rozumní lidé začnou vidět ostatní nespravedlivě. Lidová moudrost sice říká, že vina je vždy na obou stranách, ale v případě antisemitismu a židovské reakce na něj to asi takhle podávat nelze.

Celkově mi přišla kniha trochu těžkopádnější, ale s celou řadou zajímavých detailů. Tak třeba části, kde se rozebírala Tóra a judaistické liturgie mě zaujaly (snové a fantazijní sekvence už méně). Také část, kde se syn David po operaci hrtanu rozhodne nemluvit, protože komunikace slovy je prostě příliš komplikující. Nebo když se otec Max nedokáže vypořádat s vlastní bezmocí. To jsou drobné perly, které si budu dlouho pamatovat.

4 31.01.2018

„Erika: Ty chceš byť vždy prvý, však?
Jožo: Prvý nie, celkom mi stačí, keď som druhý.
Laco: Predstav si, ako by to vyzeralo, keby všetci ľudia na svete museli byť druhí.
Jožo: Všeci nemôžu byť druhí, niekto musí byť aj prvý.“


Všechny tři hry mají společné, že rozehrávají absurdní situace, někdy humorné, někdy mrazivé, mnohdy se jedná o „bezpoinťáky“, jindy se pracuje s poetikou trapnosti - žádné velké myšlenky nebo poselství zde není vyřčeno. Přesto se nejedná jen o zábavu, alespoň já jsem pod těmi bizarními dialogy viděl zobrazení našeho emočně vyprázdněného světa, mechanicky udržovaných vztahů, kde lidé komunikují nacvičenými frázemi, a tak ani nepostřehnou, když si navzájem vymění repliky (občas jsem si při tom vzpomněl na divadelní hry Václava Havla, ale nevím, jestli se jednalo o vědomé aluze, nebo jestli se mi to jen tak vybavilo).

Absurdní situace mě často ponoukali k hlasitému smíchu, až se spolucestující v tramvaji otáčeli - to se mi nestává často.

(Eo Ipso byla z mého pohledu nejméně „vážná“ hra, vlastně série nepropojených skečů.
Komora zase nejvíce dějová, jistě vlivem Pitínského
Kolaps se mi zdál nejvíc depresivní, ty situace byli naprosto absurdní (otec čekající dítě informuje, že ještě neví, koho označí za matku apod.), ale zobrazovali vyprázdněnost mezilidských vztahů a nuznost života žitého bez vzájemných citů.)

Zajímavá věc - po přečtení jsem se ještě díval na internet, jestli nenarazím na obrazový záznam některé z her, našel jsem Eo Ipso (odkazy jsem uložil do Diskuzí k této knize – patří to sice do Zajímavostí, ale tam se to nepřehledně formátovalo) a měl jsem stejný pocit, jako u divadla Sklep nebo Monty Pythonů. Tedy, že to divadelní ztvárnění - myslím to pitvoření, úmyslné přehrávání, „žertovné“ kostýmy a účesy - mně prožitek víc komplikuje, než mi k němu pomáhá. Ale toho, že jsem si záznam představení z roku 95 pustil určitě nelituji, protože vidět dvojčata Piussi v době, kdy byla ještě písklata, to stálo za to! To bylo něco, co udělalo z obyčejné soboty rozveselenou sobotu.

4 06.01.2018

Ze začátku jsem se příliš nedokázal začíst, obě mladé hrdinky se mi navzájem pletly a měl jsem pocit, že se dozvídáme pouze banální informace. Ale Markéta Pilátová už v této své první knize dokázala, jak je výborná ve schopnosti navodit atmosféru - a tak jak jsem se více dozvídal o všech čtyřech postavách (do děje ke dvěma mladým děvčatům patří i dvě ženy z té nejstarší generace, spojené mužem, kterého obě milovaly), tak jsem byl více a více zaujat a v průběhu čtení jsem si všechny ženy „vzal za své“.
Prostřednictvím velmi osobního příběhu se Markéta Pilátová vyjadřuje k obecným tématům. Zejména emigrace a problémy přesazení do jiného prostředí, ale také vyrovnávání se z minulostí a schopnosti nést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. A taky zase (stejně jako v Tsunami blues) vidíme přirozené prolínaní reálného světa s latinsko-americkou magií - to také dost přispělo k celkové náladě.
Líbila se mi atmosféra přátelství, která se postupně mezi ženami vytváří - přestože se v žádném případě nejedná o nějakou idylku, tak se v románu paní Pilátové povedlo vytvořit literární svět, ve kterém se mi velmi příjemně přebývalo a který jsem jen velmi nerad opouštěl - na konci knihy jsem se všemi čtyřmi ženami (no, možná trochu s výjimkou Leny) cítil značnou sounáležitost a měl jsem chuť je ochranitelsky a něžně obejmout.

4 20.12.2017

Zajímavý, suverénním způsobem napsaný, komorní příběh. Společenská témata do děje vstupují nenásilně, takže si jako čtenáři ani neuvědomujeme, že při sledování osudu Kristýny dostáváme dost podnětů k přemýšlení o době nedávné i dávnější - a o tom, jak na nás stále dopadají stíny vlastní minulosti a jak zasahují do rodinného osudu i přes víc než jednu generaci.
Já jsem poslouchal jako audio adaptaci (příjemně namluvenou, mimochodem) a „zkonzumoval“ jsem ji velmi rychle, protože Ivan Klíma dokázal Krystýnu a její trápení zobrazit tak uvěřitelně a poutavě, že ve mně vyvolával zájem o další vývoj děje a touhu dozvědět se, jak to celé dopadne.
Slabší - z mého pohledu - byla část, kterou vyprávěla Kristýnina dcera, zde jsem měl pocit, že vyprávění je trochu umělé, jazyk mladé generace i motivace Jany se mi nezdály moc věrohodné.

4 20.12.2017