mirektrubak komentáře u knih

Páni, to vám bylo tak pěkný čtení!
Vnitřní soudržnost lásky k Bohu, lásky k přírodě a lásky k člověku je v osobě faráře Holoubka jednoduše neodolatelná. A taky neodolatelně podaná, takže jsem si až přál, aby v knize ani nebyla žádná zápletka, aby to prostě byl až do poslední stránky jen popis péče o zahrádku a kostel a o duše velkých a malých Holoubkových oveček.
Ale logika románové tvorby je neúprosná, takže muselo dojít i na komplikace v ději. To nakonec nevadilo, naopak, když se Holoubek dostal do konfrontace se světským světem nebo sebestředností církevní hierarchie, tak to v tom kontrastu ještě víc vykreslilo okouzlující prostotu Holoubkova povolání. Občas sice J.Š. Baar koketuje s kýčem, občas se pustí do teologických úvah, které se pro něj zdají být trochu velkým soustem, ale dobrota a bezelstnost otce Holoubka všechny tyhle místa hravě překryje a zůstává hřejivý pocit, jaký obvykle zažíváme i v reálném životě, když máme to štěstí, že ve svém bližním narazíme na neokázalé ryzí lidství.

Hodně jsem při čtení myslel na román Deník venkovského faráře. Georges Bernanos v něm sice svého ambricourtského kněze vybavil komplikovanějším osudem i povahou, a také způsob vyprávění je diametrálně jiný (protože mnohem jinotajnější a alegoričtější), přesto jsem nad ním a Holoubkem přemýšlel jako nad dvojčaty, jako nad dvěma reprezentanty stejné „malé cesty“, která je cestou lásky a směřuje bez lidských soudů přímo k lidským srdcím. Svatá Terezka by z nich měla radost, z obou. :-)

„A ještě dřív, než si to ujasnil, slovy vyslovil, už v srdci cítil, jeho místo že je právě uprostřed, tam v tom černém mraku, který dělí jeho osadu na dva tábory, v to ovzduší prosycené nenávistí že se musí postavit, rozepnout ruce, jednu poslat chudým, druhou napřáhnout k bohatým, jako most překlenout propast mezi nimi se šklebící, i kdyby sebevíce při tom trpěl, i život kdyby ho to stálo, jako obilné zrno mezi dvěma mlýnskými kameny na prach kdyby byl rozdrcen a rozetřen, není vyhnutí...“

15 26.08.2021

„Na Eichmannově osobě nejvíc znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady. Neboť to znamenalo, jak jsme se dozvídali znovu a znovu z výpovědí obžalovaných a jejich obhájců v Norimberku, že tento nový typ zločince páchá své zločiny za okolností, které mu prakticky znemožňují vědět nebo cítit, že to, co dělá, je špatné.“

Je možné, aby za hrůzou tak nepředstavitelnou, jakou je průmyslově prováděná genocida, stálo obyčejné banální zlo? Aby architekty zla tak monstrózního nebyla nelidská monstra, ale lidé, které bychom v běžné interakci pro jejich fádnost sotva zaregistrovali? No, lidská mysl se podobným teoriím vzpírá, náš smysl pro proporcionalitu nám velí si představovat, že naprosto brutální důsledky přece musí vycházet z neméně brutálních příčin. Tahle naše představa je navíc zvláštním způsobem uklidňující, vždyť pokud musí být hromadný vrah bestiální sadista „od přírody“, pak není nutné se ptát, jak bychom se v identické situaci zachovali my. Zřejmě i proto Hannah Arendt (podobně jako jinde profesor Zimbardo) svojí knihou tolik provokuje: když se může na stranu zla postavit někdo tak obyčejný a ničím nevybočující (takový totiž v podání této knihy Eichmann je: tak bezvýrazný, že je vlastně až neschopný vlastního úsudku - takový nacistický Karel Kopfrkingl), kde můžeme vzít jistotu, že bychom se v jiných životních podmínkách nestali nástrojem totálního zla třeba právě my?!
Toto nasvícení reality (dnes už nás to tolik nepřekvapí, ale v době napsání knihy to byl šokující a převratný pohled) je tím nejcennějším, co Eichmann v Jeruzalémě nabízí, hravě tím překryje všechny nepřesnosti a nejasnosti, které se kolem její knihy (mnohdy jistě oprávněně) vyrojily.
Bylo mi jen líto, že psychologického Eichmannova portrétu bylo v knize tak málo a že je Eichmann vyobrazen tak málo plasticky. Až se zdálo, že závěry o banalitě zla měla paní Arendt už nachystané a na Eichmanna je navěšela jako na modelový příklad.

Kromě pátrání po kořenech zla v Eichmannovi se Hannah Arendt v knize zabývá i dalšími tématy, nejvíc stran je věnováno situaci s deportacemi v různých obdobích třetí říše a na různých místech, zajímavé jsou i úvahy o limitech spravedlnosti v soudních procesech s někým jako je Eichmann, ty jsou silně nadčasové (vzpomněl jsem si na Breivika a soud s ním). A přestože čas od času bylo k přečtení i něco optimistického (Vyloženě projasňující byla pasáž o neúspěchu konečného řešení v Dánsku! Ne, nejsme beznadějní, my lidé, ne, když jsme si navzájem svědomím a podporou v dobru, nepřemůže nás ani vojenská převaha!!), převládá poměrně nepříjemný pocit, že jsme jako lidstvo od dob holokaustu příliš nezmoudřeli, v mnoha ohledech.

„Zejména mezi vzdělanci je nemálo těch, kteří dodnes veřejně litují, že Německo vyhnalo ze země Alberta Einsteina, a vůbec si přitom neuvědomují, že větším zločinem bylo zabít malého Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius.“

15 04.06.2021

„Bojovat má smysl se spoustou všelijakých věcí, ale nikdo nemá právo nenávidět bez jakýchkoli zábran, a představovat si, že sám Bůh Všemohoucí s ním nenávidí taky.“

Matka noc je příběh, který obrací na hlavu koncept takzvaného nespolehlivého vypravěče. Howard W. Campbell Jr. je k nám sice upřímný a otevřený (přestože se informace, pravda, dozvídáme postupně a po kapkách), zato v jeho okolí není pravdivého nic. Není nic, o co by se mohl opřít, co by mu mohlo dát v jeho životním směřování pevný bod. Není se co divit, že nenachází potřebnou energii k tomu, aby vlastnímu fungování vtiskl nějakou tvář. Nevyhnutelně je tak ve svém poválečném životě jen objektem, jen listem bezmocně plujícím na hladině dravého proudu dějin.
Jako obvykle je Vonnegut hravý a sršící nápady (pokud chcete vědět, co čeká na dalších stránkách, stačí si představit tu nejméně pravděpodobnou možnost :-), ale imaginace a grotesknost zápletek by neměla odvádět pozornost od velmi vážných otázek, které román klade: je omluvitelné zlo, pokud je krycím manévrem pro konání dobra, posvěcuje chvályhodný účel nenávistné prostředky? Dokážeme rozpoznat, kdy takovým chováním způsobíme víc škody než užitku? A dokážeme se pak zastavit? Nebo obecněji: můžeme svět rozdělit na Dobro a Zlo jako na dvě zřetelně oddělené entity? Vystačíme si s takovou klasifikací jednou provždy? Neměli bychom spíš každý den vážit každou naši jednotlivost jako na lékárnických vahách?

