mirektrubak komentáře u knih

„Skutečná něha tichá bývá
snadno ji od lži odliším
Marně mě tvá dlaň přepečlivá
halí do hebkých kožešin

Marně se snažíš obelstím mne
plachými slovy o lásce
Znám ty tvé oči nenasytné,
ten pohled, co mě spoutat chce.“

Annu Achmatovovou znám spíše podle jména jako oběť sovětských literárních represí a po výběru její poezie jsem sáhl hlavně ze zvědavosti. Paní Anna to se slovy umí a dokáže být působivá, ale lyrická milostná poezie není tak docela můj šálek kávy, navíc pocity ženy často popisující situace, ve kterých je zrazována a odvržena – to také nejsou stavy, které by nějak odrážely mé současné emocionální rozpoložení. Takže jsem četl sice se zájmem a pozorností, ale bez opravdového ponoření se. Přesto přečtení této útlé sbírky určitě nelituji – bylo to milé setkání.

3 26.02.2018

„Ticho má špatnou pověst
ticho se podceňuje
je jako křiklavej hadr
co hážeme přes klec
s kanárem
aby nebylo vidět
že už tam není“

„padesát lidí, co poslouchaj, je krásnej nadprůměr, dávno už to neděláme pro pěkný oči holek, ale z čistý rozkoše říznout do tmy akordem a dívat se, jak z ní teče rum a pot a slzy jak hrachy, sem tam. Z donchuanů donkichotama. Kolikátej je tohle koncert Houpacích koní? Zas první.“

Znám Jiřího Imlaufa jako textaře své oblíbené kapely Houpací koně. Líbí se mi jeho poetika a jakási vážnost textů - že se nebojí být citlivý, zadumaný, někdy patetický, žádné to obvyklé pomrkávání po posluchačích, které naznačuje, že sice jakože zpíváme o všelijakých společenských nešvarech, ale že přece je to všechno hlavně legrace. Takže jsem se na knížku jeho úvah těšil a tušil jsem, že se mi bude líbit. Netušil jsem ale, že se mi bude líbit tak moc.
Kombinace útržků textů, básní, úvah o Ústí i kulturních mini-recenzí se navzájem doplňuje a vytváří obraz myšlenkového a emocionálního světa inteligentního pozorovatele s výraznou schopností vyjádřit náladu výstižnými slovy. Třeba pocit při prvním poslechu nejoblíbenější kapely „...něco v hlasech, něco ve vzduchu, smutek i radost ze života. A pak to jelo a dodnes se to nezastavilo.“ nebo při čtení knihy, kterou je nadšen „...mám úchylnej strach, že si tu knížku vyčtu, jako když se bojíte, že si moc rychle sníte pytlík mandlí nebo vypijete láhev skotské, co jste dostali k narozeninám.“ Jen jsem souhlasně kýval, že jo, že tohle je přesně ono a takhle že bych to popsal, kdybych měl ten talent. Trochu méně mě bavily aforismy, ale i zde se našly povedené kousky. Třeba „q & p jsou písmena, co spolu nemluví“ nebo „Everest je Mariánský příkop, který si splnil sen“ :-)

„...lidi nejsou dobrý? Celej můj svět je založenej na opaku, o něj se nějak opírám, jestli je to zábradlí nad Macochou, nebo plavu, jestli je to záchranej kruh. Jo, jsou pohodlný, nejistý, zmatený, oblbnutelný, sobecký, poživačný, natvrdlý, zbabělý, ješitný, my tady nad instantním velvetem to samý, ale někde pod tím, v kolikátý vrstvě, někde u černýho uhlí, někde hodně hluboko jsou dobrý (...) Stojíme se čtyřma klukama na Mírovým náměstí v Ústí, je skoro plný lidí, co přišli demonstrovat za Čechy bez přistěhovalců a mešit. Jsme sami v přeplněným kupé, myslím na ten rozhovor, rozhodnutej nepovyšovat se, chcem jen říct, že si myslíme něco jinýho, ty lidi nejsou o nic blbější než ty, opakuju si, jen se nesmějou u Woodyho Allena a nemilujou Black Heart Procession a třeba u ‚správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné‘ by řekli, s tím mi jděte do prdele, to mi oheň pod grilem nepodpálí a maso na něj taky nekoupí. No a co, maj na to právo, maj strach, komplexy, pocit, že jim to, co maj, chce někdo ukrást. Najdu si vás na facebooku a jste mrtvý, hejkne na nás chlápek. Válka na Mírovým náměstí. Zábradlí nad Macochou?“

