mirektrubak komentáře u knih

„Viď tak se uzel za uzlem
nakonec srovnal v síť
Ale kam bych se schoval
až přijde království Tvé
nade zlem zvítězit?
Až koukol od pšenice budeš chtít oddělit
Pověz kam bych se schoval
až přijdeš misky vah svých hříšníky naplnit“

Už ve výběru Čapkových duchovních textů ve sbírce Skoro modlitby jsem oceňoval to, jak neokázale funguje Martin C. Putna ve své editorské roli. Byl jsem tím překvapen, protože Putnu sleduji třeba v jeho rozhlasovém pořadu Spirituála, kde na sebe svým extrovertním vystupováním strhává pozornost občas i na úkor prezentovaného tématu (což nemyslím jako kritiku, ten přístup má své kouzlo a Spirituála v jeho podání bývá poučná i zábavná :-). Ale jak v už zmíněných Skoro modlitbách, tak teď v Magorských modlitbách je Putna skromný a pokorně slouží účelu knihy: tedy představení Jirousova duchovního života. Nečteme tak Putnovu reflexi Jirouse, ale čteme básníka Jirouse osvětlovaného Jirousem dopisy píšícím nebo Jirousem rozhovory udělujícím. A tam, kde nelze okomentovat autorem, bere si na pomoc Juliánu nebo dcery, samozřejmě také Písmo ... a až v poslední řadě přichází Martin Putna jako vykladač. Je mi to sympatické.

A samotné Jirousovy básně? Co k nim napsat? Jako vždy to pro mě bylo zajímavé, smět sledovat ten pohyb mezi jeho zběsilostí a pokorou, mezi vzpurným rouhačem a vděčným kajícníkem, mezi drsnou necitelností a oddanou láskou. A jako obvykle mi pomáhají místa, u kterých mám pocit, že se z nich s Jirousem díváme na svět ze stejné perspektivy, k tomu, abych se zamýšlel nad tím, jestli náhodou nemám něco společného i s tou částí Jirousova světa, ve které je mi tolik protivný a kde se mi zdá, že s mým vlastním prožíváním života je zcela nekompatibilní.
Ale víc než přemýšlení nad Jirousem jsem prožil čtení Magorských modliteb jako mocnou a mocně intimní zkušenost. Jako setkání s tvorbou člověka, jehož vnímavost vůči nepravostem světa i nepravostem vlastním přemáhá i jeho pud sebezáchovy. Rád jsem se zase po čase setkal s básněmi, které zdobí tak nebývalá upřímnost („Nemyslím si o sobě nic dobrého, nemám na to nárok, ale možná jsem na tomhle posraným světě i kvůli tomu, aby skrze mne bylo něco zřejmé.“) a zejména nebývalá něha, která je skoro až k neunesení.

„Zas pruty mříží na oknech
a ruce v pouta dané
to abych aspoň v těchto dnech
sepjaté měl je Pane“

14 13.01.2022

„Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?“

Nejsilnější dojem jsem měl při čtení románu z vykreslené atmosféry, z té působivé kombinace velmi reálného popisu konkrétní historické situace v konkrétním místě a zvláštně přízračného bezčasí, které trochu připomínalo náladu filmů noir a ještě trochu víc ... no, bude to znít nejspíš dost divně, ale kdybych měl jmenovat jeden žánr, do které bych knihu zařadil, byl by to western. Bez legrace. Ravic mi opravdu připomíná hrdinu divokého západu: svojí pečlivě prezentovanou odtažitostí (řekl bych: okázalou neokázalostí) a neochotou k projevům citů vůči lidem, která ale neznamená, že by přestal rozlišovat dobro a zlo a přestal jednat ve prospěch dobra. To se projevuje ve slovech (třeba když v momentu upřímnosti řekne: „Čas je krátký. Přežít znamená všecko. Jednou bude člověka zapotřebí. Pro tu chvíli se měl člověk zachovat zdravý a připravený.“), ale zejména v činech, kdy neodmítne lékařskou pomoc zraněnému, ač ví, že tím podstupuje riziko deportace. Nejspíš i proto jsem si nevizualizoval Ravika jako Anthony Hopkinse, ale jako Charlese Bronsona. :-)

Méně chvály mám pro dialogy. Nejde ani tak o to, že by podobně stylisticky vybroušené a do sebe zapadající věty hrdinové v reálném životě nedokázaly takhle říkat (určitě ne při tom množství vypitého calvadosu), spíš jsem měl pocit, že nám v nich Remarque někdy předhazuje docela laciná životní „moudra“. Výroky jako „ženy máme zbožňovat nebo opustit, nic mezi tím“, „láska se nemá pošpinit přátelstvím“, nebo Joanino údivné „zvláštní, že člověk může umřít, když miluje“ mi při čtení překážely.
Ale nepřekážely příliš: Remarqův literární talent se projevil i v tom, že jsem s Ravikem spolucítil, i když jsem se nedokázal koukat na svět jeho očima (vlastně už si ani nepamatuji, kdy mi naposled byl někdo takhle sympatický, s kým jsem přitom nesdílel jeho světonázor). Náš nesoulad byl zejména v jeho vztahu k Joan. Nemyslím si, že láska je tím větší, čím v ní člověk víc trpí, a že když není bolestivě zraňující, tak to vlastně není dost láska. Ale zároveň se mi zdá, že právě ve vztahu k Joan se ukazuje nejvíc tragika Ravikova příběhu jako příběhu člověka, který sice touží po blízkosti druhého, ale vinou předchozích zkušeností zůstává nešťastně zaseklý někde mezi potřebou si city nepřipouštět a city naplno prožívat a k někomu se připoutat. Dojde tak k paradoxní situaci, kdy Ravic má sice dost odvahy zabít člověka, kterého nenávidí, ale nemá dost odvahy darovat se člověku, kterého miluje.