Jako u mnoha skvělých knih, i Matka noc nabízí mnoho přesahů mimo časovou linii svého děje. Zde jsem byl až překvapen, jak přesně popisuje Vonnegut mentalitu internetových názorových bublin dávno před vznikem internetu :-) Jsme holt pořád stejní, pořád stejně nepoučitelní, pořád stejně sami sobě škodící. Místo abychom ve světě trpělivě hledali pravdu, hledáme ve světě jen potvrzení svých postojů, logice navzdory. Neprospívá to ani nám samotným (je to jen dočasná útěcha z uklizených šuplíků), ani našemu okolí.

„Děsivá vlastnost klasického totalitního myšlení spočívá v tom, že každý takový převodový systém, i když je nevím jak zmrzačený, mívá přesto na svém obvodu nepoškozená dílčí ozubení, která bezvadně fungují. Ty chybějící zuby, to jsou samozřejmě prosté evidentní pravdy, ve většině případů přístupné a srozumitelné i desetiletým dětem.“

15 22.03.2021

„Milovat vlastní krev není těžké. Zvíře miluje své mladé a pečuje o ně. Bezmocný miluje svého pána, protože na něm závisí jeho život; dítě miluje rodiče, protože je potřebuje. Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům. Je příznačné, že ve Starém zákoně předmětem lidské lásky je chudý, cizinec, vdova a sirotek, popřípadě národní nepřítel, Egypťan a Edomský. Soucitem s bezmocným člověk začíná rozvíjet lásku k svému bratru; a v lásce k sobě miluje též toho, kdo potřebuje pomoci, křehkou, nejistou lidskou bytost. Soucit zahrnuje prvek poznání a identifikace.“

Základní myšlenka knihy patří mezi ty, které by se měly, takříkajíc, tesat do kamene. Ano, že láska není jen romantické vzplanutí, které na nás spadne z nebe a nad kterým nemáme žádnou vládu – to bychom si měli často opakovat. A naopak: uvědomování si, že na lásce je nutné pracovat, že je nutné ji pečlivě a poctivě promýšlet a pak prohlubovat, učit se jí... ve filmech podle knih Rosamundy Pilcher by podobné úvahy zněly nepatřičně, ale život není přeslazený kýč a platí v něm Frommovo tvrzení, že „milovat někoho není jen silný cit – je to rozhodnutí, je to soud, je to slib. Kdyby láska byla jen cit, nebylo by základu pro slib věčné lásky. Cit přichází a může přejít. Jak mohu soudit, že bude trvalý, jestliže můj akt nezahrnuje soud a rozhodnutí?“.
Za velmi přesnou a důležitou považuji i úvahu o univerzalitě lásky. Není možné se v lásce uzavřít do vlastního vesmíru ve dvou a přestat žít se srdcem obráceným k ostatním, ke světu kolem sebe. Taková láska není hodná svého jména, taková láska je vlastně jen rozšířením vlastního sobectví, samotou ve dvou.
Bohužel, podobně osvěžujících myšlenek bylo v knize jen pár (a ani ty nebyly nové: neměl jsem radost, že jsem něco objevil; měl jsem radost, že jsem si něco potvrdil), zbytek knihy na mě působil spíš dojmem rozšířeného časopiseckého textu. Většině tezí nelze než přitakat, jistě, přesto se zdály být dost povšechné a jaksi povrchně banální. A navíc se mi zdálo, že v řadě případů jsou Frommova zjednodušení – v principu jistě chvályhodná, je dobré mluvit o složitých věcech srozumitelně – přes čáru. Vytvářejí totiž typizace, které jsou sice přehledné, ale neodpovídají pestrosti lidského života, ukazují svět vztahů, jaký bychom snad chtěli mít (protože bychom se v něm mohli snadno orientovat a nebýt tak světem zneklidněni) a ne, jaký doopravdy je – a nejde zdaleka jen o pasáže, které se týkají stereotypního vidění mužů a žen, ve kterých pokrok ve společenských vědách ukázal, že Frommovy zdánlivě nadčasové myšlenky jsou ve skutečnosti dobově podmíněné.

Netvrdím, že Frommova kniha není užitečná, určitě může mnoha čtenářům přinést užitek. Ale obávám se, že knihy jako je tato jsou dvojsečnou zbraní. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Tam, kde slouží jako výchozí bod k dalšímu promýšlení vztahů, dokážou velmi prospět. Ale tam, kde čtenář podlehne dojmu, že po přečtení Fromma už pronikl do tajemství lásky, a podle jeho realitu redukujících závěrů začne nahlížet na svět, aby pak vše, co ve světě najde, násilně nacpal do připravených přihrádek ... takový čtenář může významně uškodit sobě i druhým.

15 21.02.2021

Kdybych byl divadelní režisér nebo dramaturg a měl dnes realizovat Maryšu na divadelních prknech, dost bych zvažoval, jestli jazyk hry neupravit současnému standardu. Není to nic proti způsobu, jak se v době bratrů Mrštíků na Moravě mluvilo, jen se mi zdá, že použité hanácké nářečí může působit jako trochu rušivý prvek; může v nás podvědomě vyvolávat asociace s bodrýma strejcama z vinných sklípků, mladším čtenářům případně s tlupou lemurů z animáku Madagaskar. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že ten jazyk může zkrátka odvádět pozornost od faktu, že Maryša je nejen hluboce tragické, niterné a skličující dílo, ale že je to také hra stále aktuální. Je totiž nadčasová, tedy je aktuální neustále.

Na osudu Maryši je nejsmutnější její totální osamocenost, fakt, že není nikým milována, nikým chápána, že nikdo z jejího okolí neprojeví snad ani náznak pochopení. Dokonce i když v druhé části hry sousedé vidí tragiku jejího osudu, tak mluví s jistou lítostí o ní, ale nikdy ne s ní.
Maryša se v tom odlišuje od literárně docela obvyklého scénáře „mladí milenci bojují za svou lásku proti nepřejícností okolí“, v takto vyprávěném příběhu by se mohla Maryša spolehnout alespoň na svého partnera a čerpat z něj sílu a odvahu. Jenže Francek ... Francek není žádná opora, nejprve chce Maryšu získat jako cennou známku do sbírky a po návratu z vojny už je jeho motivací spíš soutěživost a jakási vzdorovitost. Těžko si představit, že život s ním by pro Maryšu představoval nějaký přístav klidu.

Ještě jedna věc mi při nedávném čtení Maryši stále znovu přicházela na mysl. Netýká se to tak úplně hry, nevím, jestli to sem vůbec patří, tak zkusím jen krátce: V současné diskuzi o emancipaci žen, feminismu a genderu obecně slýchám často ze strany konzervativně založených lidí, že „se svět zbláznil“ a vzpomínání na časy, kdy muži byli muži, ženy byly ženy atd. Částečně se tomu dá rozumět, přesto si myslím, že je třeba vidět, že nostalgické vzdychání po „starých dobrých časech“ do značné míry znamená oživování společenské mentality, která drastické přehlížení ženské svobody nejen umožňovala, ale považovalo se to za žádoucí a vlastně morálně jediné správné. Ženy prostě byly odkázány na libovůli rodičů a manžela, nebyly vnímány jako samostatné lidské bytosti, neměly svoji důstojnost, nemluvily vlastním hlasem. Ne, to nebyla šťastná doba, kdy byl svět ještě v pořádku.