Když přemýšlím nad tím, co v téhle knížečce je takového, že mě tolik oslovila, tak si říkám, že je to možná i tím, co zde naopak není. Chybí zde totiž sebelítostivá ukřivděnost, tolik obvyklá u komerčně neúspěšných umělců i elitářská nadřazenost, která by působení mimo hlavní proud sváděla na buranství většinové společnosti. O to víc prostoru zde je pro užaslou radost ze života. Ano, je zde spousta melancholie, taky kritiky současného světa, ale vždy s nadějí, zdá se mi.
Navíc jsem se často dočetl o svých oblíbených umělcích - až jsem se musel usmívat, jak je ten svět malý. Blade Runner a J.D. Salinger. Dunaj, Filip Topol a Živé kvety. Bowie a Cohen. Samí staří známí. Přátelská pospolitost v prostoru mimo mainstream. Je to iluze, jasně, ale příjemná.

„Když zabloudíte
v noci v pustým lese
nebojte se
přízraků a tmavejch šelestů
prostě se zeptejte
někoho na cestu“

3 31.01.2018

„A kdo jsem já, abych se ujal Boží práce a lustroval, kdo si nebe zaslouží a kdo ne?“

Krátká kniha krátkých povídek, vlastně spíš esejů, ukazuje Marka Váchu jako tolerantního člověka, který pozoruje svět nezaujatým pohledem a dokáže svá pozorování popsat zajímavým a neotřelým způsobem.
Mnnohokrát mě opravdu zaujal, několikrát pobavil (spíš k úsměvu, než k hlasitému smíchu), párkrát mi potvrdil názor, ke kterému jsem už dříve inklinoval...
Oslovil mě spíše postřehy ke konkrétním situacím než obecnými postoji, tam se, ve snaze být stručný a srozumitelný, dostává za hranici snesitelného zjednodušení – popsat rozdíly mezi moravským a českým katolictvím nebo příčiny problémového chování mládeže na pár stránkách není možné a dost dobře nechápu, že to tak inteligentní člověk, jakým Vácha je, nevidí.
Ještě víc rozpačitý jsem byl z Váchovy kritiky konzumního života. Ne že bych na ni našel něco, s čímž bych nesouhlasil, jen podobných úvah (že lidé by se měli méně soustředit na věci a více na lidi, méně koukat do telefonů a víc jeden na druhého) je spousta a skoro se mi chce říct, že je škoda papíru na uveřejňování dalších podobných.

3 29.12.2017

„A křeslo milosrdenství čeká
a mám dojem, že moje hlava hoří
a jaksi jenom toužím
skoncovat s tím vším pravdy měřením
oko za oko
zub za zub
a ať je to jak chce, řekl jsem pravdu
ale bojím se, že jsem řekl lež“

Myslím si, že písňové texty Nicka Cavea v knižní podobě bezpečně obstojí. Ano, u některých je vidět, že byly napsány pro potřeby písně (opakování sekvencí nebo celých strof), ale obecně je tohle sbírka působivé, expresivní poezie, která si nijak nezadá s knihami „opravdových“ básníků.
Témata odpovídají Nickovu duševnímu rozpoložení z té doby: partnerský vztah jako volný ring pro dvě ega, násilí, machismus westernového typu. Ale taky láska v různých podobách (znalci nebudou mít problém identifikovat, které básně reflektují jeho rozchod s PJ Harvey) a témata víry (náboženství často v nějaké jeho vlastní, dualistické podobě).
Vše je vyřčeno (nebo vykřičeno) naplno, s velkým vyjadřovacím talentem a schopností čtenáře zasáhnout - na mě to platilo, přestože mé dnešní emoční nastavení příliš neodpovídá tomu, co prožívají vypravěči básní. Ale připomnělo mi to mládí a mé někdejší pocity, to zase jo. A taky dalo vzpomenout na dobu, kdy jsem si Nickovi texty se slovníkem na klíně (internet tehdy ještě nebyl, milé děti) sám překládal.