14 07.01.2022

„Balí do gázy řasy vydobyté z ledových kvádrů a z jezírek roztátého ledu. Sbírají vzorky hlíny i větvičky. Změří a zapíší velikost zrn v zemině. Vydloubnou oči zastřelenému racčímu mláděti a zavinou je do balíčku, aby posléze někdo jiný s potřebnými znalostmi mohl prozkoumat, jak je možné, že racky nepostihuje sněžná slepota. Zaměřují a zakreslují. Stránky v zápisníku se plní dlouhými sloupci čísel. Polárníci počítají a znovu přepočítávají. Zabývají se drobnostmi, na pohled nesmyslnými. Nesmírně pečlivý výzkum. Je to doopravdy, a přesto jen jako.“

Bea Uusma se dívá na své hrdiny neskutečně empaticky, aniž by si je ale jakkoli lakovala na růžovo. Myslím, že právě v tom je hlavní kouzlo knihy, že se vyvaruje riziku patetického zbožštění polárníků, ale že jí ani nehrozí, aby je nějak shazovala nebo ironizovala. Ne že by k tomu nebyl důvod, nad Andréeho výpravou bychom si někdy mohli hlavu ukroutit, nad jejich naivní důvěrou ve vlastní schopnosti i nad jejich zoufalou nepřipraveností na různé možné zádrhele. Uusma ale své hrdiny vykresluje plasticky a věrně v jejich silných i slabých stránkách, dokonale je tak v knize oživuje a dává nám možnost cítit se téměř fyzickými účastníky jejich dobrodružství.

Hodně jsem oceňoval také poctivost a věrohodnost autorčina bádání. Tvůrci podobných non-fiction děl někdy mají tendence přicházet ze zásadními a šokujícími východisky, mají snahu předložit před čtenáře něco zcela nového a nečekaného. Uusma taková není, seznámí nás se vším, co ví, a co neví, přizná. Typický je v tomto smyslu její výlet na ostrov Vogelsang, na který se po návštěvě kartářky vydá hledat odhozený Strindbergův dopis. Jako čtenářům nám je dopředu jasné, jak malá šance je, aby tato část výpravy skončila úspěchem, a že pokud by k nalezení skříňky s dopisem došlo, tak že by to vlastně celou knihu i znevěrohodnilo, že by to vypadalo, že je to celé nějaká habaďůra. Jenže v tom to právě je! V té uvěřitelnosti! Fascinující by nebylo, pokud bychom Beu doprovázeli od jednoho nečekaného senzačního objevu k druhému až k definitivnímu „nade vší pochybnosti jasnému“ vyřešení záhady. Fascinující je, kráčet s ní i tam, kde jsou v jejím hledání stále jen slepé cesty, kde musí prokázat své odhodlání a vytrvalost i navzdory pouze minimálním pokrokům.
Bea nám svým pátráním říká i něco obecně povzbuzujícího, myslím. Říká nám, že nemusí být každá snaha vynaložena jen s reálnou vyhlídkou na zhodnocení úspěchem. Říká nám, že někdy je cílem už samotná cesta.

Není možné nepochválit grafickou podobu knížky, stejně jako mnoho komentujících přede mnou, i já jsem byl okouzlen vizuální kreativitou tvůrců – úchvatná forma krásně doplnila skvělý obsah. Výsledkem byl opravdu mimořádný zážitek!

14 14.04.2021

Když jsem se v doslovu dočetl o literární spřízněnosti Flaubertova papouška a Kunderovy Nesmrtelnosti, příjemně to polechtalo moji intelektuální ješitnost. Protože právě na Kunderu jsem při čtení hodně myslel, nejen že jeho Nesmrtelnost je svojí náladou Papouškovi v lecčems podobná (přestože asi v celkovém vyznění o dost vážnější), také celé Braithwaithovo dobývání významů z detailů Flaubertova života místy vypadá jako polemika s Kunderovým životním i literárním přesvědčením, že autorovo soukromí nemá být bráno jako interpretační klíč k jeho dílům (viz esej Nechovejte se tu jako doma, příteli). Kundera se na tom shodne s Flaubertem, a řekl bych, že se na tom asi shodne i s Barnesem, který svým ironickým vykreslením vypravěčových směšných pokusů o nalezení smyslu v nahodilostech ukazuje iluzornost takové snahy.

Barnesův talent je nepřehlédnutelný, kromě skvělé práce se slovy má i úžasnou schopnost přirozeně měnit žánry a začleňovat do textu inteligentní postřehy. Četlo se mi snadno a lehce. Jen té nespoutané hravosti na mě bylo někdy trochu moc. A někdy i trochu hodně moc, někdy jsem byl tím Barnesovým energickým švitořením až přetížen. Vlastně jsem rád, že jsem tenhle román nečetl jako první Barnesovu knihu, mohl bych si ho mylně zařadit jako nevázaného cynika, který si rád hraje, naťukává témata, popichuje, ale vyplout na hlubinu se mu moc nechce.
Pro mě je to s podobně pojatými knihami těžké, je pro mě těžké se k nim vztáhnout kritickou reflexí, když není jasné, co je myšleno vážně a co ne. Pociťoval jsem to třeba u desáté kapitoly, kdy Barnes fabuluje obžalobu Flauberta z úst čtenáře knihy. Jenže to dělá docela laciným způsobem, body obžaloby jsou tak povrchní, že se v nich čtenář nenajde (ani typický čtenář Barnese, ani typický čtenář odeonek by takhle hloupě neargumentoval), místo provokativního „takový jsi ty, čtenáři, jen se na sebe podívej!“ je to spíš podbízivé „takhle by to vypadalo, kdyby knihu místo tebe četl obyčejný čtenář“. Nojo, ale dá se tohle Barnesovi vůbec vytknout, když není jasné, jestli je to ironie, sebeironie, nebo co to vlastně je?

Tím důvodem, proč si odnesu ze čtení dobrý pocit, není nakonec Barnesova nesporná zábavnost, přestože jsem na řadě míst neměl daleko k hlasitému smíchu. Tím důvodem bude, že se i v téhle knize dokázal Barnes velmi bystrým a trefným způsobem dotknout témat, které jsou pro mě důležitá: Jak správně prozkoumávat vlastní motivace? Jak pracovat se svojí pamětí, aby uchovávala podstatné a neschovávala zraňující? Jak přistupovat k minulosti, aby osvětlovala stávající život a nesloužila jako útěková strategie před tíhou současné situace? Zkrátka: jak ve svém životě oddělovat užitečné a prospěšné od banálního?
Julian Barnes mi tyhle otázky klade, a klade je jako obvykle s mimořádným vhledem do psychologie člověka. Jsem mu za to vděčný.