15 09.07.2020

„Když se začte hluboko do noci, zabalená do kabátu a s horkou kávou, potká se někdy u kuchyňského stolu s Bohuslavem, který právě vstal, chystá se dát vařit vodu a škrábat další ze svých obrazů do destičky. Sotva pár slov spolu prohodí, a přece si nejsou cizí. Jen je těžké pod váhou let a úzkostí mluvit. Jsou oba jako vyplavené lastury na cizích březích. Dva básníci, kteří vidí jasněji než kdokoli jiný, jak je stvořený svět rozleptáván a ztrácí svůj přirozený řád.“

Tohle je opravdu velmi povedený životopis, citlivý a uměřený. Měl jsem pocit, že spisovatelka své hrdince rozumí a že klidný a vyzrálý styl její knihy výborně ladí s atmosférou života paní Suzanne a celého jejího mikrokosmu, jejího života v Grenoble i v Petrkově. Tak povedený soulad mezi formou a obsahem se skutečně nevidí tak často a můj obdiv je o to větší, že autorka není žádná literární rutinérka, ale jedná se o její první dílo podobného rozsahu.
Není mi vlastní niterné zaujetí přírodou, kterou sdílela Suzanne s Bohuslavem, stejně jako jejich silná vazba na rodný kraj, která se při odloučení projevovala steskem téměř fyzickým. Ale Lucie Tučková je tak přesvědčivá, že jsem dokázal cítit vykořeněnost obou manželů – kratší Bohuslava a také to tak bezútěšně nekonečné paní Suzanne.
Velké souznění jsem naopak cítil v těch pasážích, ze kterých vyplývá, jak dokonale byla paní Suzanne schopná vytvářet pocit blízkosti pomocí korespondence, jako člověk s velkou vášní pro psaní dopisů jsem se musel často souhlasně a rozněžněle usmívat. „Jakou úlevu může přinést upřímné a vybrané přátelství!“ formuluje výstižně to, co by i tak bylo zřetelně vidět z listů jejích i Bohuslavových – ten si ve schopnosti jemné péče o mezilidské vztahy (přinejmenším v předválečném období) se svojí ženou nijak nezadal. V Petrkově jí mnohokrát bylo ouvej a vědomí, že „záření duše dosahuje do daleka“ a ona se může spolehnout na síť přátel jí muselo být povzbuzením.

„Jak stárneme a vidíme, že se vše tříští, bledne nebo nás plní zklamáním, ptáme se sami sebe, co si ze zdejšího života odneseme: několik zrn modliteb a milosrdnosti, rosu několika dobrých slzí, to z prohlubně v dlani nevyklouzne... Snad je to nakonec vše, co od nás Bůh žádá.“
Suzanne Renaud není zrovna typickým představitelem svého řemesla – když se řekne básník, představíme si spíše nějakého nepraktického, extrovertního bohéma, spíš z okolí čerpajícího než se pro okolí obětujícího. Paní Suzanne je pravým opakem, není to žádná princezna na hrášku, to ani náhodou! A že se s ní osud nemazlil! Od série tragických smrtí jejich blízkých v jejím dospívání, přes těžké sžívání s Vysočinou až po existenční starosti a bídu ekonomickou i duchovní, kterou ji přinesly oba navazující totalitní režimy – otázka, jestli neměla využít možnost po válce opustit Československo se jí musela do myšlenek vracet znovu a znovu.
Paní Suzanne vidíme vyobrazenou jako ženu, která se ke všem protivenstvím staví čelem, bez sebelítosti a ukřivděnosti, se snahou druhé svými starostmi nezatěžovat. V jejím podání vážně platilo, že „dlouhé strasti stejně jako veliké bolesti jsou tiché“. V mnoha okamžicích je také vidět, jak se dokáže těšit z maličkostí, jak si dokáže vydobýt radosti z každé možné drobnosti – je tím obrovsky sympatická a inspirující.
Protože jsem si ji opravdu oblíbil, tak bych rád napsat, že její život na Vysočině nakonec byl šťastný, ale to bylo asi jen přání otcem myšlenky. Ale chce se mi alespoň věřit, že cítila radost aspoň občas a že na věčnost odešla vyrovnaná a smířená.

„Světla ztrácejí se do daleka
duše v šeru k nadějím si kleká,
skrytým zářením jsou obetkány
černé vrány!“

15 18.06.2020

Leonardo da Vinci údajně řekl, že existují jen tři druhy lidí: ti, kteří vidí, ti, kteří vidí, když se jim něco ukáže, a ti, kteří nevidí. Asi nebude problém se shodnout, do které skupiny Juraj Hordubal patří – pravdu o sobě má před sebou jak na dlani, přesto vidět odmítá. Státní zástupce říká za nás to, co se zdá být nepřehlédnutelné: je to slaboch, dobrák, člověk prostinký, snad dokonce mdlého rozumu. A tak můžeme s Hordubalem soucítit (když jsme empatičtí), pohrdat jím nebo se mu vysmívat (když jsme, ehm, méně empatičtí) a trochu se mu cítit nadřazeni, protože nám by se nic takového přece nestalo, my bychom se takhle za nos tahat nenechali.
Jenže ... je to opravdu takhle jednoduché? Platí úměra mezi naší chytrostí a neschopností vidět zjevné? Není to spíš tak, že lidé inteligentnější si jen staví své konstrukce vlastního sebeklamu rafinovaněji? Obávám se, že pohled do historie minulého století ukazuje mnoho případů, kdy dokonce nadstandardně vzdělaní intelektuálové zastávali naprosto nelogické argumenty jen proto, aby nemuseli přiznat (sobě nebo druhým), že svojí autoritou podpořili mylný názor. V Hordubalovi je to naznačeno právě v postavě státního zástupce: nejsilněji projevuje své odsouzení Polany tehdy, když je jeho názor zpochybněn. Logické by bylo, kdyby nová informace o důvěře Juraje v Polanu (vyjádřena Jurajovou závětí) vedla k reflexi, k možnosti přehodnocení dosavadního postoje. Ale je to přesně naopak – státní zástupce pochybnosti nezpracovává, on se je pokouší (v sobě?) překřičet.

Hordubal je cenný v tom, že nás varuje před unáhlenými soudy, ukazuje nám, že věci nejsou takové, jak mohou na první pohled vypadat. A že stojí za to se dívat na stejnou událost z více pohledů, pokud opravdu hledáme pravdu. Tohle mám na Čapkovi rád.
Čtenářsky to bylo pro mě komplikovanější, jako u Karla Čapka často, měl jsem opět pocit, že sdělované poselství z románu nějak až příliš trčí. Že je to všechno takové moc polopatické. Taky ve vyšetřovací části jsem se moc nenašel, Gelnajova rozšafnost byla jako z Četnických humoresek a rozbíjela emoční naléhavost příběhu.
Ale dost věcí se mi líbilo – třeba baladicky laděná první část a kontrast mezi živým vnitřním Jurajovým světem a jeho vnějškovou pasivitou. A poslední část se soudním přelíčením byla silná – bez ohledu na míru Polaniny (nesporné!) viny bylo děsivé zase jednou sledovat, jak se skupina lidí s gustem obrací proti jednotlivci, jak se nenávist lidí ve skupině násobí, jak se z lidí stává anonymní dav lačnící po krvi.