„Otče, proč všechny děti pláčou?
Pláčou jenom tak synu
Ach, pláčou jenom tak, otče?
Ano, opravdový pláč teprve přijde“

3 26.11.2017

„Možno sú niektorí ľudia na to, aby im stále niečo chýbalo, písali o tom, či spievali, a iní, ktorí trpia nejakým citovým zranením, alebo hľadaju a tápu, si v tých ich písačkách nachádzali liek a úkryt. A niekedy aj silu ísť ďalej. Stále viac sa mi zdá, že je možné, že to takto nejak funguje. Sme rozdielni. Nie sme tu na to, aby sme splňali normy.“
(z rohovoru s Lucií Piussi)

Pro příznivce kapely Živé kvety je tahle série rozhovorů zajímavou možností, jak se o svých oblíbencích dozvědět něco víc. A protože se bez výjimky jedná o příjemné, zábavné a chytré lidi, tak se rozhovory čtou velmi dobře - speciálně zpěvačka Lucia ve svých odpovědích nezapře vypravěčský talent (její kombinace přisprostlé otevřenosti a něhy mě nadchla už v jejích povídkách) a její část bych snad doporučil i čtenářům, kteří o Živých kvetoch nikdy neslyšeli.
Líbilo se mi, jak o sobě členové kapely navzájem mluví hezky, potvrdilo to dojem, který z Živých kvetov mám vždy při sledování koncertů (a fakt, že spolu jsou ve stejné sestavě už deset let to jen potvrzuje).

Takže bych asi měl pod vlivem Perutí napsat, že jsem teď ještě větší fanoušek a budu navštěvovat jejich koncerty ve větší míře. Jenže to nejde. Protože na jejich vystoupení nemůžu chodit častěji, když už teď na ně chodím pokaždé a nemůžou stoupnout v mém soukromém rankingu popularity, když už předtím byli jasně nejoblíbenější ;-))

A na závěr ještě jednou Piussi: „Ak niekto tvrdí, že pravda je relatívna, môže sa ísť dat vypchať. Nič iné sa neoplatí hladať, nič iné sa na tomto svete ani nedá nájsť. Pravda o živote, o sebe, o láske. Teraz som si prečítala jeden citát a zabudla, kto ho vyslovil, tuším Chesterton ... ‚Všechno nakonec závisí od toho, jestli pravdu dáváme na první či druhé místo‘ “

3 14.11.2017

Roztomilý příběh o čisté lásce. Nebo možná o romantické představě čisté lásky, který také obsahoval několik zajímavých myšlenek a pár šikovně vystavených scén.
Jinak se ale musím přiznat, že jsem nebyl schopen se přinutit k tomu, abych tuhle lovestory bral vážně, protože jsem měl pocit, že dialogy obou milenců (a vlastně celá zápletka) byly příliš vzdálené reálnému životu - na můj vkus až moc teatrální, příliš afektované.
Vzhledem k nepatrnému rozměru knihy (v mém případě něco málo přes 2 hodiny audioposlechu) jsem s konzumací Petra a Lucie neváhal, ale bylo to spíš ze zvědavosti.

3 26.08.2017

Mám knížky Terry Pratchetta rád a ani tento kousek nebyl výjimkou - prostě záruka dobré zábavy. Jen jsem měl tentokrát pocit, že v porovnání s předchozí Noční hlídkou byl příběh trochu jednodušší. A taky se mi zdálo, že některá témata už znám z dřívějška - třeba povídání o tom, co dělá čarodějnici čarodějnicí už bylo podobně napsáno (myslím v Čaroprávnosti nebo Soudných sestrách?) a taky hlavní hrdinka byla netradiční takovým tím tradičním způsobem. Kdybych chtěl být hnidopich, tak bych řekl, že z Pratchettova boje proti obvyklým příběhovým konvencím se už samo stává klišé...
Ale to jsou jenom drobnosti. Koneckonců, přečetl jsem to za jedno odpoledne, tak si asi nemůžu moc stěžovat. :-)

3 27.07.2017

"Kdo myslí, že jen sám je rozumný a řečí, duchem jiné předčí pak, ten bývá shledán prázdným, jestliže své nitro odkryje. A mnohému se přiučovat a být povolný, to není muži k necti, i když mnoho zná"

Silné, nadčasové drama.
Zaujalo mě ve své společenské (občanské? politické?) rovině, kde Antigona i za cenu života preferuje vlastní čest a "život v pravdě" před podřízením se všemocnému vládci. Působivé to bylo ale i z pohledu Kreona - ta osobní tragédie, kdy člověk zaslepen vlastní pýchou udělá pošetilá rozhodnutí a když se pak snaží věci napravit, tak zjistí, že události už se daly do pohybu a on může jen sledovat, jak se vše hroutí.
Bohužel mě příliš nezaujaly použité verše - takže zážitek z dějové roviny Antigony nešel ruku v ruce s potěšením čtenáře poezie. Ale to jde zřejmě na vrub překladatele a Sofokla z toho vinit nemůžeme...