14 28.02.2021

„Historie, ta nemá kdy na spravedlnost. Jako chladná kronikářka zaznamenává jen úspěchy, ale málokdy měří mravní měrou. Obrací pozornost jen na vítěze, a přemožené nechává ve stínu. (...) Ale přesto nelze označit za marné žádné úsilí, které vychází z ryzího charakteru, nikdy se vynaložená mravní síla ze světa zcela nevytratí. I když prohráli, splnili své poslání ti, co byli přemoženi, ti, co přišli příliš brzy se svým nadčasovým ideálem; neboť každá idea nabývá zde na zemi životnosti jen tím, že si vytváří své zvěstovatele a vyznavače, kteří pro ni žijí a umírají. Z duchovního hlediska dostávají slova ‚vítězství‘ a ‚porážka‘ jiný význam; proto bude třeba vždy znovu připomínat světu, oceňujícímu jen pomníky vítězů, že skutečnými hrdiny lidstva nejsou ti, kdož budují své pomíjivé říše na milionech hrobů a zničených existencí, nýbrž právě ti, kteří sami jsouce bezmocní podlehnou násilné moci, jako právě Castellio Kalvínovi, v boji za duchovní svobodu a za konečné vítězství humanity.“

Obhajoba humanity z pera mistra Zweiga je vážně strhující! Byl jsem tak pohlcen jeho nasazením, jeho osobní angažovaností, že jsem ani příliš nezkoumal, jak moc se drží historických reálií. Jasně, trochu jsem si Kalvína, Serveta i Castellia (toho hlavně, než jsem se dozvěděl o této knize, nebylo mi jeho jméno ani jen povědomé) googloval, abych jejich příběh četl v kontextu, ale nějak by mi tentokrát nevadilo, kdyby si autor pro své potřeby něco poupravil – vnímal jsem totiž tuhle knížku jako modelový případ, jako exemplum.
Protože kniha není jen o kalvinismu, nebo jenom o nacismu. Připomenout nám může také leccos z komunistického experimentu i současného režimu. Je zkrátka o obecné tendenci vládnoucích struktur (ať už to jsou fanatici nebo „pouze“ pragmatici) uchvacovat moc a o tendenci moci vnikat do každého prostoru, který demokraté – z lenosti nebo přílišné bezstarostnosti – nebrání. Je vlastně o nesamozřejmosti svobody, o nutnosti ji neustále aktivně hájit.
Věcí, které mi neladily, bylo minimum, ale našel jsem. Posuzování povahových rysů podle obličejů protagonistů, například. A taky jsem někdy měl pocit, že vykreslený morální profil Kalvína byl až příliš jednostranný: když se rozhodl se neúčastnit popravy Serveta, je mu to přičteno ke zlému (Odsoudí a pak se tváří, že se ho to netýká! Hanba!), ale já jsem se nemohl zbavit pocitu, že kdyby na upálení přítomen byl, tak by to od Zweiga schytal taky (ve smyslu: Krutě se kochal jeho smrtí! Hanba!).

Jako křesťana mě při čtení téměř fyzicky bolelo při uvědomění si, co všechno jsou si lidé schopni dělat v Jeho jménu. Sice tentokrát nebyla viníkem moje katolická denominace, ale to nebyla žádná útěcha, inkvizice a upalování čarodějnic byly morálně stejně zvrácené. Není jednoduché si to přiznat, ale nemůžu zavírat oči před faktem, že upřímně věřící lidé jsou schopni při prosazování své představy o pravdě nevidět lidskou důstojnost bližního stejně spolehlivě jako nacisti nebo komunisti. A tak nezbývá, než se společně se Šebastiánem Castelliem ptát: „Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí (...) Je pravda, že ses nyní tak změnil? (...) Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouhání Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!“

Myslím si, že každý z nás má v sobě trochu Castellia, jen málokterý člověk je natolik ztracený případ, že by někde uvnitř necítil tíhnutí k lidskosti. Ale každý v sobě máme i trochu Kalvína: jsme někdy přesvědčeni, že naše zkušenost je objektivní pravda, že tato pravda je dobrá pro všechny a když naše okolí holt ještě nedorostlo k jejímu poznání, je přece věcí obecného blaha použít pro dobro ostatních trochu té manipulace, nátlaku a násilí – byť jen emočního... Nikdo z nás už dnes neškrtne sirkou pod hranicí s jiným člověkem, ale na úrovni mezilidských vztahů se můžeme netolerancí a nedostatkem empatie stávat těmi, kteří zraňují. Kdysi jsem četl, že snad všechna nelaskavost se vynořuje v okamžiku, kdy zapomeneme, že ten druhý je jako my. Tak si myslím, že je to dobré si to připomínat.
Ještě tak před desíti lety bych do komentáře ke knize optimisticky psal, že žijeme v době, kdy osvědčování Castelliových vlastností nebude třeba, že demokratické instituce jsou v Evropě tak pevné, že žádný Kalvín nemůže dostat relevantní prostor pro uskutečňování násilí na společnosti. Dnes si tak jistý nejsem, dnes už mám trochu strach. A proto si myslím, že je důležité číst Zweiga – nebo třeba Havla a Snydera – a pěstovat v sobě lásku k druhým, toleranci a připravenost nést svůj díl odpovědnosti. Může to být zapotřebí. Pokud ne, tím líp...

„Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná.“

14 18.04.2020

Když jsem byl malý chlapec a četl dobrodružné historické romány, vždy jsem si přál být mocným vládcem – to abych si mohl dovolit dělat všechno, co bych si dělat přál. Při čtení Feuchtwangerova románu jsem si na to vícekrát vzpomněl, protože jeho poctivě vyprávěný příběh ukazuje, jak naivní taková představa byla. Středověký vládce nejenže nebyl pánem svého osudu, ale jeho rozhodování ani nebylo dvojrozměrné buď-anebo, dilema mezi citem a povinnostmi; velmi často to prostě bylo vyvažování mnoha aspektů, s vědomím, že nic nepovede ke kompletně dobrému řešení. V tomto ohledu je román mnohem víc psychologickým příběhem na historicko-politickém půdorysu než historickou romancí a já jsem právě v tomto viděl jeho nejsilnější účinek – postavy jsou uvěřitelné, vnitřně soudržné a dá se spolehnout na jejich logický vývoj.
Milostný příběh Raquel a Alfonsa do atmosféry knihy dobře zapadá. Feuchtwanger je dobrý psycholog i vypravěč, takže nám dokáže popsat pocity obou zamilovaných, zároveň se však na jejich lásku dívá jaksi „zvenku“, zobrazuje limity, který jimi utvořený milostný vztah může mít – a to jak z pohledu společenského, tak i s ohledem na výchovu a povahové vlastnosti obou zamilovaných. Alfonso tak nikdy nepřestane být králem-bojovníkem, to nemůže být odčarováno jakkoli velkou láskou („Rozkoš z moci je nejtrvalejší ze všech vášní,“ říká na jednom místě knihy Eleonora Akvitánská a Alfonso její slova svým životem ilustruje) a ani zamilovaná Raquel se do vztahu nevloží plně – nejvýmluvnější pro mě byla scéna, kdy si mladá židovka tak trochu přeje vojenský neúspěch svého milého, protože porážka by ho zkrušila a on by se tak stál tvárnější v jejich rukou. Jejich vztah je tedy možná spíš příběhem velké vášně než velké lásky – enormní vypětí citů totiž nedoprovází důvěra v druhého a sdílení se.