15 02.05.2020

„Lidi by dneska hrozně rádi věřili, že jeptišky byly pekelně zkažené. (...) Podporuje to v lidech samolibost, víš. Hřeje je u srdce pomyšlení, že tihle náboženští idealisté zradili své sliby chudoby a naparovali se tu v luxusních šatech a se šperky.“

Kdybych byl začínající ambiciózní literát, dost možná bych na Michela Fabera nahlížel jako filmový Salieri na Mozarta, protože ten cit pro jazyk, množství nápadů, taková lehkost v dialozích a výstavbě děje, to opravdu vypadá jako mimořádně nespravedlivá distribuce talentu :-) Jako čtenář jsem ale nadšen a zase jednou okouzlen z toho, jak přesvědčivý a věrohodný je svět Faberových postav, jak je to napínavé, zábavné i chytré, že je tam dokonce humor, který je opravdu vtipný. Že je to ... že je to prostě tak skvěle napsané.

Hrdinové Faberových příběhů (zde zejména hrdinky) mě vždy něčím přitahují a něčím odrazují, nutí mě to pořád přemýšlet, jak se k nim vlastně správně vztahovat. I teď to tak bylo, v obou případech. Jsou propracované a realisticky nejednoznačné, takže jsem měl ze začátku novel chuť dámy sledovat jako laboratorní zvířata, jakési případové studie. Jenže zároveň je jim vdechnut život tak neodolatelně, že jsem na ně musel myslet a držet jim palce, jako by to nebyly jen postavy v knize :-)
Sian mi byla bližší než Catherine, dalo se na ni dobře vidět, jak je komunikace s lidmi složitá, jak se jí (nám) tam motají minulé bolesti, podvědomé touhy, strachy, naděje, jaké je navazování mezilidských vztahů nepřehledné minové pole, ve kterém nevíme dne ani hodiny, kdy na něco zraňujícího šlápneme...

Ještě jedna věc, možná nepodstatná: líbilo se mi, jak si Michel Faber pohrával (nevím, jestli záměrně) se stereotypností mých čtenářských očekávání. Nejpatrněji jsem si to uvědomil ve scéně, kdy se Mack zachoval jako pitomec. To mi v první chvíli přišlo od Fabera nesprávně napsané, nezvládnuté. Jenže při pohledu zpět jsem viděl, že chyba není v autorovi: já jsem si říkal, že Mack možná bude ten, kdo Siam pozdvihne, možná to bude ten, kdo ji zdrtí, akceptoval bych i nějaké duchařské propojení mezi mrtvým námořníkem, postavou ze snu a Mackem, ale to vše vycházelo z mých klišé představ, to nebylo založeno na Mackovi, jak byl představen na stránkách novely.
A pak mi došlo, že možná proto mám Faberovy knihy tak rád: lidé se tam nechovají jako literární figury, lidé se tam chovají jako lidé.

15 13.02.2020

Je to poměrně časté téma v beletrii 19. století: fungování charismatických a odvážných mladých mužů, kteří se sice „nenarodili dobře“, ale jsou schopni a ochotni udělat vše možné i nemožné, aby pronikli do těch vrstev společnosti, které jsou jim zdánlivě neprodyšně uzavřeny. Předpokládám, že tím spisovatelé citlivě reagovali na atmosféru svého věku, kdy si společenské struktury ještě držely svůj lesk, ale zevnitř už byly podemílány novým rozdělením rolí ve světě. Lucien du Rubempré, Julien Sorel nebo třeba Raskolnikov (který, podle mého, do téhle skupiny patří mentálně taky, ačkoliv se zasekl hned na začátku své cesty) nám vlastně ukazují opravdovou tvář nobility (rodové nebo finanční), obraz falešného pozlátka. Realitu obra na hliněných nohou.
Nostromo, který byl stvořen o pár dekád později, je hrdina v lecčems podobný, ale zajímavý je zejména v tom, v čem se odlišuje. Nemá pohrdání vůči konvencím, naopak, má silný smysl pro povinnost a čest, byť tyto pojmy chápe dost specificky. Nemá žádný pevně stanovený cíl, žádné konkrétní ambice, jen obecnou touhu něčeho dosáhnout, něčím být – má hlad, ale nemá chuť na nic konkrétního a dopředu ani neví, jak velká porce ho nasytí. Má také přirozenou inteligenci a dovede ve svůj prospěch využít libovolně malou příležitost – připomíná ptáka, který je mimořádně citlivý na vzdušné proudy a dokáže tak plachtěním urazit velkou vzdálenost s využitím velmi malého množství energie. Jenže právě tento jeho dar je zároveň jeho prokletím – nemůže totiž ovlivnit směr svého pohybu, není svým pánem. A jeho tragédie započne právě tehdy, když si ten rozpor uvědomí, když mu dojde, že pokud bude chtít získat štěstí podle svých představ, nevyhnutelně to zaplatí ztrátou své bezstarostnosti, své „nesnesitelné lehkosti bytí“.

Nostromo je sice postava titulní, ale román se zdaleka netočí kolem něj. Naopak. Věrohodně vykreslených postav je zde mnoho, každá z nich má svůj vlastní příběh a každá je pro celkové vyznění svým způsobem zásadní. A přestože je každá osobitá, mám pocit, že každá zároveň nese podobný kříž – každá se totiž, tak či onak, vypořádává s omezeními, které jsou dány jejich postavením. Všichni jsou jakoby přichyceni neviditelnými pouty ke svému údělu. Někteří si toho nejsou vědomi, jako Decoud nebo José Avellanos, což jen prohlubuje jejich tragičnost. Jiní, v mých očích zejména Emilie Gould a dr. Monygham, o svých omezeních vědí, a to je činí osobnostně (a také čtenářsky!) zajímavější. Právě přístup „vím, že si svým konáním nezajistím štěstí, ale kvůli své odpovědnosti za svět okolo sebe nemohu jinak“, ta zvláštní kombinace rezignace a vyzrálé vyrovnanosti, mi připomněla ty nejlepší z knih Grahama Greena. Myslím, že právě tímto je Conradovův román nejvíc užitečný i čtenářům dnes – já jsem si tedy z něj odnesl hodně k dalšímu promýšlení a jistě si hrdiny z knihy ještě notnou dobu dál ponesu v hlavě.