3 28.05.2017

O kráse je klasický román v tom dobrém slova smyslu. Autorka dodržuje časovou posloupnost, nešetří prostorem pro obšírnější úvod nových zápletek nebo situací, nepouští se do postmoderních jazykových nebo vypravěčských experimentů - a docela to funguje.
Smithová ve svém vyprávění svoje postavy nijak neidealizuje, naopak se ukazuje jako znalkyně lidských povah. To se mně líbilo možná nejvíc - celá řada bystrých a přesných postřehů, které ukazovaly směšnost dospělých i dospívajících a odhalovaly jejich skryté (sobecké a neupřímné) motivace a trapnou snahu se prezentovat svému okolí v lepším světle. Nejlépe to bylo vidět na obou otcích - pod záminkou ideologického sporu šlo o prachobyčejné "poměřování pindíků". To obě matky (Kiki a Carlene) byly naopak kladné (i když určitě ne bezchybné) postavy a to asi proto, že jediné byly ochotné nemyslet neustále samy na sebe.
Co mě trochu vadilo byla rozvleklost děje a někdy také nevěrohodnost zápletek (zejména vztah Howarda a Victorie, ale třeba taky první dvě setkání Carla a Zory) - ale to jsou pro mě jen drobné vady na kráse.

3 13.05.2017

Velmi silná a působivá divadelní hra, která se zcela obejde bez mužských partů.
Odehrává se sice v ortodoxní židovské komunitě, kterou tvrdě kritizuje, ale já mám pocit, že by tenhle příběh klidně mohl být zasazen i do leckterého jiného prostředí.
Protože boj ve jménu slušnosti, rovnoprávnosti, soucitu (a zdravého rozumu) proti necitlivosti a krutosti (která je schována za nutnost dodržování společenských konvencí) - to je velmi univerzální téma.

Viděl jsem ve Stavovském divadle v roce 2010 a rád jsem si ten zážitek (po pár letech) připomenul i psanou verzí hry.

3 07.05.2017

Amos Oz někde napsal (nebo to řekl? už si přesně nepamatuju), že napsat román je jako postavit Judské pohoří z kostiček lega. Vzpomněl jsem si na to při čtení Jidáše mnohokrát, protože tahle knížka je, myslím, toho důkazem. Jako čtenář jsem měl pocit, že každé slovo je přesně na svém místě a dokonale slouží celkovému účelu. Tohle skoro nikdo neumí tak hezky jako Oz a proto se mi dobře četly i ty pasáže, které bych jinak bral jenom jako literární vatu (třeba jak nad městem vychází slunce, jak Šmuel jde odněkud někam, co si kdo maže na chleba a tak).
Bohužel se mi u této knihy zdálo, že jí něco schází. U tří hlavních postav jsem neměl pocit, že jsou to dýchající lidé, ale naopak, že je Oz napsal jen jako typizované představitele svých rolí. Takže zde máme naivního mladíka (samozřejmě s dobrým srdcem), tajemnou ženu (samozřejmě neodolatelně přitažlivou) a cynického starce (samozřejmě moudrého a až encyklopedicky sečtělého).

Názory na uspořádání Palestiny už od Oze známe (z jiných knih i rozhovorů), pohled na vztah mezi Jidášem a Ježíšem je zajímavý, ale ne zcela originální - i zde jsem čekal o kapku víc.
Alternativní popis Ježíšova ukřižování si také vybavíme z mnoha jiných románů (Ajtmatovovo Popraviště, Mistr a Markétka, Poslední pokušení ... a jistě je ještě řada dalších knih, které jsem nečetl), ale přesto považuji tuhle kapitolu, popsanou z Jidášova pohledu, za nejpůsobivější část - a po dočtení jsem si ji přečetl ještě jednou jen tak pro potěšení.

Amos Oz to má u mě těžké, protože je to autor Příběhu o lásce a tmě, což je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. A ta laťka je touhle jeho vzpomínkovou knihou nasazena tak vysoko, že je mimořádně složité ji překonat. Jidáš se k ní, alespoň v mých očích, ani nepřiblížil. Přesto v žádném případě nelituji času, který jsem s knihou strávil.