Ještě víc než titulní Raquel mě zaujali oba hlavní mužští protivníci - Alfonso a Jehuda. Na obou totiž Feuchtwanger ukazuje, jak dvojsečné mohou být pozitivní lidské vlastnosti (odvaha, statečnost, chladnokrevnost...), pokud nejsou doprovázeny pokorou a sebereflexí. Když se pánům daří, považují se za téměř nesmrtelné miláčky štěstěny, rouhají se a vychloubají. Jenže žádný strom neroste až do nebe...
Zároveň jsem velmi ocenil, že jejich chování (stejně jako ostatních postav) je definováno morálkou své doby, nejsou to lidé s mentalitou dvacátého století přesazení do historických kulis, jak to v žánru někdy bývá.
Protože byl Feuchtwanger svým založením humanista – a snad taky abychom nebyli při čtení Židovky příliš zarmouceni ze zprávy o neměnnosti lidské povahy a lidské nepoučitelnosti -, vložil do románu postavy moudrých mužů míru, zastupujících jednotlivá náboženství. Jsou do příběhu začleněni přirozeně (s malým přimhouřením oka) a jsou jakýmsi kompendiem svých věrouk. Máme je tady (domnívám se), aby proti nelítostné podstatě středověku (slovy granda Castra: „Napadrť musí být rozbito všechno jemné, nádherné, židovské, ženské, pohanské.“) stavěli umírněnost, toleranci a úctu ke vzdělání a byli tak v románu nositeli naděje.

„Rytířství a mor jsou nejhorší rány, kterými stíhá Bůh svá stvoření.“

14 28.01.2020

„Já jsem ale nevěděl, co mám dělat, protože mně nikdo neřekl, co mám jako dělat, a to jsem vždycky velmi rozčílený, ale já se nesmím rozčilovat skrze svůj zdravotní stav.“

Podle mě není Kniha o hřbitově slovenský Forrest Gump. Samko Tále má sice také mentální hendikep, ale zatímco Forrest na světě neustále hledá způsob, jak být prospěšný druhým, tak Samko jiné lidi sice pozoruje, ale nezáleží mu na nich.
Podle mě není Kniha o hřbitově slovenský Hrdý Budžes. Samko Tále sice často plete slova a mnohdy si věci vykládá jinak, než jak jsou myšleny, ale narozdíl od Helenky Součkové nemá ve své povaze zdravou zvídavost, touhu věci objevovat a přicházet jim na kloub. Právě naopak.

S nadsázkou bych řekl, že Samko Tále je prototyp docela typického Středoevropana v postkomunistickém světě. Je to karikatura, jistě, té nadsázky tam je mnoho, ale přesto se mi zdá, že podobný typ člověka tady máme, že dokonce mluví stále silnějším hlasem ve veřejném prostoru a že je čím dál tím více terčem politického marketingu. A že jsme čím dál tím více ochotní toho „Samka v nás“ pouštět ze řetězu.
Samko je člověk, který touží po přehledném světě a po autoritě, která by určovala pravidla. Neznámé situace ho děsí, možnost volby ho děsí. Děsí ho svoboda.
Touží sice po uznání, nestojí ale o to, aby lidé znali jeho názory (možná ani žádné nemá, nebo se je odnaučil mít), jen se stále snaží trefit se do postojů většiny. Když se budou lidé někomu vysmívat, také se bude vysmívat. Když budou lidé něco chválit, také bude chválit. Atakdále.
Zde jsou dva úryvky, které se mi pro Samkův postoj k světu zdají nejvíc příznačné:
„Kdysi se něco takového nemohlo říkat, ale teď se to říkat může, a to já nenávidím. Ať se nic takového nesmí říkat! Protože proč se teď může říkat, co se tehdy nesmělo říkat? Protože potom člověk neví jako co a jako a co, a je z toho celý rozčílený. No ne?“
„Protože to já úplně nenávidím, že se všechno jenom tak změní a už je potom všechno jinak, a člověku ani neřeknou, jak je to teď, a potom si myslí, že je to tak, jak to bylo, ale je to tak, jak to nebylo, a potom se mu můžou lidi smát, protože neví, jak je to teď.“

Nejsilnější pasáže byly ty, kde Samko narazil na jinakost, třeba na fakt, že někdo nechce mít doma televizi, nebo že někdo nesdílí nenávist k romskému etniku. Jeho zmatek je v takových chvílích téměř hmatatelný. Zdá se mi, že v těch momentech se už nejde jen pochichtávat, že „jojo, ten Tále, to je prostě typický volič SPD“, že už je to ono pověstné nastavené zrcadlo pro nás všechny, pro naší obecnou nechuť k narušování obrazu světa, ve kterém se nám pohodlně žije a který si tak neradi necháváme nabourávat pestrou realitou.

Knížka se mi nezdála nijak zvlášť humorná, možná i proto, že jsem ji četl v českém překladu. Teda, ne že bych se ani jednou nezasmál, některé historky byly ve své absurditě povedené a slovní hříčky občas také stály za to. Ale většinu času jsem byl Samkovým povídáním mnohem víc vyděšen, než pobaven. Zdálo se mi, že Daniela Kapitáňová zaryla do nezhojené rány našich národů příliš hluboko, než aby zůstával prostor pro bezstarostný smích.

14 14.10.2019

Věta „Tak to chodí“ v románu zazní celkem 105x a mohlo by se tak zdát, že Jatka jsou kniha, ve které Kurt Vonnegut prezentuje svoji smířenost se světem. Jenže to tak není. Kurt Vonnegut není rezignovaný autor, není fatalista ani defétista. Kdyby byl, tahle knížka by nevznikla. To samozřejmě není žádný můj senzační objev, je to od první kapitoly zřejmé, ilustrovat to může třeba tahle věta, která sice popisuje Billyho, ale dala by se vztáhnout na celou knihu: „Ve skutečnosti byla Billyho vnější netečnost ochranným štítem. Pod netečností se skrývala mysl syčící a sálající vzrušením.“

Pamatuji si už ze svého prvního čtení Jatek (někdy na začátku milénia), jak mě zprvu vadily tralfamadorské kapitoly. Proč do tak silného příběhu cpe ty bizarní sci-fi nesmysly, říkal jsem si. Kroutil jsem nad tím hlavou ... do chvíle, než jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co je víc absurdní a lidskosti vzdálené – jestli jsou to zelení mužíčci co vypadají jako instalatérský zvon anebo putovaní amerických zajatců německým vnitrozemím.
Byl to můj nejsilnější vjem i při mém druhém, právě dokončeném čtení – že to, co navzájem dokáží udělat lidé lidem je nakonec mnohem neuvěřitelnější než cestování časem a únosy na cizí planetu dohromady.