Musím se ještě zastavit u stylu románu. Jak už zmínili oba uživatelé, kteří komentovali Nostroma přede mnou, kniha působí docela archaicky. Chvilku jsem si na to zvykal. Trochu delší chvilku, musím přiznat. Ale když jsem se s jeho způsobem psaní sžil, moc hezky jsem se v jeho románu zabydlel, to pomalejší tempo na mě působilo téměř terapeuticky :-) A péče, kterou Joseph Conrad věnuje popisu postav se vyplatí, vytváří tím totiž blízkost a porozumění. To se potom zhodnotí v dalších částech knihy, kdy jsou motivace hrdinů srozumitelné a opodstatněné, dokonce i vedlejší postavy mají svojí vnitřní logiku a jsou věrohodní činitelé dějů – jejich chování tak není ad hoc poplatné tomu, co právě Conrad zamýšlí se zápletkou udělat, ale vychází z jejich charakteristiky. Vše působí přirozeně, vše je v souladu.
Také jsem ocenil, že se Conrad zaměřuje na lidi, že upřednostňuje popis jejich prožívání situací před popisem vypjatých akčních scén – nejpatrnější je to při revolučních dnech, které v sobě nesou dramatický potenciál, ale Conrad je zmiňuje jen jako nutné kulisy. Nezajímá ho střelba, výbuchy a dobývání. Zajímá ho člověk a jeho vnitřní svět. Vytvořil tím prostředí, který je sice fiktivní, přesto je jako živé. Vytvořil tím svět, ve kterém jsem se cítil dobře.

15 22.01.2020

„Jednoduché myšlenky máme rádi. Líbí se nám ten okamžik pochopení, líbí se nám pocit, že něčemu rozumíme. Od příjemně jednoduché myšlenky pak snadno sklouzneme k názoru, že tato myšlenka krásně vysvětluje nebo řeší mnoho dalších věcí. Svět se nám zjednoduší. Všechny problémy mají jednu příčinu – a proti této věci pak musíme bojovat za všech okolností. Nebo mají všechny problémy jedno řešení – a za touto věcí opět musíme stát za všech okolností. Vše je jednoduché. Je tu jen jeden malý problém. Pochopili jsme svět úplně špatně.“

Faktomluva je výborná kniha, mimořádně užitečná tím, že nám staví pravdu před oči tak drtivě přesvědčivě, že není možné vzdorovat. V tom je její základní kvalita.
Celkovým obrazem našeho světa jsem byl pozitivně překvapen, nečekal jsem takhle velký rozdíl mezi realitou a naší obecně přijímanou představou o realitě. A to i přesto, že mnohé konkrétní statistiky jsem neviděl poprvé a v úvodním testu jsem slavně porazil průměrně vzdělaného šimpanze :-)
(Teď to vypadá, že se tady vychloubám, ale já to nepíšu proto, že chci chválit sebe. Píšu to proto, že chci chválit Erika Taberyho a jeho redakci – docela bych si vsadil, že kdyby byla cíleně testovaná skupina „pravidelní čtenáři Respektu“, dopadla by nadprůměrně.)

Faktomluva vybízí ke kritickému myšlení – a je jen dobře, pokud si to čtenáři vyzkouší okamžitě, a právě na ní. Hansi Roslingovi by se takový přístup jistě líbil – nebo by se mu minimálně líbit měl :-) Drobným přešlapům proti vlastním principům se autoři totiž nevyhnou – vypadá to, že ta svá posvátná a nedotknutelná data si občas trochu očistí a upraví tak, aby nekazila celkový pozitivní obraz. (Nechci tím říct, že Roslingův tým falšuje data, spíš se mi zdá, že někdy vybírá ta správná a přehlíží ta potenciálně narušující celkový dojem.)
Zároveň jsem nebyl nadšen způsobem, kterým byla kniha napsána. Probírat se stále stejnou strukturou kapitol bylo s přibývajícím počtem stránek čím dál víc únavné – zvlášť úvodní příběhy byly delší, než by mi bylo milé a působily docela dost uměle a nevěrohodně.

Právě povzbuzení ke kritickému myšlení je podle mě tím nejcennějším na Faktomluvě. Byla by chyba si ji přečíst jen jako soubor dat o světě a nepřenést obecné poznatky z knihy do přemýšlení o dalších věcech okolo nás. A byla by také chyba, myslet si, že přečtením Faktomluvy jsme se stali imunními vůči předsudkům a myšlenkovým zkratkám – poslední stránkou knihy to nekončí, naopak, tady to teprve začíná.
Zpochybňování vlastních instinktů je zkrátka důležité. Hans Rosling to vyjadřuje výstižně: „Místo toho se snažte neustále své ‚oblíbené‘ myšlenky testovat a prověřovat, zda v nich není nějaká slabina. Buďte si vědomi omezeného rozsahu svých znalostí. Zajímejte se o nové informace, které nezapadají do vašich představ, nebo o informace z jiných oborů. Nevyhledávejte diskuse jen s lidmi, kteří s vámi souhlasí, neshromažďujte jen příklady na podporu svých názorů, ale bavte se s lidmi, kteří mají odlišné názory a nesouhlasí s vámi, Je to výborný prostředek pro zdokonalení svých názorů.“

15 22.10.2019

Věta „Tak to chodí“ v románu zazní celkem 105x a mohlo by se tak zdát, že Jatka jsou kniha, ve které Kurt Vonnegut prezentuje svoji smířenost se světem. Jenže to tak není. Kurt Vonnegut není rezignovaný autor, není fatalista ani defétista. Kdyby byl, tahle knížka by nevznikla. To samozřejmě není žádný můj senzační objev, je to od první kapitoly zřejmé, ilustrovat to může třeba tahle věta, která sice popisuje Billyho, ale dala by se vztáhnout na celou knihu: „Ve skutečnosti byla Billyho vnější netečnost ochranným štítem. Pod netečností se skrývala mysl syčící a sálající vzrušením.“

Pamatuji si už ze svého prvního čtení Jatek (někdy na začátku milénia), jak mě zprvu vadily tralfamadorské kapitoly. Proč do tak silného příběhu cpe ty bizarní sci-fi nesmysly, říkal jsem si. Kroutil jsem nad tím hlavou ... do chvíle, než jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co je víc absurdní a lidskosti vzdálené – jestli jsou to zelení mužíčci co vypadají jako instalatérský zvon anebo putovaní amerických zajatců německým vnitrozemím.
Byl to můj nejsilnější vjem i při mém druhém, právě dokončeném čtení – že to, co navzájem dokáží udělat lidé lidem je nakonec mnohem neuvěřitelnější než cestování časem a únosy na cizí planetu dohromady.

I když se mi líbila bravura, se kterou Kurt Vonnegut žongluje se slovy i tématy a – myslím si - pochopil jsem i humanistický apel knihy, tak přímo k mým citům Jatka nepromlouvají. Snad je to proto, že jeho postavy nejsou živoucí, že se o ně nebojím. Nevím, neumím to popsat přesně, zkrátka nerozehrává ty správné struny. Rozum chápe, srdce je od toho daleko, řekl bych půjčenými slovy.