3 24.03.2017

Vůbec jsme se s autorem nesetkali.
Příběh už jsem víděl zfilmovaný, tak odpadl ten prvek četby, kdy čtu, abych se dozvěděl, jak to dopadne.
Ale ani styl psaní mně nepřišel zajímavý, spíš mi lezla na nervy ta přirovnání jako "byl nenápadný jako středník v 800 set stránkovém románu", "zbledla jako neurastenická princezna", nebo "život je jen uzavřená plicní chlopeň".
Zdálo se mi to hodně umělé, jako by nám Foenkinos říkal: "Podívejte na mě, jak dokážu být originální a kreativní".
Ale originální mě to nepřišlo - vkládání krátkých odboček důvěrně znají všichni fanoušci Vonneguta, přestřihy mezi reálnými a bizarními scénami mnohokrát a mnohem lépe předváděl Boris Vian atd.
Takže mě ta podivná postmoderní koláž stylů nebavila. Na psychologický příběh byly osoby popsány příliš povrchně, na knihu absurdního humoru se zase příliš stránek věnovalo popisům vnitřních pocitů postav. A hrdinové knihy byly vinou nejednotné atmosféry také dost nevěrohodní, například Markus v jedné chvíli není schopen ze sebe dostat jediné slovo a stejný den (jen o pár listů dále) seká vychytané repliky jako z nějakého sitcomu...

Ale možná to celé mělo nějaký umělecký záměr a já ho jenom nepochopil, nicméně pro mě zůstává nejpříjemnějším aspektem knihy přebal, na kterém je fotka druhé nejkrásnější ženy na světě ;)

3 29.01.2017

Kniha měla určitě mnohem větší potenciál zaujmout v době svého vzniku (paradoxně to tak nebylo), kdy jednak nebylo známo ještě tolik informací o praktikách stalinova režimu a nebylo známo tolik z pozadí politických procesů proti vrcholným členům strany. A také v době, kdy sovětský režim existoval, byl silný a vypadal, že tady bude na věčné časy, vypadala analýza myšlenkovýhc pochodů komunistických funkcionářů jako důležité čtení.

Dnes je Sovětský svaz minulost a my víme, že žádné teorie a myšlenkové koncepty v něm nehrály zásadní roli, že to bylo tupé a kruté násilí, které tento režim drželo pohromadě, tak už jsou rozhovory Rubašova s Ivanovem (a Gletkinem) mnohem méně zajímavé. Přesto kniha nabízí čtivý pohled do světa sovětských mostrprocesů - jak do průběhu příprav, tak do myšlenkových pochodů aktérů.
Neumím odhadnout, jestli Koestler zamýšlel podat Rubašova jako sympatickou postavu a jestli zastával nějaké postoje, které v deníku a rozhovorech zastával Rubašov. Ale z mého pohledu se mu pouze povedlo působivě vykreslit, jak je sovětské, komunistické myšlení vzdálené od reálného světa a jak deformovaný svět vlastně sovětští komunisté žili. Úcta k životu jiných, úcta k pravdě, k základním lidským hodnotám - nic. Intelekt pouze jako nástroj pro vymýšlení omluv pro své vlastní postoje. Hezky je to vidět kdykoli, když se na stránkách objeví nějaká vedlejší postava (domovník, prcek, Richard...). Hned vidíme rozdíl mezi živými lidmi s lidskými vlastnostmi a mezi komunistickými odlidštěnýmí postavami, kteří už dávno nechápou (a nechtějí chápat) opravdové lidské hodnoty, protože je mají nahrazené doktrínou.

Je zde také zřetelně popsána ta zvrácená podstata komunismu (a dalších utopií), kdy se hrstka lidí rozhodne změnit budoucí svět k lepšímu i za cenu toho, že ty lidi (pro které má být budoucí štěstí určeno) klidně masově pomorduju.

V porovnání s 1984 nemá Koestler šanci, orwellova kniha nabízí univerzálně srozumitelnou, obecnou vizi boje prosté humanity (Winston není žádný intelektuál a Rubašov i Ivanov by jim jistě pohrdali) proti totalitnímu světu. Proto nám rozhovory Winstona s O'Brianem mohou říct mnohem víc než Rubašov a Ivanov a jejich úvahy - a diskuze, kdy se snaží "dopočítat", kolik je vlastně 2+2 jsou také mnohem působivější a emocionálně intenzivnější než cokoli ve Tmě v polednách.

3 07.01.2017

„Tolik křížů —
a nikde Kristus
tolik přibitých těl —
a nikde kněz
Duše a duše na jazyku —
a nikde naděje“

Působivé bilancování na začátku konce. Básnířka se dívá na svět, mluví k těm, kteří už ji opustili a mluví k těm, kteří zde po zůstanou. S nutným smutkem, který je stopou po prožitých bolestech, ale také - snad - s oprávněnou vírou, že konec pozemského bytí není konec definitivní, že je to jen předkonec.