I když se mi líbila bravura, se kterou Kurt Vonnegut žongluje se slovy i tématy a – myslím si - pochopil jsem i humanistický apel knihy, tak přímo k mým citům Jatka nepromlouvají. Snad je to proto, že jeho postavy nejsou živoucí, že se o ně nebojím. Nevím, neumím to popsat přesně, zkrátka nerozehrává ty správné struny. Rozum chápe, srdce je od toho daleko, řekl bych půjčenými slovy.

14 17.09.2019

„Vím jasně, že každý v sobě nosí mor, protože nikdo, nikdo na světě není proti němu chráněn. A že se člověk musí bez přestání hlídat, aby se mu v okamžiku roztržitosti nestalo, že by dýchal do obličeje druhému a uštědřil mu nákazu.“

Camusův Mor je tak trochu příběhem v laboratorním prostředí. Uzavřené brány města jako symbol omezení svobodných rozhodnutí. Mor jako symbol naší bezmocnosti vůči osudu. Popírání přicházející pohromy jako symbol naší opakovaně projevované touhy nahradit realitu světa konejšivým sebeklamem.
Albert Camus nás prostřednictvím svých postav (s výjimkou kněze, samozřejmě) přesvědčuje, že svět je ostře ohraničen: začíná zrozením, končí smrtí a mezi těmito mezníky je definován zejména krutými událostmi, které se vymykají naší kontrole. Být v takovém prostředí hrdinou není snadné. Ale oni to dokážou, brání se sice takovému označení, ale každodenní práce na hranici vlastních možností, s vědomím nepatrnosti dopadů svého snažení – to z nich hrdiny dělá. Oceňuji to a jeví se mi to úctyhodné. Připomnělo to Sparťany u Thermopyl, bezejmenné vojáky, kteří nasadí svůj život v budoucí prospěch své země (spíš ve prospěch naděje v takový budoucí prospěch) - jenže zde je to náročnější, Rieux a další pracují pro dobro světa, kterému nedůvěřují, nerozumí mu a nevěří příliš v jeho smysl.

Pro mě byl Mor zobrazením bezútěšnosti života, ve kterém chybí spirituální rozměr. Ne, nemusí to nutně být křesťanský Bůh, ale kráčet životem bez uvědomění si něčeho přesahujícího, bez toho havlovského rozpětí mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, to je prostě ubíjející. Zdá se mi, že to postavy v Moru cítí (přestože to tak jistě autor nezamýšlel), slovně sice odmítají upínání se na cokoli, co překračuje jejich smyslovou zkušenost, ale jejich konání je, myslím, usvědčuje z toho, že po hlubším smyslu věcí touží, doufají v něj a že s ním snad i v skrytu počítají.

V porovnání s Cizincem je Mor mnohem přístupnější dílo. Chladný odstup filozofa-pozorovatele je sice poznat, ale je zde hned několik pasáží, kde Camus moc hezky ukazuje svoji lidskost – snad nejvíc byla v tomto smyslu typická scéna nočního plavání.
„Tento svět bez lásky je jako mrtvý a vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou, a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou.“

14 30.08.2019

„Víš, chlapče, člověk se musí vrátit tam, kam patří. Domů. I kdyby ten domov měl být nehostinný. I kdyby ses měl vrátit jen proto, abys nastoupil trest, musíš to udělat, ten trest patří k tvému životu.“

V povídce Možná že odcházíme, té původní od Bradburyho, cítí indiánský stařec svoji pomíjivost. Vnímá, že je konfrontován s něčím, čemu nedokáže čelit. A pak dojde k moři a vidí přistávající lodě kolonizátorů... Je to mimořádně přesvědčivý obraz marnosti, nevyhnutelné porážky. Ale také smíření s tím, co musí přijít.
Balabánovy hrdinové z téhle sbírky jsou často ve zdánlivě podobné situaci, nacházíme je v momentech, kdy už si nemohou nic nalhávat, kdy už není obhajitelné dosavadní status quo. Ač jsou v mnohém různí (zdá se mi, že tahle kniha je Balabánovou nejméně sevřenou, že mu to krásně lítá všemi směry), tohle mají společné.
Dají se najít shodné rysy – zejména deziluze ze společnosti (už si nejde namlouvat, že svobodné Česko bude definováno těmi vlastnostmi, které komunismus potlačoval, to byla jen krátká porevoluční chiméra) a uvědomění si vlastních limitů – postavy vstupují do věku, kdy si musí přiznat, že to, co mají kolem sebe, je jejich život, že zásadně jiné už to nebude, že jim nezbude než si vystavět svůj svět z toho, co mají právě teď v rukou.
Ale byla by chyba, myslím, vnímat Balabána takhle úzce, jeho příběhy nám totiž vypráví něco obecnějšího, něco pro náš život moc důležitého – totiž, že tam, kde svoji situaci vidíme čistě (nebo alespoň chceme vidět čistě), kde jsme vůbec ochotni hledat východisko, tam se vždy nějaké najde. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ píše svatý Pavel Římanům a Jan Balabán tuhle skvělou zprávu jakoby ještě rozšiřuje, při čtení jeho povídek zase jednou zažívám pocit, že z každé pasti vede cesta ven – a že to není laciná iluze, ale hluboká pravda. A že je zmarňující lámat hůl nad sebou nebo nad bližním. Protože dokud to člověk sám nezabalí, naděje žije.

14 20.08.2019

„Pokud se všichni kolem nás domnívají, že jsou ženy méně rozumově založené a hůře parkují než muži, pak si do této mozaiky rádi zasadíme sebemenší kousek informace, která se nám do ní hodí a podporuje naše předpoklady. Výzkumy potvrzují, že pokud lidé považují nějaké tvrzení za zřejmé, budou je považovat i za pravdivé, ale pokud jejich představám odporuje, odvrhnou je jako pomýlené. Proto tak obtížně přijímáme studie, které zpochybňují genderové stereotypy.“

Četl jsem na tomto webu už obrovské množství zajímavých komentářů (aktuálně mám 1800 přidělených palců a ani jeden nebyl ze slušnosti nebo ze soucitu :-), ale jen opravdu výjimečně vnímám tak silný souhlas s něčím názorem, jako v případě slov uživatele Cink262 k této knize. Jen tedy u mě s tím rozdílem, že vinou své nešťastně neprůbojné povahy se principu rovnosti lidí v diskuzích zastávám obvykle pouze v duchu.