15 17.09.2019

„Víš, chlapče, člověk se musí vrátit tam, kam patří. Domů. I kdyby ten domov měl být nehostinný. I kdyby ses měl vrátit jen proto, abys nastoupil trest, musíš to udělat, ten trest patří k tvému životu.“

V povídce Možná že odcházíme, té původní od Bradburyho, cítí indiánský stařec svoji pomíjivost. Vnímá, že je konfrontován s něčím, čemu nedokáže čelit. A pak dojde k moři a vidí přistávající lodě kolonizátorů... Je to mimořádně přesvědčivý obraz marnosti, nevyhnutelné porážky. Ale také smíření s tím, co musí přijít.
Balabánovy hrdinové z téhle sbírky jsou často ve zdánlivě podobné situaci, nacházíme je v momentech, kdy už si nemohou nic nalhávat, kdy už není obhajitelné dosavadní status quo. Ač jsou v mnohém různí (zdá se mi, že tahle kniha je Balabánovou nejméně sevřenou, že mu to krásně lítá všemi směry), tohle mají společné.
Dají se najít shodné rysy – zejména deziluze ze společnosti (už si nejde namlouvat, že svobodné Česko bude definováno těmi vlastnostmi, které komunismus potlačoval, to byla jen krátká porevoluční chiméra) a uvědomění si vlastních limitů – postavy vstupují do věku, kdy si musí přiznat, že to, co mají kolem sebe, je jejich život, že zásadně jiné už to nebude, že jim nezbude než si vystavět svůj svět z toho, co mají právě teď v rukou.
Ale byla by chyba, myslím, vnímat Balabána takhle úzce, jeho příběhy nám totiž vypráví něco obecnějšího, něco pro náš život moc důležitého – totiž, že tam, kde svoji situaci vidíme čistě (nebo alespoň chceme vidět čistě), kde jsme vůbec ochotni hledat východisko, tam se vždy nějaké najde. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ píše svatý Pavel Římanům a Jan Balabán tuhle skvělou zprávu jakoby ještě rozšiřuje, při čtení jeho povídek zase jednou zažívám pocit, že z každé pasti vede cesta ven – a že to není laciná iluze, ale hluboká pravda. A že je zmarňující lámat hůl nad sebou nebo nad bližním. Protože dokud to člověk sám nezabalí, naděje žije.

15 20.08.2019

McEwan nás ve své novele přivede do blízkosti novomanželů způsobem opravdu přesvědčivým – až jsem se z toho trochu nervózně ošíval a měl tendenci odvracet zrak. Umístění děje do roku 62, do časů před sexuální revolucí, by mohlo naznačovat, že se jedná o zápletku, která dnes už nemůže nastat. Ale neřekl bych, že je to tak jisté. Zahájení intimního života je natolik zatíženo představami, očekáváním a strachem ze selhání, že si myslím, že všelijaká traumata (byť tedy zřejmě mnohem dřív než o svatební noci, že) budou mít mladí muži a ženy i dnes, přestože problémy s informacemi máme právě opačné – není problém se k nim dostat, ale vyfiltrovat z jejich přebytku ty nematoucí.

Pro mě byl přesto příběh cenný spíš jako modelová situace, zobrazení toho, jak daleko se od sebe lidé mohou dostat, pokud spolu nekomunikují upřímně. Florence i Edward nejsou zlí, sobečtí lidé, mají se rádi a přejí si spokojenost toho druhého. Ale nezajímají se dostatečně, místo zjišťování, jak se partner cítí, se sami domýšlejí, reakce druhého pak naroubují na své představy ... a nezastavitelně se tak od sebe vzdalují, každý do své verze příběhu. Zbytek udělá pocit zmatení, nejistoty, raněné hrdosti, kdy na nevědomé úrovni hledáme někoho, koho ze své nepohody obvinit... Připomnělo mi to jeden starší písňový text Rastislava Rusnáka:
niekedy pre jedinú vetu sa všetko zvrtne blbým smerom
a ďalší krok je snaha, aby to i druhý zlízol rovným dielom
sme príliš pyšný, každý osve, to je pravda o tebe a o mne
a každé slovo navrch je len ďalší pešiak v tejto vojne

Neuvěřil jsem McEwanovi ten závěr, popis života „po svatební noci“, zdálo se mi, že v něm nevěrohodným způsobem nadsazuje význam svého příběhu (ve smyslu: Podívejte se, jak závažné to, co jsem vám tak barvitě popsal, bylo. Podívejte se, jak to mění celé životy!)
A nebavily mě pasáže, které popisovali seznámení snoubenců a jejich společenské zázemí. Podle mě nebyly pro příběh důležité a jen knihu natahovaly na minimální rozsah pro samostatné publikování. Bez nich by Na Chesilské pláži byla skvělá, klidně pětihvězdičková, povídka.

15 07.07.2019

„Propaganda obecně využívá schopnosti jazyka zobecňovat jednotlivé případy a sklonu lidí věřit obecným tvrzením, jež jsou v souladu s jejich vlastními osobními zkušenostmi. Součástí ďábelské užitečnosti etnických čistek je, že jednotlivá zvěrstva označují národní nálepkou. Ti, kdo se etnického čištění dopouštějí, nejen že ponižují, dohánějí k zuřivosti a posilují nacionalismus přeživších, ale vystavují ostatní jednotlivce z vlastní skupiny hrozbě národní odplaty. Jakmile dojde na pomstu, budou ti, kdo na obou stranách přežijí, vidět v druhých agresora, a propagandisté mohou obě strany představovat jako národy. A z toho, co začínalo jako útok nevelkého počtu lidí na určité lokality, se díky předvídatelné mstě, nacionalistickému slovníku a moci jazyka stane boj národa proti národu. Není to žádný postmoderní trik, který chápou jen vědci; je prostou politickou pravdou, že v průběhu dvacátého století se etnické čistky často využívaly.“

Přestože je popisovaná oblast geograficky docela blízko, měl jsem ve znalosti historických událostí v prostoru mezi střední Evropou a Ruskem velké mezery. A byl to právě Timothy Snyder – se svojí dvojicí skvělých knih, Krvavé země a Černá zem -, který namířil mou pozornost tímto směrem a ukázal mi fascinující příběh tamních osudem zkoušených národů.
V Obnově národů rozšiřuje Snyder svůj záběr, aby přesvědčivě ukázal, že je vznik etnicky definovaného národního cítění – tedy něčeho, co máme tendenci považovat za odvěké a přirozené, možná dokonce geneticky dané – uměle vyvolaný proces. A jak může být interpretace vlastních dějin v různých obdobích a na různých místech zásadně odlišná. A jak se tím může podnítit zdánlivý antagonismus mezi různými skupinami občanů a vzniknout nenávist a krutost, která pak vypadá jako historicky daná nezbytnost.

Kromě toho, že je Timothy Snyder pečlivý historik, je i srozumitelný a poutavý vypravěč. Jeho metoda nespočívá jen v předkládání tezí, antitezí, hromady dat a výčtu historických postav. Dějinné pohyby prezentuje na osudech konkrétních lidí, tím se mu daří překonat chronologickou i geografickou vzdálenost mezi čtenářem a popisovanou událostí. Jeho knížky tak nejsou akademická pojednání a může je snadno číst i širší veřejnost.
Takhle například popisuje děs, hrůzu a absurdnost života na Haliči: „Poláci, kteří v létě 1944 obklíčili haličskou vesnici Zubrza (Zubra), se chtěli ukrajinskému národu pomstít zabíjením Ukrajinců. Pět Poláků, kteří ve vesnici žili, však nebylo přesvědčeno, že neznámí útočníci jsou skutečně Poláci: vesničtí Poláci si zřejmě mysleli, že jde o nějakou brigádu UPA, jejíž členové předstírají, že jsou Poláci, aby odhalili Poláky ve vesnici. Protože oněch pět místních Poláků chápalo situaci takto, předstírali, že jsou Ukrajinci. Odhadli to špatně, útočníci opravdu byli Poláci. Lest se jim podařila – jejich polští krajané je pokládali za Ukrajince a zabili je. V otázce života a smrti nedokázali vrazi ani oběti rozeznat příslušníky vlastního národa.“

Některé informace pro mě byly zcela nové, například jsem neznal národnostní skupinu Lemků a poprvé jsem slyšel o operaci Visla. A právě operace Visla ve mně vyvolala asi nejsilnější emoce (dokonce i v silné konkurenci válečných zvěrstev) - nedělal jsem si samozřejmě iluze o komunistech v poválečném Polsku, ale realizace násilného vystěhování občanů vlastního státu... Člověk by si myslel, že přímý kontakt s nacistickým režimem bude návodem, jak se nechovat, ne inspirací.