„Takové divné dění
jako když dítě zatrne
Přežiju toho kosa v trávě
nebo on mne?

Dubnová srdce listí
kdo koho pošlape
nebo pokryje“

2 13.07.2024

„Copak nechápeš, že všecko, co je na tobě veliké, miluje Hans jenom proto, že to sám vidí malé? Ty jsi ta nejjasnější záře, ale Hans v tobě vidí jen hezkou plavovlásku. Jsi půvab sám a Hans miluje ztřeštěnou dívenku. Jsi dobrodružství celého života, ale pro Hanse jsi jen jednou vzrušující příhodou...Až pozná svůj omyl, dostane strach a ty ho ztratíš....“

Není to pohádkový příběh! Ani náhodou! Je to psychologické drama o míjení a nepotkávání se, které je demonstrováno na postavách z mytologického světa.
Přes lehkým perem napsané dialogy, které opravdu byly vtipné (vlastně si dokážu představit inscenaci Ondiny i jako crazy komedii ... i když ... asi si to spíš představovat nechci) jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, když jsem sledoval postavy, jak se řítí do svých nevyhnutelných nešťastných konců. Za které si mohli sami, ano. Ale stejně mi jich bylo líto, protože byli oba vlastně obětmi svého prostředí, které ani jednomu z nich nedovolovalo normálně dospívat, růst, vyzrávat. A tak první emoční rozkolísání zaměnili za osudovou lásku – přestože jejich setkání osudové bylo, o lásce se mluvit v jejich případě prostě nedá (hra není o nešťastné lásce, je o nešťastné absenci lásky jako otevřenosti pro druhého – což je něco hodně jiného než obětování se druhému). Dá se mluvit jen o jakýchsi touhách a naivních projekcích a sebeprojekcích.
Stává se to nejen princům a rusalkám, stává se to s železnou pravidelností i lidem (jen si vzpomeňme na naše vlastní první zamilovanosti a naši vlastní neschopnost je vidět alespoň trochu reálně a vlastní neochotu nechat si zkušenějšími dobře poradit). Ale lidi se z toho obvykle nějak otřepou, nasbírají zkušenosti a napříště vše prožívají dospěleji. Jenže když to přijde na rusalku, žijící ve své lesní bublině... nelze než bezmocně sledovat její tragické sebezničení.

„Ach, Hansi... oba teď doplácíme na svůj omyl. Co tě mohlo na ní tak vábit? Čím tebe mohla okouzlit rusalka? Copak tvým živlem je dobrodružství? Ne, Hansi, já tě znám! Už když jsi jako potulný rytíř putoval černými lesy, byl jsi vždycky nejšťastnější, když jsi objevil nějakou opuštěnou chatu po dřevorubcích, když jsi zas ucítil pach plesnivé slámy a mohl ses ohřát u ještě teplého ohniště. Myslel sis, že pronásleduješ obry, že hledáš zlé čaroděje a zakleté zámky a zatím jsi vždycky pátral jen po lidské stopě...“

2 08.04.2024

„S hlubokou pokorou, ale také s maximální jasnozřivostí musíme říci: Navzdory všem nedostatečnostem, které se v průběhu dějin v katolické církvi projevily, v katolické církvi je plnost prostředků udělování milosti, a proto se katolická církev právem hlásí k tomu, že v ní se uskutečňuje církev Ježíše Krista. V dějinné souvislosti katolická církev zůstává církví, kterou založil Ježíš Kristus, protože je v ní petrovská služba, apoštolská posloupnost, protože se v ní slaví eucharistie, tedy to tajemství, které Ježíš při poslední večeři svěřil svým učedníkům. „A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Dokonce i tehdy, když Petr v průběhu dějin projevil svou lidskou slabost, a jednalo se dokonce o slabosti mravní (měli jsme v dějinách papeže, kteří byli vším jiným, ale ne světci), uvedené Ježíšovo slovo zůstává v platnosti. Církev Ježíše Krista je tam, kde je Petr.“