Ve vědě je předpojatost obzvlášť bolestivá – věda by měl být prostor, na který by měl být spoleh, věda by měla dávat přesné odpovědi (Pokud je má. Pokud je nemá, má přiznat, že je nemá), jinak nebude moct hrát roli arbitra a jednotlivé skupiny ve společnosti si budou tvrdit to své, bez možnosti dorozumění s ostatními (protože bude chybět zastřešující nezpochybnitelná autorita) - už teď to v naší době silně pociťujeme (viz výrok Micheala Govea při Brexitu: „Myslím, že lid této země už má dost expertů ze všemožných organizací známých pod zkratkami, kteří se neustále mýlí.“) a když by se prokázalo, že na vědecké studie opravdu není spolehnutí, ještě by to zřejmě zvýšilo naši ochotu upnout se na vlastní pudy a všelijaké manipulativní zjednodušující teorie.

Je skvělé, že tato kniha mohla vyjít a že získala obecnou pozornost, snad pomůže trochu zvýšit povědomí o tématu lidské rovnosti. Přesto jsem při čtení cítil smutek, beznaděj a dosti značnou únavu ze světa, ve kterém vládnou stereotypy tak masivním způsobem. Zdálo by se, že v komunitě vzdělaných a chytrých badatelů bude pro předsudky míň prostoru, ale zjevně to tak není. Možná je to vlastně i naopak, chytří lidé si dokážou svoje škatulky vystavět rafinovaným způsobem a vytvářet si sofistikované strategie pro vyhýbání se nezapadajícím faktům – a i zvýšené sebevědomí může být problém (Přece bych se já, při své inteligenci a vzdělání, nemohl mýlit!).
Vzhledem k tomu, že jde o sebeklam nevědomý, těžko se s tím bojuje. Řečeno slovy Paula Matthewse: „Většina lidí, myslím naprostá většina, nemá v úmyslu podvádět. Jenom se nechávají unést svým výzkumem, špatně odhadují, jak moc se jim daří odhalovat nové skutečnosti, a nadsazují význam svých výsledků“. Ach jo.

14 13.05.2019

Líbila se mi ta základní myšlenka, kdy je svět v Kohoutově románu obrácen naruby, kdy se v totálním převrácení hodnot to zlé v nás nejen neschovává, ale ono se to přímo povyšuje a vydává za ctnost.
Líbila se mi i postava Lízinky, která ve své vyprázdněnosti umožňovala být projekčním plátnem ostatních postav – a ačkoli vypovídala tak málo o sobě, zobrazovaly se v ní motivace a tužby jejich mužských protihráčů.
Absurdní humor se zdá být vhodným prostředkem pro zobrazení takového prostředí. Funguje i grotesknost, která spočívá v soustředění se na detaily tam, kde je bizarní už celý rámec. A Pavel Kohout se nezapře jako talentovaný vypravěč, dokáže být vtipný i zauzlovat dramatickou zápletku, má bohatou slovní zásobu a jeho přípravu nelze než obdivovat – Katyně je mimo jiné důkladnou exkurzí do dějin popravování.

Přes všechny klady, které jsem napsal v předchozím odstavci, mě kniha nebavila. Lépe řečeno: ze začátku bavila, ale velmi brzy přestala. Jako by pan Kohout neznal míru a do knihy vršil hlava nehlava všechno, co ho napadlo. Jako by se nedokázal nepochlubit tím, co všechno literárně zvládne. Ve výsledku je tak kniha možná třikrát delší, než by mohla být a je přehlcena navzájem si vadícími motivy.
Forma románu (ta rozsekávaná přímá řeč a prolínající se kapitoly) mi vadila, obvykle mám literární experimenty rád, ale tady to narušovalo moje soustředění. Erotické pasáže, doslovně popisnou tělesnost a brutality jsem vnímal neutrálně – nebyl jsem pobouřen, ale neměl jsem ani pocit, že by dílu prospívaly.

Katyně byla pro mě nakonec dost úmorný zážitek, párkrát jsem byl už jen kousek od rozhodnutí nechat knihu nedočtenou, ale nějak jsem se od čtení nedokázal odtrhnout – Kohoutova řemeslná zručnost mi nedovolila odejít z příběhu, aniž bych se dozvěděl, jak vše dopadlo. Takže by nebylo spravedlivé hodnotit knihu příliš kriticky.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Kohout promarnil velkou šanci, že potenciálně pětihvězdičkovou novelu neúnosně překrmil.

14 07.03.2019

Tohle je na první pohled velmi nenápadná knížka. Jméno Michel Bataille mi nic neříkalo a kdybych Vánoční stromek zahlédl někde v knihobudce, zřejmě by mě nenalákal k tomu, abych si ho odnesl, a to možná ani tehdy, pokud by tam byla tahle knížka jediná. Ale byla mi doporučena mojí sečtělou maminkou. A to já zase dobře vím, že mi jsou i přes můj dospělý věk rady mojí maminky užitečné a se čtením jsem tedy dlouho neváhal. :-)

Kdybych tuhle knížku minul, přišel bych o opravdu nevšední zážitek, o krásně vykreslený příběh popisující hledání smyslu života tváří v tvář nezvratitelnému osudu.
Nevím přesně proč, ale dialogy Laurenta a Pascala mi často připomínaly Malého prince. Možná tím přirozeným propojením neúprosné kruté reality a snové imaginace, jaká je možná jen ve světě fantazie. Možná tím, jak i v těch nejsmutnějších okamžicích příběhu prosvítá naděje. A možná také tím, že ve vztahu dospělého a dítěte je to nakonec ten zkušenější, který se toho víc naučí.

Trochu problém jsem měl v místech, kde se Bataille vyjadřoval obecně k našemu světu, jeho filozofii jsem příliš za svou nevzal. Vždyť lékem na všudypřítomnou upovídanost přece není mlčení, ale uvážlivé mluvení pravdy. Vždyť není žádná souvislost mezi smutkem lidí a jejich pravdivostí.
Ale zakázal jsem si takhle uvažovat, protože se jedná o knihu poetickou a ta má své vlastní pravidla – pravda básníka (a tahle kniha svým způsobem báseň je) je zkrátka jiná než pravda filozofa a už úplně jiná než pravda výrokové logiky. A mě se tentokrát nechtělo nic pitvat – a tak jsem si prožil naplno tento tragický, ale přesto konejšivý příběh.