Vím, že mnoho konkrétních údajů z knihy brzy zapomenu. Už teď, krátce po dočtení, se mi pletou některé letopočty – zvlášť z raného novověku. Ale jistě ve mě zůstane to, co je – podle mého soudu – hlavním poselstvím Obnovy národů: pocit obezřetnosti vůči tomu, když se mně nějaký politik bude snažit prodat jednoduchý a přehledný výklad dějin, s ostrým oddělením zlých a dobrých aktérů, viníků a obětí.

15 11.03.2019

„Nezdobíť ženu jiného než k muži poslušnost a poníženost; kteráž má manžela nejraději a nejlépe mu slouží, ta nejpřednější mezi ženami, a nikoli ta, ježto nejvíce přeříkala kalendářů.“
Byl jsem hodně překvapen tím, jak je tahle kniha vlastně moderní. Když jsem si odmyslel zastaralý jazyk a reálie vesnického života v c.k. mocnářství, tak se mi před očima objevila dost aktuální situace. Velice povědomá. Muž, který nedokáže unést, že jeho žena je chytřejší než on a k pocitu dominance se chce dopracovat necitlivostí a agresivitou. Žena, která si myslí, že když se tiše obětuje, tak si toho muž nakonec všimne a ocení to. Nefunguje to, nemůže, tehdy ani teď.

Ze školy si pamatuji, že je Karolína Světlá patřila k realistům – a Wikipedia mi to potvrzuje. To mi přijde zajímavé, nechci přepisovat učebnice a mluvit do řemesla literárním znalcům, ale neměl jsem pocit, že by Kříž u potoka zobrazoval věci realisticky. Ani v ději, ani v charakteristice postav.
Ale to není kritika knihy, ani trochu. Symbolické, typizované postavy s ostře vyhrocenými povahovými rysy naopak umožňovali rozehrát působivé situace. Především střety a konflikty jsou mimořádně emotivní a vtahující, doslova dechberoucí – a to nejen u hlavních hrdinů, paní Světlá si dala záležet i na vedlejších postavách, například Mářinka je napsána vážně skvěle a nijak si nezadá ani s premiantem všech zlých našeptavačů – Shakespearovým Jagem.

Z mého pohledu je román nejvíc o komunikaci, lépe řečeno o její nefunkčnosti a absenci. Je to vidět hlavně na Evičce a Ambrožovi – oba se postaví ke světu čelem, ve velmi silných, nesobecky pojímaných (ale i pyšných) gestech. Tragika jejich příběhů je v tom, že to nenese plody. A nenese to plody proto, že svoji snahu nereflektují. Nevedou dialog. Názory svých partnerů se snaží odvodit z jejich chování (a neptají se, jestli jim rozumí správně), u svých postojů předpokládají, že je jejich partneři správně pochopí (a neujistí se, že tomu tak skutečně je). Mluví na sebe (občas), ale nemluví spolu. Zdá se mi to děsivé a zdá se mi, že je v tom varování i pro dnešní čtenáře. Postavy z Kříže se mohou vymluvit na svoji dobu (ve smyslu, že tehdy nebylo zvykem mluvit o tomhle nebo tamtom), my v 21. století už pro sebe polehčující okolnosti nenajdeme tak snadno.

15 19.12.2018

Nedokázal jsem se v téhle knížce ničeho chytit. Přitom teoreticky je to kniha přesně pro mě – baví mě vícegenerační příběhy, líbí se mi způsob vyprávění, kde se jako skládačka doplňují informace o osudech postav. O život v minulém režimu se zajímám a řekl bych, že bych se s autorem na hodnocení komunismu, devadesátých let i české povahy obecně, shodl.
Ale stejně to vůbec nefungovalo. Byl mi docela protivný styl psaní, taková ta hrabalovská upovídanost a přezdobenost vět. Nerozuměl jsem dějovým odbočkám, nechápal jsem jejich význam pro celkové vyznění románu. Minul mě Zmeškalův humor – a to totálně (Jiřího dopisy sestře a zejména Josefův rozhovor s policisty, tam jsem dost trpěl). Pronášené úvahy mně nijak neobohacovaly. Nevěřil jsem příliš ani motivaci postav, především vyšetřovatel Hynek, který byl zároveň geniální, chladný psycholog a zároveň se neovládl a objímal židli po ženě, která právě odešla z místnosti. A který se sice dokázal perfektně orientovat ve fungování totalitní moci, ale přitom po svých nadřízených žádal vydání svých mučících metod jako vysokoškolských skript – to mi přišlo opravdu hodně přehnané.

Místy mě dokázal autor zasáhnout – popis rozpadu manželství Maxe a Alice byl působivý, stejně tak i vztah Josefa k dceři a jejich ztracené roky. Občas trefil na citlivou strunu. Ale to jen zřídka – většinu času jsem se dost trápil a párkrát vážně zvažoval nedočtení. Nakonec jsem dočetl, ale pocity mám hodně rozpačité.
Cítím, že Tomáš Zmeškal psal ze srdce a se zájmem o upřímnou výpověď. Podle reakcí kolegů čtenářů se mu dílo povedlo a já mu úspěch přeji. Ale zůstal jsem tisíce mil daleko.

15 12.06.2018

„... hle, němý jsem – a musím křičet
... Hle, úzkostlivý jsem – a musím se přít s králi a s kněžími
... Hle, osamělý jsem – a musím se vmísit mezi lid
... O mír žebrám – a válka je mým údělem ...“

Bibličtí hrdinové. Jejich sochy bývávají vytesány v nadživotní velikosti. Jejich obrazy je zachycují s odhodlanými výrazy a koprodukční filmy zobrazují jejich rozmáchlá gesta a spektakulární akce (rozestupování moří a tak). Proto někdy zapomínám, že to nejdramatičtější (a nejzajímavější) se neodehrává kolem nich, ale v nich. Že jsou to často velmi komorní dramata, příběhy bojů o přijetí svého povolání a vnitřního potýkání se svým úkolem, o který nestáli, ke kterému se necítí být ti praví. Werfelův Jeremjáš tuhle linku (v biblické verzi spíš vedlejší) sleduje v průběhu celého románu a to je, podle mě, jednou z nejvýraznějších ingrediencí, která z jeho knihy dělá tak výživný literární pokrm.