Mezi teology je oblíbený bonmot, který říká, že „schopnost evangelizovat se umenšuje se vzrůstajícím teologickým vzděláním“. Pro katecheze kardinála Schönborna to rozhodně neplatí, jeho devítka promluv zabývající se promýšlením východisek katolického křesťanství je stejnou mírou erudovaná jako poutavá a srozumitelná.
Hodně jsem ocenil odvahu pana kardinála k výběru témat, která nejsou snadná k vysvětlení. Nebo jsou dokonce zcela nevysvětlitelná: třeba problém všemocného a zároveň dobrého Boha v kontrastu s nepřehlédnutelnou existencí zla ve světě.
A sympatická mi byla také snaha autora o obhájení pozic církve ve věcech víry i tam, kde je zřejmé, že zastávaný postoj nesklidí pochvalu liberální společnosti. Otec Schönborn svoji (naši) pravdu čtenáři nevnucuje, ale odmítá se tvářit, že každý názor je pravda a že každý názor má stejnou hodnotu a zaslouží stejný respekt. Občas se mi zdálo, že to činí trochu příliš konfrontačním apologetickým tónem (takže se mi kardinál známý jako liberál jevil jako trochu příliš konzervativní :-), ale to bude nejspíš jen mojí přepjatou citlivostí na tenhle způsob prezentace.

Osobně mě nejvíc oslovily právě kapitoly o zdánlivě bezmocném Bohu a problematičnosti Boží prozřetelnosti. A taky katecheze o zázracích a znameních a jejich vlivu na víru člověka v době jejich uskutečnění i dnes. A také jejich vztah k přírodním zákonům a jejich „obhajitelnosti“ před zraky racionálně přemýšlející sekulární veřejnosti.
Pomyslnými třešněmi na devítipatrovém dortu ale byla všechna zdůraznění významu Ježíše Krista pro spásu člověka a vůbec smysluplnosti života. Bylo vidět, jak na tomto christocentrickém pohledu panu kardinálovi záleží!

„Máme tak málo zkušeností sami se sebou, známe tak málo temné kouty našeho nitra, že si klidně spíme v pěkných iluzích a ukolébáváme se tím, co nám dovolují vidět růžové brýle, které si odmítáme sundat? Opravdu jsme nikdy nepomysleli na to, co znamená, že bez Boha a Ježíše Krista jsme vydáni sami sobě na pospas?“

2 09.03.2024

Vysoce efektivní drobná knížečka, která poskytuje základní informace o jedné z mladších teologických disciplín. Suchá a strohá. Žádné dlouhé uvádění do témat, žádné široké rozpitvávání, žádné bystrozraké bonmoty. Žádná zbožná omáčka. Čistě užitná práce, ale velmi potřebná. Zasazuje totiž spiritualitu (tedy něco, o čem všichni máme nějakou představu, že to nějak máme a známe) do rámce vědeckého teologického přemýšlení. Což je vzájemné propojení, které je nutné: bez rozumové reflexe křesťanské duchovní zkušenosti (a jistě to platí o duchovní zkušenosti obecně) by tato hrozila sklouznout do těkavé citovosti, individuální, nesdělitelné a nepřenosné. A platí to i naopak. Bez vnitřního prožívání a zkušenosti se vztahem mezi nekonečným Bohem a pomíjivým lidstvím by teologie byla bez ducha: to platí o dogmatice, liturgice i etice, které všechny spiritualita nejen oživuje a doplňuje, ale snad i vůbec ospravedlňuje jejich smysl. „Neexistuje totiž autentická morálka bez hluboké spirituality ani autentická spiritualita bez důsledné morálky.“

Knížka začíná stručným přehledem dějin spirituality (přesnější by bylo říct: vědomé reflexe spirituality) a pokračuje komentovanou definicí oboru. Pak se věnuje (opět stručně, na tak malém počtu stran prostě musí být stručné všechno) metodám a cílům, a také interdisciplinaritě – v propojení na jiné teologické obory i na obecné společenské vědy, jako je psychologie nebo antropologie. Potěšil mě i samotný závěr, kde je navrhnuto, jak správně číst Slovník spirituality – s tím momentálně ulehám a vstávám, takže s ním teď budu uléhat a vstávat efektivněji. Paráda.

2 08.03.2024

Lehkým perem poutavě napsaný román, který obsahuje ve správném poměru všechny ty ingredience, které má kniha mít, když má ambice zaujmout publikum - skrytá zákoutí politiky, násilí, vztahy, trochu pikantností...
Významná specifika Republiky jsou dvě. Nejprve absence kladného hrdiny. Nemáme tady boj dobra a zla, tomu se pan Zábranský vyhýbá. Nezávislé novináře neukazuje jako odhodlané bojovníky za pravdu a dobro, spíš jako odhodlané bojovníky za svoji vlastní slávu a prestiž, málo chytré, trochu směšné, hodně sebestředné. Druhou zvláštností je zasazení do reálných kulis slovenské politického a žurnalistického prostředí: Fico, Čaputová, Denník N a Respekt: není problém tam ty aktéry rozpoznat i pro někoho jako jsem já, kdo se orientuje jen velmi povšechně. Insideři si všech těch "podobností čistě záměrných" užijí jistě mnohem více.