14 21.02.2019

„Už dávno, před stvořením ráje,
hvězdy a květy předvídaje,
měl oči zahleděny k ní.
Jak píseň na mysli mu tkvěla,
jak píseň, která nemá těla
a jenom zní, jen srdcem zní.“

Svědectví o Lásce ve 1752 verších. Z každé strofy téhle knížečky, z každého řádku, je cítit hluboká zbožnost autora, jeho pokorná touha položit svůj básnický talent k nohám Matky Boží. Něha téměř hmatatelná.
Působilo to na mě, cítil jsem se vtažen, zasažen, osloven...

Ke čtení Popelky jsem si odskočil od Ratzingerova Úvodu do křesťanství. A uvědomil si, jak jsou obě tyhle polohy ohledávání víry pro mě důležité, jak se doplňují. Na jedné straně racionální rozbor, ve kterém má svůj význam každá věta, kde je Logos centrálním bodem úvah. To jsem vždy považoval (a stále to tak zůstává) ve svém prozkoumávání křesťanství za klíčové.
Ale zároveň cítím, že bez zážitků, jako jsem měl při čtení Renčovy básně (která je samozřejmě mnohem víc volnou fantazií na novozákonní motivy, než zveršovanou teologií), by mé vnímání jádra víry bylo podstatně ochuzené. Jako poznávat hudbu jen z notového zápisu. Jako navštěvovat cizí země pouze prostřednictvím televizních dokumentů. Jako cítit náklonnost k lidem a nesmět se jich dotknout.

„Jak ten strom spásy zdá se vratký!
Meč obrací se v srdci matky.
Jsi živ? A můžeš ještě vstát?
Uzdvihneš, Synu můj a Pane,
své údy na smrt utýrané
pro novou pouť, pro nový pád?“

14 28.09.2018

Svěží a vtipné čtení. Zajímavá práce s jazykem, schopnost poskládat „velká“ a „malá“ data o minulém století do zajímavých nových tvarů – často chytře relativizující můj pohled na dějinné milníky. S rostoucím počtem stránek moje spokojenost trochu vadla, ale ke konci jsem se propracoval rychle a bez náznaku pocitů nudy. Potud dobrý.

Mnohém méně se mi líbí představa – naznačovaná v doslovu i některých komentářích zde -, že podobný literární útvar může být relevantní výpovědí o 20. století. To mi přijde trochu nebezpečné. Trochu dost. Nikomu nechci upírat jeho způsob nabírání informací, ale myslím si, že k poznání pravdy (což je proces, který je extrémně složitý a, podle mého názoru, dokonce i ze své podstaty neukončitelný) nevedou žádné zkratky. Že se k pravdě nemůžeme prohihňat a že už vůbec se k ní nedostaneme tím, když postavíme na stejnou úroveň dějinné kuriozity a zásadní okamžiky historie. Protože přístupem „všechno je stejně důležité“ se nakonec dostaneme k výsledku „nic není důležité“. Postmoderní kontextuální hrátky jsou … právě jen hrátky.
Je to jako bych z týdeníku Respekt četl pouze rubriku Minulý týden (která svým stylem i náladou Europeanu trochu připomíná) a myslel si, že to stačí, že už nemusím číst nic dalšího.

Svůj názor na to, jak by se mi asi Europeana líbila v mládí, psát nemusím – stačí mi odkázat na komentář uživatele jitrnic, se kterým slovo od slova souhlasím a bez váhání bych ho podepsal.

14 10.08.2018

U duchovních osobností, které vystupují ze své komunity – a promlouvají do světa jazykem, kterému svět rozumí -, je vždy trochu riziko, že cenou za sympatie veřejnosti a srozumitelnost bude ztráta náboženské hloubky. Mám tento pocit třeba u jinak sympatického otce Czendlika. Sestra Angelika se této hrozbě dokáže vyhnout, nepodbízí se, nerelativizuje svou víru. Navíc je schopna upoutat nejen svým charismatem a být zajímavá svým životním příběhem i poučeným nadhledem tolerantního a laskavého člověka, ale také je výborná vypravěčka a může nám tak snáze zprostředkovat informace, které nejsou příliš známé – já jsem například až do přečtení rozhovoru s ní mnoho nevěděl o tajném životě řeholnic za totality.

Jedinou drobnou výhradu mám k výběru témat a kladeným otázkám, uvítal bych víc teologie a méně sportu :-). Rozumím tomu, že kniha je určena širšímu publiku a nijak to autorům nevyčítám, ale stejně mi to bylo trochu líto. Proto jedna hvězda chybí. Ale je to hvězdička dolů pro knihu, ne pro sestru Angeliku – ta je v mých očích bez debat pětihvězdičkovou dámou!

14 12.07.2018

Zmrzačení, sebemrzačení, anorexie, šikana, nějaká forma semi-autismu (asi?) a mnoho dalších dráždivě temných věcí. Jen jich možná bylo až tolik, že žádná z nich nedostala svoji šanci na to, být důkladně popsána. Jako když se snaží natlačit do jedněch dveří hodně lidí najednou – zaseknou se a neprojde nikdo.
Problém byl (podle mě) v tom, že konstelace defektů byla u obou hlavních hrdinů (a také jejich okolí – normální člověk tam snad byl jen Alicin manžel) taková, že to činilo v mých očích příběh extrémně nepravděpodobný. To by samo o sobě nevadilo, je mnoho knih, které záměrně pracují s nereálností, ale Giordano není Kafka ani Topol, Giordano se mi snaží podat nevěrohodný příběh jako věrohodný ... a já jsem celou dobu čtení nepřišel na to, čím by mi to mohlo být užitečné.

Samotný literární styl je zajímavý a Giordano má zjevný talent na vytváření dialogů, na zapamatovatelné myšlenky, píše „lehkým perem“ a občas se blýskl něčím opravdu působivým, z čeho mně přeběhl mráz po zádech. Například podobenství s prvočísly je skvěle neotřelé a podobných momentů je víc – řekl bych, že by mnoho vedlejších zápletek mohlo fungovat jako perfektní mikropovídky.
Ale členění do krátkých úseků si vybírá svoji daň. Potřeba mít na konci každé kapitoly nějakou pointu, nějaký výrazný moment, to Giordana nutí k tomu, posílat své dva hrdiny do efektních situací za cenu uvěřitelnosti děje i vnitřní soudržnosti svých postav – nejvíc je to vidět v závěru, kdy se mi Mattiovo chování (let domů a řízení auta) zdálo zcela nelogické.