Franz Werfel buduje Jeremjášův příběh přepečlivě. Je důsledný a důkladný, nešetří časem pro popis vedlejších dějů a postav – a není to na úkor čtivosti. Naopak, dodává to celému příběhu plastičnost, hrdinové na stránkách ožívají (pokud to mohu vyjádřit tímto klišé) a čtenář, který není netrpělivý, dostane za odměnu možnost se pročíst přímo doprostřed děje a vše téměř zažívat na vlastní kůži.
Jedinými místy, kde jsem měl pocit, že je Werfel příliš zdlouhavý, byly popisy spirituálních rituálů v Egyptě a Babylonu. A pak tu byl milostný příběh s egyptskou dívkou, který na mě působil jako nevyžádaný výsadek z nějakého úplně jiného žánru a jehož smysl jsem vlastně zcela nepochopil. Ale to jsou jen maličkosti – v prezentaci Jeremjášových sporů, které měl s nobilitou svého národa, s vlastní rodinou a – zejména – sám se sebou je jinak Werfel dokonale sugestivní.

Není možné si nevšimnout, jak je 25 století starý příběh aktuální. Jak se za tu dobu nic nezměnilo. Moc nás stále zaslepuje. Pýcha nám stále znemožňuje přijmout vlastní chyby. Lháři a pokrytci se stále dokáží rychle zorientovat v měnících se podmínkách. Veřejnost je stále připravena se nechat zbláznit nacionalismem a charismatickými vůdci. A lidé, kteří chtějí před úpadkem varovat, jsou stále odsouzeni k zoufalství, nepochopení a výsměchu.
Jeremjášův příběh je také o tápání, o slepých uličkách a omylech. O tom, že Boží hlas není jasným itinerářem, podle kterého lze kráčet jak po dálnici rovnou za nosem. Že je nutné se snažit ten hlas poslouchat, ale zároveň se snažit rozpoznávat, co je od Boha a co je lidské. Co slyším, protože to bylo opravdu řečeno a co si myslím, že slyším, protože mi takto slyšené vyhovuje. Mít na paměti výrok “Není dobré, být si jist Pánem ... ”, ale zároveň si také pamatovat, že „je třeba, aby si člověk nebyl jist ani nejistotou ...“

15 30.04.2018

Na začátku července 2011 jsem byl jako turista na krátké návštěvě Osla (Breivik tam byl ten samý víkend a testoval si přesuny mezi jednotlivými místy svého plánovaného útoku) a odnášel si pocit, že Norové jsou mimořádně poklidný, zdvořilý národ a že mají společnost, která je vstřícná ke všem. Zkrátka to poslední místo na světě, kde bych si představil brutální teroristickou akci. Proto si dobře pamatuji šok, který jsem tváří v tvář informacím o Breivikově útoku zažíval. A také si dobře pamatuji znechucení nad reakcemi svých spoluobčanů, kdy jsme z většinového postoje „Náboženství, které generuje takové útočníky nepatří do Evropy“ (v prvních hodinách se automaticky počítalo s tím, že se jedná o Al Kajdu nebo podobnou organizaci) skokem přešli k argumentaci „Odhodlaného šílence-solitéra není možné zastavit. S tím se nedá nic dělat.“

Kniha nabízí příběh Breivika a také několika jeho obětí a rodin obětí. To vytváří zajímavý kontrast. Za pozitivní považuji fakt, že se zde nesoudí a nedělají se závěry. Koneckonců, kniha, která by slibovala, že když si ji přečteme, pochopíme, proč se stalo to, co se stalo, ta by stejně nebyla věrohodná. Některé věci jsme prostě odsouzeni nechápat.
Výhradu jsem měl vlastně jedinou – a to byl použitý literární styl, který na mě působil příliš beletristicky, spousta přímé řeči by až tolik nevadila, ale zdálo se mi, že ten styl je příliš dramatický. Emoce celého příběhu jsou dostatečně silné a střídmější podání by to, alespoň podle mě, jen podtrhlo. Ale to je spíše drobnost, celkové vyznění bylo drtivé i tak.

Nejsilněji na mě zapůsobil fakt, že byl Breivik tak silně přesvědčen o své pravdě. To je samozřejmě známá věc, ale stejně mě pokaždé překvapí, že ze sebe dokážeme dostat to nejlepší i to nejhorší, a přitom si v obou extrémních polohách jsme tolik podobní co do jistoty svého povolání k akci. V jednu chvíli Breivik mluví o tom, že je mu líto své matky, ale že jeho úkol je tak důležitý, že ohledy k rodině musejí jít stranou. Tím připomene Markovo evangelium, což je doslova šílená souvislost...

A ještě poslední poznámka. Norové. Chválou Norů jsem svůj komentář začal a chci tak i skončit. Národ se v reakci na tragédii neuchýlil k militantním reakcím, touha po lynčování, volání po zpřísnění trestů obecně, po zavedení trestu smrti, po vládě pevné ruky – nic z toho nebylo v norské společnosti většinově požadováno. Naopak – reakcí bylo žádat více demokracie, více společenské diskuze. To považuji za úctyhodné a je to pro mě osobně velkou inspirací.

15 26.02.2018

„Zdá se mi, že kdyby nebylo bdělého soucitu Božího, rozpadl by se člověk při prvním uvědomění sebe samého opět v prach.“

Intenzivní připomínka faktu, že cesta k přijetí Božího působení je jen výjimečně přímá a nekomplikovaná. Pochybnosti o sobě. Pochybnosti o okolí. Pochybnosti o pochybnostech. Zklamat se v lidech a odpustit jim. Zklamat se v sobě, opakovaně, a smířit se se sebou. Hledat ta správná slova ve správných chvílích, mýlit se, propadat skepsi, ale zase to zkoušet znova. Být silným ne pro sebe, ale pro potřebné lidi okolo sebe. Čelit vlastním nedokonalostem, vidět sebe samého padat do propasti, ale pořád se držet za poslední možné stéblo a věřit, že v tom všem trápení je nějaký smysl. Dojít k uvědomění si sebe přes svoji slabost, ne přes svoji sílu. Nevzdat se naděje – nikdy!

Je to zvláštní kniha, čtenáři se trochu vzpírá a nechce své poklady vydat jen tak. Ale je hodně silná a, ano, také krásná.

15 26.02.2018

Claudelův Brodeck je skvělý literární výtvor. Postava, která je někdy čtenáři velmi blízká (někdy až nepříjemné intimním způsobem) a jindy ho zase sledujeme jako laboratorní myš v akváriu. Postava, která je svým osudem mnohokrát sražena na kolena, zlomena, ale přitom tohle zdánlivé ponížení Brodecka nezničí, jen ho to nějak ... nějak transformuje, takže se z něj stane osobnost, která se zbaví závislosti na zbytečnostech. Zůstane mu sice strach, ale už necítí ani odpor, ani nenávist - pouze soucit, smysl pro povinnost, úcta k pravdě a soustředění se na ochranu svých blízkých. A nejistota – neustálé pochyby o sobě i o ostatních.
Zároveň je ale stále trochu tajemný, nečitelný, a jako vypravěč taky docela nevěrohodný, protože „osamělost přivádí některé z nás na podivné myšlenky, k vytváření pokroucených a vratkých konstrukcí.“

Více zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/brodeckova-zprava-9298

15 30.12.2017