Je docela fajn, že před nás autor nestaví černobílé pojetí boje o podobu Slovenska. Takový příběh by měl jistě tendence být patetický a lacině dojímavý. Takových příběhů je dvanáct do tuctu. Jenže se s tím vypořádal příliš jednoduše, řekl bych. Reakcí na "není jen temné zlo a jasné dobro" by přece měla být snaha přesněji dobro a zlo popisovat, ne vše hodit postmoderně do jednoho pytle s implicitním závěrem, že pravdu vlastně hledat netřeba, že angažovaným odporem proti mocným jsme akorát tak naletěli někomu, kdo beztak není o nic lepší.
Pro tenhle sarkasticky se šklebící a rádoby-vědoucí přístup nemám zrovna sympatie.

2 18.10.2023

"Ó Milosrdný Bože, ó Dobrotivý Kriste Spravedlivý, ó Nejsvětější Panno, já jdu a jdu a Jdu po cestě svého života, v potu tváře, výš a výš v tom svém lese. A tak jdu a jdu a Jdu a nevím, co tam na konci u svého Cíle Učiním, jenže Něco Učiniti musím. Ale proč tam vlastně Jdu? Jdu však a Jdu, jiní také Jdou, a tak se na ten Souboj jako Ovce, jako Telata navzájem vedeme. Marné Plány, marné Úmysly, marná Rozhodnutí, když člověk, jsa jinými lidmi donucen, bloudí v lidech jako v temném Lese. A tak Jdeš, avšak Bloudíš, zdá se ti, že dle vlastní vůle jednáš, avšak Bloudíš, Bloudíš, něco říkáš, něco děláš, ale bloudíš v Lese v Noci, bloudíš."

Nejsem znalec polské historie, obecné ani literární. Nejsem ani znalec polských reálií. A tak jsem si anotací slibované množství narážek, postřehů a štulců do ukrývaných komplexů a neuralgických bodů Polského národa neužil. Gombrowiczův román jsem si prostě nějak přečetl, místy s úsměvem, místy s únavou. Často s obdivem k autorově kreativitě a divoké energii, se kterou své postavy hnal dějem před sebou.
Ale pohříchu nic víc. Autor o přijetí knihy se zjevnou lítostí píše: "Čtenáři ho nějak spolkli. Nikdo ty šprýmy nebral příliš vážně. Dynamit nebyl nalezen." Bohužel to musím potvrdit, stal jsem se tváří v tvář jeho Trans-Atlantiku dalším z řady čtenářů, které si asi přeje spíš nemít.

"Když se Země a Nebe ve vražedném zápase chroptíce střetnou, zní Rány a Ryk, Matek pláč a Mužů Boj, skřek a třesk, Rakve a Hroby pukají, a v poslední vzpouře Přírody blíží se Porážka, zánik a Zmar. Neboť se koná poslední soud nad vším, co je živé."

2 09.10.2023

Moje kamarádka teoložka nazvala tuhle knihu patchworkem a já si po jejím dočtení říkám, že bych to lépe nevystihl. Možná za to může velké množství témat a jejich různorodost, možná spolupráce širší skupiny autorů, možná ten strohý, akademický, na informace zaměřený jazyk?
Každopádně, přestože jsem se na knihu (a na související seminář, který vypsala Katedra biblických věd a starých jazyků na KTF) velmi těšil, tak jsem se jí docela těžko prokousával. A říkal jsem si, že kdyby některé kapitoly byly prohozeny nebo chyběly úplně, že bych to ani nepoznal. Chyběl mi jednotící myšlenkový rámec, přesahy do křesťanského žití a celkově tomu prostě nějak chyběla jiskra (kterou často i literatura faktu mívá, ano, včetně oficiálních církevních dokumentů!). Dobrá práce ve své šíři, nezasahující svojí hloubkou.
A tak může tenhle sborník nejspíš posloužit nejlépe jako svého druhu encyklopedie, ve které si zájemce o biblickou antropologii spolehlivě najde podle rejstříku to či ono téma. Není to málo, ale stejně mám pocit, že potenciál téhle (jinak vizuálně krásné a typograficky vyvedené) knihy zůstal nenaplněn. Škoda.

2 05.10.2023