Když nad románem přemýšlím, tak to, co mi asi vadilo nejvíc bylo, že Giordano vzal důležité téma (život lidí se sníženou kompatibilitou s běžným světem), které si velmi zaslouží poctivé, citlivé a pečlivé vyprávění – a udělal z něj efektní kabinet kuriozit. Čekal jsem Sloního muže a dostal Rain Mana naruby. Je to samozřejmě velmi subjektivní, ale měl jsem pocit, jako by mi bylo slibováno, že půjdu do divadla na hru, která bude umělecky ztvárňovat problémy lidí s pocity odcizení a samoty ... a místo toho viděl cirkusové obludárium.

14 03.03.2018

Probdělé noci mění všechno. Stačí tři nebo čtyři dny nespavosti a celý svět je nahlížen jinak - jako přes nějaký temný filtr, jako přes rozbité sklo. Člověk o tom ví, ale změnit to může jen částečně. Hájíček o tom píše a píše o tom bravurně. To je hlavní důvod toho, proč je mi jeho Zbyněk tak blízký, přestože jinak mám tendence při pročítání se životem unavených, tápajících mužů středního věku spíš obracet oči v sloup. V Dešťové holi je ale kolem Zbyňka vykreslená působivá atmosféra - trochu mi to připomíná „balabánovské“ figury (srozumitelněji a tak nějak stravitelněji, samozřejmě) a - nevím proč - se mi vybavoval i film Ztraceno v překladu.

Právě kvůli perfektně popsanému vnitřnímu životu postav (uvěřitelná byla také Tereza a Bohuna) mně bylo líto, že dějová linka románu je tak umělá. Na reálný příběh příliš schematické, na alegorii boje jednotlivce proti systému málo symbolické. Očekávatelné zápletky, očekávatelná rozuzlení (s výjimkou situace kolem strýce Tondy, to musím říct), skoro jako z příručky popisující, jak napsat knihu, která bude vhodná pro široké publikum.
Ale četlo se to dobře a nelituji toho, že jsem s Hájíčkem strávil dva večery - jen proti předchozím knihám z jeho jihočeské trilogie se mi zdálo, že jsme tentokrát nešli tolik do hloubky.

14 31.01.2018

„Jsou mi hluboce podezřelí lidé, kteří nabízejí jednoduchá řešení, něco tvrdí s naprostou jistotou nebo si činí nárok na výhradní vlastnictví pravdy. Stejně skepticky pohlížím na všechny, podle nichž je všechno tak složité a členité, že se v tom nemůžeme vyznat, a vše je tak mnohostranné, že se můžeme celý život den co den hnát za poznáním, a přitom nic nevědět jistě. Jsem přesvědčena, že když pravdu spatříme, poznáme ji, jenom se tak třeba nestane okamžitě a bez úsilí o hlubší poznání. Je tomu tak proto, že cíl, k němuž směřujeme, a dobro, v něž doufáme, nepřicházejí jako nějaká závěrečná odměna, ale jsou skrytým společníkem našeho hledání. Odpověď na otázku, proč jsme tady, nám nedá to, co najdeme. Je skryta v důvodu, proč nemůžeme přestat hledat.“

Když jsem na jaře roku 2014 četl životopis paní Albrightové, tak jsem byl doopravdy nadšen tím, jak poutavě dokázala popsat svou kariéru v diplomacii a tím pádem také podat informace o důležitých událostech světové politiky, kterých byla účastnicí - ano, i politika můžete mít rádi. Také mě zaujalo, jak vyvážená ta kniha byla a jak dokázala být kritická i k vlastním chybám - to je velký rozdíl proti tuzemským politikům a jejich sebeoslavným obhajobám.
Pražská zima je jiná - nemůže zde být tolik z osobních postřehů Madeleine Albrightové, jednoduše proto, že byla v době popisovaných událostí malé dítě. Ale to zásadní zůstává: objektivní pohled s pochopením pro dilemata doby (žádné rychlé retro-soudy, které tak rádi děláme, když už víme, jak všechno dopadlo), podaný přehledně a čtivě, se zaujetím.
To že jsou tématem klíčová místa české historie dvacátého století může být pro zkušenějšího čtenáře problém, může mít pocit, že se dočítá notoricky známé věci, zvlášť proto, že kniha je určena primárně pro americké publikum. Ale historicky méně vzdělaní lidé (jako jsem třeba já) nebo mladší čtenáři, to zase mohou vnímat jako klad, protože těch informací je právě „tak akorát“, není to povrchní průlet událostmi, ale není to ani příliš zatíženo faktografií. Proto může kniha sloužit i jako vstupní bod pro další poznávání moderních českých dějin (v tom to trochu připomnělo Tygridova Kapesního průvodce). Takže bych si ji uměl představit jako doporučenou četbu pro středoškolské studenty.

14 31.01.2018

S hodnocením osobních zápisků, kterými někdo přímo reflektuje smrt nejbližší osoby, je to těžké. Jak bychom mohli o této knize napsat, že je „špatná“ nebo „dobrá“, vždyť každý má přece právo na vlastní způsob prožívání zármutku a individuální vypořádávání se s tak devastujícím zásahem do života.

Zaujal mě jeden aspekt, který se v podobných případech často opakuje (byť to zde není nijak klíčové téma, musím říct) - my, věřící lidé, jsme svědky těch nejhorších věcí ve světě (války, genocidy, epidemie...) a dokud nejsme osobně zasaženi, tak sice soucítíme s obětmi, ale zásadně to neovlivňuje naši víru. A pak přijde jeden konkrétní zásah do našeho života (který je sice tragický, ale z „celosvětového“ hlediska zanedbatelný) a náhle začneme zcela vážně pochybovat o Boží existenci a Jeho dobré vůli. „Jak může Bůh udělat něco takového?“ ptáme se. C.S. Lewisovi (ani nikomu jinému) tyhle úvahy v žádném případě nevyčítám, ale co tento typ reakce o nás vlastně říká? Že považujeme sami sebe za tak důležité, že k nám má mít Bůh speciální přístup? Nějaká verze Orwellovy slavné věty („Udělej to jim, ale mně ne, Pane“)? Lidsky se to dá samozřejmě snadno pochopit, jen se pak nabízí otázka, jestli to s takovým postojem může na světě vypadat jinak, než jak to vypadá - jako na abiturientském večírku solipsistické univerzity.

14 20.12.2017